Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač

Zajišťovací příkazy: Novinářská stupidita nebo snaha ovlivnit volby?

Opravdu bych nevěřil tomu, že zrovna kauzy se zajišťovacími příkazy budou tím, co nejvíc rozezní mediální zvony těsně před volbami.

Čirou náhodou mám o zrodu jednoho zajišťovacího příkazu drobné povědomí. A čirou náhodou dopadl na jednu novináři adorovanou firmu.

Šlo o nad slunce jasné podezření na dotační podvod. Úřad řádně zadokumentoval důkazy, na základě kterých byla zřejmá obří škoda, která vznikla úmyslným jednáním.

V ideálním světě by majitel přišel o firmu a skončil ve vězení.

Česká realita je holt jiná.

Problém je v zákonech.

Jsou špatné a zbytečně složité. Nové jednoduché se nikomu psát nechtějí. Oblibě se těší překotné novelizace.

Aparát, který by měl v případě podezření na nekalé jednání zasáhnout, je nepružný.

Úředníci postupují dle zákona.

Nevím, jak v Praze.

Ale třeba u finančního úřadu na úrovni krajského a okresního města si neumím představit, jak by šlo tlakem shora zlikvidovat firmu. Na každém zásadnějším rozhodnutí se podílejí lidé od obyčejného referenta po ředitele úřadu. Všechno jde přes dvojí či trojí kontrolu, často se vyjadřují metodici nebo právníci.

Bylo by nezbytné zmanipulovat minimálně 7 lidí různého věku a pohlaví, kteří spolu pracují, jsou ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, mají se rádi nebo neradi.

Všichni by museli na furt držet jazyk za zuby.

Sci-fi.

Nicméně novináři nic takového neřeší. Potřebují zazářit.

Buď jsou neschopní, a proto neověřují údajná fakta. Nebo pracují na objednávku, a proto neověřují údajná fakta.

Ty kecy. Roky budoval firmu, o všechno přišel...

Každý zná v okolí ty, kteří podnikají desítky let a zaměstnávají na černo, tají příjmy, čachrují s daněmi. Že odchycení trvá takovou dobu, je smutné. Stejně jako to, že někoho neodchytnou vůbec.

Tento článek vyšel mimořádně již ve středu (18. 10. 2017).

Kam dál?
Přehled článků s možností jejich odebírání
Zrcadlo na Twitteru

Štítky: , ,

Vyšší mzdy = vyšší ceny. Někteří to pořád nechápou...

Úvodem se omluvím. Je možné, že tento článek vyjde, kdo ví kdy. Píšu totiž ve Wordu. Náš poskytovatel Internetu má několikahodinový výpadek. Nordic Telecom, či jak se ti experti na změnu svých názvů jmenují, mě o tom informoval nahranou zprávou na infolince. Máme klasické připojení přes drát, které by mělo být nejstabilnější. Představoval bych si, že výpadek zažiju párkrát do roka. Místo toho jsou téměř na denním pořádku. Dnes dali nordičtí hoši rekord v délce. Obzvlášť super to musí být pro jejich zákazníky, kteří potřebují Internet k práci.

Konec reklamního bloku :)


Média s velkou slávou referují o růstu mezd. A zároveň lkají nad cenou másla.

Průměrný student ekonomie na střední škole by tyto fenomény spojil během pár pikosekund, nikoli však naši novináři a analytici.

Vývoj cen po roce 1990

Bydlení podražilo o 1000 % a více. Po raketovém nárůstu cen energií přišel všemi oslavovaný pokles, který ovšem ani náhodou nedorovnal předchozí zdražení, teď se očekává pozvolný růst. Raději pomlčím o cenách nájmů, domů, bytů, vodného a stočného, které se sice hýbou sem a tam, ale v důsledku neustále rostou. Bydlení potřebuje každý.

Potraviny a nápoje jsou dražší o stovky procent. Záleží, co konzumujete. Po šokovém růstu cen v devadesátých letech následuje neustálé pozvolné zdražování, kterého si všimneme, jenom pokud to aktuálně kšeftmani přeženou a udělají chybču u tak specifického produktu, jako je máslo. Chodím nakupovat, rok od roku je všechno dražší. Potraviny potřebuje každý.

Nikdy jsme si s manželkou nekoupili mobilní telefon, televizi, nové auto, sušičku na prádlo a asi si tyhle věci nikdy nekoupíme. Ceny obdobného zboží neustále klesají. Jsou totiž zbytné. Aktuální modely nejsou tak skvělé, aby nutily ke koupi.

Specifickou kategorií jsou dojiči peněženek, kteří před sedmadvaceti lety neexistovali. Třeba kredit či tarif u mobilu nebo internetové připojení. Když šlo o novinky, ceny byly pochopitelně vysoko. Po širokém rozšíření byl pokles cen na spoustu let zbržděn, ačkoli úspory z rozsahu musí být pro poskytovatele obří.

Postavení zaměstnanců po roce 1990

Porevoluční mzdy jsou determinovány aktuálním postavením zaměstnanců na trhu práce.

Dochází-li k růstu, není to proto že by byl nějaký podnikatel či politik lidumilem. Čest výjimkám. K růstu mezd dochází z nutnosti. Politici zvyšují platy a tlačí na růst mezd, aby byli znovu zvoleni. Soukromníci přidávají jen, když se jim daří a zároveň nemohou v rámci regionu sehnat zaměstnance.

Pokud se ekonomice začne dařit, mají podniky zakázky. Reagují nepružně. O zaměstnance pečují, až když pocítí jejich nedostatek. Poptávka roste, rostou ceny. Soukromník vydělá víc. Část si nechá. Část dá na zvýšení mezd. Lidé mají víc peněz. Poptávka roste, rostou ceny...

A pak konjunktura skončí. Je potřeba osekat náklady. Nejsnazší je povyhazovat zaměstnance a zmrazit mzdy. Poptávka klesá. Soukromník šetří na všem krom sebe. Zuby nehty se brání poklesu cen. Každý pokles obrečí a až přijde hospodářský růst, bohatě si to vykompenzuje.

A tak furt dokola. Záleží na zahraničí, kdy co bude.

Na růstu mezd, který máme aktuálně v ČR, nevydělají obyčejní pracovníci v dlouhodobém horizontu téměř nic. Zaměstnanci jsou jen výrobním nástrojem. Stejně jako tomu bylo ve vyspělých ekonomikách počátkem 20. století.

Jedině silné odbory, které se spojí na celoevropské a později globální bázi, mohou přiblížit (nejen) naši životní úroveň vyspělým ekonomikám. Politici mají svých starostí dost, podnikatelé jsou příliš lakomí.

Štítky: ,

Poprvé jsem zmínil nočník, malý si o něj rovnou řekl

Čtvrtky, kdy píšu články, býváme většinou s malým sami doma.

Stejně jako dnes.

Za měsíc a pár týdnů mu budou dva roky. Přebalujeme ho. Manželka s ním občas zkouší na nočník. Nijak brutálně. Prostě jen tak. Pohodově.

Já jako drsný otec jsem samozřejmě nad věcí a nic podobné neřeším.

Nicméně i mě dostihla realita.

Junior byl pokakaný (to slovo vůbec nejde přes klávesnici). To ostatně není žádnou výjimkou, pokud zrovna přebaluju já.

Přebalování se mu nelíbilo.

Nezlobil. Ale libý výraz ho nezdobil.

Tak mu říkám, že si můžeme podobné trapné okamžiky ušetřit, pokud bude chodit na nočník nebo na záchod.

A on říká: Nočník, čurat!

Přinesl jsem nočník, sundal mu plenku a on se vyčural.

Rozumná domluva dvou rozumných lidí. Žádná drezůra. Čímž nenaznačuju, že neumíme být přísní, pokud jde o zásadní věci, jako je třeba sahání na kamna.

Nejdřív se ptají, jestli drží hlavičku. Pak jestli sedí, leze, rostou zoubky... No a potom začnou udivené dotazy: Vy ho ještě přebalujete?

Vezme-li se průměrný věk, kdy je dítě schopné pobrat, co konec přebalování obnáší, uvádí se dva roky a dva měsíce. Plus mínus půl roku, doplním ve vztahu k realitě.

Samozřejmě je možné úspěšně vycvičit k používání nočníku či záchodu roční dítě. Ale proč? Aby šlo machrovat před těmi, kteří jdou cestou domluvy?

Mám z malého radost.

Byl dnes na očkování a byl prý úplně zlatý. Stejně jako je zlatý skoro vždycky. Do toho si sám řekl o nočník. Kdyby byla nobelovka pro nejlepší batole, určitě by měla Česká republika laureáta :)

Také Vás zajímá:
Co je to sobectví? Praktický příklad
Vztahy a stres včera a dnes

Štítky: ,

Dodatečná dovolená

Nejlepší čas na dovolenou je v květnu nebo v září.

Tak vybírám.

Čerstvý článek bude ve čtvrtek 5. října.

Štítky:

Lidl udělal pro růst mezd víc než všichni politici

Nadpis dnešního článku jsem si vypůjčil od manželky.

Měla pravdu.

Lidl se stal měřítkem. Všichni začali porovnávat svou výplatní pásku s rozesmátými prodavačkami na billboardech.

Lidl udělal nejen krok A ve formě zvýšení mezd, ale odhodlal se také ke kroku B. Snížil úvazky na 30 hodin týdně.

Německému rodinnému řetězci (stejná famílie ovládá i Kaufland) se daří. A bude se dařit ještě líp. Evidentně to tam neřídí žádní idioti.

Naprosto úžasným způsobem získávají bezplatnou publicitu. Občas trochu zazlobí, aby na sebe upozornili. Ale jsou to takoví rebelové v mezích zákona.

Do toho plní přání zákazníků.

Nechce se vám ve čtvrtek ráno stepovat před prodejnou? Uděláme e-shop.

Rádi byste u nás nakupovali za stravenky? Zavedeme vlastní, nebudeme zbytečně platit stávajícím poskytovatelům.

Samozřejmě nedělám ze šéfů Lidlu kandidáty na svatořečení.

V první řadě jim jde o kšeft.

Čím se liší od vemen obvykle řídících firmy v ČR?

Chtějí dlouhodobý úspěch. Ačkoli vydělají měsíčně násobně víc než běžný pracant za rok, odolávají pokušení to bouchnout a mít za cenu krátkodobého zisku obří prémie s vědomím, že po nás potopa.

Předbíhají trendy.

Třeba zkracování pracovní doby nás nevyhnutelně čeká všechny. Odpracovat za 8 a půl hodiny naplno 8 hodin nelze. Zatím jsem takového machra neviděl.

Určují směr.

To, jak jiné řetězce převzaly retro potraviny, bylo až komické.

Doufám, že se bude opičit po Lidlu pořád víc firem. A že dřív nebo později se přidá také stát.

30 hodin týdně + zvýšený plat? To žádná partaj neslibuje.

Také Vás zajímá:
Penny, Billa, Albert: Všichni kradou. Jen Lidl ne
Test másla a test párků - Proč vítězí neznačkové produkty?

Štítky: ,