Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 01/2011 - Stránka z Archívu

Woodstock 1969: To nejlepší z YouTube, 1. díl

Osvícení soudruzi se krom jiných zločinů dopustili i toho, že zkurvili vkus velké části národa. Nepouštěli sem žádnou tvorbu, jejímž hlavním mottem byla svoboda, kvílení elektrické kytary na ně působilo jako červený hadr na býka. Proto česká generace 60. let na rozdíl od zbytku civilizovaného světa nezná většinu umělců, kteří vystoupili na legendárním festivalu ve Woodstocku.

I z tohoto důvodu Vám v třídílné minisérii nabídneme to nejlepší, co tehdy na Woodstocku zaznělo. Dnes se zaměříme na kytarovky, příště na pozoruhodné mužské a v závěrečném díle na výrazné ženské hlasy.

Jimiho Hendrixe netřeba představovat, Carlos Santana se v posledních letech hodně prosazuje do rádií díky spolupráci se známými zpěváky a zpěvačkami. Méně proslulá skupina Ten Years After dokazuje, že lze (ač je to k nevíře) udělat skvělou rokenrolovou vypalovačku o desetiminutové stopáži.

Woodstock 1969: Jimi Hendrix


Woodstock 1969: Carlos Santana


Woodstock 1969: Ten Years After


Doplnění: Video s Jimim Hendrixem jsem musel vložit znovu. To původní odebrala z Youtube společnost Sony BMG Music. Jimi je více než 40 let po smrti, nárokovat si práva na jeho vystoupení může jen totální hovado.

Kam dál?
Woodstock 1969: To nejlepší z Youtube, 2. díl - Richie Havens, Canned Heat, Joe Cocker
Woodstock 1969: To nejlepší z Youtube, 3. díl - Jefferson Airplane, Joan Baez

Štítky: ,

Čtenářský deník - Jan Werich: Deoduši

Milí čtenáři, po delší odmlce se Vám zase hlásím s novým článkem. Tentokrát bych ho chtěla věnovat jednomu z krásných vánočních dárků, které jsem letos dostala, a to knize Deoduši s podtitulem Dospělé pohádky.

Základní údaje o knize

Tuto sbírku pohádek Jana Wericha sestavil Ondřej Müller a vydalo ji loni nakladatelství Albatros. Přináší celkem 15 Werichových krátkých próz, z nichž některé jsou skutečně typickými pohádkami s nadpřirozenými postavami a dobrým koncem (např. Žluté mužátko, Rumplcimprcampr, Čekanka, Hrášková princezna), jiné spíše povídkami či bajkami (např. Povaha, Lev a notes nebo O orlech a hovniválech). Poslední otištěná pohádka – novodobá variace na Alibabu a 40 loupežníků - nebyla dokončena. Knížka má celkem 165 stránek včetně bibliografické poznámky, kde se dozvíme, ve kterých letech byly jednotlivé pohádky napsány a kdy byly případně jinde vydány (pocházejí převážně z próz Povídky nejen o psech, Lincoln 1933 a Úsměv klauna, dále sbírka obsahuje 2 strojopisy a jednu pohádku vydanou v Magazínu Dikobrazu). Deoduši ilustroval Peter Uchnár.

Můj dojem z knížky

Pro tvorbu Jana Wericha mám už léta slabost. Jeho laskavý humor, nadhled a tolerance, se kterými se dívá na svět, moudrost a také neopakovatelná hra s češtinou jsou pro mě prakticky neodolatelnými lákadly. Nejinak je tomu i v téhle knížce. Bylo pro mě moc příjemné nechat se ve vlaku vtáhnout do příběhu o žlutém mužátku, znovu si přečíst, jak že to bylo s princeznou na hrášku a obdivovat se veliké lásce bas. Knížka nepřináší ale jen roztomilé příběhy. Některé nutí k zamyšlení a na patře vyvolávají určitou hořkost. To když v Povaze čtete o tom, jak někdo raději umře, než aby se choval laskavě či alespoň slušně, nebo ve Vejci Pčchá vidíte, jak idealismus, snaha a ochota mohou být krutě potrestány. Knížka ve mně zanechala takový lidský dojem, že ani Werichův optimismus nebyl nekonečný. Možná nejvýstižnější by bylo popsat ten pocit Werichovými slovy (z O orlech a hovniválech) „Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.“ Tedy že určité věci jsou prostě dány – jsi-li zajíc, nedá se dělat nic, zatímco jsi-li chrobák, máš alespoň určité možnosti, jsi-li orel, pak buď spokojený. To, čím jsme, si ale vybrat nemůžeme a jsme-li holt zajícem... Pokud Vás láká zjistit, na čem metafora se zajícem a ostatními stojí, nalistujte si v Deoduši stranu 70 (nebo případně mrkněte do Úsměvu klauna).

Mně osobně se asi nejvíc líbily pohádky Čekanka, Chytrá Marjána a Za šťastnou lásku bas. Ani jednu z nich jsem totiž dříve neznala. Zajímavý dojem ve mně zanechal taky příběh Vejce pčchá, který dlouhou dobu působí jako klasická pohádka, jeho vyústění je ale více než překvapivé.

Pro koho a komu?

Co se týká určenosti díla dospělému nebo dětskému čtenáři, lze říci, že ač knížka nese podtitul Dospělé pohádky, řada z příběhů se může líbit i malým dětem. Třeba právě Čekanka, Chytrá Marjána, Moudrý Honza, Rumplcimprcampr nebo Hrášková princezna jsou dle mého názoru zcela neproblematické. Já osobně podtitul Dospělé pohádky vnímám spíše jako upozornění, které má zvýšit rodičovskou ostražitost. A je dobře, že tam byl přidán, poněvadž některé věci skutečně nemusí být dětskému čtenáři pochopitelné - například Trest, Povaha nebo Vejce Pčchá bych asi jako rodič při předčítání vynechala - už jen proto, že jaksi postrádají klasický pohádkový šťastný konec. I některé jiné kousky (O kybernetické babičce, Za šťastnou lásku bas, Lev a notes) mohou vyvolat sérii dětských překvapených otázek, neboť prostřednictvím různých náznaků obsahují kritiku státu a jeho byrokracie, popřípadě příliš materialistického a málo umělecky lehkého pohledu na život, což pro zvědavé dětské hlavičky může být pěkný oříšek. Takže moje doporučení zní: Přečtěte si, milí rodičové, knížku jako první někde v soukromí. Dobře se u ní pobavíte a zároveň si uděláte jasno v tom, co zrovna Vašemu potomkovi číst.

Závěrem...

...mohu konstatovat, že jsem moc ráda, že tuhle sbírku Werichových příběhů mohu mít ve své knihovně. Budu se k ní určitě vracet. Ať už budu mít zrovna chuť si připomenout naději ve zdravý rozum nebo si v duši nechat rezonovat nějaký z Werichových kritičtějších postřehů vůči lidství a životě vůbec. Poněvadž v životě holt Deoduši.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jan Werich: Všechno je jinak

Štítky: ,

Recept: Špenátová pizza se smetanou

Několikrát jsem si zkoušel dát pizzu postavenou na smetaně. Výsledek byl pokaždé uspokojivý, ale vychucení nebylo nikdy stoprocentně podle mých představ. Proto jsme se dnes rozhodli vyzkoušet vlastní recept.

Suroviny na špenátovou pizzu se smetanou (3 porce)


Na těsto budeme potřebovat:

- 225 g poctivého bílého jogurtu,
- 1 vejce,
- 275 g polohrubé mouky,
- 3/4 prášku do pečiva,
- sůl,
- bazalka.

Co dáme nahoru?

- 300 g čerstvého špenátu,
- 200 g zakysané smetany (20%),
- 75 g pancetty,
- 2 cibule,
- 70 g goudy,
- 1 vejce,
- 15 kuliček zavařeného zeleného pepře,
- mletý černý pepř,
- sůl,
- olivový olej.

Špenátová pizza se smetanou: Postup


Uhněteme těsto, rozprostřeme na plech (nejlépe na pečící papír).

Zesklovatíme nakrájenou cibulku na olivovém oleji, ke konci k ní nakrátko přidáme pancettu, aby se nám hezky zpotila. Mezitím zbavíme umytý špenát stopek. Pancettu vyndáme z pánve a rozmístíme na těsto. Potom necháme na cibulce zavadnout špenát, ke konci osolíme.

Smícháme smetanu, vajíčko, nakrájený zelený pepř, černý pepř a sůl. Zlehka podušený špenát pak citlivě přecedíme a rozprostřeme na těsto. Pizza v této fázi vypadá takto:
Špenátová pizza se smetanou 1

Zalejeme a nahoru přidáme nastrouhanou goudu. Pečeme na 225 stupňů 15-20 minut. Věřte, že výsledek chutná daleko lépe, než by se mohlo zdát z této fotky:
Špenátová pizza se smetanou 2

Štítky: ,

Výběrové řízení a nezávislý audit = Modly médií

Média (zejména ta klasická) jsou obestřena prapodivným oparem důvěryhodnosti. Novináři jsou často bráni jako nadlidé, kteří mohou vyřešit neřešitelné a jako jediní vybojovat v tomto českém bordelu spravedlnost. Proč se nechají tak často ukolébat velmi průhlednými výmluvami?

Výběrové řízení = jistota čistoty


Věta "Proběhlo (proběhne) řádné výběrové řízení" působí ze záhadných důvodů na novináře jako jasný důkaz toho, že je vše v pořádku a není třeba klást další otázky.

Přitom každému, kdo se třeba jen přimotal k jakémukoli výběrovému řízení, je jasné, že lze velmi dobře ovlivnit výsledek např.:

- nastavením kritérií výběru,
- oslovením jen spřátelených firem,
- složením výběrové komise atd.

Nezávislý audit = jistota efektivity


Podobný účinek jako výběrové řízení má i nezávislý audit.

Pokud je třeba novinářům zavřít hubu na 110%, zadá se audit světoznámé společnosti. Nejlépe jedné z těch, které shořely jako Hus při posuzování zkrachovalců v průběhu hospodářské krize.

Českým žurnalistům uniká, že audit platí zadavatel (tj. ten, kdo se snaží z něčeho vykroutit či něco skrýt) a probíhá na základě dokumentů, které zadavatel auditorovi poskytne.

Proč tyto odpovědi novinářům stačí?

Nechci se zde dlouze zamýšlet nad příčinami.

Raději dodám pár příkladů ze své praxe, aby bylo zřejmé, že novinařina je stejná práce jako pečení rohlíků nebo svařování traverz.

1) Kdysi jsem přijímal sociální pracovnici za 11 000,- hrubého. Paní mi říkala, že dříve psala pro Deník za peníze ještě nižší.

2) Dle jednoho novináře z nejmenovaného celostátního média "není čas na ověřování z více zdrojů, je potřeba posedět u kafe a pracovní doba také není nekonečná".

Porovnejte s běžnými občany, kteří berou žurnalisty jako elitu národa, zbožně čučí na zpravodajství, rozčilují se, emotivně diskutují o tom, co bylo napsáno.

Nepoměr mezi důvěrou, kterou lidé v média vkládají, a kvalitou práce novinářů, je zarážející.

Mnohdy ani není třeba nic tvořit, stačí číst předěly mezi zprávami či publicistickými příspěvky a je z Vás všemi milovaná celebrita. Nebo rovnou ministr vnitra.

Související text:
Co je větší svinstvo: Úplatky nebo známosti?

Štítky: ,

5 důvodů proč nebydlet v paneláku

Nekončící oblíbenost paneláků svědčí o tom, že si lidé zvyknou opravdu na všechno. Nouzová výstavba, kterou minulý režim řešil akutní nedostatek bydlení, je již mnohdy desítky let za svou životností. Přesto se ceny drží na neskutečně vysoké úrovni a řada našich spoluobčanů žít jinde za žádných okolností nechce.

Já beru panelák jako nutné zlo na dobu, než si něco pořídíme. Trh s pronájmy domů totiž v podstatě nefunguje, najmout si byt je daleko snazší. Důvodem je možná to, že k bytům spousta lidí přišla před lety za naprosto směšné peníze, třeba za 3% dnešní prodejní ceny.

Ze své zkušenosti musím napsat: V paneláku celý život nikdy. Proč?

1) Sousedi Vám mohou udělat ze života peklo

Mít šílence v sousedním domku je otravné. Sousedit se šílencem v paneláku je naprosté peklo. Pokud se k Vám obrátí štěstí zády a vedle bydlí nesnesitelná osoba(-y), užijete si spoustu veselých zážitků: Sprosté nadávky, mlácení na zeď a radiátor, hysterické hádky takovýchto výlupků, vrtání do zdi v nejnemožnější termíny (vibruje celá budova), pomlouvání na schůzích vlastníků, haldu bezpředmětných stížností. Kdo nezažil, neuvěří.

2) Nemůžete rozhodovat o investicích a vzhledu domu

Rozhoduje většina. Pokud si koupíte byt a ostatní odhlasují, že zaplatíte stovky tisíc za předraženou rekonstrukci domu, musíte pěkně pokorně cvakat. Hezky růžovoučká či jinak úchylná barva fasády také potěší.

3) Do bytu Vám xkrát za rok polezou cizí lidi

Zatímco v domku dáte měřáky všeho, kam uznáte za vhodné, v paneláku lezou kontroloři přímo do bytu a jednotlivých pokojů. Vím, o čem mluvím. Zítra přijdou odečítat teplo :)

4) V paneláku nelze navázat běžné sousedské vztahy


Aby spolu mohli cizí lidé vycházet, musí si udržet alespoň elementární zbytky své důstojnosti. To jde těžko, blije-li Vám ožralý soused přímo nad hlavou nebo šoustá-li sousedka do 3 ráno, ač má manžela na služební cestě. Všechno nádherně slyšíte, lepší ozvučení než v multikině. U bytového jádra to snad musel být záměr.

5) Údržba domku a okolí není náročná

Jsem z vesnice a městskému mýtu o dřině, kterou musí absolvovat lidé při údržbě domků, naprosto nerozumím. Každý sám sobě drábem. Nikdo nikoho nenutí vysázet na zahrádku 7 druhů růží nebo kutit v dílně.

Bydlení v paneláku je možné pouze s maximální mírou pokory

Nechápu pitomce, kteří utratí 1,5 milionu za panelákový byt a pak se diví, že pár desítek centimetrů od nich žijí své životy, se vším co k tomu patří, cizí lidé. Podmínkou 100% spokojeného bydlení v paneláku je pokora. Smíření s tím, že se vedle Vás může nastěhovat cvok a že rozhodujete pouze jedním hlasem při řešení záležitostí celého domu.

Kam dál?
Zateplení domu a plastová okna: Co před Vámi jinde tají

Štítky: , ,

Proč je O2 aréna přítěží pro Sazku

Poslední dobou hýbe médii neuspokojivé hospodaření naší nejstarší loterijní společnosti Sazka. Firma má každý rok zisk více než 1 miliardu po zdanění, přesto se topí v dluzích. Důvodem jsou závazky, které splácí v souvislosti s O2 arénou.

Proč stahuje tento hypermoderní kulturní a sportovní stánek Sazku ke dnu?

1) V ČR nejsme nakloněni velkým inovativním projektům

Pendolino, Opencard, Kaplického knihovna, 02 aréna, tunel Blanka... Ve výčtu obřích projektů, vůči kterým se veřejnost ostře vymezovala, bych mohl pokračovat na celou A4. Vždy se najde spousta chytrolínů tvrdících: "Děti hladověj v Africe, my utrácíme za zbytečnosti.", vždy se najdou šťouralové rozpatlávající sebemenší pochybení, vždy se ozvou závistivci.

2) Špatný důvod pro stavbu a chaotické řízení stavby

Důvodem pro takovou investici by měly být potřeby lidí. Nikoli furiantství a stavění si pomníku. Stavba se dostala do skluzu, management v čele s Alešem Hušákem propadl panice. Vše řešili typicky českou cestou: Zvýšili tlak na podřízené a nutili je trávit v práci čím dál víc času (někteří tam i spali). Je logické, že v takovéto atmosféře padla velká spousta špatných rozhodnutí, kvůli kterým se utratilo zbytečně moc peněz.

3) Neschopné vedení arény

Už vidím kluky, jak si potřásají rukou u právě dostavěné arény a sní o tom, jak z haly padne celý národ na prdel, jak budou návštěvníci platit nehorázné peníze a stát fronty, aby mohli v tomto zázraku chvilku pobýt.

Důsledkem hlavy v oblacích byl arogantní přístup k veřejnosti. Vlivem předraženého vstupného a občerstvení se aréna nestala příjemným prostorem, kde by celé rodiny trávily volný čas, ale místem velkých akcí, kam zajde běžný člověk párkrát do roka.

4) Špatná pověst arény

S nehoráznými cenami všeho souvisí také špatná image arény. Ač zde plácám moudra, nikdy jsem tam nebyl. Neláká mě to. Známí mi nedali žádné kladné reference. Chci se za normální peníze dobře pobavit, nechci být šacován u vchodu, nechci být pod dohledem vlezlé ostrahy, nechci platit za pivo dvojnásobek běžné ceny.

5) Sazka řídí provoz arény

Bossové Sazky řídí arénu prostřednictvím firmy Bestsport, mají přímý vliv na politiku haly vůči veřejnosti. Ve své nabubřelosti si neuvědomují, že řízení bezproblémové loterijní společnost s více než 50 letou tradicí zvládne i cvičená opice (pokud nemá sklony k megalomanství), kdežto management arény je trošku jiné kafe.

Řešení: Ať se Sazka haly zbaví

Pokud se Sazka 02 arény zbaví, bude velká část jejich problémů vyřešena. Běžní lidé nic nepoznají, dál budou chodit na hokej a koncerty, nový majitel jistě nenechá takové lukrativní prostory ladem. Najdou v sobě šéfové Sazky dost odvahy k přiznání neúspěchu? Zbaví Sazku této koule na noze?

Další text o sázení:
Tipy na fotbal - Stránky, kde předpovídají výsledky

Štítky: ,

Jan Kraus nebo Karel Šíp: Kdo je lepší?

Od podzimku zuří vždy v pátek večer válka mezi talk show Jana Krause a Karla Šípa. Nepatříme mezi cílovou skupinu, v tuto dobu obvykle nevysedáváme u televize. Nemáme oblíbence, proto můžeme zhodnotit oba pořady bez toho, abychom se nechali ovlivnit svými sympatiemi.

Přerostlý fracek Jan Kraus


Jan Kraus v souboji se Šípem prohrává možná kvůli tomu, že začíná svým neustálým opakováním toho, jak se krade, všichni jsou úplatní a vůbec celá ČR stojí za prd, lidi srát.

Jeho obliba souvisí se vzhledem seriózního padesátníka a chováním pubescenta. Takového, jakým byl v dobách filmové slávy. Sebevědomý drsňák, který nenechá na nikom nit suchou. Poslední dobou pozoruji, že Janu Krausovi přibývá vlasů. Snad je to jen optický klam. Bylo by smutné, kdyby si nechal člověk mající všechny na háku nastřílet či transplantovat vlasy.

Show Jana Krause je neoriginální. Převzatý model ze zahraničí. To by nebylo na škodu, kdyby se nevytratila lehkost a radost. S Krause jde cítit, jak moc chce uspět, je v křeči. Glosy aktuálních událostí by měl raději vynechat, u těch je prkenný až běda.

Agape dodává své postřehy:

- Krausův styl je drsnější, méně přívětivý, možná více konfrontační, vyžadující,
- působí moderněji (využívá video...),
- zvukové efekty, které se ne vždy shodují s právě řečeným, někdy mohou podtrhnout legrační prvek, jindy to může být na škodu (znervóznění hosta).


Já doplním: Důvod angažmá Krause mladšího je zřejmý.

Česky nevýrazný Karel Šíp


Všechnopárty Karla Šípa působí nostalgicky, neagresivně, připomíná mi Hovory H po 20 letech a další podobné pořady, ze kterých zářilo něco jiného než jen povinnost vyzpovídat od asistentů dodané hosty. Zatímco u Krause jsou často obskurní hned 2 hosté, Šíp drží laťku alespoň dvou +- seriózních.

Šíp nejde do konfrontace, neuráží, vyhýbá se politice, je v kontaktu s publikem. Je vidět praxe starého televizního mazáka. Z lidí, kteří se ještě v TV pohybují, se snad jen Přemek Podlaha drží na obrazovce déle.

Šípovi přesun proti Krausovi prospěl. Zatímco Kraus je nervózní, Šíp si užívá výchozí pozici toho, kdo nemůže ztratit a poslední dobou i opojný pocit vítězství.

Agape o Všechnopárty:

- vtipnější, uvolněnější atmosféra,
- více postaveno na osobních známostech a společných zážitcích,
- společné téma, provázanější konverzace – hosté se baví i mezi sebou (ač málo),
- jiné rozestavení studia, pohovka u Krause nutí k bližšímu osobnímu kontaktu, v čemž může být hostům nepříjemně, je otázka, má-li to nějaký pozitivní efekt.


Kdo je lepší

Kraus není špatný, ale Šíp víc pobaví a navodí pocit pohody.

Jan Kraus by se měl zamyslet nad svým dalším směřováním. Kdyby nebyl tak sebestředný, možná by viděl, že hvězdičky jako on z před 10 let už dávno nezáří a třeba by dospěl k alespoň elementární míře pokory. Třeba by pak začal být zase vtipný.

Karel Šíp si musí dát pozor, aby nezabřednul do rutiny. Onehdy jsme s ním viděli Krásný ztráty, kde mluvil o tom, že zatímco dříve psal scénáře a vše se učil zpaměti, nyní improvizuje. Možná proto je Šíp právě teď v životní formě.

Štítky: ,

Staré časy skončily, nové nenastaly

Staří lidé prý mají v dnešní době často pocit, že jejich svět zmizel a na nový si nelze zvyknout. Vrstevníci, příbuzní, známí již mnohdy nežijí. Není snadné se spřátelit s moderními technologiemi, na poli kultury i politiky je všechno najednou chladné a cizí.

Je mi teprve něco přes 30 let, přesto je mi tato problematika blízká. Se ztrátou blízkých se nesrovnávám dobře, při pomyšlení, kolik z nich bude mrtvých třeba v roce 2050, je mi velice smutno. Ale s tím nic nenaděláme. S novinkami na poli techniky se docela kamarádím, nemyslím si, že by nás vzdalovaly od sebe.

100% za pravdu dávám starým lidem, kteří nadávají na úpadek politiky, umění a zábavy.

Vyprázdněná politika


Dlouhá léta v české kotlině mezi sebou bojovali dva nesmiřitelní soupeři Václav Klaus a Miloš Zeman. Nad nimi se jako sluníčko usmíval Václav Havel. Klaus se Zemanem představovali praktickou politiku založenou na vyhraněném světonázoru, spoustě zkušeností a odborných znalostí.

Politické půtky byly nesmiřitelné, korupční i jiné skandály na denním pořádku (stejně jako dnes). Nicméně všem hlavním aktérům se dalo věřit, že chtějí udělat něco dobrého v delším časovém horizontu a že nejsou úplně tupí.

Po skončení éry těchto pánů přišly prudké změny na postech šéfů hlavních partají. Jejich vyústěním je vítězství nudných technokratů, kteří by jistě byli dobrými úředníky, ale rozhodně nejsou politiky s jasnou vizí. Opakovat zpaměti naučené ideologické poučky umí i cvičená opice.

O menších stranách darmo psát. US, KDU-ČSL nebo třeba ODA také nepatřily mezi superstar, ovšem dnešní působení marketingově tlačených prospěchářů a tupých lakomců nemá obdoby. Počkejte si, čas mi dá za pravdu.

Umělohmotná kultura


Na Silvestra jsme si krátce pustili TV zábavu. Někdo vznesl otázku, proč jsou dané scénky vysílány pořád dokola, prý je to trapné. Odpověď je jednoduchá: Protože jsou jejich aktéři desítky let mrtví. Ze staré gardy zůstala už jen Bohdalová a nikdo je nenahradil. Občas se vyskytl "bavič", kterého národ miloval. Třeba věčně upocený Petr Novotný nebo neustále se opakující Miroslav Donutil. Kde je jim dnes konec?

Co se týká filmové tvorby, probíhá u nás kariéra tvůrců značně podivně. Logické by bylo, kdyby po úspěšném debutu následovaly lepší snímky, kde mohou autoři konečně realizovat své vize. Místo toho se často stává, že někdo vystřelí jako raketa, pár let září a pak se utápí v průměru.

A co hudba? Asi největší propad. Srovnejte s dobou před 20 lety a zjistíte, že celosvětově je to obrovská bída. Staří dědkové, kteří přežili, jezdí jako rockový či punkový cirkus po světě, mladé skupiny tápou, protože nemají jakékoli kloudné sdělení.

Příčina? Nedostatek utrpení


Díky současnému blahobytu nemá kdokoli s kouskem talentu důvod k jakémukoli strádání. Jen málo umělců dokáže tvořit, aniž by trpěli či se vůči něčemu vymezovali.

Stejně jako politikové mají i umělci zavřené oči a nevidí, kolik bídy a utrpení na tomto světě je. Žijí si dobře, lidi kolem nich taky, tak proč se o cokoli s přesahem do budoucna snažit?

Na všech frontách vítězí ke škodě celého lidstva snaživí idioti, ale o tom možná někdy příště :)

Štítky:

3 písničky od Janis Joplin z YouTube (video)

Když se řekne hudba ze 60. let minulého století, vybaví se mi trojice Janis Joplin, Jim Morrison a Jimi Hendrix. Těžko říci, jak bych je vnímal dnes, kdyby nezemřeli v 27 letech na přelomu dekády květinových děti. Asi by znuděně objížděli svět jako třeba Stouni a z bývalé slávy by zbyla jen hořká připomínka toho, že stáří moc nezáří.

Zachovala se spousta záznamů s živými vystoupeními Janis Joplin. Bohužel ne vždy je kvůli svému divokému životnímu stylu ve 100% formě (to se týká třeba Woodstocku). Ale pokud všechno šlape, je nepřekonatelná. Doporučit mohu například dokument Festival Express.

Janis Joplin: Summertime


Janis Joplin: Ball and Chain


Janis Joplin: Little Girl Blue


Kam dál?
Richard Müller chronologicky: Klipy a písničky z YouTube

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů