Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 07/2011 - Stránka z Archívu

Zvýší tlačítko Like od Facebooku návštěvnost Vašeho blogu?

Je tomu již více než 15 měsíců, co pod každý článkem na stránkách Zrcadlo.blogspot.com přibylo tlačítko Like od Facebooku. Na titulce, v přehledech rubrik a výpisech z archívu chybí, jeho několikanásobné zobrazení by výrazně zvýšilo dobu načítání.

Jaké jsou naše zkušenosti? Kolik návštěvníků jsme takto získali?

Tlačítko Like zatím přivábilo 1 836 lidí. Z celkového počtu návštěvníků (266 529) to netvoří ani jedno procento, ovšem u některých článků lze pozorovat i podíl kolem deseti procent.

Facebook je druhou nejúspěšnější stránkou odkazující na Zrcadlo.blogspot.com (první je Linkuj.cz, bronz obsadil web Pravednes.cz, který se občas dostává na stříbrnou pozici).

V následujících grafech vidíte počet lidí, kteří přišli díky tlačítku, po měsících. Je zde zřejmý vliv nárazového likování oblíbeného obsahu, zároveň hezky ukazují růst návštěvnosti z Facebooku jako celku po instalování tlačítka.

Jak ovlivňuje tlačítko Like návštěvnost blogu


První graf znázorňuje období od března (před umístěním Like) do konce listopadu 2010.

Tlačítko Like a návštěvnost: březen - prosinec 2010

Na druhém grafu je prosinec 2010 - současnost.

Tlačítko Like a návštěvnost: prosinec 2010 - současnost

Resumé

Pokud nemáte obsah natolik zajímavý, aby byl schopen generovat návštěvnost z jiných zdrojů, tlačítko Like Vás nespasí. Ale jako doplněk k propagaci konkrétních článků plní svou funkci dobře.

Uvidíme, jestli Facebook konečně naplno rozjede svůj vyhledávač, pak bychom se mohli dočkat trochu jiných čísel.

Kam dál?
Co mi dalo psaní blogu aneb Proč psát blog

Štítky: ,

20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku

Výpisky ze čtenářského deníku patří mezi to nejnavštěvovanější na stránkách Zrcadlo.blogspot.com.

Celkem zahrnují téměř 100 položek. Obsah původní rubriky Čtenářský deník vznikl během studia jejich autorky na gymnáziu, Nový čtenářský deník byl psán následně a obsahuje díla, která jsme přelouskali za poslední roky.

Dnes Vám nabízím přehled dvaceti výpisků, které jsou letos u našich návštěvníků nejoblíbenější.

Čtenářský deník


William Shakespeare: Romeo a Julie

Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka

Antoine de Saint - Exupéry: Malý princ

Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid

Karel Hynek Mácha: Máj

Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie

Honoré de Balzac: Otec Goriot

Alois Jirásek: Staré pověsti české

Karel Čapek: Bílá nemoc

Michal Viewegh: Báječná léta pod psa

Nový čtenářský deník


Alois Jirásek: Filosofská historie

Jan Werich: Deoduši

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Karel Plíhal: Jako cool v plotě

Upton Sinclair: Džungle

Luisa May Alcottová: Malé ženy (nový překlad)

Archibald Joseph Cronin: Klíče království nebeského

Archibald Joseph Cronin: Tři lásky

Johann Wolfgang Goethe: Faust

Albert Camus: Cizinec

Pokud hledáte další autory a díla (popřípadě jiné studijní materiály), vyzkoušejte náš vyhledávač vlevo nahoře.

Související text:
Kde najít informace o knížkách? Na Bibliohelp.cz

Štítky:

7 nejhnusnějších jídel, které jsem kdy ochutnal

Na cizí jazyky a jména paměť nemám. Zato si i po spoustě let dokážu vybavit, jak co chutnalo, obzvláště pokud jde o extrém (něco skvělého nebo naopak odporného). Proto můžu s klidným svědomím napsat, že u výrobců tak oblíbené zaklínání se tradiční recepturou je ve velké většině bohapustou lží (příklady výjimek: Fernet, Ledové kaštany).

A proto Vám dnes můžu nabídnout tento žebříček 7 nejhnusnějších jídel, které jsem zatím měl tu čest ochutnat.

7) Nanukový dort (vlastní výroba)

Abych jen neplival na ostatní, zařazuji i jeden svůj výtvor. Odhaduji, že mi mohlo být přibližně 6 let, když jsem se rozhodl stát nezávislým na centrálně plánované ekonomice a udělat si nanukáč. Postup byl jednoduchý: Dal jsem zamrazit mléko smíchané s cukrem. Výsledkem jsem si byl 100% jistý, proto jsem, aniž bych ochutnal, rovnou nechal servírovat rodině. Asi je zbytečné popisovat, jakým byl tento kus ledu gurmánským zážitkem.

6) Buchtičky s krémem (jídelna na ZŠ)

Dokážu ocenit i u jídel, které nemám rád, jsou-li udělána poctivě. Dokážu pochopit, že někomu chutnají. Buchtičky s krémem nebyly (asi nikdy nebudou) mým šálkem kávy. Viděl jsem je od té doby mockrát, dokonce jsem si párkrát líznul krému. To, co produkovala (v žebříčku vícekrát zastoupená) jídelna na ZŠ, bylo naprostým unikátem: Zdrclý a smradlavý krém, který měl nejlepší šmak v létě, kdy míval teplotu nižší než vzduch v místnosti.

5) Biftek (restaurace u Václavského náměstí v Praze)

Tento zázrak byl přinesen bez ptaní téměř syrový. Chvilku jsem se hrdinně pokoušel (stylem neurochirurg) bojovat se záplavou šlach a krve, pak jsem odmítl zaplatit. Bylo mi vyhrožováno kuchařem, policií, násilím... Nezaplatil jsem.

4) Čevabčiči s vařeným bramborem (jídelna na ZŠ)

Těžko říct, co bylo horší. Smradlavý mletý šulánek čehosi nebo odporné (nasládlé, převařené, místy šedivé) brambory. Tehdy jsem si kladl otázku: To neumí udělat ani brambory? Stejnou otázku si kupodivu kladu ve většině dnešních restaurací.

3) Halušky (jídelna na lyžařském výcviku)

Střední škola mi krom jiných zážitků dala také možnost okusit slovenské národní jídlo v zemi jeho vzniku. Výsledek byl naprosto tristní, tmel prapodivného zápachu mi otrávil tuto pochutinu (zřejmě) na celý život. Pokud si správně vzpomínám, kdo pozřel, ten vyblil.

2) Kuřecí rizoto (ubytovna ve Vřesovicích)

Když jsem pořádal vzdělávací akce, měl jsem situaci se stravováním pevně v ruce. Bohužel v jednom případě zařizovali tyto služby účastníci po známosti sami. Ubytovna naprosto příšerné úrovně, kde jako by se zastavil čas, nabízela krom otráveného personálu (byla to tuším pobočka nějaké příspěvkové organizace) také skvělé kulinářské speciality. Například na sračku rozvařené rizoto s kuřecími vnitřnostmi. Ideální materiál pro studenty veteriny, ze šlichty se na mě smálo srdíčko, ledvinky, jatýrka, žaludek... Abych jim nekřivdil, byly tam také kuřecí kůže. Hustota připomínala tmel, už jen kvůli zvuku po kydnutí velkou naběračkou na talíř si zaslouží být tento skvost v mém žebříčku.

1) Segedínský guláš s knedlíkem (jídelna na ZŠ)

Zlato bere zástupce školní jídelny z dob minulého režimu. Byla situace se zásobováním opravdu tak tragická? Nebo se prostě vše jedlé rozkradlo už za syrova a pak bylo potřeba dohánět gramáž? Těžko říct. Faktem je, že šlachovité cosi umístěné v guláši místo hovězího masa obsahovalo úžasný bonus ve formě červů.

Související text:
Proč Češi milují hnusné jídlo

Štítky: ,

Proč krachují malí obchodníci? Často kvůli vlastní tuposti

O zlotřilých obchodních řetězcích byly popsány stovky tun papíru. Vytýká se jim špatný přístup k zaměstnancům, gaunerské praktiky při jednání s dodavateli, přelepování dat spotřeby, okrajování plesnivých sýrů a v neposlední řadě také to, že svým působením likvidují poctivé české obchodníky.

Autory těchto článků jsou zřejmě pražští intelektuálové, kteří nakupují v malých krámcích jen občerstvení u koupaliště nebo to, co zapomněli přivézt na své chaty a chalupy.

Já se už půl roku do velkých kšeftů moc nedostávám. Bydlíme totiž na malé vesnici, která sousedí s městečkem, kde (zatím) žádný řetězec svou pobočku nemá. Dříve jsem přebýval spoustu let ve městech, proto mohu porovnávat.

Smutné zkušenosti s řeznictvím

Koncem minulého týdne jsem navštívil 2 řeznictví v onom městečku.

V prvním z nich jsem poprosil o nakrájení 10 deka slaninky. Plátky totiž doma z takového malého kousku neuděláte, kdybyste se na hlavu stavěli. Prodavačka odmítla použít kráječ. Požádal jsem tedy, zda by to šlo nožem. Kyselý obličej mi měl být varováním. Šokovaně jsem přihlížel, jak paní ze špalíku upižlala 1 kus o šířce cca půl centimetru a chystá se na další. Chvilku jsem s otevřenou pusou nevěřícně zíral, pak jsem řekl, že to stačí a odnášel si přibližně polovinu množství, pro které jsem přišel.

Ve druhém jsem chtěl 40 deka kuřecích prsíček. Řeznice je vzala, kydla rovnou na váhu a pak do igelitového sáčku. Váhu setřela hnusným suchým hadrem. Doma jsem dal vařit rýži a začal omývat prsíčka. Přes nos mě praštil neuvěřitelný smrad. Nezbylo než maso vyhodit, bylo zkažené.

Prokleté mrazáky

Úžasné zážitky mám s mrazáky v malých obchodech.

Ve vesničce, v níž žijeme, avízovali téměř celodenní výpadek proudu. Jak tuto nepříjemnost pořešila místní samoobsluha? Nijak. Ze zvědavosti jsem prohmátl ruskou zmrzlinu, konzistence připomínala jogurt. To je opravdu nemožné vypůjčit si benzínový či dieselový agregát? To je opravdu nutné nechat v těchto hicech všechno rozmrznout?

Ještě výživnější historku mám ze své rodné obce. Maminka opakovaně po dlouhou dobu (roky) přinášela rozmrzlé Vienetty. Jednou jsem byl v obchůdku já. Říkám prodavačce, že tu Vienettu před ní rozdělám a pokud nebude v pořádku, tak mi vrátí peníze. Dobrá žena mi vrátila peníze rovnou. Prý to nemá cenu rozdělávat. Byla si vědoma stavu potravin ze svého mrazáku. Vysvětlením může být fáma, kterou jsem později zaslechl: Prý mrazáky na noc a víkend vypínají, aby ušetřili za elektřinu.

U nanuků a zeleniny by se dalo mávnout rukou, ale maso (uskladněné vedle za stejných podmínek) podléhá při tomto zacházení hnilobným procesům. To už není žádná sranda.

Mimochodem: Víte, kde jsem měl vždy zmrzku v hi-fi stavu? Na benzínkách s nepřetržitým provozem.

Kdo se snaží, má se dobře. Kdo na zákazníky kašle, ten krachuje.

Tam, kde čeští obchodníci brečí a mnohdy i končí, s úspěchem provozují obchůdky s potravinami Vietnamci. Navzdory negativnímu PR v médiích (články jako Vietnamec skladoval bez chlazení maso a krev) se jim daří. Neskuhrají, expandují navzdory nadnárodním řetězcům. Často u nich nakupují akční zboží, které pak s přirážkou (pořád za dobrou cenu) přeprodávají.

Ovšem není nutné pocházet z Ho Či Minova Města, aby se Vám dařilo. Pro příklad zajdu opět do své rodné vísky. Samoobsluhu, která byla v dědině otevřena jako poslední (to je samo o sobě velkou nevýhodou), vlastní Moraváci jak poleno. Hned od začátku se odlišili prodejní dobou, která končí každý den ve 20:00. Následovalo vytrvalé rozšiřování sortimentu a prodejní plochy. O jejich budoucnost nemám nejmenší obavy.

Závěrem

Vyšší ceny (nejedná-li se o extrém) nejsou hlavním problémem obchůdků. Ten vidím spíše v absenci přesně definovaných standardů pro zacházení se zbožím a jednání s lidmi (prodavačky nad sebou nemají bič, mnohé si nevšimly, že Husák už nějaké to desetiletí hnije v zemi). Zákazníci přestali být ochotni podobné excesy, jako popisuji výše, tolerovat. Obchodním řetězcům bývají nedostatky kvůli akčnímu zboží, rozsáhlejšímu sortimentu a štědře dotovanému marketingu často odpouštěny, malým prodejnám nikoliv.

Kam dál?
Inspirováno Hušákem: Lesk a bída českých zbohatlíků

Štítky:

Také rádi pozorujete bouřky?

Onehdy mě vzbudila bouřka. Blesky šlehaly, hromy bily, vítr skučel, déšť bubnoval na střešní okna. Skoro jsem se přinutil vstát. Cítil jsem (snad poprvé v životě), že bych byl schopen vytvořit něco alespoň trochu podobného poezii.

Lenost zvítězila.

Teď jsou básnické choutky pryč, ale potřeba napsat o tom, jak mě bouřky fascinují, (kupodivu) zůstala.

Proč mám tak rád bouřky?

Pročistí a ochladí vzduch

V bouřce vždycky cítím uvolnění velkého napětí. Horko je (aspoň na krátkou chvilku) pryč, vítr rozráží nudné dusno, déšť ochlazuje budovy a silnice nasáklé letním žárem.

Do kanálů mizí všechno, co nemá dost síly vzdorovat.

Bouřka přes svou dynamiku uklidňuje

Často mi síla bouřky připomene lidskou malost, nicotnost našich starostí. Vědomí vlastní bezvýznamnosti uklidňuje.

Líbí se mi světelné a zvukové efekty, rád se bojím

Jsem obdivovatelem klasických hororů, kde řádění bouřky (ať už na pozadí nebo přímo v ději) nesmí chybět.

V bouřce je vždycky něco zlověstného.

Bouřka je tajemná

Ačkoli je tomu už víc než 40 let, co člověk ví, jaké to je procházet se po Měsíci, stále ještě není zodpovězena spousta pozemských záhad.

Nedávno jsem natrefil na TV dokument o bouřkách a nestačil jsem se divit. Pochopil-li jsem to správně, tak původní blesk vlastně nevidíme, pozorujeme až návrat elektrického výboje zpět.

Také tam vystupovali lidé, které zasáhl blesk. Mnoho ze zasažených přežije a dál +- normálně fungují, jen se jim změní osobnost.

S bouřkou přijde spravedlnost

Pokud si mám představit konec světa v klasické biblické podobě, začíná bouřkou.

Obrovskou bouřkou, průtrží mračen a skučícím větrem.

Hajzlové, kteří systematicky celý život škodili, většinou zatím nic netuší. Jen pánbíčkáři, jimž údajná víra v Krista nebránila v konání svinstev, mají lehké mrazení.

A pak to přijde. Otevřou se nebesa a každý rázem ví, jakou odměnu za své skutky dostane.

Také rádi pozorujete bouřky?

Štítky:

Písničky od skupiny Brontosauři z YouTube

Co bylo před Internetem, jako by nebylo vůbec. Platí to i o skupině Brontosauři, která nastartovala fenomenální úspěch bratrů Nedvědů. Ačkoli v archívech dlí desítky hodin záznamů jejich koncertů a videoklipů, na webu nenacházíme téměř nic.

Bohužel. Pěvecké kvality Zdeny Tichotové musí ocenit i zarytý nepřítel folku. Skupina fungovala jako hráz proti stupiditě, která zadržovala až příliš pitomé písničky od Honzy Nedvěda.

Na Youtube toho od Brontosaurů mnoho není. Proto bych chtěl pomocí tohoto článku vyzvat všechny, kdo syslí doma nějaké ty raritky, aby se podělili.

Jediným opravdu originálním kouskem, který zde uvádím, je píseň Tma. Pro mnohé překvapivý přesah Nedvědova díla do pokleslého popu dokumentuji v druhém songu Hejna včel. Poslední (nepříliš známou) písničku Sílu mi dej jsem se rozhodl zařadit i přes absenci souvisejícího videa. Zaslouží si to.

Brontosauři: Tma


Petr Kotvald a Zuzana Jandová: Hejna Včel


Brontosauři: Sílu mi dej


Kam dál?
Karel Gott nebo Honza Nedvěd: Kdo je lepší balič?

Štítky: ,

Nespokojenost v kultuře - 21. století

Po delší době Vás, milí čtenáři, srdečně zdravím. Možná právě proto, že už jsem hodně dlouho nepsala (a zanedbávala blog zvláště na základě nově vzniklých pracovních povinností), bude tento článek takovým mixem toho, co se mi v poslední době odehrává v hlavě. V jeho názvu parafrázuji titul spisu Sigmunda Freuda Nespokojenost v kultuře, který napsal v první polovině 20. století. Ne že bych se chtěla srovnávat s tímto géniem a mistrem. To ani náhodou. V poslední době prostě jen přemýšlím nad tím, kde jsou kořeny nepříjemných pocitů nespokojenosti a neuspokojení, které zažívají lidé, se kterými se setkávám, i já sama.

Freud ve své době poukazoval na svázanost moderního člověka velmi strnulými a zkostnatělými pravidly, které mu zabraňují chovat se podle jeho přirozenosti. Bráněno bylo zvláště projevům sexuálního pudu. Od jeho časů došlo k mnoho změnám a zbortilo se x různých společenských úzů. Dnes si můžete dovolit skoro cokoli. Rozvádět se, navazovat nové vztahy, veřejně se vodit se svým partnerem stejného pohlaví po Václaváku i zaplatit si porno kanál a strávit u něj klidně veškerý volný čas sledováním více či méně typických pohlavních aktů.

Kde je tedy problém? Proč jsme tak nespokojení? Teď možná trochu myšlenkově přeskočím. Domnívám se, že pramenem dnešní nespokojenosti je přesvědčení (či možná výstižněji řečeno zblbnutí) lidí do myšlenky, že existuje jakýsi dokonalý svět, v němž všichni žijí, jenom jim samým se to pořád nedaří. Svět maminek nosících sladkosti svým dětem do na stromě zbudovaného "hnízda", svět otců projíždějících se v nablýskaných autech po louce a čekajících jen na to, až jejich nádherné malé holčičky budou po té louce běhat s věncem pampelišek na hlavě. Svět lidí zcela bezproblémově zvládajících všechny nároky, krásných, milujících, výkonných, dokonalých.

Tento drásavý pocit indukovaný fikanou reklamou je podivuhodně odolný vůči konfrontaci s naší žitou realitou. Je nám úplně jedno, jak žijí naši sousedi, přátelé, známí. A když už se nad tím zamyslíme a objevíme nesrovnalost, vždycky si dokážeme zdůvodnit, proč tam či onde to prostě není tak, jak by "mělo" být. Většinou dovodíme, že je to kvůli neschopnosti daných přátel či známých. Prostě kdybychom se všichni více snažili, kdybychom byli lepší, chytřejší, měli více energie, tak bychom to dokázali. Věříme tomu, protože chceme žít naše sny. Kdo by se nechtěl pohybovat v tom krásném, nablýskaném světě?

Když jsem byla "malá" a nadšená a přecházela z gymplu na vysokou, naprosto jsem věřila tomu (jak idiotsky a naivně, vím až teď), že díky tomu, že si nepamatuji názvy všech těch úžasných věcí, které mi nabízí reklama, jsem nad ní zvítězila. Jenomže ono vůbec nejde o to, jestli si pamatujete, zda reklama, kterou jste zhlédli, byla na Citroen nebo Peugeot. Jestli ten úžasný deodorant byl Dove a nebo Adidas. Reklama útočící na nás zprava zleva (podél cest, v hromadných dopravních prostředcích, v rádiu, televizi, na internetu a všude jinde) nenabízí pouze konkrétní produkty, ale celkovou životní úroveň. Vždyť co je to za konkurenci či soutěž, když je ve světě dohromady jen několik gigantů produkujících zboží, které pak designéři obléknou do mnoha různých značek tak, aby se co nejvíce zavděčili spotřebitelům? Proto není až tak důležité, co koupíte, ale že koupíte. Že budete vést ten správný a pravý životní styl. A na základě vší té propagační masáže a mnoha verzí "amerického snu", který se v různých obměnách a formách vyskytuje v kapitalistických zemích, pak toužíte tento sen zrealizovat a snad dokonce věříte, že na to máte. Dříve možná tvůrci oslovovali potřeby zákazníků. Dnes je vytvářejí a pak uspokojují, což je samozřejmě skvělé pro fungování ekonomiky postavené na principech, které jsou dnes platné, ovšem méně skvělé pro obyčejné lidi. Necháte-li si někým jiným vytvářet potřeby a pak trpíte, abyste sehnali finanční prostředky na to moci je uspokojovat, nikdy nebudete moci dosáhnout bájné spokojenosti. Jde o to umět najít své skutečné potřeby a odlišit je od těch, které se vám někdo snaží vnutit.

Věřím, že kdybychom se naučili stát víc nohama na zemi a dokázali se odpoutat od představ o superlidech z reklam a o dokonalém životě, který "přece lze" vést, pomohlo by to opravdu silně našim vztahům i našemu vlastnímu sebepojetí. Přestaly bychom kritizovat partnery za to, že nás po náročném pracovním týdnu nehodlají vzít o víkendu na bombastický výlet, ale místo toho se chtějí vyvalit na divan a spát. Přestaly bychom samy sobě vyčítat, že se nám v sobotu nechce péct koláč a možná se lépe srovnaly s tím, že prostě nebudeme mít tu kuchyň vždycky tak blyštivou, jako kdyby si tam zrovna zařádil Mr. Proper. Díky času a energii strávené nad snahou rozlišit, co skutečně potřebujeme, a co ne, bychom ušetřili čas a energii nutnou pro to vydělat peníze na realizaci všech vnucovaných blbostí.

No jo. Tak takhle uvažuji. A tohle možná i "vím". Škoda jen, že racionální úvahy se tak často rozcházejí s pocitovou rovinou. Skutečnost, že síla reklamy působí právě na emoce, je starou známou pravdou. Tak o tom píšu a snažím se najít recept, který by mi pomohl převést moje názory z úrovně rozumu právě do roviny pocitů. Kde najít protiváhu proti tak silné manipulaci, jakou na nás působí reklama? Jak se na to dokázat vykašlat? Jak odolat všem těm nádhernostem, které nám nabízejí a které se nám všemi možnými cestami snaží prodat? (Zvláště, když kdesi podprahově vnímáte sdělení, že pakliže nebudete žít podle tohoto diktátu, budete úplně vyčleněni ze společnosti a nikdo si o vás neopře ani pomyslné kolo).

Zatím vidím jen možnost co nejčastěji si připomínat, o čem jsem psala v tomto článku. Snažit se si to uvědomovat a spojit to se "silou vůle". Přijdete-li na něco dalšího, podělte se. Ráda se v tomhle boji, který zatím pořád nevzdávám, nechám inspirovat. :)

Kam dál?
Vztahy a stres včera a dnes

Štítky:

5 důvodů, proč dnes máme kapitalismus s lidskou tváří

Na rozdíl od začátku 20. století má v euroamerickém prostoru dnešní kapitalismus lidskou tvář. Nikdo neumírá hladem, zaměstnanci netrpí ve špatných pracovních podmínkách (viz Čtenářský deník - Upton Sinclair: Džungle), pro získání základní obživy není potřeba vynakládat úsilí na hranici sebezničení.

Zvítězila humanita? Vybojovali si pracující důstojné zacházení? Nebo boháči přišli na to, jak více a efektivněji odrbávat obyčejné lidi?

Odpovědi Vám v tomto článku nenabídnu. Místo toho se pokusím objektivně popsat důvody, proč dnes máme kapitalismus s lidskou tváří.

1) Kdo nic nemá, na tom nic nevyděláte

Chcete-li trvale bohatnout, potřebujete dlouhodobou a stabilní poptávku po zboží či službách, které nabízíte. Potřebujete, aby si co nejvíce lidí mohlo dovolit nakupovat.

Toho nelze dosáhnout, pokud pracující masy nic nemají. Oškubete-li lidi moc, nedostává se jim prostředků, za které by mohli konzumovat. A Vy nemáte z čeho bohatnout.

2) Zaměstnanci méně pracují, chováte-li se k nim hnusně

Hladový pracovník přebývající v zemljance odvádí o několik řádů horší výkony než ten, který +- normálně existuje.

Ponižování, řev a nedůstojné zacházení rovněž nevedou k optimálnímu využítí lidského potenciálu ve firmě.

3) Image značky prodává

Nemalé prostředky investované do propagace výrobků a služeb mohou přijít vniveč, má-li Vaše firma image bavlníkové plantáže z 19. století. V ČR je zatím citlivost veřejnosti na slušnost a odpovědnost zaměstnavatelů nízká, ale blýská se na lepší časy.

Pustit občas nějaký ten chlup na charitu začíná patřit k bontonu, čím dál více organizací se chválí tím, jak jsou hodné.

4) Stávky a dělnické bouře přinášejí obrovské škody

Dělný lid u nás proti privátním firmám téměř nestávkuje.

Jedním z faktorů, které to zdůvodňují, je dozajista pověstná česká připosranost. Druhým faktorem je to, že si podnikatelé a manažeři velmi dobře spočítali, kolik by je podobné excesy stály a chovají se podle toho.

5) Splácení dlouhodobých závazků vyžaduje zdravého a dlouhověkého dlužníka

Schopnost mas dostát svým závazkům tvoří základní předpoklad pro blahobyt smetánky.

Zemře-li člověk sedřený v 45 letech, těžko může do 65 pokorně splácet hypotéku. Zdravý dlužník v přiměřené kondici, který si je vědom toho, že musí cvakat a má z čeho, tlačí dopředu káru ekonomiky. Prostoru pro svobodné rozhodování mu (chce-li bydlet) moc nezbývá, motivace ke skousnutí téměř všeho je velmi vysoká.

Zotročuje marketing a vysoké ceny bydlení lidi více než divoký kapitalismus? Je dnešní člověk, který musí splácet 30 let hypotéku, svobodnější než by byl v totalitním Československu, kde stál byt (nevyčekal-li se) cca 20 výplat?

Rozhodněte sami.

Již dlouho mi zůstává v hlavě film Koně se také střílejí. Šílený výraz v očích účastníků tanečního maratónu, kteří byli ochotni vytrpět pro trochu jídla a vidinu výhry téměř vše, mi totiž připomíná pohledy některých lidí, kteří jsou ochotni v současnosti udělat kvůli naplnění svých tužeb téměř vše. A to mě děsí.

Kam dál?
Jaká je cena lidského života aneb Kolik stojí člověk

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů