Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 07/2012 - Stránka z Archívu

Šlendrián v České republice: 4 nejčastější příčiny

K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala návštěva nejmenované hospůdky v jedné moravské vísce. Proč nejmenované? Zmínit název by bylo kopáním do mrtvol. Taková esence neschopnosti si zaslouží pouze lítost. Nefungovalo absolutně nic: Syrové maso po dvou hodinách čekání, teplá minerálka, několikeré přepisování účtu, absence mnoha položek z nabídky, drzý personál...

Pokračování by bylo sebemrskačstvím. Dodám snad jen to, že po počátečním naštvání jsme si užili večer jako skvělou komedii.

Inu, zamyslel jsem se nad tím, co je v našich luzích a hájích nejčastější příčinou šlendriánu.

Zaměstnávání příbuzných a známých bez ohledu na jejich schopnosti

Ve výše zmiňovaném případě jde o pravděpodobného viníka.

Proč dávat peníze někomu cizímu? Neteř nebo soused to přece zvládnou lépe a levněji. Navíc se není třeba otravovat s konkurzem. Ideální variantou je donutit k pomoci zadarmo vlastní potomky.

Není-li v týmu ani jeden profesionál, všichni se ujišťují o vlastní úžasnosti a o tom, jak jsou skvělí. Mnohdy až totální krach přinese vystřízlivění.

Jedinci nadaní od Boha, kteří nepotřebují informace

Souhrou štastných náhod či s pomocí tlačenky se často dostávají ke korýtkům namyšlení tupani.

Pokoru nemají a znalosti nemají.

Mají přesvědčení, že jsou vyvolenými. Studovat? Na co. Radit se s odborníky? Proč. Naslouchat spolupracovníkům? Zbytečnost.

Zasloužilí hrdinové zaseknutí v dávných časech

Co fungovalo před 20 lety, musí fungovat i teď. Vždyť se nic moc nezměnilo.

Stačí být jenom přiměřeně hlasitý, citovat z paměti roky neplatné právní předpisy a zaštiťovat se dávno překonanými postupy.

Nutností je skálopevné přesvědčení o tom, že čím je člověk starší, tím je moudřejší.

Všeználkové

Pepovi řeknu, jak soustružit. Tondovi poradím, jak udělat účetní závěrku. Lojzovi zase otevřu oči ohledně řízení lidských zdrojů. A uklízečka Květuška jistě uvítá podnětnou přednášku o vytírání podlahy do sucha.

Pokud se taková edukace odehrává v putyce, všichni se hodně nasmějí.

Jde-li o vážně míněné pokyny, jejichž plnění navíc všeználek vyžaduje a kontroluje, zas až taková sranda to není.

Související text:
Chvála kapitalismu - Ať začnou zase vítězit ti nejlepší!

Štítky:

Knížky z letošní dovolené: Irving Stone a Forrest Carter

Za dobu existence těchto stránek jsem se s Vámi už několikrát podělila o různé tipy na čtení. Dovolím si udělat to i tentokrát. Věnovat se přitom budu dvěma knihám (věřte, že rozsahem díky druhé zmíněné dají minimálně za tři ;) ).

Forrest Carter - Škola malého stromuForrest Carter - Škola malého stromu

Na tuhle knížku jsem narazila už před několika lety na portálu bibliohelp.cz. Tehdy mě tam zaujala, její čas ale pro mě nastal až letos na jedné z kamínkových pláží Chorvatska. Byla mi tam velmi příjemným společníkem.

Forrest Carter, vl. jménem Asa Carter (1925 - 1979) je autorem celkem tří knih, všechny napsal až ke konci svého života. Jeho poměrně zvláštní životopis naleznete třeba na Wikipedii. Musím přiznat, že jsem si ho našla až ex post (tedy po přečtení knihy) a popravdě mi jeho politická příslušnost a celkově prezentovaé postoje nejdou s tím, jak na mě působila kniha, vůbec do hlavy. Dočtete se, že právě před napsáním Školy malého stromu se autor od svého dosavadního života i rodiny zcela distancoval. To jediné leccos vysvětluje.

Pojďme se ale nyní podívat na knížku samu. Jde o stošedesátistránkový román (moje vydání připravilo nakladatelství Kalich). Hlavní postavou knihy je pětiletý chlapec, sirotek, kterého vychovávají prarodiče. Vzhledem k jejich indiánskému původu říkají hochovi "Malý strom". Celý děj knihy se nese právě v duchu představení indiánského způsobu myšlení a života. Spolu s hlavním hrdinou poznáváme horská úbočí a louky, sledujeme dědečka při vykonávání řemesla - nelegálním pálení whiskey, posloucháme a snažíme se vstřebat odlišné pojetí světa. V tom popisovaném hraje hlavní roli příroda. V souladu s ní, jejím Zákonem se Malý strom učí žít. Osvojuje si také filozofii, v rámci níž lidé, kteří se mají rádi, "jsou sví", což znamená, že mezi nimi existují pouta, která nelze ničím zlomit. Malý strom vyrůstá v atmosféře přijetí, skromnosti, vzájemné náklonnosti. O to drsnější pro něho je výnos úřadů, které požadují, aby po více než roce takového života nastoupil do sirotčince, neboť prarodiče z jejich hlediska nejsou schopni adekvátně zabezpečit jeho - zejména vzdělávací - potřeby. Co myslíte, jak to dopadne? Odjede? Shledají se?

Ze svého pohledu musím říct, že nejvíce ze všeho mě v knížce zaujalo pojetí smrti. Je tu nejen víra, že milovaní se jednou spolu shledají. Je tu navíc smíření a naprosté přijetí faktu smrti a s tím i ztráty drahé osoby spojené s hlubokým přesvědčením o správnosti řádu věcí.

Knížka je poutavá, umí ve čtenáři rozehrát hluboké emoce (fakt dlouho už se mi nestalo, že bych si u románu poplakala, Forrest Carter mě k tomu citlivě a umně přiměl). Ať už byl život jejího autora jakkoli kontroverzní, v každém případě je dle mě škoda, že už nestihl napsat její započaté pokračování a plánovaný filmový scénář. Ten mi během čtení přicházel na mysl opakovaně. V případě šikovného zpracování by z této knihy mohl být vskutku nádherný film.

Irving Stone - Vášně mysli

Irving Stone - Vášně mysliNa spisovatele Irvinga Stonea jsem zde na blogu poukazovala už jednou, v souvislosti s jeho románem Žízeň po životě, v němž se zabýval životem slavného malíře Vincenta van Gogha. Vzhledem k tomu, že má na kontě i román o životě Sigmunda Freuda Vášně mysli, doslova jsem se musela vzhledem k oboru svého vzdělání na toto jeho dílo zaměřit. Jedná se o publikaci o téměř tisíci stranách. Stone román vytvořil již v roce 1971, českého překladu se mu dostalo ale až v roce 2010, kdy jej u nás vydalo nakladatelství Jota.

Kniha zachycuje Freudův život od jeho seznámení s pozdější manželkou Marthou Bernaysovou po jeho válkou zapříčiněný odchod z Vídně v roce 1938, kdy už mu bylo třiaosmdesát let. Asi jako nejcennější přínos románu vnímám možnost sledovat krůček po krůčku vývoj úvah tohoto jedinečného myslitele. Procházíme spolu s ním jednotlivými etapami jeho tvůrčí práce. Seznamujeme se s jeho pády i vzlety na akademické půdě, odhalujeme obtíže a překážky, které musel překonávat na cestě k vydobytí si cti v roli uznávaného profesora. Zblízka nahlížíme do jeho vztahů s rodiči, manželkou, sestrami i třemi syny a třemi dcerami. Stejně tak máme příležitost poznávat jeho spolupráci nejprve s jeho učiteli, posléze také kolegy a žáky. Nakoukneme také pod pokličku známého rozkolu s Alfredem Adlerem a Carlem Gustavem Jungem.

Já sama jsem díky přečtení románu získala trochu jiný vztah k profesoru Freudovi, který stál na začátku ve vědě tehdy zcela nového psychologického a psychoterapeutického uvažování. Netušila jsem, jak moc složitou činností zakládání psychoanalytického hnutí bylo a kolika výpadům musel jeho „otec“ čelit, než se mu – na konci celoživotní práce – podařilo je ustavit a dát mu dostatečně pevné kořeny, které se nenechají vytrhnout s – literárně řečeno – prvním poryvem silnějšího větru. Freudův odkaz je obrovský a prakticky nedocenitelný. Smekám před ním pomyslně klobouk a na závěr tohoto recenzního střípku konstatuji, že pro studenty sociálních a obdobných věd, stejně jako medicíny, by mělo v případě Stoneova obsáhlého a pečlivě sepsaného románu jít o povinnou litaraturu. ;)

A ještě PS: velkou výhodou celé publikace je jmenný rejstřík a také slovník psychoanalytických a psychiatrických pojmů.

Kam dál?
Tipy na čtení: M. S. Peck, Květa Legátová a Irving Stone

Štítky: ,

Audioknihy: má láska

Kdo mě zná delší dobu, ví, že jsem pěkný knihomol. Nebude proto asi příliš překvapen mou novou vášní. Knihy jsou to stále, jen v trochu jiné formě: audio.
Audioknihy jsou podle mě něco báječného. Zdálky okukovat jsem je začala před časem, kdy jsem jednu na CDčku dostala darem (byl to, mimochodem, Malý princ :-) ). Zamilovala jsem se do nich ale až po letošních vánocích, kdy jsem od přítele dostala MP4 přehrávač se slušnou kapacitou.

V čem je kouzlo audioknih? Pro mě zejména v tom, že jsou přímo geniální pro cestování.
1) Nemusíte s sebou tahat žádné těžké bichle.
2) Je vám jedno, jestli je dost světla.
3) Nezatěžujete už tak dost unavené oči.
3) Klidně si relaxujete a někdo jiný vám předčítá - skoro to připomíná doby bezstarostného dětství. ;-)

V tomhle článku bych chtěla krátce představit audioknihy, kterými jsem si letos zpříjemňovala dovolenou.

Bertold Brecht - Galileo Galilei

U první dovolenkové audioknihy jsem sice dost často usínala, nebylo to ale dáno ani tak tím, že by byla nezáživná jako spíš mým stavem po šestnáctihodinové cestě autobusem. :-) Kdo má rád životopisy, tomu mohu tohle dílo jen doporučit. Dozvíte se více o době Galileova života a o kontextu jeho vědeckého bádání a vystupování. Děj se samozřejmě točí hlavně kolem slavného sporu s církví, ale nechybí ani údaje o vztahu Galilea s jeho dcerou, hospodyní atd. Jen mě trochu překvapilo, že kniha dost nenadále končí. Je prostě holt potřeba se smířit s tím, že mapuje jen poměrně krátký výsek hvězdářova života.

Torey L. Hayden - Spratek

Tohle byl hodně zajímavý zážitek. Kniha, která by se, v případě, že byste ji četli a nikoli poslouchali, "četla sama". Autorka, speciální pedagožka, odvážně a podrobně popisuje svou práci s jednou konkrétní dívkou, v jejímž případě se silně citově angažovala. Můžeme polemizovat o její profesionalitě i metodách, zkoumat spolu s ní dilemata, do nichž se dostává. Každopádně je to zajímavý výlet. Zároveň máme možnost sledovat americký systém péče o ohrožené děti, což je (z mého pohledu jako člověka, který pracuje v českém kontextu také v tomto systému) docela síla. Všem, kteří se na profesionální úrovni potkávají s dětmi, intenzivně doporučuju. Celkově tento román vnímám jako knihu, která může být velkým zdrojem poučení a inspirace (i když ne se všemi popisovanými postupy souhlasím). A hlavní myšlenka: láska prostě vítězí. Je to to nejcennější, co můžeme druhému dát.

Jan Čep - Hranice stínu

Seznámit vás s touhle knížkou je pro mě veliká radost. Byla pro mě totiž nečekaným osvěžením. Název i autor mohou znít nezáživně a nudně - mně osobně připomínali matně některé stránky v učebnicích literatury, ale nic víc mě k nim nenapadalo. Taky proto jsem si tenhle kousek nechala až na konec. A udělala jsem dobře, neb na konci má přeci být to nejlepší. :-) Hranice stínu je dle mého názoru mistrně propracovaný psychologický román. (Není divu, že v roce 1935 získal ocenění nakladatelství Melantrich). Jeho hlavní hrdina, mladý učitel, se po letech vrací do kraje, kde strávil část svého dětství. Hledá tu určení, účel svého života. Uvažuje nad svým posláním a uvědomuje si, jak jiné mohou být různé lidské cesty, aniž by jim to ubralo na jejich smysluplnosti. Své nachází v pokračování tradice předků, v navazování na jejich odkaz. Během ročního pobytu učitele v kraji, na nějž se kniha zaměřuje, se spolu s ním setkáváme s celou řadou postav a sledujeme jejich pestré příběhy a osudy. To vše v atmosféře jakéhosi společenského stažení, mraků, které přicházejí v podobě prvních známek ohrožení, které posléze vyústilo ve druhou světovou válku. Celkově musím říct, že s tak citlivým vystižením pocitů a osobností postav i dynamiky vztahů mezi nimi jsem se nesetkala už velmi dlouho. Jan Čep se tak dostal na seznam mých oblíbených autorů. Kniha také jaksi zvláštně uchopuje téma smrti. Přetrvává z ní v těle zvláštní chvění. Lépe to říct neumím. V každém případě se jedná o velmi krásnou "krásnou literaturu", takže určitě doporučuji poslechnout... a nebo pěkně postaru přečíst :-)

Štítky:

Lesk a bída internetových diskusí

Internet splnil tajné sny každého, kdo doufal, že jednou budou moci všichni veřejně a svobodně prezentovat své názory. Na jedné straně to přineslo zklamání, spousta lidí nemá co říct, popř. nevědí, jak to mají říct. Na druhé straně přišlo příjemné překvapení ve formě přirozeného vyprofilování míst, kde stupidita téměř nekvete.

Logicky to souvisí se spektrem čtenářů daného webu.

Dokonalý pracant, slušný člověk, úplný blb = Diskutující na nejčtenějších zpravodajských serverech

Pokud někdo věřil, že ke zkultivování diskusí přispěje ztráta anonymity, těžce se zmýlil.

Většina českých zpravodajských serverů vyžaduje registraci, bez ní svůj názor nenapíšete.

Největší diskusní žumpa Novinky.cz dokonce zveřejňuje ověřená jména a bydliště přispěvatelů. Zbytečně. Top pitomce to snad ještě více motivuje k planým exhibicím.

Skvělou věcí je hlasování. Jakými názory nejlépe oslovíte ostatní diskutéry?

1) Všechno se rozkradlo, každý politik je svině a patří do kriminálu.

2) Na Cikány (chcete-li být opravdu in, vymýšlejte pro ně rádobyvtipná pojmenování) je potřeba přísnost.

3) Poctivě dřu, ale mám se špatně kvůli bordelu v ČR.

4) Škoda, že zrušili hlasování na Sport.cz. Tam bylo naprostou tutovkou urážení Tomáše Řepky.

Trochu jiné diskuse

Ovšem existují i weby, kam píší (mnohdy anonymně) chytří lidé, kteří bez nároku na jakoukoli odměnu poradí na téměř profesionální úrovni.

Samozřejmě není každý příspěvek úplným zlatem. Ale procento odpadu je překvapivě nízké.

Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Samočistící mechanismus funguje a pitomci sami odcházejí, nenalézají-li vděčné publikum.

Co se týká osobních záležitostí, je u nás už spoustu let na špičce Zpovednice.cz. U pracovních věcí a internetového byznysu pomůže pro změnu Webtrh.cz. Vyzkoušejte, uvidíte.

Kam dál?
Internet – V zahraničí hybatel událostí, v ČR uspávadlo

Štítky: ,

Cappy od The Coca-Cola Company: Džus nečekejte

Kdo jsme?

My u Cappy věříme, že příroda nabízí mnoho možností jak můžeme, udělat něco dobrého pro sebe a svou rodinu. Proto spolupracujeme s experty, kteří se důkladně zabývají výživovou hodnotou, kterou nám ovoce může poskytnout.


Tohle se můžete dočíst (včetně té hrubky) na litrové krabici s Cappy Multivitamin.

Co asi experti radí?

Snižte množství ovocného podílu, doslaďte, přidejte aromata. Zvýšíte tím kalorickou hodnotu a umenšíte náklady na výrobu.

Investujte obří peníze do reklamy. Udělejte hezký obal s maminkou a malým capartem.

Doplňte kecy o přírodě a rodině.

Lidi nečtou, nevšimnou si, že nejde o džus, ale o ovocný nápoj nebo nektar.

100% pomerančový džus a dál? Dál už nic

Nejsem takovým expertem jako ti od Cappy.

Ale když jsem procházel jejich produkty, narazil jsem na pouhopouhý jeden opravdový džus. Šlo o pomeranč.

Ovšem pozor! Nabízejí i pomeranč naředěný.

Značka = prázdná slupka

Je zarážející, s jakou samozřejmostí výrobci džusů (nejen Cappy) matou zákazníka.

Pod stejnou značkou a v téměř zaměnitelných obalech prodávají džusy, nápoje s 50 procentním podílem ovoce, vodu s 25 procenty ovoce.

Jsou i větší sračky

Abych zbytečně nedémonizoval Cappy (vybral jsem si je kvůli výše zmíněným kecům o přírodě, rodině a expertech), musím napsat, že lze koupit i daleko větší hnůj tvářící se jako ovocná šťáva.

Mým favoritem je Caprio. Shit, jehož obalu obvykle dominuje nápis 50% GRATIS. Obsahuje pouhá 4 procenta ovoce, tzn. jednoho panáka na téměř litr vody.

Jistě si dokážete představit, čím se podobné zázraky musí vyhonit, aby alespoň nějak chutnaly a vypadaly.

Kam dál?
7 nejhnusnějších jídel, které jsem kdy ochutnal

Štítky: ,

EXKLUZIVNĚ: Účinky pervitinu na vlastní kůži (anonymní zpověď)

Zveřejnit nebo nezveřejnit? Ohledně textu níže jsem měl velké dilema. Exkluzivita rozhodla, nikde na Internetu jsem nenašel komplexnější popis účinků pervitinu, osobní zkušenost nemám. Snad si počtou všichni, kdo uvažují o experimentování s touto drogou a vykašlou se na to. Text ponechávám v naprosto stejné podobě, v jaké mi přišel na mail.

Účinky pervitinu na vlastní kůži

Nejhorší je, že péčko vám pomotá hlavu a vy se musíte po poslední lajně znovu zorientovat, vrátit se do reality, dívat se bez mlhy a bez brnění hlavy. A to i když už je po tom nekonečně dlouhém večírku a vy jste se vzbudili, nic už nemáte a nehodláte si už další fet pořizovat. A ty stavy se táhnou několik dní, týdnů. Každé ráno se vzbudíte a první myšlenka je na ten šílený vlhký krystalický prášek a slastně odporné štípání v nosní dírce po šňupnutí „pár zrníček“. Pak hned přijde totální depka, nepříjemná nálada, abnormální podrážděnost, nekonečná sebelítost... Ale když se to vydrží, stane se najednou to, že budete v klidu sedět na záchodě a najednou si uvědomíte, že už jste ráno myslel na něco jiného. Najednou se z toho začnete hrozně radovat. Ale musí vám to vydržet.

Já jsem už od začátku střední školy pravidelně kouřil trávu. Nebylo nikdy složité si ji sehnat, kdekdo ji pěstuje. Pamatuji si i na období, kdy jsme experimentovali se šlehačkovýma bombičkami. Ty se napustily do balonku a jeho inhalací jsem se přenesl pocitově přesně tam, kam jsem chtěl. Bylo to fajn, ale nebyl to zážitek na víc jak pár minut. V té době jsem si určitě nedokázal představit, že sám budu o pár let pozděj experimentovat s mnohem zajímavějšími dobrotami.

Rozhodl jsem se napsat tenhle článek, abych se pokusil popsat stavy, ke kterým jsem se na vlastní kůži dostal. Možná proto, abych upozornil slabší jedince – konzumenty pervitinu. Možná taky proto, abych ani já nezapomněl na to, že jsou srandy, které se mohou velmi rychle změnit v neuvěřitelné peklo. Pokud jste nikdy nebyli na drogách delší období v kuse, nedokážete si ani z minima představit, jak šílené to stavy jsou. Ale musím vyprávět od začátku...

Pervitin je droga, kterou nevynalezli Češi (jak se pořád mylně uvádí), ale japonští výzkumáři. Ti hledali nějaký lék pro tamnější letce, který by jim dodal odvahu při sebevražedných náletech. V tehdejším Československu se pouze díky nějakému „Freudovi“ vynalezl snadnější způsob výroby, a to izolováním efedrinu, který je v kapkách proti kašli. Recept, jak vyrobit pervitin prý není zas tak složitý. Pokud tedy aspoň trochu fandíte chemii. Ve skutečnosti však může špatné míchání a vaření způsobit katastrofální následky, nejčastěji výbuch. Nebo po první lajně vlastnoručně vyrobené dobroty skončíte v blázinci nebo v márnici. Proto je lepší se na nějaké experimenty vykašlat a najít si svého dobrého vařiče. Jen pro informaci: Prý se dá recept na vaření péčka sehnat za 30 tisíc korun. Běžný uživatel se ale s vařičem většinou nikdy nesetká. Takoví lidé jsou strašně opatrní. Právě po nich totiž nejvíc jdou policajti. Pokud policie sebere uživatele nebo dealera, není to zas taková výhra. Pokud seberou vařiče, odříznou od dávky desítky uživatelů. Ano, těch feťáků. Umění udělat pervitin je ale vařičovo prokletí – oni jsou totiž nejčastěj ti poslední, kdo se závislostí skončí. Už jen proto, že pokud jednou piko umíte vařit a umíte sehnat suroviny, nemáte žádné zábrany. Mě například v době mého nejsilnějšího dojezdu a absťáku zachránilo jen to, že žádný z dealerů nebyl ten den vůbec k dispozici a nebyla žádná jiná možnost.

Jestli si vybudujete závislost na pervitinu, nebude lehké se z ní dostat, ale určitě to možné je. Pokud sami nebudete chtít či-li pokud nedospějete k tomu, že péčko je šílené svinstvo, nepomohou vám ani všechny DROPiny světa. Nejčastější příčinou k zahájení detoxu je většinou nějaký impuls. Můžou to být problémy se zdravím nebo když už na sobě poznáváte, že jdete ke dnu či zažijete jako já neuvěřitelně reálnou třídenní halucinaci. V ten okamžik rozhodnutí je nutné mít u sebe někoho, kdo vám bude pomáhat, komu budete o svých pocitech vyprávět a rozebírat je. Nejčastěji to bývá rodina či partnerka nebo partner. Od kamarádů v té fázi už moc pomoci nečekejte. Stačí si udělat týdenní perníkovou jízdu a už jste zkrátka v tom.

Charakterizovat účinky pervitinu není složité; určitě ale zapomeňte na zastrašující fámy z médií, že se uživatelé chovají jako agresivní a nebezpeční blázni. Buďme upřímní: Pokud by ty pocity byly zas tak nepříjemné, asi by to nikdo nebral. Nepříjemná je jen ta konečná etapa nebo fáze čištění organismu. Péčko vás prostě nehorázně nakopne. Nic víc ale od pervitinu nečekejte. Stejně jako si můžete vsugerovat po lajně dobrou náladu, tak lehce se z malé nepříjemnosti můžete přehoupnout do děsivé depky. Máte v sobě ale strašně moc energie. Tolik, jako nikdy v „čistém“ životě. Můžete jít na párty, můžete jít štípat dřevo, vygruntujete barák od sklepa až po půdu a všechno vás prostě baví. Vaše okolí z počátku nepozná vůbec nic. Ani vaše vlastní matka nepozná v prvních fázích, že jste našňupanej jako býk. Ba naopak. Děláte věci, které by jste nikdy jindy nedělali, najednou jste velmi pohodový člověk, se kterým je zábava.

Ty začátky jsou celkem ok, máte mraky energie, nemusíte jíst ani pít, nechce se vám spát – což se samozřejmě po pár dnech fetování projeví na vašem zevnějšku (amfetaminy jsou anorektika).

Když v tom začnete lítat a najednou zjistíte, že si pro drogu jdete ne proto, aby byl večírek prostě pořádnej, ale z toho důvodu, abyste mohl vůbec přes den fungovat, je těžké se z toho dostat. Pervitin vám v tento okamžik vůbec nic nedává, ale naopak bere. Začnete mít brutální deprese, strach z nepopsatelného, vaše psychické stavy se mění, jak na horské dráze. Prostě všechno je najednou špatné a špatně, všichni vám chtějí jen ublížit. Sebelítost nezná mezí. Pokud sami nebudete chtít, tak se z toho už prostě nedostanete.

Pro představu přikládám citaci jiného skutečného uživatele pervitinu: „Člověk pod vlivem péčka je v takové dost stejné náladě, není nějak zvlášť veselý, ani smutný, nějakou lásku nebo radost taky moc neprojevuje. Když začíná při těch nízkých dávkách, tak má potřebu o všem mluvit, působí velice sečtěle, zkrátka furt něco povídá, více toho stíhá, všechno ho baví, má takový příjemný pocit, šimrání. Těžko to popsat. Něco jako, když uděláte dobrou věc, ze které máte radost…“

Pár lidí má to štěstí, že zažijí při šňupání perníku takové peklo (jako se stalo mě) a takřka za pět minut dvanáct procitnou a zaplať pánbůh si celý ten halucinogenní výlet zapamatují. Vystraší je to natolik, že se rozhodnou na ten shit se vykašlat. Já jsem se díky necelým třem gramům péčka zvládnutým za 5 dní ocitl ve svém světě. Lidi, kteří tenhle schizoidní halucinogenní stav zažijí, to označují „odejít do lesa“ nebo „mít bubáky ve skříni“. Zdá se to vtipné, ale sranda to fakt žádná není.

Druhý den našeho soukromého večírku s přítelkyní u nás v domě jsem si dal (nevím ani kolikátou) lajnu péčka a zapil ji pár hlty vychlazeného pivka, odpálil asi osmdesáté cigáro. Možná díky kombinaci chlastu a už 48 hodin bez pořádného jídla, jsem se dostal do svého příběhu. Přítelkyni, která mj. šňupala se mnou, jsem najednou přestal vnímat a najednou jsem tam u toho stolu neseděl s ní, ale se svými kamarády. Dokonce i vím dodnes přesně, kdo tam „tehdy byl“. Přítelkyně musela být ve velkém šoku, když viděla, kam jsem se přenesl, ale spíš si myslela, že si s ní snad dělám srandu. Jasně, ona byla pod vlivem také. Ale jelikož jsem všechno vždy chystal já, dostávala daleko menší množství... V podstatě od tohoto okamžiku jsem jí už nedal nic. Proto mám i jasné svědectví o svém stavu a díky jejímu „dozoru“ jsem si pak mohl poskládat věci do souvislostí a vrátit se „z lesa ven“.

V příběhu, který se odehrával v mé hlavě, probíhal v našem obýváku večírek s kamarády, o které jsem se staral, jako nejlepší hostitel. Tzn. dělal jsem jim i lajny, dokonce jim vysvětloval, jak se lajna nejlíp udělá, nosil jim sklenice na pití... Případně jsem také chodil vyblouzněným kamarádům čistit popelník. Když se mě v ten okamžik přítelkyně zeptala, co to jako dělám, klidně jsem odvětil, že chci, aby tady kluci měli čisto. V mém třídenním příběhu jsem chvilkami odbíhal mimo dům, odkud jsem se několikrát vrátil lehce poškrábaný nebo úplně mokrý. Při sexu s přítelkyní (který byl opravdu nekonečných 10 hodin, a to nekecám), jsem si myslel, že souložím úplně s někým jiným a po milování jsem té své „milence“ vyprávěl v posteli o své přítelkyni. Ta samozřejmě v reálu byla tou mou milenkou a mé povídání v posteli poslouchala právě ona. Poté jsem vstal z postele a jako smyslu zbavený a plný naprosté jistoty, začal jsem hledat po celém baráku údajně ukryté drogy. Ty mi tam podle mého mínění měli nechat právě ti kamarádí „z mého večírku“. Běhal jsem po domě s baterkou, se zapálenými svíčkami... Byl jsem si jistý, že to tam někde je. Nakonec jsem se snažil odloupat i obkladačky v koupelně. Třetí den ráno jsem se z toho nekonečného příběhu dostal. Procitl jsem při komunikaci s přítelkyní, kterou jsem sice moc nevnímal, ale věděl jsem, že je se mnou stále v místnosti (myslel jsem, že mluvím s někým jiným). Prostě jsem ztratil pojem o čase, přehled o lidech. Nevěděl jsem, jestli je ráno nebo večer. Začal jsem si uvědomovat a věřit postupně tomu, že to všechno byla jen dlouhá halucinace. I přesto jsem měl velký problém ještě asi dva dny rozpoznat, co v mé paměti je skutečná vzpomínka a co nikoliv. V ten moment máte opravdu kurevsky smíšené pocity. Pak přijde morální kocovina a strach, jestli jste někde v tom stavu něco neprovedli. Třeba neběhali nazí v noci s baterkou po ulici před barákem.

Jestli se dostanete až do této fáze, pak jste to už začali s drogou opravdu přehánět. Přišly halucinace a paranoia (tomu se říká toxická psychóza). V počátku to vypadá, jako neškodná podezíravost (vy sami jste sebevědomí a plní ega). Nakonec slyšíte vlastní myšlenky, rozdvojí se vám osobnost, zkrátka se zblázníte. Všechno se přehoupne dolů, padáte do strachu, stíhy a úzkosti. Zkuste si jen představit: váš mozek je neustále ve střehu. Jste připraveni na nějakou činnost, útok, obranu… Nemáte chvilku klidu, přitom čas letí megarychle.

Nepopírám, že v začátcích vám pervitin nedá žádné příjemné zážitky. Stimuluje organismus, ale je to za hodně vysokou cenu. Nevěřím, že někdo zvládne na péčku frčet delší období, třeba rok aniž by se to na něm nepodepsalo. Samozřejmě vše záleží také na tom, jak kvalitní zboží si můžete sehnat. Většinou to ale dnes funguje tak, že vařič svůj výrobek protlačí na ulici. Dávka tam projde rukama někdy i deseti dealery a každý trochu odebere a dávku dosype kvůli váze nějakým bordelem. Setkal jsem se s příchutí omítky, pracího prášku či aspirinu. Bavit se o nějaké výhradní výrobě a distribuci „přes mafii“, je v dnešní době dost směšné, už jen proto, že téměř všichni berou. Pokud něco koupíte od Ukrajince nebo Arménce, věřte, že jste si pořídili stoprocentně velký shit, ze kterého nebude lehký ven. Čisté péčko je bílou krystalickou vlhkou hmotou-látkou. Právě ty příměsi jej poté zbarví do žluta, šeda či do hněda. Díky tomuto míchání je pervitin takový bordel, jak je prezentován v médiích. V ten moment jsou jisté pocity stíhy, psychózy, deprese. Často boj o vlastní život. Raděj od toho ruce i nos pryč.

Body pro tento článek jsem začal sestavovat druhý den po spuštění svého detoxu. Věděl jsem, že pokud je nezaznamenám přímo v tom stavu, nemůžu celou tu perníkovou záležitost pochopit. Dokonce jsem se bál, že se z ní už nedostanu ani ven. Pomohlo mi právě přemýšlení nad těmi stavy a logické vysvětlení reality. Samozřejmě za podpory mé přítelkyně. Od toho domácího detoxu se už takový shit, jako je pervitin, nikdy v mé blízkosti neobjevil a ani po něm netoužím. Osobně si myslím, že experimentování s touto drogou je ruská ruleta. Ale dřív nebo později její uživatel končí velmi destruktivně. Léčebny jsou sice fajn zařízení, ale necelá 20% úspěšnost vyléčení závislosti na pervitinu vypovídá o tom, jaká síla to je. Ve většině případů skončí dlouhodobý uživatel (feťák) úplně sám a v bídě. Odežene od sebe všechny, protože všichni mu přece nerozumí a všichni mu jen chtějí ublížit. Velmi často vám toxická psychóza přivodí sebevražedné myšlenky… Závěrem: Prostě nedoporučuji výlety na pervitinu. Nikdo totiž neví (ani já), po jakém malém množství se dostanete „do lesa“. Ale už na vlastní kůži vím, že s těmi „bubáky v lese“ není žádná legrace. Je totiž vysoká pravděpodobnost, že ty bubáky z lesa (hlavy) už nikdy nedostanete.

Kam dál?
Zakažme reklamu na léky, je to pěkné svinstvo

Štítky:

Farma Bolka Polívky - Restaurace U klauna: Recenze večeře

Po několika měsících jsem se vydal s přítelkyní na večeři. Vybrali jsme restauraci U klauna, která je součástí areálu Farmy Bolka Polívky.

Navštívil jsem ji už před lety. Kolem roku 2000 jsem tam byl třikrát. Poprvé jsme byli nadšení, podruhé už to nebylo hi-fi. Třetí posezení mě na více než jednu dekádu odradilo: Odporné pivo, otrávená obsluha, hnusný přemaštěný bramborák.

Ostatně i sám Bolek Polívka si byl vědom kolísání kvality služeb. V jednom rozhovoru mluvil o tom, že se všechno (logicky) odvíjí od šéfa hospody a není snadné najít někoho schopného.

Farma Bolka Polívky - Prostředí

Farma Bolka Polívky vzkvétá. Je sympatické, když bohatý člověk investuje do něčeho, co zvelebí krajinu a dělá radost obyčejným lidem.

Areál je čistý, velmi dobře udržovaný. Oproti přelomu tisíciletí došlo ke značnému rozšíření kapacity, nabízených aktivit i lákadel pro děti.

Restaurace U klauna - Příjemné překvapení

Hospoda byla obsazena tak akorát. Když jsme přišli, zrovna se pro nás na zahrádce uvolnil stůl.

Starobrno nepatří mezi moje oblíbená piva, s vínem je to v českých restauracích loterie. Proto jsme si každý nechali od příjemné servírky přinést 2 deci bílého (Veltlín) do půllitru a minerálku, abychom se mohli případně zachránit střikem. Naše obavy byly zbytečné, víno za 30,-/2 deci šlo bez problémů pít samotné.

K jídlu jsme si oba dali Grilovaného candáta s restovanou zeleninou za 169,- a navíc jedny Fazolové lusky na slanině (55,-). Cena za porci se zastavila zlehka pod bankovkou s učitelem národů.

Candát se zeleninou byl zdařilý. Pachy a chutě jednotlivých ingrediencí se nesmíchaly, což je důkazem opravdového grilování. Maso bylo šťavnaté a okořeněné tak, že neztratilo svá specifika.

Co se dá vytknout

Co chybělo k úplné dokonalosti?

1) Součástí grilované zeleniny byly houby, na což nás nikdo předem neupozornil.
2) Fazolky byly zlehka přemaštěné.
3) Papriky byly téměř syrové. Chtělo to je trošku přismahnout a stáhnout kůžičku.

Kdo si nepřečte na Internetu, že restaurace U klauna nebere vůbec žádné stravenky, může být na místě nemile překvapený.

Hlavně vytrvat

V současné době mohu posezení U klauna doporučit. Snad udrží laťku a vyhnou se výkyvům v kvalitě služeb, které kazily pověst hospody v minulosti.

Závěrem pro milovníky celebrit

Ano, Bolek tam byl. A ano, byl na plech :)

Kam dál?
Restaurace Thalie v Brně: Recenze večeře pro dva

Štítky: ,

Bydleni-z.cz: Neobvyklý magazín o nemovitostech a bydlení

Před několika měsíci jsem se zapojil do tvorby nového magazínu o bydlení Bydleni-z.cz.

Záměrem bylo nabídnout nezávislé informace v segmentu, který je mocně propachtován reklamou a placenými texty. Život mě ale zavedl na jiné než internetové cestičky, proto musím tento projekt opustit.

Web samozřejmě zůstává funkční, od července přibývají nové články.

O čem jsem (mimo jiné) psal?

4 důvody, proč je bydlení tak drahé

1) Podstřelené ceny před rokem 1989
2) Bydlení je nezbytný statek
3) Spekulace s pozemky
4) Stavební firmy = Jeden velký kartel

Dřevostavby: Přehled stránek, kde najdete objektivní informace

Při vyhledávání na Googlu nebo Seznamu najdete objektivní informace jen stěží, přední pozice obsadily weby provázané s firmami, které se jejich výstavbou živí. Zapátral jsem proto důkladněji.

Spustí hospodářská krize tvrdou konkurenci na trhu s bydlením?

Stavebnictví je oborem, kde jsou velké náklady na vstup do odvětví. Bez obrovského kapitálu nelze pořídit drahé stroje a začít třeba vyrábět tvárnice nebo těžit písek.

Na druhé straně jakmile jednou zainvestujete, máte na desítky let vystaráno. Proto zde panuje kamarádská konkurence, kde nikdo nikomu nejde po krku a všichni drží uměle vysoké ceny.

Z doby, kdy stát rozhazoval, jsou vytvořeny značné rezervy na účtech firem, jejich vlastníků i manažerů.

Hypotéka nebo bydlení v nájmu - výhody a nevýhody

České banky se nás snaží pomocí reklamní masáže přesvědčit, že tím nejlepším pro bydlení je pořízení nemovitosti a splácení hypotéky.

Bydlení v nájmu nemá tak dobrou propagaci, nestojí za ním žádná velká instituce. Podíváme se, jaké jsou výhody i nevýhody obou těchto řešení.

Kam dál?

Jak vybrat bazén, údržba bazénu, bazénová chemie

Štítky: ,

Sportovní přenos: Seriózní zpravodajství nebo lidová zábava?

Včera skončené EURO 2012 bylo hezkou fotbalovou podívanou. Nemalou měrou se o to zasloužilo kvalitní zpracování televizních přenosů. Objevily se ale také hlasy kritizující až moc umělecké pojetí.

Asi největší pozdvižení vyvolal záběr na německou fanynku oplakávající druhý gól, který nadělil Balotelli jejím miláčkům. Rejža ho tam šoupl v tento moment, ačkoli ho kameraman pořídil před utkáním během hymny.

UEFA kritiku odmítá. Neměli v úmyslu manipulovat s diváky, snažili se jen zachytit "lidský příběh zápasu". (Zdroj: Němci kritizují UEFA, záběry z Eura jsou zmanipulované)

Jde-li o zpravodajství, UEFA fatálně pochybila

Dostáváme se k otázce z nadpisu.

Sportovní komentátoři a moderátoři se pokládají za novináře. Takovéto překrucování toho, co se reálně (popř. před desítkami sekund u opakovaček) děje, je z hlediska zpravodajské etiky naprosto nepřípustné.

Sport na rozcestí

Sport je celospolečenským fenoménem, který zajímá téměř každého a dotýká se úplně každého.

Ekonomické důsledky racionálně řízeného úspěchu jsou ve sportu srovnatelné s jakýmkoli jiným hospodářským odvětvím. Platí to samozřejmě i naopak.

Co generuje zisk? Diváci. Ti na stadionu a hlavně ti u televizních obrazovek. Celková úroveň sportovních výkonů je přímo úměrná počtu fešáků, kteří sedí v trenýrkách u bedny.

Čím sledovanější událost, tím lepší podívaná. A tím větší dopady.

Peníze, které nalévají do sportu sponzoři, jim zajišťují lepší prodeje než reklama umístěná v hollywoodském trháku nebo kolumbijské telenovele.

Jak tedy rozeznat, kdy jde o čirou zábavu?

Memento Formule 1

Mám rád Formuli 1. Měl jsem ji rád vždycky. Asi už se nezměním.

Přesto ji nepokládám za sport. Výsledky a rekordní výkony totiž nelze srovnávat kvůli neustálým změnám pravidel. Je to absurdní.

Představte si, že by naší vicemistři Evropy hráli s polovičními brankami, ale se dvěma míči. Výška brankáře by nesměla přesáhnout 150 centimetrů.

A po 16 letech by kopali proti Portugalsku dle současných pravidel. Mohl by se pak fotbal nazývat sportem?

Ostatně za pravdu mi dávají i komerční televize, které během přímého přenosu zpravodajsky superdůležitého závodu Formule 1 dávají reklamy stejně jako v průběhu Ordinace v růžové zahradě.

Chvála konzervativcům

Držím palce konzervativcům z UEFA i FIFA. Vím totiž jistě, že jakmile povolí využití videa, otevřou tím Pandořinu skříňku. K reklamním pauzám pak bude jen kousek, k neuváženým změnám pravidel v každé sezóně pár krůčků.

Nedělejte už (prosím!) z fotbalu větší Disneyland. Zachovejte alespoň zdání seriózního přístupu. Soutěž o vůz Kia budiž varováním pro budoucí generace.

Štítky: , ,

Zrcadlo - přehled textů