Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 10/2012 - Stránka z Archívu

Faktury: Jedni neplatí, druzí nechtějí dostat zaplaceno

K absurditám, které trápí Českou republiku, patří přeregulování nepodstatných maličkostí a naprosto nedostatečné ošetření zásadních záležitostí.

Příklady oblastí téměř nedotčených jakýmikoli pokusy o nastolení pravidel pro elementární spravedlnost nalézáme všude kolem nás.

Dnes bych se chtěl zabývat jednou z nich.

Platební morálkou.

Platit pozdě patří k bontonu

K nadpisu doplním, že především mířím na určité kruhy manažerů firem s miliardovými zisky (namátkou obchodní řetězce).

Drobní podnikatelé jsou často rádi, že jsou rádi.

Reálná doba splatnosti se dle toho, co občas proběhne zpravodajstvím, motá i kolem 6 měsíců.

Přitom má stát spoustu nástrojů, kterými by mohl efektivně vymáhat včasné plnění závazků.

Není složité změnit legislativu tak, aby se všichni báli jako čert kříže, že něco zapomenou uhradit.

Ale napříč politickými stranami chybí zájem. Spřátelené firmy by jim za podobné novinky pěkně poděkovaly.

Neposlal jsi fakturu? Nepotřebuješ peníze

Někdy vyplyne potřeba právně upravit na první pohled téměř neskutečnou situaci.

S takovou se občas potkávám. Dodavatatelé odmítají posílat faktury. O důvodech raději nebudu spekulovat.

Proč máte myslet na zaplacení několik měsíců starých zakázek? Proč dodavatele upomínat?

Kdo nezajistí do 30 dnů doručení faktury, měl by po uplynutí 10 dní od první upomínky přijít o peníze.

Kdyby je potřeboval, řekl by si o ně.

Nevidím žádný důvod k tomu, abych se musel vnucovat a prosit, zda konečně můžu zaplatit.

Kam dál?
Proč krachují malí obchodníci - Často kvůli vlastní tuposti

Štítky:

Marihuana vyléčí zdravotnictví i důchodový systém

Našim politikům z 90. let je do dnešních dnů mocně vytýkána přílišná kreativita. Nyní jsme v opačném extrému. Originálních nápadů je jako šafránu, fungující řešení nejsou hledána. Prim hraje Brusel. Hlavně abychom nebyli pokáráni Evropskou unií, aby nám úředníci něco nevytýkali, abychom nebyli zlobivým dítětem.

Důsledkem je naprostá neschopnost reagovat na problémy, které českou společnost aktuálně trápí.

Pojďme si ukázat na příkladech 2 zakletých oblastí, jaké pozitivní efekty může přinést otevřený přístup bez předsudků.

1. příklad: Nemocné zdravotnictví

Klíčové je zde nadužívání péče. Každý (u starších lidí to platí dvojnásob) má nějakou tu bolístku. Lékaři jsou motivováni léčit. Pošlou-li pacienta domů, nic nevydělají. Za nepředepsání léku žádný bakšiš od farmaceutických firem nedostanou.

A tak všichni vesele zobou. Odhadovaný počet lidí závislých na lécích se v ČR pohybuje kolem 1 milionu.

Nikde nevybuřují. Neválejí se po ulicích. Prostě jen tak fetují za peníze zdravotních pojišťoven. Náklady se pohybují v miliardách korun ročně.

2. příklad: Nešťastný důchodový systém

Stárne populace. Zvyšování porodnosti je pro vládní garnituru sprostým souslovím. Průběžný systém kolabuje. Spoření do fondů vyžaduje notnou dávku naivity, ti kteří dnes garantují stabilitu a výnosy, budou, až dojde na vyplácení peněz, dávno mrtví.

Pokud chceme důchodcům přilepšit, musíme někomu jinému vzít. Dobrovolně jim nikdo nic nedá. Nebo ano?

Tráva to vyřeší!

Zahoďme falešnou morálku a představme si, co by se stalo, kdyby každý občan nad 65 let věku mohl legálně pěstovat x rostlin konopí. Rozhodnutí o počtu nechávám na odbornících.

Část úrody by sám spotřeboval (nejen kouření, ale i mastičky, čaje…) a proto by nemusel pro fet k lékaři.

Část úrody by rozprodal, čímž by si přivydělal k penzi.

Další pozitiva: Zvýšená obliba důchodců, lepší kontakty s okolím, pohyb na čerstvém vzduchu… A v neposlední řadě také to, že by se měli staříci stále na co těšit :)

Kam dál?
Délka života: DŮKAZ, že za socialismu nebylo lépe

Štítky: ,

Co je dnes potřeba? Zařadit se a mít postoj

Česká společnost je téměř 23 let po sametové revoluci otevřená a tolerantní jako nikdy v historii. Krom lidí, kteří ubližují jiným (nebo v množství větším než malém sobě), jsou všichni respektováni jako plnoprávní občané.

Pryč je doba odsudků za odlišnou sexuální orientaci, politickou příslušnost nebo nesprávnou délku vlasů.

Jistě, pořád se vyskytují zamindrákovaní jedinci. Občas se dokonce sdružují do malých ostrůvků nenávisti. Jde o excesy, nikoli o masový jev.

Abychom nepodléhali zbytečné euforii, je třeba dodat smutnou skutečnost, že stále neklesá počet lidí, kteří prudce odsuzují konkrétní jednotlivce.

Nikoli za jejich práci nebo tvorbu (v případě umělců).

Nenávist směřuje přímo k člověku.

Pár příkladů:

Někdo bytostně nesnáší Václava Klause. Klaus totiž vědomě zavinil rozkradení republiky. Nejedná se zde o věcnou kritiku konkrétních kroků opřenou o fakta. Jde o (diplomaticky řečeno) hluboké iracionální antipatie k lidské bytosti jménem Václav Klaus.

Někdo nenávidí Lou Fanánka Hagena. Fanánek je totiž ožralé smradlavé prase, které chodilo na začátku 90. let v bomberu. Opět zde nejde o kritiku tvorby, ale o naprosto neobjektivní hodnocení osobního života, které vyúsťuje v záporné emoce směřované k lidské bytosti jménem František Moravec.

Já ničím podobným netrpím.

Ani takového satana, jakým je David Rath, jsem nezatratil (což asi není nejvhodnější slovo). Má u mě stejný kredit jako ostatní politici. Nemůžu objektivně hodnotit občasné náhodné přichycení někoho, nevidím do zákulisí. Můžu pouze souhlasit či nesouhlasit s kroky, které byly prosazeny do života.

Podobně vnímám umělce. Některý chlastá, jiný brojí proti cizincům, další je promiskuitní... Nevyberu si. Ovšem vyberu si na základě jejich tvorby, koho budu poslouchat a na koho se budu dívat.

Jsem prostě nezařazený. Na nikoho neplivám. Každého respektuju stejně. Jsem ochotný otevřeně diskutovat o komkoli.

Bezpečnější by bylo, kdybych se někam přidal. Pak bych byl součástí skupiny stejně smýšlejících tupounů. A společně se v dnešní době skvěle prosazují různorodé zájmy...

Kam dál?
Odpuštění

Štítky: ,

Proč mě od poloviny září bolí záda

Ačkoli mám se zády problémy od dětství, nikdy mě pravidelně nebolely. Občas se ozvaly po fyzické námaze nebo po dlouhém sezení u kompu. Nejvíc starostí mi působily obratle za krkem, kdysi mi dokonce kolegyně říkala, že mám jeden vyhozený.

Všechno se radikálně k horšímu změnilo v polovině září. Proč? Kdo je příčinou?

Zlotřilý lektor

Byli jsme z práce na teambuildingu. V rámci jedné volnější aktivity jsme si hezky posedávali. Mužská polovina lektorského páru kroužila po místnosti a občas začala jen tak přes tričko někomu masírovat záda.

Nic zlého netuše jsem se povaloval. Logicky jsem předpokládal, že se lektor před začátkem improvizované masáže každé oběti nejdřív zeptá na souhlas.

Omyl.

Zničehonic jsem ucítil jeho pracky. Lekl jsem se. Téměř jsem zareagoval, jak si nezdvořák zasloužil: "Co na mě šaháš, ty čuráku?"

Ovládl jsem se.

A než jsem vymyslel, jak ho kulantně poslat do prdele, bylo po produkci.

Následky

Od té doby se pravidelně každé ráno probouzím s bolestí zad. Naštěstí v průběhu dne mizí.

Ideální by prý bylo, kdybych si u opravdového maséra zaplatil nápravu. Ceny se pohybují kolem 250,- Kč za půl hodiny. Kolik času by bylo třeba, ví Bůh.

Jak bych to řešil v USA

Kdybychom nežili v České republice, kde nikdo nenese odpovědnost za nic, ale ve Spojených státech amerických, zažaloval bych lektora.

Masíroval bez mého souhlasu a bez potřebné kvalifikace. Soud by měl snadnou práci.

Lektor by musel zaplatit bolestné + náklady související s uvedením zad do původního stavu.

Pak by si poskytování podobných nadstandardních služeb pěkně rozmyslel, čímž by byly uchráněny budoucí oběti jeho neschopnosti.

Kam dál?

Šlendrián v České republice: 4 nejčastější příčiny

Štítky: ,

Proč bych chtěl zpět do školy? Chybí mi úspěchy

Asi nejsem jediný, kdo nostalgicky vzpomíná na dobu studií. Byli jsme mladší, bezstarostnější, měli jsme všechny zuby. Prostě idylka.

Výkonové situace byly daleko přehlednější než v zaměstnání.

Učitelé (na rozdíl od spousty manažerů) přesně věděli, co požadují. Termíny plnění úkolů byly předem dané.

Pokud člověk udělal, co měl, nedbalo se na opičky okolo.

Nikoho nezajímalo, kolik studentík strávil učením na zkoušku (písemku, maturitu...) času. Šlo čistě o výkon.

Mladým lidem se hodně odpouští, co se týká názorů i třeba excesů ve zjevu. Důchodci jsou na tom naštěstí obdobně, pokud se dožiju, určitě toho budu využívat.

Hlavní výhoda školy: Nepřetržitá série úspěchů

Pokud jste se nenechali ze školy vyhodit (respektive pokud jste neodešli, jak je dnes moderní říkat), víte, o čem mluvím.

Na základce a střední snad nebyl jediný týden, kdy by i ti nejméně schopní nedosáhli alespoň jednoho úspěchu. Tehdy si toho mnozí nevážili. Zdálo se jim běžné, že se v něčem zlepšili. Pochvaly přijímali téměř automaticky.

Vysoká zajišťovala pravidelný přísun náročných zkoušek, které generovaly minimálně 10 velkých vítězství za rok.

Studium mělo svůj začátek, prostředek i konec. Profesní kariéra má také začátek a prostředek. Ovšem konce nebývají slavné. Smrt nebo odchod do důchodu s podlomeným zdravím nejsou metami, o něž by se dalo usilovat.

Jde o paradox. Vždycky jsem se těšil, až budu mít zkoušku za sebou. Ovšem s každou další úspěšně absolvovanou se blížil závěr studia, na který jsem se brutálně netěšil.

Za více než 9 let od skončení školy bych spočítal pracovní úspěchy srovnatelné se zvládnutím zkoušky na prstech pracovníka pily.

Je to o nastavení lidí.

Jako by se styděli za dobrý výkon. Jako by jim chyběla energie k oslavování úspěchů. Jako by měli raději rozplizlé bezčasí než jasné ohraničení činností. Jako by se báli říct: "Teď jsme něčeho dosáhli, pojďme si ten slastný pocit užít."

Kam dál?
Náš přístup k pracovní době: Jedna z příčin krize

Štítky: ,

Mazáci versus zobáci: Konflikt, který přetrval do roku 2012

Jsem poměrně empatický, dokážu se vcítit i do hodně podivných lidí. Co mi naprosto uniká, je nekonečnost konfliktu mazáci versus zobáci. Jsme opravdu takové svině?

Pro ty, kdo (stejně jako já) nebyli na vojně, ozřejmím, že jde o šikanu, kde ti, kteří jsou v organizaci déle, mají ničím neodůvodněná zvyková privilegia oproti nově příchozím.

Jakmile uplyne určitý čas, stanou se z dřívějších nováčků staré páky a následovníkům dávají okusit, co si sami užili. A tak to jde pořád dokola.

Nekonečný příběh

Konflikt mazáci versus zobáci má oproti běžné šikaně (např. v dětském kolektivu) zvláštnost v tom, že v konečném skóre chybí oběť. Zobák se stává uplynutím času mazákem. I s úroky si pak vybere daň za bývalá příkoří.

Jedná se o začarovaný kruh, který nejde rozetnout bez toho, aniž by v určitém bodě došlo k upuštění od satisfakce.

Ani chytří a tolerantní nejsou imunní

Po zrušení povinné vojenské služby konflikt mazáci versus zobáci neskončil.

Jeho varianty potkáváme v různých obměnách například na našich pracovištích. Nejedná se o zlou vůli, ale o stereotypy, které přetrvávají věky a téměř každý je s nimi smířen.

Zrovna dnes jsem sledoval zasloužilého bojovníka. Předváděl přesně to, co mi bylo minulý týden vytýkáno. Posádka div netleskala.

Očekává se, že budu držet hubu a krok. Budu.

Také se očekává, že si svou frustraci vybiju na nějakém zobákovi, až se ze mě stane mazák. Ale takové hovado nebudu. Na rozdíl od ostatních mě neomlouvá neznalost problematiky. Ubližoval bych vědomě.

Jak to valí ve velkém

Podobný princip lze vysledovat i u uzavřených profesních skupin. Namátkou třeba u lektorů a organizátorů psychoterapeutických výcviků.

Zobáci musí, aby mohli v budoucnu dělat svou práci, tvrdě platit. Odměny mazáků (pochopitelně jim jde o obecné dobro, třou bídu s nouzí, bydlí pod igelitem a žerou 3 dny staré rohlíky) začínají mnohdy na sazbě 1000,- Kč/hodina. Někteří zobáci mají ideály. Ale ty velmi rychle mizí, když si spočítají investované statisíce.

Onehdy mi jeden životem protřelý lektor zdůvodňoval obří hodinové odměny. Prý je třeba započítat čas na odpočinek. A lektorovat není možné každý den.

Jednou jedinkrát ve svém životě jsem byl pomáhat jako přidavač na stavbě. Garantuju Vám, že je zprudka potřeba následný odpočinek a nejde se takto huntovat každý den. Přesto běžní lidé dřou 200 i více hodin za měsíc. Nic jiného jim nezbývá. Nemají zobáky, na nichž by se mohli zahojit.

Kam dál?
Výběrové řízení a nezávislý audit = Modly médií

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů