Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 09/2016 - Stránka z Archívu

Česká máma classique style

Jak jsem doma na té mateřské, pardon rodičovské (za niž mimochodem denně děkuju do nebe prof. Matějčkovi, bez kterého bychom ji tady neměli) při brouzdání na netu mám tendenci rozklikávat články týkající se rodičovství. Celkem nepřekvapivě.

Občas se u nich trochu hněvám.

Onehdy jsem např. narazila na Punkovou mámu. Inu každý svého štěstí strůjcem. Zamrzela mě hláška: Možnost být 3 roky s dětmi doma mi přijde luxusní a neměla by být zničena pokračující ve smyslu, že by ale zároveň měly matky mít možnost se bez odsuzování společností vracet do práce kdykoli (rozuměj co nejdřív) po porodu. Musela jsem si povzdechnout - jestli naši skvělou rodičovskou zruší, tak právě kvůli těm, kteří to prezentují jako luxus. Přitom by to přece sakra mělo být o potřebách dítěte a ne matky! A pokud vím, vývojová psychologie nadále popisuje raný vývoj dítěte jako s matkou těsně spjatý (v prvních několika měsících dle všeobecně přijímané teorie Margaret Mahlerové dítě mezi sebou a matkou ani nerozlišuje, teprve kolem 5. měsíce se začíná diferencovat, pak od 9. experimentuje se vzdalováním se od matky, přičemž tato fáze končí až v roce a půl a až zhruba ve dvou letech dítě stabilně zvládá objektní stálost a separaci; další otázka pak je, odkdy je pro něj přínosný pobyt v nějakém kolektivním zařízení; v reálu je třeba samozřejmě se na každé dítě dívat individuálně).

Copak je opravdu takový problém být pár let s dítětem? Vždyť do práce budeme chodit po zbytek svého života! Nebo tam fakt zachraňujete svět? Já se možná někdy snažila, ale upřímně musím ve výsledku říct: Nezdařilo se...

Někdy mě nalezený webový obsah vytočí docela dost. Jako dneska Co je mi do vašich harantů od producenta Jakuba Horáka (úmyslně nejdu hledat, co krom obdobných článků produkuje, neb se o něj ostentativně nehodlám zajímat). Proč tak hrubiánský titulek? Tipla bych, že důvodem nebude jen touha po čtenosti, nýbrž že pán bude v rámci návrhu ministryně Marksové na rozlišení daní z příjmu podle toho, zda člověk má nebo nemá děti, potrefenou husou. A to husou se skvělou logikou - že prý, když bezdětní by měli platit vyšší daně kvůli tomu, že zde nezanechávají další generaci, tak by zase neměli platit tu část daní, ze kterého se hradí školství. Hahaha. Takže oni nebudou čerpat z práce (potažmo znalostí) těch lidí, co se narodí těm ostatním? Ach bože, copak někdo může být ostrovem? Sobeckost z toho ční na všechny strany...

A proč že prožívám tyhle pocity? Protože se to, co píší, dotýká něčeho, čemu hluboce věřím. Zde jsem zase já potrefenou husou. Jsem do hlubin své bytosti přesvědčená, že matka je pro malé dítě ta nejdůležitější osoba. Zejména v prvních dvou, možná i třech letech života. Ona ho uvádí do světa dalších lidí, v prvé řadě otce, širší rodiny, posléze komunity. Ona nese odpovědnost. Nejde to na někoho přehodit jako horký brambor. Ne bez následků (vzpomeňte, jak šestnáctiletá Julie Kapuletová běží v případě trablů za chůvou, ne matkou, kdo by to chtěl?).

A podpora rodin a matek? Je nezbytná a potřebná. Za to se budu rvát do posledního dechu. Poněvadž podpořená spokojená matka může vychovávat spokojené dítě.

Na závěr si díky vám, pisatelé výše zmíněných i jiných článků, tříbím, jak mateřství vlastně prožívám. A uvědomuju si, že kdybych byla v nějakým katalogu, tak mě asi pojmenujou jako máma classique style - nic úchvatného, žádné adrenalinové zážitky, jen snaha o dostatečně dobrou matku - žádná dokonalost, ale obecná a citová dostupnost a podpora spojená s vírou, že nějaké ty drobné nedostatky si dítě dřív nebo později zkoriguje. Jestli to bude dost, uvidíme za pár desítek let...

Kam dál?
Mateřství jako výzva k rozhodnosti
Výlet na Žítkovou - Tip pro uklidnění mysli

Štítky:

Jak u nás na úřadě myli okna...

...aneb kam vede fanatický boj proti korupci.

Na této banální historce z minulého týdne jde krásně ilustrovat, do jakého absurdna zabrousil hysterický boj proti plýtvání s veřejnými penězi.

Uklízečky z úřadu nezvládají práci ve výškách a nemají k dispozici techniku k drsnějšímu čištění.

Proto byla na mytí oken a úklid garáže najata soukromá firma.

Aby se předešlo možné korupci, bylo vypsáno výběrové řízení.

Naši zaměstnanci strávili spoustu hodin jeho vypsáním, následně se spoustu hodin bavili u vyhodnocování nabídek. Tisíce korun za jejich mzdy vyletěly komínem.

Zaměstnanci firem, které se hlásily, vynaložili spoustu hodin práce při administraci lejster, aby se mohly firmy zúčastnit. Tisíce korun za jejich mzdy vyletěly komínem.

Následně byla pochopitelně vybrána nejlevnější nabídka.

Vítězná společnost sídlí ve více než 100 kilometrů vzdáleném městě.

Slíbili, že vše zvládnou za 2 dny. Trvalo to 5 dní, pracovali do podvečerních hodin.

Kvalita provedení tristní. Garáž museli dlouze dočišťovat. Do kanceláří nacákali. Poškrábali okna. Parapety pouze symbolicky počochrali.

Jako bonus obdrželi univerzální klíč, aby se dostali do kanceláří kolegů, kteří chodí na šestou a o půl třetí odcházejí. Naprosto neprověření lidé si tak mohli počíst ve velmi citlivých dokumentech (popř. si udělat kopie).

Krom práce uklízečů byla součástí ceny také jejich doprava 100 kilometrů pětkrát tam i zpět.

Připočtěme výše zmíněné náklady spojené s administrací zakázky. A dostáváme se k vyhozeným desítkám tisíc korun.

Hlavně, že všechno proběhlo dle zákona. Hurá, bylo zabráněno korupci!

Nešlo zkrátka rozhodit sítě po místních firmách, zjistit, kdo je dobrý, a pak ho najmout jednou prostou objednávkou.

Musel se udělat tyátr se spoustou vyhozených peněz, se špatně provedenou prací, s nedodrženými termíny.

Také Vás zajímá:
Jak dostat Českou republiku nahoru? Důvěřujme v člověka
Proč pobírají někteří Romové vysoké sociální dávky?

Štítky: ,

Óda na vesnici a chvála regionálních zážitků

Bude tomu zanedlouho rok, co jsme se z města přestěhovali do menší obce. A já nevycházím z nadšení. Dělá mi hrozně dobře koukat do zeleně.

Mám radost, že mám zahradu.

Je pohoda dát malého v kočárku ven, ať se kouká do korun stromů, zatímco já vařím. A taky se s ním plácnout na deku někam, kam nechodí pejskaři.

Líbí se mi přijít do obchodu a trochu poklábosit se stále stejnými prodavači. Znát se s nimi, nechat si doporučit něco od někoho, o kom víte, že to nedělá pro momentální zisk, ale buduje si s vámi vztah (a co by teda z nekvalitního doporučení měl). Chutnají mi místní paštiky.

Jsem spokojená se zdejším automechanikem a jeho cenami.

Je super mít všechno kousek (včetně hřbitova).

A pochválit musím taky místní knihovnu, kde neplatím žádné poplatky a knížek si můžu půjčit, kolik chci, na jak dlouho chci. Jenom proto, že tady bydlím :-)

Taky mě těší novinky, které se v naší obci dějí. Dneska jsem zpozorovala celkovou proměnu květinářství, v rozhlase zaslechla, že se otvírá vinotéka, a taky zjistila, že na dvoře řeznictví bude parkoviště pro zákazníky. Paní starostko, děkuji, že se o nás tak pěkně staráte a vše umožňujete vytvářením dobrých podmínek.

Jsem hrdá na to, že tu můžu žít. A mám chuť se tady na tom začít podílet. To je pocit, který z města neznám. Tam mě jen štvalo šedivé sídliště, nic mě nezajímalo a toužila jsem akorát zaklapnout dveře od bytu a mít klid. Tady neprožívám ten obrovský pocit odcizení. Můj prožitkový svět je pravděpodobně podobný cítění seniorů, když měli opustit starý barák a jít bydlet do králíkáren. Fakt nevím, v čem by mi město mělo chybět.

Jen veliká škoda, že jsem se profesně nespecializovala na něco, po čem by na vesnici byla poptávka. Tohle bych ve svém životě každopádně udělala jinak. Zaměřila bych se bývala praktičtěji. Každý ovšem chybujeme, že.

Vzpomínám na jednoho kamaráda, co nám říkal, že obec je obec lidí a ať tu nežijeme po městsku. Snažím se na to občas myslet. Jdu do volební komise :-) Snad časem přijdu i na další způsoby, jak se víc poseznamovat (nejen s přímými sousedy) a zapadnout. Věřím, že přes dítě to (zejména až nastoupí do školky a školy) nebude problém.

Držte nám palce, ať se nám tu daří a lidi nás přijmou. A ať vyhrajem nějaké ty love, abychom si mohli zkrášlit domeček. :-)

Přeju vám, ať najdete ke svému životu místo, kde se budete cítit dobře. Je to k nezaplacení.

Kam dál?
5 důvodů proč nebydlet v paneláku
Peciválova zpověď: Necpu se, kde mě nechtějí

Štítky: ,

Vodafone mi vnutil skvělý tarif: 6,05 Kč/minuta

Před více než 2 lety mi u Vodafonu nabídli nový tarif. Uzavření smlouvy proběhlo na dálku. Nepátral jsem po tom, co se stane, až smlouva vyprší. A to byla chyba.

Dva roky uběhly jako voda. Vodafone mě na blížící se konec sjednané doby nijak neupozornil.

Nic zlého jsem netušil, měl jsem za to, že budu dál pokračovat v rámci standardních podmínek, které poskytují čeští operátoři.

Čirou náhodou jsem si nechal poslat informační sms o aktuální útratě.

Šok.

Vodafone mi zdražil tarif více než trojnásobně.

Cena volání vylezla přes 6 korun za minutu hovoru:


Vytočil jsem infolinku Vodafonu. Byl jsem ubezpečen, že nejsem ničím vázán a můžu od nich odejít. Zároveň mi byly nabídnuty výhodnější podmínky, které se ale ani náhodou neblížily k mému původnímu tarifu.

Rozhodl jsem se tedy s Vodafonem rozloučit.

Zavolal jsem si o kód nezbytný k přechodu k jinému operátorovi. Když mi přišel, vyvalil jsem oči. Byl aktivní až za téměř 2 měsíce.

Znovu jsem tudíž splknul s infolinkou. Prý podobné praktiky používají všichni. Otázal jsem se slečny, zda považuje za správné krást, když kradou všichni. Řekla, že pravidla neurčuje a pokusí se mi pomoct. Z hovoru bylo cítit, jak je jí trapně, jak se stydí za své šéfy.

Přišel mi nový kód platný za 3 týdny.

Poučení?

1) Je nezbytné být pořád ostražitý. Kdybych platil telefon inkasem a nezajímal se, Vodafone by bez uzardění kasíroval přes 6 korun za minutu hovoru.

2) S obyčejnými lidmi, kteří nemohou nic ovlivnit (operátorka na infolince, prodavači, úředníci...), je čím dál lepší domluva, jsou ochotní a vstřícní. Zatímco šéfové, kteří rozhodují, jsou čím dál větší hovada.

Také Vás zajímá:
EET - Známé ksichty zabijí elektronickou evidenci tržeb
Český podnikatel: Průšvih? Já nic, já muzikant

Štítky: ,

Proč se Češi neusmívají?

Už snad milionkrát jsem četl, že jsou Češi pořád zaškňouření. Světoběžníci vždycky brečí, jak je hrozné vrátit se tam, kde se na sebe lidé neusmívají.

V poslední době jsem zachytil stížnosti pána, který právě přicestoval z Austrálie nebo gurmána, který se tázal, proč stačí překročit o kousíček hraniční čáru do Rakouska a hnedle se na něj servírky v putyce culí.

Samozřejmě pokud se poutník vrací z Ruska, Číny, KLDR nebo podobné díry, nenachází tam vysmáté tváře.

Na druhou stranu, o bohatství asi příliš nejde. I od návštěvníků rozvojových zemí se dozvídáme, že jsou domorodci sice chudí, ale veselí.

Může za kyselé ksichty upřímnost?

Ano, srovnáváme-li s USA.

Američané Vám vždycky řeknou, že se mají skvěle. I pokud se před hodinou dozvěděli o vymření celé své rodiny.

Ovšem Češi rozhodně nejsou mistry světa v upřímnosti. Jsme spíše uzavření. Co se doma upeče, to se doma také sní. Onehdá mě překvapilo, že dle výzkumu u nás mnozí lidé tají před spolupracovníky třeba to, že jsou věřící.

Proč se Češi neusmívají?

Nemají důvod.

Maká se tu jako na západě. Ale mzdy tomu těžce neodpovídají.

Domorodci v Africe jsou sice chudí, ale pokud se jich netýká válka, usmívají se. Protože se celé dny flákají a žijí naprosto bezstarostný život. Ani smrt neberou nijak zvlášť úkorně.

V rámci našeho civilizačního okruhu se pracuje. Ovšem za dvojnásobek až čtyřnásobek českých mezd při stejných nebo jen o málo vyšších cenách.

Lépe než Češi se mají i Řekové, Italové a Španělé, kteří se nikdy nepředřeli.

Být v České republice usměvavý je možné, jen pokud člověk vyhraje v loterii života nebo je obzvláště šťastně osobnostně nastaven.

Přemoudřelých cestovatelů, kteří plivou na oprávněně zapšklé Čechy, bych se rád zeptal, proč se k nám vraceli a nezůstali v úžasně pozitivním zahraničí.

Kam dál?
Proč šílenci zabíjejí obyčejné lidi
Jak se učit (nejen) na maturitu a na VŠ zkoušky

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů