Děti se mu (jí) budou smát...

Mnohokrát jsem zaslechl (z druhé ruky), že pokud dítě nebude mít ten správný model mobilního telefonu, značkové oblečení, drahý notebook a kdejaké další blbiny, budou se mu ostatní ve škole (školce) smát a stane se terčem šikany. 

Korunu tomu nasadila rehabilitační sestra, která se při projíždění mých zad zmínila o dětech, které jsou vysmívány, protože je rodiče vozí málo drahým autem. Škodovka prý v žádném případě, ideální jsou SUV německých značek. 

Velkou část dětství jsem prožil v 90. letech. 

Kamarádili jsme se podle osobních sympatií, brali jsme jako normální, že někdo má víc. Třeba ve skautu se scházely děti od nejchudších po nejbohatší (také např. od úplných ateistů po kované katolíky). 

Na střední škole jsem měl spolužáka, který jezdil novým Audi a motocyklem Honda 750. A taky jsem měl spolužáky, jejichž rodina nevlastnila ani omlácenou 120ku. Ve společném dělání rutiky nás to nijak nelimitovalo.

Nicméně doba se posunula. Tlak médií na konzum zde máme od nejútlejšího věku. Viz předchozí článek. 

Zatímco já jako pětiletý zažil akorát tak pana Vajíčka a reklamu na spoření mladých, dnešní děti jsou zpracovávány globálními kampaněmi za miliardy. 

Plus rodiči, pro něž jsou peníze a společenský status vším. 

Často jde (jak ukazuje letošní rok) o bohatství, které je taženo dluhy. 

Tito lidé mají desítky let vysoce nadprůměrné příjmy, ale nevlastní (téměř) nic. Vila na hypotéku. Provozovna v nájmu. Auta na leasing. Telefony pořízené (samozřejmě na firmu) v rámci ultravýhodných akcí se dvouletým závazkem. 

Když pak přijde výpadek příjmů, nastává panika. 

Hrozí děsivý pád do hlubin nižší střední třídy. 

Děti, jež machrovaly s majetkem, který nebyl jejich rodičů, posmívaly se ostatním a šikanovaly, se mohou rázem dostat na druhou stranu barikády. 

Nevidím to tak tragicky. 

Samozřejmě, může se vyskytnout rozmazlený spratek. Ale že by byla dynamika dětského kolektivu postavena na údajném bohatství rodičů? Nevěřím. 

To si spíš dospělí dělají alibi pro svou hrabivost.

Sraz po 16 letech: Samé dobré zprávy

Měli jsme sraz z vysoké. Po 16 letech.

Motáme se kolem čtyřicítky. Každý už toho hodně prožil.

Sešlo se nás 19.

A mám velkou radost, že rozhodně nenaplňujeme mediální představy o tom, jak je všechno na hovno.

Pár z nás klopýtlo. Ostatní taky, ale (zatím) bez následků.

Velká většina žije ve stabilním svazku, v žádném případě se nedá hovořit o 50 procentech rozvodů.

Snad až na 1 výjimku (kde se na tom pracuje) máme děti.

Všichni máme práci. Nebo jsou holky na rodičovské.

A všichni vypadají skvěle. Měl-li bych jmenovat, na kom se zub času podepsal nejvíce, bez špetky skromnosti zmíním sebe. Na mnohých roky nezanechaly stopy.

Bylo úžasné setkat se s takovým množstvím normálních lidí.

Excesy nehrozily.

Všichni poseděli, popili. Bez tvrdého alkoholu. Nikdo nešel spát v 10. Nikdo neřádil do 6.

Co mě zaujalo, byla večeře. Často bývám na oslavách, školeních a podobných akcích s rautem za divného, když se chci v normální čas normálně najíst. Takže naložím plný talíř a dám si jídlo. Pak už jen uzobávám. Tady jsem byl součástí hlavního proudu.

Naprosto skvělé bylo, že si nikdo na nic nehrál. Žádné předvádění vlastní dokonalosti.

Jsme z různých koutů republiky, máme různá zaměstnání, různé zázemí.

Když vidím, kolik toho máme společného, myslím, že nás těch 5 společně strávených let ovlivnilo víc, než se může na první pohled zdát.

Ať se všem daří :)

Až bude mít každý VŠ, bez uprchlíků se neobejdeme

Ačkoli mzdy dělného lidu a čisté vydělky řemeslníků (prý) míří k nebesům, před vraty učňáků nestojí davy nedočkavých už brzy milionářů.

Stále ještě, daleko více než radostná práce na světlých zítřcích, láká perspektiva poflákávání se pod záminkou VŠ studia.

Že hrají prim obory nepoužitelné v praxi?

Že pak absolventi dělají něco úplně jiné?

Nevadí.

Většina prací se dnes dělá zbytečně, tudíž je úplně jedno, zda jsou vykonávány kvalifikovaně či nekvalifikovaně.

Blížíme se ideálu ze starých sci-fi seriálů. Každý se může vzdělávat bez ohledu na to, jestli je dané vzdělání prakticky využitelné.

Prosté práce jsou předávány robotům.

Nic nebrání nástupu idyly.

Bohužel zde máme spoustu činností, kde se bez patřičně vzdělaných řemeslníků neobejdeme. Namátkou třeba instalatér, elektrikář, pokrývač... Tady nám roboti během dalších desítek let nepomohou.

Jsou 3 možnosti:

1) Mládežníci se začnou houfně hlásit na učňáky.

2) VŠ vzdělaní se budou masivně rekvalifikovat na řemeslníky.

3) Práce zastanou uprchlíci.

Krásný příklad toho, jak může realizace na první pohled společensky prospěšného záměru vést do velkých problémů. Chtěli jsme vzdělanější populaci. Máme ji. Co teď?

Zajímá vás:
Mladí a jejich sympaticky naivní boj o štěstí
Předčasný důchod a zdaněná práce strojů = Ekonomika budoucnosti

VŠ vzdělání pro každého - Proč? Cui bono?

V České republice jsme v bodě, kdy se velkou část oborů, které nabízejí vysoké školy, zkrátka nevyplatí studovat.

Podíváme-li se třeba na hodinové výdělky šikovných řemeslníků a porovnáme-li je se superhrubou mzdou například humanitně zaměřených vysokoškoláků, zjistíme výrazný rozdíl ve prospěch těch, kdo mají výuční list.

5 let v práci navíc dá v kombinaci s výdaji na studium minimálně milion korun.

Ale trendy se obracejí jen těžko. Vysoké školy se umí zpropagovat. Mají v zádech lobby lidí, kterým by jejich utlumení přineslo pouze menší možnosti k uplatnění.

Vzniká obří disproporce mezi kvalifikacemi potřebnými na trhu práce a vzděláním absolventů.

Demotivovaní žáci

Dřív měli žáci základních škol jasno.

Kdo se poctivě učil a vynikal nad ostatními, mohl doufat v přijetí na dobrou střední. Pokud ve svém úsilí nepolevil, čekal na něj vysněný obor na vysoké škole.

Disciplína, zájem o studium a dlouhodobé snažení bylo pro přijetí nezbytností.

Dnes se VŠ o studenty rvou. Čím víc jich mají, tím více peněz dostanou. Samozřejmě zůstaly také ostrůvky, kde z nároků neslevují a drží si úroveň. Ale obecně platí, že diplom dostane každý.

Vzniká hromadně vzdělávaná masa průměrných. Kdo vyniká, není odměněn. Kdo na všechno kašle, není potrestán.

Stát platí, ale o ničem nerozhoduje

Stát je pro veřejné vysoké školy dojnou krávou.

Bylo by logické, kdyby si objednal konkrétní vzdělání, které bude potřeba a dotoval pouze obory do tohoto konceptu zapadající.

Stát raději tupě zaplatí vše, co projde akreditační komisí.

Vysoké školy jsou nezávislé. Samy navrhují profesory, ti pak zaštiťují žádosti o akreditace studijních programů.

Kdo z toho má prospěch

Proti zjevné neefektivitě současného pojetí VŠ vzděláváni postupují jeho zastánci radikálně.

Prosazují do zákonů pro stále větší počet pracovních pozic nezbytné kvalifikační požadavky. Jistě, nikdo nechce, aby mu operoval kýlu právník. Ale my se blížíme stavu, kdy bude moci vytírat podlahu jen bakalář po absolvování tříletého studijního oboru uklízeč/uklízečka.

Vysoké školy se samy nezregulují. Děkan nikdy dobrovolně nezavře svou fakultu. Peníze se musí točit a mnozí zasloužilí funkcionáři dobře ví, že se v privátní sféře neuplatní.

Stát financuje pohodlnou existenci zaměstnanců vysokých škol bez ohledu na to, zda absolventi skončí na pracáku nebo se věnují něčemu úplně jinému, než vystudovali.

Opravdu jdeme správnou cestou?

Související text:
Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem

UČITELÉ, pokud na to nemáte, dělejte něco jiného

Učitelé jsou na to sami.

Dřív je podporovala školská soustava, která uměla velice efektivně motivovat ke studiu a vynucovat žádoucí chování. Od malého žáčka každý věděl, že kdo se nebude dobře učit, ten nezíská atraktivní místo v dalším stupni vzdělávání. Každý věděl, že snížená známka z chování nebo vyloučení ze školy je stigmatem na (s trochou nadsázky) celý život.

Učitel, pokud se dostal do úzkých, měl velkou moc.

Dnes tyto páky chybí.

Nebudu se dlouze zamýšlet, zda bohužel nebo naštěstí.

Faktem je, že přirozeně vznikl filtr, který velice zřetelně odděluje dobré a špatné učitele.

Učitelé totálně nezvládající své povolání už v oboru nepracují. Doba komických postaviček bez potřebné kvalifikace odezněla.

Standard ale přestal novým nárokům stačit.

Stále víc slušných učitelů se hroutí. Nerozumějí žákům či studentům, bojí se jich. Nevědí, jak na ně.

Pár procent lidí obdařených přirozenou autoritou to má snažší.

Ostatní musí, aby uspěli, vhodně zkombinovat dva klíčové faktory:

1) Být (alespoň lokálně) respektovaným odborníkem na oblast, kterou učí

Jste-li opravdu dobří, publikum to pozná a zamiluje si vás.

To platí u divadla, v pop music i ve školství.

2) Naštudovat dětičky

Pokud svoje ovečky nezvládáte, položte si otázku: Kolik času jsem věnoval(-a) pegadogice, psychologii a sociologii?

Porovnejte s tím, kolik jste strávil(-a) biflováním své specializace.

Snad nemusím více rozebírat a mohu vynechat otřepaná přísloví jako Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Kdo na to nemá, ať to nedělá!

Lidé, kteří nemají na svou práci, jsou prokletím dneška.

Nestíhají, zanedbávají rodinu, jsou nešťastní, každý den trpí.

Řešení je jednoduché. Stačí malé zastavení (učitelům se teď nabízejí prázdniny) a popřemýšlení, zda pomůže dovzdělání nebo zda je nutné změnit rajón.

Nepružný trh práce s armádou nezaměstnaných k razantním krokům příliš nevybízí.

Ale žijete jenom jednou. Žáci a studenti také.

Kam dál?
Vzpomínka na studium v Kunovicích u Kratochvíla

Proč bych chtěl zpět do školy? Chybí mi úspěchy

Asi nejsem jediný, kdo nostalgicky vzpomíná na dobu studií. Byli jsme mladší, bezstarostnější, měli jsme všechny zuby. Prostě idylka.

Výkonové situace byly daleko přehlednější než v zaměstnání.

Učitelé (na rozdíl od spousty manažerů) přesně věděli, co požadují. Termíny plnění úkolů byly předem dané.

Pokud člověk udělal, co měl, nedbalo se na opičky okolo.

Nikoho nezajímalo, kolik studentík strávil učením na zkoušku (písemku, maturitu...) času. Šlo čistě o výkon.

Mladým lidem se hodně odpouští, co se týká názorů i třeba excesů ve zjevu. Důchodci jsou na tom naštěstí obdobně, pokud se dožiju, určitě toho budu využívat.

Hlavní výhoda školy: Nepřetržitá série úspěchů

Pokud jste se nenechali ze školy vyhodit (respektive pokud jste neodešli, jak je dnes moderní říkat), víte, o čem mluvím.

Na základce a střední snad nebyl jediný týden, kdy by i ti nejméně schopní nedosáhli alespoň jednoho úspěchu. Tehdy si toho mnozí nevážili. Zdálo se jim běžné, že se v něčem zlepšili. Pochvaly přijímali téměř automaticky.

Vysoká zajišťovala pravidelný přísun náročných zkoušek, které generovaly minimálně 10 velkých vítězství za rok.

Studium mělo svůj začátek, prostředek i konec. Profesní kariéra má také začátek a prostředek. Ovšem konce nebývají slavné. Smrt nebo odchod do důchodu s podlomeným zdravím nejsou metami, o něž by se dalo usilovat.

Jde o paradox. Vždycky jsem se těšil, až budu mít zkoušku za sebou. Ovšem s každou další úspěšně absolvovanou se blížil závěr studia, na který jsem se brutálně netěšil.

Za více než 9 let od skončení školy bych spočítal pracovní úspěchy srovnatelné se zvládnutím zkoušky na prstech pracovníka pily.

Je to o nastavení lidí.

Jako by se styděli za dobrý výkon. Jako by jim chyběla energie k oslavování úspěchů. Jako by měli raději rozplizlé bezčasí než jasné ohraničení činností. Jako by se báli říct: "Teď jsme něčeho dosáhli, pojďme si ten slastný pocit užít."

Kam dál?
Náš přístup k pracovní době: Jedna z příčin krize

Jak se učit (nejen) na maturitu a na VŠ zkoušky

Ať už to dopadne s maturitami a celým českým školstvím jakkoli, je jisté, že se ani v budoucnu neobejdeme bez jisté dávky encyklopedických znalostí. Fakta a pojmy. Neznáme-li je, nemůžeme porozumět textu ani ústnímu projevu, nezvládáme komunikovat a nechápeme souvislosti. To platí v běžném životě (nevzdělaní lidé s malou slovní zásobou) a ve škole dvojnásob.

Efektivní učení - 8 jednoduchých zásad

Díky těmto zásadám jsem se zvládal naučit kopu učiva daleko rychleji než šprti a téměř stejně rychle jako chytřejší spolužáci.

1) Příprava je základ, chaos nepřítel

Bez zbytečných emocí si na základě rozsahu látky a Vašich předchozích zkušeností stanovte časový harmonogram, který musíte dodržet. To znamená, že nebudete přetahovat ani končit dřív, než budete hotovi. Hlavně příliš brzy nezačínejte, mohl by Vám dojít dech, na přepálený začátek doplatil už nejeden studentík. Materiálů je k dispozici obrovské kvantum. Nenechte se jimi zavalit. Věnujte zvýšené úsilí tomu, abyste nalezli to, co potřebujete, ve formě, která Vám vyhovuje. Později se Vám to vrátí.

2) Učte se tam, kde se Vám dobře učí

Nedělejte si násilí. Nespoléhejte na zaručené recepty, neexistují. Znáte se. Někomu se nejlíp učí při hudbě, dalšímu při víně... Každopádně se nenechte vyrušovat mobilem.

3) Zestručňujte!

Třetí a klíčová zásada.

Na to, abyste porozuměli určité problematice a zapamatovali si nejdůležitější fakta, potřebujete nepatrný zlomek informací obsažených v učebnicích, skriptech, výpiscích, na Internetu... Je naprosto zbytečné zatěžovat se vším. Učte se jen tolik, aby Vám to stačilo k pochopení a získání potřebných znalostí. Možná to zní banálně, ale celé kouzlo je v důslednosti. Zestručňujte, jak nejvíc to jde. Pořád musíte být v obraze, jakmile se začnete ztrácet, vraťte se a doplňte, co v mozaice schází.

4) Zkuste si udělat časovou osu
(inspirováno spoluautorkou Agape)

Téměř ve všech předmětech Vám může pomoci, pokud si sestavíte poznatky do časové osy (popř. myšlenkové mapy). Nemusíte si nutně pamatovat všechna data, jde o to, abyste si vytvořili ucelený přehled a jasný systém, kam bude vše podstatné zapadat.

5) Nikdy se neučte jen část látky

Nadrtit se polovinu otázek a na druhou se vyfláknout není dobrou strategií. Proč? Neznalost detailů Vám možná bude odpuštěna, fatální zaváhání určitě ne.

6) Odpočívejte

Každý sportovec většího než okresního formátu Vám potvrdí, že nejlepší výkony nepodává ten, kdo nejvíc natrénuje, ale ten kdo prokládá zátěž s relaxací. U učení je tomu stejně. Stanovte si pauzy podle doby, po kterou jste schopni udržet optimální míru pozornosti. Pokud Vám to vysloveně nesvědčí, neučte se v noci a nezavírejte se před světem, je to kontraproduktivní.

7) Snažte se, abyste nebyli u zkoušky (či jinde) moc brzy

Přijít včas je samozřejmé. Ovšem když jsem byl nucen (kvůli všudypřítomnému organizačnímu chaosu) někde x hodin čekat, často to nedopadalo dobře. Tak si zbytečně nenabíhejte na vidle.

8) Na papíře nesmí zůstat prázdné místo

Tuto zásadu mého spolužáka Hrubce berte s lehkou nadsázkou. Neoddiskutovatelné je, že pokud nenapíšete (nebo neřeknete) nic, čeká Vás reparát na 100%. Odpovídejte celými větami, uplatňete vše, co víte. V případě nouze nejvyšší často pomůže oslí můstek.

Matematiku a cizí jazyky takto nezkrotíte

Matematice na vysokoškolské úrovni téměř nikdo nerozumí natolik, aby byl schopen předávat toto pochopení dál. Pokud se s tím neporvete sami, zbývá jen učení se postupů nazpaměť. Slovíčka u cizích jazyků jsou trošku jinou kapitolou, ale také u nich zestručňování nepomůže.

Závěrem: Poznej sám sebe
(inspirováno Dipl. Ing. Kratochvílem alias "Starým")

I v posledním ročníku VŠ jsem mohl o řadě mých spolužáků říct, že se za 17 let ve škole nenaučili učit, protože prostě neměli čas zjistit, jak se jim dobře studuje. Tak ať se k nim nepřidáte :)

Kam dál?
20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku
Vzpomínka na studium v Kunovicích u Kratochvíla

Osmiletá gymnázia: Pro koho jsou vhodná?

Úvahy o tom, zda mít nebo nemít osmiletá gymnázia provázejí českou společnost už dlouho. V tomto článku bych chtěla shrnout svůj pohled na danou problematiku a nabídnout pár rad rodičům, kteří uvažují nad tím, zda právě pro jejich potomka je gymnázium už po 5. třídě vhodná volba.

Z mého úhlu pohledu osmiletá gymnázia existují proto, aby vzdělávala žáky s nadprůměrnými schopnostmi a dala jim možnost rozvinout jejich potenciál v prostředí, kde se setkávají s vyššími nároky na výkon (ale i jiné věci, např. samostatnost), než je tomu na běžných základních školách. Děti jsou součástí kolektivu, kde vládne vyšší konkurence, čímž mohou být také více motivovány k učení. Získají hlubší a širší znalosti než na ZŠ, protože zde není třeba při výuce brát ohled na slabé žáky, a tak je více prostoru pro nové znalosti, pokládání otázek nebo různé projekty. Tyto podmínky mohou být pro některé děti dobré, pro jiné nikoli. Podsatné je sledovat, zda má dítě intelektovou kapacitu, aby zvládlo nároky gymnázia a zda je na takový přechod vybaveno emočně a sociálními dovednostmi. Osobně si také myslím, že by měla být osmiletá gymnázia spíše pro děti, které jsou na ZŠ nešťastné, protože jim neposkytuje dostatečnou úroveň stimulace, než pro ty, které jsou na ZŠ spokojené.

Má jít mé dítě na osmileté gymnázium?

Rodiče jsou velmi důležitým prvkem celého systému vzdělávání, protože jsou to právě oni, kdo rozhodují o tom, na jakou školu své dítě zapíší či jaké přijímací zkoušky podstoupí. Hodnotit své dítě objektivně je samozřejmě obtížné. Pro přiblížení se k takovému hodnocení situace a dítěte může být dobré realizovat tyto kroky:

1. krok
Udělejte si brainstorming na téma "Proč chci, aby moje dítě šlo na osmileté gymnázium? Proč mě to vůbec napadlo?" Zapište všechny nápady, které k tomuto tématu máte. Nic necenzurujte. Pak si udělejte pauzu, nadechněte se a zkuste si u kafe o tom, co jste napsali, podrobněji zapřemýšlet. Co je pro vás jak důležité? Prodiskutujte to s partnerem, sdělte si navzájem svoje úvahy. Uvažujete tak, aby výsledek byl dobrý pro dítě?

2. krok
Tyto konkrétní otázky by měly být vodítkem k rozhodnutí, zda může být přechod na osmileté gymnázium pro vaše dítě užitečný:

* Jak mu to jde v kterých předmětech? Co ho baví? Má v něčem potíže? V čem? Jakou roli jeho klady a zápory mohou hrát při přechodu na gymnázium a v následném fungování na gymnáziu?
* Co ho motivuje ke školnímu výkonu? Jde mu o známky nebo o poznávání?
* Kolik času věnuje domácí přípravě? Je zde rezerva na případné zvýšení domácí přípravy při přechodu na gymnázium? (Tak, aby dítě mělo nějaký volný čas a možnost realizovat se ve svých koníčcích!)
* Jak to má vaše dítě s emocemi a sebevědomím? Zvládne se bez větších obtíží přizpůsobit novému prostředí a požadavkům? Ustojí případné vyšší nároky a zhoršení známek?
* Jaké má vztahy v současném kolektivu? Dokáže si vybudovat dobrou pozici v novém kolektivu, ve třídě, kde budou děti minimálně stejně úspěšné jako je ono samo?
* Vyvolal by případný přechod dítěte na gymnázium ve vaší rodině nějaké problémy? Jak by to bylo např. s dojížděním...? Existují nějaká další negativa? Jak byste je řešili?

3. krok
Pokud jste po zvážení výše uvedeného dospěli k názoru, že osmileté gymnázium je pro dítě vhodné, promluvte s ním o tomto svém nápadu. Jeho reakce je důležitá. Nechte mu čas na rozmyšlenou a na to, aby si na danou myšlenku zvyklo. Nenuťte ho, zkuste mu to spíše nabídnout. Jděte se podívat na den otevřených dveří. Poskytněte dítěti všechny relevantní informace, které je dle vašeho názoru schopné vstřebat. Konečné rozhodnutí by mělo být nejlépe společné.

Můj názor je, že i pro velmi šikovné dítě může být za některých okolností přechod na osmileté gymnázium spíše pohromou než změnou k lepšímu. Vždy je třeba zvažovat potenciál dítěte po rozumové, ale také po citové a sociální stránce. Zůstat na základní škole, mít v klidnějším a méně konkurenčním prostředí možnost si "dovyvinout" např. určité sociální dovednosti nebo získat větší emoční stabilitu může být dobré zvláště pro děti, které jsou v některém směru nevyzrálé. Na gymnázium pak bez potíží mohou jít po absolvování devítileté docházky do základní školy. Netlačte proto příliš na pilu, neorientujte se podle prestiže. Nejdůležitější je přece štěstí vašeho dítěte. To nestojí a nepadá s tím, na kterou školu chodí. Důležité je, aby se po všech stránkách mohlo rozvíjet a stávat se stále lepším člověkem. Kvalitní základní škola může v tomto směru nabídnout někdy více než nejprestižnější gymnázium.

Kam dál?
Kariéra: Volba povolání a její zapeklitost

Vzpomínka na studium v Kunovicích u Kratochvíla

V první polovině devadesátých let minulého století vládlo obrovské nadšení z nové doby. Podnikání bylo hitem, každý znal ve svém okolí někoho, kdo přes noc zbohatnul. Tehdy jsem končil základní školu. Nakažen všeobecným optimismem jsem nedbal dobrých rad rodičům (doporučovali gymnázium) a zvolil jsem jako své další působiště nynější Evropský polytechnický institut v Kunovicích.

O vysoké škole si mohl v těch časech ředitel dipl. Ing. Oldřich Kratochvíl (dále jen Starý) nechat pouze zdát, byl rád, že mu inspekce nezavřela školu střední.

Unikátní metody řízení

Starý příliš inteligence nepobral, zato měl cit pro marketing, velkohubé vize a obrovský tah na branku. Lidi pouze zneužíval a vysával, pedagogové se měnili jako na běžícím pásu. Spolehlivým způsobem, jak se dostat k lukrativní funkci, bylo být mladá, hezká a vlézt Starému do postele. Takové slečinky se obvykle dostávaly na pozici zástupce ředitele. Podle toho pak řízení školy vypadalo. Pokud si ovšem myslíte, že to byl pro danou kariéristku post získaný zadarmo, pletete se. Už tehdy byl Starý téměř plešatý, tlustý a neustále mastný (takový bachratější Paroubek), sdílení intimních chvilek s ním muselo být jen pro otrlé.

K učitelům měl Starý přístup jako k tupému dobytku. Často jim sprostě nadával v přítomnosti studentů (na vulgarismy byl specialistou Starého pohunek, který se jmenoval tuším Bělohrad), nikdo si nebyl jistý dnem ani hodinou. Díky dobrým vztahům s Českou školní inspekcí a s politiky si mohl dovolit téměř vše. Mnoho našich vyučujících dosáhlo pouze na střední vzdělání, což nebyl pro nikoho problém.

Lež byla Starého denním chlebem. Když jsem nastupoval, vyřvával, že v žádném případě v průběhu studia nezvýší školné. Během let došlo k navýšení téměř o 100%.

Neslavný začátek, slavný konec

Již první den výuky jsem dostal od Starého co proto. Tehdy bylo jednou z jeho hlavních priorit, abychom chodili do školy v obleku. Kravatu ani sako nemaje, byl jsem vypoklonkován ze třídy a dostal jsem neomluvené hodiny. Naštěstí se z toho po domluvě s třídní učitelkou udělala návštěva zubaře. Řádné ustrojení jsem dále řešil (stejně jako spousta ostatních) tak, že jsem měl košili a v batůžku zežváchanou kravatu, kterou jsem si v případě potřeby nasadil.

Celkové dojmy ze studia nemám tak záporné, jak by se dle předchozích řádků mohlo jevit. Studenti a učitelé byli semknuti v pevném šiku proti Starému, atmosféra byla příjemně disidenstká, spousta pedagogů se snažila navzdory všemu odvádět kvalitní práci.

Přestože se jednalo o soukromou školu, kritéria pro postup do dalších ročníků byla přísná. Třetina mých spolužáků byla bez pardonu vyhozena. Školní stereotyp narušovaly každé čtvrtletí tzv. ředitelské testy, kdo nesplnil, letěl. Zajímavou zkušeností byla malá maturita na konci druhého ročníku.

Starý měl obrovský smysl pro kšeft, což nebylo vždycky na škodu. Například vydával za lidové ceny skripta, člověk měl k dispozici za pár desetikorun to nejzákladnější, co ke konkrétnímu předmětu potřeboval.

Ačkoli jsem to měl mnohokrát nahnuté, dostal jsem se až k maturitě, kterou jsem zvládl na výbornou. Na spoustu lidí vzpomínám v dobrém, v hlavě mi toho hodně zůstalo pro pozdější studium na VŠ.

Poučení závěrem

Starý se choval jako úplné hovado. Vzpomínám, jak se scházela odbojářská skupinka vyučujících v kotelně. To byl jediný prostor, kde šlo proti Starému něco beztrestně namítat.

Veškeré moje výtky přebíjí fakt, že Starý vybudoval úspěšnou firmu, které se daří a neustále expanduje. Historie se nebude ptát, komu ublížil, koho obelhal, jak nechutný byl. V historii zůstane nesmazatelným písmem zapsáno, že založil první soukromou vysokou školu na Moravě. Nedivil bych se, kdyby mu v budoucnu postavili sochu.

Související texty:
Vzpomínka na SŠ výlet do Prahy
Vzpomínka na stužkovací večírek

Profesor Vladimír Smékal

Před více než rokem jsem psala o profesoru Křivohlavém. Tentokrát bych Vám chtěla představit jinou velkou osobnost české psychologie, dnes již emeritního profesora Vladimíra Smékala.

Stručný životopis profesora Vladimíra Smékala

Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc. se narodil 15. 2. 1935 v Novém Jíčíně. Vystudoval psychologii a filosofii na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1958 začal pracovat v Pardubicích v záchytném dětském domově. Zároveň ale zůstal na Masarykově univerzitě, kde pravidelně vyučoval až do konce minulého akademického roku. Během svého profesního života vystřídal řadu pozic: byl například vedoucím střediska pro psychodiagnostické pomůcky v Bratislavě nebo vedoucím Laboratoře pro výzkum dětí a mládeže při fakultě sociálních studií MU v Brně. V roce 2000 založil Výzkumné centrum vývoje osobnosti a etnicity. Z hlediska výuky se věnoval především psychologii osobnosti, metodologii, psychologii náboženství. Vydal obrovský počet publikací ať již odborných (z nichž nejznámější je asi Pozvání do psychologie osobnosti) nebo určených laikům.

Proč o profesoru Smékalovi píšu?

Je to proto, že jsem měla jedinečnou možnost účastnit se jeho přednášek a tímto způsobem se s ním setkat. Hodiny prof. Smékala (obzvláště povinně volitelné předměty) pro mě byly zajímavou seberozvojovou zkušeností, prostorem k přemýšlení o životě, sebereflexí a zároveň živou vodou vyvažující některé jiné (zvláště povinné) předměty, které mě odváděly od člověka a lidství někam do světa čísel a tabulek. Vladimír Smékal byl jedním z vyučujících, kteří mě utvrzovali v tom, že psychologie má smysl. S jeho jménem se mi pojí veliká otevřenost a také naděje.

Proč to všechno píšu v minulém čase? Je to tím, že tento článek je možná víc než čímkoli jiným mým osobním povzdechnutím nad tím, že prof. Smékal přestal vyučovat. Jeho odchodem z aktivního se podílení na výuce (a současným odchodem doc. Ivo Plaňavy) končí určitá éra. Éra hluboké lidskosti, vstřícnosti a civilnosti. Jsem ráda, že jsem ji mohla zažít. Spolu s výše zmíněným povzdechnutím bych chtěla i poděkovat.

Ale zpět k tématu...

Pořád se mi nepodařilo Vám profesora Smékala přiblížit. Když jsem přemítala, jak to udělat, přišla mi do ruky jeho knížka s názvem Víš, jak žít?. Myslím, že právě ona skvěle reprezentuje a věrně zachycuje způsob, jakým prof. Smékal přistupuje k životu a světu. Jedná se o záznam jeho osmi přednášek pro rozhlas, které se odvíjí od básně Rudyarda Kiplinga Když (najdete například zde). Zabývá se v nich vůlí, odhodláním, sebedůvěrou, vyrovnaností, trpělivostí, uměním odpouštět a řadou dalších věcí.

Upozornit bych chtěla především na koncepci tzv. naučeného optimismu. Profesor Smékal tvrdí, že optimismu se lze naučit. Že ač vědění samo o sobě je pesimistické, vůlí a vírou lze dosáhnout optimistického, radostného pohledu na svět. O ten bychom se měli snažit. Nezůstává ale jen u teorie. Líbí se mi jeho praktické doporučení: Jedno z prostých doporučení, jak si nezoufat, jak se znovu a znovu snažit jít kupředu a vzhůru, spočívá v tom, že si v paměti pečlivě ukládáme a často oživujeme zážitky pohody. Může to být vzpomínka na setkání s milými lidmi, na úchvatnou scenérii západu slunce na dovolené u moře, vzpomínka na to, jak jsme odolali únavě a vyšplhali se na vrcholek hory během dovolené, verš básně či oblíbené melodie, věřícím pomohou i slova útěšné a povzbudivé modlitby. Tyto zážitky, vzpomínky a myšlenky si ukládáme do přihrádky paměti, kterou můžeme nazvat zapamatovaná pohoda. Já k tomu jen dodám, že od momentu, kdy jsem si tenhle "návod" přečetla, se snažím více soustředit na to krásné v životě a schválně si tuhle přihrádku naplňovat, co to jde. Je to příjemné. Vyzkoušejte to taky, jestli se Vám bude chtít.

Tolik malá ochutnávka. Pokud se o prof. Smékalovi chcete dozvědět víc, doporučuji pořad Na plovárně s Vladimírem Smékalem a informace o Vladimíru Smékalovi na Wikipedii.

Kam dál?
Profesor Jaro Křivohlavý

SWOT analýza českého školství

Onehdy jsem v archívu narazil na stručný text s lákavě znějícím názvem "SWOT analýza českého školství". Vzpomínám si, že jsme to řešili ve škole asi před 10 lety.

Nepružnost - Hlavní slabá stránka?

Pro české školství je charakteristické to, že čas jakoby neexistoval. S přelomem tisíciletí se kvůli Internetu a mobilním telefonům zásadně změnil život téměř všem. Od způsobů komunikace přes organizaci práce po trávení volného času, všechno je jinak.

Co z 10 let staré SWOT analýzy již neplatí? Možná se trochu zlepšila situace s učebnicemi (nesledujeme-li cenovky a jazykovou verzi), semtam "pučí" využívání nových metod, školy jsou vybaveny plus minus použitelnými PC s Netem (ovšem za jakou cenu?) a volitelné předměty fungují.

Ostatní položky jsou evergreenem, státní maturity již nesmrtelnou klasikou :)

SWOT analýza českého školství

Silné stránky

- tradice našeho školství,
- vysoká vzdělanostní úroveň studentů,
- množství kvalitních učitelů,
- možnost bezplatného vzdělávání.

Slabé stránky

- encyklopedické pojetí výuky(učitelé mají spíš zakořeněnou povinnost předávat vědomosti, než vychovávat a učit pro život),
- málo se reflektují světové trendy,
- problematické požadavky vysokých škol na přijímací řízení,
- z ekonomických důvodů je omezována nabídka volitelných a nepovinných předmětů,
- nedostatečná péče o začínající učitele a učitele, kteří vyučují mimo rámec své odborné způsobilosti (chybí jejich soustavné metodické vedení),
- na většině škol převládají stereotypy v používání vyučovacích metod a forem práce, které jsou málo efektivní a nevyužívají přirozené aktivity a iniciativy žáků,
- nedostatek vhodných učebnic pro některé odborné předměty.

Příležitosti

- využití nových informačních technologií,
- podpora mladých učitelů, kteří se nebojí zavádět nové metody,
- zlepšení vzdělávání učitelů.

Hrozby

- nové maturity, které hrozí svým pojetím testových úloh (nezdaří-li se úmysl testovat kompetence a schopnost řešit problémové úlohy a zabředne se do bahna memorování informací, bude lepší státní maturitu vůbec nedělat),
- odchody kvalitních učitelů z důvodu nedostatečného ohodnocení,
- stárnutí pedagogických pracovníků.

Kam dál?
Co říkají učitelé na reformu školství

Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem

Včera mě v knize Profesní vývoj v dětství a adolescenci (originálně Career development in childhood and adolescence), jejímiž editory jsou Vladimir B. Skorikov a Wandy Patton, zaujala kapitola o přechodu japonských středoškoláků, kteří ve studiu dále nepokračují na univerzitě, do pracovního života. Japonský systém se od toho našeho totiž výrazně liší. Je to samozřejmě podmíněno dlouhodobými kulturními rozdíly a je jasné, že je jako celek nepřenositelný jinam. Přesto mi ale připadá v některých svých bodech inspirativní a svedl mě k sepsání následujícího krátkého textu.

Všichni zhruba víme, jak přechody škola - zaměstnání vypadají u nás. Ve zkratce jde o zprostředkování prvního zaměstnání přes známé, úřad práce, pracovní agenturu nebo nějaký druh inzerce. Je to pro nás úplně přirozené a možná si stěží dovedeme představit, že někde jinde to může vypadat jinak.

Na návštěvu do Japonska

Japonské školství má stupně rozdělené následovně: 6 let základní školy, 3 roky povinné nižší střední školy, 3 roky (již volitelné) vyšší střední školy a následně možnost univerzitního vzdělávání. Autor kapitoly Kaori H. Okano se ve svém textu zabývá mladými lidmi, kteří do práce odcházejí po absolvování vyšší střední školy (na tu v Japonsku nastupuje cca 95% dětí), tedy zhruba ve věku 18 let.

Škola jako zprostředkovatel

V Japonsku funguje tzv. school-based job referral system, tedy systém doporučování vhodných pracovních míst přímo konkrétním studentům. Školy si jako svůj cíl stanoví sehnat místo pro každého svého absolventa. Škola tedy spolupracuje s organizacemi, které nabízejí pracovní místa. Ty předem poskytnou seznamy pracovních pozic, jež budou v příštím roce chtít obsadit a to společně s přesně specifikovanými požadavky na schopnosti a dovednosti budoucího pracovníka. Studenti ve škole dostanou seznamy k dispozici a mají za úkol vybrat si několik pozic, které pro sebe považují za vhodné, přičemž zohledňují kritéria jako své schopnosti, zájmy, lokaci zaměstnání, velikost firmy a podobně. Mají možnost také získat informace o tom, jací absolventi do daných firem v minulosti nastupovali a jak se jim tam dařilo.

Kdo vyhraje?

Samozřejmě je o některé pozice vyšší zájem než o jiné a tudíž vzniká přetlak. O tom, který ze studentů v boji o takové místo zvítězí, rozhodují učitelé, kteří zohledňují jak výkony studentů v jednotlivých předmětech, tak jejich zapojení do dalších aktivit (práce ve školní samosprávě, sport apod.). Učitelé se studenty jejich volby také podrobně rozebírají, upozorňují je na úskalí a přednosti jednotlivých nabídek, hledají kompromisy, nabízejí realističtější pohled na schopnosti studentů a celkově jsou jim v tomto směru k dispozici.

Jaké jsou výhody takového systému?

Firmy získávají mladé posily podle svých předem přesně definovaných požadavků, což jim může být přínosem tvrdém boji v rámci volného trhu. Mladí nezkušení pracovníci jsou na druhou stranu uchráněni před soutěžením se staršími a již zkušenými kolegy. Škola jim poskytuje relevantní informace i zázemí k zásadnímu kariérnímu rozhodnutí a mají v podstatě garantováno, že se nestanou nezaměstnanými.

A kde jsou nevýhody?

Na první pohled celý načrtnutý způsob zaměstnávání mladých může působit pohodlně, ale má i řadu nevýhod. Jednou z nich je nemožnost prožít si nějaké období "zkoušení" nebo "pokusu a omylu" ze strany studentů. Další je rigidita japonského pracovního trhu založená na japonské mentalitě. Studenti, kteří jsou s přidělenými pozicemi nespokojeni, nemají moc možností co dělat. Opustit pracovní místo se totiž v Japonsku rovná překročení sociálních norem, a tak mnozí raději setrvávají na pozici, kde se spokojeni necítí a snaží se nějak přizpůsobit.

Jak je možné, že to celé funguje?

Vysvětlení by mohlo tkvít v tom, že (jak tvrdí český konzulát v Tokyu) pro japonskou ekonomiku je stále charakteristický značný vliv vlády a státních orgánů na řízení ekonomiky a významný podíl státních zakázek. Tradiční společenské přístupy a způsoby se promítají do metod výroby i řízení a tudíž je výše zmíněná systematičnost přidělování pozic proveditelná.

Proč u nás školy s nikým nekooperují?

Výše zmíněný japonský systém je velmi specifický a je jasné, že v dané míře nemůže fungovat nikde mimo japonskou společnost. Na západě i u nás už jen z toho důvodu, jaký důraz klademe na individualitu a svobodu. Nechápu ale, proč bychom si z toho nemohli vzít aspoň něco. Už roky tvrdím, že školy by se měly více snažit reagovat na poptávku po jednotlivých profesích na trhu práce a že by stát měl mluvit do toho, jaké obory se otvírají. Spolupráce s firmami by k tomu byla velmi vhodným doplňkem. Šetřilo by to peníze na rekvalifikace stejně jako nervy absolventů. Mladí lidé se totiž o své budoucí střední škole často rozhodují na základě neúplných informací a perspektiva třeba 4 let (v případě SOŠ) je pro ně dost vzdálená na to, aby již v 15ti mysleli na své budoucí uplatnění. A pak se někdy diví...

Přečtěte si také článek o personálním marketingu a výhodách spolupráce firem se školami.

Zdroje:
Kaori H. Okano: Career adaptability: transition from school to work in non-college bound adolescenst in Japan; z knihy Career development in childhood and adolescence
http://209.85.129.132/search?q=cache:DRsY-0g5KHQJ:kdf.mff.cuni.cz/vyuka/pedagogika/semin_prace/ls2005/japonsko-prezentace.ppt+japonsk%C3%BD+vzd%C4%9Bl%C3%A1vac%C3%AD+syst%C3%A9m&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=cz
http://www.mzv.cz/tokyo/cz/obchod_a_ekonomika/index.html

Stránky komiksu Vesnička

Kariéra: Volba povolání a její zapeklitost

Ve svém minulém článku jsem zmínila některé trendy, které hrají roli v současném vzdělávacím systému a na pracovním trhu. V tom dnešním bych chtěla poukázat na jeden z jejich důsledků, a to komplikovanost volby správné vzdělávací a profesní orientace.

Les pracovních pozic je složitý a není zrovna jednoduché se v něm vyznat. Stále se zvyšující požadavky na uchazeče o pracovní místa - např. dnes snad již kultovní flexibilita, znalost jazyků, odolnost vůči stresu, vysoké pracovní nasazení, praxe, stáže apod. vytvářejí na uchazeče o zaměstnání zároveň velký tlak. Včasná volba optimální profesní cesty - a tedy i té vzdělávací - je proto velmi důležitá. A to nejen pro daného jednotlivce, ale potažmo i pro celou společnost, která potřebuje mít správné lidi na správných místech a také je pro ni neefektivní investovat do vzdělávání, které nakonec ke kýženému cíli nepovede.

Plánování kariéry však není zrovna snadné. Mladým lidem totiž často chybí informace, které by jim pomohly kvalitně se zorientovat v tom, co by vlastně chtěli a také dokázali dělat. Spojíme-li to s jistou nezkušeností s rozhodováním jako takovým, objevují se nám obrysy problému, který řeší leckterý -náctiletý. Zvláště rozhodnutí, kterou školu zvolit po absolvování ZŠ, může být zlomové a je třeba mu věnovat náležitou pozornost. Pojďme se nyní podívat na to, kdo a co ve stávajícím systému může s rozhodováním pomoci.

Poradny a psychologové

Tradiční institucí, která je zájemci schopná poskytnout profesní poradenství, jsou pedagogicko-psychologické poradny. Psychologové v nich studentovi administrují řadu testů - většinou nějaký strukturální test inteligence, dotazník zájmů a osobnostní dotazník. Na jejich základě pak vypracují profil, který odpovídá uchazečově nadání, preferencím a povahovým vlastnostem. Ideální by byla následná širší diskuse s daným adolescentem, časový pres ji ale bohužel v některých případech může dost zkrátit. (Poradny bývají dost vytížené.) Profesní poradenství může zajišťovat také školní psycholog (má-li ho daná škola). Jeho výhodou je možnost častějšího, delšího i opakovaného kontaktu s daným dospívajícím.

Základní školy a jejich příspěvek

V rámci zlepšování služeb poskytovaných základními školami se objevuje také pozice tzv. kariérového poradce. Jedná se o speciálně vyškoleného učitele, který by se dané problematice měl věnovat a měl by umět kvalifikovaně poradit. Zajišťuje také administrativní úkony spojené s přihláškami žáků na SŠ. Doplňkem výuky na ZŠ bývala už za mých školních let návštěva úřadu práce, kde bylo možné klást mnohé otázky a získat na ně informovanou odpověď. V rámci nových školních vzdělávacích programů, se ve výuce má odrazit také vzdělávací oblast Člověk a svět práce, případně přímo předmět Volba povolání, které by měly dospívajícím zprostředkovat jak informace o nich samotných ve smyslu sebepoznávání, tak o pracovním trhu a možnostech dalšího vzdělávání. To, jak přesně to kde funguje, je ovšem samozřejmě záležitostí konkrétní školy.

Nelze opomenout ani Internet

Přiznám se, že jsem byla velmi příjemně překvapená také možnostmi, které člověku uvažujícímu o volbě povolání poskytuje Internet. Konkrétně bych chtěla vyzdvihnout portál occupationsguide.cz, který nabízí program s názvem Průvodce světem povolání. Přímo v internetovém prostředí si můžete udělat dotazník týkající se zájmů i dotazník zaměřený na dovednosti. Z každého získáte seznam 40 pro vás nejvhodnějších pozic spolu se specifikací stupně potřebného vzdělání. Portál je přehledný a může být užitečný nejen lidem, kteří se pro povolání teprve rozhodují, ale i absolventům a nezaměstnaným. Velmi vhodným pomocníkem může být také portál istp.cz - Integrovaný systém typových pozic, který obsahuje informace o jednotlivých profesích, potřebných kurzech, rekvalifikacích a podobně. Zjistit zde můžete také např. to, jak se pohybuje finanční ohodnocení různých profesí v různých regionech nebo to nakolik časté jsou inzeráty na danou profesi na úřadech práce v jednotlivých lokalitách.

Co tomu chybí?

Dle mého skromného názoru by bylo dobré rozšířit možnosti exkurzí žáků do různých provozů či firem. Profesi učitele si na základě vlastní zkušenosti se školou z "druhé strany barikády" dovede víceméně představit každý. Profesi lékaře, zdravotní sestry, pošťačky, květinářky, prodavačky, trafikanta a ostatních povolání, s nimiž se běžně setkáváme, vcelku také. Ale kdo má vědět, co dělá třeba galvanizér? Nebo jaké jsou možnosti práce ve vodohospodářství? Je jasné, že nelze každou třídu vzít všude, ale rozhodně je moc fine rozšiřovat a prohlubovat vědomosti dětí o možnostech práce všemi možnými způsoby. Větší diskuse v rámci jednotlivých tříd a rodin by také nemusela být na škodu. Konkrétně informovanost, ochota a otevřenost rodičů mohou být pro jejich děti velkým zdrojem. Jedná se o natolik závažné téma, že bych se skutečně přimlouvala za to, aby se mu věnoval čas. Vhodným doplňkem pro rozhodování může být například i mapování historie povolání různých členů rodiny, rozhovory i se širším příbuzenstvem či přáteli rodičů o tom, co dělají, co je pro to potřeba, jak jsou spokojení apod. .

A jak jsou na tom maturanti?

Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem se rozhodovala já, ráda bych zalobbovala také za větší důraz na volbu dalšího vzdělávání i pracovního uplatnění na gymnáziích, případně i ostatních středních školách. Právě gymnázia jsou dle mé zkušenosti často útočištěm "nerozhodnutých", kteří pak ve čtvrtém ročníku překotně mění svoje preference a v únoru před posíláním přihlášek nad učitelskými novinami bez nějaké systematičtější přípravy tipují, která vysoká škola by je tak mohla bavit. Tento segment je rizikový z toho důvodu, že špatná volba může znamenat nespokojenost a následně nový zápis na jiný obor příští rok - člověk tak ztratí zcela zbytečně rok a společnost peníze za jeho nikterak prospěšný roční pobyt na škole. Ostatně, kvůli omezení těchto negativních efektů máme dnes systém 3+1, 2+1, případně 5+1. To znamená, že stát je ochoten člověku delší studium bezplatně tolerovat maximálně 1 rok na každém stupni VŠ (bakalář, navazující magisterské/inženýrské, dlouhý magisterský program). Myslím si ale, že by toto ze svého charakteru restriktivní (leč potřebné) opatření bylo vhodné doplnit také kvalitní prevencí. Ta by mohla spočívat v nějaké hodinové dotaci předmětu typu "volba povolání" a to ať už v povinné nebo volitelné formě. Profesní poradenství by také bylo třeba podpořit angažováním kariérních poradců či školních psychologů /alespoň v nějaké externí formě spolupráce/. Velmi dobré by pro řadu těch nejvíce nerozhodných bylo také absolvování nějakého intenzivního kurzu zaměřeného na sebepoznávání, mapování svých dovedností, potenciálu, práci na rozhodování a také na podrobnější informace o případných zvažovaných alternativách.

Vím, že v rámci našich podmínek to zní jako velká nadstavba a málem sci-fi, ale věřím, že by se to velice vyplatilo. Vždyť v práci (bohužel) trávíme během aktivního pracovního života víc času než s našimi blízkými. A také to, co nám dobře jde a třeba nás to i baví, děláme lépe než to, co ne. Vhodný a včasný výběr je důležitý také pro formování budoucí profesní identity.

Kam dál?
Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem


Stránky komiksu Vesnička

Profesor Jaro Křivohlavý

Žijící legenda české psychologie.

V dnešním článku bych se chtěla svěřit se svým zážitkem z minulého semestru. Poštěstilo se mi, a to úplnou náhodou, zúčastnit se dvou přednášek tohoto postaršího pána. Byly pro mě velice inspirativní, tak se s Vámi podělím o pár dojmů, trošku Vám tuto osobnost představím a také Vás pozvu - jakmile se někde tam u Vás vyskytne plakátek se sdělením, že přijede Jaro Křivohlavý, tak tu přednášku nevynechejte. Byla by to totiž veliká chyba.

Kdo je Jaro Křivohlavý?

V krátkosti se dá shrnout, že se jedná o českého psychologa narozeného v roce 1925. Jeho životní cesta byla poměrně složitá. Prošel koncentračním táborem, za komunismu jakožto psycholog také neměl na růžích ustláno. Zabýval se mimo jiné např. bezpečností práce (žluté pruhy na posledních schodech v budovách jsou jeho dílo) a navrhováním dopravních značek. Z jeho dalších profesních zájmů bych vyzdvihla hlavně psychologii zdraví a nemoci a pozitivní psychologii.

Říká o sobě, že v 17ti letech se zamiloval do dvou věcí. Do křesťanské víry a do psychologie. Obojí mu zůstalo dodnes a obojí je z jeho vystupování velmi dobře cítit. Víte, jakožto studentku psychologie mě na tomto člověku velice zaujalo to, jakým způsobem on k psychologii přistupuje a jak ji integruje se svým světonázorem. Ačkoli je samozřejmě velký odborník (o čemž ostatně svědčí i ta profesura), na jeho přednáškách se nemusíte bát nějakého přesycení odbornými a přeodbornělými termíny. Namísto toho Vás čekají velice lidská sdělení. Jaro Křivohlavý mluví o smysluplnosti existence, moudrosti, odpouštění, vděčnosti, lásce. Podává osobní svědectví o tom, jak se lze prát se životem, jak zvládat každodenní - a i ty větší - starosti, jak co nejkrásněji a nejspokojeněji žít se svým partnerem a ve své rodině. Jsou to témata blízká snad každému. Pokud dokážete akceptovat to, že filozoficky stojí na křesťanském základě, můžete se z nich hodně naučit. Ostatně, na jeho přednášky na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy si studenti vodí své partnery a někdy prý i rodiče. Asi vědí, proč. ;)

Moje zkušenost

Já osobně jsem navštívila 2 přednášky tohoto profesora. Jednak na filosofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně, jednak v rámci cyklu Tváří v tvář - také v Brně. Celé mě to tak vzalo, že jsem si hned musela koupit taky dvě jeho knížky, z nichž jednu mám i podepsanou. Z jeho široké tvorby padla volba na O šťastném manželství s Jarem Křivohlavým a Dvě lásky - Jaro Křivohlavý v rozhovoru s Alešem Palánem. V dnešní době, kdy do nás média tlačí miliony reklamních sdělení, kdy se honíme za zcela zbytečnými statky a mnohdy ani nemáme čas být skutečně spolu, jsou ty věci málem jak z jiného světa. Nejde ale jen o nějaké "plané filozofování", najdete v nich i mnoho konkrétních příkladů hodných následování. Za všechny zmíním dvě věci, které mi v paměti utkvěly nejvíc. Jednak něco, co pan profesor dle svých slov převzal od své ženy a jde vlastně o citát z Bible: "Nechť slunce nezapadá nad vaším hněvem." , kterýžto se dá brát i velmi pragmaticky. Když spolu dokážeme vše vyřešit před usnutím a zlost se nám nepřenáší do dalších dnů, vyhrajeme hodně společně příjemně stráveného času. Ta druhá věc zazněla i na jedné z přednášek. Jedná se o řešení věcí v manželství, které nám na druhém vadí. Pan profesor říká, že oni to mají s manželkou zavedené tak, že když se něco takového vyskytne, jdou na procházku. A tam si to pěkně na střídačku vyříkají. Každý má právo pěkně slušně říct, co mu nevyhovuje a ten druhý pozorně poslouchá. Každý má v rámci jedné procházky nárok na tři výtky. Z hlediska psychohygienického i komunikačního mi to přijde velice zdařilé. I když se přiznám, že jsem to ještě nepraktikovala. :) Dobré samozřejmě je, aby se následně každý zařídil podle toho, co slyšel, a začal se chovat tak, aby svému druhovi udělal radost.

Přemýšlím, co Vám říci více. Pokud Vás to zaujalo a v rámci svého osobnostního růstu byste se chtěli na některé věci spjaté s Jarem Křivohlavým podívat, snad Vám jen doporučím jeho webové stránky jaro.krivohlavy.cz, kde najdete i řadu jeho přednášek, které Vám pomohou utvořit si komplexnější a celkově lepší obrázek o tom, kým tato osobnost je a jaké myšlenky se k ní pojí. Na Internetu se dá najít i několik rozhovorů s ním (např. na ihned.cz nebo vira.cz). Jeho obsáhlou bibliografii najdete na české Wikipedii.

Na závěr už snad jen dodám hezoučký příběh o tom, jak se mu vlastně dostalo malebného jména "Jaro". Není to totiž, jak by se mohl někdo domnívat, zkratka od Jaroslava ani Jaromíra. Tatínek pana profesora chtěl totiž svého synka pojmenovat "Borek". To jméno tehdy nebylo v kalendáři (a ani nyní není), a tak mu na matrice řekli, že si holt musí vybrat něco z kalendáře. Tehdy bylo 21. března a na dané stránce kalendáře stálo psáno "Jaro". A tak tatínek, snad z tvrdohlavosti, snad z legrace, dal svému synkovi jméno Jaro. A je fakt, že i když je panu profesorovi dnes přes 80 let, když sedíte na jeho přednášce, tak nějak podivně se vám do srdce vkrádá jakýsi milý jarní láskyplný pocit...

Kam dál?
Profesor Vladimír Smékal
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích


Stránky komiksu Vesnička

Výběrové třídy - ano nebo ne?

Poslední dobou se ve svých článcích dost často věnujeme školství. Nejinak tomu bude dnes. Ve svém dnešním příspěvku bych se totiž chtěla zamyslet nad výběrovými třídami, jejich klady a zápory, a nad tím, co jejich zřizování - či naopak nezřizování - znamená pro žáky, rodiče a učitele. Rozhodně se nedá říci, že by šlo o téma, u kterého by v rámci veřejnosti (včetně odborné) panoval jeden a ten samý názor. Proto snad ještě raději než kdy jindy přivítáme v diskusi vaše různé názory. :)

Teď už ale k věci. Na začátek bychom si měli položit otázku, co to vlastně výběrové třídy jsou a také, kolik jich u nás v republice máme. Výběrové třídy nejsou všechny stejné. Liší se typem přijímacího řízení, svým zaměřením (matematika, jazyky, hudební výchova, sport...), hodinovou dotací věnovanou danému zaměření a třeba i počty žáků. Co se týče přijetí, případně přestupu do takové třídy, stanovují si školy různá kritéria. Někde stačí zájem žáka (případně rodičů ;) ) o danou oblast/předmět, jinde se hledí na známky z předchozích let školní docházky, ještě jinde probíhají talentové zkoušky, testy obecných a nebo nějak specifických studijních předpokladů. Co se týče počtu takových tříd, z projektu Rychlá šetření, uskutečněného v roce 2008, vyplynulo, že existují na pětině základních škol, které mají druhý stupeň. Zcela specifickou kategorií, resp. cestou ve vzdělávání, která konkuruje výběrovým třídám, jsou pak víceletá gymnázia. Těmi se ale - abych příliš nerozostřovala téma tohoto článku - nyní zabývat nebudu.

Pokud chceme hodnotit, zda jsou výběrové třídy dobré, a případně v čem, měli bychom se zamyslet nad dvěma věcmi - čím se výběrové třídy liší od těch běžných a také, jaké to má důsledky pro skupiny a jednotlivce, kteří jsou součástí vzdělávacího procesu.

Hlavních odlišností, které já osobně vidím, je několik.

1. Výběrové třídy jsou vnímány jako prestižní - učiteli, žáky i rodiči. Učitelé sem chodí učit raději než do tříd "normálních", protože očekávají, že se setkají s více motivovanými a bystřejšími žáky. Rodiče sem děti rádi zapisují, neboť tím jednak dávají najevo, že mají "nadané dítě", jednak vidí další výhody (např. to, že dítě bude v kolektivu jemu podobných spolužáků). A žáci jsou od začátku seznamováni s tím, že oni jsou ta "elita" - a tudíž by "měli to a neměli tamto", protože jsou "ti lepší", umí a dokážou víc.

2. U výběrových tříd dochází k selekci - ani zdaleka nereprezentují populaci tak, jako kdysi místně příslušné základní školy, do kterých žák prostě musel být zapsán na základě bydliště /ostatně dnes si každý může vybrat, kam dítě zapíše, takže v tomto smyslu zcela populaci nekopírují ani běžné třídy na základních školách/. To má několik dopadů. Rodiče dětí, které takové třídy navštěvují, můžeme označit jako "více zainteresované". Není jim lhostejné vzdělání dítěte, zajímají se o to, co dělá ve volném čase, jsou ochotni investovat svůj čas, energii i peníze do věcí, které by v "běžné škole" řešit nemuseli. S výběrovou třídou totiž často souvisí nějaké další záležitosti - účast dítěte v soutěžích, kam je třeba je dopravit, na koncertech, sportovních zápasech, výroba či kupování kostýmů, placení hudební nauky, lekcí hry na hudební nástroj apod. . Takoví rodiče často bývají vysokoškolsky vzdělaní, s čímž jde ruku v ruce i ne zcela průměrné sociální postavení takových rodin.

3. Z podstaty výběrových tříd vyplývá, že na děti kladou vyšší nároky. To samozřejmě umožňuje dítěti rozvíjet jeho nadání, ale má to i odvrácenou stranu mince. Dítě, které na své původní základní škole patřilo ke špičce a úspěšně zvládlo přijímací řízení, najednou zjišťuje, že prosadit se v konkurenci nových spolužáků je mnohem obtížnější než dříve. Každá třída má své hvězdy a pak také ty, kteří jsou "nejhorší". A co na tom, že "nejhorší" výkon je vzhledem k populaci "velmi dobrý", když se dítě cítí neúspěšně...

4. S dětmi z výběrových tříd se obecně zachází jinak - resp. očekávání, která se k nim váží, se výrazně liší od toho, co se očekává od dětí z běžných škol. A očekávání je ve vývoji velmi mocnou silou. A to nemluvím o tom, že podávají skutečně lepší výkony a bývají lépe připraveny např. na přijímací řízení na středních školách. Na základě toho je z velké části předurčena jejich další vzdělávací cesta. /aneb příklad ze života - např. z 24 žáků 9. ročníku pak 22 studuje na vysoké škole/

Až doteď jsem se věnovala třídám nově vzniklým. Podstatnou otázkou v rámci daného tématu ale také je, co se děje s třídami běžnými, z nichž žáci do těch výběrových odcházejí. Učitelé si často postesknou, že tyto třídy ztrácejí ty nejnadanější žáky, kteří by bývali mohli být pozitivními vzory, a že takové třídy jsou plné kázeňských i učebních problémů. Odchod některých dětí také vede ke "změně sil" ve třídě, která nemusí jít zrovna žádoucím směrem...

Z celospolečenského hlediska si otázku, co s výběrovými třídami, můžeme položit trochu jinak - a to: jak brzy by děti měly v rámci vzdělávacího procesu od sebe oddělovány podle toho, jaké jsou jejich studijní předpoklady *? Ministerstvo školství se na to dívá jasně. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání uvádí jako jednu ze základních podporovaných tendencí „zachovávat co nejdéle ve vzdělávání přirozené heterogenní skupiny žáků a oslabit důvody k vyčleňování žáků do specializovaných tříd a škol". Dobrým argumentem, proč, je poznámka, že příliš časným oddělením "zrna od plev" ztrácejí lidé již v dětství možnost setkávat se a porozumět si s lidmi odlišnými, než jsou oni sami. Kdy tento deficit v rámci života dohnat, a zda-li je to vůbec možné, není jasné.

Kdybych to měla nějak uzavřít, musela bych konstatovat, že to, zda výběrové třídy ano - a nebo ne - záleží asi úplně nejvíc na tom, z čí pozice se na to díváme. Zatímco úředníci ministerstva se mohou snažit být „spravedliví“, v roli rodiče a ve snaze udělat pro své dítě to nejlepší si možná řada z nás důkladně rozmyslí, do které školy a případně třídy jej zapsat. A za sebe říkám, že zkušenosti s výběrovými třídami mám zatím veskrze pozitivní...

* a to ještě laborujeme s tím, zda ty předpoklady umíme správně měřit, ale to už bychom se zase dostávali jinam...

Stránky komiksu Vesnička

Školní psycholog a jeho klienti

Školní psycholog je ve škole k dispozici mnoha různým klientským skupinám. Ve třetím (a zatím asi závěrečném) díle mého miniseriálu o něm bych se chtěla věnovat tomu, co těmto klientským skupinám může nabídnout. Začněme u učitelů. :)

Školní psycholog a pedagogický sbor

Možnosti školního psychologa pro práci s pedagogickým sborem tkví především ve zlepšování vzájemných vztahů mezi pedagogy pomocí různých metod team-buildingu. Důležitá je i činnost „osvětová“, kdy psycholog může organizovat různé přednášky či semináře s cílem rozšířit povědomí učitelů o pedagogické psychologii či psychologii vůbec. Těmito přednáškami může reagovat i na aktuální problémy školy, jako mohou být např. šikana, zneužívání návykových látek žáky/studenty, záškoláctví, agresivní chování žáků aj.

Školní psycholog a jednotlivý učitel

Spolupráce s učitelem je pro školního psychologa zcela zásadní. Ve směru pomoci učiteli psycholog může:
a) diagnostikovat a na základě toho učiteli poskytovat doporučení, jak s jednotlivými žáky pracovat
b) individuálně pracovat se žákem či s celou třídou, s nimiž si učitel neví rady
c) pomoci nahlédnout zvenku na vlastní pedagogický styl, na způsob komunikace se žáky a pomoci ho pozitivně měnit
d) pomoci při zablokované komunikaci mezi třídou a učitelem
e) stát se prostředníkem mezi učitelem a rodiči.

K dispozici může školní psycholog v některých případech učiteli být i v řešení jeho osobních problémů. K této tematice se však jednotliví psychologové vymezují různě. U řady z nich převažuje názor, že je lepší poskytnout učiteli spíše kontakt na jiného kolegu kvůli konfliktu jednotlivých rolí – vztah psycholog – kolega učitel se tím totiž mění na psycholog – klient a to by nemuselo vždy být úplně dobré pro jejich pokračující spolupráci na profesionálním poli.

Školní psycholog a školní třída

Ve školní třídě psycholog může přispívat k dobrým vztahům mezi žáky a k prevenci negativních jevů. Práce se třídou je zásadní v tom, že si v jejím rámci psycholog vytváří prostor pro pozdější – již individuální – práci se žáky. Záleží samozřejmě na tom, kolik času se třídou tráví. Existuje možnost organizování různých dobrovolných aktivit mimo vyučování, které mohou mít buď team-buildingový nebo na jednotlivé žáky zaměřený charakter (kurzy typu „emoční inteligence“ „můj styl učení“ atd.). Využívat se dají také suplované hodiny, které ale mají nevýhodu ve své nepravidelnosti a nepředvídatelnosti. Na některých školách psychologové také učí předměty typu rodinná výchova či psychologie. Zde je ale riziko křížení role psychologa a učitele v jedné osobě, které se stává reálným např. v situaci, kdy má psycholog - učitel známkovat.

Školní psycholog a jednotlivý žák

Žáci sami o sobě jsou pro školního psychologa hlavními klienty. Spektrum problémů, které s nimi řeší, je široké a přirozeně se odvíjí od toho, na jaké škole psycholog působí. Tematicky může sahat od problémů s učením, přes profesní orientaci třeba až k potížím s rodiči, v kolektivu vrstevníků nebo s láskou. S jinými problémy logicky přicházejí žáci na základních školách a s jinými ti na školách středních. Ve vztahu k žákům je pro psychologa zásadním imperativem mlčenlivost a dodržování etických pravidel obecně. Podobně důležitá je schopnost školního psychologa odhadnout, kdy potíže žáka překročí jeho vlastní kvalifikaci, a rozhodnout, kdy je potřebné jeho předání do rukou vhodného odborníka (např. klinického psychologa, psychiatra, pracovníka krizového centra...). Pozice školního psychologa je dobrá v tom, že po intervenci takového odborníka může klienta znovu převzít a sledovat jeho situaci dál.

Školní psycholog a rodiče žáků

Rodiče musí být o pravidlech poskytování služby školního psychologa informováni. Z etických standardů profese stejně jako z vyhlášky MŠMT č. 72 z roku 2005 vyplývá, že pro intervenci (nejedná-li se o krizovou) je u žáků mladších osmnácti let požadován jejich informovaný souhlas s činností psychologa ve vztahu k jejich dítěti. Samotným rodičům může psycholog poskytovat služby informační, konzultační i poradenské. V rámci některých terapeutických přístupů se doporučuje pracovat s celou rodinou „problémového“ žáka. V takovém případě je pak velmi žádoucí rodiče pro spolupráci získat.

Tolik tedy k tomu, co hlavně psycholog může škole a jejímu osazenstvu nabídnout. Každá škola je ale specifická a má své vlastní potřeby a nároky. Ty je třeba s psychologem komunikovat a to nejlépe hned na počátku jeho angažmá ve škole (přičemž samozřejmě v jeho průběhu mohou být korigovány, zpřesňovány či měněny). V rámci takové debaty, do níž se mohou angažovat hlavně ředitel, učitelé a psycholog, pak všechny strany zjistí, co z očekávání a nápadů lze či nelze realizovat.

Zdroje: Lazarová: Netradiční role učitele (2005) a Zapletalová: Školní psycholog: kritická místa profese (2001)

Stránky komiksu Vesnička

Reforma školství 3: Co na to učitelé?

Dva roky jsem pracoval jako manažer Národního projektu Koordinátor, jehož hlavním cílem bylo proškolování pedagogů ze základních škol o kurikulární reformě. Za tu dobu jsem se setkal se stovkami učitelů, ředitelů i jejich zástupců z Královéhradeckého, Pardubického a Jihomoravského kraje.

Učitelé, se kterými jsem byl v kontaktu, se rozcházeli v názorech, vyznávali různé přístupy k výuce, způsoby hodnocení žáků a přístupy k nim. Jedno ale měli všichni společné: každý byl přesvědčen, že metody, které používá, jsou pro žáky přínosné. Nesetkal jsem se s flákači, ale s lidmi pro něž je povolání spíše posláním a upřímně se snaží dělat svou práci co možná nejlépe.

Problémy školy je opravdu zajímaly, záleželo jim na každém jednotlivém žákovi. Často se po skončení programu školení diskutovalo do pozdních nočních hodin o reformě a dalších aspektech práce ve školství.

Dobrá vůle z Vás dobrého učitele neudělá

Ovšem dobrá vůle bohužel ke kvalitnímu výkonu povolání nestačí, příprava na výkon učitelského povolání se dříve soustředila zejména na látku, kterou je třeba předat. To nejdůležitější, tzn. jak to předat a jak přistupovat k žákům, zůstávalo Popelkou. Naštěstí se situace začíná pomalinku polehounku zlepšovat. Pokud by měly vysoké školy jasné zadání od státu, přestaly by zneužívat své autonomie k zakrývání neschopnosti + lenosti některých svých papalášů a šlo by to rychleji.

Učitele bych dle přístupu k reformě rozdělil takto:

1) Hurá, konečně můžeme učit jak chceme

Na první pohled by se mohlo zdát, že do této skupiny budou patřit především mladší učitelé. Není tomu tak, všechny věkové kategorie byly zastoupeny plus minus rovnoměrně. Mnozí pedagogové byli dlouhá léta frustrováni tím, že nemohli dělat svou práci, tak jak by chtěli, kvůli diktátu osnov. Pro ně byla reforma darem z nebes.

Nejprve byli samozřejmě zděšeni nepřehledností a šíleným newspeakem v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání. Jakmile se ale prokousali k tomu, co se jim snažili autoři kostrbatě sdělit, byli rádi. Po nás chtěli, abychom je nasměrovali k tomu, jak realizovat své představy a přetavit je do Školního vzdělávacího programu.

2) S čím nás to zas otravují?

Stát nemá u učitelů dvakrát na růžích ustláno. Není se čemu divit, kromě systému odměňování pracovníků školství (čím jsi starší, tím víc bereš peněz) stačí zmínit Internet do škol a státní maturity: větší případy neschopnosti, tuposti, korupce lze najít snad jen u armádních zakázek.

Ve spojení s konzervativním přístupem k výuce, obavami ze zbytečného papírování a oprávněnou nechutí k další práci zadarmo, vznikla u některých pedagogů (především starších) obrovská nechuť ke změnám. Na nás bylo přesvědčit je o nutnosti reformy, o tom, že když už se Školní vzdělávací program musí dělat, ať se to udělá dobře, protože se podle toho bude muset učit. Většinou jsme byli úspěšní, snad se podařilo plamínek poznáni rozšířit od proškoleného tzv. koordinátora na celou školu.

Co přináší ŠVP pro rodiče?

Každý školní vzdělávací program je unikátní, vypracovaný pedagogickým sborem konkrétní školy. Je to živý dokument, který by měl být přístupný široké veřejnosti. A věřte tomu, že to může být zajímavé počtení. Pokud váháte, na jakou střední nebo základní školu své dítě dát, případně přemítáte nad změnou, porovnejte školní vzdělávací programy. Kromě osobních referencí je to nejlepší pomůcka pro správné rozhodnutí.

Stránky komiksu Vesnička

Školní psycholog 2 – proč nám nestačí poradny

O tom, že školní psycholog je stále aktuálním tématem svědčí např. článek Deníku, který najdete zde. Za upozornění na něj veřejně a vřele děkuji Karlovi K. :-) Můj dnešní příspěvek bude navazovat na článek Školní psycholog - k čemu je? z 19. března 2009. Chtěla bych v něm poukázat na rozdíly, které existují v práci a možnostech pedagogicko-psychologických poraden a právě školních psychologů.

Naše republika se může pochlubit sítí zavedených a kvalitních pedagogicko-psychologických poraden, které sídlí v každém bývalém okresním městě. Osazenstvo poradny tvoří psychologové a speciální pedagogové. Ač vůbec nechci snižovat jejich význam (ba právě naopak!), musím konstatovat, že velký problém poraden je v tom, že jsou často přetížené. Klienti se musí objednávat týdny i měsíce předem, těžiště práce je diagnostické a poradenské, na preventivní aktivity nezbývá čas (vlastně ani nejsou cílem). Stává se také, že po vyšetření žáka a konzultaci s rodiči se do školy pošle písemná zpráva a dále situaci nikdo nesleduje. Učitel, který s daným žákem pracuje, nemá příliš šancí se doptat a doporučení v některých případech mohou být i dost abstraktně a obecně formulovaná.

Školní psycholog je naproti tomu v úplně jiné pozici. Ti, s kterými jsem měla možnost se setkat, o sobě hovořili jako o hasičích požárů. Řeší aktuální problémy teď a hned, s aktéry situací se lépe znají a události mohou vnímat v kontextu celkového dění na škole. Tím, že na škole pracují dlouhodobě, se jim ale také otvírá prostor pro realizaci preventivních aktivit. Školní psycholog je k dispozici žákům, učitelům, rodičům i řediteli a musí za ním být vidět pozitivní výsledky práce. Nejsou-li, škola jej může vyhodnotit jako zbytečného a dále jej nezaměstnávat. (Což považuji za slušný motivační faktor :) )

Kdybychom měli shrnout rozdíly v práci poraden a školních psychologů, vyšel by nám zhruba takovýto seznam:

1. Umístění: přítomnost přímo na škole (a z ní vyplývající znalost „poměrů“ na dané škole) oproti sídlu mimo školu.

2. Dostupnost: okamžitá připravenost pomoci oproti nutnosti objednání a určité čekací době.

3. Týmová práce: práce v týmu s učiteli (jako výhoda školního psychologa) oproti možnosti okamžité spolupráce s ostatními kolegy z poradny (která je zase výhodou poraden).

4. Zpětná vazba: okamžitá a žáky, rodiči i učiteli jasně dávaná najevo v rámci „spolužití“ s ostatními aktéry školních situací oproti slabé nebo žádné zpětné vazbě, na kterou si někdy stěžují pracovníci poraden.

5. Postavení: Osamocenost a nutnost „jít s vlastní kůží na trh“ oproti autoritě instituce – poradny - jako takové, z které mohou těžit pracovníci poradny. A také zapletenost školního psychologa do sítě vazeb ve škole a závislost a jejích finančních zdrojích oproti nezávisloslému postavení pracovníků poraden.

Tolik ke stručnému přehledu těch nejzásadnějších rozdílů. V dalším článku s touto tematikou se budu věnovat tomu, co může školní psycholog nabídnout a přinést jednotlivým svým klientským skupinám. Tak jestli vás toto téma zajímá, můžete se těšit. :)

Stránky komiksu Vesnička

Školní psycholog - k čemu je?

Nevím, jak je tomu v rámci široké veřejnosti dnes, ale pamatuji si, že před nějakou dobou se debatovalo o tom, že se na našich školách mají začít objevovat školní psychologové. V tomto článku bych se Vám chtěla pokusit přiblížit, jak to dnes s psychology na školách vypadá a také k čemu tam mohou být dobří.

Funkce školního psychologa na našich školách oficiálně existuje od roku 2004 (konkretizována byla vyhláškou MŠMT 72 z roku 2005). Zaměstnávat psychologa (a nebo také speciálního pedagoga) škola může v rámci tzv. rozšířené varianty školního poradenského pracoviště. Jako u řady jiných věcí bohužel ale často chybí peníze, takže velká většina škol se - alespoň zatím - spokojuje s variantou levnější; ta znamená přítomnost týmu, který tvoří výchovný poradce a školní metodik prevence (speciálně proškolení učitelé), kteří spolupracují s třídními učiteli.

Mohlo by se zdát, že školní psycholog je nějakým výstřelkem doby a plodem "americké" tendence, která velí, že skoro každý má mít svého psychologa. Není tomu ale tak. Školní psycholog může škole nabídnout mnoho pozitivních věcí a to i přesto, že v naší zemi máme kvalitní síť pedagogicko-psychologických poraden.

Jaké jsou tedy výhody "rozšířené varianty" školního poradenského pracoviště?

1. Ve škole existuje odborně vzdělaný profesionál, který koordinuje aktivity celého poradenského týmu. Jeho ostatním členům může poskytovat rady, případně vzdělávání týkající se celé řady témat. Učitelé se mají na koho obrátit, když potřebují něco konzultovat.

2. Škola se školním psychologem může zvládnout celou řadu situací bez toho, aby se obracela na (často přetížené) pedagogicko-psychologické poradny.

3. Školní psycholog není členem učitelského sboru, má určité „nezávislé postavení“, z čehož vyplývá celá řada výhod:
a) pro žáky – mohou se mu svěřit s věcmi, s kterými by za výchovným poradcem nepřišli např. proto, že je zároveň učí a známkuje;
b) pro pedagogický sbor včetně ředitele: může pomoci s komunikací, když se v ní objeví problémy.

4. Školní psycholog je profesionál, který se psychologické činnosti věnuje ve škole takříkajíc „na plný úvazek“ (i když ho reálně ve škole nemusí mít). Tím, že nemá učitelské povinnosti, má možnost dívat se na situace ve škole jinou, méně výkonově zaměřenou optikou a přinést určitý nový pohled, který v dalším kroku může vést k objevení zatím neviděného řešení problémové situace.

5. Školní psycholog může vnášet do školy podněty, které zlepší klima - "atmosféru" ve škole (např. zaměření na psychohygienu, lepší přizpůsobení organizace času/prostoru žákům/učitelům apod.).

O tom, co konkrétně může psycholog ve škole nabídnout jednotlivým klientským skupinám (žákům, rodičům, třídám, učitelskému sboru i učitelům jako jednotlivcům) by se dalo napsat ještě mnoho a myslím, že společně s objasněním toho, jaké jsou rozdíly mezi funkcí školního psychologa a tím, co mohou svým klientům poskytnout pedagogicko-psychologické poradny, by to vydalo na další článek, který se tu určitě časem objeví. :)

Podívejte se na pokračování Školní psycholog 2 – proč nám nestačí poradny.

Kam dál?
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích


Stránky komiksu Vesnička

Reforma školství 2: Klíčové kompetence a průřezová témata

Jak jsem slíbil v předcházejícím článku o kurikulární reformě školství, dnes se zaměříme na to nejdůležitější: co by si měl absolvent odnášet do života. Jsou to takzvané Klíčové kompetence a Průřezová témata.

U různých typů a stupňů škol se samozřejmě Klíčové kompetence a Průřezová témata liší. Budu se snažit udržet jistou úroveň obecnosti, aby byl článek stručný a srozumitelný. Odborný vyčerpávající výklad nečekejte (ten najdete třeba na portálu rvp.cz), text je určen široké veřejnosti. Vycházím z materiálů pro základní školy.

Klíčové kompetence

Klíčové kompetence potřebuje každý jedinec pro své osobní naplnění a rozvoj, pro zapojení se do společnosti a úspěšnou zaměstnatelnost.

Klíčové kompetence představují soubor znalostí, dovedností a postojů, které přesahují konkrétní oborové poznatky a umožňují jejich efektivní využití. Tyto kompetence jsou požadovány pro téměř všechna pracovní zařazení a umožňují člověku, aby správně využíval a dále rozšiřoval své konkrétní dovednosti a znalosti, zaměřené na určitý obor.

Mezi klíčové kompetence (v pojetí Belze a Siegrista) patří:

1) Komunikace a kooperace: schopnost vědomě komunikovat a aktivně, tvůrčím způsobem přispívat ve skupinových procesech.

2) Řešení problémů a tvořivost: schopnost poznávat problémy a odpovídajícím způsobem je řešit.

3) Samostatnost a výkonnost: schopnost samostatně plánovat, provádět a kontrolovat průběh prací a jejich výsledky.

4) Zodpovědnost: schopnost přijmout v přiměřeném rámci spoluzodpovědnost.

5) Přemýšlení a učení: schopnost dále rozvíjet proces vlastního učení a myslet v souvislostech a systémově.

6) Argumentace a hodnocení: schopnost věcně posuzovat a kriticky hodnotit vlastní, společné i cizí způsoby práce a výsledky.

Průřezová témata pro základní vzdělávání

Základní škola musí začlenit do vzdělávání všechna průřezová témata v průběhu 1. i 2. stupně, současně musí žákům nabídnout během základního vzdělávání (1. až 9. ročníku) všechny tematické okruhy. Škola musí uvést ve svém školním vzdělávacím programu přehled všech průřezových témat a jejich tematických okruhů, včetně jejich zařazení do příslušných ročníků i způsobů jejich realizace (samostatný předmět, projekt, integrace do předmětu aj.).

Jednotlivá průřezová témata s přiřazenými tematickými okruhy:

1) Osobnostní a sociální výchova: osobnostní rozvoj, sociální rozvoj, morální rozvoj.

2) Výchova demokratického občana: : občanská společnost a škola, Občan, občanská společnost a stát, Formy participace občanů v politickém životě, principy demokracie jako formy vlády a způsobu rozhodování.

3) Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech: Evropa a svět nás zajímá, objevujeme Evropu a svět, jsme Evropané.

4) Multikulturní výchova: kulturní diference, lidské vztahy, etnický původ, multikulturalita, princip sociálního smíru a solidarity.

5) Environmentální výchova: ekosystémy, základní podmínky života, lidské aktivity a životní prostředí, vztah člověka k prostředí.

6) Mediální výchova: kritické čtení a vnímání mediálních sdělení, interpretace vztahu mediálních sdělení a reality, stavba mediálních sdělení, vnímání autora mediálních sdělením, fungování a vliv médií ve společnosti, tvorba mediálních sdělení, práce v realizačním týmu.

Závěrem

Pokud odhlédneme od podivného jazyky, kterým je to, co si má absolvent ze školy odnést, napsáno a zamyslíme se nad vlastním obsahem, je evidentní, že to má hlavu a patu. Zvláště pokud zavzpomínáme, co ve škole cpali do nás.

Podívejte se také na článek Reforma školství 3: Co na to učitelé?

Použité zdroje: Materiály pro Koordinátory tvorby ŠVP ZV, autoři Zdeněk Dlabola a Jan Tupý.

Stránky komiksu Vesnička