Neziskovké organizace - právní regulace

1) Problém nevhodné daňové regulace

Jedním ze zásadních problémů systému veřejného financování neziskového sektoru je, že díky nevhodné daňové regulaci neziskových organizací dochází k velké míře přerozdělování státních prostředků. Pro financování neziskových organizací by bylo podstatným přínosem, kdyby nemusely finanční prostředky složitě vybírat na daních a přerozdělovat ale změnou přepisů by jich v organizaci podstatně více zůstávalo. Problém nevhodné daňové regulace se týká především dvou bodů: jednak odpisů z daní pro dárce jako právnických osob a jednak daňových úlev pro neziskové organizace. Problémem zůstává i daňové znevýhodnění podnikatelských aktivit neziskových organizací ve srovnání s podnikajícími subjekty. Zákon o daních z příjmu nutí neziskové organizace zdaňovat aktivity v jednotlivých programových oblastech odděleně. Takže vyjádří veškerou svoji podnikatelskou činnost celkovými příjmy a odečitatelnými náklady, musí neziskové organizace tento postup opakovat pro každý druh činnosti zvlášť.
Posledním nedostatkem stávající daňové úpravy je omezený prostor, který poskytuje individuálním drobným dárcům. Ti sice mohou do určité míry (tj. do 10 %) odepisovat své dary z daní, chybí jim však možnost rozhodovat např. formou daňových asignací o směrování části svých daní ve prospěch konkrétní neziskových organizací.

2) Problém nejasných právních předpisů

Nejasnost právních předpisů vidí většina neziskových organizací jako zbytečnou překážku svého hladkého fungování ve společnosti. Poté, co vstoupil v platnost Zákon o obecně prospěšných společnostech a Zákon o nadacích a nadačních fondech, je tento problém vnímán především jako nejasné vymezení role (působení) občanských sdružení, která nejsou regulována zvláštní normou a řídí se jen ustanoveními zákona o sdružování občanů. Komplikuje život nejčastěji mobilizujícím neziskovým organizacím (68 %), dále těm, které působí na vyšší úrovni než regionální (64 %), organizacím činným v oblasti zdraví (61 %), sociálních služeb (64 %) a ekologie (60 %). Nejméně těžkostí pak tento problém způsobuje organizacím orientovaným na rekreaci a sport.Ľorganizace vzniklé po r. 1989 mají s nejasnostmi v zákonech regulujících činnost neziskových organizací větší potíže než ty, které fungovaly ještě za komunistického režimu.
Současná situace právních norem by se dala charakterizovat takto: na jedné straně zde existuje přísná, mnohdy až nepřiměřeně restriktivní právní úprava fungování obecně prospěšných společností, a na druhé straně naopak dosti volná regulace aktivit občanských sdružení. Jelikož obecně prospěšné společnosti mají přísnější podmínky pro podnikání, většina zakladatelů neziskových organizací volí právní formu občanského sdružení, ačkoliv tomu byla zákonodárcem dána do vínku spíše funkce participativní, a nikoliv servisní, jež má být doménou právě obecně prospěšných společností. Tím dochází k rozporu mezi původními záměry zákonodárce a realitou: obecně prospěšné společnosti vznikají jen zřídka, a to i v případě, že se zakladatel chce danou neziskovou organizaci orientovat spíše na poskytování služeb než na vytváření prostoru pro občanskou participaci. Výsledkem je nesoulad mezi právní formou organizace a skutečnou náplní jejích aktivit.

3) Problém neseriózního chování neziskových organizací

Neziskové organizace nevyvolávají ve společnosti vždy jen pozitivní asociace. Čas od času se vyskytnou i hlasy, které upozorňují na jejich skandální odhalení defraudací a jiných selhání nemusí být šířena pouze sdělovacími prostředky. I ze strany politiků a představitelů státní správy jsou na adresu neziskových organizací vznášena obvinění z neseriózního chování - jak ze zneužívání mezer v zákonech regulujících činnost neziskových organizací, tak z jejich nelegálního obcházení. I když autoři těchto výroků vesměs připouštějí, že drtivá většina neziskových organizací se chová čestně, prokázané případy neseriózního chování v neziskovém sektoru pokládají za natolik závažné, že volají po přísnější kontrole a po zdokonalení právních norem tak, aby byly co nejvíce imunní proti zneužívání. Tento postup je však náročný na zdroje i na čas, a jelikož vidí důvod k prodlužování legislativních procesů, rozvoj neziskového sektoru se tak brzdí.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Efektivnost - neziskové organizace

Konkurence mezi neziskovými organizacemi jistě existuje. Tyto organizace se snaží zaujmout, obhájit nutnost své existence. Proč? Kvůli soukromému dárcovství, státním dotacím, náborům dobrovolníků… . Dárce nebo stát vlastně vybírá podle různých kritérií, která nezisková organizace je hodna příspěvku.

Proč, na co a pro koho tady vůbec neziskové organizace jsou? Jejich poslání je různé. Od zájmových sdružení(motorkářský klub), až po organizace snažící se pomáhat třeba postiženým lidem(např. ve Vyškově sdružení PIAFA). Myslím, že společným rysem všech neziskových organizací je snaha zapojit občana. Jak to myslím? Přimět občana k tomu, aby se zajímal o své okolí, aby se nebál prosazovat své zájmy.

Financování podle kvality a výkonu zde jistě funguje. Je zde nezanedbatelná role(tak jako jinde) známých osobností. Pokud se za nějakou neziskovou organizaci postaví známá osobnost, naděje na finanční příspěvky značně stoupá.

Veřejná kontrola je u neziskových organizací slabinou. Stát sice kontroluje, jak byly použity jeho dotace. Většina soukromých dárců(hlavně drobných) si však s tímto nedělají moc velkou hlavu. Mají radost, že pomohli dobré věci a zdali je tomu skutečně tak, to už je nezajímá. Efektivnosti neziskových organizací by prospěla větší kontrola. Lidé by se měli zajímat, zda například jejich peníze opravdu pomohly nějakému konkrétnímu člověku.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Občanské sdružení - financování

Občanské sdružení je právnickou osobou, musí vést účetnictví. Příjmy má ze členských příspěvků členů sdružení, z darů, dotací a z vlastní činnosti. Rozpočet schvaluje valná hromada občanského sdružení. Obvykle bývá ustanovena osoba, která je odpovědná za financování, její pojmenování je opět na vůli sdružení, může to tedy být například účetní, pokladník či místopředseda pro finance. Členové sdružení mají právo kdykoli nahlédnout do účetnictví a být informováni o výsledcích hospodaření občanského sdružení.

Obecně u neziskových organizací tvoří příjmy z výdělečných aktivit a členských příspěvků největší podíl ve struktuře jejich finančních zdrojů (47 %). Navíc 14 % všech příjmů neziskových organizací tvoří dary od soukromých donátorů. Státní dotace tedy pokrývají jen 39 % příjmů neziskového sektoru. Nejlepší výsledky při získávání zdrojů z vlastní činnosti mají profesní a odborové organizace, následují organizace působící v oblastech komunitního rozvoje, kultury, vzdělávání a životního prostředí. Formou dárcovství se nejlépe daří získávat prostředky organizacím s mezinárodní působností a charitativním organizacím.


Čerpáno z těchto zdrojů.

Občanské sdružení - řídící kompetence

Zákon tyto vazby neupravuje. Jsou ve stanovách sdužení. Tam jsou rovněž uvedeny názvy funkcí vedení sdružení a jejich kompetence. Práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení.

Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o jeho přezkoumání. ) Návrh na přezkoumání nemá odkladný účinek. Soud však může v odůvodněných případech výkon napadeného rozhodnutí pozastavit.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Občanská sdružení, jak vznikají

Spolky, svazy, kluby a jiná občanská sdružení je možné zakládat na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Občanská sdružení vznikají z vůle občanů, kteří pociťují potřebu sdružit se za určitým účelem. Mohou vyvíjet činnost veřejně nebo vzájemně prospěšnou.

Dle tohoto zákona nejsou dovolena sdružení:
a) jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a
nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony;
b) která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony;
c) ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami; za taková se nepovažují sdružení,jejichž členové drží nebo užívají střelné zbraně pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti.

Registrace občanského sdružení:
(1) Sdružení vzniká registrací.
(2) Návrh na registraci mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let (dále jen "přípravný výbor"). /1/ Návrh podepíší členové přípravného výboru a uvedou svoje jména a příjmení, rodná čísla a bydliště. Dále uvedou, kdo z členů starších 18 let je zmocněncem oprávněným jednat jejich jménem. K návrhu připojí stanovy ve dvojím vyhotovení, v nichž musí být uvedeny:
a) název sdružení,
b) sídlo,
c) cíl jeho činnosti,
d) orgány sdružení, způsob jejich ustavování, určení orgánů a funkcionářů
oprávněných jednat jménem sdružení,
e) ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou
jednat svým jménem,
f) zásady hospodaření.
(3) Pokud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor.
(4) Název sdružení se musí lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky.

Návrh na registraci se podává na MVČR, odbor všeobecné správy, oddělení volební a sdružování
U Obecního domu 3, 112 20 Praha 1, telefon: 02 - 614 21 115.
Průběh řízení o registraci:
A. Řízení je zahájeno dnem, kdy Ministerstvu vnitra došel návrh na registraci obsahující výše uvedené náležitosti.
B. Nemá-li návrh uvedené náležitosti anebo jsou-li v něm údaje neúplné nebo nepřesné, ministerstvo na tuto skutečnost upozorní zmocněnce přípravného výboru nejpozději do 5 dnů od doručení návrhu na registraci a řízení nebude zahájeno, dokud nebudou případné nedostatky návrhu odstraněny.
C. Registraci provede ministerstvo do 10 dnů od zahájení řízení, den registrace se vyznačí na jedno vyhotovení stanov, které se zasílá zmocněnci přípravného výboru. O registraci se nevydává rozhodnutí ve správním řízení. Identifikační číslo (IČO) přiděluje občanským sdružením Ministerstvo vnitra; jejich organizačním jednotkám s právní subjektivitou přidělují IČO registrační pracoviště Českého statistického úřadu v příslušném krajském městě.
D. Pokud jsou splněny zákonné podmínky pro odmítnutí registrace, ministerstvo vydá do 10 dnů ode dne zahájení řízení rozhodnutí o odmítnutí registrace, které se zasílá zmocněnci přípravného výboru.
E. Není-li zmocněnci přípravného výboru do 40 dnů od zahájení řízení doručeno rozhodnutí o odmítnutí registrace, sdružení vzniká dnem následujícím po uplynutí uvedené lhůty a tento den je dnem registrace.

Proti rozhodnutí o odmítnutí registrace mohou členové přípravného výboru podat do 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí bylo doručeno zmocněnci, opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Co jsou neziskové organizace

Neziskovým sektorem rozumíme soubor všech neziskových organizací v zemi, které vyhovují tzv. strukturálně-operacionální definici neziskových organizací Salamona a Anheiera. Podle nich jsou neziskové organizace:

• institucionalizované, to zn. nalézáme v nich alespoň zárodky formální organizovanosti,

• soukromé, tj. institucionálně oddělené od státní správy,

• neziskové, to zn. nevracejí případný zisk ze své činnosti svým vlastníkům či správcům,

• samosprávné, tj. schopné řídit samy sebe,

• dobrovolné, tj. užívající v jisté rozumné míře dobrovolnou účast na svých činnostech, a to buď při výkonu vlastních činností organizace nebo při řízení jejích záležitostí.

Typickými právními formami neziskových organizací (NO) v ČR jsou občanská sdružení, nadace, nadační fondy, obecně prospěšné společnosti a církve a jejich účelová zařízení. Neziskový sektor v ČR je co do počtu organizací poměrně rozsáhlý. V současnosti je v ČR 38 096 občanských sdružení a 25 578 jejich organizačních jednotek (poboček) s právní subjektivitou. Působí zde 245 nadací a 607 nadačních fondů, 480 obecně prospěšných společností a 168 účelových zařízení církví.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Cíl sociální politiky

Co je morální? Co je to dobro? Dobro není to na čem se lidé arbitrárně dohodnou, nebo co chce většina společnosti. Dobrem se něco nestává ani tehdy, dělají-li to lidé třeba tisíc let. Dobro je objektivním pojmem. Objektivita není to, na čem se společnost dohodne, nýbrž to, co je v souladu s realitou, s lidským životem. Dobro je vše, co podporuje lidský život. A to nezávisle na našich pocitech, a přáních. Dobro není věcí pocitu ani libovolných subjektivních představ. A už vůbec ne jakási výslednice politických sil ve společnosti. I když se politická většina dohodne, že má člověk jíst hlínu a pít kyselinu sírovou, není to dobro, protože, to, co má člověk jíst a pít, aby podporoval svůj život, určují zákony reality a nikoli zákony státu a arbitrární přání voličů nebo poslanců. Stejně tak stát nemá dělat to, na čem se politická většina dohodne, že je takzvaně "veřejně prospěšné," nýbrž to, co je racionální, tj. to, co chrání práva člověka. A to práva racionálně interpretovaná. Nikoli pseudopráva jako gumové nálepky na vše, co by si lidé prostě přáli mít. „Pojem právo není ničím jiným než implikací dobra a morálky do oblasti politiky a státu.“

Podle altruistické morálky má být vrcholným cílem a hodnotovým standardem jednotlivce služba ostatním, nikoli sledování vlastního života. Je to etika, která nestaví na rozumu, nýbrž na víře či nějakém jiném arbitrárním východisku. Je to morálka, která vede člověka proti jeho rozumu, proti jeho existenci, proti jeho životu. A právě proto, že morálka obětování se údajnému veřejnému prospěchu, tj. ostatním, je nezbytně proti lidskému životu a její důsledné dodržování vede k sebedestrukci, nikdo se jí v praktickém jednání samozřejmě důsledně neřídí. Zůstává však ideálem, který člověk - chce-li zůstat naživu - nemůže dosáhnout. Proto je člověk údajně od přírody nedokonalou bytostí. Podle této filozofie je morálka věcí cítění, nikoli rozumu a přírodních zákonů. Normativní tvrzení nelze údajně odvodit z pozitivního faktu reality. Člověk je ubohou bezmocnou loutkou v nepochopitelném světě nevysvětlitelných věcí ovládaných mystickou silou. Rozum je impotentní, pravda neexistuje, co je objektivně dobré pro každého člověka, údajně nikdo neví a kdokoli tvrdí, že to ví a snaží se přesvědčit ostatní, je arogantní a je prohlašován za "sociálního inženýra". Rozum údajně není schopen odvodit a obhájit obecné principy morálky, které jsou platné pro každého člověka jako bytosti s jistými přirozenými atributy. Správnost myšlenek a chování prý "prověřuje" čas a tradice, nikoli rozum. Čím déle tedy člověk přijímá a praktikuje nějakou myšlenku, tím se stává správnou. Takže pokud budeme dostatečně dlouho papouškovat, že 1+1=3, možná se tento nesmysl stane pravdou. A pokud jde o sféru politiky, vyvozují skeptikové všech odstínů absurdní závěr, že přílišné spoléhání na schopnost rozumu vede k touze ovládat ostatní, řídit společnost. Kdo aplikuje rozum do oblasti morálky, je konstruktivistický a osudně domýšlivý. Svobodu údajně potřebujeme k tomu, abychom překonali neschopnost rozumu vysvětlit společenské jevy a dali lidem možnost adaptovat se na rozumem nevysvětlitelné důsledky našeho chování.

Za tyto životunebezpečné názory - jak jistě víte - se ve 20. století dokonce uděluje Nobelova cena.

Racionální etika obhajuje vlastní život člověka, jeho hrdost na sebe sama a jeho vlastní prospěch a štěstí jako konečný účel jeho chování. Je to egoismus s velkým E, egoismus založený na rozumu, který jediný je platnou bází pro obhajobu práva člověka na život, svobodu a majetek. Z altruismu logicky vyplývá sebezničení a zničení ostatních, protože altruistou má samozřejmě být každý, všichni se mají obětovat všem. Z racionálního egoismu vyplývá obhajoba života, člověka jako bytosti existující nikoli primárně pro ostatní ale pro sebe sama.

Racionální egoismus samozřejmě nepopírá vzájemnou pomoc mezi lidmi. Naopak. Člověk se však racionálně a morálně chová tehdy, je-li ten, komu systematicky pomáhá, pro něho hodnotou, tedy někým, kdo pro něj znamená přínos pro jeho vlastní život. V opačném případě by šlo o obětování hodnot a nikoli jejich uchování. Člověk, kterého neznám, nemůže být takovou hodnotou. Ostatní lidé mohou totiž být pro člověka největším štěstím a hodnotou v jeho životě, ale třeba také největší hrozbou. Člověk se nestává pro druhé hodnotou tím, že existuje. Takovému člověku je morální jednorázově pomoci jen v případě nouze, hrozí-li mu bezprostředně nebezpečí či dokonce smrt (přírodní katastrofy, požár, nehoda, úraz apod.). K tomu, abychom člověku pomohli, tedy nestačí jen to, že je člověkem. Pomáháme mu tehdy, když jsme poznali, že se jistým způsobem chová, anebo - v případě, že jej neznáme - když můžeme takové chování alespoň předpokládat. Je-li jeho chování zlem, je třeba jej odsoudit a ignorovat a nikoli pomáhat. Systematicky se starat o někoho, koho neznáme, je iracionální a nemorální, protože může jít (a v řadě případů skutečně jde) o člověka, který pouze parazituje na produktivní práci a životech ostatních a který pro ně představuje jednoznačně zlo. Soustavně a programově podporovat neznámé lidi znamená nejen bezdůvodně obětovat život svůj životu cizích lidí ale i ignorovat možné zlo a tedy být proti vlastnímu životu. Přesně takový přístup je implicitně obsažen ve státních tzv. sociálních programech.

Přijímat dobrovolnou pomoc a velkorysost druhých jako mimořádnou záležitost, jako nouzové východisko ze své vlastní tíživé situace způsobené vlastními minulými chybami či jinak, je morální. Přijímat ji však jako morální princip, jako standardní způsob koexistence lidí, jako "morální nárok" jednotlivce vůči ostatním, je zcela nemorální a iracionální.

Je frustrující pozorovat tzv. liberální ekonomy, s jak malým úspěchem bojují proti rozsáhlým státním sociálním programům, jak zbytečné a marné jsou jejich ekonomické argumenty v očích všech, kteří volají po státem (tj. násilím) garantované "občanské solidaritě," po "lidskosti proti sobectví," a odvolávají se na ústavou zakotvená "sociální práva." Tyto argumenty ekonomové napadnout nemohou, protože jako ekonomové k tomu nejsou kompetentní. Přitom je to právě rozbití těchto pseudoargumentů a falešných premis, na čem nejvíce záleží. Ostatní je jen odvozené nebo irelevantní. Debaty o tzv. sociální politice se soustřeďují na "adresnost dávek," "posun věkových hranic," odmítání průběžného systému financování. Za hlavní problém se považuje rostoucí neschopnost vlády financovat tyto programy. Je třeba prý hledat stále "společensky efektivnější" alternativy k zabezpečení cíle, o kterém se však nediskutuje, a který se prezentuje - jak jinak - jako "veřejný zájem": tj. zajistit každému údajně důstojný život. Život parazita, který natahuje ruku pro peníze a ohání se zničenými pojmy "solidarita" nebo "humanita," já za důstojný život člověka nepovažuji. Údajná důstojnost jednoho člověka, znamená v rámci státního "garantování" nedůstojné ponížení či destrukci života jiného, jenž je donucen obětovat produkt své práce (peníze). Filozofická premisa všech takzvaných reformátorů je tedy stále stejná: kolektivisticko-altruistická sebezničující etika. Tolik moje odpověď na otázku, zda cíl tzv. sociální politiky je racionální a morální.

Prezentuje-li dnes někdo své názory na morální a politické otázky formou jednoznačných tvrzení, jasně definovaných pojmů a zřetelně identifikovaných argumentů, sotva může očekávat, že případná kritika se jimi bude zabývat. Soudobá mentální kultura postupuje jinak. Kritizovaný člověk se nedozví, zda se někde dopustil logického rozporu, ale může si být jist, že bude označen za "fundamentalistu", "extrémistu" či obviněn z podlehnutí "příliš radikálním názorům." Příliš se totiž odchyluje od šedého společenského průměru. Ostatní jsou zděšeni jeho sebevědomím. Místo logických argumentů se uchylují k pohrdavým grimasám a neplatným ironickým přirovnáním. Vždyť přece prý nikdy nic nevíme jistě. A kdo si to troufá kázat nám o morálce?

Nezávislost na myšlení a závěrech ostatních není dnes příliš v módě a proto názorová vyhraněnost a jistota vypadá v očích většiny lidí téměř jako mentální porucha. Cílem dnes není soulad s realitou, nýbrž soulad se společností. Jenže onou "společností" jsou jednotliví lidé, a člověk je bytostí omylnou. Testem správnosti našeho myšlení tedy nemůže být to, co si myslí ostatní, protože ti ostatní se také mohou mýlit, také potřebují standard správnosti. To by byl jen pohyb v kruhu. Své myšlenky musíme testovat něčím, v čem se nemůžeme mýlit– tedy smyslovým vnímáním nezávislé reality. Všechny naše myšlenky z ní musí být bez rozporu odvozeny.

Co je nám však místo toho vnucováno jako standard správnosti třeba v politických otázkách? Země Evropské unie či zámořské demokracie. Z nich by prý naše transformující se země měla čerpat inspiraci. V těchto zemích, jejichž politiku nám mnozí dávají za příklad k následování, je však duch kolektivismu po staletích filozofické destrukce zakořeněn možná dokonce ještě více než u nás. Jsou pod neblahým vlivem stejné filozofie jako naše země. Ve jménu tzv. sociálně tržního hospodářství, a řady dalších kolektivistických pojmových pastí, tam státy zotročují člověka a systematicky podkopávají jeho vlastním prospěchem motivovanou produktivní činnost. Toto máme kopírovat?

Čerpáno z těchto zdrojů.

Příčiny špatné sociální politiky

Co umožňuje státům dělat špatnou sociální politiku? Především smýšlení voličů samotných a zejména intelektuální elity. Lidé snadno podléhají zneužitým pojmům, obhajobě prázdných klišé, skrytým fundamentálním rozporům v argumentaci dnešních intelektuálů, z nichž se samozřejmě rekrutuje i politická reprezentace.

Pojem právo

Tento pojem je snad nejvíce překrucovaným a zneužívaným pojmem vůbec. Jeho pravým účelem je vymezení domény individuální volby, do které nesmí nikdo z vnějšku násilím zasahovat. Smyslem pojmu právo je ochrana člověka proti iniciaci násilí do oblasti jeho vlastního rozhodování o svém životě. Právo je definováno jako absence iniciace fyzického násilí vůči člověku. Logicky mohou a musí existovat jen tři práva. Právo na život, svobodu a majetek. Jsou vymezena negativně. „Právo na život říká, že nikdo nesmí iniciací násilí ohrožovat život člověka, nikoli že ostatní jsou povinni zajistit člověku uchování jeho života. Právo člověka na majetek neznamená povinnost ostatních obětovat člověku svůj majetek jako jeho nárok vůči ostatním, nýbrž zákaz brát člověku majetek, který je jeho.“ Právo na život, svobodu a majetek znamenají zákaz vměšování kohokoli do individuální volby, nikoli násilné donucení člověka k nějaké činnosti nebo poskytnutí služby jiným. Právo "na něco" znamená, že to "něco," co již mám, mi nikdo nesmí vzít, nikoli že mi něco, co nemám (nebo nejsem schopen uchovat), někdo musí poskytnout. Pokud je právo na život falešně interpretováno tak, že ostatní jsou násilím donuceni zachovat nějakému jednotlivci život, v témž okamžiku je popřeno jejich právo na život.

Míra zneužívání pojmu právo překonává všechny představitelné meze mentálního úpadku. Nevěříte-li, přečtete si zprávu komise OSN pro takzvaná "lidská práva", která je citována v HN, 9.9. 1997. Tam se poukazuje na chudou Afriku, kterou prý ovládají hospodářské mocnosti a jejich působení v Africe představuje "opravdový zdroj masivních a hrubých porušování ekonomických, sociálních a kulturních práv," což by mělo být postihováno jako zločin proti lidskosti. Jako příklad tohoto "zločinného nelidského chování" bohatých zemí se uvádí to, že trvají na splácení dluhů z poskytnutých úvěrů. Co navrhují tzv. experti ze slavné OSN ve své zprávě? Aby se 20% nejbohatších zemí zřeklo 20% svých příjmů a nasypalo je do Afriky. Raději se zdržím komentáře a přejdu k dalšímu otrávenému pojmovému lízátku, které nám kolektivisté nabízejí.

Pojem solidarita

Také ten se dnes zneužívá. Solidarita dnes již neznamená „dobrovolnou akci odpovědných lidí schopných racionálního hodnocení svého okolí.“ Solidarita není již jen autentickým projevem dočasné pomoci člověku, aby překonal bezpráví ze strany ostatních či jeho dočasná podpora v zápase s přírodním živlem, jako tomu bylo v průběhu záplav na Moravě v roce 1997. Tzv. "občanskou solidaritou" se dnes nazývá také násilné donucení člověka k obětování svého majetku. Chudí, právě proto že jsou chudí, na něj údajně mají morální nárok. Opravdu?

Všeobecné zneužívání pojmu "solidarita" v souvislosti s tzv. státní sociální politikou spočívá zaprvé v tom, že tento pojem nelze se státem vůbec spojovat, protože solidarita obsahuje jako svůj základní znak dobrovolnost, kdežto jedním z definičních znaků státu je násilí. Pokus o spojování solidarity se státem je křiklavým rozporem. Kolem moderní interpretace pojmu solidarita se odehrává však ještě další a snad ještě hlubší zmatení. Ti, kdo obhajují tzv. "povinnou solidaritu," k níž má pravá solidarita údajně být jen doplňkem, totiž tvrdí, že dobrovolná solidarita - kdyby byla ponechána sama o sobě - by nedosáhla potřebných rozměrů. Potřebných pro koho? To je otázka, na kterou zcela falešně odpovídají, když tvrdí, že pro obdarovávané. Koncept solidarita totiž vůbec neoznačuje potřebu obdarovávaného. Je především výrazem potřeby dobrovolného dárce někomu konkrétnímu pomoci. Je to vlastní zájem, cíl či potřeba dárce. Jen on a nikdo jiný hodnotí, co si obdarovávaný podle něj zaslouží. V okamžiku, kdy by "potřebná solidarita" měla znamenat potřebu obdarovávaného a nikoli darujícího, darující přestává být člověkem a stává se obětním zvířetem, protože se nemá řídit svým racionálním hodnocením svého okolí ve svém vlastním existenčním zájmu, nýbrž požadavky a představami jiných. Protože klíčem k přežití člověka je jeho vlastní rozum a hodnocení, znamená spoléhání na hodnocení jiných rezignaci na svůj vlastní život. Ti, kdo tvrdí, že míru solidarity má určovat míra potřeb obdarovávaných, implicitně říkají, že dárci mají ignorovat svůj vlastní život.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Nástroj sociální politiky - stát

Co je obsahem pojmu stát? Co je podstatou státu? Jaký je např. rozdíl v tom, když někomu darujeme peníze či jinou hodnotu na základě svého vlastního soukromého rozhodnutí a když mu je poskytuje stát? Co je rozlišujícím znakem politického rozhodování na rozdíl od soukromého individuálního rozhodování? Odpověď je evidentní. Fyzická síla. Stát je formou použití násilí. To je jeho podstata, jeho definiční rys. Právě proto je dnes stát používán k tomu, aby jistí lidé dostali od jiných peníze, kterým je stát pod hrozbou násilí sebere. Jiný důvod účasti státu není. Pouze násilí. Kdyby lidé dávali stejné množství peněz jejich stávajícím příjemcům dobrovolně, nikoho by nenapadlo angažovat v této záležitosti stát. Zda je morální, aby člověk dobrovolně obětoval svůj majetek cizím lidem, ať jsou jakkoli chudí, je otázka, na kterou - jak jsem dříve slíbil - odpovím později.

Nyní se vraťme ke státu. Nevím, nakolik si lidé do důsledku uvědomují, že neexistuje žádné státní opatření či právní norma, jejichž prosazení by nebylo v konečném důsledku provedeno násilím. Jakýkoli akt státu, jehož prosazení by v konečném důsledku nebylo vynutitelné násilím, by byl nesmyslný a samozřejmě směšný.
Jedinou morální funkcí státu je ochrana individuálních práv, tj. použití síly k obraně proti iniciaci násilí. „Funkce státu spočívá v zajištění bezpečnosti, justice, obrany a zahraniční politiky.“

Moderní státy neomezují použití síly na obranu proti těm, kdo ji používají jako první - tj. proti zlodějům, vrahům, defraudantům a jiným násilníkům. Dnešní vlády samy iniciují násilí proti nevinným jednotlivcům prostřednictvím nekonečného proudu devastujících iracionálních regulací a intervencí do všeho možného. Existence tzv. sociální politiky je jen jedním z nejkřiklavějších příkladů. Státy fatálně selhávají ve své funkci ochrany individuálních práv - naopak samy jsou největším ničitelem lidských životů. Ničením života samozřejmě nemyslím nezbytně ztrátu života v biologickém smyslu. Mám na mysli znemožnění člověku žít životem člověka jako volní, rozumové bytosti a odsouzení jej do stavu poslušného otroka jednajícího pod hrozbou násilí ztělesněného v existenci dlouhé řady nemravných a absurdních zákonů. Tolik ve stručnosti moje odpověď na otázku, zda stát je racionálním a morálním nástrojem k dosažení cíle tzv. sociální politiky.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Sociální politika státu

Cílem tzv. sociální politiky státu je zajistit, aby člověk obětoval svůj majetek jiným a orientoval své chování na prospěch jiných lidí, z nichž navíc drtivou většinu nezná a ani znát nemůže. Prostředkem k tomuto cíli je stát. V tomto okamžiku vznikají dvě klíčové otázky. Zaprvé, jestli je samotný cíl této politiky správný a morální. Zadruhé, jestli je zmíněný prostředek k jeho dosažení správný a morální.

„K hodnocení tzv. sociální politiky se cítí být oprávněna řada disciplín. Zejména ekonomie prostřednictvím své absurdní teorie blahobytu, dále pak třeba sociologie nebo politologie. Ve skutečnosti však jedinou vědou, která je k logickému odvození oprávněnosti či neoprávněnosti existence sociální politiky kompetentní, je filozofie. Pouze filozofie je oprávněna k odvození racionálních a morálních funkcí státu. Pouze etika (tzn. filozofie morálky) a z ní vyplývající politická filozofie je kompetentní odvodit a říci, co je dobro a co je zlo. Pouze etika je oborem, který je oprávněn odvozovat normativní soudy.“

Čerpáno z těchto zdrojů.

Člověk jako sociální bytost

Pojetí člověka jako sociální bytosti, je jednou z přístupových cest k pochopení jeho specifického postavení ve společnosti.

Označujeme-li člověka za sociální bytost, máme tím na mysli především to, že jeho nejcharakterističtější vlastnosti nevznikají s jeho narozením, ale až v důsledku jeho začleňování do kultury určitého lidského společenství, do mezilidských vztahů a společenských činností.

Člověk se tedy rodí jako bezbranný a naivní organismus, který sice v řadě svých funkcí a procesů „zraje“, ale který by se bez začlenění do společenskokulturního prostředí nikdy nedobral k tomu, co jej specifikuje: řeči, návyků, uměleckého výrazu, vztahu k umění vůbec apod.

Proces socializace osobnosti je tedy procesem velice důležitým, který má ve společnosti své nezastupitelné místo.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Sociální kontrola v procesu socializace

Proces socializace je zesilován procesy sociální kontroly, které jsou z hlediska individua motivujícím činitelem proti tendencím odchylovat se od splnění očekávaných rolí. Sociální kontrola nastoluje novou rovnováhu proti působení procesů, které rozvíjejí odpor ke konformitě.

Jako prvek kontroly vystupuje v první řadě moc, což je schopnost jednotlivce nebo sociální skupiny dosáhnout svých cílů proti opozici jiných. Politický systém je hlavním nástrojem, který vytváří a rozděluje moc, stanoví oblasti předepsaného, dovoleného a zakázaného jednání a institucionalizuje právo kontroly.


Čerpáno z těchto zdrojů.

Normy a deviace

Osvojení souboru norem a hodnot je jedním ze základních cílů socializace, který vede k přizpůsobivému jednání. Každá sociální skupina si vytváří svůj vlastní systém norem a hodnot. Normy jsou psané a nepsané (zvykově vžité)
vzorce jednání, chování které mají určené hranice. Členové sociálních skupin vyžadují, aby se jednání pohybovalo uvnitř těchto stanovených hranic.
Zvykově vžité normy se od předpisů, nařízení a zákonů liší tím, že jsou spontánním výrazem, který vzešel zevnitř skupiny.Tvoří základ skutečného jednání. Jsou odvozeny od tradic a kulturních vzorů.

Odchylku od normy pak nazýváme deviací. Deviantní chování jedince může vznikat dvojím způsobem:

1. jedinec se nemůže (nebo nechce) zařadit do společnosti a přijmout její normy

2. společnost jedince nepřijme, vytěsní jej

Deviantní chování je velmi časté v období dospívání. V této době si lidé teprve utváří názory na svět kolem sebe , jsou lehce zranitelní, ovlivnitelní a snadno přejímají názory ostatních.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Rodina v procesu socializace

Proces socializace prochází řadou stádií, v nichž se jednotlivec učí podílet se a účastnit na činnosti kolektivů, organizací a sociálních skupin. První stádium probíhá v rodině, další ve složitějších skupinách.

Pro jednotlivce má rodina v procesu socializace nezastupitelný význam., neboť formuje strukturu osobnosti člověka. Rodina dává jedinci určitý hodnotový základ, učí jej, co je a není vhodné, jak se chovat ve společnosti, vštěpuje mu základní vzorce chování. Tato socializační funkce rodiny bývá bohužel v současnosti dosti často zanedbávána a je stále častěji nahrazována důrazem na materiální zabezpečení dítěte.

Čerpáno z těchto zdrojů.

Specifika socializace u jednotlivců

Socializační proces je u jednotlivých jedinců rozlišný. Liší se například rozsah tohoto procesu u jedinců, ale také u téhož jedince v různých oblastech. Z praxe není známo mnoho případů jedinců, kteří by projevovali chování totálně socializované. Někdo stačí svými silami jen na okruh rodinný, nebo snad ještě sousedský, jiný se dovede nadto ztotožnit se zájmy svého povolání, národa nebo své obce. Někdo může vykazovat jemné sociální cítění a chování ve své rodině, nikoli však ve vztahu k svým zaměstnancům, nebo k příslušníkům jiné národnosti , případně jiného vyznání. Při posuzování socializovaného chování ale musíme být opatrní. Někteří jedinci mohou projevovat (nebo spíše předstírat) vyšší, odosobnější typ myšlení, cítění nebo chování jen proto, aby za ním ukryl své egoistické a utilitární zájmy (zisk, povýšení, pochvala).

O pravé socializovanosti lze mluvit, jestliže běží o dobrovolné a nesobecké ztotožňování se s blahem užší nebo širší skupiny. Není ovšem snadné ztotožnit se se zájmem širší skupiny (např. národa), poněvadž tomu brání různá částečná zaujetí, příliš silná ztotožnění s blahem skupiny užší (rodiny, třídy apod.).
Působením procesu socializace se tedy vysvětluje:

1.vznik skupinových typů myšlení, cítění, chování

2.zpodobňování jedince se skupinou a těmito jejími typy, kdy konformnost s nimi je pro něj závazná (musí mluvit řečí své skupiny, zachovávat její zvyky, konvenční pravidla , její mravní kodex)

3.projevy jedinců, kdy jejich socializovanost je spíše věcí jejich svobodného rozhodování a ukazatelem jejich umění žít ve společnosti (jedinec nemusí být snášenlivý k příslušníkům jiné třídy, konfese, strany, rasy, ale dovede-li to , prokazuje to jeho vyšší typ socializovanosti).

Čerpáno z těchto zdrojů.

Socializace

Socializace jedince je proces, kterým se člověk v důsledku aktivního styku se společenským prostředím vyvinul z biologického tvora v osobnost. Zjednodušeně tedy proces, při kterém se narozený jedinec zařazuje do společnosti. Tento proces je procesem dlouhodobým a velice komplikovaným a ne každému jedinci se úspěšně podaří tímto procesem projít.

Jaké jsou tedy cíle socializace? Tyto cíle můžeme rozdělit na základní čtyři:

1.naučit jedince správně se chovat v různých sociálních rolích (jestliže se toto člověk naučí, stává se platným členem společnosti, v opačném případě se jeho chování považuje za nepřiměřené, nežádoucí a škodlivé)

2.vzbudit v jednotlivci snahu dosáhnout víc

3.naučit se určitým dovednostem

4.socializace vypracovává u člověka schopnost vzdát se určité potřeby nebo ji odložit na později nebo ji nahradit něčím jiným (vyžaduje disciplínu).

Význam procesu socializace spočívá především v zachování kontinuity celé společnosti, v tvorbě normativního a hodnotového konsensu dále v zajištění stability společenského uspořádání a v neposlední řadě také v předávání norem a tradic.

Čerpáno z těchto zdrojů.