Čtenářský deník - George Orwell: 1984

Pro nalezení jiného spisovatele nebo konkrétní knihy použijte vyhledávač, který vidíte vlevo.

Několik slov o autorovi

George Orwell (1903 – 1950) se narodil v Indii v rodině nižšího úředníka. Dostal možnost studovat na prestižním Etonu (stipendium), stipendium na VŠ odmítl. Odjel do Barmy, pracoval u britské koloniální policie. Poté žil v Paříži a Londýně, bojoval ve španělské občanské válce. Za druhé světové války pracoval pro BBC a psal do novin. Byl znám svým silně protisocialistickým myšlením, které se odrazilo i v jeho dvou alegorických románech Farma zvířat a 1984.

Vydání: KMa Praha, 2000

Postavy

Winston Smith – hlavní postava celého románu. Muž ve středním věku, který žije odděleně od své ženy, děti nemá. Kriticky uvažuje o Straně a o jejích principech, čímž se opakovaně dopouští ideozločinů. Proto neustále žije ve strachu ze smrti, s kterou se ale nakonec smiřuje.

Julie – mladá dívka pracující v oddělení literatury na ministerstvu pravdy, která se na první pohled zdá jako pravověrná členka strany. Je to však jen póza, jejíchž výhod využívá k tomu, aby mohla porušovat pravidla. Zároveň velmi emotivní a stroze logicky myslící bytost.

O´Brian – velmi inteligentní muž středního věku a obrovské postavy. Svými způsoby budí důvěru a navenek se zdá, že je nepřítelem strany. Uvnitř všem jejím doktrínám ale naprosto věří, je jejím až fanatickým stoupencem.

+ Syme, Parsonovi, starožitník…

Místo: superstát Oceánie – Londýn

Čas: osmdesátá léta 20. století (sci–fi)

Děj

Hlavní hrdina románu, Winston Smith, pracovník na ministerstvu pravdy žije v roce 1984 v Londýně v Oceánii. Oceánii vládne Strana. O dodržování zásad Angsocu, oficiální doktríny Strany, se stará ideopolicie - obludná organizace, která sleduje pohyb všech členů Strany 24 hodin denně. Vládne Velký Bratr, který Stranu řídí svou nekonečnou moudrostí. Jeho oči vás pozorují odevšad - Velký Bratr tě sleduje.

Vládnoucí Strana je rozdělena na dvě části, Vnitřní stranu, která stát řídí (2%), a Vnější stranu, která se stará o jeho chod (asi 13%). Obrovský zbytek tvoří "proléti", lidé-zvířata, žijící ve slumech, nestarají se o nic, jen jak mít peníze na pivo, sex a loterii.

Winston se rozhodne psát si deník. To není trestné - trestné už dávno není vůbec nic, protože neexistuje žádný soud ani žádný zákon. Je však jisté, že trestem by bylo alespoň 25 let v táboru nucených prací nebo rovnou smrt. Největším zločinem je totiž ideozločin - provinění se špatným myšlením. Už špatná myšlenka znamená smrt. Nevíte kdy, ale na tom nezáleží. A až vás dostanou, nebudete jen tak zabiti. Nestačí se ke všemu přiznat, zradit všechny a všechno. Musíte uznat, že jste se mýlili, že pravdu má Strana a vy jste byli nemocní. Že 2 + 2 se nemusí rovnat 4. Že pokud Strana říká, že je to pět, opravdu to je pět. A nestačí to říct, musíte tomu úplně věřit a milovat Velkého bratra. Představu si můžete vytvořit ze tří oficiálních hesel Strany: válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Z Winstonova vyprávění se dozvídáme o katastrofálním stavu ekonomiky, o hrozné životní situaci lidí, o všeprostupujícím udavačství, o ničení lidského myšlení a také o přepisování historie - procesu, který zajišťuje odvěkou vševědoucnost Strany. Pokud byla řečena nepravda, není problém dotyčný záznam přepsat. Heslo Strany zní: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Winston je jediný, kdo neztratil rozum - jediný, kdo se (bláhově) domnívá, že fakta se nedají změnit, že slunce je slunce, a dva a dva čtyři. Neumí vlastně používat doublethink - schopnost zároveň a opravdově věřit dvěma protikladným faktům, a přitom tuto schopnost převést do podvědomí.

Ale zpět k ději. Poznáváme Winstonovy známé (přátele už nikdo nemá) - sousedy Parsonsovy, lingvistu Syma a O' Briena. Tento člen Vnitřní strany je Winstonovi podivně sympatický - je to někdo, s kým se dá rozumně mluvit.

Později dostává Winston od dívky, o které byl přesvědčen, že jej špehuje, a chce udat ideopolicii, lístek se slovy: Miluji tě. Je to pro něj šok, ale brzy se z nich stává milenecký pár. Ukrývají se při svých schůzkách, kde mohou, až se nakonec "usadí" v prolétské čtvrti nad podivným starožitnictvím. Nedlouho poté se Winston dozvídá o tom, že mýtické Bratrstvo, podzemní společnost bojující proti Straně, skutečně existuje. Jeho hlavou má být sám Goldstein (kdysi za revoluce nejbližší spolupracovník Velkého Bratra, který zradil myšlenky Angsocu). Jeho Knihu musí také každý člen Bratrstva přečíst. Winston opravdu Knihu dostává (od O'Briena, který patří k Bratrstvu) a čte ji s vědomím, že to není vlastně nic nového, jen jeho myšlenky, ale lépe setříděné. Kniha vysvětluje historii, taktiku Strany, jak se udržet u moci a další skutečnosti. Ovšem když se dostává k oné hlavní otázce - co je motivací, která je prvotní příčinou toho všeho a která je natolik přesvědčivá, že moc je členům Strany přednější než vlastní pohodlí, Orwell od odpovědi utíká a nakonec se jí nedočkáme.

Winston totiž Knihu dočíst nemůže - do pokoje vráží ideopolicie pod vedením pana Charingtona, milého starožitníka, který byl ve skutečnosti agentem ideopolicie a Winstonovi s pohrdáním řekl, že byl sledován od úplného začátku. Po zatčení je převezen na Lamini (Ministerstvo lásky). Lamini je obrovským komplexem zejména podzemních prostor, kde jsou vězněny ohromné spousty lidí vinných ideozločiny. Winston zde ke svému překvapení nachází i Parsonse, kterého udala vlastní dcera na základě mluvení ve spaní. Stále bláhově doufá, že dostane žiletku - šance rychlé smrti byla jediná, kterou mohl alespoň někdy očekávat člen Bratrstva. Přichází si pro něj O'Brien a Winston poznává, že O'Brien dávno působí na Lamini. Útrapy ve sklepeních ministerstva trvají velmi dlouho a jsou přerušovány rozhovory s O'Brienem, proti němuž Winston postupně ztrácí všechny argumenty. I Bratrstvo a Kniha mají být pouhou kamufláží ideopolicie.

Vše končí Místností 101. Každý ví, co ho v ní čeká - něco horšího než smrt. To, co člověka čeká v místnosti 101 jej donutí zradit kohokoli – i největší lásku, jen aby se tomu vyhnul. Jde o něco, co vám přetaví mysl a způsobí, že budete schopni porozumět světu Strany. Pro Winstona jsou to krysy...

Winston končí jako člověk závislý na alkoholu, který miluje Velkého bratra. Straně se tedy podaří nad ním zvítězit. Svou lásku Julii ztrácí, protože ji v místnosti 101 zradil, čímž k ní přetrhal všechna pouta.

Citáty z 1984

„V kritických chvílích člověk nebojuje s vnějším nepřítelem, ale vždycky s vlastním tělem.“ (113)

„Válka je způsob, jak rozbít na kousky nebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci.“ (202)

Čtenářský deník - A. Jirásek: Staré pověsti české

Několik slov o autorovi

Prozaik a dramatik, tvůrce českého realistického historického románu Alois Jirásek se narodil 23.8.1851 v Hronově a zemřel 12.3.1930. Ve svém literárním díle, většinou podloženém studiem historických pramenů, vycházel z Palackého koncepce českých dějin. Od drobné básnické tvorby a povídek přešel k rozsáhlým historickým románům a cyklům a k dramatické tvorbě. Nejvíce románů napsal o době husitské - cyklus Mezi proudy, Proti všem a Bratrstvo a román Husitský král - o době pobělohorské - Temno , Psohlavci, Skaláci - a o období národního obrození- F.L. Věk, U nás aj. Realistickému pojetí zůstal Jirásek věren i ve svých dramatech, z nichž nejznámější jsou Vojnarka, Otec, Lucerna a husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.

Vydání

Mladá fronta, Praha 1949

Kompozice

Dílo je rozčleněno do třech částí. První se jmenuje Staré pověsti české, druhá Pověsti doby křesťanské a třetí Ze starobylých proroctví. V prvních dvou oddílech za sebou následují pověsti chronologicky, oddíl Ze starobylých proroctví se zabývá věštbami z různých časů týkajícími se českého území.
Dohromady najdeme v první části knihy krom úvodu deset pověstí, ve druhé části jich nalezneme dvanáct (pověst O staré Praze má ale sama o sobě osm částí), starobylých proroctví pak kniha obsahuje pět.

O pověstech

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

V tomto oddíle čteme o zvycích starých slovanů a prvních Čechů. Dozvídáme se, jak přišli Čechové na dnešní české území, proč se tak stalo i jak vzniklo jméno naší vlasti. Dále se zde hovoří o prvních vojvodech – vládcích na našem území. Jirásek popisuje zvyky starých slovanů, podává zprávy o jejich životním stylu, vysvětluje, co se dělo ve kterém ročním období. Mluví o slavných hrdinech, o bozích, jež byli v té době uctíváni, o věšteckém nadání některých lidí atd.
Patří sem např. pověsti O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Bivoji, Dívčí válka a jiné.
Podrobně popsána pověst O Čechovi.

O Čechovi

V Charvátské zemi, kde žil Čech i jeho bratr Lech, se strhly kruté boje o půdu. Proto se bratři rozhodli opustit rodnou zem a hledat si jiné místo k živobytí. Se všemi příslušníky rodu se vydali na dlouhou cestu. Po určité době začali být lidé kvůli utrapám přinášeným klopotnou cestou unaveni a nespokojeni. Proto jim jejich vůdce Čech slíbil, že u hory, která se rozkládá v dálce, si odpočinou. Potom, co k ní došli, vystoupil Čech na tu horu - později nazvanou Říp. Země, kterou z jejího vrcholku spatřil, se mu zalíbila, a tak rozhodl, že v ní zůstanou. Usadili se, zdělali půdu, o kterou se do těch dnů nikdo nestaral a žili zde spokojeně. Po několika letech se Lech rozhodl vyhledat pro sebe a svou rodinu jiný kus země, a tak se s ostatními rozloučil a odešel. Po třiceti letech zemřel a byl s mnoha poctami pochován praotec Čech. Po jeho smrti si zarmoucený národ za svého vojvodu na radu Lecha zvolil Kroka.

POVĚSTI DOBY KŘESŤANSKÉ

Tato část knihy začíná vyprávěním o příchodu Cyrila a Metoděje do Čech a končí asi v polovině sedmnáctého století. Získáme tedy přehled o prvních českých králích a jiných osobnostech. Vyskytují se zde postavy jako svatý Václav, Karel IV. nebo Jan Žižka z Trocnova. Velký důraz je kladen na pověsti, které se vážou k různým místům, poměrně často se setkáváme s ukrytými poklady (např. Opatovický poklad). Objasněn je zde například i vznik Staroměstského orloje, Jirásek vypráví i o stavbě dnešního Karlova mostu nebo Katedrály Svatého Víta.
Patří sem např. pověsti O králi Ječmínkovi, O Bruncvíkovi, Kutnohorští havíři, Růžový palouček nebo O Jánošíkovi.
Podrobně popsána pověst O Daliborovi z Kozojed (pátá z pověstí O staré Praze).

O Daliborovi z Kozojed

V sousedství vladyky Ploskovského žil na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed. Poté, co nespokojení sedláci z Ploskovského panství získali násilím od svého pána dekret o tom, že jsou volní, požádali Dalibora o možnost přestěhovat se na jeho panství a o jeho ochranu. Věděli, že mladý zeman se svými poddanými vždy dobře zacházel. Vladyka Ploskovský se ale dovolával pomoci vlády a zemští hejtmani, kteří považovali Daliborovo jednání za pyšné a jednání sedláků za vzpouru, mu poslali vojenskou pomoc. Mnoho sedláků bylo pobito a Dalibor sám zajat. Jakožto první vězeň překročil práh nového vězení v kulaté věži postavené za pražským purkrabstvím – proto se dnes tato věž jmenuje Daliborka. V této věži byl nevinný Dalibor dlouho vězněn. Z trochy peněz, kterou mu jeho věznitelé ponechali, pořídil si housle, celé dny cvičil a hrál. Jeho hra se stávala skvělejší a skvělejší, brzy ji přicházeli poslouchat lidé z celé Prahy. Jednoho dne však Daliborka ztichla. Mladý Dalibor byl totiž odsouzen k trestu smrti, kterému neunikl.

ZE STAROBYLÝCH PROROCTVÍ

V tomto oddíle knihy máme možnost se setkat s pěti proroctvími. Přesněji jde o Sibyllina proroctví, Proroctví Havlasa Pavlaty, Proroctví slepého mládence, proroctví o Blanických rytířích. V kapitole Různá proroctví nalezneme několik krátkých věšteb, které nejsou nijak pojmenovány.
Podrobně popsáno Proroctví slepého mládence.

Proroctví slepého mládence

Ve vsi Koutu nedaleko Domažlic žil slepý zbožný mládenec, který byl po celém okolí vážený pro svůj dar prorockého ducha. Když se jednou císař a český král Karel IV. vracel do Prahy z Němec přes Šumavu, rozhodl se, že musí tohoto mladíka navštívit. Když vešel do jeho domu, mladý muž už věděl, kdo je. Pak spolu dlouho hovořili o budoucnosti české země. Mladík prozradil císaři jména všech budoucích českých králů, povídal mu o bitvách, které nastanou, i o tom, kdy začne v Čechách kvést věčný blahobyt. Císař našel v mlaíkovi zalíbení a nabídl mu živobytí u sebe na pražském hradě. S tím mladík souhlasil a žil v Praze až do svého skonání.

Citáty ze Starých pověstí českých

„Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že váas do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou ochranou prito nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována.“ – „Tvým, tvým nechť se jmenuje! Zvolal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé, bílé brady, nejstarší všech starostů. Hned všichni, starostvé i čeleď volali jako jedním hlasem. „Tvým! Tvým jménem! Po tobě ať se jmenuje!“ (O Čechovi, str. 15)

„Den za dnem, léto za létem, a nakonec smrt. Někdy stojí dlouho při dveřích, až pojednou vkročí náhle, znenadání. Někdy však ohlašuje, nežli života ukrátí. Taková bývala víra a jest, že se ukazují znamení nastávající smrti, že slýchati podivné zvuky, jež věští blížící se poslední chvíle. (O Bílé paní, str. 259)

„Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší. Šťastná buď, ó vlasti milá, siliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré, dobré právo své. Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.“ (str. 323)

Kam dál?
Čtenářský deník - A. Jirásek: Filosofská historie

Čtenářský deník - K. H. Mácha: Máj

Několik slov o autorovi

Největší český romantický spisovatel Karel Hynek Mácha se narodil roku 1810 v Praze a zemřel roku 1836 v Litoměricích. Byl prozaikem (Cikáni, Pouť Krkonošská, Marinka, Křivoklad), dramatikem i básníkem (V svět jsem vstoupil, Máj). Ke spisovatelovým zálibám patřilo cestování (např. pěšky do Itálie), rád se toulal po českých hradech a zříceninách a kreslil je. Hrál také ochotnicky divadlo.

Vydání

Mladá fronta, Praha 1952

O díle

Lyricko-epická skladba Máj se skládá ze čtyř zpěvů a dvou intermezz. V úvodu díla je zařazena dedikační báseň Čechové jsou národ dobrý, která má vyloženě vlasteneckou tematiku, čímž se od samotného Máje liší.

Tématem Máje je tragédie mladé lásky. Mladý „hrozný lesa pán“ Vilém miluje dívku Jarmilu. Ta se ale nechá svést jeho otcem, který kdysi Viléma jakožto dítě opustil. Vilém svého otce zabije, čímž vykoná dvojnásobnou pomstu. Za to je uvězněn, následujícího dne má být popraven a jeho tělo má být vpleteno do kola.

Děj prvního zpěvu se začíná rozvíjet v okamžiku, kdy zamilovaná Jarmila čeká na svého milého (Viléma) na skále nad jezerem. Vilém nepřichází, což ji činí nešťastnou. Po chvilce však zahlédne loďku, což jí dodá naději. Ale z loďky nevystoupí Vilém, nýbrž jeho posel, který jí sděluje, že Vilém má být druhého dne popraven – a to prakticky její vinou. Tuto ránu Jarmila neunese a končí svůj život skokem ze skály.

Ve druhém zpěvu se děj přemisťuje do žaláře za Vilémem, jehož trýzní myšlenky na zítřejší popravu. Z jeho vzpomínek se dozvídáme historii celého příběhu. Vilém se bouří, není smířen se svým osudem, nepovažuje svůj trest za spravedlivý.

Následuje první intermezzo, jež hovoří o přípravě duchů na hřbitově na příchod nového mrtvého – zřejmě Vilémovy představy v polospánku.

V třetím zpěvu se opět vracíme k Vilémovi, jeho obavám a pocitům. Je už ráno a krása přírody je zde postavena do protikladu s tragickým lidským osudem. Viléma vyvádějí na vrch, kde se má konat poprava, lidé se sbíhají, dav hučí. „Strašný lesa pán“ se v myšlenkách loučí se životem, Jarmilou i se svou milovanou vlastí. Pak je jeho hlava sťata a tělo vpleteno v kolo.

Druhé intermezzo je žalozpěvem loupežníků nad ztrátou jejich pána.

Ve čtvrtém zpěvu vstupuje do děje autor. Básník se ztotožňuje s poutníkem, který se po sedmi letech dostává na místo, kde byl Vilém popraven, uvažuje nad jeho osudem a nakonec si povzdechne nad osudy všech tří postav – sebe jakožto Hynka, Viléma i Jarmily (zvolání Hynku, Viléme, Jarmilo!!!).

Po jazykové stránce je text také zajímavý. Básník užívá bohatou slovní zásobu, mnoho rozmanitých přívlastků, nechybí metafory ani personifikace. Je zde velmi dobře patrná hra barev, popisy jsou vystižné a podrobné, někdy nám ovšem může dělat potíže některou situaci si představit, protože je třeba se opravdu soustředit a mít fantazii.

Poznámka 1

Toto vrcholné Máchovo dílo vyšlo poprvé roku 1836 a kritikou bylo přijato velmi nelibě.

Poznámka 2

Zajímavé je, že Vilém ve svém zoufalství vůbec nevolá Boha. Přemýšlí sice o tom, co bude následovat po smrti, ale neobjevuje se zde žádný motiv křesťanského nebe, před popravou také nehovoří s knězem.

Citáty z Máje

“Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen jej změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla širá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví-“ (str. 27)

„Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
Lehounký větřík s nimi hraje;
A vysoko – v daleké kraje
Bílé obláčky dálným nebem plynou,
A smutný vězeň takto mluví k ním:
´Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
Co ramenem tajemným zemi objímáte,
Vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
Vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
V tiché se slzy celí rozplýváte,
Vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
I tam, kde svého naleznete břehu,
Tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
Kolébku mou i hrob můj, matku mou
Vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
Šírou tu zemi, zemi jedinou!-“ (str. 47)

Kam dál?
Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Čtenářský deník - F. Hrubín: Romance pro křídlovku

Několik slov o autorovi

František Hrubín se narodil roku 1910 v Praze a zemřel roku 1971 v Českých Budějovicích. Jeho tvorbu však ovlivlila spíše krajina posázaví, kde strávil část dětství a kam se celý život vracel. Jeho tvorba je široká – od básní lyrických (sbírky Zpíváno z dálky, Hirošima, Černá denice) přes lyricko-epické skladby (Proměna, Romance pro křídlovku) k dramatům (Srpnová neděle) a prózám (Zlatá reneta). Hrubín je také ve dvacátém století nejvýznamnějším českým básníkem pro děti (Špalíček veršů a pohádek).

Vydání

Mladá fronta, edice Květy poezie, Praha 1998

O díle

Kniha Romance pro křídlovku je tvořena jedenadvaceti nerýmovanými básněmi (psanými v ich–formě), které se odehrávají prakticky ve třech časových rovinách – 28. srpna 1930, červen 1933 a červen 1934. Nenásledují za sebou ale chronologicky, nýbrž jsou zpřeházené, což působí zvláštně. Dějiště se nemění – vše se odehrává v Lešanech a kolem nich, tedy v místech, kde Hrubín vyrůstal a kde trávil své prázdniny během studia. O jedné jeho prázdninové lásce vypráví právě tato knížka. Do nudných a šedých mladíkových dní vnesla světlo dívka jménem Terina, která do Lešan přijela s komedianty. Oba mladí lidé se do sebe zamilují a začnou spolu trávit čas. Básník o Terině hovoří jako o čemsi nevyjádřitelném, jako o někom úžasném. Jejich láska je krásná, avšak Terina brzy odjíždí a pár se sejde až za tři roky opět na pouti. City se znovu probudí a mladí lidé začnou trochu žertem a trochu vážně hovořit dokonce o svatbě. Léto končí, Terina odjíždí. Hrubín se těší na další setkání s ní a příští léto spěchá na pouť. Dostane však krutou ránu, když z úst Viktora slyší „Není s námi. Umřela v zimě na záškrt.“ Tématy romance pro křídlovku jsou tedy láska a smrt. Smrt se zde ale neobjevuje jen v případě Teriny – i básníkův dědeček, který se po mrtvici pohybuje ve svém vlastním světě a o kterého se mladík stará, nakonec umírá.

V díle můžeme najít několik motivů, které se neustále opakují, v každé básni, kde se vyskytují, jsou ale trochu jinak zpracované (pro příklad uvedu vzpomínku na to, jak básník dostal od svého otce břitvu na holení nebo situaci, kde sedí s koleny u brady v okně). Dokonce se neopakují pouze témata, ale i některá spojení (např. „jsem k zbláznění živý“ nebo „dar nad mé síly“). Možná i to umocňuje působivost vyvolanou už romantickým tématem. Tragédie mladé lásky ve člověku navozuje jakýsi svíravý pocit.
Místy je tato poezie ale složitá a skoro příliš těžká, což je dáno použitím zvláštních a místy až nesmyslných spojení. O básníkovu jazyku se nedá říci, že by byl prostý, je spíše pestrý, používá rozmanitá přídavná jména i slovesa.

Postavy

Hlavní hrdina – básník – Hrubín – mladík odchovaný městem, na vesnici se nudí. Hodně přemýšlí o životě i smrti. Mezitím poznává lásku, která mu „dává křídla“, on létá kdesi v oblacích, miluje, ze své milé si v hlavě stvoří bohyni. Je plný žvota.
Terina – mladé, krásné, rozpustilé, veselé a romatické děvče. Básník z ní cítí jakousi čistotu, jemnost, něhu.
Tonka – veliká vesnická dívka, je opakem Teriny, svým způsobem hrubá, jedná bez servítek.
Viktor – jeden z lidí, kteří jezdí s poutí. Nabíjí pušky na střelnici a hraje na křídlovku.
Dědeček – starý pán po mozkové příhodě, realitu už nevnímá, žije ve vlastním světě. Vždy chce jen obléknout a pak se procházet po Lešanech. Mluvívá se svými starými známými, kteří jsou po smrti; jeho mladý vnuk mu za ně odpovídá.

Citáty z Romance pro křídlovku

…„Musím bdít
Nad tichem světnice, aby se nerozlilo
po celém vesmíru.
Je vlahá letní noc,
je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,
všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,
a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu
strašné břímě lásky a smrti současně,
a sladko je mi nést je, navždycky třeba,
i s tím mrazením i s tím šikováním
k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.

Noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
Mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
Musím bdít.“ (str. 26)

…„Láska a život
Jedno pro mne vždy budou. Kdyby mělo
být pro mne závažím, i přátelství se zřeknu,
ani stáří, až zaklepá, se nezalenku,
a stále zůstanu dokořán otevřen
jí, která bude život roubovat na můj sen,
ať se i smrti podobá, nikdy to přece
nebude smrt, její věrný obraz je v řece,
věčně jiná voda žene se peřejí,
jen pěnu chytíš z ní a kdovíkde je jí
už konec, stále se budu do ní hroužit, znovu
chtít ji zadržet, dát jí trvalost kovu,
a stále, na křídlech i křídla odhodiv,
budu ji žít tak dlouho, co budu živ.“ (str. 51)

Čtenářský deník - Fráňa Šrámek: Splav

Několik slov o autorovi

Básník a jeden z našich nejimpresioničtějších prozaiků Fráňa Šrámek se narodil roku 1877 v Sobotce, zemřel 1. července 1952 v Praze. Pro své antimilitaristické postoje byl vězněn. V jeho tvorbě se stejně jako u jiných spisovatelů této doby (Bezruč, Neumann) objevuje rudý květ, který symbolizuje anarchismus. Z jeho básnických sbírek jsou nejznámnější Života bído, přec tě mám rád; Modrý a rudý (s b. Píšou mi psaní) a Splav. Vliv impresionismu a symbolismu se objevuje v próze Stříbrný vítr. Jeho další prózy se jmenují Křižovatky a Tělo. Z dramatické tvorby známe Měsíc nad řekou a Léto.

Vydání

Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960

O díle

Sbírka Splav obsahuje 35 básní, které se tematicky velmi různí. Najdeme zde smutné vzpomínání či snění (např. titulní báseň Splav, Milenec v dubnu, Dívka) stejně jako básně namířené proti válce a její zbytečnosti (Voják v poli, Cesta z bojiště aj.). Protiklad krásy přírody a hrůzy války je velmi dobře vidět např. v básní s názvem 30. srpen 1914, kterou níže cituji. Jistá baladičnost mě zaujala v básni Neopatrný, nostalgii zase můžeme cítit z b. Básníkův hrob. Sbírka zahrnuje i několik Šrámkových vyznání ze smutku (Bratr smutek, Sám a sám).

Sbírka Splav ale nemá pouze tragický nádech, objevují se zde i básně plné radosti, štěstí, lásky k přírodě. Nechybí ani romantika (Čtrnáctiletý). Často se Šrámek obrací k přirozeným a přírodním věcem, z nichž jako by čerpal sílu a nacházel v nich jistotu. Některé básně mi připadají vyloženě popisné – v těch si asi nejlépe můžeme všimnout básníkova vybroušeného smyslu pro detail (např. Dítě si hraje nebo Na březích Soči). Na druhou stranu se nevyhýbá jisté mystice a ne všechny jeho verše jsou pro každého pochopitelné.

Stejně jako témata, i Šrámkův jazyk se v jednotlivých básních velmi liší. V některých je prostý, stručný, jednoduchý, v jiných zase používá netradiční slovní spojení a je velmi nápaditý. Básník používá i cizí slova.

Citáty ze sbírky Splav

Splav

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý veneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhou rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslela víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

30. srpen 1914

To byla neděle, a když počínala,
naše četa zuby drkotala,
půl sta moučných červů z písku lezlo, z děr
po čtyřech jsme lezli, by nespatřil nás nepřítel.

Neděli tuto, pane, my se neumyjem,
buď za to pochválen, že ještě žijem,
Den bude horký. Poledne nevzpomenem,
večer se spočítáme.

To byla neděle. Za námi v borovém lese
koníček ržál, druh můj špičku dýmky uhryzal
a plival močku, plival žluč a plival žal,
a pak vyšlo slunce. A toho dne

zle bylo. Bylo to v neděli.
A den byl dlouhý. Večer mnozí z nás chyběli.
Toho dne jsem viděl dva ryzce na lesní louce,
také jsem slyšel skřivánka.

Poznámka: Zajímavé je, že několik básní sbírky je psáno ich-formou v ženském rodě (Dívka, Advent, Dívka a čtyřlístek, Žena a jediný)

Čtenářský deník - J. A. Rimbaud: Opilý koráb

Několik slov o autorovi

Francouzský "prokletý básník" Jean Arthur Nicolas Rimbaud žil v letech 1854 – 1891. Celé své dílo vytvořil ve věku 15 – 19 let. Jeho život byl dobrodružný, hodně cestoval, známou perličkou je jeho vztah s dalším z „prokletých básníků“ Paulem Verlainem. Svým dílem ovlivnil moderní poezii. Mezi jeho nejznámější básně patří Iluminace, Opilý koráb a Spáč v úvalu. Svou jedinou knihu Pobyt v pekle zničil.

Vydání

Mladá Fronta, Praha 1961

Poznámka

Text básně je dochován z Verlainova opisu a je rozdělen do 25 čtyřverší.

O básni Opilý koráb

Rimbaud v této své subjektivní básni přirovnává svůj život k putování korábu zbaveného kormidla i vesel po rozbouřeném moři. Zprvu se cesta básníkovi líbí, vyvolává v něm touhu po nebezpečí a dobrodružství, ale později již touží po návrau do Evropy, kterou má rád i přes to, že ho tam čeká jednotvárný život. Touží po klidném žití, ale v posledním čtyřverší už najdeme jeho rezignaci a touhu po smrti, když pozná, že neměl žádný životní cíl.

Báseň je psaná v první osobě, což její subjektivitu ještě podtrhuje. Působí na všechny smysly člověka. Je zde plno barev, autor si s nimi hraje a předkládá nám pak spojení typu „stříbroskvoucí slunce“ nebo „modré fosfory v žluť prosvítající“. Dále jsou zde i zvuky – např. ječící rudoši, funící moře, zuřivé burácení atd. Rimbaud neopomněl ani chutě, tudíž čteme o „kvasu hořkých ryšavin nebo o vodě, která je „sladší než dužina kyselých jablek“.

Báseň je tvořena proudem volně na sebe navazujících obrazů, představ a halucinací. Básník se teké často nechává unést fantazií.

Citáty z Opilého korábu

„Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí.
Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach.
Zpil jsem se láskou, vzdul a zmalátněl až k smrti.
Ó kéž mi praskne kýl, kéž zmizím v hlubinách!

Toužím-li po vodách Evropy, toužím vskutku
Po černé, studené kaluži u křoví,
V níž vonným soumrakem hoch pouští si pln smutku
Lodičku křehoučkou jak motýl májový.

Už lodě s bavlnou předhonit nemám síly,
Ve vašem stesku spíš, ó vlny, utonu,
Ani plout nádherou vlajek a mířit k cíli
Sledován hroznýma očima pontonů.“ (poslední čtyřverší básně; str. 80)

Čtenářský deník - V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast

Několik slov o autorovi

Václav Kliment Klicpera, český prozaik a dramatik, žil v letech 1792 – 1859. Byl představitelem obrozeneckého dramatu. Opustil tradiční rytířské motivy a vytvořil základy historického dramatu. Do této části jeho tvorby spadají hry jako Blaník, Božena, Soběslav, selský kníže a Jan za chrta dán. Dále psal veselohry – např. Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast, Rohovín čtverrohý, Zlý jelen. Je i autorem romantických povídek (Točník) a deklamovánek.
(pozn. – v letech 1819 – 1846 vyučoval na gymnáziu v Hradci Králové)

Vydání

Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960

Postavy

Paní správcová (Johana) – žena, která se snaží mít doma ve všem hlavní slovo. Podle ní jí velice jí záleží na vychování a mravech – spíše se však zdá, že ráda má toho, kdo jí podlézá.
Pan správce – inteligentní, rozšafný, pokrokový a spravedlivý muž
Správcovic dcera Minka – krásná mladá dívčina, která má být provdána. Je zamilována do Jesenského a on do ní.
Jesenský – tvrdohlavý, sebekritický asi třicetiletý měšťan. Vzdělaný, inteligentní. Před nikým neohýbá hřbet.
Pytel – mlynář, oblíbenec paní Johany (neustále jí totiž lichotí). Johana za něj chce Minku provdat, s čímž její otec nesouhlasí. Pytel si za svoji zásluhu přivojuje to, že vypočítal, kolik je potřeba v městečku chovati volů, aby nikdy nedošlo maso a také, že
Partes – učitelský mládenec, který ze svých žáčků doufá vychovat neporazitelnou armádu
Mláto – vinopalník, všude neustále vysazuje topoly a domnívá se, jaké dobro tím nekoná.
Skořápka – sládek, vychloubá se, kolik ptáků už chytil a zabil, domnívá se, že je to užitečné.
Čtyři vdovy – Voříškova, Votrubova, Boudova, Rákosova
+ další postavy – učedníci, školáci

Místo: české městečko, které je pod ochranou knížete

Doba: pravděpodobně 18. nebo 19. stol.

Děj

Příběh začíná rozhovorem matky Johany s dcerou Minkou. Z nevinné rozmluvy o klobouku se vyklube hádka o budoucího ženicha. Minka vychvaluje svého Jesenského, kterého nemůže její matka ani cítit, protože jí neříká „jemnostpaní“, avšak otec ho uznává. Nakonec se čtenář dozví, že na stole leží psaní od knížete, který měl vyvolit nového přednostu. Tohoto nového přednostu dostane Minka za muže. Celý děj se tedy odehrává v jednom dni, kdy Pytel, Partes, Mláto a Skořápka podlézají paní Johaně a všichni doufají, že se na ně usměje štěstí a přednostou se stanou oni, zatímco Jesenský v přednostovství ani nedoufá a před Johanou se dík své hrdosti neplazí. Minka je nešťastná, poněvadž už téměř nedoufá, že jejím manželem se stane Jesenský. Když ale na konci dne pan správce dopis od knížete přede všemi otevře, může se zaradovat. Zásluhy všech ostatních považoval kníže za nulové nebo dokonce škodlivé a pánům ze Skořápky a z Mláta jejich chytání ptáků a vysazování topolů dokonce zakázal, poněvadž to vede k přemnožování housenek. Jesenský se tedy k radosti pana správce stává přednostou a zároveň Minčiným manželem a paní Johana s tím nic nezmůže. Každému z ostatních čtyřech pánů (pán z Pytle, ze Skořápky, z Mláta a pan Partes) je doporučeno oženit se jednou ze čtyř vdov. Pan Partes je navíc jmenován opravdovým učitelem. Vše tedy končí ku spokojenosti všech krom paní Johany, která není schopná přenést přes srdce Jesenského jako svého zetě.

Citáty z knihy Každý něco pro vlast

„Pilně jsem se učil mravem a ouhlednou slušností jednoho každého, buď on kdo buď, sobě předcházeti; ale k pochlebnosti, která jest i mne, i toho, s kýmto jednám, nehodna, nikdy sebe nesnížím. Na rozkaz tvého vlastního otce příkladem svým proti proudu toho titvorného lísání – které tady panuje a jemužto se lidé vzdělaní posmívají – veslovati mám, a sám sobě bych vážnost matky vsého děvčete takovými skříňkami lapati měl?“ (164; Jesenský)

Čtenářský deník - J. Arbes: Ďábel na skřipci

Několik slov o autorovi

Český pokrokový novinář Jakub Arbes (Národní listy, Šotek) a spisovatel žil v letech 1840-1914. Je tvůrcem tzv. romanet (např. Newtonův mozek, Svatý Xaverius, Etiopská lilie, Ďábel na skřipci, Šílený Job…), dále sociálních románů (Štreajchpudlíci, Mesiáš, Moderní upíři) a psychologicky zaměřených studií o umělcích (Mácha, Sabina). Byl také divadelním kritikem a dramaturgem Prozatimního divadla v Praze.

Vydání

Nákladem J. Otty v Praze; součástí desátého dílu Arbesových sebraných spisů

Postavy

Mladý spisovatel – ústřední postava romaneta. Je vypravěčem příběhu. Je to mladý muž se sklony k filosofii, pravděpodobně zásadový a čestný.
Doktor – asi padesátiletý finančně velmi dobře zajištěný lékař, který své peníze získal na úkor chudších lidí
Komisař – bystrý padesátník, jehož synovcem je Edvin
Edvin – syn komisařovy sestry, v mládí vystaven utrpení kvůli bezcitnosti a bezohlednosti doktorově
Spisovatelova žena, doktorův sluha, vojáci…

Místo: Praha

Doba: konec devatenáctého století

Ďábel na skřipci - Děj

Hlavním hrdinou příběhu je mladý spisovatel. Vypráví nám svou historku o jedné sázce uzavřené mezi doktorem a komisařem, jeho přáteli. Tito dva muži se v hospodě vsadili o to, zda komisař chytí či nechytí ďábla. Několik dní po téhle události pošle komisař svého sluhu k doktorovi s dopisem, že ďábla již lapil, ať s sebou vezme přítele spisovatele a přijdou. Dále je popisováno tajemné prostředí komisařova bytu, v jehož výklenku na židli sedí tmavá postava se zvláštníma žhnoucíma očima. Zjistit, zda to ďábel je, či není, je úkolem doktora a spisovatele. Mladík zapisuje a lékař se snaží logickými otázkami ze stvoření vymámit, čím je; dostávají se však spíše do filosofické debaty. Posléze doktora napadne nechat obviněného v originále recitovat jednu Hugovu báseň, aby si ověřil jeho vševědoucnost. Dalším úkolem je přeložit tyto verše. Místo překladu ale počne „ďábel“ vyprávět smutnou historii týkající se jeho matky a doktora, který ji zavrhl, ačkoli mu zachránila život. Doktor v připomínce tohoto období svého života vzkřikne „ďábel!“. V tomto okamžiku literát omdlí a probudí se až doma na kanapi ošetřován svou ženou.

Půl roku nato se mu dostane jistého vysvětlení některých okolností. Za prvé – doktor byl zamilován do jeho ženy a plánoval jeho vraždu. Místo léku na bolest hlavy dal spisovateli lahvičku jedu. Ten nezemřel jen díky tomu, že komisař toto předpokládal a již předem mu ve víně podal protijed. Tento protijed ale nedostal spisovatelův pes, který kvůli jedu z rozbité lahvičky zemřel. Další zjištění bylo, že údajný „ďábel“ byl komisařův synovec Edvin, syn jeho nebohé sestry, která před lety zemřela v chudobě. Další zápletka v příběhu hovoří o tom, že Edvin byl nešťastnou láskou jedné vdané ženy, přítelkyně spisovatelovy manželky.

Citáty z knihy Ďábel na skřipci

„Člověk miluje jen potud zásady filosofické, pokud mu lahodí a pokud jsou mu pohodlny; jakmile se mu stanou závadou v některé, sebenepatrnější libůstce, zahodí je jako kteroukoli jinou zvetšelou okrasu.“ (29)
„Jsou momenty v životě lidském, v nichž spočívá více poezie, nežli ve verších všech věků. A v těchto momentech kouzlívá srdce lidské ryzí básně neskonalé krásy.“ (30)
„Neštěstí a zločin bývají tak úzce spojeny, že nelze rozeznati, kde první končí a druhý počíná.“ (35)

Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Několik slov o autorovi

Specificky český autor meziválečné psychologické prózy Jaroslav Havlíček se narodil roku 1896 a zemřel roku 1943. Jeho stěžejními díly jsou Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe a Jaro v domě.

Vydání

Československý spisovatel, Praha 1987

Postavy

Štěpka Kiliánová – ústřední postava celého románu. V díle je sledován její vývoj od dětství až do jejího ovdovění. Tato mladá dívka je sice pracovitá a dobrosrdečná a nechybí jí ani smysl pro humor, ale je postavou trochu příliš hromotluk, krásy příliš nepobrala, je prostořeká a u mužů tudíž nemá velký úspěch. Je také činorodá a nevynechá jedinou příležitost nějak se uplatnit. Touží po dětech a ze strachu, že zůstane starou pannou, se po své třicítce provdá za vysloužilce Pavla Malinu, svého bratrance.
stavitel Kilián – Štěpčin otec. Toužil po synovi, ale v jeho manželství se narodilo jen jediné dítě – dívka. Je to pracovitý člověk, který za svůj život zmnohonásobil svůj původní kapitál. Je šetrný, hrdý a nepříliš otevřený.
Anna Kiliánová – Štěpčina matka. Velice zbožná dáma, která si nikdy nepotrpěla na přílišné projevování citů. Proto byla Štěpčina rodina vždy spíše studená, cit jí chyběl.
Pavel Malina – mladý muž původem z Vejrychovského hospodářství. Jakožto talentovanější ze synů Josefa Maliny dostal příležitost se vzdělávat. Rozhodl se ale pro vojenskou školu a na vojně se potom dal na víno, ženy a zpěv. Svým nevázaným způsobem života „získal“ syfilis, která vedla k tomu, že ve svých osmatřiceti letech zemřel.
Jan Malina – starší ze synů Josefa Maliny, pracovitý a dobrý hospodář, který dlouho dřel jen na bratrovy dluhy. Proto se v pozdějším věku zatvrdil. Vždycky byl velmi šetrný.
Josef Malina – otec obou synů ze statku. Přežil své mladší dítě. A ačekoli zpočátku neměl Štěpku Kiliánovou v lásce, později zjistil, že je to dobrá žena.

Místo: české městečko Jilemnice

Čas: konec devatenáctého století

Děj

Děj románu začíná popisem Štěpčina dětství. Vypráví o tom, jakým dvojím životem Štěpka v této své životní etapě žila – zpola s Malinovými kluky na Vejrychovském dvoře, kde se učila střílet z luku, zabývala se domácími zvířaty a prala se s oběma chlapci. Zpola ve městě se svými rodiči jakožto dítě z bohaté rodiny, chodila způsobně do školy a stýkala se s děvčaty z podobně finančně zajištěných rodin. Štěpka už jako dítě velmi ráda snila. Byla vždycky jiná než všechny ostatní dívky z městečka. Svou upřímností, nevázaností a drzostí se později dostala na „černou listinu“. Po dokončení základní školy byla svými rodiči poslána k jakési jejich známé do Jíčína, kde poznala městský život. Když se po roce vrátila, čekalo ji ale jen nekonečné vyšívání, které ji nenaplňovalo. Začala hrát divadlo a byla v něm velice úspěšná. Později chodila do tanečních, stýkala se s ostatními mladými lidmi, po nedělních návštěvách kostela chodila na korzo. Nápadníků ale moc neměla. Vlastně byli dva a oba nakonec nějak odradila. Zůstala sama se svou nesmírnou touhou po dětech. Kartářka jí prozradila, že její štěstí přijde v době válečné, čekala tedy na válku a hltala novinové zprávy. Žádný konflikt se ale nikde neobjevoval a Štěpka pozvolna stárla. Bavila se hraním divadla, zastala doma místo hospodyně, která zemřela.

Když už začínala ztrácet naději, že se vdá, objevil se v městečku její bratranec Pavel Malina. Vrátil se z vojny, byl už vysloužilcem, dále jej v armádě nechtěli. Žil u svého otce a bratra, kterým jeho přítomnost nebyla zrovna příjemná – Pavel totiž nadělal během svého vojenského života Vejrychovsku obrovské dluhy a ani k práci se neměl. Otec v něj ztratil důvěru a bratr jej nenáviděl. Chtěli po něm, aby odešel ze statku, ale tu se Pavel vytasil s obrovským nápadem – vezme si za ženu Štěpku, ona svými penězi dostane Vejrychovsko z nesnází a on bude moci v klidu žít. Pavel se tedy začne Štěpce dvořit a ta se do něho zamiluje. I přes počáteční odpor jejích rodičů si ho vezme za muže, její otec jim nakonec na pozemku patřícímu ke statku postaví krásný dům. Štěpka je šťastná. Záhy po svatbě ale přicházejí první problémy. Pavel se nějak nechce zhostit své „manželské povinnosti“…a Štěpka by si tolik přála mít děti! Nakonec se jí Pavel přizná, že je nemocen (neřekne jí ale přesně, co mu je) a ona ho donutí jezdit do Jíčína k lékaři. Léčba ale nikam nevede, a tak se Štěpka smiřuje se svým osudem. Začne se starat o statek a stane se z ní výtečná selka. Pavel pozvolna schází. Jeho zdravotní stav se horší, přestává moci chodit a od lidí z městečka se mu dostává přízviska „skákavý hejtman“. Baví se tím, že je na všechny ve statku zlý. Brzy nato Štěpce umírá otec. Stavitelův pohřeb Pavla vyděsí, začnou se u něho objevovat záchvaty zuřivosti, vše rozbíjí, blábolí nesmyslné věci. Nikdo se o něho nezajímá a jeho jednou pojme nápad zabít se. Vezme si bryčku a jede k propasti, která se nachází na nedaleké hoře. Tam ho Štěpka v noci a zmrzlého najde a musí ho snést dolů. Štěpka definitivně zjišťuje, že se Pavel zbláznil.

Svou péči obětavě dělí mezi něho a svou nemocnou matku. Je vyčerpaná. Matka posléze umírá a jí zbývá péče o Pavla. I ta se ale z jejího života ztratí – jeho bratr jej bez jejího vědomí dává převést do Prahy do ústavu. Štěpka se tam vydává, chce jej přivézt zpátky, ale lékař jí vysvětluje, že to není možné. Několik měsíců nato hejtman umírá. Štěpka se stává vdovou a uvědomuje si, že možná ještě s někým bude mít děti, že ještě není tak zcela ztracená. To samé běží hlavou Janovi. Zda se tito dva lidé dají dohromady se už ale z románu nedozvíme, jeho děj je prakticky neukončený.

Citáty z knihy Petrolejové lampy

„Je zapotřebí velmi silného a rozvinutého pocitu štěstí, aby ten pocit nemrazil, aby jásot nezněl příliš osiřele.“ (209)
„Lidská povaha se nemění ani ranami osudu ani nápory blaha.“ (250)
„Co zbývá člověku než přijímat události tak, jak za sebou jdou, bez trpkosti a bez zoufalství, byť byly sebekrušnějuší? Na minulosti se nedá nic měnit. Život letí vpřed, ustavičně vpřed.“ (324)

Vlastní názor

Knížka mě bavila místy více, místy méně. Líbilo se mi sledovat vývoj dívky v návaznosti na události v jejím životě, na všechny prohry i vítězství. Povaha Štěpky i ostatních osob je rozebrána do nejmenších detailů, což je pro mě velké plus. Představit si osoby z tohoto románu totiž tím pádem nebylo vůbec těžké.
Nejpříjemněji se mi četlo o dětství hlavní hrdinky, za nejdojemnější považuji pasáž, kde autor vypráví o smrti Štěpčina otce. Oslovilo mě, že je román neukončený a čtenář může jen hádat, jak to všechno dopadne, zda Štěpčina touha po dětech dojde naplnění či nikoli.

Čtenářský deník - K. Čapek: Bílá nemoc

Několik slov o Karlu Čapkovi

Viz výpisek z Továrny na absolutno.

Vydání

Fr. Borový, Praha 1945

Postavy

Dr. Galén – lékař chudých, který objevil lék na bílou nemoc. Má však veliké ideály o míru a nehodlá svůj lék poskytnout lidem (kromě chudých), dokud jej nebude dosaženo. Stojí před dilematem mezi svou lékařskou přísahou, že bude zachraňovat všechny nemocné, a svou touhou po míru.
Maršál – fanatický vůdce svého národa, vítězství ve válce je pro něj nejvyšší hodnotou
Dvorní rada – vedoucí Lilienthalovy kliniky, na které Galén zkouší výsledky svého léku. Je to typ vědeckého pracovníka, který se slovem „věda“ neustále ohání.
Baron Krüg – majitel továrny na výrobu zbraní, statečný a čestný člověk plnící rozkazy
Syn barona Krüga, dcera Maršála Anetta – rozumní mladí lidé, kteří přemlouvají maršála k vyhlášení světového míru
Asistenti dvorního rady, obyčejní lidé – matka, otec, syn, dcera, malomocní atd.

Místo

Blíže neurčeno – země s vysokým národním sebevědomím, v jejímž čele stojí diktátor.

Doba

Blíže neurčena – doba zbrojení, očekává se vypuknutí války.

Děj Bílé nemoci

Děj se začíná rozvíjet ve fiktivním státě v době, kdy se začíná šířit takzvaná bílá nemoc. Je to choroba napadající lidi starší věku čtyřiceti let. Jejím prvním příznakem je (jako u malomocenství) objevení se bílé skvrny někde na těle. Nemoc dále postupuje tak, že lidem odpadávají kusy těla, což je provázeno obrovským zápachem a samozřejmě i bolestmi. Nemoc je nakažlivá a tudíž se rozvine v celosvětovou epidemii. Píše se o ní v novinách a lidé začínají mít strach. Jednoho dne přijde na Lilienthalovu kliniku doktor Galén. Nechá se uvést k dvornímu radovi, ukáže mu svoje výsledky v léčení choroby a požádá jej o možnost vyzkoušet svoji metodu na klinice. To je mu dovoleno, a tak na pokoji číslo 13 léčí ty nejchudší hospitalizované pacienty. Výsledky se dostavují tak, jak předpokládal. Do nemocnice začnou chodit delegace, jimž je ukazován rozdíl mezi těmi, jenž jsou léčeni Galénovou metodou a mezi pacienty z pokoje 12, kteří jí léčeni nejsou. Noviny píší o senzačním léku, ale také o požadavku jediného lékaře, který zná jeho složení. Galén chce donutit všechny vlády světa, aby se dohodly na věčném míru. Dokud tato podmínka nebude splněna, nehodlá svůj lék nikomu vydat ani prozradit, z čeho je vyroben. Léčí jen chudé, protože je přesvědčen, že ti se stávající situací nemohou nic dělat, zatímco bohatí ano.

Chorobou je jednoho dne nakažen také baron Krüg, ředitel závodů na výrobu zbraní. Chce, aby ho Galén vyléčil, ale ten mu dává podmínku – musí zastavit výrobu ve svých továrnách. Krüg ale dostává opačný rozkaz od Maršála. Poslušen svého velitele končí sebevraždou. Posléze onemocní i sám maršál. Dlouho na sobě žádné známky nemoci nepozoruje, choroba se silněji projeví až při jeho řeči ohlašující začátek války jásajícímu a zfanatizovanému davu. Musí odejít z balkónu, z kterého mluví, protože v ní není schopen pokračovat. Jeho dcera a její přítel Krügův syn zavolají doktora Galéna a chtějí, aby maršála léčil. Galén však trvá na své podmínce a chce, aby maršál odvolal válku a začal se starat o mír. Po několika minutách na tuto podmínku zoufalý maršál přistoupí a Galén přichází. Pod okny paláce je ale ušlapán davem prahnoucím po krvi a násilí. Dav zničí i jeho lék, čímž kniha končí. Neposkytuje tedy už žádné východisko ze situace.

Citáty z Bílé nemoci

Novinář: „Vy byste nechal lidi takhle umírat?“
Dr. Galén: „A vy byste je nechali zabíjet? Proč, prosím… Když mohou lidé zabíjet olovem a plynem… nač my doktoři máme někoho zachraňovat, ne? Kdybyste věděli, co to dá někdy práce…zachránit dítě…nebo vyhojit takový kostižer… A pak se řekne válka! Jako lékař… musím být proti střílení a yperitu, že? Já jsem viděl, jaké svinstvo to v člověku dělá… Rozumíte, prostě jako dokror – Já nejsem žádný politik, pánové, ale jako lékař jsem povinen…bojovat o každý lidský život, ne? To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!“

Citáty z předmluvy napsané samotným Karlem Čapkem

Čapkova „definice“ humanismu: Zbožná úcta k životu a právům lidským, láska k svobodě a míru, usilování o pravdu a spravedlnost a jiné mravní postuláty, které byly v duchu evropských tradic až dosud považovány za smysl lidského vývoje.

Co bylo popudem k napsání Bílé nemoci? Dnešní světový konflikt:
„Na jedné straně mravní ideál všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému lidskému životu a právu. Na druhé straně dynamický protihumanitní ideál moci, nadvlády a národní nebo jiné expanse, pro kterou je násilí vítaným prostředkem a lidský život jenom nástrojem.“

Čtenářský deník - Viktor Dyk: Krysař

Několik slov o autorovi

Český básník, dramatik a novinář Viktor Dyk žil v letech 1877-1931.
Dílo: Marnosti – ironická deziluze; Buřiči – rozpor snu a skutečnosti, činu a skepse v poezii; drama Zmoudření dona Quijota, próza Krysař; válečná tetralogie – Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok; generační romány Konec Hackenschmidův, Prosinec, Prsty Habakukovy.

Vydání

A. Srdce v Praze 1923

Postavy

Krysař – hlavní postava díla, tajemný cizinec, který pískáním na svou píšťalu dokáže vyhnat z města krysy. Když ale hraje na svou píšťalu silněji, dokáže zmámit i veškeré lidi a odvést je, kam chce. („Kryeařova píšťala probouzela staré sny a staré hoře.“)
Agnes – milenka Krysaře a zároveň dlouhého Kristiána; miluje Krysaře
Dlouhý Kristián – mladík toužící po spokojeném průměrném životě
Sepp Jörgen – rybář, který všechno chápe velmi zpomaleně – všechno pochopí vždy až druhý den
Agnesina matka, konšelé Strumm a Frosch, hospodský Röger, kuchařka Černá Líza, Magistr

Místo: německé město Hammeln

Doba: neurčena

Děj

Příběh začíná první den pobytu Krysaře ve městě Hammeln. Seznámí se s mladou - ale už zadanou - dívkou Agnes, se kterou naváže milostný poměr. Poté, co Krysař vyžene z města téměř všechny krysy, má dostat zaplaceno, ale městští konšelé se zdráhají vyplatit mu celou slíbenou sumu s tím, že ve smlouvě jsou nějaké chyby. Krysař uvažuje o pomstě a napadne ho celé město Hammeln vyhubit – navést všechny jeho obyvatele do řeky tak, jak to dělá s krysami. Kvůli své lásce k Agnes si však svůj čin rozmyslí, setrvává dále ve městě a schází se s ní. Zajímavá je pasáž, kdy Krysař v hospodě U Žíznivého člověka potkává nějakého muže z jiného města, který se paktuje s ďáblem. Krysař ale jeho svodům dát se na tuto cestu odolá, protože ví, že by ďáblovi za jeho služby musel prodat své srdce. Tragédie nastává ve chvíli, kdy se mu jednoho dne Agnes přizná, že čeká dítě s dlouhým Kristiánem. Zapřísahá se, že Kristiána nemiluje, a chce, aby ji Krysař nenáviděl.

Druhý den si Agnes od své matky nechá vyprávět starou pohádku o hoře Koppel tyčící se nad městem. Podle této pohádky každý, kdo chce, se může skrz propast zející na jeho vršku, dostat do bájného Sedmihradska, kde se všem žije lépe. Agnes odejde z domu a už se nevrátí. Vrhne se do propasti. Její matka zešílí, zoufalý Krysař ji hledá. Nakonec se dozví, co se stalo, a chce ji následovat. Tesklivě a silně píská na svou píšťalu a celé město odvede s sebou. Všichni – až na Seppa Jörgena a nemluvně, které kdosi nechal samotné doma - končí v propasti. Zda se dostali do Sedmihradska nikdo neví. Sepp Jörgen se vydá na horu Koppel až druhý den i s nemluvnětem. Nakonec ale odolá touze skočit do propasti a odchází hledat ženu, která by nakrmila hladové dítě.

Citáty z Krysaře

„Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť.“ (8)
„Muž, který klečí, není už docela mužem.“ (27)
„Nebudeš šťasten; ostatně co je na tom? Štěstí není vrchol. Snad jsi zrozen pro něco lepšího, nejsi-li zrozen pro štěstí.“ (38)

Čtenářský deník - H. de Balzac: Otec Goriot

Několik slov o autorovi

Francouzský romanopisec Honoré de Balzac se narodil roku 1799 a zemřel roku 1850. Téměř stem románů a povídek se společným titulem Lidská komedie podal obraz lidských vztahů ve společnosti ovládané penězi. Řada výrazných postav prochází několika romány cyklu (např. Rastignac, Vautrin, Nucingen…). Mezi jeho nejznámější díla patří vedle Otce Goriota také Lesk a bída kurtizán, Ztracené iluze, Evženie Grandetová, Velikost a pád césara Biroteaua, Bratranec Pons, Sestřenice Běta a další

Vydání

Mladá fronta, Praha 1970

Postavy

Goriot – starý člověk, jehož vášní byly jeho dcery. Vášeň však byla příliš veliká. Zničila jej.
Evžen de Rastignac – mladý student práva. Je ctižádostivý, citlivý, naivní, ještě nezná zákony pařížské společnosti. Pomalu je poznává a vyzývá celý svět na souboj. Gorily jej nazve svým synem a Rastignac o něj velmi obětavě pečuje.
Anastázie de Restaud – Goriotova starší dcera, manželka hraběte de Restaud, jejím milencem je pan de Trailles, který ji svými dluhy způsobenými hráčskou vášní uvrhne do neštěstí. K smrtelnému loži svého otce přijde až, když ten ztratí vědomí. Pozbývá svého majetku a ztrácí také své děti, protože svého milence zkoušela zachránit tím, že prodala manželovy šperky. Ten na to přišel a zlomil nad ní hůl. Navíc její milence prchá z Paříže. Tragédie Anastázie je tak dokonalá.
Delfína de Nucingen – Goriotova mladší dcera, manželka bankéře Nucingena, milenka Rastignacova. Celý příběh se zdá, že alespoň ona má svého otce doopravdy ráda, ale nakonec se ukáže, že tomu tak není. Neobjeví se (stejně jako Anastázie) ani na pohřbu. V knize je naznačeno, že se s ní ale Rastignac bude dále stýkat.
Paní de Beauséant - Rastignacova sestřenice, bohatá šlechtična; její milenec pan d´Ajudo ji opustí, načež ona navždy odjíždí z Paříže. Rastignacovi je v Paříži průvodkyní a dopomůže mu ke všem známostem.
Paní Vauquerová – vdova pronajímající penzionát. Žena chtivá pěněz. Z nájemníků má nejraději Vautrina, a tak ji velice rozruší, když je zatčen.

Nájemníci (kromě Goriota a Rastignaca):
Vautrin – bývalý galejník (zvaný Smrtifouk), cynický čtyřicátík, mozek pařížského spolku nejlepších zlodějů. Přesvědčuje Rastignaca, aby s ním uzavřel obchod a stal se manželem slečny Viktoríny, která díky Vautrinovi (který nechá zabít jejího bratra v souboji) zdědí obrovské jmění. Rastignac nakonec odmítá, ačkoli o tomto plánu hodně přemýšlí.
Poiret – starší muž, který příliš inteligence nepobral. Pořád jen vše opakuje po svých společnících.
slečna Michonneauová – zrádkyně Vautrina. Bez jejího přičinění by nebyl zatčen. Po tomto incidentu je stará panna všemi vykázána z penzionátu.
mladý medik Bianchon – mladý lékař, který ještě vidí jak nemoc, tak pacienta. Obětavý, citlivý, nejlepší přítel Rastignaca.
Paní Couturová + její schovanka Viktorína – matka Viktoríny zemřela, když bylo dítě ještě malé a její otec se jí nehodlal ujmout. Vzala si ji k sobě tedy vdova Couturová - nejlepší přítelkyně matky děvčete - a stará se o ni jak o vlastní. Obě dámy jsou velmi zbožné. Po tom, co je zabit syn Viktorínina otce, stanou se královsky bohatými.
Sylvie – kuchařka u Vauquérové
Kryštof – sluha u Vauquérové
Tereza, Konstancie – komorné Goriotových dcer
Pan de Trailles, pan d´Ajudo + další šlechtici a šlechtičny, Rastignacova rodina – matka, otec. sestry, bratři

Místo: Paříž

Čas: začátek 19. století

Děj

Ústřední postavou románu je bývalý úspěšný obchodník s nudlemi Goriot, který se po smrti své ženy plně oddal svým dcerám Anastázii a Delfíně. Miloval je víc, než cokoli jiného pod sluncem, obětoval pro ně úplně vše. Provdal je s obrovským věnem a za bohaté manžely. Zeťové jej však vyštvali od obou jeho pokladů a i dcery se za otce postupně začínaly stydět. Nakonec se s ním stýkaly jen potají a o samotě. On se chodil dívat, jak jezdí v kočáře, obdivoval jejich šaty, jejich vlasy, jejich šperky a byly tím jediným, co zaměstnávalo jeho hlavu od rána až do večera. Dcery jeho obrovské náklonnosti ale zneužívaly a neustále chtěly peníze. Otec jim je nikdy neodmítnul dát, a tak se stalo, že z pěkného bytu se musel vystěhovat až do podkrovní světničky a jako chudák se stal sousedem nemajetného studenta Rastignaca. Ten – ač pochází z venkova z nepříliš bohaté staré šlechtické rodiny - touží po majetku, po uznání a po společenském postavení. Chce také zlepšit finanční situaci své rodiny, která na něj spoléhá. Pomalu však zjišťuje, že studiem práv těchto cílů nedosáhne a začne se chovat jako mladý zámožný šlechtic.

Nechá se uvést ke své vzdálené sestřenici, půjčí si peníze na lepší šaty a snaží se proniknout do společnosti, která ho jako sympatického mladého muže, jenž má peníze, vítá. Náhodou je představen paní de Nucingen – Goriotově mladší dceři. Této dámě se začne dvořit, až si postupně získá její srdce. S její láskou dobude i náklonnosti Goriotovy. Vše by bylo v pořádku, kdyby paní de Nucingen (kvůli špatným obchodům manželovým) i paní de Restaud (kvůli dluhům jejího milence) se nedostaly na mizinu. Goriot se zoufale snaží své dcery chránit a pomáhat jim, prodá poslední zbytky věcí z dob své majetnosti, ale stejně ve svých očích selhává. Není schopen svým dcerám pomoci a toto citové vypětí – pro něho opravdu ukrutné – se stává příčinou jeho smrti. Tragédií je, že starý otec vedle svého smrtelného lože shledává jen Rastignaca a mladého medika Bianchona. Blouzní, touží ještě naposled spatřit své dcery, ale ani jedna přes Rastignacovo naléhaní nepřijde – Anastázie právě v tom okamžiku přichází o své děti, hádá se s manželem a ačkoli nakonec uteče, přichází pozdě; Delfína omdlí po prudké hádce o peníze se svým chotěm, musí k ní lékař, pouští jí žilou. Goriot umírá sám a velmi trpí. V posledních minutách si vyčítá své chování k dcerám, kterým dal vše. Prožívá duševní muka, když stále nepřicházejí.

Peníze na jeho pohřeb nezíská Rastignac ani od jednoho ze zeťů (majetky dcer spravují jejich manželé), proto má Goriot jen krátký levný obřad, který platí Rastignac a jeho přítel medik. Ani jedna z dcer svého otce na poslední cestu nevyprovodí.

Citáty z knihy Otec Goriot

„Takoví lidé se do něčeho zakousnou a nemohou od toho upustit. Prahnou jen po určité vodě, načerpané z určité studánky, a často ještě zahnívající; aby se z ní mohli napít, zaprodali by své ženy, své děti, upsali by duši ďáblu. Jedněm je touto studánkou hra, burza, sbírka obrazů nebo hmyzu, hudba; druhým zase žena, která jim umí připravit lahůdky. A tito lidé, nabídnete-li jim všechny ženy světa, pohrdnou jimi, nechtějí leč tu, jež uspokojí jejich vášeň. Často je tato žena vůbec nemiluje, je na ně hrubá, příliš draho jim prodává drobty uspokojení. Nuže, a přece to naše šprýmaře neomrzí a zastavili by svou poslední pokrývku, aby jí mohli přinést poslední groš.“ (Vautrin o vášni – prakticky popisuje Goriota; str. 42)

„Čím chladněji budete počítat, tím rychleji půjdete dopředu. Bijte se bez lítosti, budou se vás bát. Berte muže a ženy jen jako dopravní koně, které zanecháte zchvácené na každé zastávce, tak dojdete k vrcholu svých tužeb.“ … „Zmocní-li se vás opravdový cit, ukryjte jej jako poklad; neprozraďte ho nikdy, byl byste ztracen. Nebyl byste už katem, stal byste se obětí. Budete-li kdy milovat, uchovejte dobře své tajemství! Neprozraďte je dříve, dokud jste se dobře nepřesvědčil, komu otvíráte své srdce. Abyste si předem uchránil tuto lásku, která zatím neexistuje, naučte se nedůvěřovat tomuto světu.“ (z naučení jeho sestřenice Rastignacovi; str. 66)
„Hle, to je život, jaký skutečně jest. Není o nic hezčí než obyčejná kuchyně, ja tam právě tolik zápachu, a chceme-li jíst, umažeme si ruce; snažte se jenom pečlivě zbavit té špíny, v tom je celá morálka naší doby. (Vautrin k Rastignacovi; str. 87)

„Touha se rodí právě tak z překážek jako ze snadných úspěchů. Všechny lidské vášně jsou určitě vzbuzovány nebo podporovány jednou nebo druhou z těchto příčin, jež rozdělují říši lásky.“ (str. 110)

„Příteli je Bůh? Ach ano, Bůh je a stvořil nám lepší svět, nebo je naše země nesmyslem.“ (rozrušený Rastignac k Bianchonovi po smrti Goriota; str. 209)

Kam dál?
20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku

Čtenářský deník - K. H. Borovský: Tyrolské elegie

Několik slov o autorovi

K. H. Borovský se narodil roku 1821 a zemřel roku 1856. Byl to český politik, novinář a spisovatel. Založil český politický tisk, v němž kritizoval protičeskou politiku rakouské vlády a katolickou církev (redaktor Pražských novin, Národních novin a kutnohorského Slovana) Aktivně se účastnil českého politického života druhé poloviny čtyřicátých let devatenáctého století. V období 1848 – 1849 byl stoupencem liberálního křídla č. politiky, mluvčím, nár výboru a poslancem zemského i říšského sněmu. Od r. 1849 tvrdě vystupoval proti nastupující bachovské reakci, proto byl 1851 převezen do vyhnanství do Brixenu, kde zůstal do r. 1855.

Dílo

novinové články: Epištoly Kutnohorské, Duch Národních novin
próza: Obrazy z Rus
satirické básně: Křest svatého Vladimíra, Král Lávra, Tyrolské elegie (napsáno v červnu 1852)
+ četné epigramy

Vydání: Jiří Chvojka, Havlíčkův Brod

Ilustrace: Josef Lada

O skladbě:

Satirická báseň Tyrolské elegie líčí nucenou cestu K. H. Borovského z Německého Brodu do Brixenu. Začíná popisem jeho zatčení a rozloučení s rodinou a dále hovoří o samotné cestě, o místech, kudy projížděli, kde se zastavovali atd. Vypráví i o známé pověsti, jak Havlíček sám na voze jede do další hospody, kde počká na četníky, jež ho měli cestou hlídat, po tom, co se jim splaší koně a poděšení strážci zákona vyskáčí z vozu. Zda je tato legenda pravdivá, nevíme – stojí jen na Havlíčkovu slovu. Naopak komisař Dedera, který jej do Brixenu doprovázel, ve své zprávě píše, že Borovský z vozu vyskočil také - potom, co zjistil, že koně není možné zvládnout.

Báseň je rozdělena do devíti slok. Údernost veršů mi místy připomíná Villona. Slovní zásoba odráží dobu národního obrození, tudíž některá slova nejsou současnému člověku známá (např. žandarm, krágle, poděbradka, stafáž, turbace a další). Některá slova se zase vyskytují v tvarech, které dnes už běžně neužíváme – např. diškutýrovat, hošek, teprva, alpejská (krajina), postiljon, outraty, jsemť aj. Havlíček si ve své básní často oslovuje měsíček a říká svou elegii jakoby jemu (= apostrofa). Jednou nebo dvakrát se také obrací na čtenáře a na rakouskou vládu. Používá i řečnické otázky.

Postavy

Karel Havlíček Borovský + jeho žena, sestra a dcera, komisař Dedera, žandárové, postilion

Místo: bývalé Rakousko

Čas: rok 1851

Citáty z Tyrolských elegií

„Och, to byla pro mne chutná chvilka,
neboť neznám žádnou větší slast
nežli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást!“ (29)

„Ach, ty vládo, převrácená vládo,
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi na opratích
vládnout nemůžeš!“ (31)

„Tam jsem zatím – mustr delikventů! –
bez ochrany povečeřel hezky,
než za mnou stráž s odřenými nosy
přikulhala pěšky.“ (33)

Kam dál?
Jak se učit (nejen) na maturitu a na VŠ zkoušky

Čtenářský deník - Ezop: Bajky

Několik slov o autorovi

Ezop (řecky Aisópos) byl dle tradice vzdělaný otrok a žil v šestém století před naším letopočtem. Pocházel prý ze Sard v Malé Asii a nějaký čas údajně žil v Athénách. Je autorem legendárních bajek, které byly sebrány na přelomu čtvrtého a třetího století př. n. l. . V prvním století našeho leopočtu je latinským veršem přepracoval Phaedrus.

Vydání

Nakladatelství Albatros, Praha, 1998

Postavy

Různé – všelijaká zvířata (kočky, myši, osli, psi, lišky, vlci…), zástupci některých povolání (např. vinař, koželuh, hrnčíř, kupec, pastýř…) + nadpřirozené bytosti (např. bohové Hermes, Zeus)

Místo

Neudáno, osobně si představuji starověké Řecko

Souhrnně o Ezopových bajkách

Bajka je prakticky příběh, který v sobě nese určité poučení. Postavy, které ve vyprávění vystupují, často patří do říše zvířat. Je všeobecně známé, že některá zvířata máme spojená se specifickými vlastnostmi – např. liška – vychytralost, osel – hloupost apod. Tohoto faktu je v bajkách hojně využíváno. Zvířata se jinak chovají stejně jako my lidé – mluví spolu, mají stejné pohnutky k jednání jako my (závist, touha po majetku atd.), tudíž se na jejich příkladu krásně dá vystihnout i lidská povaha, naše chyby i naše kvality. Každý z krátkých příběhů, jež najdeme v této knížce, nám přináší jisté varování, jakému jednání se vyhnout, nebo naopak doporučení, jak bychom se chovat měli.

Podrobně 3 bajky: Vinař a jeho synové, Osel a sůl, Lev a myš

Vinař a jeho synové

Konkrétně tato bajka je trošičku netypická tím, že v ní nevystupují zvířata, nýbrž rodina starého vinaře, který právě umírá. Celý život se lopotil na své vinici a velice prosperoval. Když odcházel z tohoto světa, měl strach, aby se jmění nerozkutálelo, a aby je synové, kterým práce na poli příliš nevoněla, dobře chránili i dále rozmnožovali. Proto jim řekl: „Milí synové, na našem pozemku je skryt poklad. Jděte a najděte jej. Musíte však kopat u každého keře.“ A synové šli a ani jediný keřík nevynechali. Okopávali jedno léto, druhé a pak zjistili, jak to jejich starý otec myslel. Poklad, který měli najít byl v jejich poctivé práci a v tom, že jim vinice díky ní vynášela.

Osel a náklad soli

Tato bajka vypráví o oslovi, který každý den nosil náklad z trhu do domu jeho pána. Oslovi se však tenhle úděl nelíbil a přemýšlel, jak by se mohl zbavit nošení těžkého nákladu. Nemohl na nic přijít, až jednou s nákladem soli omylem spadl do řeky. Sůl se rozpustila, osel vylezl z vody a volný jako pták doběhl až domů. Druhý den nesl pytel cukru. Schválně skočil do řeky, cukr se rozpustil a on spokojeně došel až domů. Třetí den mu ale na záda naložili pytel plný hub. Osel už se těšil, jak na náklad zase vyzraje. Nadšen skočil do řeky, ale ouha… houby nasákly vodu, náklad se ještě mnohonásobně ztížil a milý osel se utopil. A poučení? Nemáme se vyhýbat nám stanoveným úkolům.

Lev a myš

Tato bajka vypráví o lvu a o myšce, kteří se setkali jednou takhle po poledni v lese. Lev spokojeně spal, když tu mu přes tlapu přeběhla malá myška, čímž ho vzbudila. Rozzuřený lev chtěl myšku za její opovážlivost sníst, ale ta ho přesvědčila, ať ji nechá jít. Později odpoledne měl lev smůlu. Podřimoval, ale přišli dva lidé z vesnice a spoutali ho. Pak odešli pro pomoc dalších z vesnice a lev smutně ležel a nemohl se hnout. V tom okamžiku se ale objevila myška, se kterou se setkal ráno. Přehryzala jeho provazy a lev byl zase volný. Z tohoto příběhu plyne poučení, že i ti nejmenší tvorové neběhají po světě nadarmo a dokonce vědí, co je to vděk.

Další bajky

Např. Osel a chrobák (zpracováno i Janem Werichem jakožto pohádka), Slunce a severák, Pastýř vtipálek, Dřevorubec a bůh Hermes, Vlk a pes, Otec a dcery, Zajíci a žáby, Volba krále zvířat, Jelen a lev, Kupec a moře…

Citáty z Ezopových bajek

„Změnit zevnějšek člověka je mnohem snazší, než změnit jeho povahu a zvyky.“ (str. 25, Kočka a bohyně Afrodite)
„Kdo je zlý, prokáže ti dobrodiní už tím, že ti neublíží.“ (str. 40, Vlk a volavka)
„Kdo podporuje špatnost, musí počítat s tím, že sám se stane její obětí.“ (str. 43, Pastýř a vlčata)
„Je lepší jít světem sám než s přítelem, který v nouzi myslí jen na svou vlastní kůži.“ (59, Poutníci a medvěd)

Čtenářský deník - A. C. Doyle: Údolí strachu

Několik slov o autorovi

Arthur Conan Doyle se narodil v roce 1859, zemřel 1930. Anglický prozaik, autor detektivních povídek a románů (Příběhy Sherlocka Holmese, Pes Baskervilský).

Vydání: Mladá fronta 1974

Kompozice: Kniha je rozdělena do dvou částí. První začíná zprávou, kterou dostává Sherlock Holmes o spáchaném zločinu a zabývá se jeho vyšetřováním. Druhá se vrací do minulosti a vysvětluje příčiny současného dění; vypráví příběh, ve kterém figurovala postava z případu. Dílo je uzavřeno epilogem, který shrnuje události a přináší zjištění pachatele..

Postavy

Sherlock Holmes – proslulý detektiv s neobyčejně bystrým mozkem a zálibou ve hře na housle
Dr. Watson – Sherlockův přítel, který jej doprovází na cestách, píše o jeho případech a pomáhá mu je řešit
Příslušníci britské policie: White Mason, MacDonald aj.
Birdy Edwards alias McMurdo alias John Douglas – postava, okolo níž se celý příběh točí. Původně detektiv v Chicagu, později člen zednářské lóže v údolí strachu, ten, kdo ukončil vládu teroru v údolí, později majitel výnosných dolů a nakonec bohatý muž žijící se ženou na anglickém venkově v hrabství Sussex
Ettie Shafterová – první žena Birdyho Edwardse + Jacob Shafter (její otec)
Brakýři: šéf McGinty, Ted Baldwin (druhý nápadník Ettie), Scanlan (McMurdův spolubydlící), Morris (brakýř se svědomím, který se do hnutí zapletl náhodou),
Americký policista Marvin
Cecil Barker – spolumajitel uhelných dolů, nejlepší přítel Douglese, paní Douglasová – druhá žena Douglese

Místo: Anglie – hrabství Sussex, USA - město Vermissa, uhelná pánev

Čas: 19. století (1875 – Vermissa, 1895 – Anglie)

Děj

Děj se začíná rozvíjet v Londýně, kde je Sherlock Holmes zasvěcen do zločinu, který se odehrál na venkově v jednom zámku. Policie jej žádá o pomoc a světoznámý detektiv se tedy vydává na místo činu. Jeho brilantní myšlení a špičková logika jej vedou k závěrům, jaké by policie sama nezjistila. Sherlock objeví, že pan Douglas - muž, který byl údajnou obětí zločinu, je stále naživu a místo něj byla nastrčena jiná mrtvola. Tohle dokáže manželce údajného mrtvého i jeho nejlepšímu příteli, kteří s vyšetřovateli hrají komedii, když údajného zavražděného skrývají. Ve snaze očistit se vypráví pan Douglas celou svou historii; vysvětluje, že obětí vraždy skutečně být měl, ale naštěstí vyvázl, když v sebeobraně zabil svého protivníka. Aby se zbavil lidí, kteří mu jsou celý život v patách, rozhodl se narafičit celou věc tak, jako by skutečně zemřel.

Kdo byli ti, kdo ho chtěli zabít? A proč? To se dozvídáme ve druhé části, která je celá vypávěním o Douglesově minulosti. Jmenoval se Birdy Edwards a byl povoláním detektiv. Pod pseudonymem McMurdo přijel do Vermisské uhelné pánve, kde města i jejich okolí trpěla pod vládou zločinců, jež se sdružovali v organizaci svobodných zednářů (pozn – jinde byli svobodní zednáři dobročinným spolkem) a říkali si brakýři. S těmito lidmi přijel detektiv zúčtovat. Tři měsíce žil ve Vermisse, vetřel se do jejich přízně a dostal se témeř až do čela brakýřů. V té době byl nucen spolupodílet se na zločinech, které organizace v okolí páchala. Kde to ale bylo možné, oběti plánovaných vražd předem varoval. Potom, co se do Vermissy dostal dopis vyzrazující, že je přítomen, uspořádal McMurdo rychle akci, při níž shromáždil vedoucí osobnosti brakýřů u sebe doma a nechal je zatknout. Tu noc bylo zatčeno dalších šedesát lidí. Takto tedy detektiv vyčistil „údolí strachu“ – lidé v něm už se najednou nemuseli bát. Zbývá ještě dodat, že si při tomto obdivuhodném kousku stihl ještě najít přítelkyni – Ettii, s kterou se oženil, jakmile své poslání ve Vermisse skončil.
Lotři ale nebyli uvězněni navždy a po jejich propuštění (po deseti letech) začali nenáviděného detektiva hledat. Musel před nimi uprchnout z Chicaga do Kalifornie, kde ho stihla tragédie v podobě smrti milované Ettie. Později se stal (s Barekerem) spolumajitelem výnosných uhelných dolů. Po celkem třetím pokusu o vraždu se uchýlil do Británie, kde potkal svou druhou ženu, s níž se odstěhoval na anglický venkov. Doufal, že zde bude mít klid, ale i na zapadlém zámku jej nepřátelé vypátrali. Pokus o vraždeu se jim nezdařil a bývalý detektiv obstál před soudem, když vysvětlil celou historii a dokázal, že jednal v sebeobraně. Se svou ženou se potom vydal lodí do jižní Afriky. To se mu ale stalo osudným. Přepadl přes palubu. Podle názoru Sherlocka Holmese má jeho smrt na svědomí šéf londýnského podsvětí profesor Moriarty, o kterém doufá, že se ho jednou podaří dopadnout a který podle jeno názoru je ve styku s hlavami bývalých brakýřů.

Citáty z Údolí strachu

„Staré kolo se točí a stejná loukoť vždycky přijde znova nahoru. Všechno už na světě bylo a znova bude.“ (181)

Čtenářský deník - Xenofón: Vzpomínky na Sokrata

Několik slov o autorovi

Xenofón se narodil v Athénách okolo roku 430 př. n. l. v zámožné aristokratické rodině. Prvních třicet let jeho života spadá do období třicetileté války peloponéské. Angažoval se v armádě. Později se stal obdivovatelem spartského krále Agésiláa a i s ním prožil válečné tažení – za to byl v Athénách poslán do vyhnanství. Dvacet let strávil poklidně s manželkou a syny v Élidě (blízko Olympie), kde se věnoval svému hospodářství, spisovatelské činnosti a lovu. Poté ale musel z Élidy prchnout (statku se zmocnili původní majitelé) a uchýlil se do Korintha. Do Athén se nikdy nevrátil, ačkoli bylo zrušeno rozhodnutí o jeho vyhnanství. Kolem roku 355 př. n. l. zemřel v Korinthě.

Díla: především historicko-politická, odborné spisy (lovectví, hospodaření apod.), nejvýznamnější z jeho tvorby je vzpomínková próza Vzpomínky na Sókrata. Tomuto učenci se věnuje také v dílech Hostina, Sókratova obhajoba a O hospodaření.

Vydání: Nakladatelství Svoboda, Praha 1972

Kompozice: Dílo je rozčleněno do čtyř knih označených římskými číslicemi

Postavy

hlavní postavou je Sókrates, dále se objevují různé osoby, s nimiž rozpráví. Jeho žáci (např. Antisthénés, Euthydémos, Aristippos), přátelé (např. Glaukón, Kritón, Diodóre), sofista Hippiás a další (např. krásná dívka Theodota, Sókratův syn atd.)

Místo: Athény

Čas: antika (přesněji 5. stol. př. n. l.)

Děj

O této knize se snad ani nedá říci, že by měla vyloženě děj. Je tvořena rozhovory, v nichž Sókrates mluví s různými lidmi o širokém spektru věcí. Sókrates tu vychvaluje střídmost, zdrženlivost, úctu k rodičům, vděčnost, bratrskou lásku, svornost a především přátelství. Objasňuje řadu pojmů: dobro, krásno, zmužilost, moudrost, spravedlnost, blaženost. Mluví o potřebě učení, vědění a vzdělání. Ke ctnosti můžeme podle něj dospět jen správným poznáním. Uvědomíme-li si, co je ctnost, můžeme dosáhnout i blaženosti. Zdrojem veškerého poznání je poznání sebe sama. Hlavní ctností je sebeovládání, jež je v naší moci. Jiné záznamy hovorů se Sókratem se dotýkají i věcí veřejných, státu, nutnosti poslouchat zákony, povinností občana i státníka.

Z dialogů je zřejmá Sókratova metoda „rození myšlenek“; nenásilnou cestou s využitím logiky přivádí druhé k utvoření vlastního názoru. Jeho rétorika je mistrovská a hovoří tak, že není možno s ním nesouhlasit. Veškerá svá tvrzení přesně zdůvodňuje. Od konkrétních příkladů přechází k obecným tvrzením. Pro názornost občas používá přirovnání, bajky i řeckou mýtickou historii. V jeho řečech nechybí ani praktické rady – například o tom, jaké hledat přátele, jak je získat apod.

Tyto Sóktratovy rozmluvy s lidmi jsou zasazeny do rámce Xenofónova vyprávění o Sókratovi jakožto milovaném příteli. Na začátku první knihy vyvrací obžalobu Sókrata z kažení mládeže a zavádění nových božstev. Na příkladech ze Sókratova života ukazuje, že dělal pravý opak – tedy, že své mladé přátele duchovně pozvedal a v božstva věřil a uctíval je jako nikdo jiný. Do některých kapitol vkládá Xenofón vlastní (veskrze pozitivní) hodnocení Sókratových činů. Na konci čtvrté knihy se po posledním rozhovoru (mezi Sókratem a Hermogenem o Sókratově obhajobě před soudem a vidině brzkého konce života) vrací k tématu nastolenému na začátku spisu. Poté popíše filosofův klid při čekání na smrt a jeho obdivuhodnou statečnost. Své vyprávění uzavírá takto: „Pokud jde o mne, popsal jsem jej takového, jaký byl: tak zbožného, že nic nepodnikal, dokud nezjistil mínění bohů; tak spravedlivého, že nikomu ani v nejmenším neuškodil, ale přinášel největší prospěch těm, kteří s ním bývali pohromadě; tak zdrženlivého, že nikdy nedal přednost příjemnějšímu před lepším; tak moudrého, že se nikdy nemýlil při rozhodování, co je lepší a co horší, a nepotřeboval k tomu ničí radu, ale stačil to rozeznat svými silami, byl schopný takové pojmy vyjádřit slovem a podat jejich definici, byl schopný podrobit i jiné lidi zkoušce, dokázat jim jejich chyby a povzbudit je, aby šli za ctností a dokonalostí.“

Mně se z celého díla nejvíce líbila kapitola 2 knihy IV, v níž Sókrates rozmlouvá s Euthydémem. Nafoukaného mladého jinocha přesvědčí, že ačkoli si o sobě myslel pravý opak, nezná nic, čímž ho dovede k tomu, aby se nad sebou zamyslel. Euthydémos končí rozhovor zarmoucen a sám sebou pohrdá. Důležité je ale další chování Sókrata k tomuto mladíkovi. Když vidí jeho změnu, (přestává být namyšlený) začne s ním hovořit jako s každým jiným svým žákem, už jej netupí, ale prakticky mu vše vysvětluje a pomáhá mu být lepším. Dále mě zaujala kapitola, v níž Sókrates hovoří se svým nejstarším synem a přesvědčuje jej, aby měl v úctě svou matku.

Citáty ze Vzpomínek na Sokrata

„Když si někdo nepamatuje nabádavá slova, nepamatuje si ani pocity, které v jeho duši probudily touhu po zdrženlivém životě. Není pak divu, že kdo na tohle zapomene, zapomene i na samotnou zdrženlivost.“ (29)

„Všechny dobré a krásné vlastnosti je nutno cvičit, a nejvíc rozvážnost, protože žádosti, které sídlí v témže těle jako duše, duši přemlouvají, aby přestala být rozvážná a co nejdříve poslouchala je a tělo.“ (30)

„Nemít žádné potřeby je božské a mít jich co nejmíň je božskému nejbližší. Co je božské je dokonalost sama a co je božskému nejbližší je dokonalosti nejbližší.“ (51)

„Sókrates pak dokazoval, že by podobně neměl ze svého počínání žádný užitek ten, kdo by platil za bohatého, statečného nebo silného, kdyby takový nebyl. Od takových lidí se totiž vyžaduje něco, co je nad jejich síly, a když zklamou v tom, k čemu měli zdánlivě schopnosti, nikdo jim to neodpustí.“ (54)

„Nesnaž se mít život lehký – jako naschvál ztěžkne ti.“ (Epicharmos – 61)

„Lidi bezcharakterní si nejlíp získáš nějakým darem, ale šlechetné si nejlíp nakloníš, budeš-li se k nim chovat přátelsky.“ (73)

„Bylo by dobré, kdyby se každý zeptal sám sebe, nač si ho cení jeho přátelé, a kdyby se snažil mít pro ně cenu co největší, aby se ho jen tak lehko nevzdávali.“ (76)

„Je rozhodně lepší prokazovat dobro menšímu počtu těch nejlepších než velkému množství těch horších, protože špatní potřebují mnohem více dobrodiní než řádní.“ (83)

„Rozhodně nejkratší, nejjistější a nejkrásnější cesta, chceš-li se zdát dobrý, je opravdu se pokusit být dobrý.“ (86)

„Co děláš, hleď dělat s co největší péčí a nadšením.“ (91)

„Všichni se, ať už je jejich přirozené nadání pohotové nebo pomalé, musí vzdělávat a cvičit v tom, v čem chtějí vynikat.“ (121)

„Kdo zná sám sebe, ví, co je pro něho výhodné, a rozezná, co může a co ne. Dělá to, čemu rozumí, opatřuje se tím, co potřebuje, a vede se mu dobře; vyhýbá se věcem, kterým nerozumí, nedělá chyby a unikne tomu, aby se mu vedlo špatně. Proto je také takový člověk schopen odhadnout jiné lidi, využívá jejich služeb a opatřuje si tím dobro a chrání se před zlem.“ (150)

„Zákonnost a spravedlivost je totéž.“ (161)

„Nejlíp ze všech žijí ti, kteří se nejvíc snaží stát se co nejlepšími, a nejpříjemněji žijí ti, kteří si jsou nejvíce vědomi toho jaké pokroky dělají ve zdokonalování se.“ (181)

Čtenářský deník - L. Carrol: Alenka v kraji divů a za zrcadlem

Několik slov o autorovi

Angličan Lewis Carroll (vlastním jménem Lutwidge Dodgson) žil v letech 1832-1898. Byl profesorem matematiky na Oxfordské univerzitě. Proslavil se dětskými fantastickými příběhy, které napsal pro svou malou kamarádku Alenku.

Vydání: Albatros, Praha 1988

Děj knihy

Hlavní postavou obou částí knížky je sedmiletá Alenka, která velmi ráda sní a také zkoumá věci. Je to prostě malé zvědavé děvčátko. V obou příbězích se nějakým způsobem dostane do jakéhosi jiného zvláštního světa. V prvním případě ji tam zavede bílý králík, kterého uslyší promluvit a pak jej následuje do jeho nory; v případě druhém sama objeví takzvaný svět za zrcadlem.

Alenka v kraji divů
Začátek tohoto příběhu je zasvěcen tomu, jak se Alenka neustále zmenšuje a zvětšuje. Vždycky se buď něčeho napije či něco sní a okamžitě mění velikost. Mezitím se setkává s různými stvořeními, s nimiž vede všelijaké rozhovory. Například s myší, kterou si ale pohněvá nešetrnými zmínkami o své milované kočce, s bílým králíkem, houseňákem, holubicí… Všechny postavy mají nějaké vlastní specifikum a chovají se nepochopitelně. (Například kuchařka do všeho sype pepř apod.)
Nakonec se Alenka naštěstí dostane do své normální velikosti. Po krátké návštěvě u vévodkyně potkává ševce a zajíce Březňáka, kteří už od 16. března svačí, protože se rozhádali s časem. Později se dostává na kroketovou slavnost, kterou pořádá srdcová královna.Vášní této postavy je nechat každému za sebemenší přestupek setnout hlavu. Její manžel, srdcový král, naštěstí zase všechny omilostňuje, takže výsledek je nula od nuly pojde. Na téhle kroketové slavnosti zažije Alenka kromě setkání s různými dalšími tvory (paželv, Noh…) také soud, který odporuje veškeré logice. Srdcový spodek je obviněn z krádeže vdolků, které napekla královna. Vyslýcháni jsou svědci, kteří o případu nic nevědí a motají do něho věci, které tam vůbec nepatří, porotci si zapisují nepodstatné poznámky lidí ze sálu, za důkazy se považují nesmysly, vládne všeobecný zmatek. Alenka tedy do procesu vstoupí, postaví se královně, která chce dát spodka popravit ještě před vynesením rozsudku, a dokáže, že se jí nebojí. Vždyť je to přece jen karta z lepenky a ona je oproti ní veliká. Pak se probouzí s hlavou v klíně své sestry.

Alenka za zrcadlem
Tenhle příběh začíná v pokoji s velikým zrcadlem. Zvědavá Alenka se rozhodne zjistit, jak vypadá svět za ním. Usne a začínají se dít věci…
Ve světě, do kterého se dostane a kde je mimochodem všechno úplně opačně (např., když se chcete dostat ke kopci, musíte mířit směrem od něj atp.) a existují tam opravdu zvláštní věci (např. mluvící květiny), se Alenka setkává s šachovými figurkami. V zahradě potkává bílou královnu a při rozhovoru s ní se rozhodne, že se také chce stát královnou. Bílá královna jí poradí jak na to – musí přejít sedm políček a za podpory svých ochránců se vyhnout všem nebezpečenstvím, která tam na ni čekají. Alenka prochází krajinou a poctivě přeskakuje potůčky, které od sebe jednotlivá políčka oddělují. Při své cestě se zase setkává s mnoha osobami, z nichž budu namátkou jmenovat např. průvodčího z vlaku, Kozla, Kolucha, bratry Tydlitáka a Tydlitka…
Jako v předchozí knížce, i tady se dějí divné věci – např. bílá královna začne ječet „au“ ještě předtím, než se píchne do prstu. Jakmile se do něj ale píchne, je zcela zticha a v klidu, poněvadž si své už prý odkřičela.
Zajímavé je setkání s Ovcí, s níž se Alenka nejprve baví jako s prodavačkou v obchodě, pak se bez jakéhokoli důvodu přesunou na loďku, kde spolu pádlují, a pak skončí zase v krámě.
Další příhodu, o které stojí za to se zmínit, prožije Alenka s Valihrachem, který jí dává hádanky a pak také vysvětluje někt. zákonitosti říše, v níž se ocitla. Mluví ovšem v hádankách, takže z té jeho řeči člověk stejně moc nepochopí.
Předoslední důležité setkání je s Lvem s Jednorožcem, kteří spolu bojují o královu korunu, za což jsou od krále odměněni kusem koláče. (nedivme se, zde je všechno možné)
A poslední z této řady je s Černým jezdcem, Alenčiným to ochráncem, zajímavou to postavou, která vymýšlí různé vynálezy a je neuvěřitelně nemotorná ( z koně padá po každých pár metrech). Jezdec Alenku doprovodí přes předposlední políčko. Ještě předtím, než Alenka přeskočí potůček, setká se se starcem, kterého rozveselí.
Po dosáhnutí kýženého osmého políčka se jí na hlavě objeví koruna, což ji rozradostní. Poté se setkává s oběma královnami. Ty naplánují slavnost na počest toho, že se Alenka stala královnou. Po jejím proslovu ale nastává totální zmatek (např. bílá královna se promění v kýtu) a Alenka se probouzí v náručí držíc své černé kotě.

Poznámka

Významnou úlohu v celé knížce hraje množství říkadel a všelijakých básniček, které si postavy navzájem recitují. (Že jsou místy opravdu nepochopitelné asi nemusím podotýkat.)

Postavy

Alenka - představuje postavu, která obhajuje náš svět a naše způsoby myšlení a chování proti světu úplně obrácenému. Používá nám přijatelnou logiku, ale je přístupná novým věcem, je zvědavá, snaží se věci poznat. Dostává se do situací, kde jí nepomáházdravý rozum (spíše jí překáží), do světa, který funguje podle jiných zákonitostí. Je zajímavé představit si sebe sama na jejím místě. Její příhody jsou málem k zešílení. Ona však, protože není „zkostnatělá“ se proti nastoleným situacím nestaví, prezentuje své názory a všechno jí to připadá sice divné, ale je dostatečně přizpůsobivá na to, aby se v protředí, do kterého se dostane, dokázala pohybovat.
Alenka je ale taky dost tvrdohlavá a nelíbí se jí, jak ji neustále všichni poučují.
Další postavy - z první části: srdcová královna se srdcovým králem, vévodkyně, kuchařka, kočka Šklíba, Bílý králík, Švec, Zajíc Březňák, Noh a další zvířata a ptácí a karty
- z druhé části: šachové figurky - černá královna a král, bílá královna a král, černý jezdec; Valihrach, Tydliták a Tydlitek, Lev a Jednorožec, Ovce a jiní

Místo: dvě neexistující reality

Čas: těžko popsat – pro některé postavy neexistuje, jinde se zas prožívá pozpátku…

Citáty z knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem

„Když já řeknu nějaké slovo,“ řekl Valihrach, „pak znamená to, co se mi zrovna líbí, aby znamenalo, a nic jiného.“ (120) (pozn. Je fakt zajímavé číst knížku, kde se postavy chovají podle tohoto výroku :o)) )

„Dbej na smysl, slova přijdou sama“ (54 – vévodkyně)
Podívej sena tu větev, co máš nad sebou,“ řekl komár „a uvidíš tam Ohniváčka. Trup má z biskupského chlebíčka, křídla z majoránky a hlavu z ohnivé rozinky pražené v kořalce.“ (98)

„…Dumal jsem, jak licousy
Barvit do zelena,
Aby barva vějířem
Byla pozastřena.
„Co vy máte, stařečku,
vlastně tedy za cíl?“
Pro jistotu po hlavě pěstí jsem ho bacil.

„Cíl mám,“ pravil stařeček,
„ten a žádný jiný:
spadeno mám na horách
všude na bystřiny.
Pálím je a potom z nich
stáčím jedlý olej,
Však mě z této roboty
Ruce věčně bolej.…“ (138 – část říkanky, kterou Alence přednášel černý jezdec)

Čtenářský deník - G. Appolinaire: Píseň nemilovaného

Guillaume Apollinaire

Narozen 1880. Jeden z nejvýznamnějších světových básníků moderního umění. Stál u zrodu kubismu, futurismu, orfismu, dadaismu, byl předchůdcem surrealismu. Původem Polák (vl. jménem Kostrowitzki), ale jeho život se váže k Paříži. Bojoval v 1. světové válce (dělostřelectvo), roku 1918 zemřel na španělskou chřipku.
Dílo: sb. Kaligramy, sb. Alkoholy, divadelní hra Prsy Tiresiovy

Vydání

Supraphon 1981, Praha

O knize

Tahle knížečka formátu A6 není samostatnou Apollinearovou sbírkou, je výborem jeho poezie, který sestavil a přeložil Jaroslav Martinic, člověk, který se dílem tohoto autora zabýval celý život (více než 50 let).

Knížka obsahuje 29 básní. Je rozčleněna do několika podkapitol – první z nich nese název Píseň nemilovaného a je podle ní pojmenován celý soubor. Zajímavé je uspořádání této poměrně dlouhé básně. Píseň nemilovaného je totiž psaná kurzívou a jsou do ní vloženy tři samostatné básně (Jitřní zastaveníčko zpívané loni o Laetare, Odpověď záporožských kozáků cařihradskému sultánu a Sedm mečů), které vždy více rozvíjejí nějaké nastolené téma. Vložená báseň skončí, autor zopakuje refrén, který se celou písní táhne, a navazuje další myšlenky.
Druhá podkapitola se jmenuje Rýnské písně, mezi něž patří i známá Lorelye, následují Další písně z alkoholů, Z vězení v La Santé a básníkovu výpověď uzavírají Dvě z Krasopisných básní.

Charakteristika autorova stylu

Některé básně jsou rýmované, jiné nerýmované. Interpunkce chybí zcela (kromě občasných pomlček). Autor věrně popisuje lásku, zklamání, jež ji provází, v díle se objevují pocity zoufalství, smutku, bolesti a samoty (nejvíce v básních z vězení). Jeho verše jsou jímavé. Básně jsou často jaksi neukončené, nechavájí na čtenáři, jak si je uzavře. Básník používá různých asociací, které jsou někdy nepochopitelné; např. v básni Hudebník ze Saint – Merry můžeme sledovat, jak se celou básní proplétá jeden motiv, na nějž je navazováno novými a novými myšlenkami. Jiné básně zase jednoduše popisují určitou situaci (např. Ženy), v tomto typu básní je také naprosto úžasně vystižena atmosféra, spisovatel si všímá detailů, má cit pro to, kde který zvýraznit. Poměrně často se také odkazuje na roční období, používá přirovnání, která se jich týkají apod. Objevují se také romantické motivy – postavy jako loupežníci, cikání, víly; Apollinaire zpívá i o mořích, korábech a lodnících.
Básně se od sebe mnohdy velice liší, a tak se není co divit, že některé čtenáři mohou připadat lehonké, jiné je zas třeba si přečíst dvakrát či třikrát, aby je člověk alespoň trochu pochopil.

Citáty z knížky Píseň nemilovaného

Píseň nemilovaného

…„Též příběh Šakuntály svědčí,
když z války přišel manžel – král
že rád ji našel ještě bledší
jak čeká s touhou hledí v dál
gazelí kozlík u ní klečí

Zda na ty šťastné myslet smím
Nepravá láska má a ty
Již mám rád stále Cožpak vím
Srážkou svých stínů napjaty
Děláte mne tak nešťastným

Ať nad bol, jež je pekla klín
Se nebe zapomnění schýlí
Vždyť pro polibek princeznin
králové na smrt by se bili
prodali pro ni i svůj stín…“(14)

„…Z bohů je mnohý pochován
nad nimi smutné vrby pláčí
velký Pan láska Kristus Pán
všichni jsou mrtvi kočky křičí
v Paříži pláču vzpomínám

Královnám umím skládat písně
Ty žalozpěvy mládí mého
Murénám rabů hymny přísné
Romanci nemilovaného
Sirénám písně sotva slyšné

Láska je mrtva Co víc říci
A přec mám rád když zavolá
Vzpomínka podobná tak svíci
A jako žena Mausola
Zůstávám věrný žalující…“ (21)

Rýnská noc

„Víno v mé sklenici se chvěje jako plamen
slyš píseň tesklivou kterou si lodník zpívá
že viděl sedm žen měsíčním svitem zmámen
jak češou si svůj vlas co na paty jim splývá

Zpívejte hlasitě a skočnou spusťte zase
Ta píseň lodníka ať mě už nedojímá
Sem ke mně ke mně blíž dívčiny zlatovlasé
S nehybným pohledem a copama stočenýma

Rýn Rýn je opilý V něm odraz vinic v tichu
Zlatistá padá noc a v řece zrcadlí se
Hlas zpívá stále dál o smrti lásce hříchu
Žaluje na víly ty léta kouzelnice

Má sklenka tříští se jak náhlý výbuch smíchu.“ (39-40)

Most Mirabeau

„Pod mostem Mirabeau jak Seina plyne líná
a lásky mé
kdopak si na ně nevzpomíná
po žalu radost jde vždy stejná a vždy jiná

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám

Za ruce držme se zraky v zrak zahleděné
A mezitím
Pod mostem jenž se z paží klene
Pohledů věčných jdou vlny tak unavené

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám

Láska nám odchází jak voda v Seině plyne
Ach odchází
Jak jen ten život míjí líně
A jaká to dravost zůstává v naději mé

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám

Plynoucí zříš ty dny zas v týdny vršiti se
Jak prošlý čas
Tak ani lásky nevrátí se
Pod mostem Mirabeau jak Seina plyne tiše

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám“ (74)

Čtenářský deník - R. D. Bach: Racek

Richard David Bach

Američan, narozen roku 1936. Pilot, letecký instruktor, redaktor a spisovatel.
Jeho první dílo - Cizinec na zemi - vyšlo roku 1963, z jeho děl dále např. Dvouplošník, Dar křídel, Není takové místo jako Daleko. Racek, který vyšel poprvé roku 1970 a je stejně jako jeho ostatní díla znovu a znovu vydáván po celém světě, se dočkal dokonce i filmových zpracování.

Vydání

Lyra Pragensis, 1984

Děj

Příběh, který je vlastně jakýmsi moderním podobenstvím, se odehrává na skalnatých útesech, kde sídlí racčí hejno. Hlavní postavou povídky je mladý Jonathan Livingston Racek, který je trochu jiný než ostatní rackové: oni se totiž zabývají jen vyhledáváním potravy a jde jim pouze o přežití, zatímco on se snaží poznávat svou sílu, pokouší se překonat sám sebe a chce dosáhnout dokonalosti. V čem? V tom, co je rackům podle něho nejvlastnější – v létání. A tak Johnatan celé dny trénuje, zkouší dosáhnout maximální rychlosti, nejvyšších možných výšek, provádí nebezpečné výkruty, přichází na to, jaký let je nejnamáhavější a jaký nejméně namáhavý. Od svého snažení je všemi soustavně odrazován, Hejno mezi sebou nechce nikoho, kdo by takhle vyčníval – chtějí, aby Johnatan dostal rozum a soustředil se na to, na co ostatní – na potravu a přežití. Konflikt mezi Hejnem a Johnatanem vyvrcholí v momentě, kdy jeden jeho střemhlavý let málem skončí kolizí s jiným rackem. Je rozhodnuto, Johnatan je vyloučen ze společnosti, stává se Psancem.

Odlétá tedy pryč, žije sám a stále znovu a znovu trénuje všechny možné výkruty, dosahuje větší a větší rychlosti, objeví i pomalé létání. Po nějaké době se setkává s dvěma racky jako by z jiné dimenze, kteří ho odvádějí pryč, na jiné nebe, na jiný svět. Tam se Jonathan od ostatních a především od mistra Čanga učí nové a nové věci, stává se z něj moudrý Racek a poznává zákonitosti a smysl života. Dosáhne i toho, že je schopen přemístit se pouhou myšlenkou; stane se téměř dokonalým rackem tím, že uvěří, že jím je. Když se pak Johnatan rozhoduje, co dál se svým životem, napadne ho vrátit se na Zem a pokusit se předat své vědění těm rackům, kteří budou ochotni naslouchat. Ví, že ta práce bude těžká, ale věří, že se mu může podařit nějakého úspěchu dosáhnout a tak se skutečně na Zem vrátí. Na útesech, kde kdysi sám přebýval, potká jiné Psance – pět racků, kteří se, stejně jako on kdysi, pokusili objevit pravou podstatu létání. Stane se jejich učitelem a i s nimi se po nějaké době navrátí k Hejnu. To je zpočátku pozoruje s nedůvěrou a zčásti i nenávistí, ale nakonec se i mezi jeho členy najdou zapálení žáci. Johnatana dokonce nakonec považují za syna Velkého racka – jejich boha, což on sám samozřejmě nechce. (pozn. Zde mi to tak trochu připomínalo příběh o Buddhovi) Potom, co si Johnatan vychová nástupce (Fletchera), Hejno opět opouští a jde hledat další Hejno a další žáky, kterým by mohl pomoci najít sebe sama a pravou podstatu života.

Postavy

Johnatan Livingston Racek – mladý nezkušený racek, který touží přijít všemu na kloub se postupně vyvíjí v moudrého mistra, který pochopil smysl života a snaží se pomoci ostatním jej najít.
Další postavy: Johnatanovi rodiče, mistr Čang, Sullivan, Fletcher Lynd, Charles Roland, Kirk Maynard (racek s nemocným křídlem, který po tom, co mu Johnatan řekne, že může, začne znovu létat – pozn. Paralela s Ježíšovým: „vstaň a choď.)

Místo: nevymezeno

Čas: nevymezen

Citáty z knihy Racek

„Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začalo svítat, že existuje cosi jako dokonalost a další stovka, než jsme přišli na to, že smyslem našeho života je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit. Tohle pravidlo ostatně platí i tady: příští svět si volíme tím, co se naučímev tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné, stejná omezenost a olovo na nahou.“ (42; z rozhovoru se Sullivanem v jiném světě)
„Celé vaše tělo, od jednoho konce křídla po druhý není nic jiného než vaše myšlenka vtělená do tvaru, který jste schopni vnímat. Zlomte řetězy vlastního myšlení a spadnou z vás řetězy vlastního těla.“ (65; Johnatan ke svým žákům)
„Nevěř svým očím, Fletchere. Ukazují nám jen naši omezenost. Dívej se mozkem, hledej, co už znáš, a tak se naučíš létat.“ (83; poslední naučení Johnatana Fletcherovi)