Podle sebe soudím Tebe

Pokud mám vybrat nejmoudřejší pořekadlo, volím tohle:

Podle sebe soudím Tebe.

Vysvětluje spoustu nedorozumění. Od těch na úrovni běžných mezilidských vztahů až po ta globální.

Je zde jasná souvislost s emocemi.

Člověk je jako tvor přirozeně dobrý. A chce dobro také pro ostatní. Bohužel ne vždy pro všechny ostatní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

V práci mám aktuálně 2 nejbližší nadřízené jako přes kopírák. Obě kolem 40 let, bezdětné, dokonalé úřednice. Kdyby bylo mistrovství republiky ve zpracovávání dokumentů, byl by pohár doma.

A ostatní je takovým tím hodným způsobem litují.

Přitom není prokázáno, že by lidé, kteří zvolí jako svou cestu samotu, byli méně šťastní a jejich životy méně naplněné.

Samota je relativní. Každý má příbuzné, se kterými je ve větším či menším kontaktu.

Děti stojí spoustu energie, času, peněz. Kdo ušetří, může investovat jinam. A třeba nakonec vydělat. I když, co děti dávají, to lze těžko popsat. Nesdělitelná zkušenost.

Zpět k tématu.

Zamyslíme-li se nad pořekadlem Podle sebe soudím Tebe v mezinárodním kontextu, musíme se nutně zeptat, co je to štěstí.

Automaticky předpokládáme, že kde hmotně strádají a dožívají se o desítky let nižšího věku než my, tam nemohou být šťastní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

A jde-li o záchranu lidských životů (dětí!), náš civilizační okruh se již pěknou řádku staletí snaží pomoci. Zda s úspěchem, nechám na Vás.

Pár poučení závěrem:

1) Na lítost se vykašlete.

2) Pomáhejte jen tam, kde o to stojí. Nepodmiňujte pomoc tím, že druhá strana ztratí sama sebe.

Jak žít, až nebude potřeba pracovat

2-3 procenta populace nebudou pracovat nikdy. Jak jsem už tady na Zrcadle zmiňoval, historie jasně ukázala, že je nucená práce ekonomicky neefektivní. Kdo ji využíval, špatně skončil.

Co zbývajících 97 % lidí?

Zavřeme oči, popusťme uzdu představivosti.

Každý včetně chronicky nezaměstnaných dostává 10 000,- měsíčně. Čtvrté a další dítě v rodině 5 000,-, ať z toho neděláme úplný Dyznylend :)

Zdroje jsou. Došlo totiž ke zdanění práce robotů. Za stroj, který udělá práci například 100 lidí, dostává stát odvody, jako by byla vykonána stovkou dělníků (úředníků, právníků, telefonistů...).

Kdo musí mít značkové hadry, drahou elektroniku, zahraniční dovolenou, luxusní bydlení, nové auto atp., musí vydělávat. Pracuje, kdo chce.

Další brigádničí, aby měli na mírný nadstandard.

Nepopiratelnou výhodou systému je, že zmizí zaměstnanci, kteří hoblují z donucení.

Pracovníky lze rozdělit do 3 kategorií:

1) Ti, kteří opouštějí organizaci maximálně v řádu měsíců. Obvykle generují čistou ztrátu.

2) Ti, kdo se drží nad vodou. Mohou zůstat spoustu let. Plní pokyny. Oscilují kolem průměru. Odvedou, co je třeba. Přinášejí plus minus zisk, ale zůstávají daleko za svými možnostmi. Vědí, že štěstí je jinde.

3) Srdcaři. Chodili by do háku snad i zadarmo. Mnohdy mají velmi chudý osobní život, mimo práci je nic neláká. U těch žádná změna.

Nebude-li potřeba pracovat, první sorta zůstane místo pohovoru doma.

Druhá skupina bude spokojenější a výkonnější, protože bude svobodnější.

Osobně bych se motal kolem nějakých 20 hodin arbeitu týdně. 15, ať nežeru. Rozhodně bych měl méně pravidelný režim, byly by období úplně bez práce a období, kdy bych třeba i 40 hodin/týden dal.

Mám skvělou manželku, úžasné malé dítě (možná bude další), časově náročné koníčky (četba, hudba, filmy...), zabavím se. Nezakrním.

Jak píšu na Twitteru:

Spím 7 hodin. Zombie.

Spím 10 hodin. Naprosto spokojený člověk.

Spát 10 hodin před pracovním dnem? Přijet z arbeitu, něco počochrat, pořešit dítě, sprcha, vyčistit zuby, vyčurat, ve 20:00 zalehnout. Čas na odpočinek, zábavu a tulení? Žádný.

Tento systém lidi ničí.

Revoluci!!!

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 (@blogzrcadlo) 30. května 2019

Smysl všeho = Rozmnožování

Občas nás (ve své nezměrné pokoře) žádá mládí o poskytnutí dobrých rad, co se týká smyslu života.

Nějaká moudra na tohle téma už jsem utrousil, nicméně až nyní jim dám celkový kontext.

Rozšiřování

Vesmír se od Velkého třesku rozšiřuje. Těžko říct kam, když je nekonečný, nicméně rozšiřuje se.

V neživé přírodě zuří souboj o životní prostor.

Kdo je silnější, slavně vyhrává. Poražení jsou zadupáni do země.

Představte si třeba řeku, která je schopna, má-li k tomu podmínky, časem zničit jakoukoli svou konkurenci.

Rozmnožování

Všechny živé organismy se rozmnožují, dokud to jde.

Ekosystém je funkční právě proto, že v určitém bodu vystaví množení stop. Možná je v tom nějaká vyšší moudrost, třeba jde jen o čirou přirozenost.

Nemůžeme se divit, jak skvěle teď vše valí. Funguje to tak od začátku. Jinak by nebylo nic.

Vesmír dozajista hostí miliardy omylů.

Rozmnožování je v pozadí také u velkých lidských činů. Jedni chtějí pod vlajkou národa území, kde by se mohli rozšířit. Jiní pod vlajkou jiného národa bojují o to, aby jim území zůstalo a dál se množili právě oni.

Sportovci chtějí ukázat, jací jsou nadsamci. Umělci touží po múzách, což jistě nejsou frigidní intelektuálky. Ženské celebrity by daly život za mladý vzhled, kterým naznačují svou plodnost.

A tak můžeme pokračovat...

Smysl

Vychovat děti zvládne každý, pokud vynaloží přiměřenou snahu. Stát se hvězdou v rámci kariéry zvládne jen nepatrné procento vyvolených.

Vesmír a celá příroda se radostně rozšiřují a rozmnožují.

Člověk donedávna také. V zachování rodu viděl vždy nejvyšší smysl. Jen na to posledních pár desítek let trošku zapomíná.

Zajímá Vás:
Budoucnost notebooků a budoucnost člověka
Jak se zbavit nezvané návštěvy

Závidím lidem, kterým stačí málo spánku

Ve svém nejbližším okolí mám 2 šťastlivce, kterým bohatě stačí 5 hodin spánku za den. Spokojeně fungují, nepotřebují víc.

Prvním vyvoleným je švagr. V práci ho dřív než v 7:00 nechtějí vidět, často tudíž před nástupem na šichtu odvádí výkony doma. Když si dá o víkendu x škopků a jde spát nad ránem, kolem šesté už houbaří.

Duo se švagrem tvoří má kolegyně. Přestože se jí to počítá až od 6:00, dobývá se na úřad desítky minut před tím, pípá v časy jako 5:45. V rámci školení usíná dobře naladěna, když kohouti kokrhají, před sedmou pak nervózně stepuje mezi prvními ve frontě na snídani.

Nacházím se na druhé straně barikády.

Abych byl v obdobné kondici jako oni, potřebuju aspoň 10 hodin spánku, můj ideál je 10 a půl. Skutečnost k tomu má hodně daleko, vytrénovat se nejde.

Závist je mi téměř cizí. Když už někomu závidím, svěřím se tady.

Přiznávám, jsem fialovožlutohnědý závistí.

Můj život by byl dokonalý, pokud by mi stačilo spát 5 hodin.

Umíte si představit ten ráj?

Celoživotně žádné problémy se vstáváním.

Vždy skvěle odpočati.

Svoboda kalit kdykoli.

Děti jako roztomilé rozptýlení během dlouhých dnů.

Idylické dovolené, kde rodiče vstávají ve sluníčkové náladě vždy dřív, než se probudí jejich ratolesti.

Spousta času navíc.

V podstatě o mnoho let prodloužený život.

Divíte se, že závidím lidem, kterým stačí málo spánku?

Co je v životě nejdůležitější

Spokojenost.

Všechno ostatní je individuální. Každý potřebuje ke spokojenosti něco jiného. Těžko najdete člověka, který má rád, když je nespokojený.

Proběhly pokusy o měření spokojenosti. Dokonce vznikl žebříček srovnávající jednotlivé státy.

Vyhrála nějaká díra, která mi nestála za zapamatování.

Spokojenost totiž změřit nejde.

Projevuje se u každého jinak. Do značné míry závisí na nastavení člověka.

Jsou-li na tom teoreticky dva lidé úplně stejně, klidně může být jeden velmi spokojený a druhý hrubě nespokojený.

Hlavní předpoklady spokojenosti

Zdraví a zajištění základních životních potřeb.

To lze ovšem tvrdit jen v rámci našeho civilizačního okruhu. Jiné kultury, jiné priority.

K tomu, aby byl člověk spokojený sám se sebou, stačí správně si vyladit hlavu. Pak nemusí mít spokojenost příliš objektivních příčin.

Spokojenost s okolím do značné míry závisí na tom, jaké máme nároky. Dobře je na tom ten, komu stačí málo. Akorát musí dávat pozor, aby příliš často nespal na vavřínech.

Těžko najdeme spokojenost, když nebudou kolem nás spokojení lidé.

Co je pro Vás v životě nejdůležitější?

Související texty:
Krátké zamyšlení o rozumu a štěstí
Nespokojenost v kultuře - 21. století

Povinné poplatky? Raději vše ZDARMA

Stát milosrdně ponechává občanům peníze, které posléze vybere prostřednictvím povinných poplatků veřejným institucím.

Zdarma není nic. Ani vzduch. Nebyly-li by investovány spousty miliard, byl by v mnoha regionech ČR nedýchatelný.

Bylo by škoda kvůli této očividnosti slovo zdarma zrušit. Je sexy.

1) Za co platí každý

Královnou pitomých plateb je nesporně ta za odpad. U domácností jde o čirý nesmysl.

Nikdo se tomu nevyhne. Něco jako smrt :)

V naší vesnici si musíte vzpomenout a zacvakat. Dostanete nálepku. Přidáte ji k dalším na popelnici. Zároveň obdržíte plastové visačky, kterými před vývozem zdobíte minisklad svého odpadu. Každý kvartál dojdou, musíte pro ně na obecní úřad.

Proč není placeno z daní? Aby se mohly vyhodit stovky milionů za výběr peněz.

Jako další v pořadí se nabízí koncesionářské poplatky.

Chápu, že nemohou být hrazeny přímo ze státního rozpočtu. Média by pak byla závislá na politicích, což samozřejmě nemůžeme připustit.

Ať se tedy celkové vybrané poplatky vydělí počtem občanů s příjmem a ten je jim automaticky stržen podobně jako třeba daně.

Samozřejmě nejen zaměstnancům, ale také důchodcům, lidem na dávkách...

Zvyšování každý rok o inflaci, žádné otravování s přihlašováním, vyřizováním inkasa, buzerací neplatičů.

Úspory za administraci poplatků použije Česká televize k nákupu práv na Ligu mistrů.

2) Za co platí většina lidí

Zde jsou nejabsurdnější poplatky ve školce a v základní škole.

Erár s velkou slávou daruje daňový bonus na dítě. Aby pak (nejen) tyto peníze za velkého úsilí zpátky vybral prostřednictvím základních škol a školek.

Co z toho kdo má? Ředitelé, učitelé a účetní dozajista spoustu radosti.

Jídlo, výlety, školkovné, kroužky... Vše v režii veřejného školství musí být zdarma dostupné pro všechny děti.

Ať se zruší trapné daňové úlevy a přídavky. Ať se o tyto výdaje poníží sociální dávky. A ať se také podílejí bezdětní, kteří šetří minimálně 50 000,-/rok za 1 potomka. Naše ratolesti je budou živit v důchodu.

3) Za co platí smolaři

Tady zmíním obrovské částky, které musí vynakládat rodiče vážně nemocných dětí, aby pořídili vše, co je třeba k léčbě.

Jsme na tom tak špatně? Opravdu bychom neunesli drobné zvýšení zdravotního pojištění?

Styďme se!

Zajímá Vás:
Moje tělo je můj hrad = Dobrý vtip
Proč platí jídlo v nemocnicích zdravotní pojišťovny? Bůh ví

Vyšší mzdy = vyšší ceny. Někteří to pořád nechápou...

Úvodem se omluvím. Je možné, že tento článek vyjde, kdo ví kdy. Píšu totiž ve Wordu. Náš poskytovatel Internetu má několikahodinový výpadek. Nordic Telecom, či jak se ti experti na změnu svých názvů jmenují, mě o tom informoval nahranou zprávou na infolince. Máme klasické připojení přes drát, které by mělo být nejstabilnější. Představoval bych si, že výpadek zažiju párkrát do roka. Místo toho jsou téměř na denním pořádku. Dnes dali nordičtí hoši rekord v délce. Obzvlášť super to musí být pro jejich zákazníky, kteří potřebují Internet k práci.

Konec reklamního bloku :)

Média s velkou slávou referují o růstu mezd. A zároveň lkají nad cenou másla.

Průměrný student ekonomie na střední škole by tyto fenomény spojil během pár pikosekund, nikoli však naši novináři a analytici.

Vývoj cen po roce 1990

Bydlení podražilo o 1000 % a více. Po raketovém nárůstu cen energií přišel všemi oslavovaný pokles, který ovšem ani náhodou nedorovnal předchozí zdražení, teď se očekává pozvolný růst. Raději pomlčím o cenách nájmů, domů, bytů, vodného a stočného, které se sice hýbou sem a tam, ale v důsledku neustále rostou. Bydlení potřebuje každý.

Potraviny a nápoje jsou dražší o stovky procent. Záleží, co konzumujete. Po šokovém růstu cen v devadesátých letech následuje neustálé pozvolné zdražování, kterého si všimneme, jenom pokud to aktuálně kšeftmani přeženou a udělají chybču u tak specifického produktu, jako je máslo. Chodím nakupovat, rok od roku je všechno dražší. Potraviny potřebuje každý.

Nikdy jsme si s manželkou nekoupili mobilní telefon, televizi, nové auto, sušičku na prádlo a asi si tyhle věci nikdy nekoupíme. Ceny obdobného zboží neustále klesají. Jsou totiž zbytné. Aktuální modely nejsou tak skvělé, aby nutily ke koupi.

Specifickou kategorií jsou dojiči peněženek, kteří před sedmadvaceti lety neexistovali. Třeba kredit či tarif u mobilu nebo internetové připojení. Když šlo o novinky, ceny byly pochopitelně vysoko. Po širokém rozšíření byl pokles cen na spoustu let zbržděn, ačkoli úspory z rozsahu musí být pro poskytovatele obří.

Postavení zaměstnanců po roce 1990

Porevoluční mzdy jsou determinovány aktuálním postavením zaměstnanců na trhu práce.

Dochází-li k růstu, není to proto že by byl nějaký podnikatel či politik lidumilem. Čest výjimkám. K růstu mezd dochází z nutnosti. Politici zvyšují platy a tlačí na růst mezd, aby byli znovu zvoleni. Soukromníci přidávají jen, když se jim daří a zároveň nemohou v rámci regionu sehnat zaměstnance.

Pokud se ekonomice začne dařit, mají podniky zakázky. Reagují nepružně. O zaměstnance pečují, až když pocítí jejich nedostatek. Poptávka roste, rostou ceny. Soukromník vydělá víc. Část si nechá. Část dá na zvýšení mezd. Lidé mají víc peněz. Poptávka roste, rostou ceny...

A pak konjunktura skončí. Je potřeba osekat náklady. Nejsnazší je povyhazovat zaměstnance a zmrazit mzdy. Poptávka klesá. Soukromník šetří na všem krom sebe. Zuby nehty se brání poklesu cen. Každý pokles obrečí a až přijde hospodářský růst, bohatě si to vykompenzuje.

A tak furt dokola. Záleží na zahraničí, kdy co bude.

Na růstu mezd, který máme aktuálně v ČR, nevydělají obyčejní pracovníci v dlouhodobém horizontu téměř nic. Zaměstnanci jsou jen výrobním nástrojem. Stejně jako tomu bylo ve vyspělých ekonomikách počátkem 20. století.

Jedině silné odbory, které se spojí na celoevropské a později globální bázi, mohou přiblížit (nejen) naši životní úroveň vyspělým ekonomikám. Politici mají svých starostí dost, podnikatelé jsou příliš lakomí.

Všichni jste líní a neschopní idioti!

Tak lze v kostce shrnout hlavní sdělení těch, kteří v rámci kapitalismu uspěli.

Čtete-li rozhovor se zástupcem tohoto miniaturního vzorku lidí, obvykle se dozvíte, že k penězům, seberealizaci a štěstí vede cesta přes poctivou práci. V doprovodném textu pak je zpovídaný charakterizován jako inteligentní, cílevědomý, charismatický.

Zbytek populace neuspěl, jde totiž (logicky) o jedince tupé, líné, neschopné. Prohráli ve volné soutěži, kterou kapitalismus údajně je. Příležitosti nevyužili.

Kdo je zdravý, ten si může jen a pouze sám za to, jak se má. Každý má svobodnou možnost volby. Neomezuje nás totalitní režim. Kdo chce, může prý cokoli.

Jistě, lze namítnout, že jsou lidé, kteří si zvolili jinou cestu než život s dobrým hmotným zajištěním. Mohou být spokojení. Ale stejně jako u dojičů kapitalismu jde o zanedbatelné procento populace.

Svoboda? To určitě...

Zástupy obyčejných zaměstnanců se svobodně rozhodly k nudné a špatně placené práci.

Nikdo je k ní nenutí.

Ale bohužel nejsou tak skvělí jako prominentní boháči. Pokud si chtějí zajistit alespoň základní životní potřeby, založit rodinu, postarat se o děti, nic jiného než hoblovat jim nezbývá. Do arbeitu musí, jinak by nocovali na ulici.

Před revolucí by neskončili v bezdomoví, ale v chládku. Ovšem bydlení bylo za hubičku a mnoho zaměstnanců práci jen předstíralo. Odpočatí pak vyráželi o víkendech budovat své chaty.

Někdo má, někdo nemá

Dnešní doba je extrémně náročná na zvládací kapacitu.

Kupříkladu já toho moc nezvládám. Vstávám v šest, cesta do práce, šichta, cesta z práce, počochrám něco doma, dám sprchu a najednou je sedm večer. Třináct hodin každý všední den. To je můj strop.

Ti, kdo mají kapacitu větší, si ještě přidávají a vše zvládají.

Bohužel je mnoho lidí s nižší kapacitou. Aby plus minus důstojně přežili, musí se nechat systémem likvidovat. Trpí jejich zdraví, umírají jim vztahy.

Pohádka o jasnovidném dítěti

Aby ve svobodné soutěži v rámci kapitalismu dítě uspělo, musí být jasnovidné a extrémně zodpovědné.

Před koncem základní a střední školy musí (zřejmě za pomoci Boha nebo vesmírné síly) správně odhadnout, kde půjdou za spoustu let rejžovat prachy.

Celou dobu se musí vzorně učit, absolvovat stáže, jet na zkušenou do zahraničí. Vše samozřejmě předpokládá, že tajemná síla zajistila rodiče, kteří vše ufinancují.

Takové dítě pak zkrátka musí uspět. Nebo ne?

Vysoká hodinová mzda = Klíč

Jsou v podstatě dvě cesty, jak z toho ven.

První spočívá v tom, že člověk vlivem šťastných náhod může dělat, co ho baví, a zároveň tím vydělávat rozumné peníze. Ovšem chcete-li spoléhat na kliku, lze doufat také ve výhru ve Sportce nebo souhru okolností, která stojí za zbohatnutím v úvodu článku zmiňované smetánky.

Druhá cesta pak vede přes vysokou hodinovou mzdu a povolání, která jsou dobře placená již staletí. Třeba notář, právník nebo lékařský specialista. K takové kariéře je potřeba děti cílevědomě vést. Vždyť třeba notář si přijde za pár hodin práce na víc peněz, než běžný smrtelník vydělá za celý měsíc.

Kam dál?
Náš postoj k flákačům ukazuje, jak nesnášíme práci
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Náš postoj k flákačům ukazuje, jak nesnášíme práci

Poslední dobou hraje prim nenávist k uprchlíkům.

Ale co se týká porevolučního nenávistného evergreenu, je jím bezesporu záporný postoj k flákačům. Tzv. slušní lidé jsou schopni v rámci internetových i živých diskusí navrhovat pro nemakačenka tresty od odebrání dávek přes pracovní povinnost až po odeslání do plynu.

Bílí dlouhodobě nezaměstnaní se občas dočkají soucitu, ti tmavší jen opovržení.

Co stojí za touto nenávistí?

Bezesporu nejde o nezbytnost něco dělat.

Pokud si lidé položí otázku, co by se stalo, pokud by organizace, v níž pracují, zítra bez náhrady přestala existovat, většina odpoví, že vůbec nic.

Ekonomika ve vyspělých státech je jednou velkou hladovou zdí. Smyslem práce je práce samotná. Cesta je zároveň cílem.

Nabízí se tedy vysvětlení, že jde o závist. Oni do práce nemusí. Já musím. Na druhou stranu, oni mají výrazně nižší životní úroveň a žijí ve výrazně horších podmínkách.

Za komunistů byli zaměstnaní všichni

Tahle věta zaznívá hlavně od dříve narozených.

Když se táži, jestli nynější flákači opravdu každý den 8 hodin pracovali, dočkám se rozpačitého krčení rameny.

Česká koruna nebyla volně směnitelná, fungovalo se podle hesla: My předstíráme, že vás platíme, vy předstíráte, že pracujete.

Přesto, pokud se podíváme kolem sebe, co bylo vybudováno za 40 let vlády komárů (od silnic po paneláky) a srovnáme s 26 lety kapitalismu, vedou komanči. O příčinách možná napíšu jindy.

Koho práce baví, ten nezávidí nemakačenkům

Především díky neschopnosti vlastníků firem a manažerů může říct jen málo Čechů, že je práce baví.

Ti ostatní by měli brát své zaměstnání jako dobrovolnou životní volbu a zároveň by měli respektovat svobodné rozhodnutí těch, kteří pracovat nechtějí.

Také Vás zajímá:
Definitiva pro úředníky? Jen novinářský blábol
Sluníčkáři mezi dělný lid aneb Pravdoláskaři vracejí úder!

Předčasný důchod a zdaněná práce strojů = Ekonomika budoucnosti

Euroamerická civilizace se marně potýká s přebytkem pracovní síly. Více než 70 procent lidí chodí do zaměstnání jen proto, aby nebrali peníze za nic a aby se otáčela kola ekonomiky.

Nedostatek je již dávno minulostí, marketing už nestačí vzbuzovat iracionální touhy po vlastnictví, pořizování zbytečného majetku přestává být moderní.

Rozvojové země nás nespasí. V případě Afriky nehrozí během dalších desetiletí vznik koupěschopné poptávky. Asie může výrazně posílit, jen pokud převezme veškerou naši výrobu.

Do sektoru služeb se dere umělá inteligence. Brzy obsadí místa právníků, telefonistů, úředníků...

Dostáváme se na rozcestí. Blíží se doba, kdy bude potřeba postavit výraznou část společnosti mimo trh práce.

Pomýlený garantovaný příjem

Mnozí ekonomové jsou si vědomi radikálnosti přicházející změny.

Proto se ve vyspělých zemích začíná experimentovat s garantovaným příjmem, který budou brát úplně všichni a který každému zajistí důstojnou existenci.

Práce se má stát jakousi životní nadstavbou pro ty, kdo se chtějí profesně realizovat nebo si přilepšit.

Vidíme, jaké dnes způsobují problémy cca 2 procenta lidí, kteří se celoživotně flákají a jsou zajištěni dávkami od státu: drogy, kriminalita, zanedbávání dětí, sociální vyloučení.

Proto je garantovaný příjem slepou uličkou.

Ať žije předčasný důchod!

Všude slyšíme o nutnosti prodlužovat věk, kdy se odchází do důchodu. Už teď jsme u šílených čísel, třeba já mám jít do penze v 67 letech. V kanceláři si to snad odsedím. Ale co manuálně pracující? Co profese, kde je potřeba větší dynamika?

Lze zvyšovat věk odchodu do důchodu nekonečně? Proč?

Jenom proto, abychom předstírali, že je nezbytné, aby lidé pracovali?

Není-li práce objektivně třeba, mělo by se odcházet do důchodu dříve. Třeba po 25 letech v zaměstnání.

Kde na to vzít?

Člověk je drahý pracovník. Stojí hodně peněz nejen na mzdě, ale také na odvodech. Zabírá moc místa. Potřebuje odpočinek. Je náročný na vedení.

Stroj je levný pohodář. Odvádí výkon, ze kterého se neplatí žádné daně, sociální a zdravotní pojištění.

Absurdní.

Buďme féroví. Zdaňme každou práci stejně, ať ji provádí mašina nebo zaměstnanec.

Pak bude spousta peněz na to, abychom mohli zvolnit, vyplácet si od padesáti štědré penze a abychom nemuseli trávit v robotě více let než kdykoli v lidské historii.

Také Vás zajímá:
Manažeři 1. linie - Šéfové na ně (Bůh ví, proč) kašlou
Chceš slevu? Vzdej se soukromí

Jak dostat Českou republiku nahoru? Důvěřujme v člověka

Dost bylo tepání do pravého českého bordelu. Dnes se neschovám za pouhou kritiku poměrů. Dnes napíšu, co dělat.

Každý je svině

Právní řád ČR je založen na základním předpokladu, že jsou všichni zlí.

Občané využijí jakoukoli příležitost k dělání rutyky, úředníci a policisté jsou zkorumpovaní, každý soudce je poloblb.

Proto je naprosto nezbytné dostat do zákonů (popř. jiných norem) veškeré možné eventuality, aby bylo ve všech případech jasné, co dělat. Jde o sysifovskou práci a nepřetržité honění se za podchycením stále se měnící reality.

Rozporuplné touhy

Češi chtějí, aby bylo vše regulováno a zároveň, aby byly normy stručné, stálé, srozumitelné. Věří, že jasné stanovení pravidel pomůže k lepšímu fungování společnosti, nezůstane prostor pro nepořádek, korupci atp.

Desítky let praktikování tohoto přístupu způsobilo současný stav. Příčiny se bohužel hledají pouze v malé míře buzerace. A jako řešení se nabízí přepisování, doplňování, vylepšování.

Zaveďme funkční kontrolní mechanismy, zrušme nefunkční paragrafy

Prvním krokem ke změně je pokuta 1 milion korun pro zákonodárce (úředníka, ministra...), který se vymlouvá na EU. Kdyby nebylo Bruselu, kolik skvělých věcí bychom vymysleli. Kecy! Před vstupem tady snad byl pořádek?

Druhým krokem je razantní zjednodušení norem tak, aby bylo na jejich základě každému jasné, co se nesmí a jaké hrozí postihy. Logickou nezbytností je velký důraz na obyčejné lidské rozhodování (selský rozum).

Třetím krokem je nastavení efektivních komunikačních standardů v rámci složek veřejné moci a tvorba stručných metodik (později souboru judikátů).

Čtvrtým krokem je vytvoření nezávislých kontrolních mechanismů. Internet umožňuje přestat brát zřetel na místní příslušnost. Např. rozhodnutí úředníka z Prahy může anonymně kontrolovat úředník ze Zlína.

Důvěřujme v člověka

Velká většina lidí chce dodržovat smysluplná pravidla. Chtějí žít v České republice, kde se obyčejná spravedlnost jasně odráží v zákonech a rozsudcích. Chtějí pravidla stručná a srozumitelná.

Každý slušný člověk potřebuje k plnému využití svého potenciálu elementární důvěru od společnosti jako celku.

Co říká stát? Co říká (tunami předpisů a nařízení) Váš zaměstnavatel? Já Ti nevěřím!

Pokud chceme být konkurenceschopní, musíme ukončit obří plýtvání lidským potenciálem.

Už si nemůžeme dovolit vyhazovat desítky miliard oknem.

Související text:
České národní zájmy? Odpověď je přece jasná

Kdy začíná dávno?

Asi Vás zajímá, proč se na tuhle otázku ptám.

Na první pohled je to jedno.

Zamyslíme-li se pečlivěji, zjistíme, že definice slova dávno zásadním způsobem předurčuje, co pokládáme za morální, správné a přijatelné.

Dávno u trestných činů

Společnost se prostřednictvím trestního zákoníku shodla na době, po jejímž uplynutí nepovažuje spáchané zločiny za zavrženíhodné.

Pohybuje se v rozmezí od 3 do 20 roků dle sazby, která za skutek hrozí.

Těžko říct, proč promlčecí doba vůbec existuje. Po letech už (nejde-li o ty nejzávažnější případy) policie po pachateli nepátrá a jen shodou náhod může být dopaden.

Představuji si zločince, kteří bujaře slaví, jak jim jejich řádění definitivně prošlo.

Dávno u velkých zvěrstev

Válečné zločiny, zločiny komunismu a podobná zvěrstva jsou nepromlčitelná.

Pomineme-li právní aspekty, dospějeme k závěru, že dávno začíná tam, kde končí lidská paměť (pamětníci nežijí) a kde chybí obrazové záznamy, které jdou prezentovat v televizi.

Konkrétní aplikace

25 let po revoluci začínají prošetřovat čerstvého devadesátníka Lubomíra Štrougala (bývalý premiér) za smrt lidí, kteří zemřeli při pokusu o nepovolené překročení státní hranice. Kdyby ty lidi pozabíjel jako soukromá osoba vlastníma rukama, je beztrestný.

Kapitalismus a demokracie jsou správné ideologie, jejich oběti umřely dávno. Komunismus a nacismus jsou špatné ideologie, ještě žijí lidé, kterým bylo ublíženo. Nacismus je horší, protože je pro média zajímavější (Goebbels předběhl dobu).

Křesťanství je dobré, jeho jménem byla páchána svinstva dávno. Islám je špatný, muslimští extrémisté dělají rutyku teď.

Proč? Islám vznikl (přibližně) o tisíc let později než křesťanství. Lze tedy předpokládat, že až si muslimové užijí svůj středověk, polepší se a když jim někdo připomene, co dělali, mávnou rukou: To bylo dávno.

Související texty:
Katolická církev - Doktor Jekyll i pan Hyde
Střílení do pracujících za první republiky - Trpká pravda

Jak žít?

Nabízí se jednoduchá odpověď:

Ať si každý žije, jak chce!

Za minulého režimu se snažili řídit naše životy osvícení soudruzi. Za všechno špatné (od profesních neúspěchů po pokleslost masové kultury) mohli oni.

Vybojovali jsme si svobodu.

Už nám nikdo nic nepřikazuje. Nic nemusíme.

Prý.

Před revolucí jsme se propagandě smáli.

Dnes jsme jí vystaveni ve stonásobně větší míře. Různými komunikačními kanály do nás média cpou co kupovat, koho volit a jak žít.

Neuvědomujeme si to.

Pod pláštíkem údajné rozmanitosti je propagován životní styl, od něhož se lze odklonit bez represí ze strany státu.

Bohužel většinová společnost trestá možná ještě krutěji než komáři v osmdesátých letech.

Tzv. alternativcům (ať už si pod tím představíme cokoli) nehrozí vězení, systém je prostě a jednoduše nechá vyhladovět.

Mantinely naší svobody jsou velice úzké.

Ceny nezbytností (především náklady související s bydlením) dosahují extrémně vysoké úrovně. Abychom měli na zaplacení, produkujeme výrobky a poskytujeme služby, které nepotřebujeme. Pak si je navzájem od sebe kupujeme.

Kdybychom z toho aspoň měli radost.

Za úspěšné jsou považováni ti, kdo dosahují velikášských cílů. Že by se lidem lépe žilo bez mnohých z nich, o tom raději nepřemýšlíme.

Nemám žádný výjimečný talent. Nechci se chovat jako úplné prase.

Ráno do práce, večer z práce. To je moje svoboda. Pokud nějakou práci seženu.

Jak žít?

Tak, abych mohl kdykoli s čistým svědomím umřít. Přizpůsobit se a neškodit. Podporovat svobodu ostatních.

Související text:
Liberální demokracie - Ráj svobody nebo peklo relativizace?

I v roce 2013 trpíme podle Genesis 3: 16-19. Bože, proč?

Pro účely tohoto krátkého zamyšlení jsem si vypůjčil text z Bible - překlad 21. století. Jde o část Genesis, kde Bůh říká Adamovi a Evě, jak je odmění za prvotní hřích:

16 Ženě řekl:

"Rozmnožím útrapy tvého těhotenství,
své děti budeš rodit v bolestech.
Po muži budeš dychtivě toužit,
on ti však bude poroučet."

17 Adamovi řekl:

"Protožes poslechl svou ženu
a jedl ze zakázaného stromu,
země bude kvůli tobě zlořečená!
Po všechny dny svého života
z ní budeš jíst v útrapách;

18 bude ti plodit trní a bodláčí
a ty budeš jíst polní byliny.

19 V potu tváře budeš jíst svůj chléb,
dokud se nevrátíš do země,
neboť z ní pocházíš."

Je Bible tak moudrou knihou, že i v roce 2013 trefně popisuje lidský úděl? Nebo žijeme podle jejího textu a nevíme proč?

Globální platnost citátů hovoří pro první variantu. Zdravý rozum naopak favorizuje variantu druhou.

Ženám v našem civilizačním okruhu už nikdo neporoučí. Nicméně v bolestech pořád většina z nich rodí, ačkoli jsou známy způsoby (nemám zrovna na mysli medikaci), jak jim výrazně ulevit.

Muži si nepomohli vůbec. Technický pokrok udělal z biblického trní a bodláčí metaforu pro stres. Neprofesionalita významné části pracujících dělá z plnění zdánlivě snadných úkolů zátěžové situace.

Přichází čas na změnu

Po tisících let bychom se konečně měli změnit. Bůh nemůže být tak krutý. Za prvotní hřích už jsme trpěli dost.

Postavme se škodlivým stereotypům. Vědomě odtraňujme utrpení. Dokažme, že si zasloužíme být lepší a mít se lépe.

7 důvodů, proč pořád ještě vzhlížím k USA

V mračnech mediálního relativismu dnešní doby se často ztrácí to podstatné. Pod nánosem zpravodajského balastu zapadá, kde je dobro a kde zlo. Není jasné, kdo drží kormidlo a kdo jen vylévá vodu z podpalubí.

Už jako dítě jsem vzhlížel k USA. Kosmické rakety, které spolužáci na svých výkresech automaticky opatřovali písmeny CCCP, moje ruka označovala zkratkou Spojených států amerických.

Moje preference se nezměnily. Proč?

1) Obrovský respekt ke svobodě jednotlivce

Deklarují (alespoň oficiálně) jako svou prioritu nejen osobní svobodu vlastních občanů, ale také se tuto vymoženost snaží vyvážet do světa. Tím napomáhají ke zlepšování životních podmínek obyčejných lidí na celé planetě.

Historie nás totiž jasně naučila, že bez svobody není prosperita.

2) USA jsou pořád velmocí číslo 1

Není sporu o to, kdo je velmocí číslo 1. A ještě dlouho nebude.

Čína má dost práce, aby nakrmila domácí populaci. Autoritářský režim v Rusku je rád, že je rád. Evropská unie se topí v dluzích a šarvátkách.

Prim hrají informace a média. Kdo vyrábí software, přes který běží Internet? Kdo ovládá domény? Kdo má pod palcem vyhledávání? Kdo produkuje nejúspěšnější kulturní statky? USA.

3) Jde tam o ideje

Na rozdíl od našich volených zástupců, kteří se dohadují jenom na úrovni hašení průšvihů, v nichž se údajně ČR již od svého vzniku nepřetržitě nachází, umí politici v USA postavit kampaň na obecných ideách a vizích.

Třeba je mi sympatický spor ohledně zdravotního pojištění. Může stát nutit občana, aby něco kupoval?

4) Američané jsou sebevědomí

Občas se jejich sebevědomí smějeme, někdy působí až trapně. Ovšem jak jinak lze dosáhnout úspěchu než tím, že si budete bezmezně věřit a klidně půjdete proti všem.

Vždycky je menší tragédií, když je člověk přehnaně sebevědomý než naopak. Namyšlencům totiž obvykle osud pěkně nafackuje.

5) Nespokojí se jen tak s něčím

Američané se nespokojí jen tak s něčím, chtějí být nejlepší, neváhají dorazit svého soupeře.

6) Odpouštím jim zbrojní hrátky

Je v našem zájmu, aby byla zbrojní technologie USA nejlepší. Těžko tuto mašinerii financovat bez válek. Jakmile se vytratí ohrožení, začínají peníze na výzkum scházet.

I kovaný odpůrce Ameriky musí uznat snahu stát ve většině konfliktů na straně dobra nebo alespoň menšího zla.

7) Američané jsou velký národ

Evropská unie nebude fungovat, dokud nezačnou reálně existovat Evropané. V USA od malička pracují na tom, aby se všichni vnitřně cítili jako Američané. Proto žijí s tím, že budují společný projekt, a drží v těžkých chvílích při sobě.

Kam dál?
Víme, jak EU a USA vybruslí z dluhové pasti

O bohatství a štěstí aneb Krize smrdí od hlavy

Dříve se bohatství dědilo. Rodiny po spoustu generací kumulovaly majetek a platily daně na určitém území. Na začátku 20. století dochází k radikální změně, šlechta se stává pomalu ale jistě reliktem minulosti a peníze těch nejbohatších vznikají v rámci tržního hospodářství. Pořád ovšem není kam utéct, velká část zisků zůstává na území, kde vznikly.

Dnes jsme jinde. Kapitál proudí téměř bez omezení. Daně se platí tisíce kilometrů od míst s obyvatelstvem, které se podílelo na výrobě zboží či poskytování služeb a jejich spotřebě. Důsledkem je hospodářská krize doprovázená nedostatkem peněz ve veřejných rozpočtech vyspělých států.

Co je příčinou?

Pohádka o americkém snu

Nejbohatší se často chválí tím, že na majetek dosáhli především díky své dřině a inteligenci.

Na Zemi žijí miliardy chytrých a pracovitých lidí. Velká většina z nich má jinou hlavní hnací sílu svého konání než mamon. Zbývají miliony těch, kteří jsou vzdělaní, šikovní a tvrdě makají, aby zbohatli. Ovšem pouze stovkám z nich se vyplní jejich sen.

Je možné být tisíckrát inteligentnější než průměrný člověk? Je možné toho vlastními silami udělat tisíckrát víc? A je možné být tisíckrát bohatší než běžný člověk?

Štěstí = Klíč k bohatství

Předpokládáme-li stejnou míru snahy, pak je pouze štěstí tím, co odlišuje úspěšné od neúspěšných.

Začíná to již před narozením, kdy dostává člověk do vínku příbuzné. Vyvíjí se inteligence a vlastnosti osobnosti.

Pokračuje náhodně zvoleným místem, kde dítě vyrůstá. Můžete dřít jako kůň a být chytrý jako opice, pokud žijete v Ugandě nebo třeba v Mongolsku, není Vám to nic platné.

Máte-li kliku, investuje společnost nemalé peníze do Vašeho vzdělání, zajištění bezpečnosti a všestranného rozvoje. Superbohatí se jí následně odvděčí tím, že své firmy papírově přesídlí na druhý konec světa, kde odvádějí daně.

Dalším mezníkem na cestě k miliardám je nápad. Jedná se o základní jednoduchou ideu, která popohání kupředu veškeré další konání. Obvykle není výsledkem mnohaletého bádání, ale vzniká z momentálního popudu, je někým inspirována a nebo se třeba zdá ve snu.

Sám se na vrchol nevyškrábete, potřebujete spoustu pomocníků. Ačkoli lze částečně ovlivnit výběr lidí, se kterými spolupracujete, každý, kdo někdy přijímal zaměstnance, potvrdí, že k nalezení opravdové perly potřebujete obrovské štěstí.

V podobném duchu bych mohl pokračovat ještě dlouho: zdraví, politická stabilita, přízeň počasí, solidnost obchodních partnerů, módní vlny... Vše zásadním způsobem ovlivňuje možnost úspěchu a má to v rukou téměř výlučně vyšší moc.

Kolosální omyl bohatých

Multimiliardáři kočírující tuto planetu nevidí své obrovské štěstí. Často nemají čisté svědomí, zlé skutky berou jako nezbytnost na cestě k penězům. Vše, co si kvůli mamonu odřekli, je pro ně důvodem k sobeckosti: "Ostatní se flákali, zatímco já dřel. Nikdo mi nic nedal zadarmo, každý drobák jsem si zasloužil."

Výsledkem je obří namyšlenost, kterou nesníží nic. Ani zavinění dnešních hospodářských problémů, ze kterých tyto elity nevidí cestu ven. Což mimochodem také dokazuje, že nejsou tisíckrát chytřejší a pracovitější než Vy nebo já.

Kam dál?
Lesk a bída českých zbohatlíků

Liberální demokracie: Ráj svobody nebo peklo relativizace?

Neutopme se v definicích. Liberální demokracie je politický systém, který funguje ve většině Evropy (od roku 1989 i u nás), v USA, Kanadě, Austrálii... Myslíme si, že občané států, kterým se nedostalo tohoto výdobytku, velice trpí, a proto se snažíme exportovat liberální demokracii do zemí, kde ji zatím nemají.

Zajímavé je, že ani současná hospodářská krize, která přímo souvisí s tím, jak je naše společnost nastavena, nic nezměnila na namyšlenosti euroamerických elit.

Iluze o ráji plném šťastných a svobodných lidí

Onehdy jsem viděl velice zdařilý íránský film Rozchod Nadera a Simin. Mimochodem: Z íránské kinematografie toho rozhodně stojí za shlédnutí víc.

Uvědomil jsem si, jak málo zasahuje stát do životů obyčejných občanů v tzv. totalitních zemích. Každodenní starosti jsou jinde, řešení běžných konfliktů probíhá na nepolitické bází. Ostatně ani u nás za komárů lidé nevstávali a neusínali s myšlenkou na vládu jedné strany.

Svoboda či nesvoboda slova, možnost volit a kandidovat, političtí vězni, to vše trápilo jen zanedbatelnou část populace. Ovšem ekonomická realita dopadala neúprosně na všechny. Každý chtěl volněji dýchat, nemuset lhát a přetvařovat se.

Jak jsme na tom v roce 2012? Stát se stal parazitem, který bere a nic nedává. Peníze z daní přesouvá těm nejbohatším, od nichž si půjčuje na principu revolvingového úvěru. Kdo se ve svém volném čase neprojevuje dostatečně loajálně, dopadne jako pomatený Ladislav Bátora. Kdyby se to samé stalo v Číně, mohl by obrážet svět jako disident. Kdo si dovolí obléci něco jiného než ostatní (např. u mužů kalhoty a košile), sežene jen podřadnou práci a všichni jím budou opovrhovat (porovnejte s ženami v Íránu).

Základní životní potřeby (bydlení, jídlo...) zdražily na takovou úroveň, že se ze svobodných občanů stávají otroci těch samých institucí, kterým cpou biliony státy. Pod kotlem přitápí všudypřítomný marketing a nalévá nám do hlavy pohádku o štěstí založeném na konzumu.

Já si uvědomuji nadbytek. Užívám si ho. Mám co jíst, kde spát. Navíc jsem zdravý a všichni kolem mě (klep, klep na dřevo) také. Na druhé straně chápu permanentní frustraci lidí, kteří se chtějí mít (ať už jsou na tom jakkoli) lépe. A vadí mi zbožštění údajné svobody.

Peklo relativizace

Relativizace hodnot pohřbila jakoukoli pravdu. Političtí vůdcové se vzdali myšlenek na hlásání ideálů, zaměřují se na nejnižší pudy. Stali se z kormidelníků pouhými pozorovateli, popřípadě je jim dovoleno čerpat vodu z podpalubí.

Včera jsem se díval na Otázky Václava Moravce, Petra Nečase mi bylo skoro líto. Působil dojmem zoufalého člověka, na něhož se valí události, které může jen stěží ovlivnit. Obdobně vypadají i jeho zahraniční kolegové.

Běžní lidé nemají kam se obrátit, zbývá jim jen doufat v elementární spravedlnost a to, že kapitáni světové ekonomiky nějak ukočírují svoje hrátky s penězi.

Když změna, tak radikální

Bylo by naivní očekávat zlepšení od stávajících elit. Často se dostaly do popředí kvůli podivným praktikám, jsou navzájem provázány a nemají motivaci k jakýmkoli podstatným změnám.

Něco visí ve vzduchu...

Kam dál?
VÍME, jak EU a USA vybruslí z dluhové pasti

Vesmírný výzkum dostane svět z ekonomické krize!

Ekonomika potřebuje nové impulzy. Lidé potřebují nové cíle a vize. Po celou historii bylo prozkoumávání neznámého zdrojem později zpeněžitelných poznatků, jen díky touze objevovat nové si může dnešní člověk užívat relativně bezpečnou existenci.

V minulosti často nosila prapor pokroku nenávist. Podíváme-li se na dvacáté století, během něhož se život našeho druhu změnil více než za kterékoli století předchozí, zjišťujeme, že téměř všechny zásadní objevy vznikly jako vedlejší produkt více či méně otevřených mezinárodních konfliktů.

Jediná hospodářská krize srovnatelná s tou dnešní byla ve třicátých letech překonána nikoli kvůli osvíceným politikům, ale zásluhou zbrojení, které vyvrcholilo 2. světovou válkou. Kdyby nenastala, krize by se po krátkém oživení vrátila.

Následné období se neslo ve znamení soupeření SSSR a USA. Obě strany obratně přihřívaly napětí, investovaly do inovací, zbrojily. Vidina silného nepřítele zaručovala nepřetržitý přítok finančních prostředků, mnozí lidé měli opravdový strach, což je motivovalo k nadstandardním výkonům.

Dnes žijeme z minulosti. Sklízíme ovoce předchozích krušných časů. Bohužel nám toto ovoce dochází. A proto máme krizi.

Ekonomika se zadrhává. Bohatí peníze neinvestují do toho, aby vznikaly nové statky s služby, nejsou vytvářena nová pracovní místa. Státy splácejí své dluhy mezinárodním spekulantům.

Motoru dochází palivo, kucká. Pokud rychle nedodáme nové, přestane se otáčet úplně. Pak bude velice těžké ho opět nahodit.

Zbrojení bývalo vždy efektivní cestou z hospodářských potíží. Investice se vrátila sice jen při úspěšném tažení, zato princip byl jednoduchý: Zaplatit armádu, získat nové zdroje.

V globalizovaném světě nastává problém. Není velký nepřítel. Pro všechny zásadní hráče je výhodné kamarádit se. Zbrojení nezajišťuje inovace, státy investují do základního výzkumu pouze minimum. Když nejde o život, jde o h...o.

Soukromníci jsou moc lakomí, syslí. Vývoj se zastavil. Vládne krize.

Je třeba nalézt nový společný cíl. Novou vizi. Něco, co spojí všechny lidi. Něco, kam se dají investovat prostředky, které rozhýbou ekonomiku. Něco, u čeho lze garantovat návratnost, kde je velká míra inovací. Musíme najít spoustu pracovních míst v oboru zajišťujícím trvalou perspektivu.

Vesmírný výzkum splňuje vše výše požadované. Nebraňme se tomu. Zapšklí jedinci budou určitě kafrat, že se mají dát raději peníze tam či onam. Ať si kafrají, kdybychom dali na ně, ještě lezeme po stromech.

Neukojitelná touha prozkoumávat neznámé udělala z člověka vládce Země. Pokud ji uměle potlačíme, nemůžeme jako druh nadále úspěšně existovat.

Kam dál?
5 důvodů, proč dnes máme kapitalismus s lidskou tváří

Kdy nám konečně přestanou vládnout věci?

Včera jsme viděli zajímavý dokument s názvem Nakupuj, dokud nepadneš. Velice pěkně tam popisovali, jak mazaně nám výrobci vnucují spoustu nepotřebných věcí. Zasaženi jsou všichni, ti vnímavější o tom ví, ti tupější ne.

Utrácíme více za nezbytnosti nebo za zbytečnosti?

Smutné na dnešní době je to, že se řada lidí stala otroky zbytných věcí. Což Vám ani sobě nikdy nepřiznají, natolik jsou zblblí reklamami a údajným očekáváním okolí.

V práci se stále ještě odměňuje doba tam strávená, nikoli reálně podané výkony (nestíhající neschopa bývá za hrdinu, protože nezvládá svou práci a má moc hodin). Chcete-li si opatřit všechno, co je Vám vnucováno, není jiná cesta než vyhandlovat čas za peníze. Jsou to jednoduché počty, vyděláváte-li 100,- Kč čistá ruka na hodinu, pak např.:
- auto za 240 000,- stojí 2 400 hodin Vašeho života (100 dnů natvrdo),
- nová sedačka do obýváku za 24 000,- stojí 240 hodin Vašeho života (10 dnů natvrdo)...

Narazil jsem na 2 zajímavé grafy. Je z nich hezky patrné, za co utrácíme a za co bychom chtěli utrácet víc. Na prvním z nich zaujme, že vydáváme za bydlení i potraviny méně, než je součet rekreace + vybavení bytu + alkohol s tabákem + odívání a obuv. Šokující jsou výdaje za dopravu - bude hůř. Na druhém si všimněte nechuti utrácet více za kvalitnější jídlo a touhy rozhazovat za kraviny.
Graf 1

Graf 2


Kdy nám přestanou vládnout věci?

Onehdy jsem zaslechl od ing. K., který nechce publikovat, zajímavý názor, jehož gró je to, že vládne závist a chuť se předvádět. Přijde-li návštěva, je důstojně pohoštěna. Nevidí, jak rodinka žere každý den odpadky. Ale vidí novou kuchyň, co má kdo na sobě, fotky z dovolené...

Pomocí nařízení shora to změnit nepůjde. Z historie víme, že vždy zaniklo vše, co bylo špatné. Iluze štěstí z vlastnictví pitomin stále ještě mocně přebíjí negativa. Ne na věky. Logicky musí nastat okamžik, kdy i ten největší trouba zaregistruje následky vlády věcí: Zlikvidované vztahy, podlomené zdraví a poničená příroda.

Co pak?

Je třeba zodpovědět klíčovou otázku: Co by lidé dělali, nebylo-li by třeba produkovat velké množství zbytečností? Málokdo v dnešní době využívá volný čas k něčemu jinému než k té čí oné formě utrácení. Pracovní doba je bariérou, zaměstnanec 8 a více hodin za den utrácet jednoduše nemůže. U velké většiny populace by způsobilo zkrácení pracovní doby při zachování současné výše měsíční mzdy obrovské finanční problémy. Lidé by bohužel odmítali trávit nově získaný čas hraním s dětmi, čtením knížek, procházkami nebo jinou činností, která téměř nic nestojí.

Výroba kvalitního jídla pomocí technologií šetrných k životnímu prostředí (nemám přímo na mysli profláklé Bio potraviny) zabere mnohonásobně víc času než dnes používané metody. Dodavatelsko-odběratelské vztahy a doprava v rámci menších celků rovněž nemohou fungovat tak efektivně jako velkovýroba s distribucí po celém kontinentu.

Vzniká zde obrovský prostor pro nová pracovní místa přímo tam, kde lidé žijí. Běžný občan dojíždějící 30 kilometrů vyrábět zbytečnosti tak může být zaměstnán kousek od domova. Navíc může dělat něco smysluplného. Peníze ušetřené za cestování a nepotřebné věci bude utrácet za dobré potraviny z regionu. Tím zajistí dlouhodobé fungování tohoto systému, za který jistě dostanu Nobelovu cenu :)

I když nevím, nevím. Komunismus by také mohl fungovat, kdyby lidé nebyli chamtivé a tupé prasata.

Kam dál?
Náš přístup k pracovní době: Jedna z příčin krize

Nadané dítě: Jaké by mělo být, aby v životě uspělo?

Chodím teď na předmět s názvem Psychologie nadaných dětí. V souvislosti s tématy, s nimiž se v jeho rámci setkávám, mám v hlavě pár myšlenek, a tak bych Vás dneska chtěla pozvat k takovému krátkému zamyšlení na téma nadání. Hlavní otázka, která bude předmětem tohoto článku, je tato: Kdo to je nadaný člověk? A jaký by měl být, aby uspěl v dnešním světě? K tomu, abychom nad tím mohli bádat, si ale nejprve potřebujeme uvědomit, jak nahlížíme na pojem nadání.

Historie vs. současnost

Vědecký náhled na to, co je to nadání nebo talent se v čase vyvíjel. Zatímco ve 20. letech byl běžně přijímaný názor amerického psychologa L. M. Termana, že nadaní jsou kromě školních úspěchů a intelektové obdařenosti nadprůměrní také po stránce fyzické, zdravotní, v oblasti sociálního přizpůsobení a dokonce morálních postojů, dnes se na ně díváme výrazně jinak.

Přijímáme myšlenku, že člověk může být nadaný v některé oblasti, zatímco v jiné může dosahovat průměrných nebo podprůměrných výsledků. To má zcela konkrétní důsledky pro praxi. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, jak je koncipovaná naše současná vzdělávací politika ve vztahu k rozvoji nadání u dětí. Podle vyhlášky o vzdělávání žáků se specifickými vzdělávacími potřebami a žáků mimořádně nadaných má prý právo na rozvoj svého talentu např. i dítě s talentem sociálním. Nevím, kdo to kde diagnostikuje a jen těžko si umím představit, že by učitelé talent takového žáka cíleně dále rozvíjeli, ale myslím, že to není špatně myšlené. Nahrává to tomu, abychom se dokázali dívat na lidi kolem sebe jako na talentované i v oblastech, o kterých jsme třeba dříve jako o sféře talentu neuvažovali, protože jsme se na nadání dívali třeba příliš úzce (např. jenom jako na výjimečné intelektové schopnosti).

Kulturní odlišnosti

Nadání je v myšlení lidí ukotveno různě. Poměrně výrazné rozdíly v pojetí nadaného dítěte nebo člověka obecně jsou i mezi severní Amerikou a Evropou, kde bychom to dnes už možná ani tak úplně nečekali. Zatímco Američané si jako nadané dítě představí v kolektivu oblíbeného, sportovně úspěšného chlapce, u nás v Evropě je to spíš malý vědátor zahrabaný v knihách s věčně rozvázanými tkaničkami. Na mě osobně z toho dýchá určitá tradice. Vypovídá to o tom, že Evropa stále ještě neztratila svoji jedinečnost a o tom, že euro-americká kultura stále není úplně jednolitým celkem.

Nadané děti a úspěch

Nadané dítě. Nálepka, kterou by asi každý rodič rád svého potomka označil. Méně si ale uvědomujeme, jak moc ve svých myšlenkách spojujeme nadání s úspěchem. Můžu se plést, ale domnívám se, že řada lidí má mezi těmito dvěma věcmi jasnou asociaci. Kdo je nadaný, měl by být přece taky úspěšný, no ne? Z mého úhlu pohledu to ale v realitě nemusí být tak úplně pravda. Záleží na tom, jak nadání měříme a definujeme. Kdo zaručí, že člověk, který vynikajícím způsobem zvládl intelektové nebo jiné testy, bude schopen uplatnit své schopnosti v reálném životě, který bývá mnohem komplikovanější než testová situace? Schopnost být úspěšný zdaleka není závislá jen na nadání (ať už v oblasti intelektu, hudby nebo třeba sportu), ale i na osobnostních vlastnostech. Rysy charakteru jako je vytrvalost, odolnost vůči stresu nebo ochota riskovat mohou nadání jak podpořit, tak utlumit. Významnou roli může hrát např. i kvalita označovaná jako emoční inteligence.

Co vlastně chceme?

Na předcházejících řádcích jsem se zabývala tím, jaký je náš pohled na nadané, jak je definujeme a na čem je to závislé. Nyní už jen zbývá zodpovědět otázku, jaký by měl nadaný člověk být. Odpovědi závisí na tom, jakou přijmeme perspektivu a jaké hodnoty vyznáváme. Chceme-li, aby byl úspěšný v dnešním světě a na současném trhu práce, budeme inklinovat k tomu, že by měl být flexibilní, dobře se adaptovat na změny, umět efektivně komunikovat, rychle řešit komplexní problémy, osvojit si výhodný styl vedení lidí... Bude-li nám záležet spíš na morálních postojích, o kterých hovořil Terman, vrátíme se asi k hodnotám jako je čestnost, ochota stát si za svým názorem, poctivost a stálost. Jde něco takového dát dohromady? Je možné integrovat v jednom člověku oba tyto pohledy? To už ponechám jako otázku do diskuze...



Kam dál?

K čemu je školní psycholog a jak může pomoci