Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl

3) Hlavně měj holka rozum! Nebo budeš hrozně nešťastná...

Tohle životní naučení jsem slýchala od babičky v dětství často. Zjevně jde o moudro podložené životní zkušeností. Babička nelitovala své tehdy rozumové volby partnera (alespoň tak, jak to vidím) zejména proto, že se do něho později zamilovala. V jejich korespondenci je postupně rostoucí blízkost hodně vidět. Jak se tak stalo? Dovozuji, že děda měl prostě pravdu. Skutečně měli dobré předpoklady tvořit harmonický pár. A závazek a intimita vedly nakonec i k vášni.

Důležitý byl společný čas, chuť si naslouchat a vztah budovat – a také společné překonávání protivenství, které mladému páru do cesty stavěla doba. Dokonce z Reichu děda babičce na podzim 1943 píše, že vnímá, jak odloučení jejich vztah utužilo. ale že už by to opravdu mohlo stačit. I na romantiku konečně dochází, když si píší, jak se jim o sobě navzájem zdá a touží po sobě.

4) Žijeme spolu v klidném souladu...

Vzájemné zalíbení a podpora přetrvaly i po dědečkově návratu domů, sňatku a poté, co se jim v roce 1944 narodil syn. Vyčíst je můžeme z dopisů z druhé poloviny roku 1946, kdy si děda odbývá vojenskou službu na druhé straně republiky (opravdu kroutím hlavou nad tím, jak se k nim chovala republika – po válce ještě vojenskou službu... – co jsou ve srovnání s tím stesky naší generace?).

Konkrétně větu s manželkou spolu žijeme v klidném souladu pak napsal dědeček do svého životopisu v roce 1970. A vzhledem k tónu dopisů rodiny i fotografií ze sedmdesátých let nešlo o žádnou lež. Ostatně já je tak pamatuji i v letech devadesátých, kdy jsem s nimi pobývala. Pevný řád a laskavost byly v jejich domácnosti mile vyvážené. A jejich vztah díky vzájemnému pošťuchování i objetím na pohled radostný a živý.

5) Životní bilance? 80 let, z toho cca 60 spolu...

Dědeček a babička oba zemřeli krátce po dosažení svého osmdesátiletého jubilea. Zanechali na planetě dva syny, pět vnoučat a zatím nedokončený počet pravnoučat (dosud 9, brzy snad deset :-) ). Celou rodinu dokázali stmelovat dohromady díky tomu, jak investovali svou energii. Tvořili srdce rodiny, která se scházela v prostorách společné chalupy a ukazovali nám všem příklad, jak se dá společně žít.

Zemřeli v mém dospívání (děda, když mi bylo dvanáct a babička v mých šestnácti). Strašně mi chyběli. Později jsem měla dojem, že jsem je hodně idealizovala. Tohle připomenutí jejich životní cesty mi ale ukazuje, že ta idealizace zas tak velká nebyla. Tedy klobouk dolů a dej vám pánbůh věčnou slávu. A babi, měla jsi pravdu i se svým však vy si jednou vzpomenete...

Jak vše začalo?
Krabice s dopisy

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl

Všechno je, jak má být. A mně se v rámci tohoto platného zákona řídícího naše kroky podařilo najít dva dny, kdy jsem se ponořila do životů mých prarodičů prostřednictvím nalezených dopisů a fotografií. Velmi cenné dva dny, které mi svého druhu říkají i něco o mé historii.

Doporučuji proto – máte-li možnost nějakou formou, pátrejte. Možná se Vám objasní něco, čemu jste dříve nerozuměli.

Já zjistila leccos, co jsem nevěděla. Například, že oba hráli v mládí ochotnicky divadlo. Objevila jsem další babiččiny ctitele i krásné fotky lidí, v jejichž společnosti se prarodiče pohybovali, sestavila příběh jejich vztahu a alespoň zčásti porozuměla kontextu, v němž žili – společenskému i rodinnému. Což mě těší, neb sami už mi o tom vyprávět nemohou...

Moji milí prarodiče, díky za Vaši žitou moudrost a následující inspirace k úvahám. Snad nebude vadit, když se o ně podělím i včetně některých vašich zážitků.

1) Romantická láska jako základ spokojeného manželství?!

Líbí se mi na Tobě Tvá klidná a prostá povaha. Jsem přesvědčen, že spolu můžeme vytvořit životní harmonické soužití.

Podobné věty psal můj jedenadvacetiletý dědeček babičce, když jí bylo asi šestnáct a půl. Podzim 1939. On nastoupil na vysokou školu (Němci je zavřeli asi 3 měsíce potom). Ona dokončovala Vesnu, obor dámská krejčová. A zhruba půl roku spolu chodili. Pak ale babička zřejmě chtěla žít trochu jinak. Kdo by se divil, krásné, oblíbené, živé sedmnáctileté děvče. Dostávala taky mnohem romantičtější dopisy a vyznání. Děda jí vrací korespondenci, prsten a přeje jí mnoho štěstí v životě...

2) Trpělivost růže přináší

Nicméně z jejího života nemizí. Dál se s ní chce vídat, žádá přátelství, které považuje za hodnotnější než lásku – cituje dlouze tehdy oblíbeného francouzského spisovatele Jeana Mauroise, který lásku vidí jen jako pobláznění nepřinášející stabilitu ani spokojenost.

Čas plyne.

Babička pracuje v krejčovském salonu, hraje divadlo a v rámci tehdejších omezených možností se baví s partou příbuzných a přátel. A – neptejte se mě, jak, neboť v té době obě žili v rodné vesnici a stýkali se osobně - se v roce 1942 úředník dědeček stává jejím snoubencem.

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Narcismus, láska a sebeláska

...a co to znamená, když se řekne "narcismus".

Možná jste někdy slyšeli pověst o Narcisovi... starý příběh ho zobrazuje jako člověka přespříliš zamilovaného do svého odrazu na vodní hladině...
A možná jste někdo četli Oscara Wilda, který napsal moc krásnou a působivou knihu s názvem Obraz Doriana Graye...
A nebo jste se setkali s některými texty od Christophera Lasche a nebo Gillese Lipovetského...
...a třeba vám na základě toho vrtá hlavou, jak to vlastně je s tím "narcismem". Co tento pojem znamená a jak se na něj dívá současná psychologie, to je předmětem následujícího článku.

Psychologie jakožto věda má samozřejmě velmi bohatou historii. Zastavme se alespoň u těch nejzásadnějších jmen. Jedním z prvních badatelů na poli lidské psyché, kteří o tomto tématu hovořili, byl Sigmund Freud. Pojímal narcistického jedince jako člověka, který dokáže vytvářet vztahy jen sám k sobě. Hovořil také o tom, že narcističtí pacienti nejsou schopni vztahu s psychoanalytikem, což práci s nimi zásadně komplikuje. Psychoanalýza totiž velkou část své působnosti staví na tzv. přenosu, což je, zjednodušeně řečeno, to, že pacient promítá do vztahu s pychoanalytikem své vztahy dřívější, zvláště ty s rodiči.

Z dalších psychologů, kteří se narcismem zabývali, je třeba jmenovat alespoň Heinze Kohuta a Otto Kernberga. Díky prvnímu jmenovanému se zrodil názor, že narcističtí pacienti přenosu schopní jsou. Jen nepřenášejí vztahy v celku, ale pouze některé části z nich - tzn. jsou léčitelní. Vznik narcismu připisoval málo empatickým rodičům. Kernberg byl zase přesvědčen, že rodiče "narcise" byli chladní a odmítaví - nezahrnovali láskou dítě za to, jaké je, ale pouze "zaslouženě". Člověk, který je takto vychován, je pak v posuzování svých činů sám k sobě krutý.

A jaké jsou vlastně znaky narcistní osobnosti? A koho lze za narcistní osobnost označit?

Narcismus je charakterizován velikášstvím a potřebou nekonečného obdivu. Objevují se fantazie o obrovském úspěchu, kráse, o své vlastní důležitosti. Bývá arogantní, závistivý a nemá dostatek empatie vůči druhým lidem. Někteří mají také tendenci se předvádět. Na první pohled by se mohlo zdát, že se přespříliš milují a na druhé lidi "kašlou". To je ale právě podle Kohuta paradox narcise. Nemá sebelásky příliš, nýbrž kriticky málo. Proto přístup k pacientům funguje na principu nabídnutí bezpodmínečného přijetí/lásky od terapeuta směrem k pacientovi. Daný člověk najednou nemusí být ve všem nejlepší a naprosto super... stačí, když prostě bude... Cílem je pomoci mu, aby sám sebe přijal. Když se mu to podaří, zvýší se i jeho kapacita k navazování vztahů k jiným lidem.

A co z toho všeho vlastně vyplývá? Resp. alespoň tedy, co jako zásadní vnímám já?

Vůči vlastním dětem bychom měli být tolerantní. Proto, abychom je měli rádi, přece nemusí mít samé jedničky, být hvězdami ve sportu a ještě vynikat v kreslení.
Vůči sobě bychom měli být tolerantní také. To, že se někdy něco nepovede, neznamená, že jsme špatní. Je to úplně normální. Ať už nás rodiče vedli k čemukoliv.
A vůči ostatním lidem? Inu, zase... být tolerantní. Budeme-li po nich chtít příliš, leda tak posílíme jejich osvojené vzorce, a navíc ještě budeme zklamaní...
Toť (velmi) krátký, jak by řekl například náš drahý poslanec a krajský lídr David Rath( :)) ), exkurz. Narcismem se však nezybývali pouze psychologové. Výše zmiňovaní pánové Lasch a Lipovetskij patří spíše do sociologických vod. Ale na to, jak viděli narcismus oni, se (možná :) ) podíváme až v některém dalším článku. Problematika narcismu je na pouhý jeden článeček příliš složitá...

Kam dál?
Láska a blízkost

Zdroje: kniha Základy psychoterapie - Stanislav Kratochvíl, výuka klinické psychologie na FSS MUNI


Stránky komiksu Vesnička

Láska a erotika: Co je normální?

Hned na začátek avizuji, že dnešní díl našeho miniseriálu o lásce je jubilejní: desátý. A zároveň také poslední. Ne že by už neexistovala témata spjatá s láskou, to nehrozí, neb láska v některé ze svých podob vstupuje snad do všech oblastí lidského snažení, ale přiznám se, že momentálně mě toho příliš oduševnělého či snad publikovatelného k tomuto tématu nenapadá. Nicméně, má-li milý čtenář v tomto nějaký nápad, přání nebo požadavek, nechť nám jej sdělí... milerádi se na něj podíváme, téma zpracujeme a třebas i na základě takového podnětu vznikne i nějaký ten článek... ;)

Ale teď již vzhůru k předmětu dnešního (a mírně odlehčeného) příspěvku.

"Láska, sex a něžnosti"

...tak zní název leckteré rubriky v leckterém časopise pro mládež. Ženské časopisy rovnou prezentují podobná témata nejen uvnitř, ale i na obálkách. A když si otevřete server zpovednice.cz, vypadne na vás (mezi jiným, ovšem téměř v menší míře zastoupeným) podobný obsah, akorát že tady (ač méně často) i z pohledu chlapů. A na co je asi zaměřený server sexus.cz uhodne každý.... Když to tak zhodnotím a přidám si k tomu léta trvající popularitu dr. Uzla, zdá se, že v oblasti fyzické lásky narážíme docela často na problémy, u kterých nevíme, jak je řešit, nebo si alespoň nejsme tak úplně jistí... Výborné jsou také otázky "co je normální?", případně „jsem normální, když...? (doplňte si cokoli od "mám tak a tak velké stydké pysky" po "toužím po sexu v autobuse").

Jo, ten čas a posuny normality...

Občas mě napadá, jaké to asi bylo před 100 nebo 150 lety. Když se v roce 1856 narodil Freud, bylo normální, že dáma, která odhalila svůj kotník, byla málem promiskuitní. A že když bylo ve společnosti zmíněno něco, co se jen vzdáleně dotýkalo výše zmíněných intimních témat, upadalo se do mdlob. Veselé a dozajista nadsazené, avšak pro vytvoření obrázku velmi užitečné a názorné, doporučení pro novomanželky z této doby koluje na Internetu v mnoha formách, a tak ho zde nebudu podrobně rozebírat (ale kdo chce, máte ho třeba tady). /Čímž ovšem nechci říct, že by všechny ženy té doby byly takto puritánské či se takto chovaly, určitě existovaly i přívětivější "exempláře";)/

Jak je vidět už jen z těchto několika náznaků, praktikování sexuality a hlavně náhled společnosti na ni se vyvíjí stejně jako všechno ostatní (a logicky v součinnosti s tím). Vězte proto, že uvažování o normalitě nemá smysl. (I když někteří lidi si myslí, že ten dnešní pohled je zdravější, neb se soudí, že dnešní volnější přístup k sexu má na svědomí úbytek hysterií;) ) (Jo, a kdo by byl jako fakt vystresovaný: jako nemoc, resp. porucha osobnosti se medicínsky bere až to, když někdo něco provádí bez souhlasu toho druhého... takže sado-maso klidně můžete, ale laskavě respektujte domluvená zastavovací slova;)) )

A na závěr si dovolím vlastní názor na to, co je nikoli normální, ale správné: buďme rádi, že máme někoho, koho máme rádi. A kdo má rád nás. A dělejme spolu, co nás oba baví, neb jedině to, co přináší radost oběma, může upevňovat vzájemný vztah. Howgh, domluvila jsem.:)

Jo, a na úplný závěr a na rozlučku si dovolím citovat jeden z podařených kousků pánů Svěráka a Smoljaka – a samozřejmě také našeho českého génia Járy da Cimrmana /ze hry Akt/.

Erotika
Erotika, erotika,
proč se nás tak mocně týká?
Oč by bylo méně bolu,
kolem kamen, kolem stolu,
oč by bylo více síly
pro sekyry, dláta, pily,
pro lopaty, pro motyky
nebýti té erotiky.

...tak to vidíte - a kde jsme mohli být??! Co více dodat?:)

Kam dál?
Láska, mýty a pohádky

Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Tenhle díl našeho seriálu by se klidně mohl jmenovat i Láska a bolest. Jsou to totiž právě rozchody, které jsou asi nejčastější příčinou milostného zranění. Každý, kdo někdy prožil nějaký rozchod, ví, že všechny ty pocity kolem jsou nepopsatelné asi tak jako láska sama. A že rozchod s někým, koho milujeme, je nepředstavitelný. Přesto bych se dnes chtěla zaměřit na některé aspekty tohoto tématu. Nejprve z hlediska partnera opouštěného, následně z hlediska partnera opouštějícího.

Proč nás rozchod tolik bolí?

To má samozřejmě několik důvodů. Kromě toho, že ztrácíme (a to většinou definitivně) člověka, kterého milujeme, což je velmi dobrým důvodem ke smutku samo o sobě, děje se tu ještě jedna dosti nepříjemná věc. Byli jsme zavrženi, vyhodnoceni jako nevhodný partner, zařazeni do škatulky "nevyhovující". Něco na nás člověku, kterého jsme milovali, vadilo natolik, že už s námi nechce být. Nebo s námi nechtěl být nikdy a vlastně byla klika, že jsme s ním mohl být aspoň chvíli? Hlavou nám tepe: "A miloval(a) mě vůbec???“ Tyto otázky a myšlenky úzce souvisí s naším sebehodnocením. Pokud nás někdo, koho považujeme za vhodného, dobrého a žádoucího partnera, za takového nepovažuje, bolí to vždycky. Pokud jsme s ním měli vztah, bolí to o to víc, protože si to nemůžeme zdůvodnit tím, že nás pořádně nezná. Při rozchodu je tedy zásadním způsobem atakován náš pocit vlastní hodnoty. A možnost, že my sami jsme špatní, nás možná zraňuje ještě víc než to, že ho nebo ji už dost možná nikdy neuvidíme... a když si přidáme nejistotu a na počátku někdy i téměř nemožnost představit si náš život jinak než s ní(m), pochopíme, proč je postavit se na vlastní nohy po rozchodu tak těžké...

A jak to vidí druhá strana?

Ani pro toho, kdo se rozchází, nebývá situace jednoduchá. Asi nikdo z nás netouží zraňovat lidi, které jsme milovali, i když už to teď třeba není pravda... Přece jen jsme toho spoustu prožili, místy to třeba nebylo fajn, ale místy taky bylo... Osobně věřím tomu, že většinou přece jen máme toho člověka pořád aspoň trochu rádi... A občas si taky nejsme úplně jistí, jestli děláme tu správnou věc. To je jeden důvod, proč se nám do rozchodů moc nechce. Proto o nich taky často dlouho přemítáme a i ve vztazích, které nejsou spojeny dětmi nebo společným majetkem, mohou úvahy o rozchodu zabrat měsíce. Ale máme ještě jeden důvod, proč se rozcházíme neradi, a tím je sám akt rozchodu a reakce protistrany. Co řekne? Jak se zachová? Co když bude brečet?? Co mám dělat já? A jak jí/mu to mám vlastně říct? Navíc jsme vystaveni tomu, že v tento moment jsme my „ti zlí“, což nám taky nemusí být moc po chuti. A když už překonáme i tohle (a jako že se tomu v dnešní době internetu a mobilních telefonů někteří zbabělci vyhýbají, což považuji za neomluvitelné), zbývají nám ještě otázky jako: bude mě nenávidět jen chvíli nebo až do konce života? Jak moc jsem jí/mu ublížil(a)? A uvidíme se ještě někdy? A co mám proboha dělat, když ji/ho potkám?

Jak vidíme, rozchod je zátěžovou situací pro obě strany. Yoram Yovell, izraelský psychiatr, ve své knize Láska a jiné nemoci dokonce píše, že při rozchodu zažívá opouštěný i opouštějící analogické pocity, neboť všichni jsme "od přírody" vybaveni silným strachem z opuštění. Ten je biologicky funkční pro mláďata a jejich rodiče a přenesl se nám i do partnerských vztahů. Yovellova myšlenka je vcelku jednoduchá a zároveň brilantní: pokud má lidské mládě přežít, je důležité, aby se o ně v prvních letech jeho života někdo staral. A příroda jakožto vysoce účinný systém k tomu vytvořila podmínky: strach z opuštění má nejenom mládě, ale i rodič (napadá mě, jak toto může souviset např. se strachem rodičů o děti, ale to už jsem příliš daleko od původního problému), tedy nejen opuštěný, ale i opouštějící. Ačkoli je zmíněná teze poměrně odvážná, věřím tomu, že z vlastní zkušenosti mohou někteří lidé konstatovat, že pocity a myšlenky, které nám víří hlavou, jsou podobné, ať už jsme kteroukoli z rozcházejících se stran.

Na druhou stranu asi všichni cítíme, že v nevýhodnější pozici je opouštěný partner, proto mu budiž alespoň útěchou, že ani ten druhý to nemá až tak úplně lehké... a přejme mu, ať je ta jeho životní cesta se bez toho původního partnera vine a klikatí jen krásně... A na závěr ještě malé upřesnění: ani Yovell netvrdí, že výše popsané platí vždy a u všech, neb se zcela bez diskuse vyskytují i případy, kdy se opouštějícímu partnerovi spíše uleví, než že by trpěl...přesto si myslím, že lze jeho koncepci považovat za velmi inspirativní...

Kam dál?
Proč právě ta a proč právě tenhle...

Láska a blízkost

O tom, že je láska úzce spjata s blízkostí, nemůže být sporu, ať už se jedná o blízkost emoční nebo fyzickou. Blízkost je vedle touhy, radosti, pomoci, záležení a řady dalších věcí jedním z pojmů, jimiž se můžeme pokusit lásku charakterizovat, ač víme, že snaha podat přesnou definici takto komplexního pojmu by byla nesmyslná.

Téma blízkosti je ale pro lásku klíčové i z jiného důvodu, neb otázka: "jak blízko si být", je v mnoha (a nejenom partnerských) vztazích živá. Vzhledem k tomu, že naše vztahy s lidmi se během života proměňují, je logické, že i téma blízkosti je třeba přehodnocovat. Jiná je situace u čerstvě zamilovaného páru, jiná u páru po dvaceti letech soužití, jiná je u matky a právě narozeného dítěte a u stejné matky, když je dítěti třeba třináct nebo třicet... a tak bychom mohli jmenovat dál...

A na jakém se vlastně pohybujeme hřišti?

Na jedné straně je totální nezájem, na druhé zase úplné splynutí, kterému ve vyhrocené podobě říkáme konfluence. Něco, co se podobá druhému zmíněnému, můžeme prožívat například právě v začátcích milostného vztahu. Milenci mají potřebu být neustále spolu, společně se vymezovat proti okolí, staví si společné „my“... a konfluence nastává, když přestanou (nebo někdo z nich přestane) rozlišovat, co je čí potřebou, zájmem nebo touhou. Pokud taková situace trvá delší dobu, je na místě ptát se, zda pár není u sebe až příliš.

Existují ještě ti dva lidé jako samostatné jednotky nebo už spolu zcela splynuli a můžeme je tedy označit za konfluentní? A jak to každý z nich vnímá? Ono to na první pohled nevypadá vůbec hrozivě, neb u konfluence můžeme mít pocit, že zažíváme právě tu pravou lásku... jsme stejní, chceme to samé, jsme spolu, nejsme sami... na druhou stranu se nám po čase ale přece jen může zdát, že nemáme svůj prostor a můžeme takovou situaci chtít změnit. A zde číhá tak trošku nebezpečí – co když bude druhý partner proti? Přežije to pak náš vztah? A nebo naopak - přežijeme my, když se partner od nás bude chtít trošku vzdálit? To, jak se konfluentní přístup ke vztahům někdy může vymstít, dokladují případy lidí, kteří o toho, s kým se jim tak pěkně splývalo, definitivně přišli. Zcela se jim zhroutí svět, a tak se může stát např. i to, že se stanou klienty psychiatrických zařízení... Takže i tady, ať chceme nebo nechceme, platí, že extrémy jsou prostě nebezpečné...

Otázka vyvažování míry „být sám“ a "být spolu" je tedy velmi citlivá a v každém vztahu je třeba ji (nejlépe hned od začátku) na velmi citlivých vahách vážit. Ač je každý člověk bere trošku jinak, obecně se dá konstatovat, že ani jeden z extrémů není dobrý. Pokud hovoříme o nezájmu, je to asi jasné. Láska tu není, zhasla nám jako svíčka či se vypařila jako pára nad hrncem. Pokud hovoříme o splývání, jak už jsem naznačila výše, i tady je třeba být opatrnější... Dobrým pomocníkem ve stanovování míry blízkosti tak, aby nám vyhovovala oběma, je samozřejmě, jako v lecčems, dobrá komunikace... Partneři obecně bývají rádi spolu. A je to tak prima, protože budování intimity ve vztahu je velký a důležitý úkol a bez ní bychom snad ani vztah nemohli nazvat vztahem. Ale každý taky někdy chce a potřebuje být sám. A ač je to téma třeba ne úplně typické, říkám si, proč ho do společných rozhovorů nevnést... a osobně bych se za to přimlouvala... ono už jen uvědomit si, co my sami v tomhle směru právě skutečně potřebujeme a chceme, může někdy pomoci předejít některým hádkám nebo nedorozuměním... stejně jako to, když to druhé straně srozumitelně objasníme... Inu, tolik obecně o intimitě, autonomii a konfluenci.

A jak se na to dívám já?

I když se může zdát, že tady proti konfluenci brojím, osobně si myslím, že určitá touha po splynutí nebo alespoň spoluplynutí je normální a běžnou věcí. A je logické, že ji chceme realizovat právě s osobou, kterou milujeme. A je pěkné si toho užívat. Na druhou stranu je ale dobré mít na paměti, že bychom svůj život neměli stavět jen na jednom pilíři, neb ten, ať je to jak chce nehezká představa, může jednou z různých příčin spadnout. Proto (a nejenom proto) bychom v této věci měli být flexibilní... a až jednou partner(ka) bude chtít jít na pivo nebo na volejbal bez nás, nehroutit se z toho a nepodezírat ho/ji, že už nás nemiluje nebo má jinou/jiného... každý holt potřebujeme občas vypadnout...

A jak to máte s blízkostí Vy? Máte tendenci s partnerem splývat? Nebo Vás to nikdy ani nenapadlo? Projevte svůj názor v diskusi pod článkem. Budeme se těšit. :)

Kam dál?
Láska rodičovská a dětská

Láska, mýty a pohádky

V dnešním článku bych se chtěla podívat na několik vybraných mýtů a pohádkových scénářů a na to, co si z nich můžeme brát do svého každodenního života v podobě vnitřních přesvědčení. Cílem je poukázat na to, jak mohou vstupovat do našich vztahů a lásky. Článek má být tak trošku upozorněním, neb podléhat některým mýtům nemusí být zrovna zdravé...

Nejprve krátce o mýtech

Mýtus je ve svém asi rozšířenějším významu slovo, které odkazuje k tradovanému příběhu či k pomůcce, jakou si lidé vysvětlovali různé jevy před vznikem filosofie. Starověké mýty nám vypráví o bozích, polobozích, kentaurech, vílách, lidech a mnohých jiných stvořeních, která před dávnými časy obývala zemi. Mluví o jejich životech, vztazích, příhodách, odměnách, trestech, zvycích… Psychologie zase akcentuje trošku jiný význam tohoto pojmu. Podle ní je mýtus přesvědčení, kterému věříme a jež můžeme sdílet s našimi blízkými i vzdálenějšími lidmi. Přesvědčení, které nás vybízí následovat určitý model jednání. Ale dost už suché teorie, přejděme k zelenému stromu života...

Příběh Pygmalionův

Pygmalion byl velmi nadaným řeckým sochařem. Věnoval se svému umění a od žen se držel dál, neboť byl přesvědčen, že jsou marnivé, zlé a vůbec, že prostě není radno se s nimi zaplétat. Jednou se mu ale podařilo vytvořit sochu dívky tak krásnou, až se do ní zamiloval. Pojmenoval ji Galatea, staral se o ni a o svátcích bohyně lásky Afrodity obětoval této bohyni a vroucně ji prosil, aby jeho soše vdechla život a umožnila mu se s ní oženit. Afroditě se sochaře zželelo, jeho přání vyplnila a on směl žít s dívkou, již si sám vytvořil... a dokonce s ní měl dítě... Zajímavě na tento příběh navázal George Bernard Shaw, jehož hra Pygmalion je známější ve své zfilmované podobě pod názvem My fair lady. I zde si muž vlastně vytvoří, resp. spíše přetvoří ženu podle svého… A co je vlastně podstatou tohoto příběhu? Poměrně jednoduché poselství, a to, že není možné milovat někoho, koho člověk sám nestvoří, případně alespoň neupraví dle svého. Každému je asi jasné, že takovéto vnitřní přesvědčení nemůže dost dobře vést ke spokojenému vztahu, neb přetvoření se většina lidí zcela logicky brání. Pozor tedy na to… osobně věřím tomu, že spíše než měnit druhé bychom se měli snažit přijímat je takové, jaké jsou, a takové je milovat…

Láska jako všemocná čarodějka

Náš přední představitel psychologie manželství a rodiny doc. Ivo Plaňava ve své knize Spolu každý sám velmi výrazně varuje před několika možnými mýty, které nám mohou vstupovat do příjemného soužití s partnerem a ničit je. Kromě výše jmenovaného Pygmaliona zmiňuje například rozšířené přesvědčení o tom, že láska sama o sobě, jako taková, když je dost velká a opravdová, vše vyřeší a zvládne, které známe především z četných pohádek. Pokud se milujeme, nemůže se nám přece nic špatného stát, myslí si řada lidí. Jenomže je tu bohužel chyba lávky. Nebo chyba lásky?:) V životě prostě přirozeně nastávají situace, které musíme řešit. Ani ten nejzamilovanější pár není svou láskou chráněn jako štítem. Ať už to vezmeme jako důvod ke smutku nebo jako výzvu, je možná dobré o tom vědět...

Zazvonil zvonec...

...a pohádky je konec. Před touto závěrečnou větou v našich milých pohádkách (které ostatně samozřejmě mohou fungovat jako mýty v tom výše uvedeném „psychologickém" slova smyslu) často najdeme výrok „...a žili spolu šťastně až do smrti“. V pohádce to totiž funguje tak, že mladí milenci překonají zpravidla veškeré těžké zkoušky a protivenství předtím, než se vezmou. A jakmile se jim podaří uspořádat svatbu, štěstí je zaručeno. V životě to ale takhle bohužel nechodí... vstup do manželství není vstupem do bezproblémového ráje, spíše branou do nové etapy, která přináší radosti i strasti... stejně jako život před manželstvím...bohužel?

Dojemně na závěr: Filemón a Baucis

Tato dvě méně známá jména antických „hrdinů“ zde uvádím proto, že se mi jejich příběh velmi zalíbil. Stařeček Filemón a stařenka Baucis žili spolu celý život víceméně ve shodě v chudé chaloupce kdesi na stráni velikého údolí. Když se jednou Zeus s Hermem v přestrojení vydali na obhlídku kraje přezkoušet lidi, zda-li jsou dobří nebo zlí, byli to jediní oni, kteří neznámé pocestné pohostili a poskytli jim přístřešek. Bohaté sedláky, kteří je vyhnali od svých dveří, nechali bohové utonout v potopě údolí. Jen ta malá chaloupka Filemóna a Baucis to přežila. A i tak jim místo ní bohové vystavěli chrám. U toho chrámu se staří manželé stali služebníky. A když nastal jejich čas, společně se jejich duše oddaly cestě na druhou stranu, neb to bylo přání, jež jim Zeus slíbil vyplnit… A jejich těla se změnila ve stromy, které tam s propletenými větvemi stojí dodnes. Kéž bychom všichni měli tolik štěstí a vnitřní krásy, abychom dokázali svůj život žít jako tito dva. A vzhledem k tomu, že všichni máme nějaké svoje mýty, přiznám se, že toto je ten můj... I když rozumově vím, že život, ať chceme nebo nechceme, prostě není pohádka...

Poznámka 1:
Mimochodem, není to zajímavé, nakolik se tematicky podobají příběhy v antické a křesťanské tradici? Příběh o tom, jak světem chodil Pán Bůh se svatým Petrem a jak odměnili chudé, co jim nabídli nocleh, je taky docela známý… a uvažme také, že v knize Starověké báje a pověsti najdeme kapitolku s názvem Potopa… ale o tom možná až někdy jindy...

Poznámka 2:
V článku bylo myšlenkově čerpáno z knihy doc. Plaňavy Spolu každý sám, kteroužto každému velice vřele doporučuji...

Kam dál?
Milostné styly

Proč právě ta a proč právě tenhle...

…aneb 4 předpoklady atraktivity.

Sociální psychologie jakožto věda o mezilidských a skupinových vztazích si při svém zkoumání lásky a zamilovanosti mimo jiné položila otázku, jaká kritéria hrají roli v tom, kdo pro nás bude přitažlivý a má tedy šanci stát se naším partnerem. Za nejdůležitější předpoklady přitažlivosti označuje tyto čtyři věci:

Stavební kámen č. 1: Blízkost.

Toto na první pohled poněkud banální zjištění znamená, že čím častěji přicházíme do kontaktu s určitým člověkem, tím pravděpodobnější je, že se z nás stane pár. Klasické pokusy týkající se tohoto poznatku ale proběhly v 50. a 60. letech a pracovaly s živým setkáním obou aktérů. V dnešní době elektronických komunikací je nutné položit si otázku, nakolik je třeba těchto skutečných „živých“ setkání a nakolik jsou toto nahraditelná psaním mailů, chatováním nebo třeba Skypem. Osobně se pod vlivem vlastní zkušenosti přikláním k poměrně velké míře nahraditelnosti (alespoň v počátcích vztahu). A navíc, internet nám na rozdíl od „běžných“ setkání v kavárně, kině nebo na diskotéce nabízí velice přitažlivý mix dvou věcí: anonymity a možnosti sebeotevření. A jen na tom, jak se nám vztah nadále pozdává, se můžeme rozhodnout, kam jej posuneme dál a jestli k tomu „živému“ setkání dojde.

Stavební kámen č. 2: Podobnost.

Lidé se poměrně často ptají: „je ve vztahu dobré, aby si partneři byli spíše podobní nebo aby byli spíše protiklady?“ Psychologové odpovídají, že v hlavních hodnotách je dobrá shoda a v podružnostech zase komplementarita (jeden nesnáší mytí nádobí, druhý zase mytí podlah - rozdělit se mohou ke spokojenosti obou), to ovšem nemění nic na tom, že celkově můžeme konstatovat, že nás přitahují lidé spíše podobní nám samým. Stát se přáteli nebo začít si něco s někým, kdo má úplně odlišné koníčky, návyky a názory nebývá příliš lehké ani to není obvyklé. Tedy snad kromě případů zamilování na první pohled na základě fyzického vzhledu. A proč se nám vlastně líbí lidé nám podobní? Za prvé, svou podobností nám svým způsobem potvrzují, že jsme správní – že děláme věci správně. A za druhé míváme pocit, že by nás mohli mít rádi /a být oblíbení a milovaní, a to my samozřejmě chceme :)/.

Stavební kámen č. 3: Fyzická přitažlivost.

Je to tak a je to tak u mužů i žen. Když se nám někdo fyzicky líbí, má prostě větší šance. A výzkum dokonce prokázal, že jsou určité znaky, které mají tendenci líbit se nám všem, a to i napříč kulturami. Dá se říci, že muže na ženách přitahují velké oči, vystouplé lícní kosti, úzké tváře, vysoko položená obočí, velký úsměv a malá brada. Ženy u mužů upřednostňují také velké oči, vystouplé lícní kosti a velký úsměv, bradu ale velkou. Proč je ale pro nás fyzická přitažlivost tak důležitá a neřídíme se pouze podle „vnitřní krásy“? Jedním z možných vysvětlení je, že o svém okolí uvažujeme na základě jednoduchého předpokladu - a to, že co je krásné, je zároveň dobré. Tendence párovat se s „dobrými“ lidmi je pak naprosto logická i z jiných důvodů než „jen“ estetických.

Stavební kámen č. 4: Vzájemnost pociťovaného.

V jednom pokusu vědci naaranžovali setkání lidí, kteří se neznali a kterým (oběma) předem řekli, že člověku, s kterým se mají sejít, jsou sympatičtí. Co se nestalo? Lidé po setkání hodnotili svého „partnera“ mnohem výše, než když jim předem žádná taková informace podána nebyla. Možná to znáte i z vlastní zkušenosti. Někdo vám dá najevo, že se mu líbíte… a vy na něho najednou začnete nazírat přívětivěji. Jeho zájem vás těší a koneckonců má ten člověk přece dobrý vkus, když se mu líbíte zrovna vy. Začnete mu tedy projevovat sympatie také. Tím se zvýší jeho sympatie k vám… a kolo štěstí je roztočeno a romance může začít. Ne nadarmo říkají vědci Aron, Duton a Iverson, že „lidé jen čekají na atraktivní osobu, která by udělala něco, co by mohli interpretovat jako sympatii“ … a pak může začít láska. :)

Pozn.: čerpáno z knihy Social psychology od autorů Aronsona, Wilsona a Akerta.

Kam dál?
Láska a hraní se slovy

Láska rodičovská a láska dětská

V našem seriálu jsme se prozatím věnovali hlavně lásce partnerské. V tomto článku tento nedostatek chceme alespoň částečně napravit, neb láska přece pouze partnerská není. Lásku, ač v její jiné formě, k sobě cítí sourozenci, přátelé, příbuzní... a ve velké míře také rodiče a děti. A právě těm se chceme dnes věnovat.

Jak už jsem psala v článku Teorie lásky, vztahy blízkých osob k dítěti jsou pro jeho vývoj klíčové. Zažívá-li z jejich strany lásku, jeho psychický vývoj se posouvá jiným směrem, než když ji nezažívá.

Láska mateřská

Prvním člověkem, k němuž si dítě typicky vytváří vztah, je jeho matka. Je to logické, neb s ní žije na počátku svého života prakticky v symbióze, hlavně ona se o něj (alespoň zezačátku) stará a navíc je ženou – tedy někým, kdo dle společenských pravidel smí a má projevovat emoce, smí a má sdílet tajemství svých dětí; také se říká, že matka ví, co je pro její děti nejlepší. Mateřská láska je v naší společnosti vysoce uznávanou hodnotou. Být matkou je ceněné, ale zároveň to není jednoduché. Ženy si často nejsou jisté tím, zda dávají svému dítěti "dost" či případně "všechno", jak to po nich společnost žádá. O mateřské lásce se říká a píše, že by měla být bezvýhradná a nesobecká. A říká se to a píše s jakýmsi nevysloveným předpokladem, že je k tomu tak žena od přírody nastavena. Ale je skutečně? Jak to prožívají ženy? Pokud k tomu něco víte (třeba i z vlastní zkušenosti), ráda se přiučím. A tak hlasujte v naší anketě a napište do diskuze pod článkem. :)

Láska otcovská

Otcovská láska se vyvíjí postupněji. Otcové, ač si dítě mohou velice přát, nemají zkušenost těhotenství ani zkušenost porodu. Nemohou tedy být s dítětem tak těsně spjati (už jen po té biologické stránce), v jejich tělech neprobíhají žádné procesy, které by je na příchod potomka připravovaly. Proto to tak nějak všechno musí dohánět, až když je dítě na světě. V budování vzájemného vztahu s dítětem hrají velkou roli intuitivní pečovatelské tendence, které maličké dítě samo o sobě vzbuzuje. Je roztomilé, bezbranné a v podstatě „ponechané napospas“ dospělým a tím si (ač to možná zní trochu paradoxně) zajišťuje jejich přízeň. Dalším zlomovým obdobím je pro vývoj vztahu otce a dětí batolecí období. Malý kojenec je krásný, ale otec s ním nemá moc co podnikat. Jakmile ale dítko začne chodit, utíkat, mluvit, otvírá se široká paleta možností. Rozvíjet se tak může dítě, otec (ve smyslu rodičovských kompetencí a seberealizace) i jejich vzájemný vztah. Co se týče širší společnosti, u otcovské lásky není takový tlak na bezvýhradnost, otcové mohou více „lavírovat“ například podle toho, jak dítě splňuje jejich očekávání nebo podle jeho výkonů. I když je faktem, že biblický příběh marnotratného syna a jeho otce tento poměrně rozšířený předpoklad nepotvrzuje.

Láska dětská

A láska dětská? Ta je možná motorem toho všeho. Rodiče mají děti, aby měli koho milovat, ale také proto, aby někdo miloval je. Aby se o ně někdo třebas také postaral, až to budou potřebovat, aby na tom světě jednou prostě nezůstali sami. Dětské vztahy k rodičům bývají velmi hluboké. Koneckonců, jsou to právě rodiče /někdy i sourozenci/, s nimiž strávíme velikou část svého života (zhruba prvních 20 let) a jsou to výlučně rodiče, kterým vděčíme za svůj vlastní život. Ano, vděčit je to slovo. Dětská láska se z velké části realizuje právě ve vděčnosti. Jinak, co se týče vývoje lásky dítěte ke svým rodičům, opět je trochu jiný pro otce a matky. Matka je totiž osobou, kterou od svého vlastního já dítě v prvních měsících svého života vůbec neodlišuje, zatímco u otce takováto fáze nenastává. Tradovanou zajímavostí, kterou známe asi všichni, je pozdější příklon malého děvčátka k otci a malého kluka k matce. Holčičky milují své tatínky a žárlí na matku (protože koho si teď přece vezmou, když toho nejlepšího chlapa jim už vyfoukla máma:) ) a kluci zase nedají dopustit na maminku (viz. např. text písně 1982 od pardubické skupiny Vypsaná fixa "nejlepší nohy? Maminky! Maminky!" :) ). Později jsou tyto „komplexy“ - u kluků oidipovský a u holek elektřin - překonány a vztahy k oběma rodičům se vyrovnávají a uzpůsobují hlavně podle povah jednotlivých členů rodiny a také podle fází vývoje, v nichž se daní členové rodiny nachází. (např. dcera, která se sama stává matkou, najednou znovuobjevuje vztah k vlastní matce apod.)

Rodičovsko-dětské vztahy samozřejmě nemusí být tak idylické, jak jsem je výše nastínila. I do nich vstupují konflikty, hádky, nedorozumění, zklamání. Na druhou stranu ale asi nikdy nepřestane platit pro děti, že rodiče máme jenom jedny, a pro rodiče, že dětí také nemíváme bezpočet. Proto jsou tyto vztahy tak výlučné a důležité a proto bychom asi neměli v každodenním shonu úplně zapomínat na to, že i o ně, nejenom o lásku partnerskou, bychom měli pečovat.

Kam dál?
Láska v průběhu staletí

Milostné styly

… aneb jak ho/ji milujeme?

Každý jsme jiný, což asi netřeba připomínat. Lišíme se v mnoha věcech a ve věcech lásky je tomu nejinak. Jedním z možných úhlů pohledu na to, jakými milovníky jsme, jsou tzv. milostné styly či barvy lásky, chceme-li být poetičtější. V 70. letech je popsal sociolog John Allan Lee. Nežli popíšu, k čemu se Lee dobral, chtěla bych jen připomenout, že stejně jako u každé jiné typologie je dobré si uvědomit, že člověk jakožto složitý tvor nepatřívá do jediné kategorie… a že v různých situacích může spadat do kategorií různých…

Stylů lásky identifikoval Lee celkem šest. Ve své koncepci vychází z řeckých a latinských pojmenování, proto ta slůvka znějí tak pěkně a možná i proto je jeho koncepce tak oblíbená.

Rozlišuje tedy:

1. Eros
Eros je intenzivní partnerská láska, v níž hraje poměrně podstatnou roli fyzická přitažlivost a romantika. Je to láska intuitivní, často láska „na první pohled“. „Erotičtí“ milovníci mohou být okolím pokládáni za snílky, často oslovují milovaného nějakou pěknou zdrobnělinkou a celý život si malují jako nekonečné líbánky. Osobně se mi ale zdá, že se jedná spíše o fázi vztahu;)

2. Ludus

Ludus, v překladu z latiny „hra“, je láska spíše ve stylu flirtu. Velmi důležitý je zde sex, soutěžení mezi partnery, prostě hraní si v různých obměnách. „Ludičtí“ milovníci jsou zaměřeni spíše na kvantitu než na kvalitu, partnery střídají, poměrně rychle se vzpamatovávají z rozchodů. Manželství mohou vnímat jako past a jsou nejčastěji nevěrní, na druhé straně k nim v sexu údajně patří skvělá technika.

3. Storge

„Rodinná láska“. Pomaleji se vyvíjející láska, na jejímž začátku bývá přátelství. Milenci ani nemusí vědět, kdy se jejich poměr vlastně přetavil v partnerství. Vztah probíhá bez větších zvratů a zahrnuje silný závazek k milovanému. Tato láska často bývá založena na podobnosti obou partnerů. Její výhodou je vysoká intimita a porozumění, hrozit ale může nuda. Sex je zde méně důležitý než v ostatních „milostných stylech“, také se tak moc nevyskytuje vášeň.

4. Mania

Mania je „šílenství lásky dané bohy“. Je to silná vášeň, žárlivá láska spojená s touhou milovaného vlastnit. Může být kombinovaná až s nenávistí. „Maničtí“ milovníci jsou často nejistí a mají tendenci si stále ověřovat trvání a hloubku vztahu. Jsou úzkostní a svým idolem mnohdy až „posedlí“. Ze svého vlastního milostného stylu mohou být nešťastní, lze z něj ale „vyrůst“.

5. Pragma

Pragma je praktická láska, v níž jde o atributy typu majetek, postavení, věk atd. Pragmatičtí milovníci jsou realističtí a přesně vědí, co od svého partnera chtějí. A toho se snaží dosáhnout. Na druhou stranu rádi pracují na společných věcech se svým partnerem a dosahují společné cíle. Mohou zde ale chybět emoce. Ve své extrémní podobě se tato láska stává prostitucí.

6. Agape

Agape je nesobecká, trpělivá, laskavá láska. Může být vnímána také jako starost a péče o milovanou osobu. Agape je láska všeobsahující, nepodmíněná. Milovníci typu „agape“ bývají lidé duchovně založení, věrní, svého milovaného vnímají jako požehnání. Mohou ale zanedbávat vlastní potřeby. Agape je spojována také s mateřskou láskou.

Tolik tedy k charakteristikám. Dobré je, že lidé mají tendenci párovat se s těmi, kteří mají obdobný přístup k lásce jako oni sami. I když přece jenom, kdo nezná případy, kdy malá zamilovaná Eros narazí na pěkného Ludua a nebo se „Maniak“ zblázní do Pragmatičky? Což mě přivádí k otázce, která vám možná také občas vrtá hlavou… jsou ti chlapi opravdu častěji hraví záletníci (ludus) a ženské vypočítavost sama (pragma)? Inu, jednoduchá odpověď zní: jsou. A ta upřesněná? Z výzkumu vyplynulo, že ženy mají vyšší skóre u pragmy (ale také u storge) než muži. Pánové zase vládnou v ludus. (Ale vzhledem k tomu, že výzkum byl postaven na výběru výpovědí o sobě, je otázkou, nakolik tomu tak opravdu je a nakolik lidé – výzkumníkům a případně i sami sobě – lžou. Jak jinak ale zkoumat lásku, než zeptat se jejích přímých aktérů, že…)

Čerpáno z Miller, Perlman, Brehm: Love and intimate relationships, www.wikipedia.org.

Kam dál?
Teorie lásky

Láska a hraní se slovy

Dneska bych se od psychologického pohledu, který je pro mě asi typičtější, ráda přesunula k pohledu jazykozpyteckému, a položila si následující otázky. Odkud pochází naše slovo láska? A slovo milovat? A jaké jsou ekvivalenty těchto dvou krásných slůvek v cizích jazycích, konkrétně v řečtině, jež je jazykem kolébky naší euro-americké civilizace, latině, která je neodmyslitelně spjata s křesťanstvím, náboženstvím typickým pro náš kulturní prostor, a taky v angličtině a němčině? (neb jsou to jazyky u nás asi nejznámější).

Než se na to všechno vrhnu, ráda bych avizovala, že tento příspěvek bude vážně spíše hravý než nějak extrémně vážný. Filolog nejsem, a tak moje znalosti tohoto tématu nejsou přehluboké. :)

České slovo láska je odvozeno ze všeslovanského slova laskati. Znamená lichotit, ale i hladit. Z „laskati“ logicky vycházejí i jiná podobná slova – laskat, laskavý, oblíbená laskonka, ale i rostlina laskavec, která prý byla (a možná ještě je, co my víme :) ) v lásce mocnou čarodějkou. Zajímavé jsou souvislosti s podobnými slovy z ostatních jazyků. Základ "las" má obecně význam být žádostiv. Se žádostí je láska spojována i v jazyce staroindickém - Lašati znamená žádá si, staroirský Lainn zase žádostivý. Další příbuzná slova odkazují k touze - řecké Lilaíomai nebo k nevázanosti - latinské Lascivius. V litevštině zase najdeme slovo Lókšnus, které znamená něžný. Osobně mě překvapuje, že jazykovědci usuzují na souvislost i mezi slovy, která mně jako laikovi znějí každé dosti jinak. Ale asi vědí, proč to dělají. :) Kde si ale jisti nejsou, je příbuznost či nepříbuznost slova láska se slovesem laškovati. Takže nějaká tajemství nám přece jen zbývají.:)

Co se týče slovesa milovat, je odvozené od milý, což je základ pro další podobná slova, např. miláček, zamilovat se, roztomilý nebo milovník. Milý vychází z praslovanského Milo a všeslovanského Miły. Příbuzné je staroindické Máyas - radost, veselí a také latinské Mitis - vlídný, mírný. Dle mého skromného názoru je zajímavá také podobnost s anglickým fonetickým „my love“. Vypátrat něco o tom je úkolem pro zvídavé čtenáře tohoto článku.:)

Tak a teď k jiným národům a jejich "vyjádřením lásky"…

Jako vždy, začněme u mých oblíbených Řeků. Pro slovo „láska“ zde existují 3 hlavní ekvivalenty, které ale označují pokaždé něco trošku jiného. Máme zde Eros – lásku mezi mužem a ženou, cit odrážející jejich vzájemnou přitažlivost. Dále zde máme Filii – lásku mezi přáteli, ke zvířatům, knihám, moudrosti (složenina filo+sofia = milovat moudrost) a dalším podobným věcem. A nakonec tu máme Agapé – lásku všeobjímající, pryštící, nadšenou, nekonečnou, božskou. O Agapé hovoříme také v křesťanství. Je láskou Krista ke světu a lidem, je podstatou Boha, a tedy i světa.

Latina používá pro lásku slova Eros stejně jako řečtina. Kromě toho se zde vyskytuje slovo Amor, které je zřejmě základem španělského Amor a italského Amore (=láska). Třetí latinské slovo pro lásku, Dilectio, se dá přeložit také jako „milování“. Sloveso „milovat“ zde má ještě více možností překladu. Kromě Agapein, které má zjevně souvislost s řeckým Agapé, se objevují slova Amare (používané dnes v italštině), Diligo (u toho je zajímavé, že zároveň znamená „vybírat si, volit“) a jemu příbuzné Diligere. Hezký je také překlad slova „milující“ – Amans, které zřejmě dalo základ našemu dříve používanému Amant (=milenec) stejně jako španělskému a italskému Amante (= milovník).

Tolik tedy k latině a z ní čerpajících románským jazykům. Němčina a angličtina jsou na tom poněkud jinak, a jak tak koukám do slovníku, o něco málo chuději a taky méně melodicky. Co se týče němčiny, jde zřejmě na vrub její praktičnosti, že lásku (nejčastěji) máme die Liebe/Liebschaft a milovat Lieben, případně Liebhaben. Další slova pro lásku jsou (zastarale) die Minne (toto slůvko také objevíme ve složenině Minnesäng, což je německá obdoba francouzské trubadůrské písně či truvérské lyriky) či die Flamme (ve smyslu žár lásky).

U angličtiny najdeme kromě obligátního Love nebo Liking také slůvka Endearment - odkazuje k něze a náklonnosti, Affection – zalíbení a Attachment – láska ve smyslu vazby, oddanosti. Slovíčko Amour si angličtina zřejmě vypůjčila z francouzštiny, posunula však jeho význam. Zatímco ve francouzštině je Amour láska jako taková, v angličtině označuje milostnou pletku či avantýru (inu, takový už asi mají Angličané pohled na Francouze :) ).

A co říci na závěr této drobné exkurze do toho, jak lásce říkáme? Snad jen dík, že jste to vydrželi. Slova na první pohled vypadají nudná a může se nám zdát, že ve své podstatě je jedno, jak co zní, že je prostě důležité jen, co to znamená…
…ale kdo necítí rozdíl mezi „Amore mio!“ a „Ich liebe dich“? :) /a nebo „Mein Schatz!“, ať jsme ekvivalentní…

Čerpáno z: Český etymologický slovník - Jiří Rejzek.

Kam dál?
Narcismus, láska a sebeláska

Láska v průběhu staletí

Láska jako cit či prožitek se v dějinách pravděpodobně příliš nemění. Co se ale mění jsou okolnosti, v nichž milujeme a také ideál lásky. Pojďme se nyní stručně podívat na to, jakými proměnami v průběhu staletí lidský pohled na lásku (v našem kulturním okruhu) procházel. Ten dnešní totiž není tak samozřejmý, jak by se mohlo zdát.

Jako snad v každé exkurzi do historie, začněme u antiky. Ve starém Řecku vedle sebe existovalo několik různých pojetí, která se doplňovala. Vášnivá láska byla považována za něco šíleného, zamilovaný pak za blázna. Tento druh lásky neměl co dělat s manželstvím a rodinným životem. Kdo viděl seriál Řím, domyslí si k tomu detaily ohledně morálky. Dalším příspěvkem antiky k chápání lásky je obdiv k platonické lásce a také myšlenka, že nejlepší láska vzniká mezi lidmi stejného pohlaví. Rozvíjení této myšlenky pak můžeme zaznamenat v renesanci, v jejímž rámci píše Shakespeare své slavné sonety... co ale s tím, že nikoli dívce...?

Křesťanství bylo přesvědčeno, že pro lásku není nutný sexuální kontakt. Z této tradice pak také vyrůstá středověký ideál lásky: vdaná žena a rytíř, takzvaná dvorská láska. Zde se na lásku pohlíželo jako na vznešený čin. Krásná urozená paní byla obdivována a milována někým, kdo nedosahoval její společenské úrovně, přičemž naděje na vztah mezi nimi byla minimální. Jinak ve středověku zaznamenáváme pojetí vztahu mezi mužem a ženou jako prostého obchodu. Láska (braná jako pomatení) je zničující a mezi manželi nemá co dělat. Manželství je nejlogičtější a nepohodlnější způsob, jak zaopatřit ženu i muže, přičemž každý nabízí tomu druhému něco jiného - něco, co ten druhý potřebuje a sám si neumí/nemůže zajistit.

Teprve v 17. století se začíná objevovat idea, že láska může být naplňující a šťastná. Přesto není myšlenka, že by člověk "měl milovat" svého manžela/manželku, příliš rozšířena. A do doby, kdy si lidé budou svobodně volit své protějšky, také uplyne ještě hodně vody... po malých krůčcích, které vedly k postupné proměně rodiny - její struktury a funkce, se dostáváme k současnému trendu, kdy je láska vnímana v podstatě jako předpoklad manželství. Muset si vzít si někoho, koho nemilujeme, pociťujeme jako životní tragédii. Nemoci být s někým, koho milujeme, také. A přitom, láska je tak křehká...

Ono to totiž není tak jednoduché

Odpověď na otázku, zda s člověkem, do něhož jsme zamilovaní, prožijeme šťastnější život než s někým, do koho jsme zamilovaní nebyli, není totiž tak jednoznačná, jak bychom možná chtěli. Domluvené sňatky (které dominovaly většinu historie a v některých částech světa stále fungují) mají výhodu v několika věcech: nevěsta a ženich pocházejí většinou ze zhruba stejného socioekonomického prostředí, což znamená, že i modely fungování rodiny u nich bývají podobné a mohou se dobře doplňovat - nevzniká zde tedy tolik třecích ploch mezi manželi. Při výběru partnera bývají zvažovány objektivní skutečnosti, jež budou mít na chod manželství vliv, emocionální poblouznění nic nepřemalovává narůžovo ani načerno - může být dosaženo lepší shody v povaze, zájmech apod. Navíc ve společenstvích, které používají domluvené sňatky, bývá role muže a ženy vcelku přesně stanovena, přičemž se tradičně předává z generace na generaci a mladí manželé ji většinou bez problémů akceptují díky vzorům, jež mají kolem sebe. A navíc: pokud rodiče skutečně sledovali štěstí svých dětí a vybrali jim vhodného partnera, existuje nemalá pravděpodobnost, že se muž a žena ve vztahu sblíží a třeba i zamilují. Proto můžeme hovořit o tom, že vztahy mají v různých kulturách různou dynamiku.

Zatímco v euro-americkém prostoru je to posloupnost: zamilování (podle Sternberga milenecká láska) - utváření vztahu (podle Sternberga naplněná láska), vznik manželství - postupný úbytek vášně (podle Sternberga přátelská láska), v jiných kulturách může docházet ke vzorci: neznalost partnera - domluvené manželství - zamilování a utváření intimního vztahu v průběhu soužití. A možná právě to vysvětluje, že výzkum manželské spokojenosti provedený v Indii u párů z "domluvených sňatků" a v Anglii u manželských párů "zamilovaných" dopadl mírně ve prospěch Indie. Podobné výsledky přinesl výzkum manželské spokojenosti uskutečněný u nás u párů, které se "vzaly z lásky" a které se "musely brát". Prvotní zamilovanost nehrála roli. Daleko více šlo o to, jak se dál ti lidé chovali ve vztahu a jak o něj pečovali. Takže to tu máme zas. Ani ty vztahy nejsou sranda, pořád aby člověk pracoval... :)

Kam dál?
Láska a erotika: Co je normální?

Pozn. místy čerpáno z Miller, Perlman, Brehm: Love and intimate relationships.

Teorie lásky

Pár poznámek do začátku

Když mi poprvé blesklo hlavou, že bych mohla psát o lásce, chtěla jsem to zavrhnout, neb mi to přišlo dosti laciné. Láska je přece obyčejná, každý ji v nějaké z jejích podob sám zná, tak co o ní vyprávět... Zároveň je nedefinovatelná a nesdělitelná, jak o ní tedy psát? Jenže jak se mi ten nápad tak převracel v hlavě, říkala jsem si zároveň – láska je tím nejvnitřnějším hnacím motorem Tebe, tak o čem jiném chceš psát? Čím jiným chceš začít? A je to pravda, začínám. A tak začínám láskou, protože láska je tématem, které je mi aktuálně nejbližší. Tolik k tomu, proč já to píšu. Ale proč vy byste to měli číst? Cílem je nabídnout inspiraci ve vlastním uvažování nad láskou, kapku osvětlit pohled, jakým se na lásku dívá současná psychologie a třebas mým brainstormingem taky spustit Váš brainstorming. Ale teď už k opravdovému začátku.

Teorie lásky

Otázka, co je podstatou lásky a co slovo láska vlastně zahrnuje, je stará snad jak lidstvo samo. Odpovědět se na ni pokoušela řada spisovatelů, dramatiků a umělců vůbec, stejně jako řada filosofů. Každý k něčemu dospěl a každý si lásku nějak vydefinoval stejně jako si ji sám pro sebe definuje každý z nás. Cílem tohoto článku je nabídnout pohled na lásku tak, jak se na ni dívá současná psychologie, kterážto sama ve svém pohledu zdaleka není jednotná. Proto několik nadpisů a několik různých perspektiv. Nechť si laskavý čtenář vybere, co je mu nejbližší, zkompiluje si vlastní verzi a nebo přijde s něčím úplně jiným. A ať klidně prezentuje svůj názor v diskuzi pod článkem, budu se na něj těšit a už teď jsem na něj zvědavá.

Láska jako trojúhelník

V roce 1986 přišel badatel Robert Sternberg s tzv. trojkomponentovým pojetím lásky. Láska sama o sobě podle něj zahrnuje tři stavební kameny, a to intimitu, závazek a vášeň. Intimita je ve své podstatě blízkost, sdílení a taky radost z něj. Závazek znamená naše rozhodnutí „být a zůstat ve vztahu“, nějak ho utvářet a neopustit ho, vášeň je pak dynamickou složkou plnou přitažlivosti a touhy. Sternberg má za to, že k tomu, aby láska byla skutečně naplněná, je třeba všech těchto komponent. Ve skutečnosti se ale přirozeně vyskytují i vztahy, v nichž některá nebo některé z nich chybí. Pokud si pohrajeme s kombinacemi, může se vyskytnout láska „milenecká“ - zde máme intimitu a vášeň; vzpomeňme na začátky vztahů, zamilovanost... jak často se ale chceme hned brát nebo spolu bydlet? Další láska je řekněme „přátelská“, zahrnuje intimitu a závazek, není v ní však vášeň. Obecně se soudí, že v naší kultuře je právě tato láska tím, co drží pohromadě dlouholetá manželství. Byl právě tohle cit, který prožívali starší manželé, co se chytli za ruku a před pár lety společně vyskočili z okna? Dalším „typem lásky“ je láska „osudová“ - zde máme závazek a vášeň, chybí ale intimita. Tohle se stane kupříkladu, když se ve Vegas vezmou dva lidé, kteří po sobě sice moc touží a rozhodnou se spolu být, ale potkali se teprve včera v noci. Tím jsme vyčerpali dvojice, zbývají jednokomponentové možnosti – vášeň či snad dokonce žádost, kterou cítíme při pohledu na atraktivního možného partnera, intimita, kterou zažíváme v přátelství, a závazek, který může být posledním, co zůstává v manželství, když už se nám ztratí i ta intimita... Je otázkou a záleží na konkrétní situaci, zda je nejsmutnější možnou „láskou“ tahle a nebo je to její úplná neexistence, láska prakticky nulová...

Láska z pohledu sociobiologů a evolučních psychologů

Sociální vědci, kteří se na svět dívají svýma biologickýma a biologizujícíma očima, si myslí, že u lidí se řada věcí děje stejně jako u ostatních živočichů. Používají termíny jako „přírozený výběr“ a předpokládají poměrně jednoduché motivy a vzorce chování, jimž já osobně nejsem příliš nakloněna. Ze sociobiologického pohledu jsme spolu proto, že je to výhodné. Tomu bych se ani tak nebránila, neb je to věc, kterou je – v určité míře - dle mého názoru třeba si přiznat. Problém mám ale s dalšími jejich předpoklady. Sociobiologie je dnes velmi populární, tak Vám to možná bude znít jako stará písnička, nicméně: ženy hledají silného schopného muže, který je má ochránit, splodit s nimi zdravé potomstvo a chránit a vyživovat i to. Muži hledají po všech stránkách zdravé ženy (a to co nejvíce takových žen), jimž by do lůna zasévali své sémě, aby jednak rozšířili genofond a taky, aby lidí bylo co nejvíce a měli tedy co nejvyšší pravděpodobnost přežít. Pokud přijmeme tuto argumentaci, podle níž mají ženy a muži zcela odlišné cíle, není se pak co divit, že musíme konstatovat, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše... že si nerozumí a rozumět ani nemohou... Jak jste si možná povšimli, v tomto odstavci termín „láska“ ještě nezazněl. Je tomu tak proto, že z tohoto hlediska tu pro ni není místo. Můžeme hovořit o pojmech jako je přitažlivost nebo (mimochodem již prokázané) chemické pobláznění mozku při zamilovanosti, ale to je tak všechno. Osobně mi připadá moc smutné na to, abych tomu mohla věřit.

Láska z pohledu ekonomického: Zisky a ztráty

Další zajímavý pohled na lásku nabízejí Thibaut a Kelley, autoři tzv. teorie sociální směny. Také poměrně jednoduché, nicméně ne už tak Darwinem poznamenané. Ovšem podobně nelichotivé. Každý z nás má určité atributy: majetek, vzhled, schopnosti, povahové vlastnosti atd., které podle této teorie může volně směňovat s ostatními, přičemž vždy jedná v zájmu toho, aby jeho zisky byly větší než jeho ztráty a byl tedy „v plusu“. Jsme tu jenom proto, abychom maximalizovali zisky a minimalizovali ztráty? Ve vztazích se tato tendence pak projevuje tím, že neustále srovnáváme možnosti, které máme. Pokud vztah aktuálně nemáme, hledáme nejvýhodnější možnost. Pokud jej máme, srovnáváme také, přičemž pokud se nějaký vztah zdá o příliš moc výhodnější než ten aktuální, holt ze stávajícího vztahu odcházíme. Zajímavá je zde poznámka o dlouhodobých vztazích. Čím déle jsme ve vztahu, tím více jsme do něj (zpravidla) již investovali. Takový vztah se nám pak chce méně opouštět, protože je nám líto již investovaného. I z tohoto důvodu mohou vztahy „vydržet“. Vcelku zajímavé pojetí, nicméně, pořád tu zůstává jedna ošemetná otázka: proč někteří lidé zůstávají ve vztazích, které jsou pro ně zcela jasně nevýhodné?

Láska jako připoutání

Právě tento pohled nám na tuto otázku může pomoci odpovědět. Konečně totiž začínáme hovořit o něčem, co překračuje biologickou podmíněnost i ekonomičnost minulých modelů. Zde je konečně prostor pro skutečný vztah dvou lidí, citové připoutání či přilnutí. Lásku, chceme-li. Citové připoutání člověka k člověku bylo nejprve zkoumáno u malých dětí a jejich matek. Matka jakožto hlavní „pečující osoba“ je (typicky) prvním člověkem, s kterým dítě přichází do styku, navíc je naprosto klíčová pro uspokojení jeho potřeb. Je to tedy právě ona, k níž si dítě vytváří první specifický vztah. Tento vztah může být plný jistoty, porozumění a blízkosti, může být ale charakterizovaný také odmítáním dítěte, neuspokojováním jeho potřeb, "kašláním" na něj nebo dokonce aktivním ubližováním dítěti. Někteří badatelé (např. Hazan, Shaverová, Bartholomew) se domnívají, že právě to, jaký vztah dítě zažilo od své matky (či případně jiné "hlavní pečující osoby") je klíčové pro to, jaké vztahy vytváří v dospělosti k ostatním lidem a svým partnerům, případně posléze vlastním dětem. Proč si to myslí? Vycházejí z toho, že naše prvotní připoutání ovlivňuje dvě zásadní věci: jak vnímáme sami sebe a jak vnímáme ostatní lidi. Sebe i je můžeme logicky brát pozitivně nebo negativně, a to v různé intenzitě. Pokud jsme v raném dětství zažili láskyplný vztah od našeho pečovatele, je pravděpodobné, že i ve svých pozdějších vztazích budeme "v pohodě" - sebe i ostatní lidi bereme kladně, což je základ pro spokojený vztah.

Pokud nám ale láska scházela, můžeme mít negativní postoj k sobě, k ostatním nebo k sobě i k ostatním, což se může projevovat několika způsoby:

a) bereme negativně sebe a máme pocit, že ostatní nás nechtějí mít tak blízko jako my je, cítíme se osamělí, hladově hledáme přijetí a lásku;
b) bereme negativně ostatní, lidem nevěříme, jsme nezávislí, vyhýbáme se intimitě;
c) bereme negativně ostatní i sebe, ostatním nevěříme a zároveň máme strach z odmítnutí, jsme nejistí a nesmělí, intimitu bychom si přáli, ale nevíme "jak na ni".

Obecně se na základě výzkumů dá říci, že lidé, kteří v dětství zažili přijetí a láskyplný vztah, mají ve svém partnerském životě posléze méně problémů než ti, kteří takový vztah nezažili. Vytvářejí stabilnější (a delší) partnerské svazky, jsou v nich také spokojenější a snadněji přijímají slabé stránky svého partnera. Lásce, kterou zažívají v dospělosti, připisují více přátelství a důvěry, méně žárlí a zažívají méně emocionálních zvratů.Ale je to skutečně tak jednoduché? Máme to, jak milujeme, jednou provždy dané? Zodpovězení otázky, jestli jsme skutečně jen loutky toho, zda nás v dětství měl někdo rád a jak, a případně nakolik takovými loutkami jsme, je na nás samých. Někdo si to myslet může, já si to nemyslím. Věřím, že s tím, kdo jsme, můžeme hýbat dost a dost. Jenže teprve vědět znamená moci a právě proto je tato koncepce tak inspirativní. Uvědomění a pochopení vlastních pocitů nás může vést dál tam, kam chceme my. A v tomto případě nejen co se týče vztahů partnerských, ale také co se týče vztahů rodičovsko-dětských, neb kdo nechce dát svému dítěti jednou to nejlepší...

Kam dál?
Láska a rozchody: Jak přežít rozchod