Opravdu lidi nevylézají?

Můžeme donekonečna meditovat, zda jsou roušky k něčemu. Můj laický názor? Asi na nich něco bude, když je lékaři po celém světě používají při operacích. 

Co je jisté? 

Pokud se lidé nepotkají, těžko mohou někoho nakazit. 

Co se týká tendence k vyhledávání přímého kontaktu, nabízí se Gaussova křivka, která má téměř univerzální platnost.

Většina lidí by měla krom nezbytných případů nevylézat. V jednom extrému by pak měli být ti, kdo na opatření kašlou a ve druhém ti, kdo žijí v úplné izolaci. 

Média naznačují, vše v cajku. 

Nejen zkazky z okolí ovšem naznačují, že je realita jiná. 

Zamysleme se například nad našimi politiky, kteří byli přichyceni při lochtání točeného piva. Restaurace zavřeny krom výdejních okének. Platí zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti. Pro koho se tudíž zlatý mok čepuje? Je naražena bečka jen v případě, když přijde poslanec?

Nevím, jak ve městech, kde vše hlídá neustále bdělá policie. 

Na vesnicích se kropí v garážích, stodolách, rodinných domcích, chalupách... Kdo ví, zda se vrátí provoz zpět do hospod, kde je potřeba platit 3x víc. 

Do toho mnozí výtečníci jezdí napříč republikou, aby mohli splknout face to face. 

Rodiče jsem neviděl více než 2 měsíce, jsou 200 kilometrů daleko. Mamince se stýská po vnoučatech. Stěžovala si mi, že můj bývalý spolužák s rodinou z Prahy jezdí za sousedy každých 14 dní. 

Vezmeme-li si, jak tohle chování rozšiřuje okruh lidí, kteří mohou být nakaženi, musíme (slovy klasika) varovně pozvednout obočí. 

Pokud se podíváme na opačný pól, máme zde důchodce ve věku 80 a více let, kteří se díky panice úplně odstřihli od světa. Neopouštějí byt. Nákupy jim vozí třeba skauti.

Následky na zdraví a psychice pomalu přicházejí.

Lidí, co nevylézají, je minimum. 

Těch, co na opatření kašlou a nevynechají příležitost k družení, je dle mého odhadu pětina. 

Jsou to ti samí, kdo budou muset vyrazit na hory. Nejlépe do zahraničí. 

Abychom si to zase na jaře užili. 

I když vlastně ne. Zachrání nás tajemná vakcína, kterou si kvůli těmto vemenům rádi necháme vstříknout do žil. 

Při podobných experimentech vždy vzpomenu třeba na olovo nebo DDT. Taky bezpečné, posvěcené moudrými hlavami. Až do doby, kdy se provalilo, jaké je to svinstvo. 

To už jsem ochotnější věřit na kolektivní imunitu.

České vězení = Trest pro společnost

České vězeňství zvolilo (zlatou?) střední cestu. 

Nemáme tady drsné kriminály jako třeba v Asii, kde v některých zemích stále používají fyzické tresty. 

Ani jsme se nevydali cestou severských států, kde věří, že aby mohlo dojít k nápravě, musí žít trestanci v luxusních podmínkách. 

Dlouhodobě si kladu otázku: Co tímto přístupem sledujeme? 

Vězení je velkým strašákem pro lidi, kteří po desítkách let bezúhonného života jednou uklouznou. 

Recidivisté berou pobyt za katrem jako svého druhu daň. 

Objevují se názory, že jim lze zabránit v páchání další trestné činnosti pomocí zvýšení sazeb. Předpokládá to jistou míru racionální úvahy. Za krádeže je teď větší flastr, půjdu tudíž hoblovat do fabriky. 

Švagr pracoval před časem v kriminále a dle jeho zkušenosti se to tam zrovna nehemží raketovými vědci. Mnohdy lze hovořit téměř o negramotnosti. 

Tudíž lze těžko doufat v úvahy zmíněné ob odstavec výše. 

Jedinou možností, jak zabránit opakovaným pobytům ve vězení, je tudíž trestance převychovat a připravit na obyčejný život. 

To samozřejmě naráží v kriminále na jisté limity. 

Co lze nasimulovat dokonale, je běžný pracovní rytmus. Brzo ráno vstát a 8 hodin makat. 

Zajištění zaměstnání pro vězně musí být naprostou prioritou. V posledních letech se situace trochu změnila k lepšímu, ale stále platí, že je pro ně práce málo. Nesmysl. Stačí se podívat na stav našich okresních silnic. Látání děr nevyžaduje žádnou zvláštní kvalifikaci ani technologie ze Silicon Valley.

Schází vůle politiků. Na první pohled by to totiž stálo peníze. A tohle téma volby nevyhrává. 

Dále schází motivace vězňů, čemuž se nelze dvakrát divit. Místo minimální mzdy almužna. Nesplatitelné dluhy. Pouze malá šance na zlepšení podmínek v base. 

Dejme vězňům minimální mzdu. Výdělek jim umožněme rozdělit tak, aby z něj něco měli. Především však jasně oddělme pracující a nepracující trestance. S trochou nadsázky - Kdo maká, hotel. Kdo nemaká, hladomorna. 

V současné době funguje vězení jako trest pro společnost. Obrovské náklady. A napravený recidivista je bílou vránou.

ČR je o krok napřed

Můžeme se dohadovat do nekonečna, proč právě my máme nejhorší čísla na světě. Třeba ani historie nedodá správnou odpověď. 

Jistě, rozvolnění opatření situaci nepomohlo. 

Polínko do ohně epidemie dozajista přiložili ti, kdo museli vycestovat do zahraničí a ti, kdo to přeháněli s družením se. 

Ovšem, ať mi nikdo neříká, že například naši sousedi Slováci nebo Poláci jsou výrazně odpovědnější a chytřejší. 

Česká republika nemá žádná výrazná specifika oproti srovnatelným zemím. 

Je-li pravda, co nám o koronaviru říkají a můžeme-li si za problémy sami, vyvstávají další otázky:

Proč média nereferují, jak nemoc decimuje bezdomovce a sociálně znevýhodněné? Vždyť právě oni by měli být, co se týká šíření a následků, na tom nejhůře. 

Proč koronavirus nejvíc neřádí v zemích mimo euroamerický prostor, kde schází vláda pevné ruky a zároveň nejsou dodržovány základní hygienické standardy? 

Trošku to budí dojem, že koronaviru prospívá stres. 

Dlouhodobá mediální panika představuje extrémní zátěž, co se týká zvládací kapacity. Absence v zaměstnání, nakažení v okolí, nemožnost se navštěvovat, zavřené relaxační aktivity... 

Stres by mohl být odpovědí na výše uvedené otázky. Zmínění lidé zprávy nesledují, jsou v pohodě, ať se kolem děje (skoro) cokoli. 

Co je jisté? 

Nepřijde-li průlom, budou ČR následovat další země. 

Prožíváme dřív, co přijde i jinam. Možná tím získáváme výhodu, v zahraničí (zatím) mají kapacity, aby nám pomáhali. 

Jsme o krok napřed. Pravděpodobně kvůli náhodě. Nic víc, nic míň.

Průser 2020: Babišovi odpůrci mají část viny

Chyby vlády jsou široce medializovány. 

Co druhá strana barikády? 

Andrej Babiš je tak kontroverzní osobností, že jej výrazná část společnosti přestala brát jako svého premiéra. Obdobně lze sledovat u prezidenta Zemana.

Dříve, byl-li předseda vlády u někoho neoblíbený, byl pokládán za blba. Měl pomýlený světonázor. Zpropadená pravice/levice. Ale jeho slovo mělo váhu.

Babiš, to je jiná liga. 

Mnozí odpůrci ho pokládají za hajzla.

Lháře. Zloděje. 

Má u nich autoritu limitně se blížící nule. 

Do nástupu Prymuly, když nám neteklo do bot, platilo vláda = Babiš.

Vláda zavedla jarní opatření. Nic se nestalo. Jinde ve světě situace stabilizovaná. 

A ten šmejd Babiš zase začíná strašit lidi. 

Zase omezuje naši svobodu a brání nám vydělávat na živobytí. 

Jak takoví odpůrci premiéra reagovali na opatření z přelomu srpen/září?

Byli tvrdě proti. Nevěřili vládě.

Opatření výrazně zmírněna. 

A jsme tam, kde jsme.

10 000/měsíc každému = Nejlepší kompenzace

Rozhazování peněz z vrtulníku není žádným objevem. Jako kompenzaci zvažovala tuto formu podpory např. Česká národní banka. 

Pojďme se podívat, proč právě tohle je to pravé ořechové. 

Jarní řádění koronaviru zařízlo do státního rozpočtu sekeru půl bilionu. Možná bude nakonec vyčerpán necelý. 

Vznikl nepřehledný slepenec nejrůznějších na rychlo spíchnutých kompenzačních opatření, což nevyhnutelně přineslo obří administrativní zátěž pro veřejný a soukromý sektor. 

Plus to přineslo snahy nabízenou pomoc zneužít. 

Vznikly tak další zbytečné náklady, jejichž výši lze odhadout na desítky miliard. 

Mnozí se nevešli do parametrů a nedostali nic. Jiní zase čekali na pomoc zbytečně dlouho. 

Teď zde máme druhou vlnu koronaviru. 

Nepoučili jsme se. Znovu slyšíme politiky komu, kolik a za jakých podmínek rozdají. 

Už zase vzniká nepřehledný slepenec nejrůznějších na rychlo spíchnutých kompenzačních opatření, což nevyhnutelně přinese obří administrativní zátěž pro veřejný a soukromý sektor. 

Opět vyletí oknem desítky miliard. 

Pokud by dal stát každému 10 000 měsíčně, Češi by nestrádali. 4členná rodina za čtyřicetník přežije. 

Zaměstnavatelé, jejichž provoz je přerušen, by pak samozřejmě nepropláceli mzdy a nechali si pracovníky ve stavu. 

Jarní omezení trvala cca 3 měsíce. Stát by vrtulníkové peníze za toto období vyšly na přibližně 300 milard.

Našim politikům vzkazuji:

Hlavně nic (složitého) nevymýšlejte!

Lidstvo ví houby

 ... aneb O bezradných vládcích planety Země. 

Machrujeme. 

Jsme pány tvorstva. Zvířata se nám klaní a třesou se strachem, který živočišný druh necháme vyhynout. 

Máme k dispozici technologie, o kterých se nám ani nesnilo. 

Stvořili jsme systém poznání, v němž do sebe všechno (od subatomárních částic po pohyby nebeských těles) skvěle zapadá. Výpočty sedí. 

Umíme manipulovat s genetickou informací.

Hrajeme si na Bohy.

Moudré hlavy propojují fyziku třeba s teologií nebo psychologií. Dozvídáme se pak zásadní existenciální sdělení jako třeba, že realita neexistuje nebo že každým rozhodnutím vzniká nový paralelní vesmír. 

Sci-fi seriály z dob mého dětství hadra. 

Pak přijde koronavirus.

Naštěstí víme, jak fungují živé organismy, tudíž žádný problém. Umělá inteligence nám vytvoří návrhy léků či vakcín. Následně nasimuluje, jak budou tyto látky v průběhu času působit na jednotlivé orgány a na lidské tělo jako komplex ve všech případech, které mohou nastat. 

Slavně vítězíme. 

Bohužel víme téměř uplné houby.

Proti nemoci bojujeme jako za starých časů izolací lidí. 

Vůdce jedné velmoci před několika pátky nadšeně oznámil, že mají vakcínu. Od té doby ticho. Vůdce jiné velmoci před pár dny oznámil, že mají zázračný lék. S pravděpodobností hraničící s jistotou ze sebe udělá stejného vola jako konkurent. 

Týmy po celém světe soutěží, kdo shrábne bilionový jackpot. Ideální stav? Ani zdraví, ani mrtví. Trvalá poptávka. O tom, že bude ustaven dreamteam pod vedením třeba OSN, kde se sejdou ty nejlepší kapacity, lze jen snít.

V souvislosti s koronavirem jsou opět zmiňovány objevy Antonína Holého. Vznikly za minulého režimu. Tehdá nechali pana Holého a jeho kolegy spoustu let bádat, ačkoli nebyla absolutně žádná záruka komerčního úspěchu. Máte-li možnost, podívejte se na divadelní hru Elegance molekuly, ČT pořídila záznam. Skvělá záležitost.

Vědci se musí tvářit, že vědí. Jinak neudrží své financování. Vytvářejí iluzi toho, jak je lidstvo téměř na dosah absolutnímu poznání. 

Faktem je, že nevíme téměř nic.

Optimalizace zdravotnictví – Ušetřili jsme, teď zaplatíme

Slovo optimalizace by mělo být oficiálně zařazeno do seznamu vulgarismů. Slušným lidem by mělo být od zítřka zapovězeno jeho používání.

Kam optimalizace vede, možná brzy uvidíme. Až přestanou stačit kapacity našeho zdravotnictví.

Pokud se tak (nedej Bůh) stane, viníky budou všichni, kdo byli v minulých desetiletích u vesla a snažili se o efektivitu bez ohledu na dlouhodobá hlediska. Všichni ti, kdo mleli o tom, jak je drahé mít hustou síť kvalitních nemocnic, jak je zbytečné držet nevyužívané vybavení, přebujelé úřady zabývající se hygienou atp. 

Princip jednoduchý.

Všechno běží jako po drátkách. Jako zodpovědný politik ze statistik snadno vyčtete, kolik procent lůžek a přístrojů využíváte z kolika procent. Kolik platíte za energie, nájmy, údržbu spousty budov. Kolik stojí přebytečný personál.

A vy vidíte možnost obřích úspor.

Budete geroj! Žádné deficity. Rozpočet v cajku. A ještě zbude na zakázky spřáteleným firmám.

Najednou průšvih.

Epidemie.

Zrovna ve volebním období, kdy jste u koryta! Pekelný pešek.

Zjišťujete, že díky totálně nepružnému systému řízení veřejných záležitostí vám nestačí ani spousta měsíců a téměř neomezený budget k tomu, abyste znovu vybudovali, co bylo v minulých desítkách let optimalizováno (=zrušeno).

Hněv lidí se obrátí na vás. Ačkoli většina kapacit byla omezena dávno před vaším zvolením.

Končíte. Zaplatíte i za ostatní politiky.

A občané zaplatí (někteří životem) za to, jak dobří hospodáři v jejich zájmu krásně optimalizovali.

Hævnen: Na násilí platí jen násilí

Jestli jste filmoví fanoušci, pusťte si skvělý dánský snímek Hævnen/Lepší svět a dál nečtěte. Hodně prozradím. 

Film se obratně zabývá tím, jak je společností tolerováno násilí. A na 3 různých frontách dochází k jednoznačnému závěru. 

První rovina vyprávění

Ocitáme se v africké zemi. Obyvatele zde brutálně terorizuje bojůvka, které je policií (mají tam vůbec policii?) tolerována a na zlouny není žádný metr. 

Z vyprávění vyplývá, že obyvatelé vše berou jako běžnou součást svých životů. Nesnaží se něco někam hlásit. Byla by to marnost. 

Vedoucí tlupy je nakonec zlynčován spravedlivě rozhořčeným davem.

Druhá rovina vyprávění

Dánsko. Severské školství - náš vzor. 

Odehrává se zde typická šikana. Rodiče bezradní. Učitelé záležitost řeší, aby se neřeklo, mají (stejně jako u nás) svázané ruce.

Co s agresorem? 

Pomůže až to, když ho jeden z šikanovaných zmlátí trubkou, dá nůž na krk a pohrozí podřezáním, pokud se nepolepší. 

Vyřešeno.

Třetí rovina vyprávění

Opět Dánsko.

Otec řeší dětskou šarvátku tak, že napadne druhého otce. A pak si to ještě zopakuje. 

Jde o přesně ten druh útoku, nad nímž policie mávne rukou. Dostal zostra nafackováno. A co? 

Spravedlnost berou do rukou děti, vyhazují zlounovi auto do luftu.

Když je násilí většinově tolerováno, pomůže jen násilí

Afrika, dětský kolektiv, dospělí.

Je zde většinově tolerována jistá míra násilí. Různá. Oběti a přihlížející vědí, že neexistuje cesta, jak efektivně zakročit proti agresorovi v rámci systému. 

Zůstávají tudíž 2 možnosti: 

1) Zůstat v pozici obětí.

2) Sáhnout k násilí.

Je-li odplata, které dopadne na zlouny, dost drsná, násilníci si nedovolí pokračovat ve svých rejdech a problém je vyřešen. 

Až na to, že systém, který byl bezzubý ve vztahu k agresorům, semele bránící se oběti.

Jsou šetrné spotřebiče ekologické?

Chcete si koupit elektrický spotřebič a už to na vás řve.

AAA+.

AAAAAAAA+++++++.

Kolik vody ušetříte. Kolik za prací prášek. Kolik za čistící prostředky.

Pomalu se blíží doba, kdy budou tyto spotřebiče nejen plnit svou funkci, ale také vyrábět energii, vodu, čistit vzduch a po skončení cyklu vyplivnou nějakou tu drogerii.

Ale vážně.

Když jsme pořídili myčku, koupili jsme i tablety doporučované výrobcem. V dobré víře jsme zapnuli úsporný program. A víte, co se stalo? Nádobí bylo umyto na prd.

Inu, smířili jsme se s osudem. Musíme pouštět nejdrsnější program. A ani pak nebylo umytí hif-fi.

Ostatné jsou i lidé, kteří nádobí umyjí ve dřezu a až pak ho šoupnou do myčky.

Po nějaké době začala být myčka zapatlaná.

Inu, vzorně jsme doplnili své zásoby o další chemii doporučovanou výrobcem.

Pak mi kolegyně v práci poradila, ať používáme tablety Jar Platinum (bohužel tato zmíňka není sponzorována). Od té doby pohoda, nádobí čisté, myčka čistá, není třeba ničím doplňovat.

Tak si říkám, jestli nejde o ekologičtější chování než u těch, kdo předmývají ve dřezu a pak bouchnou úspornou myčku doplňovanou chemií nad rámec tablet.

Navíc nižší teploty lépe svědčí usazování nečistot, přístroj dřív odchází.

Podobné to máte s vysavačem. Pořádná děla jsou zakázana. Tak to člověk valí nějakým prdítkem. Trvá to tím pádem dýl. A proto je (možná) spotřebované množství elektřiny stejné. Plus prdítko houby vydrží a musí být častěji nahrazováno novým.

Tak můžu pokračovat třeba u šlehače.

Nebo u notebooku v režimu spánku. Samozřejmě, sežere výrazně míň energie než spuštěný. Ale kdo nevypíná, jen uspává, ten přístroji nesvědčí. A výroba notebooku to je ekologická zátěž jak kráva.

O údajně k životnímu prostředí šetrných věcech typu elektromobil darmo mluvit...

Rozčílení odpůrci nechápou, přiznivcům je to fuk

Tak lze v kostce shrnout situaci po zmatcích ohledně opatření plánovaných na září.

Kdo je proti Andrejkovi, už zase na 100 procent věří, že tohle přece nemůže ustát. Jeho voliči ovšem zůstávají pevní jako skála.

Proč?

Prvním faktorem je vůdcovský princip.

Nezáleží, co říká. Důležité je, že zůstává vůdcem.

Jeho osoba sama o sobě vítězí, o názory nejde.

Část lidí miluje změny. Ve 12:00 se s nimi na pevno domluvíte. Do 18:00 vše třikrát změní. Nevidí hodnotu ve stabilitě názorů. V politice jim nejde o to, co je řečeno, nýbrž o to, kdo mluví.

Vůdce opustí jen, je-li za zenitem. Jinak právě on zůstává jedním z mála pevných bodů v životě.

On napraví veškeré přešlapy.

Slovy Jaromíra Nohavici:

Vy to pochopíte,
Vy totiž všechno víte,
Vy se poradíte, Vy to vyřešíte,
Vy mě zachráníte...

Druhým faktorem jsou sociální sítě.

Představme si:

1) Trávíte svůj život na sociálních sítích, chytrou krabičku nedáte z ruky.
2) Jste kovaným příznivcem hnutí ANO.

5 let budujete vazby v rámci své bubliny. Kámoši. Probíráte spolu nejen politiku, ale také osobní radosti a strasti.

Pak náhle zázrakem prozříte a změníte své přesvědčení.

Zůstáváte sami. Přátelé Vás buď vyfakují nebo rovnou zablokují.

Pro ty, kdo propadli sociálním sítím, je téměř nemožné změnit názor.

Zatímco ve skutečném životě je běžné pokání a sypání si popela na hlavu ohledně politického smýšlení, ve světě virtuálním to znamená konec přátelství.

Kdy bude líp?

Až se vrátíme do reality. Až budeme ochotni uznat svůj omyl.

Jak (nejen) Twitter ovlivňuje volby

O tom, jak (nejen) Twitter ovlivňuje volby, už byly popsány tuny papíru, ale přijde mi, že to nejpodstatnější zaznívá málo silně.

Ano, sociálními sítěmi se šíří nepravdivé zprávy, odkazují na weby financované těmi či oněmi zájmovými skupinami, reklamy jsou označeny tak, aby téměř zaniklo, že jde o placená sdělení.

Ale provozovatelé se mohou vymlouvat, že oni nic, to všechno uživatelé.

Twitter ovšem ovlivňuje volby sám o sobě tím, jak tvrdohlavě vnucuje nevyžádaný obsah. Na Facebooku nejsem, přeptal jsem se a funguje podobně.

O co konkrétně jde?

Sledujete x lidí. Zajímá Vás, co zveřejňují. Jejich příspěvky jsou na Vaší hlavní stránce řazeny pod sebou v časové ose, jak byly odeslány, v nadpisu vidíte nápis Nejnovější tweety a po klepnutí na nastavení:


Čas od času se Vám nadpis změní na Hlavní stránka a v nastavení vidíte:


Stane-li se tak, nevidíte všechny příspěvky od lidí které sledujete. Vidíte, co Twitter vyhodnotil jako nejlepší. Souvislost s tím, koho sledujete, se často limitně blíží nule.

Pokud by se tak dělo po delší pauze bez návštěvy, jak Twitter deklaruje, bylo by to OK. Člověk by přepnul a hotovo.

Bohužel jsou dny, kdy je vnucováno třeba pětkrát. V nastavení změníte, oni Vám cpou jimi vybraný obsah znovu a znovu.

Ne každý si toho vždycky všimne. Čímž vzniká dojem, že sledujete obsah, který jste si svobodně vybrali, zatímco reálně jde o sdělení, které k Vám silou hrne Twitter.

Jsou Vám takto podsouvány názory, které pokládá algoritmus naprogramovaný provozovatelem sociální sítě za správné.

Uvědomíme-li si, že Twitter má 330 milionů aktivních uživatelů a Facebook dokonce 2,5 miliardy, vidíme obří sílu, která ovlivňuje preference lidí a manipuluje s výsledky voleb.

Snahy některých států ovlivnit tu či jinde volby jsou viděno touto optikou komické. Šéfové sociálních sítí valí na o hodně vyšším levelu.

2021: Konec papírových daňových přiznání

Finanční správa dlouhodobě plánuje umožnit snadné elektronické podávání přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Kdy bude realizováno, je ve hvězdách.

Vzhledem k obrovským nákladům, které každoročně vznikají kvůli papírovým přiznáním pro občany i pro stát, bylo rozhodnuto, že dojde k maximalizaci úsilí, aby většina občanů používala elektronickou formu již od roku 2021.

Bariéru představuje malá informovanost o možnostech, jak zřídit datovou schránku či elektronický podpis. Informace jsou navíc často podávány v takové formě, že spíše odrazují.

Nemá-li občan elektronický podpis či datovou schránku, musí po vyplnění e-formuláře odeslat nikterak uživatelsky přívětivé papírové potvrzení s vlastnoručním podpisem poštou nebo zanést na úřad sám.

Většina tudíž vyplní přiznání v elektronické formě, vytiskne, připne přílohy a dopraví na finanční úřad stejně, jako by tam museli dopravit výše zmíněné potvrzení.

Jak dosáhnout rychlé změny beze změn legislativy a bez toho, aby byli občané k něčemu nuceni?

Řešení je jednoduché:

Každý, kdo letos podal papírově, dostane začátkem roku 2021 klasický dopis.

Žádné úřední kecy. Ani politická propaganda. Jednoduché vysvětlení výhod elektronické formy. Prosba o zvážení této možnosti. Jednoduché vysvětlení s popsáním dalších výhod (snad jsou) zřízení elektronického podpisu nebo datové schránky.

Vážený daňový poplatníku, nechcete-li si výše zmíněné opatřit, přikládáme obálku s adresou Vašeho finančního úřadu a papírové potvrzení Vašeho elektronického podání. Doplňte do něj, prosím, číslo podání, které uvidíte po vyplnění elektronického formuláře. A nezapomeňte na datum a vlastnoruční podpis. Obálku doručí Vašemu finančnímu úřadu Česká pošta zdarma.

A v roce 2022 repete. S prosbou, ať si potvrzení příští rok poplatník opatří sám. Obálku na poště.

Předpoklad? Příští rok bude většina přiznání k dani z příjmů fyzických osob podána elektronicky. Následně pak více než 70%.

Česká pošta takovou dopisovou kampaň zrealizuje za dobrou cenu, nebavíme se o stamilionech. Úspory na straně občanů a státu budou mnohonásobně vyšší.

Už se těšíte?

Marně.

Všechno jsem si vymyslel.

Mělo být realizováno už v době, kdy jsem byl ještě jinochem bez závazků.

Místo toho lidi v roce 2020 ťukají do kompu, tisknou, dodávají přílohy, cpou do velké obálky a za draho posílají. Nebo přinášejí na úřad osobně.

A úředníci (jde o stovky hodin práce na hlavu ročně, spousta neplacených přesčasů) z papírů zadávají do PC tyto již jednou nacvakané cifry.

ČR 2020.

Hromadná doprava, pořádná otrava

Inspirací k tomuto článku mi byl mladý zelený Stropnický, jenž po přesunu na dědinu dospěl k názoru, že na vesnici to bez auta nejde. Neinspiroval mě poprvé, kluk ušatý.

Jo, abych nezapomněl. Název jsem ukradl z písničky Ivo Jahelky.

Abych rozvedl, co znamená ono nejde, dám zde čtenářům málo znalým problematiky konkrétní příklad.

Máme to 17 kilometrů do krajského města, obec je dobře dopravně obsluhována, mnohé jiné mohou závidět.

Chtěl-li bych se dostat do práce (dědina příležitostmi neoplývá) na 8:00 s tím, že malého hodím do oční třídy ve městě (vesnická školka ji nemá), museli bychom vstát v 6:00.

6:42 bychom vyrazili ze zastávky, 7:30 jsme na autobusovém nádraží. Trolejbusem ke školce, tam (vždy uvádím optimistické odhady) 7:50. Odbavení, rozloučení. 8:00. To už jsem měl být v práci!

Nezbude než vstávat kolem 5:00.

Autobusy jezdí po hodině. Ze školky tudíž vyrážím v 7:00, na úřadě pípám (anžto je hromadnou dopravou špatně dostupný) nejdřív v 7:30.

Končím 16:00.

Velké setkání ve školce v 16:30. Na autobusovém nádraží jsme cca 16:50. Autobus jede v 17:35. Doma jsme kolem 18:15.

Pokud se rozhodneme použít auto, vstaneme v 6:00. Ranní putování ukončím v 7:40 pípnutím. A kolem 17:15 jsme doma.

Hodina spánku navíc.

A celková úspora 2 hodiny času každý všední den. 40 hodin za měsíc. Jako odpracovat týden navíc.

Tak a teď mi řekněte, jestli se najde tak drsný odpůrce automobilismu, který by do toho šel.

Ne na nějaké pokusné období. Ale na 2 roky. Realita. Žádná reality show.

Jak píšu opakovaně:

Do školy blízko. Do práce blízko. Na úřad blízko. K doktorovi blízko. Za kulturou blízko. Do obchodu blízko. Využívat home office. Raději si nechat zboží dovézt, než pro něj jet.

Jinak se z dopravy posereme.

A můžeme investovat, jak chceme. Je to marné, je to marné, je to marné...

Podle sebe soudím Tebe

Pokud mám vybrat nejmoudřejší pořekadlo, volím tohle:

Podle sebe soudím Tebe.

Vysvětluje spoustu nedorozumění. Od těch na úrovni běžných mezilidských vztahů až po ta globální.

Je zde jasná souvislost s emocemi.

Člověk je jako tvor přirozeně dobrý. A chce dobro také pro ostatní. Bohužel ne vždy pro všechny ostatní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

V práci mám aktuálně 2 nejbližší nadřízené jako přes kopírák. Obě kolem 40 let, bezdětné, dokonalé úřednice. Kdyby bylo mistrovství republiky ve zpracovávání dokumentů, byl by pohár doma.

A ostatní je takovým tím hodným způsobem litují.

Přitom není prokázáno, že by lidé, kteří zvolí jako svou cestu samotu, byli méně šťastní a jejich životy méně naplněné.

Samota je relativní. Každý má příbuzné, se kterými je ve větším či menším kontaktu.

Děti stojí spoustu energie, času, peněz. Kdo ušetří, může investovat jinam. A třeba nakonec vydělat. I když, co děti dávají, to lze těžko popsat. Nesdělitelná zkušenost.

Zpět k tématu.

Zamyslíme-li se nad pořekadlem Podle sebe soudím Tebe v mezinárodním kontextu, musíme se nutně zeptat, co je to štěstí.

Automaticky předpokládáme, že kde hmotně strádají a dožívají se o desítky let nižšího věku než my, tam nemohou být šťastní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

A jde-li o záchranu lidských životů (dětí!), náš civilizační okruh se již pěknou řádku staletí snaží pomoci. Zda s úspěchem, nechám na Vás.

Pár poučení závěrem:

1) Na lítost se vykašlete.

2) Pomáhejte jen tam, kde o to stojí. Nepodmiňujte pomoc tím, že druhá strana ztratí sama sebe.

Pár měsíců normální existence

Pomalu nám končí zajímavá doba, kdy jsme dostali od osudu neočekávanou možnost zpomalit.

Někteří bohužel přišli o práci. Věřím, že se do ní brzy vrátí.

Jiní přišli o peníze. Ty se zase přikutálí.

Všichni jsme si užili (a ještě užijeme) více či méně velkou porci strachu. Každý dle svého naturelu.

Jsou i lidé, kteří zažili největší příval práce v životě. Ale obecně se dá říci, že jsme jako společnost zařadili o dva rychlostní stupně níž. A jeli jsme bezpečnou padesátkou.

Mnozí měli takovou příležitost po spoustě let.

A pomineme-li finanční trable, mnozí si to užili.

Nikomu nic nescházelo. Krom komických záležitostí jako droždí nebo toaleťák. Měl-li bych doplnit, pořád máme problém sehnat Jesenku a Pikao v tubě.

Ukázalo se, že lze zvládat práci (školu) za polovinu času.

Kolegyně to daly v pohodě. A měly ještě x hodin, aby mi pomohly.

Pro mě to byl očistec. Nastoupil jsem v lednu a než jsem se rozkoukal, seděl jsem 6 týdnů sám v kanclu, protože nás rozpůlili. 10 a víc hodin za den.

Naštěstí po 2 dnech 2 dny volna + případný víkend.

A o tom chci na závěr napsat.

Manželka na homeofficu, přirovnal bych k půl úvazku. Já takový 0,6 úvazek. Normální důstojná existence bez jazyka na vestě.

Akorát dítěti chybí kolektiv. Skoro pořád ve společnosti dospělých.

Doplnit tedy snížené úvazky o 3 dny školky/týden a byl by ráj na Zemi.

Třeba nám prožité trable otevřou oči.

Daňové přiznání: Formulář? Raději čestné prohlášení

Podívejme se, kdy má formulář smysl.

Typickým příkladem je třeba tiket na Sportku. Je jednoduchý, přehledný, strojově zpracovávaný, po celé ČR stejný. Krom tipovaných čísel obsahuje jen málo možností ke kreativitě. Najdete na něm vše, co potřebujete.

Jistě, můžete přijít do trafiky s lístečkem, kde vlastnoručně popíšete svou cestu k milionům a slečinka to do mašiny přepíše. Nebo jí můžete šeptat do ouška.

Ale vzhledem k frontě za Vámi se shodneme, že formulář představuje ideální řešení.

Což nelze říci třeba o daňovém přiznání.

Donedávna jsem si naivně myslel, že existuje 1 formulář pro daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob.

Nikoli. Kreativitě se meze (téměř) nekladou.

Například jedna naše nejmenovaná politická strana před lety zjednodušovala daně tak, že se přiznání k dani z příjmů ze závislé činnosti vešlo na 1 list.

1 list, který je bez příloh k ničemu. Dříve se přílohy zavíraly do 2 listu, vznikly tak přirozené desky. Nyní se různě připínají a odepínají z onoho 1 listu.

Důležité ovšem je, že lze podat přiznání na 1 listu. Prakticky ovšem pouze nulové, jelikož jakékoli příjmy dokládáte přílohami.

Hoši, děkujem!

Tím, jak je formulářů x verzí, je vše dokonale znepřehledněno pro občana i úředníka. Jsou zde třeba kolonky, které vyplňuje méně než 1 procento lidí. Na některých formulářích kolonky přebývají, jinde chybí.

Pokud ovšem schází, co je pro formulář zásadní, musí se to složitě opravit, byť by i bez opravy dával smysl.

Přitom obrovská většina lidí by mohla napsat něco jako:

Já, Antonín Vomáčka, rodné číslo: 1234567890, čestně prohlašuji, že jsem v roce 2019 vydělal u firmy Vopička v superhrubé mzdě 500 000 korun a na zálohách zaplatil 70 000. Dál jsem měl příjem 110 000 z nájmu bytu (uplatňuji 30 % paušál), zaplatil 20 000 na úrocích z hypotéky a dal 20 000 na penzijní spoření. Přikládám prohlášení manželky, že neuplatnila daňové zvýhodnění na syna Rudolfa Vomáčku, rodné číslo 1122334455. Případný přeplatek mi pošlete na číslo účtu: 987456/3210.

Datum, podpis. + Přílohy

Učme děti na školách, jak podobná prohlášení psát. Ukončeme nadvládu formulářů. Nejen těch daňových. Udělejme z úřadů lidštější místa. Bavme se o podstatě věcí, ne o tom, že aby mohl být formulář platný, musí být vyplněna ta a ta kolonka.

Ukončeme honbu za centralizací. No co, tak bude úřad v Horní Polomi rozhodovat trochu jinak než v Dolní Polomi. Důležité je, že v rámci zákona.

Nenechejme se dál svazovat pustou byrokracií, která bezesporu přinesla v určitém stádiu historie obří pozitiva, ale v roce 2020 (také bezesporu) přišel čas posunout se dál.

Samozřejmě platí, důvěřuj, ale prověřuj. Tady by se muselo hodně přitvrdit. Viz související text:
Čestné prohlášení - Klidně lžete

Neziskovky: Šlechta vládne, dobrosrdeční slouží

Jsem v kontaktu s neziskovkami. Pracoval jsem v neziskovkách.

Ne v takových, které šíří velké dobro a nikdy pro konkrétní lidi nic neudělaly, ale v takových které opravdu pomáhaly (či se aspoň snažily pomáhat).

Rád bych se tudíž podělil o své, dozajista nikoli všeobecně platné, zkušenosti.

V čele neziskovek jsou často staří pardálové. Mnohdy jde o zakladatele ještě z minulého tisíciletí. Někteří se podílí na každodenním chodu, jiní se zjevují jednou za čas a šíří svá (více nebo méně vítaná) moudra.

Společné mají, že se neštítí peněz.

Jakmile doputují ty veřejné, jsou najednou jejich.

Zaplatí si auťák. Telefon. Zaměstnají manželku, děti, bratránka, kamaráda z hospody... O efektivitu práce těchto vyvolených se mnohdy nikdo netroufá zajímat.

Tohle je samozřejmě špatně. Veřejné peníze zůstávají veřejnými penězi. A financováni z nich mají být ti nejlepší, kdo se na dané pozice podaří sehnat.

Pod touto šlechtou slouží lidé s dobrým srdcem. Automaticky je předpokládáno, že se budou obětovat a pracovat za málo peněz či úplně zdarma.

Složení posádky se mění, vrchnost zůstává.

Vím jen o jednom případu, kdy bylo řízení neziskovky komplet předáno nijak nesvázaným s těmi nejvyššími. Šlo o lidi kvalifikované, kteří neziskovku sunou nahoru.

Bývalé vedení si neponechalo žádné (ani symbolické) funkce.

Zajímavé je, že tohle udělal můj bývalý šéf, který má velké charisma, ale schází (scházelo?) mu formální vzdělání. Pravopis a ekonomické záležitosti, to pro něj byla španělská vesnice.

Až s odstupem let si uvědomuju, že musí oplývat velkou přirozenou inteligencí a pokorou.

Upozadil své ego, aby se mohla organizace rozvíjet.

Žel Bohu takových mnoho není.

V neziskovkách tudíž často vládne hrstka nedotknutelných, na které dobrosrdeční za pár šupů pracují.

Až budete chtít dávat peníze, podívejte se do výročních zpráv (třeba na starou 10 let a loňskou). Jestli najdete ve vrcholných funkcích ty samé a kolem nich rotující ostatní, mějte se na pozoru.

Speciál: Koronavirus na Twitteru

Velká většina lidí není na Twitteru, kam poslední dobou (jako všichni ostatní) píšu v nejrůznějších souvislostech o koronaviru. Přijde mi podivné tady na Zrcadle tyto příspěvky převyprávět. Proto jsem se rozhodl udělat speciál složený z komentovaných tweetů.

Musel jsem se vyjádřit k názorům, že se má koronavirem nechat promořit populace:

Dle některých předpovědí se, ať uděláme, co uděláme, celkem nakazí až 60% populace. Odborníky, kteří hlásají podobná moudra, je třeba rázně vyfakovat.

Pokud bychom (teoreticky) měli v ČR 100 000 nakažených/měsíc, což by bylo naprosté peklo, trvalo by to 5 let.

Tohle není cesta!

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 17, 2020

Nezapomněl jsem na často zmiňovanou náhradu škod:

Co to všichni melete o náhradách škod?

Zákonodárce dozajista nepočítal s podobným průserem, proto je v zákoně zmíněno.

Ale nahradit např. ušlé příjmy je naprosto mimo ekonomickou realitu.

Spočítal už někdo, kolik by to stálo?

Jenom cestovní ruch cca 25 miliard/měsíc.

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 26, 2020

Bankéři už teď skuhrají, jak vzroste počet nesplácených úvěrů. Jsme zadluženi do cca dvojnásobku čistého ročního příjmu. Jsou rodiny zadlužené třeba do šestinásobku. Kdo to umožnil? Banky. Ač každému bylo jasné, co nastane, až přijde (dříve či později nevyhnutelná) krize:

No jo, napůjčovali jste lidem, kterým jste půjčit neměli.

Napůjčovali jste na předražené nemovitosti.

Vše kvůli tomu, aby jste měli každý rok tučné dividendy.

Večírek končí.

Přijdou ztráty. Které samozřejmě nezaplatíte vy, ale daňoví poplatníci.

Jako vždy.

Tak neskuhrejte. https://t.co/YEefZL4B69

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 26, 2020

A veselá tečka na závěr:

Paní @alenaschillerov, pusťte tam v 10:00 mě a 4leťáka. Dáte nám papíry s výdaji rozpočtu, 4leťák bude škrtat. Ještě před obědem předložíme více než 100 miliard úspor, které budou minimálně stejně promyšlené jako legendární úspory @kalousekm z doby jeho fungování na ministerstvu. https://t.co/TUzirN9ocz

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 25, 2020

Návod na spokojený život

Klíčem je čas.

Pokud máte dost času, můžete věci promýšlet. Můžete být odpočinutí a jen odpočinutý člověk dlouhodobě maximalizuje svůj potenciál.

Obecně se dá říci:

Každý má osobní a pracovní (studijní) život.

Člověk by měl spát 8 hodin.

Den má hodin 24.

Je logické zbývajících 16 rozdělit v rámci všedních dní na 8 a 8. 8 hodin věnovat práci, 8 osobnímu životu.

Pak jde důstojně fungovat.

Jako příklad si vezměte studenty, ti středoškolští často věnují škole, obědu a cestě 8 hodin.

Pracujícím krade čas povinná neplacená půlhodinová přestávka. Absurdita je nejlépe vidět ve třísměnném provozu, kde si takovou blbinu samozřejmě nemohou dovolit a šichta trvá včetně pauzy 8 hodin.

Kdyby šlo jen o 30 minut.

Dalším zlodějem je vypravování, cesta do zaměstnání a zpět. To všechno musíme přičíst k pracovnímu času. Celkem tak mnozí dají práci 11 i více hodin za den.

Na osobní život pak zbývá pouhých 5 hodin, což často nestačí ani na splnění povinností.

Zbývá tedy ubírat čas určený spánku. Cesta do pekel.

Vystresovaní lidé, kteří věčně nestíhají a odnášejí shon na svém (psychickém i fyzickém) zdraví, hledají pomoc, kde se dá. Uniká jim, že klíčem je čas.

Když přijde nějaká politická strana (nebo třeba odbory) s návrhem na zkrácení pracovní doby, získá trošku publicity, ale rozhodně nezaplní náměstí.

Když dochází k postupné centralizaci všeho a roste čas trávený dojížděním, nikdo demonstrovat nejde.

Statisíce lidí vyjdou rády do ulic, pokud jde o vysoké ideály, které nemají nic společné s obyčejným životem.

Kvůli svým zájmům a svému každodennímu štěstí ovšem nevytáhnou paty z baráku.

Divná doba.

Úřad mimo centrum města = Skvělý nápad

Již jsem zde zmiňoval rušení pracovišť a naňahňání všeho do krajských měst.

Dnes napíšu o dalším manažerském majstrštyku.

Jedná se o přesuny úřadů z centra.

Dle hezkých vizí se obvykle postaví na zelené louce nový areál, kde občan vyřídí všechno, kde bude spousta parkovacích míst a zeleně, kam bude často jezdit hromadná doprava.

Realita?

V díře, kde je pouze nonstop benzínka a zaplivaný diskont, se pořídí stará barabizna, která se opraví.

Opraví se tak, že nesplňuje ani nejzákladnější požadavky na kancelářskou budovu. Například je pozapomenuto na klimatizaci. Nebo schází pořádné parkoviště.

Do lokality nezajíždí z nádraží téměř žádné přímé spoje.

Pro občany a úředníky zkrátka ráj.

Prostředí krásné. Z obřího okna, které v létě vyhřeje kancelář na 39 stupňů Celsia, si užívám výhled na opuštěné polorozbořené kdysi snad skladiště s rezavou plechovou střechou.

Kdyby aspoň někoho napadlo (tento jistě velmi lukrativní prostor) koupit, shodit to a udělat plac pro auta...

Občané se musí motat do řitě, kde (skoro) nic jiné nevyřídí. Mnozí se před tím ochomýtnou v centru, tam ještě pořád sídlí pár odborů a tam se dozví skvělou novinu, že musí jinam.

Hezké české kolečko po úřadech (obvykle okořeněno návštěvou zdravotní pojišťovny) nabobtnává na krásný půlden i víc.

Stejně jako u zrušených pracovišť se jedná o změny nevratné. Žádná budoucí vláda nenajde peníze na zpětný krok k normalitě.

Snad aspoň někoho napadne, že nejvíc uspoříme, když úředník, který právě není ve styku s veřejností, bude čučet do počítače u sebe doma.