Děti se mu (jí) budou smát...

Mnohokrát jsem zaslechl (z druhé ruky), že pokud dítě nebude mít ten správný model mobilního telefonu, značkové oblečení, drahý notebook a kdejaké další blbiny, budou se mu ostatní ve škole (školce) smát a stane se terčem šikany. 

Korunu tomu nasadila rehabilitační sestra, která se při projíždění mých zad zmínila o dětech, které jsou vysmívány, protože je rodiče vozí málo drahým autem. Škodovka prý v žádném případě, ideální jsou SUV německých značek. 

Velkou část dětství jsem prožil v 90. letech. 

Kamarádili jsme se podle osobních sympatií, brali jsme jako normální, že někdo má víc. Třeba ve skautu se scházely děti od nejchudších po nejbohatší (také např. od úplných ateistů po kované katolíky). 

Na střední škole jsem měl spolužáka, který jezdil novým Audi a motocyklem Honda 750. A taky jsem měl spolužáky, jejichž rodina nevlastnila ani omlácenou 120ku. Ve společném dělání rutiky nás to nijak nelimitovalo.

Nicméně doba se posunula. Tlak médií na konzum zde máme od nejútlejšího věku. Viz předchozí článek. 

Zatímco já jako pětiletý zažil akorát tak pana Vajíčka a reklamu na spoření mladých, dnešní děti jsou zpracovávány globálními kampaněmi za miliardy. 

Plus rodiči, pro něž jsou peníze a společenský status vším. 

Často jde (jak ukazuje letošní rok) o bohatství, které je taženo dluhy. 

Tito lidé mají desítky let vysoce nadprůměrné příjmy, ale nevlastní (téměř) nic. Vila na hypotéku. Provozovna v nájmu. Auta na leasing. Telefony pořízené (samozřejmě na firmu) v rámci ultravýhodných akcí se dvouletým závazkem. 

Když pak přijde výpadek příjmů, nastává panika. 

Hrozí děsivý pád do hlubin nižší střední třídy. 

Děti, jež machrovaly s majetkem, který nebyl jejich rodičů, posmívaly se ostatním a šikanovaly, se mohou rázem dostat na druhou stranu barikády. 

Nevidím to tak tragicky. 

Samozřejmě, může se vyskytnout rozmazlený spratek. Ale že by byla dynamika dětského kolektivu postavena na údajném bohatství rodičů? Nevěřím. 

To si spíš dospělí dělají alibi pro svou hrabivost.

Výchova dětí: 1 skvělá rada

K dítěti by měli dávat manuál, zaslechl jsem někde.

Nedávají, prodávají. Knihy s tímto tématem patří k nejúspěšnějším. Názorově jsou široce rozkročeny od nevýchovy až po ty, které propagují jasné strukturování činností. 

Oproti motivačním spiskům je zde pro autory jedna velká výhoda. Zda měli pravdu, se ukáže, až bude mít dítě důchodový věk a bude možné zhodnotit, jak naložilo se životem. 

Zatím jsem nezachytil studii, která by metody z knih porovnávala například se školními výsledky. 

Zbývá tudíž věřit, že alespoň u dětí autorů cajk. 

Samozřejmě, jsou zde všeobecné zákonitosti. Pokud Pepíček neměl stabilní rodinné zázemí, dostane se na zcestí s větší pravděpodobností než Toníček, který měl k dispozici oba své vlastní rodiče. 

Ovšem vydržet ve vztahu je daleko složitější než valit podle knížky. 

Nicméně, ať nezakecám tu skvělou radu. 

Radu, která je univerzálně platná a při její aplikaci mohou všichni jen vydělat. 

Nepouštějte dětem reklamy! 

Jistě, mnozí tvrdí, že reklamy nepůsobí. Smějí se jim. Mají za to, že firmy jen tak vyhazují obří peníze. A pak jdou do toho správného obchodu, kde cpou do vozíků to správné zboží. 

Omo, Omo, pere s ním jen homo. Říkaval jeden můj spolužák. A můžete hádat, jaký prací prášek se jim vyjímal v koupelně. 

Děti jsou na reklamní sdělení citlivější. 

Jistě jste zažili scénky, kdy se chlapeček či holčička agresivně dožaduje koupě toho či onoho. 

Jistě jste zažili situace, kdy je k Vánocům, narozeninám atp. požadováno, co bylo vnuceno reklamou. 

Často jde o předražený šunt, který je právě v módě a dítě si s ním nijak extra nepohraje. 

My necháváme možnost svobodné volby. Od Ježíška nebylo požadováno nic. A v obchodě pokud už něco,  tak malé lízátko nebo pitíčko. 

Cílit reklamu na děti nebo třeba na přestárlé není dvakrát etické. Nemám na to prodat člověku, kterému to pálí, využívám tedy jiné způsoby. Tak uvažují mnohé firmy. 

Nemusíte svým ratolestem odpírat pohádky. Stačí udělat 2 jednoduché věci: 

1) Do prohlížeče nainstalovat doplněk, který blokuje reklamy. Na YouTube téměř stoprocentní účinnost. 

2) Nepouštět televizi, místo toho stahovat. 

Vyzkoušejte, neprohloupíte.

Rozčílení odpůrci nechápou, přiznivcům je to fuk

Tak lze v kostce shrnout situaci po zmatcích ohledně opatření plánovaných na září.

Kdo je proti Andrejkovi, už zase na 100 procent věří, že tohle přece nemůže ustát. Jeho voliči ovšem zůstávají pevní jako skála.

Proč?

Prvním faktorem je vůdcovský princip.

Nezáleží, co říká. Důležité je, že zůstává vůdcem.

Jeho osoba sama o sobě vítězí, o názory nejde.

Část lidí miluje změny. Ve 12:00 se s nimi na pevno domluvíte. Do 18:00 vše třikrát změní. Nevidí hodnotu ve stabilitě názorů. V politice jim nejde o to, co je řečeno, nýbrž o to, kdo mluví.

Vůdce opustí jen, je-li za zenitem. Jinak právě on zůstává jedním z mála pevných bodů v životě.

On napraví veškeré přešlapy.

Slovy Jaromíra Nohavici:

Vy to pochopíte,
Vy totiž všechno víte,
Vy se poradíte, Vy to vyřešíte,
Vy mě zachráníte...

Druhým faktorem jsou sociální sítě.

Představme si:

1) Trávíte svůj život na sociálních sítích, chytrou krabičku nedáte z ruky.
2) Jste kovaným příznivcem hnutí ANO.

5 let budujete vazby v rámci své bubliny. Kámoši. Probíráte spolu nejen politiku, ale také osobní radosti a strasti.

Pak náhle zázrakem prozříte a změníte své přesvědčení.

Zůstáváte sami. Přátelé Vás buď vyfakují nebo rovnou zablokují.

Pro ty, kdo propadli sociálním sítím, je téměř nemožné změnit názor.

Zatímco ve skutečném životě je běžné pokání a sypání si popela na hlavu ohledně politického smýšlení, ve světě virtuálním to znamená konec přátelství.

Kdy bude líp?

Až se vrátíme do reality. Až budeme ochotni uznat svůj omyl.

Krabice s dopisy

V rámci dědictví po smrti strýce vyklízíme byt, kde žili moji prarodiče. Ten byl po jejich smrti na přelomu tisíciletí prakticky zakonzervovaný. A tak se teď dostávám k pokladům, které tam tolik let čekaly. Je zvláštní se dívat, jaké věci měly pro mou babičku a dědu hodnotu. Vnímat ten jejich mikrosvět, zázemí... Poschovávané pohlednice, co během života dostávali, vedle mých keramických výrobků z doby, kdy mi bylo devět. Starodávný dědův psací stroj ještě z první republiky a stejně starý šicí, na němž babička za komunistů i v devadesátých letech vytvářela oblečení pro širokou rodinu...

Nejvíc mě ale zaujala krabice s dopisy, které si psali babička s dědečkem v době ještě před sňatkem i později v dobách, kdy byli souhrou historických skutečností rozděleni. Část historie jedné lásky a pozdějšího víc než padesátiletého soužití... V momentě, kdy jsem tu krabici spatřila poprvé, bylo mi stydno se do ní podívat. Nechtělo se mi narušovat něčí soukromí, přesto ale zvědavost převážila, a já se začetla do babiččina přehledného rukopisu bez pravopisných chyb (což by jí leckteří současní žáci mohli leda tak závidět – přestože měla jen základní a rodinnou školu).

Do ruky mi padl jako první dopis z roku 1943 adresovaný dědovi do Německa, kde byl nasazený na práci – stejně jako další čeští muži jeho populačního ročníku.

Četla jsem o české vesnici válečných let - těžké práci na poli, drobných rodinných událostech, programu kina, dění v obci včetně postupného ničení statku dědovy rodiny... Také o pocitech babičky, která psala o osamělosti a o tom, jak jí chybí její milý – někdo, na koho by se mohla spolehnout... Ten typ osamělosti, který můžeme překlenout jen zamilovaností či láskou k jiné bytosti.

Těch pár řádků mě vtáhlo. Snad budu mít příležitost přečíst dopisy postupně všechny a dozvídat se tak o mých prarodičích – kteří v mém životě hráli velkou roli – více.

Už teď ale vnímám hlubokou oddanost, jíž byli schopni. Oddanost, s kterou utvářeli společný život desítky a desítky let, přičemž se spíš jaksi mimochodem vyrovnávali s požadavky doby.

Uvědomuji si, že jim závidím a smekám. Fascinuje mě jejich disciplinovanost – ve věcech víry, vztahování se k blízkým lidem – ve smyslu možná na to doplatím, ale teď to pro ni udělám... Žili prostě hodnoty, kterým věřili. Měli jakýsi morální kompas nebo strukturu. A taky pokoru, nebyli přesvědčení, že svět se točí kolem nich... Smířenost a zároveň ochotu se nevzdávat... Takové něco, co v naší relativizující době alespoň mně chybí... možná je to něco, co souvisí s generací sněhových vloček... Nebo je to v praxi naše vyprázdněnost, o které se někdy mluví? A zaměřenost na umělé, marketingem vygenerované cíle?

Při porovnávání svého pohledu na svět s těmi, které na mě vykukují z těchto starých dopisů, si všímám, jak málo stabilní jsem a kolik mám na sobě ještě práce, abych se mohla stát takovým pevným sloupem pro svoji rodinu... Nicméně, nevzdávám to.

Děkuji za inspiraci, moji milí. Je krásné mít před sebou takové příklady. Věřím, že tohle prohloubení vašeho poselství, které jsem vnímala kdysi dávno jako malá holka, přichází pro mě – před narozením druhého dítěte - ve správný čas. Znovu a znovu děkuji!

Peníze = Starosti

Kdo je bohatý?

Úvodem článku ukončím debaty o tom, kdo je bohatý. Stanovuje-li stát minimální částku, za kterou lze přežít, bohatý je ten, kdo má více než desetinásobek.

Aktuálně jde u jednotlivce o čistý měsíční příjem 38 600,00 Kč a třeba u rodiny s malým dítětem o 87 200,00 Kč.

Peníze = starosti

Nebavme se o superboháčích odtržených od reality.

Představme si, že máme s manželkou a synkem k dispozici 100 000,00 Kč čistá ruka/měsíc.

Určitě bychom si koupili auto, které se nám líbí. Asi by to nebyla 16 let stará omlácená Oktávka. Pak by nám to nedalo a museli bychom o vysněné fáro pečovat. Jezdit do myčky, udržovat interiér, řešit drobné ťukance...

Starosti.

Určitě bychom se snažili pro malého zabezpečit lepší vzdělávání a volnočasové aktivity. Ještě nějaký pátek by to znamenalo vozit ho na x více či méně vzdálených míst.

Starosti.

Určitě by se nám nechtělo otravovat s hromadnou dopravou. Takže koupit druhé hezké auto. Servis, myčka, údržba interiéru...

Starosti.

Určitě bychom investovali do lepšího bydlení. Rekonstrukce. Rozšíření. Víc prostoru. Hezčí prostředí. Zvýšené nároky na úklid a údržbu.

Starosti.

Řešení? Vydělávat výrazně víc

100 000,00 měsíčně by nám přineslo krom pozitiv také spoustu starostí. Ubralo by z už tak minimálního množství volného času.

Řešením by mohlo být najmout personál. V poslední době čím dál běžnější praxe.

Personál musíte vybrat, úkolovat, kontrolovat. Navíc se bude někdo cizí motat po domě a místo vás bude trávit čas s vašimi dětmi.

Starosti.

Co dělat? Mít výrazně víc než sto litrů/měsíc a pořídit si osobního tajemníka, který všechno zařídí.

Odcházení

Václav Havel pojmenoval svou poslední hru prostě a vystižně. A já, ačkoli na něj nemíním v tomhle článku nijak odkazovat, si ten název půjčím pro svou krátkou večerní sebereflexi.

Odcházím totiž – na mateřskou. Odcházím z několika rolí, které jsem byla zvyklá v posledních letech hrát. Z těch pracovních. Rodinné mi (díkybohu) vcelku zůstávají. :-)

Je to zvláštní pocit vzdávat se něčeho ve prospěch něčeho jiného. Vědět, že budoucnost bude přinášet něco úplně odlišného, než co jsem byla teď pár let zvyklá žít. Že zase všechno bude vzhůru nohama...

Tak se teď tak pomalu začínám loučit. Je to loučení milé – tam, kde nějak vím, že je to jen na chvíli. A takové nejisté tam, kde vnímám, že už se asi nevrátím. Ne, protože bych nemohla. Protože asi prostě nebudu chtít.

I tohle odcházení je pro mě těžké, nemám ráda změny – a když nutně nemusím, neopouštím. Asi i proto teď dost přemýšlím, jak ideálně napsat tečku za životní kapitolou, která se mi uzavírá.

Končím jako školní psycholog a jako učitelka. Na chvíli taky jako terapeutka (ale to příliš miluji, tak se k tomu snad brzo vrátím). A vlastně taky jako matka jedináčka.

Gestalt terapie zdůrazňuje dokončování věcí jako důležitý bod k tomu, abychom se cítili v životě dobře – a netáhli si s sebou břemena v podobě „nedokončených záležitostí“. Ty nám totiž ubírají energii a neumožňují nám plně se soustředit na výzvy v žité přítomnosti.

A tak dokončuji, seč to jde. Nastávají poslední setkání s klienty nebo se plánují. Loučím se s kolegy. Dolaďuje se administrativa a předávání agendy.

Je mi z toho trochu smutno. Loučení a ztrácení (na něž je smutek přirozenou reakcí) mají hodně společného.

Přejte mi, prosím, ať na tom, co naopak přichází, dokážu vidět dobré, a ať se mi daří to přetavovat ve smysluplný, užitečný a s radostí prožívaný život.

Podle sebe soudím Tebe

Pokud mám vybrat nejmoudřejší pořekadlo, volím tohle:

Podle sebe soudím Tebe.

Vysvětluje spoustu nedorozumění. Od těch na úrovni běžných mezilidských vztahů až po ta globální.

Je zde jasná souvislost s emocemi.

Člověk je jako tvor přirozeně dobrý. A chce dobro také pro ostatní. Bohužel ne vždy pro všechny ostatní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

V práci mám aktuálně 2 nejbližší nadřízené jako přes kopírák. Obě kolem 40 let, bezdětné, dokonalé úřednice. Kdyby bylo mistrovství republiky ve zpracovávání dokumentů, byl by pohár doma.

A ostatní je takovým tím hodným způsobem litují.

Přitom není prokázáno, že by lidé, kteří zvolí jako svou cestu samotu, byli méně šťastní a jejich životy méně naplněné.

Samota je relativní. Každý má příbuzné, se kterými je ve větším či menším kontaktu.

Děti stojí spoustu energie, času, peněz. Kdo ušetří, může investovat jinam. A třeba nakonec vydělat. I když, co děti dávají, to lze těžko popsat. Nesdělitelná zkušenost.

Zpět k tématu.

Zamyslíme-li se nad pořekadlem Podle sebe soudím Tebe v mezinárodním kontextu, musíme se nutně zeptat, co je to štěstí.

Automaticky předpokládáme, že kde hmotně strádají a dožívají se o desítky let nižšího věku než my, tam nemohou být šťastní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

A jde-li o záchranu lidských životů (dětí!), náš civilizační okruh se již pěknou řádku staletí snaží pomoci. Zda s úspěchem, nechám na Vás.

Pár poučení závěrem:

1) Na lítost se vykašlete.

2) Pomáhejte jen tam, kde o to stojí. Nepodmiňujte pomoc tím, že druhá strana ztratí sama sebe.

Pár měsíců normální existence

Pomalu nám končí zajímavá doba, kdy jsme dostali od osudu neočekávanou možnost zpomalit.

Někteří bohužel přišli o práci. Věřím, že se do ní brzy vrátí.

Jiní přišli o peníze. Ty se zase přikutálí.

Všichni jsme si užili (a ještě užijeme) více či méně velkou porci strachu. Každý dle svého naturelu.

Jsou i lidé, kteří zažili největší příval práce v životě. Ale obecně se dá říci, že jsme jako společnost zařadili o dva rychlostní stupně níž. A jeli jsme bezpečnou padesátkou.

Mnozí měli takovou příležitost po spoustě let.

A pomineme-li finanční trable, mnozí si to užili.

Nikomu nic nescházelo. Krom komických záležitostí jako droždí nebo toaleťák. Měl-li bych doplnit, pořád máme problém sehnat Jesenku a Pikao v tubě.

Ukázalo se, že lze zvládat práci (školu) za polovinu času.

Kolegyně to daly v pohodě. A měly ještě x hodin, aby mi pomohly.

Pro mě to byl očistec. Nastoupil jsem v lednu a než jsem se rozkoukal, seděl jsem 6 týdnů sám v kanclu, protože nás rozpůlili. 10 a víc hodin za den.

Naštěstí po 2 dnech 2 dny volna + případný víkend.

A o tom chci na závěr napsat.

Manželka na homeofficu, přirovnal bych k půl úvazku. Já takový 0,6 úvazek. Normální důstojná existence bez jazyka na vestě.

Akorát dítěti chybí kolektiv. Skoro pořád ve společnosti dospělých.

Doplnit tedy snížené úvazky o 3 dny školky/týden a byl by ráj na Zemi.

Třeba nám prožité trable otevřou oči.

Krize jako nástroj sebepoznání

Moje sociální bublina je specialista na pozitivní vidění současného stavu věcí. Přiznám se, že někdy mě to až trošku štve, jak to někteří prezentují jako na můj vkus až příliš zalité sluncem. A v tomhle článku nemám v úmyslu se vyhýbat negativním aspektům.

Ačkoli pozornost v něm chci upřít hlavně na možnosti učení se ze současného dění.

Dělala jsem si malý brainstorming, co mě v této souvislosti napadá.

Krize nás známkuje jak ve škole.

Jsem součástí party „holek“ mezi 33 – 35 lety. Přirozeně spolu vedeme (video) hovory o tom, jak prožíváme současnou situaci. Zdá se mi, jako by nám to každé vystavovalo vysvědčení ve smyslu: „jak jsme ten život doposavad zvládly“ – protože jsou jasně obnažována slabá i silná místa našeho fungování. Zjednodušeně lze shrnout, že silná jsou v tom, co nás teď ukotvuje a přináší spokojenost, slabá v tom, co nás štve a rozesmutňuje, kde naše fungování, jednoduše jak se říká, „drhne“...

Vidím tam kategorie jako:

A) rodina – 1) rodičovství, 2) partnerský vztah, 3) vztahy s širší rodinou. Hodnocení ukazuje, zda a jaký partnerský vztah jsme utvořily, jestli teď zažíváme ponorku nebo si spíš užíváme, že jsme spolu více... Vnímáme reakce našeho partnera na nás a naše zvládací strategie, jak moc je ve vztahu přítomná vzájemná (ne)podpora... Zrcadlí se nám také úroveň, s jakou se nám v dlouhodobém horizontu daří budovat vztahy s vlastními rodiči a (případnými) tchánovci, všímáme si ještě více než obvykle, jaké jsou naše děti – co se nám výchovně podařilo či daří, kde selháváme...

B) finance – 1) práce, 2) celkové finanční zabezpečení a rezervy. Chování zaměstnavatele k nám nyní jasně ukazuje, nakolik si naší práce váží, jak moc nás vidí jako nahraditelné, obor a místo s jakou stabilitou jsme si zvolili, a samozřejmě z celé situace vystupuje, jak moc důležitá je naše práce pro společnost jako takovou. Na našich vlastních reakcích zase můžeme dobře pozorovat, které části naší činnosti vidíme jako prioritní, které máme tendenci zanedbávat či se jim vyhýbat, jak loajální jako zaměstnanci jsme, či jak přistupujeme k péči o svůj byznys... Také sklízíme ovoce toho, nakolik chytře jsme byli schopní starat se o své peníze, jestli máme rezervy či dluhy, případně v jak dobře zvolených hodnotách – docela to dle mého názoru koreluje s mírou aktuálně zažívaného stresu.

C) „volitelné“ – 1) volný čas 2) přátelské vazby. Dostáváme informace o tom, které koníčky nám chybí či nás naopak „drží nad vodou“, dle způsobů, jakými nakládáme s volným časem, si můžeme snadno udělat hierarchii toho, co reálně upřednostňujeme a o čem jsme si to doposavad jen myslely... Je evidentní, kdo se ozve, komu se ozvete vy a s kým vztah holt tak intenzivní není...

„Inventuru“ výše uvedeného si jde samozřejmě udělat i za normálního stavu, ale ve ztíženém se to (alespoň mně) rýsuje jasněji.
Taky si silněji uvědomuji, jak na mě působí jednotlivé tři mé pracovní činnosti – co jsem ochotná jim dávat, co mě stojí a co přinášejí...

Snad mi to pomůže se lépe orientovat při zvažování aktuální otázky, kudy, jak a kam dál v tomhle měnícím se světě... I Vám k těmto úvahám hodně štěstí a tvořivosti ;-)

Dítě bez mobilu a reklam

Když startovala TV Nova, bylo mi 14 let. Manželce 8. Jsme v dětství nezasaženi komercí. Reklamy bylo v našich školkových letech po skrovnu.

Dnešek je jinde.

I 4leté děti jsou relevantní cílovou skupinou.

Jsou na ně zaměřeny kampaně. Rozhodují o výrazné části útrat. Vyprodávají sály v multiplexech.

Do toho chytré telefony. Možná právě ten přídomek evokuje, že když se s ním ratolest naučí, jde o génia.

Se zapnutým YouTube to zvládne klidně 2leťák, který následně velí tomu, co sleduje.

Jako vždy platí: Příklady táhnou.

Pokud táta a máma pořád čučí do displeje, je jasné, co drobotinu nejvíc zajímá. Když pak dají dítěti mobil do ruky, těžko se mohou divit, když se na přístroj upne.

Přiznejme si, bez pouštění pohádek to nejde. Pohádka nejjistěji zařídí, že si může dát rodič třeba sprchu. Riziko rutiky je při sledování minimální.

Důležité je mít kontrolu nad obsahem.

Mobil ani tablet mladého nezajímají. Televize je moc velká, v jeho přítomnosti ji téměř nepouštíme (ostatně skoro ani jindy). Zbývá tudíž notebook.

Většinu věcí mu stáhneme. U krátkých seriálů udělám playlist.

Na YouTube věnujeme pozornost i tomu, co bude následovat.

V prohlížeči máme blokátor reklamy. Reklama je u nás tudíž Popelkou. Na návštěvách jsou pak i TV upoutávky brány velmi nelibě.

Jsem zvědavý, jak s námi zacloumá budoucnost.

Až si budou děcka porovnávat, čí rodiče odpracovali víc hodin na který telefon...

Co jsem chtěl, to mám

Člověk je tvor věčně nespokojený.

Kdyby mi někdo před 20 lety řekl, že na tom budu, jak teď jsem, byl bych nadšený.

Mám úžasnou manželku. Jedna z milionu. Neuvěřitelně ženská a přitom schopná se domluvit. Krásná. Hodná. Chytrá. Skvělá máma.

Mám naprosto fascinujícího syna. Takové to dítě, které nikdy nenudí. Umí být roztomilý. Ale taky pěkně zlobivý. Stejně jako všichni ostatní se snaží, aby se měl na světě dobře. Akorát je cílevědomější.

Mám stálou práci, která se dá plus minus skloubit s rodinou.

Všichni mí blízcí jsou slušní lidi, zdraví jim (klep, klep na dřevo) slouží a mají se fajn. Rány od života sice schytávají, ale vždycky jdou čestně dál.

Nedá se říct, že bych někoho, koho osobně znám, nenáviděl.

Žijeme tak, jak jsme chtěli. Skromně. Snažíme se bránit shonu.

Užívám si neomezený skoro bezplatný přístup ke kultuře, o tom jsem od dětství snil.

Jediné, co mi schází, je čas.

Za studií jsem měl spíš obavu, že neseženu práci, než abych se bál plného úvazku.

Vždycky jsem měl spoustu volného času. Věřil jsem, že tomu tak bude pořád. Ovšem nároky jsou oproti devadesátým letům několikanásobné.

Dobu člověk nezmění. Většina ostatních je na tom hůř.

Užívám si střední věk. Ale červíček nespokojenosti občas hlodá.

Čekám na nové výzvy.

A chci víc času. Optimisticky doufám, že už zas dostanu, co chci.

Jak zbohatnout a zůstat slušným člověkem

Zbohatnout lze snadno.

Pár návodů najdete třeba tady.

Daleko vyšším levelem je zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem. Vždycky, když už to vypadá, že někoho takového máme, přijde jen další zklamání. Třeba nedávno se zostudili do té doby výhradně zbožňovaní šéfové našeho výrobce antivirových programů.

Dost tlachání.

Bohatý je, kdo vydělá aspoň 50 000 čistého každý měsíc. Za takové peníze se dá královsky žít.

50 000 měsíčně, to je takových 400 korun na hodinu čistého, nechcete-li obětovat život práci.

Slušnost, to není jen hezké chování k lidem.

Je slušné mít na potravinách v maloobchodě marži vyšší než 100%?

Je v pořádku, když idol mládeže napálí ceny vstupenek tak, že děti z chudších rodin nemohou na akci jít?

Je etické stanovit ceny za své běžné služby tak, aby byly pro výraznou část populace nedostupné?

Chcete-li 400 korun/hodina čistého a chcete-li poctivě platit odvody v takové výši, aby na vás vyšel aspoň průměrný důchod, dostáváte se na nějakých 600,-/hodina.

To už je částka, která je pro výraznou část populace těžko k zaplacení. Kdo vydělá 13 000 čistého, popřípadě má takový důchod, pro toho je podobná suma opravdu hodně peněz.

Pak si vemte, že jsou profese, které investují obří sumy do vzdělání, vybavení, supervize atp. Profese, kde hodina práce vyžaduje hodinu (či několik hodin) příprav. Chtějí-li takoví zbohatnout, musí vydělat 1 500 na hodinu a více. Kolik procent spoluobčanů si může dovolit platit?

Těžko najít cestu, jak zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem.

Snad jen prodávat spoustu produkce s nízkou marží. Viz Tank ONO. Ale takový kšeft dnes těžko na zelené louce vybudujete.

Nebo se třeba věnovat téměř zdarma distribuovanému umění pro masy...

#MeToo - Už mi to docvaklo

Tak už mi docvaklo, o co jde u #MeToo.

Brzo.

Celou dobu jsem žil v mylném domnění, že jde o zlatokopky, kterým neklaply plány a mstí se. Nebo o zvlčilé baliče, kteří zneužívali své moci či omámení obětí.

Byl jsem vedle jak ta jedle.

Oči mi otevřel celkem zdařilý seriál The Morning Show.

Jestli ho chcete sledovat, raději dál nečtěte, spoiler!

Na služební cestě došlo k techtle mechtle TV moderátora a jedné slečny z týmu.

Nebyla jeho přímou podřízenou. Nebyla opilá. Nic od něj nechtěla vydyndat. Nijak k němu nevzhlížela. Balič byl maximálně korektní.

Slečna s ním šla dobrovolně a ráda na pokoj.

Následně proběhlo úplně normální intimní sblížení. Žádný náznak problémů. Ani pokus o výmluvu. Pohoda jazz.

Jenomže slečně se to po čase rozleželo.

A byla z toho fakt špatná. Uvědomila si, že to vlastně celé nechtěla. Už na cimře u moderátora na tom byla (dle následného vyprávění) psychicky velice zle.

On ovšem neměl možnost, jak cokoli poznat.

Tudíž hlavní sdělení #MeToo pro ženy vnímám takto:

Mějte odvahu říci ne! Je to milionkrát lepší než udělat blbinu, které pak budete litovat.

A pro muže:

Skvělý balič může hodně uškodit. Pánové, kroťte se!

Návod na spokojený život

Klíčem je čas.

Pokud máte dost času, můžete věci promýšlet. Můžete být odpočinutí a jen odpočinutý člověk dlouhodobě maximalizuje svůj potenciál.

Obecně se dá říci:

Každý má osobní a pracovní (studijní) život.

Člověk by měl spát 8 hodin.

Den má hodin 24.

Je logické zbývajících 16 rozdělit v rámci všedních dní na 8 a 8. 8 hodin věnovat práci, 8 osobnímu životu.

Pak jde důstojně fungovat.

Jako příklad si vezměte studenty, ti středoškolští často věnují škole, obědu a cestě 8 hodin.

Pracujícím krade čas povinná neplacená půlhodinová přestávka. Absurdita je nejlépe vidět ve třísměnném provozu, kde si takovou blbinu samozřejmě nemohou dovolit a šichta trvá včetně pauzy 8 hodin.

Kdyby šlo jen o 30 minut.

Dalším zlodějem je vypravování, cesta do zaměstnání a zpět. To všechno musíme přičíst k pracovnímu času. Celkem tak mnozí dají práci 11 i více hodin za den.

Na osobní život pak zbývá pouhých 5 hodin, což často nestačí ani na splnění povinností.

Zbývá tedy ubírat čas určený spánku. Cesta do pekel.

Vystresovaní lidé, kteří věčně nestíhají a odnášejí shon na svém (psychickém i fyzickém) zdraví, hledají pomoc, kde se dá. Uniká jim, že klíčem je čas.

Když přijde nějaká politická strana (nebo třeba odbory) s návrhem na zkrácení pracovní doby, získá trošku publicity, ale rozhodně nezaplní náměstí.

Když dochází k postupné centralizaci všeho a roste čas trávený dojížděním, nikdo demonstrovat nejde.

Statisíce lidí vyjdou rády do ulic, pokud jde o vysoké ideály, které nemají nic společné s obyčejným životem.

Kvůli svým zájmům a svému každodennímu štěstí ovšem nevytáhnou paty z baráku.

Divná doba.

Stávat se ženou a milovat to

Předesílám, že tohle psaní pro mě bude asi docela složitý. Vždycky jsem se svou ženskostí trochu bojovala. Jsem holt holka, co v pubertě ve flanelce s chlapama na chalupě skládala uhlí, řezala dřevo, kouřila cigára, popíjela a hrála mariáš. A čertila se u dědovy fráze: Dlouhý vlasy, krátkej rozum – proti tomu jsem dost urputně bojovala. Nejsem přece, jen proto, že jsem ženská, o nic horší! Jak dlouho jsem se to snažila dokazovat...

Nikdy jsem se neuměla úplně identifikovat se svou ženskou rolí. Nedejbože si pak uvědomovat nebo využívat ženské zbraně.

Co je ženská cesta?

A tak na to, jak se ženou stávat a že je to třeba i možný, přicházím až teď, když mi končí ten podivný rok Kristových let.

Konečně si uvědomuju, jak je pohled ten rovnoprávnosti pomýlený. Jako žena prostě nepotřebuju to stejné jako chlap – a neodvedu to – a můžu se o to s klidem přestat snažit. Nemám už problém přiznat si v páru naši jinakost a právo na ni. Konečně po všelijakých peripetiích týkajících se mé životní cesty začínám přijímat, že takhle to je – a že je to tak v pořádku.

Jak je to osvobozující! :-)

Dřevo už doma neskládám. A jestli ještě někdy odřu auto, nemíním ho sama přelakovávat. Vzdávám tenhle boj o to, kdo je nebo není lepší nebo stejně dobrý. Radši se usměju, dám polibek, vytvořím romantiku. Dřív mi to přišlo nefér a manipulativní. Teď si uvědomuju, jak mě tenhle věčnej boj vyčerpával. A už ho nechci. Chci žít v souladu se sebou, protože jedině tak mohou moje oči zářit. :-)

A chci konečně začít nosit šaty. Hezký šaty! :-)

Jak se na to teď dívám, podstatou ženské zkušenosti je přijímání toho, co je, utváření a odevzdávání (se). Nejde o to vyhrávat, dosahovat cílů nebo někoho k něčemu nutit. Jde o to dávat (včetně nového života), pečovat, podporovat, milovat.

Otázky o tom, co znamená doopravdy milovat, si kladu intenzivně už víc než rok. Znám to zoufalství, s kterým si v určitých fázích života uvědomujeme, že to v té jakési hloubce a nesobeckosti neumíme. O to krásnější je někdy to cítit: to plynutí, tu radost, krásu, která je podstatou světa a života. Jestliže tohohle jsme my ženy strážkyněmi – a zároveň součástí - pak je to to nejkrásnější poslání.

Tohle teď někdy zažívám. Vedle svých chlapů doma mám příležitost se stávat ženou – vědomě, reflektovaně, svobodně. Děkuju za tu milost. :-)

Chvilka opravdovosti

Občas si udělám čas a naladím se na to, jak se fakt cítím. Leckdy mi pak začne hrát v hlavě nějaká písnička. Stává se vám to taky? Je to ten moment, kdy jste k sobě upřímní, kdy neblokujete proud svého prožívání umělými myšlenkovými zastaveními a přerámováními, kdy se nesnažíte cítit se jinak, protože se to tak má nebo je to tak lepší.

Prostě jen zůstanete sami sebou – se sebou. Je to dobrej zážitek. Doporučuju. Protože jedině, když se svým prožíváním zůstaneme, i když je nepříjemný, může se pak transformovat a je možný se posunout zas někam kousek dál.

Abyste viděli, jakej jsem blázen a nakolik jsem mimo, dám Vám sem kousek textu, který se mi začal takhle vyjevovat dneska.

Brontosauři, skladba s názvem Rok 94. Doporučuji si i pustit, ať slyšíte melodii:


Moudrost je hloupost, co vymyslel někdo,
aby se lidé mohli trápit jen,
čím toho člověk ví víc, tím smutnější mu připadá svět,
jak bezohledně jednoduchost blaženě spí,
šťastná, že neví nic,
lemtá si svou skleničku a na mastnej stůl
hlava padá, co asi říct?

Že hvězdy za noci když na nebi svítěj',
můžeš si číst z jejich krásných jmen,
a z knížek básníků že voní to krásou, když verše zní,
že v podvědomí máme všichni jasnej cíl:
pomáhat a v ústraní být (stát),
že láska je to jediné, s čím přežít se dá,
a bolest přijde, když nejde žít...

Co víc říct. Dala bych si cigárko a skleničku.

Ta písnička pak pokračuje úvahama o posledním soudu. Jsme to, co volíme. Jsme to, co děláme. Jsme to, o co se snažíme, k čemu směřujeme, čemu dáváme vzniknout... Pokračujeme.

Jestli to má nějakej smysl a jestli jsme to dělali dobře se dozvíme asi potom tam...

Všední den - Na práci nemám čas

Znáte ty lidi, které musí vedení před koncem roku ukecávat, aby vybrali dovolenou. Kteří chodí do práce dřív, než je třeba. A odcházejí později.

Jsou to takoví vládci času.

Někde doma v koupelně (nebo v garáži?) pomocí tajemných postupů prodlouží svůj každý den o x hodin.

Mnohým z nich stačí kolem 5 hodin spánku, aby byli čilí jako rybičky.

Jsem na druhé straně barikády.

Někdo mi čas krade.

Když si vysním ideální všední den, nezbývá mi ani na 1/5 úvazku.

Posuďte sami.

Bavíme-li se o snu, nechť někdo (asi tajemnou silou) dopraví dítě na 8:00 do cca 17 kilometrů vzdálené školky.

Další aktivity nebudou v rámci časového rozpisu realizovány pokaždé, nestihly by se. Taky bude záležet, kde zrovna bude poletovat manželka.

10:00 - 11:30
Vstávání, hygiena, tulení, vaření oběda.

11:30 - 13:00
Oběd, polední zprávy ČT, díl seriálu.

13:00 - 15:30
Siesta, tulení, četba, seberozvoj, Internet.

15:30 - 18:00
Vyzvednutí dítěte ze školky, drobný nákup, fackování věcí po baráku, zatápění atp.

18:00 - 20:00
Dělání blbin s dítětem, příprava večeře pro něj, jeho koupel, uložení k spánku.

20:00 - 22:30
Příprava naší večeře, večeře, díl seriálu nebo film.

22:30 - 0:30
Tulení, relaxace, hygiena, ulehnutí k spánku.

Povězte mi: Kde mám tady naškrabat 8,5 hodiny?

Sraz po 16 letech: Samé dobré zprávy

Měli jsme sraz z vysoké. Po 16 letech.

Motáme se kolem čtyřicítky. Každý už toho hodně prožil.

Sešlo se nás 19.

A mám velkou radost, že rozhodně nenaplňujeme mediální představy o tom, jak je všechno na hovno.

Pár z nás klopýtlo. Ostatní taky, ale (zatím) bez následků.

Velká většina žije ve stabilním svazku, v žádném případě se nedá hovořit o 50 procentech rozvodů.

Snad až na 1 výjimku (kde se na tom pracuje) máme děti.

Všichni máme práci. Nebo jsou holky na rodičovské.

A všichni vypadají skvěle. Měl-li bych jmenovat, na kom se zub času podepsal nejvíce, bez špetky skromnosti zmíním sebe. Na mnohých roky nezanechaly stopy.

Bylo úžasné setkat se s takovým množstvím normálních lidí.

Excesy nehrozily.

Všichni poseděli, popili. Bez tvrdého alkoholu. Nikdo nešel spát v 10. Nikdo neřádil do 6.

Co mě zaujalo, byla večeře. Často bývám na oslavách, školeních a podobných akcích s rautem za divného, když se chci v normální čas normálně najíst. Takže naložím plný talíř a dám si jídlo. Pak už jen uzobávám. Tady jsem byl součástí hlavního proudu.

Naprosto skvělé bylo, že si nikdo na nic nehrál. Žádné předvádění vlastní dokonalosti.

Jsme z různých koutů republiky, máme různá zaměstnání, různé zázemí.

Když vidím, kolik toho máme společného, myslím, že nás těch 5 společně strávených let ovlivnilo víc, než se může na první pohled zdát.

Ať se všem daří :)

Balada o mládí, práci a ztrátě iluzí

Říkejme mu třeba Tonda.

Tonda má kolem 30, nastoupil na úřad před pěti lety. Párkrát jsme se kdysi dávno potkali na školení. Na první pohled rozumný kluk. Dlouho jsem ho neviděl. Pracuje v jiné budově.

Dnes mail od Tondy. V adresátech stovky lidí.

Tonda z vlastního rozhodnutí na úřadě končí.

A nám píše důvody.

Shrnutí:

Tondův kolega Vopička je agresivní, vzteklý a hloupý. Tonda si na něj xkrát stěžoval (i písemně) vedoucí Vohnoutové. Vopičku ovšem vždy podržel další člen týmu Vomáčka, který Vohnoutovou (dle Tondova literárně vytříbeného naznačení) píchá.

Vopička je chválen, možná bude povýšen. Navzdory tomu, jaké je vemeno.

Ředitel úřadu řekl Tondovi, že často pomůže odchod 1 člověka a situace se uklidní.

Tonda tudíž balí svých 5 švestek. Ale dál bude bojovat za spravedlnost.

Dlouze bych se nyní mohl rozepisovat o tom, jak neprofesionálně se chovali manažeři úřadu a jaká je to škoda, když organizace přijde po 5 letech o zaměstnance, který byl za draho vzděláván, aby pak své znalosti využil jinde.

Mohl bych brečet nad obřím plýtváním ve veřejné správě. Nad vyhazováním peněz a ničením lidského potenciálu.

Místo toho napíšu, že je mi Tondy líto.

Vopičku, Vomáčku ani Vohnoutovou neznám. Nakolik psal Tonda pravdu, netuším.

Ale musel být opravdu hodně zklamaný, když rozeslal takový hromadný mail. Totální deziluze. Systém nefunguje. Nerozhoduje profesionalita, ale kamarádské vazby. Autority selhávají. Není kam se dovolat.

Jako poslední zoufalý pokus snaha oslovit plénum. Marnost.

Cizí lidi se za Tondu nepostaví, neví, co se stalo. A z blízkých každý drží basu. Věrnost tlupě.

Takhle končí mládí. Škoda, že končí zrovna zklamáním, který připravil náš stát.

Podpořme studenty, ať mají děti

Chtěli dřív mládežníci děti?

Definujme mládežníky jako lidi do 21 let věku.

Zatímco před revolucí měla průměrná prvorodička pod 25 roků, nyní má nad 30 let.

Mládežnice táhly průměr dolů.

Bylo téměř pravidlem, že na maturitním tablu byla fotka několika holčin označena dudlíkem. Procento těchto slečen, které přišly do jiného stavu plánovaně, se limitně blíží nule.

Svatba, kde se šťastný pár musel brát, byla běžnou záležitostí.

Klíčovým faktorem zde nebyla novomanželská půjčka. Ani dostupné jesle. Ani možnost snadněji přijít k bytu.

Klíčovým faktorem byla špatná dostupnost antikoncepce. Kondomy šly pořídit, ale jistě ne na toaletě během vesnické diskotéky nebo v nonstop večerce. Další možnosti existovaly, ale pro teenagery byly z oblasti snů.

Počet interrupcí v ČR přesahoval 110 000, počet narozených dětí byl kolem 130 000. Téměř 1:1.

Opravdu zde nevidím sebemenší náznak toho, že by dřív mládežníci po dětech toužili víc než teď.

Co s tím?

Prodlužuje se doba vzdělávání.

Většina mých spolužáků v 90. letech končila učňák a v 17 směr arbeit. Další si udělali maturitu a v 18 směr arbeit. Na VŠ jsme šli 3 z 24.

Člověku bylo 25 let a měl 7 let odpracováno (vojnu nechme vojnou). Pak začali i ti, kdo své vášně drželi na uzdě, uvažovat o rodině.

Dnes vezmou na VŠ každého, kdo tam chce. Vzdělávání se tudíž běžně končí ve 24 letech i později. Člověk má 7 let odpracováno a je mu 31. Začíná zvažovat své rozmnožení. Ovšem než vše klapne, může mu být 35 nebo více, což je pozdě.

Prováděná i navrhovaná opatření státu směřující ke zvýšení porodnosti jsou komická.

Nabízí se jediná logická varianta, co dělat:

Podpořme studenty, ať mají děti!

A než začnete prskat, co to píšu za pitomost, zamyslete se.

Studenti mají obrovskou spoustu volného času. Zátěž ve škole se absolutně nedá srovnat se 40 hodinami/týden v práci. Plus zkouškové a prázdniny.

Studenti obvykle bydlí s jinými studenty. S kamarády. Vzájemná výpomoc s hlídáním jasná.

Studenti slyší na peníze. Pokud dáte stipendium 15 000,-/měsíc každé mamince do 26 let věku, která se soustavně připravuje na budoucí povolání, budete čučet. Bude-li vypláceno každý rok pro 30 000 studentek, dostáváme se na zátěž pro státní rozpočet cca 5,5 miliardy. Pohodové číslo.

Další výhodou je, že ženy nebudou muset kvůli dětem přerušovat kariéru. Ukončí VŠ, šoupnou ratolesti do školky a můžou 40 let nepřetržitě hoblovat.

Budeme dál brečet, jak vymíráme?

Nebo podpoříme studenty, ať mají děti?