Jak uspořádat svatbu, nenechat se okrást a užít si to

Pomalu se blíží roční výročí naší svatby. Zvažoval jsem o ní článek, když byly dojmy čerstvé, ale nakonec jsem rozhodl, že bude lepší získat trochu odstupu.

Co se týká organizace formalit, pořízení oblečení, tisku pozvánek a nákupu zákusků, nebyl problém. Setkávali jsme se s (plus minus) profesionálním jednáním, nikdo neměl tendenci nás odrbat.

Svatební hostina = Hezká příležitost, jak si nakrást

Zádrhel nastal u (s přehledem) největší položky v rozpočtu.

Je nehezkým zvykem provozovatelů českých hotelů a restaurací, že u plesů, oslav, svateb či podobných příležitostí účtují za všechno vyšší ceny, než mají běžně na lístku.

Tomu jsme se chtěli (stejně jako absurdní platbě za pronájem místnosti) vyhnout. Plný lokál až do časných ranních hodin je přece skvělý kšeft i za běžné ceny.

Nejprve jsme jednali s majitelem podniku, který sídlil kousíček od místa, kde byl obřad. Domluvili jsme si cenu za osobu a další podmínky. Pan majitel si myslel, že nás má v hrsti. Po pár měsících přišel s požadavkem, že chce za malé děti stejnou sumu, jako za dospělou osobu. Přikradl by si takto přibližně 10 000,- korun.

Řekli jsme ne, ačkoli nám už trošku hořely termíny.

Zajeli jsme do několik kilometrů vzdáleného hotelu a vyjednali podmínky. Jakmile doputovala mailem kalkulace, byly tam jiné ceny, než při ústní dohodě. Samozřejmě ve prospěch provozovatele.

Řekli jsme ne, i když termíny už hodně hořely.

Příplatek za splněný sen

Výše zmíněné výtečníky jsme hodně překvapili. Zřejmě jsou zvyklí, že když si snoubenci něco vysní, nehledí na nějaký ten pětilitr.

Tvrdé vyjednávání pravděpodobně nebývá zvykem. Což je při současném skuhrání lidí nad nedostatkem peněz s podivem.

Nakonec jsme hostinu udělali 30 kilometrů od místa obřadu ve městě, kde většina hostů bydlí. Ano, přejíždění bylo nepříjemné. Ale zlodějíčci zaplakali. A s jídlem, pitím i obsluhou byla maximální spokojenost.

Všechno vysvětlit, nejlépe písemně

Pokud chcete udržet rozpočet na uzdě, nenechte se vydírat.

Nemáte-li v plánu pořádat honosnou žranici v luxusních podmínkách, budete se nutně potýkat s tradičními nešvary českých hospod.

Proto doporučuji pečlivě specifikovat své požadavky nejen ústně, ale také písemnou formou. Od studeného piva po horký vývar z opravdových kostí. Připadal jsem si při předávání cáru papíru zlehka trapně. Paní provozní tvrdila, že vše požadované je u nich samozřejmé.

Bohužel jsme byli málo podrobní. Víno pocházelo z našich zdrojů. Dělat z něj hosty hojně požadované svařáky ovšem personál nenapadlo. Holt to nedostali písemně.

Myslete v programu na všechny, jen tak si svatbu užijete

Závěrem se ještě krátce zmíním o programu.

Udržte své ego na uzdě a myslete i na hosty. Třeba hudební výběr dle vkusu novomanželů, který štve 90% přítomných, není správnou volbou.

Nenuťte nikoho k roztodivným aktivitám. Ideální je, když si zábava najde lidi sama. Berte v potaz naturel hostů a předpokládanou dobu, kdy půjdou různé generace spát. Myslete i na děti, pokud se nudí, jsou otravné, věnujte jim kousek playlistu a hrací koutek.

A hlavně se ve svůj svatební den ničím nestresujte. Nezanedbejte přípravu. Pak si jenom užívejte.

Související text:
Svatební zvyky a rituály - Jaký mají podtext?

Svatba - Jak to vidí chlapi

Svatba. Téma, o kterém existují tisíce webových stránek. Některé více, jiné méně komerční, každopádně takřka všechny rozjásané a psané z pohledu žen. Jak vidíme tuto problematiku my, chlapi? Na to se zkusím zaměřit v tomto článku, který bude částečně vážný a částečně drsně chlapský :-)

Na začátek je nutno napsat, že svatba je pro chlapy (nejen v hospodě) tématem. Není to v dimenzi toužení po svatbě nebo vzpomínání na romantické chvilky již proběhlé. Malí kluci sní o tom, že si vezmou svou dětskou lásku. V pubertě a pár let po tom je to spíše o strachu: nemuset se ženit. Pak obvykle kolem 30 let věku nastupuje určitý pocit smíření se a pokory před přirozeným během lidského žití, svatba je dána do kolonky "chci". No a následně se, když vše zdárně proběhne, i po desítkách let dávají k dobru historky o tom, kdo se porval, opil, pozvracel, propotil košili atd. + se přemýšlí, jaké by to mohlo být, byl-li by člověk svobodný nebo by-li by si vzal Filoménu místo Gertrudy.

Svatba a specifické kategorie chlapů

Zde musím napsat, že (jaké toť překvapení) nejsou všichni chlapi stejní. Uvažování dosud svobodného takřka čtyřicátníka, který má strach, že mu ujíždí vlak, motivy poblázněného padesátníka, který vlítnul na mladé masíčko a další podobné "experty" ponechám bez komentáře.

Svatba vážně a zodpovědně

Vezmu - li to bez emocí, tak každý běžný chlap má v sobě touhu mít rodinu, děti, postarat se o ně, zabezpečit je. Manželství je vzhledem k celospolečenské situaci, stavu práva v ČR a historickému kontextu nejvhodnější institucí pro naplňování této touhy. Navíc jsou zde očekávání od rodičů, příbuzných, přátel a v neposlední řadě i od nadcházející novomanželky.

Zapojím - li emoce, tak většina chlapů, kteří mají dlouhodobý vztah, vidí ve svatbě další level, prostě to, kam společná cesta vede, a dá se říct, že se na ni i těší. Některé příslušnice něžného pohlaví vidí svatbu jako završení něčeho, splnění snu, v terminologii počítačových her závěrečný level, vyvrcholení. Tady se dle mého názoru pohledy muže a ženy liší: chlap ví, že je to něco jiného než běžný level, ale také ví, že není u cíle, ale na startu.

Svatba drsně

Je třeba uvést jasně a drsně, tak, aby to všechny slečinky slyšely: ty serepetičky kolem svatby, šaty, doplňky, kecy atp. jsou většině chlapů naprosto fuk. Brát si za manželku milovanou bytost, slíbit jí věrnost a lásku, je pro nás samo o sobě natolik silným emočním zážitkem, že obutí družiček a detaily svatební kytice jsou nám úplně ukradené, pokud vše probíhá alespoň trochu důstojně.

Mám-li se na svatební problematiku podívat objektivně, musím napsat, že to, co takřka všechny chlapy spojuje, je strach se svatby. Jaké myšlenky, otázky a pochyby se mohou vyskytnout v hlavě mladého muže, kterému se blíží první manželství:

- tak a teď jsem ulovený, až se mi zase budou vrhat k nohám ty davy obdivovatelek, musím zůstat pevney,

- všechno je v prdeli, sranda končí, teď už jen starosti a čekání na důchod,

- taky jsem mohl s tím ženěním počkat, Tondovi od naproti je devadesát, pořád svobodný a jak je spokojený,

- všude tahat snubák děs, běs, všechny žabky budou na první pohled vědět, že jsem zadaný a nebudou po mě moct ani toužit, navíc riziko ztráty a nutnost znovu investovat peníze, které by se daly utratit např. za pivo,

- co budu safraporte dělat, když se z té mé vyloupne zlé a škaredé strašidlo, bude na mě křičet a nepovolí mi sledování Ligy mistrů?

- další body můžete doplnit dle dispozic každého konkrétního soudruha.

Resumé

Troufám si závěrem napsat, že pro nás chlapy obvykle není svatba tou metou, kvůli které bychom se plazili životem. Ale bezpochyby bychom byli ve stáří při bilancování své existence neradi, kdybychom umírali svobodní a bezdětní. Nad tím, že pro paní AB je top životním zážitkem svatba a pro pana YZ má tyto vavříny Nagano, raději vážené budoucí novomanželky nemeditujte.

Podívejte se také na článek Svatba - přežitek nebo smysl života?.

Svatební zvyky a rituály: Jaký mají podtext?

V rámci svatebního obřadu a následující hostiny se realizuje řada různých zvyků, které mají jakýsi očistný ráz nebo možná spíše skrytý význam. To, že si symbolicky prožijeme ztrátu/opuštění něčeho dřívějšího a nalezení něčeho nového (což je podstatou velké části svatebních zvyků) nám pomáhá při přechodu z jedné role do druhé. Tedy aspoň já mám takový pocit. Následující text se opírá o mou vlastní interpretaci situace, netvrdím, že tento výklad je jediný správný a pokud má někdo jiné nápady, fakt moc ráda si je přečtu v diskuzi pod článkem.:)

Inu, začněme. Prvním takovým významným momentem v rámci svatebního obřadu je odvedení dcery k oltáři jejím otcem. Otec ji zde zanechává a prakticky ji předává budoucímu manželovi, což odkazuje nejen k době dřívější, kdy žena skutečně byla až „majetkem“ nejdříve otce a následně manžela, kteří rozhodovali o všech věcech jí se týkajících, nýbrž i v dnešní (post)moderní době to má svůj smysl, minimálně na citové úrovni. Dříve byl jejím ochráncem a rytířem její otec, nyní se jím stává manžel a otec toto výsadní postavení ztrácí.

Druhým zásadním momentem je (na některých obřadech) manželský slib, který si oba snoubenci předem připraví a po svém v něm vyjádří, co vlastně chtějí svému partnerovi slíbit, dát a z něhož možná částečně vyplyne i to, co od něj očekávají. Na to navazuje klasické „ano“. „Ano, dobrovolně, z vlastní vůle (a radostně) si Tě beru a chci s Tebou strávit celý život. Proto jsem ostatně dneska tady.“, říkají si budoucí manželé.

Další důležitý moment je vyměnění prstýnků snoubenci. Je zde velký důraz na vzájemnost. „Já dávám prstýnek (dar) Tobě a Ty mně. Ty patříš ke mně a já k Tobě.“ Prstýnky jsou také nadále signálem pro všechny lidi kolem a sdělují: „jsem vdaná“, „jsem ženatý“, čímž jasně deklarují postavení jejich nositele ve smyslu „nemá cenu si na mě myslet, už jsem zadaný/á“.

Podobnou funkci může mít (alespoň u ženy) také změna jména, která po svatbě zpravidla nastává. Všichni kolem ženy se tím pádem dozvědí, co se v jejím životě stalo. Přijetí společného jména může stejně jako vyměnění prstýnků znamenta „patříme k sobě“ nebo z hlediska ženy „patřím Tobě“. Což zřejmě některé dnešní ženy tak nějak popouzí, a tak trvají na tom, že si nechají svoje jméno. Osobně to, až na výjimečné případy, kde je to děláno z praktických důvodů (slavné herečky, sportovkyně atp., i když i tam je to sporné), příliš nechápu. Svatba je svým způsobem odevzdání se... tak proč ne i jména?

Po svatebním obřadu, zpravidla venku, nastává čas pro házení kytice. Nevěsta za sebe (tak aby neviděla, které dívce) odhazuje kytici, čímž předává pomyslné žezlo, respektive tím upozorňuje na to, že nejen ona, ale i ostatní dívky se jednou zřejmě vdají. Je to tedy odkaz na kontinuitu obřadu a jeho významné postavení ve společnosti. To je ostatně jasně vyjádřeno tím, jak se zatím neprovdané dívky snaží kytici chytat, neb její chycení má znamenat, že to budou právě ony, které se nejdříve provdají. :)

V rámci svatební hostiny pak probíhají další dvě klasické věci: společné zametání pozůstatků rozbitého talíře a vzájemné krmení se se svázanýma rukama (případně ještě s děravou lžící). Oba tyto zvyky se vztahují k tomu, že „spolu budeme v dobrém i zlém“, budeme spolupracovat a taky se o sebe vzájemně postaráme, když nastane situace, která to vyžaduje. K tomu, že spolu budeme také prožívat radostné chvíle, zase odkazuje svatební tanec ženicha a nevěsty. Na některých svatbách se také kromě již popsaného realizuje také únos nevěsty, kterou musí ženich najít a „vysvobodit“. Zřejmě se zde dokazuje schopnost ženicha bránit nevěstu, stát za ní.

Posledním zvykovým „právem“ manželů je svatební noc. Jestli se nepletu, měla by začínat přenesením nevěsty přes práh (nejlépe nového) společného příbytku. Že by snad muž sliboval ženě, že jí bude na rukou nosit?:) Jinak dříve se v průběhu svatební noci snad zjišťovalo, zda je nevěsta počestná, a realizovalo se první tělesné spojení milenců (jehož předehrou je „můžete políbit nevěstu“:) pronesené oddávajícím po „prohlašuji vás za muže a ženu“, dnes ale tento význam prakticky vymizel, protože předmanželský sex je tabu jen pro velmi malou část společnosti. Je tedy otázkou, co ze svatební noci „zbývá“. Osobně vidím její význam v tom, že manželé po tom svatebním mumraji mají konečně čas být sami, spolu, společně zreflektovat průběh dne, uvědomit si a říci si, co pro ně znamenal a nakonec třeba i splnit to původní poslání téhle „první noci“. (pokud jsou tedy oba ve stavu toto umožňujícím, neb řada svateb se zvrhne v takovou pitku, že se novomanželé mohou dostat „do postele“ také ve značně pocuchaném stavu, ač by tento účel měla mít asi spíše rozlučka se svobodou uskutečněná někdy v období těsně před svatbou)

Na svatbu by měla navazovat svatební cesta, na niž bohužel dnes řadě novomanželů nezbývají peníze. Dříve to bývala asi jedna z mála možností, jak spolu zcela legitimně „někam vypadnout“ bez toho, aby novomanželé vypadali, že plýtvají penězi. Dnes se ale společenská praxe o dost posunula a jet na dovolenou (byť třeba až na Kanárské ostrovy) je dnes přijatelné v podstatě kdykoli. Takže z tohohle ohledu to zase taková škoda není, ač těsně po svatbě je to asi přece jen nejlepší. Ostatně, mnohým novomanželům může svatební cesta, pokud se na ni vypraví, také nabídnout možnost, jak nerušeně počít nějaké to dítko.

Čímž už se dostávám až moc daleko od tématu svatebních rituálů a tradic. Proto se pro dnešek rozloučím. Snad jen ještě jednu poznámku na konec:

Obecně se má za to, že „vdavekchtivé“ jsou spíše ženy, a jak onehdy trefně poznamenal můj přítel, čeština ani žádné ekvivalentní slovo, které by takto popisovalo muže, nemá. Žádná „ženění nedočkavost“ nebo „ženitbychtivost“ není. Takže asi je to, co se traduje, holt pravda. My ženy máme tendenci lákat pány „do chomoutu“ a oni si zas někdy připadají vlákaní...

Kam dál?

Svatba - Jak to vidí chlapi

Svatba... přežitek nebo smysl života?

Svatba je v dnešní době záležitostí vcelku dobrovolnou. Zatímco dříve se na nesezdané hledělo dosti spatra – ať už proto, že „zbyli na ocet“ nebo „žili na hromádce“, dnes se hodně věcí změnilo. Společnost už není ve svých odsudcích tak krutá a „singles“ i nesezdaná soužití nechává v celku na pokoji. Tím se otvírá prostor pro větší svobodu volby u jednotlivých lidí, každý se může dělat prakticky, co chce. Mnoho lidí se tedy žení a vdává a mnoho lidí to taky nedělá. A co vy? Je pro vás svatba přežitá a patří do učebnic dějepisu? Nebo je pro Vás stále živá, lákavá, ba přímo zásadní?

Řada lidí je dnes toho názoru, že svatba je zbytečná. Že může jen pokazit dřívější dobré vztahy ženicha a nevěsty, neb si sebou začnou být příliš jistí, že neposkytuje nic víc, než jen prázdnou slupku, neb se dá dnes poměrně snadno zrušit, že akorát stojí peníze a výsledkem je jen nějaký „cár papíru“, který ve své podstatě nemá význam. Přiznám se, že dříve jsem tento názor sdílela. Postupem času se můj pohled ale tak nějak vyvíjel a, svalte si to na co chcete, svatba se pro mě stala životním okamžikem, který považuji za významný.

Proč to?
Svatba, ať už probíhá v úzkém kruhu rodinném nebo je událostí pro 200 lidí, v sobě spojuje prvky právní, které dále zasahují praktický život manželů, a prvky rituální dotýkající se psychiky oddávaných jedinců. Jeden z nejzásadnějších argumentů „pro“ svatbu je pro mě společné příjmení, které manželé získávají, neboť následně připadne jejich dětem, kteréžto díky tomu nemají v hlavě „hokej“. A to psychologické hledisko? Většina lidí, ať “sebetvrdších“ přece jen svou svatbu alespoň malou slzičkou obrečí... což samo o sobě tak nějak vybízí k myšlence, že se při svatbě skutečně něco děje. Nebo ti lidé jen podléhají nějakému podivnému druhu bláznovství?

Při uvažování nad tím, zda je svatba důležitá, bychom se asi měli zeptat, PRO KOHO je důležitá a PROČ.

Inu, logicky důležitá je pro její aktéry a jejich blízké. Máme zde tedy dva (povětšinou) mladé lidi, kteří buď vylétají z hnízda rodičů (a nebo, což je dnes asi typičtější) se po společném bydlení rozhodli, že se vezmou. Pro oba je to předěl, kterým něco končí a něco začíná. Zatímco doteď během nepříliš svazujícího chození mohli partnera/partnerku vcelku bez potíží vyměnit, nyní to bude o něco složitější a navíc se na ně bude hledět jako na neúspěšné. Rozvod je sice čím dál normálnější, ale přece jen, úplně bez přídechu negativity nebude asi nikdy. Svatbu lze brát také jako bránu k dospělosti, neboť snoubenci v podstatě zakládají novou rodinnou jednotku (ať už do ní časem děti přijdou nebo ne). Svatbou se také k něčemu zavazují, dávají slib svému partnerovi a jistým způsobem i celé společnosti. O tom, jak se budou chovat, co od nich lze očekávat a jaké hodnoty vyznávají a vyznávat budou.

Svatba může být zásadním předělem také pro rodiče těchto mladých lidí. Svým způsobem své děti tímto aktem ztrácejí, protože najednou budou mít novou rodinu, která se stává prioritní. Na druhou stranu v ní mohou vidět naplnění života svých dětí a určité pokračování vlastního životního příběhu a také celkového koloběhu života generací. Rodiče a děti se tedy svatbou loučí a ta by jim asi měla napomoci si tento fakt uvědomit.

Ostatní svatebčané zde, myslím, tak výraznou roli nehrají, ač i pro ně dřívější snoubenci získávají nový status a začnou se na ně dívat tak trošku jinak. Ať už proto, že začnou očekávat, zda „mladí“ nebudou mít dítě nebo proto, že prostě začnou brát jejich vztah jako vážnější. Pro budoucí manžele jsou zde ale hlavně jako publikum, před nímž se stvrzuje závazek, a zároveň jako určitá opora v citově významné chvíli. Jsou to přece lidé, které máme povětšinou rádi /ač nás bohužel společenská pravidla „nutí“ zvát na svatbu i lidi, bez nichž bychom ji rozhodně přežili/. Takovou asi nejvýraznější roli ze svatebčanů hrají svědci a je docela otázka, jak ji interpretovat. Právní výklad je jasný – svými podpisy stvrzují, že se slavnostní akt odehrál. Psychologický význam je ale složitější, a to hned ve dvou rovinách. Svědka si jednak vybírá každý ze snoubenců. Kdo jím bude? Je to přece jen prestižní role... Mám to dát kamarádce, která kdovíco tam předvede, ale mám ji nejradši, nebo radši noblesní tetičce s největším svatebním darem? Nakolik se mám soustředit na společenské normy a nakolik na to, kdo chci, aby „mi stál nejblíž“? Druhá věc je pohled z druhé strany – mám nabízenou roli svědka přijmout? A co když si nejsem jistá/ý, jestli je jejich svatba krokem správným směrem? Mám a můžu svým podpisem stvrdit něco, v budoucnost čeho nevěřím? Jasně odlišitelnými svatebčany jsou taky družičky – ať už „po americku“ zhruba ve věku nevěsty (mohou pak sloužit jako organizátorky, bavičky, usnadňovatelky konverzace, pomocnice v lecčems) nebo malé děti, které svou roztomilostí tak trošku mění atmosféru, neb svatebčané při pohledu na ně jihnou. ;)

To, nakolik může být svatební obřad pro člověka významný a jaký podtext mají různé svatební tradice a zvyky, se dočtete v dalším, zatím připravovaném, článku.

Podívejte se také na článek Svatební rituály a zvyky.