Koncept kulturní a sociální antropologie

Úvod

Ve svém referátu se budu zabývat koncepty kulturní a sociální antropologie. V první části pojednám o vzniku kulturní a sociální antropologie jako vědecké disciplíny, zabývat se budu také místem sociální a kulturní antropologie v rámci společenských věd. Na tuto část navážu informacemi o knize, již budu později interpretovat, a také o jejím autorovi. (Kniha Přehled antropologických teorií kultury od Václava Soukupa). Zásadní částí mého referátu bude snaha popsat koncept sociální a kulturní antropologie tak, jak jej chápe autor knihy, a tomuto pojetí porozumět. V závěru referátu se pokusím zamyslet nad tím, jak autorovy úvahy zapadají do kontextu úvah o sociální a kulturní antropologii obecně.

Vznik sociální a kulturní antropologie a její místo v systému věd

Slovo „antropologie“ pochází z řečtiny a doslova znamená „zkoumání člověka“ nebo „věda o člověku“. (Davies, M. W., 2003) To, že moderní vědeckou disciplínu pojmenováváme pojmem odvozeným z tohoto jazyka, není náhoda. Kořeny antropologického smýšlení totiž můžeme, stejně jako celou řadu konceptů a koncepcí později rozvinutých euro-americkou civilizací, vystopovat již ve starověkém Řecku. Jeden z našich předních antropologů a kulturologů, Václav Soukup (2004), poznamenává, že kořeny antropologie nalezneme především v díle Aristotela. (Soukup, 2004) Jedním dechem však dodává, že za prvního antropologa můžeme považovat „Poseidónia z Apameie, který mimo jiné studoval tělesné a povahové rozdíly mezi Seveřany a obyvateli Středomoří.“ (Soukup, 1994, s. 11) Nacházíme zde tedy odkaz na antropologii v jejím širším pojetí, v němž zahnuje i antropologii fyzickou. Ale co přesně vlastně zkoumá kulturní a sociální antropologie? Přívlastky „sociální“ a „kulturní“ k termínu „antropologie“ přidané odkazují k tomu, že tato disciplína se pokouší porozumět společenskému a kulturnímu vývoji lidstva, podobnostem a odlišnostem mezi jednotlivými společenskými uspořádáními a kulturními normativy a hodnotami, přičemž však termín „kulturní“ používáme v jeho širším nehodnotícím smyslu (viz. níže). V rozlišení sociální a kulturní antropologie přitom panuje mnoho nejasností zvláště kvůli různým vymezením pojmu „kultura“ užívaným různými autory.
Sociální a kulturní antropologie stojí na jednom zcela zásadním předpokladu – člověk uvažující v duchu této disciplíny musí překonat etnocentrismus a naučit se uvažovat v rámci kulturního relativismu, který poskytuje nehodnotící náhled na jiné kultury. Kulturní relativismus nám umožňuje na cizí a pro nás mnohdy bizarní zvyky, zvyklosti nebo tradice nahlížet bez toho, abychom je odsuzovali nebo naopak vynášeli do nebes, poskytuje nám tedy, metaforicky vyjádřeno, brýle bez jakoukoli barvou poskvrněných skel. Evropské civilizaci se etnocentrismus, respesktive evropocentrismus, podařilo odhodit v době počátku osvícenství. Jsou to právě osvícenští filosofové jako například John Locke, jimž je připisován zásadní podíl na obratu lidského myšlení v této věci. Báze pro vznik kulturního relativismu má ale letitější kořeny. Zámořské plavby a objevy poprvé ve větším měřítku konfrontovaly Evropany s faktem, že existují i jiné způsoby života než ten jejich. A s touto informací bylo třeba se vyrovnat. Začaly první pokusy o sledování života „divochů“, jež Davies (2003) připisuje misionářům jako byli např. Paul Le Jeune nebo Joseph Lafitau. Zásadním momentem v dějinách kulturní a sociální antropologie je posléze v 19. století konstituování tzv. evolucionistické antropologie, o níž můžeme ve volnějším slova smyslu konstatovat, že je založená na myšlenkách Charlese Darwina a pojímá vývoj člověka a společnosti jako vývoj od jednodušších uspořádání ke složitějším. Evolucionistická antropologie razí myšlenku kumulativního pokroku. Jejími zásadními představiteli jsou Brit Edward Burnett Tylor a Američan Lewis Henry Morgan.

Jak už jsem podotkla, sociální a kulturní antropologie se zabývají lidmi a jejich způsobem života. Jako definice tohoto vědního oboru bývá i dnes často uváděna ta, již zformuloval klasik Tylor, a tedy, že je to „komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“ (Tylor in Soukup, 2000, s. 14) Z této definice můžeme snadno vyvodit, jaké jsou vztahy kulturní a sociální antropologie s ostatními vědními disciplínami. Je těsně spjata především se společenskými vědami jako jsou psychologie a sociologie. Zjednodušeně můžeme říci, že psychologie se zabývá jednotlivcem a sociální realitou z jeho pohledu. Sociologie se soustředí na sociální realitu z hlediska větších skupin. A kulturní/sociální antropologie k této dvojici přidává vývojový prvek. Sleduje jednotlivce i skupiny a jejich životní způsob, používá nehodnotícího náhledu (i proto ji ostatně můžeme označit za vědu) a snaží se vysvětlovat složité procesy v dané komunitě či kultuře se odehrávající. Pro antropologii je podstatné skutečné a hluboké porozumění danému systému, proto také využívá metodu terénního výzkumu, snad žádná z věd s ním není spjata tak těsně jako ona. Při širším uvažování nad místem kulturní a sociální antropologie v systému věd bychom ale neměli opomenout ani její spojení s historií a s archeologií, jež pro ni mohou být velkou studnicí informací, ani s vědami přírodními, ostatně po velkou část své historie byla antropologie jako taková za přírodní vědu považována.

Informace o autorovi a knize

Pro svůj referát jsme si vybrala knihu Přehled antropologických teorií kultury, jejímž autorem je Václav Soukup. Tento vysokoškolský pedagog se narodil v roce 1957. Na filosofické fakultě Karlovy univerzity vystudoval teorii kultury. V současné době na stejné fakultě přednáší základy kulturologie, paleoantropologii a kulturologii se zaměřením na sociální a kulturní antropologii. (Medailon autora: Václav Soukup) Dílo tohoto autora je poměrně bohaté. Vedle vybrané knihy je také autorem příručky Dějiny sociální a kulturní antropologie a rozsáhlé monografie Dějiny antropologie, jež vydalo Karolinum v roce 2004. V tomto velmi detailním spise nahlíží na antropologii ze tří různých stran, jimž odpovídají tři oddíly, do nichž je kniha strukturována: Dějiny fyzické antropologie, Dějiny paleoantropologie a Dějiny sociální a kulturní antropologie.

Samotná kniha Přehled antropologických teorií kultury byla vydána nakladatelstvím Portál v roce 2000. Je určena především vysokoškolským studentům a ze subjektivního hlediska musím dodat, že je velmi čtivě napsána. Václav Soukup zde objasňuje jednak původ obou termínů „sociální antropologie“ a „kulturní antropologie“, jednak se zabývá různými antropologickými proudy tak, jak je můžeme vysledovat v historii antropologického myšlení.

Interpretace díla a formulace konceptů sociální a kulturní antropologie

Soukupova kniha se vyslovuje ke konceptu sociální a kulturní antropologie pomocí zkoumání jednak ideového, jednak slovního základu obou termínů. Z hlediska ideového nám ukazuje, jakým způsobem se v našem kulturním prostoru sociální a kulturní antropologie formovaly. Odkazuje k jejich historii a také rozebírá filosofické kořeny disciplíny. Vrací se také k pojetí antropologie jako výzkumu preliterárních společností a vysvětluje, z jakých důvodů byl tento předmět zkoumání v postmoderním období nahrazen subkulturami naší vlastní euro-americké kultury.

Jazykové hledisko používá v rámci úvah o tom, proč existují antropologie dvě – kulturní a sociální, místo abychom měli jednu sjednocenou antropologii. Předmět obou těchto disciplín se totiž velmi podobá. Filosofický slovník (1998) v tomto ohledu poukazuje na to, že „antropologie kulturní se často překrývá s antropologií sociální, přičemž nemožnost stanovení přesných hranic je dána samou povahou studia.“ (Blecha a kol., 1998, s. 78) Soukup (2000) vysvětluje, že rozdíly v terminologii mají geografické kořeny. Pojem „sociální antropologie“ je podle něj vlastní britské a kontinentálně evropské tradici, zatímco pojem „kulturní antropologie“ je vlastní tradici americké. Americká kulturní antropologie využívá širší definice kultury, již podal Tylor (viz. výše). Kultura zde tedy není chápána v axiologickém slova smyslu jako hodnotící pojem související s kultivací či uměním a předmět kulturní antropologie je vymezen jako „třída všech specificky lidských negenetických jevů, jak se objevují v artefaktech, sociokulturních regulativech a idejích sdílených a předávaných členy určité společnosti.“ (Soukup, 2000, s. 20) Evropská sociální antropologie je pak pojímána poněkud úžeji jako „studium institucí a zvyků v kontextu sociálních struktur“ (Soukup, 2000, s. 20). Americké širší pojetí vynikne zvláště na modelu, který Soukup podává dále a který nám předkládá celkové vymezení pojmu „antropologie“ v tom kterém geografickém prostoru. Model názorně ukazuje, že zatímco americká tradice pod pojmem „antropologie“ míní i archeologii, prehistorii nebo lingvistickou antropologii, v evropském modelu se tyto subdisciplíny obecné antropologie nevyskytují. Přesto jsou si předměty obou „antropologií“ natolik blízké, že se v USA již vyskytly snahy o přemostění obou disciplín shrnujícím pojmem sociokulturní antropologie. Evropští vědci však zatím dále prosazují autonomii antropologie sociální. (Soukup, 2000)

Ve své knize se Soukup dále zabývá různými vědeckými pohledy a způsoby uvažování, jež se v dějinách antropologie vyskytly. Prostor věnuje evolucionistické antropologii, jejíž principy jsme nastínila výše, difuzionistickému pohledu, jemuž je vlastní studium šíření kulturních prvků z jedné kultury do druhé (Soukup, 2000, s. 39), konfiguracionismu, jež je kritickou reakcí právě na difuzionismus, dále psychologické antropologii a její významné představitelce Margaret Meadové, funkcionalismu s jeho utilitaristickým akcentem, francouzské strukturální antropologii a konečně i nové etnografii s jejím důrazem na sémiotiku a kognitivní perspektivu. Jeho tón je popisný a výkladový a vlastní preference autora se v něm ztrácejí. Dá se říci, že nám nabízí nezkreslený pohled na různé školy a názory, které se v rámci dějin antropologie objevily. Na závěr knihy přináší autor čtenáři náhled do současné antropologie. Jako hlavní myšlenky se nám profilují dvě základní snahy o tzv. novou syntézu a zde se, alespoň podle mého názoru, přece jen částečně vyjevuje vlastní orientace autora, zvláště uvědomíme-li si fakt, že je vyučujícím kulturologie. Kulturologie je totiž vedle sociobiologie jedním z těchto dvou směrů. Jedná se o sociobiologickou a kulturologickou perspektivu. Sociobiologie, spojená se jménem Američana Wilsona, se pokouší najít společnou řeč pro odborníky věd společenských a přírodních, k čemuž ostatně název „sociobiologie“ sám odkazuje. Snaží se o „zkoumání lidských bytostí v syntetické perspektivě přírodních a společenských věd“ (Soukup, s. 192). Kulturologie jakožto samostatná vědní disciplína se naproti tomu pokouší překonat roztříštěnost poznatků v oblasti bádání o lidských bytostech konstituováním sebe sama jako nové a samostatné vědecké disciplíny, jejímž cílem je „odhalit vnitřní vztahy, které mezi jednotlivými dimenzemi kultury reálně existují.“ (Soukup, s. 195)

Závěr

Soukupova přehledová publikace může být pro čtenáře zajímavým a podnětným studijním materiálem. Musím také říci, že mně osobně se kniha líbila. Její obsažnost a vylíčení různých směrů a stylů uvažování v rámci antropologie je srozumitelné a vyvážené. Na druhou stranu poskytuje jen velmi křehkou bázi pro určení autorova vlastního místa v antropologickém diskurzu, a tou je působení PhDr. Soukupa na pražské katedře kulturologie, o němž se dozvídáme vlastně jen na přebalu knihy. Navíc je tato úvaha dosti spekulativní, zvláště uvážíme-li, že kulturologie vyučovaná na pražské UK nemusí a pravděpodobně asi není zcela totožná s kulturologií, kterou Soukup popisuje ve své knize. Celkově ale můžeme jednoznačně říci, že Soukup je současným antropologem poučeným (a to dokonce zcela expertně) o všech zákrutech v dějinách antropologie a jako takový je velmi dobře „vyzbrojen“ pro různá „dobrodružství“ antropologického výzkumu stejně jako pro dráhu vysokoškolského učitele a autora publikací z tohoto vědního odvětví.

Použitá literatura:

1. BLECHA, Ivan. a kol. Filosofický slovník. Nakladatelství Olomouc, 1998
2. DAVIES, Maryl Wyn., PIERO. Kulturní antropologie. Praha: Portál 2003
3. SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál 2000
4. SOUKUP, Václav. Dějiny antropologie. Praha: UK, Karolinum 2004
5. Medailon autora: Václav Soukup, dostupné z http://www.rozhlas.cz/leonardo/anonce/_zprava/414346, staženo 24.9. 2008