Oranžové léto - Pohodový film k zamyšlení

Dnes volně navážu na článek Jak vidláci z USA zničili lepší svět. 

Budu psát o filmu Oranžové léto, který také pojednává o komunitě Oshových příznivců a jejich střetu s vesanama. Naštěstí jde o dobrosrdečné Bavory, takže se vše odehrává ve výrazně méně vypjaté atmosféře. 

Vyprávění je ztvárněno z pohledu hlavních dětských hrdinů, kteří (po tom, co vyrostli) napsali scénář. 

O ději moc neprozradím. 

Zaměřím se na momenty, které mě přiměly k nejednomu zamyšlení. 

Ačkoli Osho opakovaně říkal, ať ho následovníci neposlouchají a dělají si, co chtějí, je zřejmé, že i lidé ve svobodomyslné komunitě milují pravidla a potřebují vedení. Brát všechny jako sobě rovné je zřejmě proti přirozenosti. A prudiči vyžadující dodržování toho či onoho se vyskytují všude. 

Zajímavým momentem byla společná výchova dětí. V plné nahotě se ukázalo, že o cizí potomstvo se obzvlášť bezdětní nechtějí starat. Si to vemte podle sebe. Utečete před světem, chcete meditovat a rozvíjet se. A u toho vás otravují cizí haranti. 

Děti potřebují konformitu. Protisystémové rebelantsví přichází obvykle až v pubertě. Mít kamarády, hrát si, být součástí širšího společenství, které se na ně nedívá skrz prsty. To chtějí. 

Věnovat spoustu času a energie seberozvoji je sice hezké, ale uniká-li člověku to nejpodstatnější, co ví (téměř) každý, jde o marnou snahu. Hezky to ukazuje příběh maminky hlavních hrdinů. 

Promiskuita je (prý) zábavná, ale většina lidí není stavěna na to, aby svou lásku (plus minus rovnoměrně) rozprostřeli mezi více osob. 

I když to podle předchozích řádků může vypadat, že je film Oranžové léto drásající psychologickou sondou, právě naopak. 

Jde o film laskavý, milý, vtipný, prozářený sluncem. Ačkoli pojednává o zásadních tématech. 

Určitě si pusťte. A třeba napište do diskuse, jak se vám líbil.

Děti se mu (jí) budou smát...

Mnohokrát jsem zaslechl (z druhé ruky), že pokud dítě nebude mít ten správný model mobilního telefonu, značkové oblečení, drahý notebook a kdejaké další blbiny, budou se mu ostatní ve škole (školce) smát a stane se terčem šikany. 

Korunu tomu nasadila rehabilitační sestra, která se při projíždění mých zad zmínila o dětech, které jsou vysmívány, protože je rodiče vozí málo drahým autem. Škodovka prý v žádném případě, ideální jsou SUV německých značek. 

Velkou část dětství jsem prožil v 90. letech. 

Kamarádili jsme se podle osobních sympatií, brali jsme jako normální, že někdo má víc. Třeba ve skautu se scházely děti od nejchudších po nejbohatší (také např. od úplných ateistů po kované katolíky). 

Na střední škole jsem měl spolužáka, který jezdil novým Audi a motocyklem Honda 750. A taky jsem měl spolužáky, jejichž rodina nevlastnila ani omlácenou 120ku. Ve společném dělání rutiky nás to nijak nelimitovalo.

Nicméně doba se posunula. Tlak médií na konzum zde máme od nejútlejšího věku. Viz předchozí článek. 

Zatímco já jako pětiletý zažil akorát tak pana Vajíčka a reklamu na spoření mladých, dnešní děti jsou zpracovávány globálními kampaněmi za miliardy. 

Plus rodiči, pro něž jsou peníze a společenský status vším. 

Často jde (jak ukazuje letošní rok) o bohatství, které je taženo dluhy. 

Tito lidé mají desítky let vysoce nadprůměrné příjmy, ale nevlastní (téměř) nic. Vila na hypotéku. Provozovna v nájmu. Auta na leasing. Telefony pořízené (samozřejmě na firmu) v rámci ultravýhodných akcí se dvouletým závazkem. 

Když pak přijde výpadek příjmů, nastává panika. 

Hrozí děsivý pád do hlubin nižší střední třídy. 

Děti, jež machrovaly s majetkem, který nebyl jejich rodičů, posmívaly se ostatním a šikanovaly, se mohou rázem dostat na druhou stranu barikády. 

Nevidím to tak tragicky. 

Samozřejmě, může se vyskytnout rozmazlený spratek. Ale že by byla dynamika dětského kolektivu postavena na údajném bohatství rodičů? Nevěřím. 

To si spíš dospělí dělají alibi pro svou hrabivost.

Výchova dětí: 1 skvělá rada

K dítěti by měli dávat manuál, zaslechl jsem někde.

Nedávají, prodávají. Knihy s tímto tématem patří k nejúspěšnějším. Názorově jsou široce rozkročeny od nevýchovy až po ty, které propagují jasné strukturování činností. 

Oproti motivačním spiskům je zde pro autory jedna velká výhoda. Zda měli pravdu, se ukáže, až bude mít dítě důchodový věk a bude možné zhodnotit, jak naložilo se životem. 

Zatím jsem nezachytil studii, která by metody z knih porovnávala například se školními výsledky. 

Zbývá tudíž věřit, že alespoň u dětí autorů cajk. 

Samozřejmě, jsou zde všeobecné zákonitosti. Pokud Pepíček neměl stabilní rodinné zázemí, dostane se na zcestí s větší pravděpodobností než Toníček, který měl k dispozici oba své vlastní rodiče. 

Ovšem vydržet ve vztahu je daleko složitější než valit podle knížky. 

Nicméně, ať nezakecám tu skvělou radu. 

Radu, která je univerzálně platná a při její aplikaci mohou všichni jen vydělat. 

Nepouštějte dětem reklamy! 

Jistě, mnozí tvrdí, že reklamy nepůsobí. Smějí se jim. Mají za to, že firmy jen tak vyhazují obří peníze. A pak jdou do toho správného obchodu, kde cpou do vozíků to správné zboží. 

Omo, Omo, pere s ním jen homo. Říkaval jeden můj spolužák. A můžete hádat, jaký prací prášek se jim vyjímal v koupelně. 

Děti jsou na reklamní sdělení citlivější. 

Jistě jste zažili scénky, kdy se chlapeček či holčička agresivně dožaduje koupě toho či onoho. 

Jistě jste zažili situace, kdy je k Vánocům, narozeninám atp. požadováno, co bylo vnuceno reklamou. 

Často jde o předražený šunt, který je právě v módě a dítě si s ním nijak extra nepohraje. 

My necháváme možnost svobodné volby. Od Ježíška nebylo požadováno nic. A v obchodě pokud už něco,  tak malé lízátko nebo pitíčko. 

Cílit reklamu na děti nebo třeba na přestárlé není dvakrát etické. Nemám na to prodat člověku, kterému to pálí, využívám tedy jiné způsoby. Tak uvažují mnohé firmy. 

Nemusíte svým ratolestem odpírat pohádky. Stačí udělat 2 jednoduché věci: 

1) Do prohlížeče nainstalovat doplněk, který blokuje reklamy. Na YouTube téměř stoprocentní účinnost. 

2) Nepouštět televizi, místo toho stahovat. 

Vyzkoušejte, neprohloupíte.

Rozčílení odpůrci nechápou, přiznivcům je to fuk

Tak lze v kostce shrnout situaci po zmatcích ohledně opatření plánovaných na září.

Kdo je proti Andrejkovi, už zase na 100 procent věří, že tohle přece nemůže ustát. Jeho voliči ovšem zůstávají pevní jako skála.

Proč?

Prvním faktorem je vůdcovský princip.

Nezáleží, co říká. Důležité je, že zůstává vůdcem.

Jeho osoba sama o sobě vítězí, o názory nejde.

Část lidí miluje změny. Ve 12:00 se s nimi na pevno domluvíte. Do 18:00 vše třikrát změní. Nevidí hodnotu ve stabilitě názorů. V politice jim nejde o to, co je řečeno, nýbrž o to, kdo mluví.

Vůdce opustí jen, je-li za zenitem. Jinak právě on zůstává jedním z mála pevných bodů v životě.

On napraví veškeré přešlapy.

Slovy Jaromíra Nohavici:

Vy to pochopíte,
Vy totiž všechno víte,
Vy se poradíte, Vy to vyřešíte,
Vy mě zachráníte...

Druhým faktorem jsou sociální sítě.

Představme si:

1) Trávíte svůj život na sociálních sítích, chytrou krabičku nedáte z ruky.
2) Jste kovaným příznivcem hnutí ANO.

5 let budujete vazby v rámci své bubliny. Kámoši. Probíráte spolu nejen politiku, ale také osobní radosti a strasti.

Pak náhle zázrakem prozříte a změníte své přesvědčení.

Zůstáváte sami. Přátelé Vás buď vyfakují nebo rovnou zablokují.

Pro ty, kdo propadli sociálním sítím, je téměř nemožné změnit názor.

Zatímco ve skutečném životě je běžné pokání a sypání si popela na hlavu ohledně politického smýšlení, ve světě virtuálním to znamená konec přátelství.

Kdy bude líp?

Až se vrátíme do reality. Až budeme ochotni uznat svůj omyl.

Krabice s dopisy

V rámci dědictví po smrti strýce vyklízíme byt, kde žili moji prarodiče. Ten byl po jejich smrti na přelomu tisíciletí prakticky zakonzervovaný. A tak se teď dostávám k pokladům, které tam tolik let čekaly. Je zvláštní se dívat, jaké věci měly pro mou babičku a dědu hodnotu. Vnímat ten jejich mikrosvět, zázemí... Poschovávané pohlednice, co během života dostávali, vedle mých keramických výrobků z doby, kdy mi bylo devět. Starodávný dědův psací stroj ještě z první republiky a stejně starý šicí, na němž babička za komunistů i v devadesátých letech vytvářela oblečení pro širokou rodinu...

Nejvíc mě ale zaujala krabice s dopisy, které si psali babička s dědečkem v době ještě před sňatkem i později v dobách, kdy byli souhrou historických skutečností rozděleni. Část historie jedné lásky a pozdějšího víc než padesátiletého soužití... V momentě, kdy jsem tu krabici spatřila poprvé, bylo mi stydno se do ní podívat. Nechtělo se mi narušovat něčí soukromí, přesto ale zvědavost převážila, a já se začetla do babiččina přehledného rukopisu bez pravopisných chyb (což by jí leckteří současní žáci mohli leda tak závidět – přestože měla jen základní a rodinnou školu).

Do ruky mi padl jako první dopis z roku 1943 adresovaný dědovi do Německa, kde byl nasazený na práci – stejně jako další čeští muži jeho populačního ročníku.

Četla jsem o české vesnici válečných let - těžké práci na poli, drobných rodinných událostech, programu kina, dění v obci včetně postupného ničení statku dědovy rodiny... Také o pocitech babičky, která psala o osamělosti a o tom, jak jí chybí její milý – někdo, na koho by se mohla spolehnout... Ten typ osamělosti, který můžeme překlenout jen zamilovaností či láskou k jiné bytosti.

Těch pár řádků mě vtáhlo. Snad budu mít příležitost přečíst dopisy postupně všechny a dozvídat se tak o mých prarodičích – kteří v mém životě hráli velkou roli – více.

Už teď ale vnímám hlubokou oddanost, jíž byli schopni. Oddanost, s kterou utvářeli společný život desítky a desítky let, přičemž se spíš jaksi mimochodem vyrovnávali s požadavky doby.

Uvědomuji si, že jim závidím a smekám. Fascinuje mě jejich disciplinovanost – ve věcech víry, vztahování se k blízkým lidem – ve smyslu možná na to doplatím, ale teď to pro ni udělám... Žili prostě hodnoty, kterým věřili. Měli jakýsi morální kompas nebo strukturu. A taky pokoru, nebyli přesvědčení, že svět se točí kolem nich... Smířenost a zároveň ochotu se nevzdávat... Takové něco, co v naší relativizující době alespoň mně chybí... možná je to něco, co souvisí s generací sněhových vloček... Nebo je to v praxi naše vyprázdněnost, o které se někdy mluví? A zaměřenost na umělé, marketingem vygenerované cíle?

Při porovnávání svého pohledu na svět s těmi, které na mě vykukují z těchto starých dopisů, si všímám, jak málo stabilní jsem a kolik mám na sobě ještě práce, abych se mohla stát takovým pevným sloupem pro svoji rodinu... Nicméně, nevzdávám to.

Děkuji za inspiraci, moji milí. Je krásné mít před sebou takové příklady. Věřím, že tohle prohloubení vašeho poselství, které jsem vnímala kdysi dávno jako malá holka, přichází pro mě – před narozením druhého dítěte - ve správný čas. Znovu a znovu děkuji!

Peníze = Starosti

Kdo je bohatý?

Úvodem článku ukončím debaty o tom, kdo je bohatý. Stanovuje-li stát minimální částku, za kterou lze přežít, bohatý je ten, kdo má více než desetinásobek.

Aktuálně jde u jednotlivce o čistý měsíční příjem 38 600,00 Kč a třeba u rodiny s malým dítětem o 87 200,00 Kč.

Peníze = starosti

Nebavme se o superboháčích odtržených od reality.

Představme si, že máme s manželkou a synkem k dispozici 100 000,00 Kč čistá ruka/měsíc.

Určitě bychom si koupili auto, které se nám líbí. Asi by to nebyla 16 let stará omlácená Oktávka. Pak by nám to nedalo a museli bychom o vysněné fáro pečovat. Jezdit do myčky, udržovat interiér, řešit drobné ťukance...

Starosti.

Určitě bychom se snažili pro malého zabezpečit lepší vzdělávání a volnočasové aktivity. Ještě nějaký pátek by to znamenalo vozit ho na x více či méně vzdálených míst.

Starosti.

Určitě by se nám nechtělo otravovat s hromadnou dopravou. Takže koupit druhé hezké auto. Servis, myčka, údržba interiéru...

Starosti.

Určitě bychom investovali do lepšího bydlení. Rekonstrukce. Rozšíření. Víc prostoru. Hezčí prostředí. Zvýšené nároky na úklid a údržbu.

Starosti.

Řešení? Vydělávat výrazně víc

100 000,00 měsíčně by nám přineslo krom pozitiv také spoustu starostí. Ubralo by z už tak minimálního množství volného času.

Řešením by mohlo být najmout personál. V poslední době čím dál běžnější praxe.

Personál musíte vybrat, úkolovat, kontrolovat. Navíc se bude někdo cizí motat po domě a místo vás bude trávit čas s vašimi dětmi.

Starosti.

Co dělat? Mít výrazně víc než sto litrů/měsíc a pořídit si osobního tajemníka, který všechno zařídí.

Odcházení

Václav Havel pojmenoval svou poslední hru prostě a vystižně. A já, ačkoli na něj nemíním v tomhle článku nijak odkazovat, si ten název půjčím pro svou krátkou večerní sebereflexi.

Odcházím totiž – na mateřskou. Odcházím z několika rolí, které jsem byla zvyklá v posledních letech hrát. Z těch pracovních. Rodinné mi (díkybohu) vcelku zůstávají. :-)

Je to zvláštní pocit vzdávat se něčeho ve prospěch něčeho jiného. Vědět, že budoucnost bude přinášet něco úplně odlišného, než co jsem byla teď pár let zvyklá žít. Že zase všechno bude vzhůru nohama...

Tak se teď tak pomalu začínám loučit. Je to loučení milé – tam, kde nějak vím, že je to jen na chvíli. A takové nejisté tam, kde vnímám, že už se asi nevrátím. Ne, protože bych nemohla. Protože asi prostě nebudu chtít.

I tohle odcházení je pro mě těžké, nemám ráda změny – a když nutně nemusím, neopouštím. Asi i proto teď dost přemýšlím, jak ideálně napsat tečku za životní kapitolou, která se mi uzavírá.

Končím jako školní psycholog a jako učitelka. Na chvíli taky jako terapeutka (ale to příliš miluji, tak se k tomu snad brzo vrátím). A vlastně taky jako matka jedináčka.

Gestalt terapie zdůrazňuje dokončování věcí jako důležitý bod k tomu, abychom se cítili v životě dobře – a netáhli si s sebou břemena v podobě „nedokončených záležitostí“. Ty nám totiž ubírají energii a neumožňují nám plně se soustředit na výzvy v žité přítomnosti.

A tak dokončuji, seč to jde. Nastávají poslední setkání s klienty nebo se plánují. Loučím se s kolegy. Dolaďuje se administrativa a předávání agendy.

Je mi z toho trochu smutno. Loučení a ztrácení (na něž je smutek přirozenou reakcí) mají hodně společného.

Přejte mi, prosím, ať na tom, co naopak přichází, dokážu vidět dobré, a ať se mi daří to přetavovat ve smysluplný, užitečný a s radostí prožívaný život.

Podle sebe soudím Tebe

Pokud mám vybrat nejmoudřejší pořekadlo, volím tohle:

Podle sebe soudím Tebe.

Vysvětluje spoustu nedorozumění. Od těch na úrovni běžných mezilidských vztahů až po ta globální.

Je zde jasná souvislost s emocemi.

Člověk je jako tvor přirozeně dobrý. A chce dobro také pro ostatní. Bohužel ne vždy pro všechny ostatní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

V práci mám aktuálně 2 nejbližší nadřízené jako přes kopírák. Obě kolem 40 let, bezdětné, dokonalé úřednice. Kdyby bylo mistrovství republiky ve zpracovávání dokumentů, byl by pohár doma.

A ostatní je takovým tím hodným způsobem litují.

Přitom není prokázáno, že by lidé, kteří zvolí jako svou cestu samotu, byli méně šťastní a jejich životy méně naplněné.

Samota je relativní. Každý má příbuzné, se kterými je ve větším či menším kontaktu.

Děti stojí spoustu energie, času, peněz. Kdo ušetří, může investovat jinam. A třeba nakonec vydělat. I když, co děti dávají, to lze těžko popsat. Nesdělitelná zkušenost.

Zpět k tématu.

Zamyslíme-li se nad pořekadlem Podle sebe soudím Tebe v mezinárodním kontextu, musíme se nutně zeptat, co je to štěstí.

Automaticky předpokládáme, že kde hmotně strádají a dožívají se o desítky let nižšího věku než my, tam nemohou být šťastní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

A jde-li o záchranu lidských životů (dětí!), náš civilizační okruh se již pěknou řádku staletí snaží pomoci. Zda s úspěchem, nechám na Vás.

Pár poučení závěrem:

1) Na lítost se vykašlete.

2) Pomáhejte jen tam, kde o to stojí. Nepodmiňujte pomoc tím, že druhá strana ztratí sama sebe.

Pár měsíců normální existence

Pomalu nám končí zajímavá doba, kdy jsme dostali od osudu neočekávanou možnost zpomalit.

Někteří bohužel přišli o práci. Věřím, že se do ní brzy vrátí.

Jiní přišli o peníze. Ty se zase přikutálí.

Všichni jsme si užili (a ještě užijeme) více či méně velkou porci strachu. Každý dle svého naturelu.

Jsou i lidé, kteří zažili největší příval práce v životě. Ale obecně se dá říci, že jsme jako společnost zařadili o dva rychlostní stupně níž. A jeli jsme bezpečnou padesátkou.

Mnozí měli takovou příležitost po spoustě let.

A pomineme-li finanční trable, mnozí si to užili.

Nikomu nic nescházelo. Krom komických záležitostí jako droždí nebo toaleťák. Měl-li bych doplnit, pořád máme problém sehnat Jesenku a Pikao v tubě.

Ukázalo se, že lze zvládat práci (školu) za polovinu času.

Kolegyně to daly v pohodě. A měly ještě x hodin, aby mi pomohly.

Pro mě to byl očistec. Nastoupil jsem v lednu a než jsem se rozkoukal, seděl jsem 6 týdnů sám v kanclu, protože nás rozpůlili. 10 a víc hodin za den.

Naštěstí po 2 dnech 2 dny volna + případný víkend.

A o tom chci na závěr napsat.

Manželka na homeofficu, přirovnal bych k půl úvazku. Já takový 0,6 úvazek. Normální důstojná existence bez jazyka na vestě.

Akorát dítěti chybí kolektiv. Skoro pořád ve společnosti dospělých.

Doplnit tedy snížené úvazky o 3 dny školky/týden a byl by ráj na Zemi.

Třeba nám prožité trable otevřou oči.

Krize jako nástroj sebepoznání

Moje sociální bublina je specialista na pozitivní vidění současného stavu věcí. Přiznám se, že někdy mě to až trošku štve, jak to někteří prezentují jako na můj vkus až příliš zalité sluncem. A v tomhle článku nemám v úmyslu se vyhýbat negativním aspektům.

Ačkoli pozornost v něm chci upřít hlavně na možnosti učení se ze současného dění.

Dělala jsem si malý brainstorming, co mě v této souvislosti napadá.

Krize nás známkuje jak ve škole.

Jsem součástí party „holek“ mezi 33 – 35 lety. Přirozeně spolu vedeme (video) hovory o tom, jak prožíváme současnou situaci. Zdá se mi, jako by nám to každé vystavovalo vysvědčení ve smyslu: „jak jsme ten život doposavad zvládly“ – protože jsou jasně obnažována slabá i silná místa našeho fungování. Zjednodušeně lze shrnout, že silná jsou v tom, co nás teď ukotvuje a přináší spokojenost, slabá v tom, co nás štve a rozesmutňuje, kde naše fungování, jednoduše jak se říká, „drhne“...

Vidím tam kategorie jako:

A) rodina – 1) rodičovství, 2) partnerský vztah, 3) vztahy s širší rodinou. Hodnocení ukazuje, zda a jaký partnerský vztah jsme utvořily, jestli teď zažíváme ponorku nebo si spíš užíváme, že jsme spolu více... Vnímáme reakce našeho partnera na nás a naše zvládací strategie, jak moc je ve vztahu přítomná vzájemná (ne)podpora... Zrcadlí se nám také úroveň, s jakou se nám v dlouhodobém horizontu daří budovat vztahy s vlastními rodiči a (případnými) tchánovci, všímáme si ještě více než obvykle, jaké jsou naše děti – co se nám výchovně podařilo či daří, kde selháváme...

B) finance – 1) práce, 2) celkové finanční zabezpečení a rezervy. Chování zaměstnavatele k nám nyní jasně ukazuje, nakolik si naší práce váží, jak moc nás vidí jako nahraditelné, obor a místo s jakou stabilitou jsme si zvolili, a samozřejmě z celé situace vystupuje, jak moc důležitá je naše práce pro společnost jako takovou. Na našich vlastních reakcích zase můžeme dobře pozorovat, které části naší činnosti vidíme jako prioritní, které máme tendenci zanedbávat či se jim vyhýbat, jak loajální jako zaměstnanci jsme, či jak přistupujeme k péči o svůj byznys... Také sklízíme ovoce toho, nakolik chytře jsme byli schopní starat se o své peníze, jestli máme rezervy či dluhy, případně v jak dobře zvolených hodnotách – docela to dle mého názoru koreluje s mírou aktuálně zažívaného stresu.

C) „volitelné“ – 1) volný čas 2) přátelské vazby. Dostáváme informace o tom, které koníčky nám chybí či nás naopak „drží nad vodou“, dle způsobů, jakými nakládáme s volným časem, si můžeme snadno udělat hierarchii toho, co reálně upřednostňujeme a o čem jsme si to doposavad jen myslely... Je evidentní, kdo se ozve, komu se ozvete vy a s kým vztah holt tak intenzivní není...

„Inventuru“ výše uvedeného si jde samozřejmě udělat i za normálního stavu, ale ve ztíženém se to (alespoň mně) rýsuje jasněji.
Taky si silněji uvědomuji, jak na mě působí jednotlivé tři mé pracovní činnosti – co jsem ochotná jim dávat, co mě stojí a co přinášejí...

Snad mi to pomůže se lépe orientovat při zvažování aktuální otázky, kudy, jak a kam dál v tomhle měnícím se světě... I Vám k těmto úvahám hodně štěstí a tvořivosti ;-)

Dítě bez mobilu a reklam

Když startovala TV Nova, bylo mi 14 let. Manželce 8. Jsme v dětství nezasaženi komercí. Reklamy bylo v našich školkových letech po skrovnu.

Dnešek je jinde.

I 4leté děti jsou relevantní cílovou skupinou.

Jsou na ně zaměřeny kampaně. Rozhodují o výrazné části útrat. Vyprodávají sály v multiplexech.

Do toho chytré telefony. Možná právě ten přídomek evokuje, že když se s ním ratolest naučí, jde o génia.

Se zapnutým YouTube to zvládne klidně 2leťák, který následně velí tomu, co sleduje.

Jako vždy platí: Příklady táhnou.

Pokud táta a máma pořád čučí do displeje, je jasné, co drobotinu nejvíc zajímá. Když pak dají dítěti mobil do ruky, těžko se mohou divit, když se na přístroj upne.

Přiznejme si, bez pouštění pohádek to nejde. Pohádka nejjistěji zařídí, že si může dát rodič třeba sprchu. Riziko rutiky je při sledování minimální.

Důležité je mít kontrolu nad obsahem.

Mobil ani tablet mladého nezajímají. Televize je moc velká, v jeho přítomnosti ji téměř nepouštíme (ostatně skoro ani jindy). Zbývá tudíž notebook.

Většinu věcí mu stáhneme. U krátkých seriálů udělám playlist.

Na YouTube věnujeme pozornost i tomu, co bude následovat.

V prohlížeči máme blokátor reklamy. Reklama je u nás tudíž Popelkou. Na návštěvách jsou pak i TV upoutávky brány velmi nelibě.

Jsem zvědavý, jak s námi zacloumá budoucnost.

Až si budou děcka porovnávat, čí rodiče odpracovali víc hodin na který telefon...

Co jsem chtěl, to mám

Člověk je tvor věčně nespokojený.

Kdyby mi někdo před 20 lety řekl, že na tom budu, jak teď jsem, byl bych nadšený.

Mám úžasnou manželku. Jedna z milionu. Neuvěřitelně ženská a přitom schopná se domluvit. Krásná. Hodná. Chytrá. Skvělá máma.

Mám naprosto fascinujícího syna. Takové to dítě, které nikdy nenudí. Umí být roztomilý. Ale taky pěkně zlobivý. Stejně jako všichni ostatní se snaží, aby se měl na světě dobře. Akorát je cílevědomější.

Mám stálou práci, která se dá plus minus skloubit s rodinou.

Všichni mí blízcí jsou slušní lidi, zdraví jim (klep, klep na dřevo) slouží a mají se fajn. Rány od života sice schytávají, ale vždycky jdou čestně dál.

Nedá se říct, že bych někoho, koho osobně znám, nenáviděl.

Žijeme tak, jak jsme chtěli. Skromně. Snažíme se bránit shonu.

Užívám si neomezený skoro bezplatný přístup ke kultuře, o tom jsem od dětství snil.

Jediné, co mi schází, je čas.

Za studií jsem měl spíš obavu, že neseženu práci, než abych se bál plného úvazku.

Vždycky jsem měl spoustu volného času. Věřil jsem, že tomu tak bude pořád. Ovšem nároky jsou oproti devadesátým letům několikanásobné.

Dobu člověk nezmění. Většina ostatních je na tom hůř.

Užívám si střední věk. Ale červíček nespokojenosti občas hlodá.

Čekám na nové výzvy.

A chci víc času. Optimisticky doufám, že už zas dostanu, co chci.

Jak zbohatnout a zůstat slušným člověkem

Zbohatnout lze snadno.

Pár návodů najdete třeba tady.

Daleko vyšším levelem je zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem. Vždycky, když už to vypadá, že někoho takového máme, přijde jen další zklamání. Třeba nedávno se zostudili do té doby výhradně zbožňovaní šéfové našeho výrobce antivirových programů.

Dost tlachání.

Bohatý je, kdo vydělá aspoň 50 000 čistého každý měsíc. Za takové peníze se dá královsky žít.

50 000 měsíčně, to je takových 400 korun na hodinu čistého, nechcete-li obětovat život práci.

Slušnost, to není jen hezké chování k lidem.

Je slušné mít na potravinách v maloobchodě marži vyšší než 100%?

Je v pořádku, když idol mládeže napálí ceny vstupenek tak, že děti z chudších rodin nemohou na akci jít?

Je etické stanovit ceny za své běžné služby tak, aby byly pro výraznou část populace nedostupné?

Chcete-li 400 korun/hodina čistého a chcete-li poctivě platit odvody v takové výši, aby na vás vyšel aspoň průměrný důchod, dostáváte se na nějakých 600,-/hodina.

To už je částka, která je pro výraznou část populace těžko k zaplacení. Kdo vydělá 13 000 čistého, popřípadě má takový důchod, pro toho je podobná suma opravdu hodně peněz.

Pak si vemte, že jsou profese, které investují obří sumy do vzdělání, vybavení, supervize atp. Profese, kde hodina práce vyžaduje hodinu (či několik hodin) příprav. Chtějí-li takoví zbohatnout, musí vydělat 1 500 na hodinu a více. Kolik procent spoluobčanů si může dovolit platit?

Těžko najít cestu, jak zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem.

Snad jen prodávat spoustu produkce s nízkou marží. Viz Tank ONO. Ale takový kšeft dnes těžko na zelené louce vybudujete.

Nebo se třeba věnovat téměř zdarma distribuovanému umění pro masy...

#MeToo - Už mi to docvaklo

Tak už mi docvaklo, o co jde u #MeToo.

Brzo.

Celou dobu jsem žil v mylném domnění, že jde o zlatokopky, kterým neklaply plány a mstí se. Nebo o zvlčilé baliče, kteří zneužívali své moci či omámení obětí.

Byl jsem vedle jak ta jedle.

Oči mi otevřel celkem zdařilý seriál The Morning Show.

Jestli ho chcete sledovat, raději dál nečtěte, spoiler!

Na služební cestě došlo k techtle mechtle TV moderátora a jedné slečny z týmu.

Nebyla jeho přímou podřízenou. Nebyla opilá. Nic od něj nechtěla vydyndat. Nijak k němu nevzhlížela. Balič byl maximálně korektní.

Slečna s ním šla dobrovolně a ráda na pokoj.

Následně proběhlo úplně normální intimní sblížení. Žádný náznak problémů. Ani pokus o výmluvu. Pohoda jazz.

Jenomže slečně se to po čase rozleželo.

A byla z toho fakt špatná. Uvědomila si, že to vlastně celé nechtěla. Už na cimře u moderátora na tom byla (dle následného vyprávění) psychicky velice zle.

On ovšem neměl možnost, jak cokoli poznat.

Tudíž hlavní sdělení #MeToo pro ženy vnímám takto:

Mějte odvahu říci ne! Je to milionkrát lepší než udělat blbinu, které pak budete litovat.

A pro muže:

Skvělý balič může hodně uškodit. Pánové, kroťte se!

Návod na spokojený život

Klíčem je čas.

Pokud máte dost času, můžete věci promýšlet. Můžete být odpočinutí a jen odpočinutý člověk dlouhodobě maximalizuje svůj potenciál.

Obecně se dá říci:

Každý má osobní a pracovní (studijní) život.

Člověk by měl spát 8 hodin.

Den má hodin 24.

Je logické zbývajících 16 rozdělit v rámci všedních dní na 8 a 8. 8 hodin věnovat práci, 8 osobnímu životu.

Pak jde důstojně fungovat.

Jako příklad si vezměte studenty, ti středoškolští často věnují škole, obědu a cestě 8 hodin.

Pracujícím krade čas povinná neplacená půlhodinová přestávka. Absurdita je nejlépe vidět ve třísměnném provozu, kde si takovou blbinu samozřejmě nemohou dovolit a šichta trvá včetně pauzy 8 hodin.

Kdyby šlo jen o 30 minut.

Dalším zlodějem je vypravování, cesta do zaměstnání a zpět. To všechno musíme přičíst k pracovnímu času. Celkem tak mnozí dají práci 11 i více hodin za den.

Na osobní život pak zbývá pouhých 5 hodin, což často nestačí ani na splnění povinností.

Zbývá tedy ubírat čas určený spánku. Cesta do pekel.

Vystresovaní lidé, kteří věčně nestíhají a odnášejí shon na svém (psychickém i fyzickém) zdraví, hledají pomoc, kde se dá. Uniká jim, že klíčem je čas.

Když přijde nějaká politická strana (nebo třeba odbory) s návrhem na zkrácení pracovní doby, získá trošku publicity, ale rozhodně nezaplní náměstí.

Když dochází k postupné centralizaci všeho a roste čas trávený dojížděním, nikdo demonstrovat nejde.

Statisíce lidí vyjdou rády do ulic, pokud jde o vysoké ideály, které nemají nic společné s obyčejným životem.

Kvůli svým zájmům a svému každodennímu štěstí ovšem nevytáhnou paty z baráku.

Divná doba.

Stávat se ženou a milovat to

Předesílám, že tohle psaní pro mě bude asi docela složitý. Vždycky jsem se svou ženskostí trochu bojovala. Jsem holt holka, co v pubertě ve flanelce s chlapama na chalupě skládala uhlí, řezala dřevo, kouřila cigára, popíjela a hrála mariáš. A čertila se u dědovy fráze: Dlouhý vlasy, krátkej rozum – proti tomu jsem dost urputně bojovala. Nejsem přece, jen proto, že jsem ženská, o nic horší! Jak dlouho jsem se to snažila dokazovat...

Nikdy jsem se neuměla úplně identifikovat se svou ženskou rolí. Nedejbože si pak uvědomovat nebo využívat ženské zbraně.

Co je ženská cesta?

A tak na to, jak se ženou stávat a že je to třeba i možný, přicházím až teď, když mi končí ten podivný rok Kristových let.

Konečně si uvědomuju, jak je pohled ten rovnoprávnosti pomýlený. Jako žena prostě nepotřebuju to stejné jako chlap – a neodvedu to – a můžu se o to s klidem přestat snažit. Nemám už problém přiznat si v páru naši jinakost a právo na ni. Konečně po všelijakých peripetiích týkajících se mé životní cesty začínám přijímat, že takhle to je – a že je to tak v pořádku.

Jak je to osvobozující! :-)

Dřevo už doma neskládám. A jestli ještě někdy odřu auto, nemíním ho sama přelakovávat. Vzdávám tenhle boj o to, kdo je nebo není lepší nebo stejně dobrý. Radši se usměju, dám polibek, vytvořím romantiku. Dřív mi to přišlo nefér a manipulativní. Teď si uvědomuju, jak mě tenhle věčnej boj vyčerpával. A už ho nechci. Chci žít v souladu se sebou, protože jedině tak mohou moje oči zářit. :-)

A chci konečně začít nosit šaty. Hezký šaty! :-)

Jak se na to teď dívám, podstatou ženské zkušenosti je přijímání toho, co je, utváření a odevzdávání (se). Nejde o to vyhrávat, dosahovat cílů nebo někoho k něčemu nutit. Jde o to dávat (včetně nového života), pečovat, podporovat, milovat.

Otázky o tom, co znamená doopravdy milovat, si kladu intenzivně už víc než rok. Znám to zoufalství, s kterým si v určitých fázích života uvědomujeme, že to v té jakési hloubce a nesobeckosti neumíme. O to krásnější je někdy to cítit: to plynutí, tu radost, krásu, která je podstatou světa a života. Jestliže tohohle jsme my ženy strážkyněmi – a zároveň součástí - pak je to to nejkrásnější poslání.

Tohle teď někdy zažívám. Vedle svých chlapů doma mám příležitost se stávat ženou – vědomě, reflektovaně, svobodně. Děkuju za tu milost. :-)

Chvilka opravdovosti

Občas si udělám čas a naladím se na to, jak se fakt cítím. Leckdy mi pak začne hrát v hlavě nějaká písnička. Stává se vám to taky? Je to ten moment, kdy jste k sobě upřímní, kdy neblokujete proud svého prožívání umělými myšlenkovými zastaveními a přerámováními, kdy se nesnažíte cítit se jinak, protože se to tak má nebo je to tak lepší.

Prostě jen zůstanete sami sebou – se sebou. Je to dobrej zážitek. Doporučuju. Protože jedině, když se svým prožíváním zůstaneme, i když je nepříjemný, může se pak transformovat a je možný se posunout zas někam kousek dál.

Abyste viděli, jakej jsem blázen a nakolik jsem mimo, dám Vám sem kousek textu, který se mi začal takhle vyjevovat dneska.

Brontosauři, skladba s názvem Rok 94. Doporučuji si i pustit, ať slyšíte melodii:


Moudrost je hloupost, co vymyslel někdo,
aby se lidé mohli trápit jen,
čím toho člověk ví víc, tím smutnější mu připadá svět,
jak bezohledně jednoduchost blaženě spí,
šťastná, že neví nic,
lemtá si svou skleničku a na mastnej stůl
hlava padá, co asi říct?

Že hvězdy za noci když na nebi svítěj',
můžeš si číst z jejich krásných jmen,
a z knížek básníků že voní to krásou, když verše zní,
že v podvědomí máme všichni jasnej cíl:
pomáhat a v ústraní být (stát),
že láska je to jediné, s čím přežít se dá,
a bolest přijde, když nejde žít...

Co víc říct. Dala bych si cigárko a skleničku.

Ta písnička pak pokračuje úvahama o posledním soudu. Jsme to, co volíme. Jsme to, co děláme. Jsme to, o co se snažíme, k čemu směřujeme, čemu dáváme vzniknout... Pokračujeme.

Jestli to má nějakej smysl a jestli jsme to dělali dobře se dozvíme asi potom tam...

Všední den - Na práci nemám čas

Znáte ty lidi, které musí vedení před koncem roku ukecávat, aby vybrali dovolenou. Kteří chodí do práce dřív, než je třeba. A odcházejí později.

Jsou to takoví vládci času.

Někde doma v koupelně (nebo v garáži?) pomocí tajemných postupů prodlouží svůj každý den o x hodin.

Mnohým z nich stačí kolem 5 hodin spánku, aby byli čilí jako rybičky.

Jsem na druhé straně barikády.

Někdo mi čas krade.

Když si vysním ideální všední den, nezbývá mi ani na 1/5 úvazku.

Posuďte sami.

Bavíme-li se o snu, nechť někdo (asi tajemnou silou) dopraví dítě na 8:00 do cca 17 kilometrů vzdálené školky.

Další aktivity nebudou v rámci časového rozpisu realizovány pokaždé, nestihly by se. Taky bude záležet, kde zrovna bude poletovat manželka.

10:00 - 11:30
Vstávání, hygiena, tulení, vaření oběda.

11:30 - 13:00
Oběd, polední zprávy ČT, díl seriálu.

13:00 - 15:30
Siesta, tulení, četba, seberozvoj, Internet.

15:30 - 18:00
Vyzvednutí dítěte ze školky, drobný nákup, fackování věcí po baráku, zatápění atp.

18:00 - 20:00
Dělání blbin s dítětem, příprava večeře pro něj, jeho koupel, uložení k spánku.

20:00 - 22:30
Příprava naší večeře, večeře, díl seriálu nebo film.

22:30 - 0:30
Tulení, relaxace, hygiena, ulehnutí k spánku.

Povězte mi: Kde mám tady naškrabat 8,5 hodiny?

Sraz po 16 letech: Samé dobré zprávy

Měli jsme sraz z vysoké. Po 16 letech.

Motáme se kolem čtyřicítky. Každý už toho hodně prožil.

Sešlo se nás 19.

A mám velkou radost, že rozhodně nenaplňujeme mediální představy o tom, jak je všechno na hovno.

Pár z nás klopýtlo. Ostatní taky, ale (zatím) bez následků.

Velká většina žije ve stabilním svazku, v žádném případě se nedá hovořit o 50 procentech rozvodů.

Snad až na 1 výjimku (kde se na tom pracuje) máme děti.

Všichni máme práci. Nebo jsou holky na rodičovské.

A všichni vypadají skvěle. Měl-li bych jmenovat, na kom se zub času podepsal nejvíce, bez špetky skromnosti zmíním sebe. Na mnohých roky nezanechaly stopy.

Bylo úžasné setkat se s takovým množstvím normálních lidí.

Excesy nehrozily.

Všichni poseděli, popili. Bez tvrdého alkoholu. Nikdo nešel spát v 10. Nikdo neřádil do 6.

Co mě zaujalo, byla večeře. Často bývám na oslavách, školeních a podobných akcích s rautem za divného, když se chci v normální čas normálně najíst. Takže naložím plný talíř a dám si jídlo. Pak už jen uzobávám. Tady jsem byl součástí hlavního proudu.

Naprosto skvělé bylo, že si nikdo na nic nehrál. Žádné předvádění vlastní dokonalosti.

Jsme z různých koutů republiky, máme různá zaměstnání, různé zázemí.

Když vidím, kolik toho máme společného, myslím, že nás těch 5 společně strávených let ovlivnilo víc, než se může na první pohled zdát.

Ať se všem daří :)

Balada o mládí, práci a ztrátě iluzí

Říkejme mu třeba Tonda.

Tonda má kolem 30, nastoupil na úřad před pěti lety. Párkrát jsme se kdysi dávno potkali na školení. Na první pohled rozumný kluk. Dlouho jsem ho neviděl. Pracuje v jiné budově.

Dnes mail od Tondy. V adresátech stovky lidí.

Tonda z vlastního rozhodnutí na úřadě končí.

A nám píše důvody.

Shrnutí:

Tondův kolega Vopička je agresivní, vzteklý a hloupý. Tonda si na něj xkrát stěžoval (i písemně) vedoucí Vohnoutové. Vopičku ovšem vždy podržel další člen týmu Vomáčka, který Vohnoutovou (dle Tondova literárně vytříbeného naznačení) píchá.

Vopička je chválen, možná bude povýšen. Navzdory tomu, jaké je vemeno.

Ředitel úřadu řekl Tondovi, že často pomůže odchod 1 člověka a situace se uklidní.

Tonda tudíž balí svých 5 švestek. Ale dál bude bojovat za spravedlnost.

Dlouze bych se nyní mohl rozepisovat o tom, jak neprofesionálně se chovali manažeři úřadu a jaká je to škoda, když organizace přijde po 5 letech o zaměstnance, který byl za draho vzděláván, aby pak své znalosti využil jinde.

Mohl bych brečet nad obřím plýtváním ve veřejné správě. Nad vyhazováním peněz a ničením lidského potenciálu.

Místo toho napíšu, že je mi Tondy líto.

Vopičku, Vomáčku ani Vohnoutovou neznám. Nakolik psal Tonda pravdu, netuším.

Ale musel být opravdu hodně zklamaný, když rozeslal takový hromadný mail. Totální deziluze. Systém nefunguje. Nerozhoduje profesionalita, ale kamarádské vazby. Autority selhávají. Není kam se dovolat.

Jako poslední zoufalý pokus snaha oslovit plénum. Marnost.

Cizí lidi se za Tondu nepostaví, neví, co se stalo. A z blízkých každý drží basu. Věrnost tlupě.

Takhle končí mládí. Škoda, že končí zrovna zklamáním, který připravil náš stát.

Podpořme studenty, ať mají děti

Chtěli dřív mládežníci děti?

Definujme mládežníky jako lidi do 21 let věku.

Zatímco před revolucí měla průměrná prvorodička pod 25 roků, nyní má nad 30 let.

Mládežnice táhly průměr dolů.

Bylo téměř pravidlem, že na maturitním tablu byla fotka několika holčin označena dudlíkem. Procento těchto slečen, které přišly do jiného stavu plánovaně, se limitně blíží nule.

Svatba, kde se šťastný pár musel brát, byla běžnou záležitostí.

Klíčovým faktorem zde nebyla novomanželská půjčka. Ani dostupné jesle. Ani možnost snadněji přijít k bytu.

Klíčovým faktorem byla špatná dostupnost antikoncepce. Kondomy šly pořídit, ale jistě ne na toaletě během vesnické diskotéky nebo v nonstop večerce. Další možnosti existovaly, ale pro teenagery byly z oblasti snů.

Počet interrupcí v ČR přesahoval 110 000, počet narozených dětí byl kolem 130 000. Téměř 1:1.

Opravdu zde nevidím sebemenší náznak toho, že by dřív mládežníci po dětech toužili víc než teď.

Co s tím?

Prodlužuje se doba vzdělávání.

Většina mých spolužáků v 90. letech končila učňák a v 17 směr arbeit. Další si udělali maturitu a v 18 směr arbeit. Na VŠ jsme šli 3 z 24.

Člověku bylo 25 let a měl 7 let odpracováno (vojnu nechme vojnou). Pak začali i ti, kdo své vášně drželi na uzdě, uvažovat o rodině.

Dnes vezmou na VŠ každého, kdo tam chce. Vzdělávání se tudíž běžně končí ve 24 letech i později. Člověk má 7 let odpracováno a je mu 31. Začíná zvažovat své rozmnožení. Ovšem než vše klapne, může mu být 35 nebo více, což je pozdě.

Prováděná i navrhovaná opatření státu směřující ke zvýšení porodnosti jsou komická.

Nabízí se jediná logická varianta, co dělat:

Podpořme studenty, ať mají děti!

A než začnete prskat, co to píšu za pitomost, zamyslete se.

Studenti mají obrovskou spoustu volného času. Zátěž ve škole se absolutně nedá srovnat se 40 hodinami/týden v práci. Plus zkouškové a prázdniny.

Studenti obvykle bydlí s jinými studenty. S kamarády. Vzájemná výpomoc s hlídáním jasná.

Studenti slyší na peníze. Pokud dáte stipendium 15 000,-/měsíc každé mamince do 26 let věku, která se soustavně připravuje na budoucí povolání, budete čučet. Bude-li vypláceno každý rok pro 30 000 studentek, dostáváme se na zátěž pro státní rozpočet cca 5,5 miliardy. Pohodové číslo.

Další výhodou je, že ženy nebudou muset kvůli dětem přerušovat kariéru. Ukončí VŠ, šoupnou ratolesti do školky a můžou 40 let nepřetržitě hoblovat.

Budeme dál brečet, jak vymíráme?

Nebo podpoříme studenty, ať mají děti?

Skromný život - Nápor na psychiku :)

Nevybral jsem si skromný život kvůli záchraně Země či z nějaké jiné chvályhodné pohnutky.

Máloco mě zaujme. Nejraději ze všeho trávím čas s rodinou.

Dávám s odřenýma ušima normální úvazek, sním o zkráceném nebo home officu.

Jak asi můžu vydělat 6 milionů na fajn bydlení?

Tudíž jde o skromnost z nutnosti.

Naštěstí jsem nikdy nepodléhal módním vlnám. Fandou do elektroniky a aut jsem byl na základce. A na ten žvanec se vždycky peníze najdou.

Přesto je tu oproti časům minulým něco zásadně jinak.

Kdybych měl popisovat, kde všude jsem bydlel, vydalo by to na vydatný seriál. 10 míst? Víc? Občas žádný luxus. Několikrát plíseň na zdech, společné hajzly a jiné veselosti.

Vždycky bylo jasné, že tam nejsem na pořád.

Zatímco teď jsem pevně ukotvený v rámci rodiny.

Vědomí, že pokud se neprodám za peníze, budeme na tom (plus nějaké ty desítky procent během spousty let) stejně.

Je to zlehka depresivní.

Můžu opravit fasádu a koupit nová okna. Dám za to minimálně 50 současných měsíčních příjmů. A stejně pak nepůjde o mé vysněné bydlení. Které by stálo kolem 250 mých aktuálních čistých výplat.

Jsem nenáročný tvor. Rozum mi říká, vše je OK.

Ale mám rád hezké prostředí. A sere mě, že nežijeme v hezkém prostředí.

Všude je něco :)

Jinak jsem šťastný jako blecha. 3,5leťák má za se sebou příměstský tábor, spokojený dělá blbiny s Legem. Domů jsme přijeli 16:07. Manželce se daří v soukromé praxi, navíc je letní typ. Idylka...

Jak žít, až nebude potřeba pracovat

2-3 procenta populace nebudou pracovat nikdy. Jak jsem už tady na Zrcadle zmiňoval, historie jasně ukázala, že je nucená práce ekonomicky neefektivní. Kdo ji využíval, špatně skončil.

Co zbývajících 97 % lidí?

Zavřeme oči, popusťme uzdu představivosti.

Každý včetně chronicky nezaměstnaných dostává 10 000,- měsíčně. Čtvrté a další dítě v rodině 5 000,-, ať z toho neděláme úplný Dyznylend :)

Zdroje jsou. Došlo totiž ke zdanění práce robotů. Za stroj, který udělá práci například 100 lidí, dostává stát odvody, jako by byla vykonána stovkou dělníků (úředníků, právníků, telefonistů...).

Kdo musí mít značkové hadry, drahou elektroniku, zahraniční dovolenou, luxusní bydlení, nové auto atp., musí vydělávat. Pracuje, kdo chce.

Další brigádničí, aby měli na mírný nadstandard.

Nepopiratelnou výhodou systému je, že zmizí zaměstnanci, kteří hoblují z donucení.

Pracovníky lze rozdělit do 3 kategorií:

1) Ti, kteří opouštějí organizaci maximálně v řádu měsíců. Obvykle generují čistou ztrátu.

2) Ti, kdo se drží nad vodou. Mohou zůstat spoustu let. Plní pokyny. Oscilují kolem průměru. Odvedou, co je třeba. Přinášejí plus minus zisk, ale zůstávají daleko za svými možnostmi. Vědí, že štěstí je jinde.

3) Srdcaři. Chodili by do háku snad i zadarmo. Mnohdy mají velmi chudý osobní život, mimo práci je nic neláká. U těch žádná změna.

Nebude-li potřeba pracovat, první sorta zůstane místo pohovoru doma.

Druhá skupina bude spokojenější a výkonnější, protože bude svobodnější.

Osobně bych se motal kolem nějakých 20 hodin arbeitu týdně. 15, ať nežeru. Rozhodně bych měl méně pravidelný režim, byly by období úplně bez práce a období, kdy bych třeba i 40 hodin/týden dal.

Mám skvělou manželku, úžasné malé dítě (možná bude další), časově náročné koníčky (četba, hudba, filmy...), zabavím se. Nezakrním.

Jak píšu na Twitteru:

Spím 7 hodin. Zombie.

Spím 10 hodin. Naprosto spokojený člověk.

Spát 10 hodin před pracovním dnem? Přijet z arbeitu, něco počochrat, pořešit dítě, sprcha, vyčistit zuby, vyčurat, ve 20:00 zalehnout. Čas na odpočinek, zábavu a tulení? Žádný.

Tento systém lidi ničí.

Revoluci!!!

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 (@blogzrcadlo) 30. května 2019

Smysl všeho = Rozmnožování

Občas nás (ve své nezměrné pokoře) žádá mládí o poskytnutí dobrých rad, co se týká smyslu života.

Nějaká moudra na tohle téma už jsem utrousil, nicméně až nyní jim dám celkový kontext.

Rozšiřování

Vesmír se od Velkého třesku rozšiřuje. Těžko říct kam, když je nekonečný, nicméně rozšiřuje se.

V neživé přírodě zuří souboj o životní prostor.

Kdo je silnější, slavně vyhrává. Poražení jsou zadupáni do země.

Představte si třeba řeku, která je schopna, má-li k tomu podmínky, časem zničit jakoukoli svou konkurenci.

Rozmnožování

Všechny živé organismy se rozmnožují, dokud to jde.

Ekosystém je funkční právě proto, že v určitém bodu vystaví množení stop. Možná je v tom nějaká vyšší moudrost, třeba jde jen o čirou přirozenost.

Nemůžeme se divit, jak skvěle teď vše valí. Funguje to tak od začátku. Jinak by nebylo nic.

Vesmír dozajista hostí miliardy omylů.

Rozmnožování je v pozadí také u velkých lidských činů. Jedni chtějí pod vlajkou národa území, kde by se mohli rozšířit. Jiní pod vlajkou jiného národa bojují o to, aby jim území zůstalo a dál se množili právě oni.

Sportovci chtějí ukázat, jací jsou nadsamci. Umělci touží po múzách, což jistě nejsou frigidní intelektuálky. Ženské celebrity by daly život za mladý vzhled, kterým naznačují svou plodnost.

A tak můžeme pokračovat...

Smysl

Vychovat děti zvládne každý, pokud vynaloží přiměřenou snahu. Stát se hvězdou v rámci kariéry zvládne jen nepatrné procento vyvolených.

Vesmír a celá příroda se radostně rozšiřují a rozmnožují.

Člověk donedávna také. V zachování rodu viděl vždy nejvyšší smysl. Jen na to posledních pár desítek let trošku zapomíná.

Zajímá Vás:
Budoucnost notebooků a budoucnost člověka
Jak se zbavit nezvané návštěvy

Píše se rok 2029

Nechali jsme se s manželem inspirovat Jackem Canfieldem a nezávisle na sobě jsme sestavili, jak na tom chce každý z nás být za 10 let.

Dnes desítka z ženského pohledu.

Píše se rok 2029

Raduji se ze svých zdravých krásných a šťastných dětí. Staršího syna, kterému je 13 let a mladší dcery, která má nejméně 6 let.

Žiju s partnerem, kterého miluji a který miluje mě. Je to člověk, jehož si vážím pro jeho kvality. Venku ve světě jsme každý sám za sebe a rádi se k sobě vracíme, můžeme spolu sdílet své zážitky a snažit se chápat své světy, což nás navzájem obohacuje.

Mám soukromou praxi s podílem online podnikání: tak, aby mi to přinášelo příjem zabezpečující příjemný zajištěný život s možností cestování, dělání radosti sobě i lidem ve svém okolí. Jsem finančně nezávislá na partnerovi.

Vypadám skvěle. Mám optimální váhu, hezké ženské oblečení a doplňky. Zdravě se stravuji, denně cvičím.

Jdu s dobou, orientuju se ve světě (i technických věcech). Čtu, poslouchám, ale i vytvářím. Píšu s láskou knihy o své praxi a pomáhám lidem nacházet a vidět naději; tvořit autorsky svůj život.

Nadšeně vedu dialogy s klienty. Šiju terapii na míru, jsem autentická a lidé si na mě předávají doporučení, protože jim rozhovory se mnou opravdu pomáhají žít šťastnější a plnější život. Jsem vyhledávanou terapeutkou.

Cestuji. Objevuji krásná místa, Řím, Paříž, Barcelonu, ale také krásy přírody.

Mám pohodlné spolehlivé auto a dům, kde se mi dobře bydlí. Je zařízený pečlivě, s ohledem na principy Feng – shui. Okolo domu mám bylinkovou zahrádku a příjemný kout pro letní večerní posezení a koukání na hvězdy. Tohle bydlení stejně jako procházky po malebném okolí mě nabíjí novou energií, kterou pak mohu dávat dál.

Bydlíme v srdci přírody. Každý den vidím z okna krásný les. Nedaleko je potok, který ráda poslouchám. Děkuji bohu, vesmíru a lásce za vše, čím mě obdarovává. Cítím se být platnou součástí univerza a vnitřně vím, že žiju svůj život – tak, jak ho žít mám.

Stále se na své cestě učím. Oceňuji setkání s úžasnými lidskými bytostmi, které na ní potkávám. Mám přátele, kterým důvěřuji a kteří mi rozumí. Jsem k dispozici pro pomoc jim i své rodině. Daří se mi hledat řešení, která naplňují jejich potřeby a jsou užitečná v jejich cestě. Cítím harmonii a vyváženost ve vztazích, které spolu s druhými vytváříme.

Manželova desítka:
10 x já za 10 let

10 x já za 10 let

Nechali jsme se s manželkou inspirovat Jackem Canfieldem a nezávisle na sobě jsme sestavili, jak na tom chce každý z nás být za 10 let.

Psali jsme (povětšinou) v přítomném čase. Snažili jsme se být aspoň trochu konkrétní.

Dnes tady mám svoji desítku. Držel jsem se při zemi a byl jsem (doufám) zdravě optimistický.

10 x já za 10 let

Jsem zdravý. Všichni v mém okolí jsou zdraví a spokojení.

Mám manželku a 2 děti. Kluka a holčičku. Občas každý z nich zazlobí. Jsou skvělí. Máme se všichni moc rádi.

Bydlím na malé vesnici. Skoro na samotě. Máme to zařízeno hezky, jednoduše. Ve městě je k dispozici byt, kde v zimě 3x-4x za týden přespíme, v létě 1x-2x.

Na úřadě dávají home office. Chodím tam vždycky v úterý a ve čtvrtek. Navíc došlo na zkrácený pracovní týden a byla prodloužena dovolená na úroveň školních prázdnin.

Práci zvládám rychle. Jsem taková samostatná jednotka. Po těch letech vědí, že se na mě můžou spolehnout a nechávají mě být.

Pořád čekám, až vyhrajeme v loterii.

S penězi vycházím dobře. Zároveň stíhám trávit čas s blízkými tak, jak nám to všem vyhovuje.

Začal jsem cestovat. Někam se podíváme všichni, na jiné atrakce jede jen někdo.

Zbývá mi hodně času na koníčky: hudbu, filmy a hlavně na literaturu, kterou jsem dlouho zanedbával.

Děti už jsou celkem samostatné, zabaví se. S manželkou jsem často v našem doupěti, kde společně relaxujeme.

Manželčina desítka:
Píše se rok 2029

Všechno je, jak má být

V 17 jsem věděl všechno nejlíp.

V 25 jsem už měl nějaké zkušenosti.

Ve 33 jsem věděl, co jsem udělal špatně a jak bych se byl býval měl rozhodovat.

Teď v 39 letech je mi jasné, že to byly všechno jen žabomyší války. Hlavní je, aby si člověk udělal pořádek sám v sobě. Aby se uměl radovat z maličkostí. Aby byl smířený.

Výhodu má, kdo je odjakživa vyhraněný.

Ví.

Já vždycky zvažoval nejrůznější cesty.

Bydlet v nájmu nebo ve vlastním?

Nájem je, je-li sjednán dobře, bezstarostný. Člověk šetří obrovskou spoustu kapacit a neváže se. Nájem je zároveň vrcholně strategicky nevýhodný. Dožijete-li se, nemáte na stáří majetek a jste zatěžováni vysokými stálými platbami.

Bydlení ve vlastním vás uvrhne na desítky let do dluhů. Staráte se, jednou vše možná bude vaše. A v důchodu možná budete vysmátí.

Takhle je to se vším.

Můžete vzít jakékoli své minulé rozhodnutí a zjistíte, že jste mohli vydělat nebo také prodělat.

Pokud připočítáte vliv náhody, absolutně nelze odhadnout, co bylo či nebylo správně.

Logicky je tudíž nejlepší říci si:

Všechno je, jak má být.

Kam dál?
Vláda - Maminky od malých dětí, hurá do práce!
Co je v životě nejdůležitější

Jak pomoci kamarádovi?

Nemám ve zvyku kamarády někam tlačit.

Řeknu si svoje.

A pak respektuju, jak se rozhodnou. Ostatně je to jejich život.

Před lety jsem měl nutkání zrazovat od svatby. Odolal jsem. Čas ukázal, že jsem dobře udělal.

Velký tah na branku jsem měl jen jednou.

Koncem divokých devadesátých se můj kamarád po prvním roce studia vykvákl na vysokou školu.

Byl jsem si na 100% jistý, že udělal obrovskou chybu a dával jsem mu to patřičně sežrat.

Vrátil se, zopakoval prvák, získal titul a teď má díky vzdělání práci snů.

Aktuálně vidím, jak se jiný kamarád řítí po hlavě do průšvihu o hodně většího, než představuje konec studia.

Je to čistý člověk, inteligentní, s nepřetržitě správně nastaveným morálním kompasem.

V dnešní prolhané době se mu těžko žije.

Nemá štěstí ve vztazích.

A teď je na rozcestí, kde mám strach, že udělá fatálně špatné rozhodnutí.

Vzal jsem to s ním zostra. Další kamarádi to zkoušeli po dobrém i po zlém, zařazeni v jednom šiku.

Teď jsem napjatý, jak vše dopadne.

Pokud (nedej Bože) špatně, budu zoufalý. Nemám sebemenší tušení, jaký postup zvolit dál.

Držte palce :)

Závidím lidem, kterým stačí málo spánku

Ve svém nejbližším okolí mám 2 šťastlivce, kterým bohatě stačí 5 hodin spánku za den. Spokojeně fungují, nepotřebují víc.

Prvním vyvoleným je švagr. V práci ho dřív než v 7:00 nechtějí vidět, často tudíž před nástupem na šichtu odvádí výkony doma. Když si dá o víkendu x škopků a jde spát nad ránem, kolem šesté už houbaří.

Duo se švagrem tvoří má kolegyně. Přestože se jí to počítá až od 6:00, dobývá se na úřad desítky minut před tím, pípá v časy jako 5:45. V rámci školení usíná dobře naladěna, když kohouti kokrhají, před sedmou pak nervózně stepuje mezi prvními ve frontě na snídani.

Nacházím se na druhé straně barikády.

Abych byl v obdobné kondici jako oni, potřebuju aspoň 10 hodin spánku, můj ideál je 10 a půl. Skutečnost k tomu má hodně daleko, vytrénovat se nejde.

Závist je mi téměř cizí. Když už někomu závidím, svěřím se tady.

Přiznávám, jsem fialovožlutohnědý závistí.

Můj život by byl dokonalý, pokud by mi stačilo spát 5 hodin.

Umíte si představit ten ráj?

Celoživotně žádné problémy se vstáváním.

Vždy skvěle odpočati.

Svoboda kalit kdykoli.

Děti jako roztomilé rozptýlení během dlouhých dnů.

Idylické dovolené, kde rodiče vstávají ve sluníčkové náladě vždy dřív, než se probudí jejich ratolesti.

Spousta času navíc.

V podstatě o mnoho let prodloužený život.

Divíte se, že závidím lidem, kterým stačí málo spánku?

Jsou věci, který jsou generační. Prostě jsou. Tečka

Aneb óda na mládí, který mi schází.

Po delší době mám opravdu chuť napsat článek.

Aktuálně se pracovně hodně potkávám s lidmi o cca deset let mladšími, než jsem sama.

A uvědomuju si, jak jinde jsme. Snažím se rozumět jim. Jejich svět mě fascinuje.

Na férovku tu musím říct, že jim závidím. Aspoň většinou. Mají kolem sebe milion možností, co dělat se svými životy. Nakukují do jedněch dveří, tu do druhých, ochutnávají, přemýšlejí, cestují, poznávají. Miluju jejich potenciál. Snažím se je podporovat, ať to, co mají, využijí, jak nejlépe umí. Ať hledají, co mají fakt rádi, a v tom se rozvíjejí. Je úžasné sledovat, když se jim daří najít životní poslání.

Vím, že se potkávají i se složitými věcmi. Nepřehledný a ke konstantnímu srovnávání svádějící život na sociálních sítích, jejich podnikatelské koncepty v elektronické realitě, zkoušení toho, jak se najít, jak se prosadit a co skutečně může vyjít... Hledají lásku a taky to, zda a jak mohou mít rádi sami sebe, komu a čemu můžou věřit, jestli vůbec něčemu...

Jsou jako vycházející hvězdy. Kéž se mi daří pomáhat jim stát pevněji na vlastních nohou. Snad je to moje role, která zprostředkovaně, skrze ně, může mít smysl.

Zároveň si v kontaktu s nimi uvědomuji, že jsou věci, které už nikdy neudělám. Nikdy už nebudu tak svobodná. Ať je mi to sebevíc líto, do tohohle světa už nepatřím. Tím, kolik je mi let, i rozhodnutími, které jsem ve svém životě udělala. Tenhle svět už nikdy nebude můj. Můžu nad ním žasnout, a to je tak celý.

Autenticky se bavím u blogu moderního fotra a fotomontáže současné politiky z filmu Samotáři. Věci, který zase nikdy nepochopí oni. Protože pro mě sice Samotáři jsou kouzelnou kultovní výpovědí, ale pro ně je to už asi úplně mimo. Takže díky za Xindla X. Kterej mi, aspoň někdy, tak trochu zpívá ze srdce, a připomíná, že ten jejich nablýskaný svět nemusí být na světě to jediný dobrý. Kdoví, kde budou za deset let... Jsem zvědavá. A moc jim držím palce. :-)

Synovi ve školce nechutná. Co já s tím?

Jak to bylo

Nastoupil jsem do školky v roce 1983. Tamní stravování mě děsí ještě dnes.

Mrkvová omáčka, hnusné hovězí odřezky, vařená masa, rozblemclý rýžový nákyp...

V obchodech se mnohé potraviny těžko sháněly, část surovin byla používána jinde než ve školkové kuchyni. Co po dětech zbylo, snědli pašíci zaměstnanců.

A (nejen) po mně toho zbývala spousta. Obvykle jsem se nadlábl až doma.

Do toho všudypřítomné mléko a kakao s přeodporným škraloupem. Bylo zakázáno nosit vlastní pití. Žízeň byla horší než hlad. Tajně jsem upíjel vodu z kohoutku.

Jak to je

Tady došlo k posunu. Syn chodí vybaven lahvičkou.

Jídlo bohužel stále žádný výkvět.

K obědu lečo s bramborem? Nebo šoulet se zelím? To bylo v oblibě za války, ne?

Doma dostává na svačinu 100% ovocné přesnídávky, jogurty nebo třeba (domácí) termix.

Ve školce obvykle servírují nejobyčejnější chleba s roztodivnými pomazánkami, které dle mého skromného názoru často stojí na margarínu.

Byli byste z takového menu urvaní?

Stejně jako za komárů se nepřipouští výjimky. I důvod zůstal: prý by je chtěli všichni. To o kvalitě kuchyně samo o sobě hodně říká.

Syn něco sní, něco nesní. Hladem netrpí. Pokud bude hůř, zkusím zabojovat s větrnými mlýny.

Dle učitelky máme juniora doma učit dlabat školková jídla.

To určitě!

Související text:
Když máte rádi pravidelnost, je s dítětem pohoda

Co je v životě nejdůležitější

Spokojenost.

Všechno ostatní je individuální. Každý potřebuje ke spokojenosti něco jiného. Těžko najdete člověka, který má rád, když je nespokojený.

Proběhly pokusy o měření spokojenosti. Dokonce vznikl žebříček srovnávající jednotlivé státy.

Vyhrála nějaká díra, která mi nestála za zapamatování.

Spokojenost totiž změřit nejde.

Projevuje se u každého jinak. Do značné míry závisí na nastavení člověka.

Jsou-li na tom teoreticky dva lidé úplně stejně, klidně může být jeden velmi spokojený a druhý hrubě nespokojený.

Hlavní předpoklady spokojenosti

Zdraví a zajištění základních životních potřeb.

To lze ovšem tvrdit jen v rámci našeho civilizačního okruhu. Jiné kultury, jiné priority.

K tomu, aby byl člověk spokojený sám se sebou, stačí správně si vyladit hlavu. Pak nemusí mít spokojenost příliš objektivních příčin.

Spokojenost s okolím do značné míry závisí na tom, jaké máme nároky. Dobře je na tom ten, komu stačí málo. Akorát musí dávat pozor, aby příliš často nespal na vavřínech.

Těžko najdeme spokojenost, když nebudou kolem nás spokojení lidé.

Co je pro Vás v životě nejdůležitější?

Související texty:
Krátké zamyšlení o rozumu a štěstí
Nespokojenost v kultuře - 21. století

Proč lidi prudí a jak reagovat na prudiče

Příčiny prudění

Lidi prudí povětšinou proto, aby ukázali, že jsou ještě na světě.

Nemají, jak by se jinak projevili.

Nemají, co by kloudného sdělili.

Vybojovali si místo na slunci tím, že prudí.

Pak zde máme ještě prudiče intelektuály.

Prý vědí.

Na rozdíl od moudrých rádců nenechávají možnost svobodné volby.

Vytrvale prudí stále s tím samým, byť zkušenosti mnohdy ukázaly, že se mýlí.

Jak reagovat na prudiče

Prudění jde s nadhledem ignorovat. Stojí to trochu nervů a sebezapření.

Nebo je možné vyjít prudiči vstříc. Tady je velké riziko recidivy. Prudič povzbuzen úspěchem nastoupí ke druhému a posléze i dalším levelům.

Bojovat? Marnost. Ty nejhorší prudiče nezmění nic.

Závěrem

Každý občas prudí. Dávejme si bacha a držme tohoto démona v přijatelných mezích.

Zajímá Vás:
Proč se Češi neusmívají?
Volba kariéry dříve a dnes

Dítě = To nejlepší, co mě mohlo potkat

Nemám žádný zvláštní talent, schází mi píle a trpělivost.

Holt lidstvo nikam neposunu.

Kolik z nás ano?

Dělám práci tak, aby se mnou byli spokojeni.

Smysl života jsem v kariéře zatím nenalezl a asi už ani nenajdu.

Peníze jsou fajn. Aby jich člověk vydělal hodně, musí investovat hodně času. Ten mu pak schází, když chce sklízet ovoce své námahy.

Kdo zbohatl, většinou nenašel sílu v rozumnou dobu přepnout do klidového režimu a žije v kolotoči zbytečného hromadění.

Můj tatínek by se rád zeptal Andreje Babiše:

Proč to děláš? Myslíš, že si peníze vezmeš do hrobu?

Podobně se lze tázat dalších nejmajetnějších, kteří myslí jen a pouze na sebe.

Dítě mi prosvětlilo existenci.

Malému budou za dva měsíce 3 roky.

Jak ho popsat?

Pan Spock by řekl: Fascinující.

Vztah k vlastnímu dítěti je nesrovnatelný s jakýmikoli jinými vztahy.

V podstatě mi zůstala jediná starost: Aby se měl dobře.

Radost, kterou dělá člověku dítě, je nesrovnatelná s jakoukoli jinou radostí.

Dítě, je tím nejlepším, co mě mohlo v životě potkat.

Zajímá Vás:
Odebrané děti v Norsku - Michaláková je asi pěkná blbka
Když máte rádi pravidelnost, je s dítětem pohoda

Michal Viewegh – Hyenismus

Jak se někteří lidé chovají k Michalu Vieweghovi?

Tady je slovo hyenismus na místě.

Pan Viewegh byl pozván do Brna, aby několik dní učil budoucí hvězdy české literatury psát. Nebyl spokojen s ubytováním a celkovou koncepcí akce. Odjel tedy po prvním noclehu. Honorář nedostal.

Dle pořadatele bylo ubytování a vše ostatní v pořádku, účastníkům vrátil peníze, tudíž nebylo z čeho vyplatit pana Viewegha.

Nad celým příběhem zůstává rozum stát.

Pokud se zeptáte obyčejného člověka na 3 naše současné spisovatele, jméno Michal Viewegh padne téměř ve 100 % případů.

Pozvete-li si top sportovce, hudebníka, spisovatele nebo třeba politika, je jasné, že musíte zařídit top ubytování.

Nemusí to být rovnou prezidentské apartmá. Ale také ne zařízení jako pro středně příjmového neznámého. Obzvlášť dorazí-li celebrita (stejně jako v tomto případě) s potomstvem.

Michal Viewegh se pořád ještě nedal do pořádku po úprku z hrobníkovy lopaty. Možná nebude už nikdy jako dřív.

Ostatně tady je české zdravotnictví ve středověku. Zachrání i téměř beznadějné pacienty. Zajistí vyléčenému relativní komfort. A pak bohužel skončí. Nikdo systematicky nepracuje na návratu k předchozímu stavu.

O tom, v jaké je Michal Viewegh kondici, se můžete přesvědčit každý týden v příloze Lidových novin, kam pravidelně přispívá.

Je zřejmé, že devadesátiminutovou přednášku před vzdáleným davem dá. Charisma mu zůstalo. Také je zřejmé, že několikadenní akci pro hlouček studentů nedá.

Organizátor musí být (i s ohledem na zajištěné ubytování) pěkný blb, člověk naprosto neempatický a krutý.

To lze říct také o bývalém nakladateli Michala Viewegha, který dal do prodeje obří množství jeho knih za zlomek obvyklé ceny.

A v podobném ranku se pohybuje i bývalá spisovatelova životní partnerka. Nechová se adekvátně stavu svého ex.

Ať už vám, lidi, provedl Michal Viewegh cokoli, uvědomte si, že není a možná už nikdy nebude zdravotně v pořádku. Bojuje, jak umí. Nechce škodit, ale občas škodí. Nemá věci pevně v rukou.

Už to není ten Michal Viewegh, jako býval dřív.

Slušní lidé vs. divadelníci: Souboj neschopných

Většinou nepíšu o tom, o čem píší všude.

Notně propíraný brněnský souboj tzv. slušných lidí a provokujících divadelníků mě zlákal k uhnutí ze zavedených cestiček.

Vyjádřil se snad již každý, zatím jsem ovšem nezachytil pravdu nejzásadnější.

Slušní lidé a provokující divadelníci mají jedno společné. Jde o vrcholně neschopné lidi. Nezbývá jim, než si vybudovat místo na slunci prostřednictvím ubohostí.

Slušní ubozí

Ježíš nekázal proti provokatérům. Idiotští divadelníci nemohou být žádným způsobem proti němu, mohl-li by se vyjádřit, dozajista by řekl, že jsou mu šumák (i když je to hnus).

Jedním z Ježíšových hlavních témat byla pomoc bližnímu.

Pokud se podíváme na to, jakým způsobem například společnost zachází s nesoběstačnými přestárlými, kteří zůstali sami, zde vidíme prostor, kde se mohou projevit slušní lidé a zabojovat o změnu.

Chtěli-li by slušní lidé spíše moralizovat, mohli by svou aktivitu zaměřit proti organizované prostituci nebo dětské pornografii. Oba tyto fenomény jsou milionkrát škodlivější než imbecilní divadelní představení.

Tzv. slušní lidé ukázali, na čem jim nejvíce záleží. Tím obnažili svou ubohost.

Trapní kumštýři

Co bylo v Brně provozováno, je pornografie.

Pornografii samozřejmě nevyhledávám, ale víte, jak to je. Občas člověk špatně klikne, pak to nejde vypnout...

Do pornografie jde dno kumštýřů. Pro režiséry, kameramany, scénáristy (?) a herce jistě existují lákavější možnosti k uměleckému vyjádření. Bohužel se jinak neprosadili.

To samé lze říci o tvůrcích a aktérech nyní již slavného představení. Třeba herečka vytahující si z přirození českou vlajku dozajista snila o trochu jiné kariéře.

V záři reflektorů

I já tímto článkem zvýšil čas výše zmíněných individuí v záři reflektorů.

Pozornost médií = peníze. Také kvůli mé maličkosti se nebudou muset živit prací.

Ještěže nejsem závistivý.

Také Vás zajímá:
5 důvodů, proč nesledujeme televizi
Placené televize = Smrt oblíbených sportů

Mladí a jejich sympaticky naivní boj o štěstí

K nám na úřad nastoupila nová kolegyně. 21 let.

Má jen o málo staršího přítele. Plánují svatbu. A obíhají banky kvůli hypotéce.

Nový malý domeček stojí 3 miliony. Všechno si propočítali, pokud zaplatí výdaje na bydlení, budou s penězi vycházet.

Držím mládežníkům palce.

Vždyť chtějí jenom obyčejný skromný život. Chtějí urvat kousek štěstí.

Pevně doufám, že uspějí a já si budu za pár let hlavu posypávat popelem kvůli svému pesimismu.

Byl jsem kolegyňkou ubezpečen o finanční síle jejich rodičů. Kdyby něco neklaplo, vypomůžou. Snad.

Je velice sympatické, s jakou samozřejmostí mlaďoši čekají, že když udělají vše správně, budou se mít dobře.

Nejsou skromní. Ale ani nelítají s hlavou v oblacích. Většinou.

Kladou jednoduché otázky.

Obyčejný malý domek si přece může dovolit každý pracující, ne?

Proč mám někam jezdit do zaměstnání?

Jaký smysl má pracovní doba 40 hodin týdně?

Proč čekat na kariérní postup, když jsem lepší než šéf?

Firmy marně shánějí lidi, doba je nakloněna změně.

Bohužel se ekonomika pomalinku převalila přes vrchol a míří dolů. Páni manažeři zas přitvrdí, nebude čas na diskusi s plebs.

Ale třeba mám (už zase) zbytečně černé brýle.

Třeba mladí vybojují důstojnější životní podmínky nejen pro sebe, ale i pro nás.

Třeba se úspěšně porvou i o naše štěstí.

Také Vás zajímá:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office
Ženatí chlapi, školení a marné naděje

Kariéra: Škoda, že jsem nestrávil pár let v Praze

... aneb nářky jednoho zneuznaného a ubrečeného téměř čtyřicátníka.

Slovy písně skupiny Mňága a Žďorp: Přicházím všude a na všechno trochu pozdě...

Moje kariéra je hodně dobrodružná. Různá zaměstnání v různých krajích republiky. Udělal bordel, musel jít o dům dál, řekl by škarohlíd. Sbíral zkušenosti, opáčil by optimista.

Počáteční chybou bylo očekávat vděk.

Tím jsem ztratil spoustu let.

Stav nouze! Nezbytně potřebujeme peníze! Musíme ukáznit zaměstnance, neplní základní požadavky na administrativu!

Předestřel jsem řešení.

My se tady v tom plácáme roky a Ty to dáš během pár měsíců? Jsme zvědaví...

Dokázal jsem to.

Chyba. Udělal jsem ze svých šéfů před podřízenými blbce.

V rámci týmu pak plus mínus dobré, ovšem ze strany vedení mi úspěch nebyl odpuštěn.

Dlouhou dobu jsem nechápal, proč mi nejsou vděční. Bral jsem to selským rozumem. Něco Vás dlouhodobě trápí. Nevíte, jak dál. Někdo Vás zachrání. Zahrnete ho přízní...

Omyl. Daleko lépe se mi funguje tam, kde nemusím úspěšně hasit požáry.

Také jsem se jednou dostal do situace, kdy jsem mohl dostat konkrétní lidi hodně nahoru. A dělal jsem to. Místo profesionálních lektorů jsem najímal učitele ZŠ a SŠ za násobky peněz, které si vydělávali kantořinou. Mnozí pak udělali školám pá, pá (no jo, máme malé dítě). Zásadně jsem změnil jejich život k lepšímu.

Když jsem pak sám potřeboval práci, nejen že mi ji jedna z mých oveček nedala, ale když už při jednom téměř stopu svolila k mému vysazení v Brně, stalo se tak u dálnice.

Vyzkoušel jsem toho hodně.

Kolosální chybou bylo vynechání Prahy. Když sečtu a podtrhnu, co společné mají ti, kdo se vyšvihli, jeví se mi aktuálně jako vítěz matička Praha.

Několik let pobýt, získat dobré místo a kontakty, zdrhnout a zbytek života z toho těžit.

Čas nevrátím.

Rád si občas zaskuhrám.

Kam dál?
Přehled toho, co Vás zajímá

Kudy ke štěstí? Naplňovat své potřeby a následovat výzkum

Dnes bych Vám ráda představila teorii duševní pohody slavného amerického psychologa (mimo jiné dřívějšího prezidenta APA - americké psychologické asociace) Martina E. P. Seligmana.

Pětasedmdesátiletý Seligman je autorem několika v psychologii dobře etablovaných konceptů, z nichž asi nejznámější je naučená bezmocnost. Poslední roky se věnuje pozitivní psychologii a jejím praktickým aplikacím. V českém jazyce jsou z jeho knih krom aktuálního Vzkvétání k dispozici ještě:

Naučený optimismus
Jak změnit své myšlení a život
Opravdové štěstí
Pozitivní psychologie v praxi

Teorie duševní pohody

Na základě mnoha let výzkumu (a také přepracováním své původní teorie opravdového štěstí) dospěl Seligman k následujícím pěti prvkům, z nichž každý má pro duševní pohodu svůj nenahraditelný význam. Jsou to:

1) Pozitivní emoce

Tedy zažívání pocitů jako radost, úleva, nadšení, vděčnost, vřelost apod. Maximalizovat je můžeme tím, že se na ně budeme více soustředit, více si jich ve svém životě všímat, lze si je také navozovat tím, že budeme dělat takové věci, které nám je přinesou.

2) Zaujetí činností

Optimálně prožívání flow fenoménu, tedy absolutního pohlcení danou činností, kdy člověk zapomíná na čas. Obvykle se objevuje u úkolů, na které máme dost kompetencí je řešit, ale ne tak výrazně, aby nás nudily.

3) Pozitivní vztahy

Vztahy, o něž pečujeme a které jsou nám oporou. V autorově knize najdete řadu tipů, jak své vztahy vylepšovat - třeba skrze dovednost sdílení dobrých zpráv s druhými.

4) Smysluplnost

Není jen subjektivním kritériem, ale vyznačuje se tím, že v životě jedince nachází i objektivnější, vnější hodnocení.

5) Úspěšný výkon

Snaha dosáhnout vítězství pro vítězství, uspět pro úspěch samotný.

Poznámka:
V angličtině se užívá akronym PERMA - Positive emotions, Engagement, Positive Relationships, Meaning, Achievement.

Kolik z toho se Vás týká?

Takže velmi zjednodušeně: Maslow ve své teorii formuloval, co každý z nás potřebuje. Seligman upozorňuje na to, co nás činí šťastnými. Na nás je jít tomu vstříc. Poradit si s překážkami, které nám v dosažení žádoucího brání. Důležitou ingrediencí na cestě k tomuto cíli je také laskavost k sobě sama. Ale o té už možná někdy jindy.

Také Vás zajímá:
Odpuštění
Jak posilovat sebeuvědomění dítěte

Upřímnost versus slušnost, toť jest věčný souboj

Když po revoluci vzrostly možnosti k cestování na západ, často jsme se od lidí, kteří tam strávili delší dobu dozvěděli, že jsou tamní lidé neupřímní. Obzvláště zkazky z USA byly výživné, Američané se prý usmívají a na otázku jak se mají odpovídají: "Skvěle." i pokud jim právě tornádo vzalo dům s celou famílií + oblíbenou želvičkou.

Na druhé straně jsme se od cestovatelů dozvídali, jak jsou Češi pořád zakabonění. Jak každého s dobrou náladou měří podezíravým pohledem.

Uplynulo téměř 30 let.

Bez dobré nálady a úsměvu se dnes neobejde pomalu ani uklízečka.

Kyselým ksichtům teď krátkodobě nahrává rekordně nízká nezaměstnanost. Ovšem jakmile lidí bez práce přibude, opět se neschovají nikam.

Dobrá nálada má výhodu, že se šíří jako mor.

Zažil jsem to třeba během studií na vysoké škole.

Začínal jsem ještě v devadesátých letech, kdy nebylo potřeba nic moc předstírat. Často jsem tudíž na výuku dorazil ve stejném rozpoložení, v jakém jsem po probuzení. Manželka by mohla vyprávět :) V takovém stavu nešlo setrvat déle než pár minut. Stačilo, aby mě zahlédl hlouček spolužáků.

Nic tak upřímně pozitivního jsem v kolektivech, jimiž jsem později prošel, nezažil.

Snažím se přijít do práce a nekabonit se. I kdyby na chleba nebylo.

Zároveň se vyhýbám předstírání radosti. To už by bylo příliš.

Určitě nejsem sám, kdo to podobně pytlíkuje.

Pozdravit, usmát se, poprosit, poděkovat.

Základy slušného chování.

Ale co když se právě cítím pod psa?

Mám přestat bojovat a upřímně všem ukázat, jak na tom jsem?

Vyzíská na tom někdo něco? Dobře, já ušetřím energii.

Může být celkové skóre kladné?

Související texty:
Co je dnes potřeba - Zařadit se a mít postoj
Proč se Češi neusmívají

Starosti

Bezstarostné mládí. Pak realita. Někdy.

S koncem školní docházky automaticky přicházejí vyšší nároky. Už jen proto, že hodina najednou netrvá 45 minut, ale 60 minut. A že dovolená je pouhým zlomkem prázdnin.

Přesto nelze vstup do dospělosti spojit se vstupem do pracovního života.

Stejně jako není možné konec mládí ohraničit věkově.

Mládí končí, když přicházejí starosti. A jistě jsou lidé, kteří se s realitou šťastně či nešťastně minou celoživotně.

Jsou starosti příjemné. Jako třeba zařídit svatbu. Nebo když malý dělá peklo ve školce.

Potom přicházejí starosti s rozpady vztahů, u jejichž zrodu jsme stáli. Často známe od mala děti. Nebo jsme byli na svatbě. Na tohle jsem citlivý. Je to jako bych po deseti či více letech přišel o část svého světa.

Samozřejmě daleko hůř vše nesou ti, kterých se to osobně týká.

Pak jsou starosti související se zdravím. S tím, co může člověk jen málo ovlivnit. Klep, klep na dřevo, dobrý :)

No a následně zde máme starosti na druhou.

Protože jsme dokázali, že se umíme vypořádat se svými starostmi, je (logicky) očekávána právě od nás pomoc, je-li někde zle.

O nejbližší přímou rodinu se porveme. Uděláme maximum, abychom pomohli. Máme na to čas a znalosti.

Průšvih přichází, když je v nouzi někdo z rodiny malinko vzdálenější, ale přesto blízké.

A ti, kdo by měli pomoci, nevědí jak.

Určitě zasáhnout.

Ale co když se mýlíme?

Zásah musí být přiměřený. Pokud neuspěje, musíme se modlit, ať se mýlíme. Ať se ukáže, že ti, o nichž jsme si mysleli, že nevědí, věděli.

Tak takové jsou teď naše starosti.

Ještěže už se blíží víkend, kdy (doufejme) budeme krom vaření a nákupu řešit jen montování nové postele pro malého.

Kterak mi tchyně zachraňuje manželství

Můj drahý muž napsal předchozí článek nebývale upřímně. Ze mě láká příspěvek na blog už řádně dlouhý čas. V hlavě nosím tematicky něco trochu podobného, tak svým způsobem navážu.

Ve dvou letech našeho syna jsem se na částečný úvazek vrátila do práce. Už předtím na rodičovské jsem rozjela drobné podnikání, které dál trvá. Zní to dobře, fungujeme, ale určitě nežijeme v luxusu.

Neustále nevím co dřív. Dítě, domácnost, práce jedna, práce druhá, občas nějaké vzdělávání, pokračování ve vylepšování bydlení, v sezoně přibude zahrada (ať má malý nějakou bio-zeleninu a bio-ovoce, že :-D). Doufám, že taky ubude věčného synova nachlazení, ať nemusím pořád řešit, co s ním, kam ho dám, když do jesliček nemůže.

Taky se snažím fungovat v širší rodině a být oporou tam, kde je třeba.

Už jsem napsala tolik vět. A kde je nějaká zmínka o našem manželském vztahu nebo nedej bože práci na něm? Jako kdy? Jsme spolu hodně let. Máme pevný základ. Můžeme si dovolit na to trochu hřešit.

Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, že...

Takže tenhle článek je určen jako poděkování pro ty, kteří nám pomáhají vytvářet prostor být spolu. Mojí mámě za přespávačky, které nám umožnily jít na koncert a do kina, za hlídání, když jsem padla se čtyřicítkou a nebyla schopná se starat. Taky za dny v loňském létě a péči o syna po čas dlouhodobé vzdělávací akce. Babičce, že když jsem potřebovala k lékaři, nemusela jsem drobka táhnout s sebou a manžel nemusel plácat dovolenou. Oběma sestrám a kamarádce Zuzce za flexibilní nárazovky.

Manželově mamince za nadšení z kontaktu s naším synem. Za přístav, kde si můžeme odpočinout a načerpat nových sil. Za péči a rozmazlování, které nám poskytuje nejen svým pečením a vařením, ale taky atmosférou radosti a naděje, již umí vytvořit. 

Nebýt toho všeho, byli bychom nahraní. Krize se nevyhnou žádnému páru. To, co činí rozdíl mezi těmi, kteří ji ustojí a kteří ne, je spíš vůle a síla je zvládnout.

Myslím, že komunikační a obecně vztahové dovednosti máme celkem kvalitní. Ale bez společně tráveného času to prostě nejde.

Vidím to u tolika párů kolem sebe a je mi to líto. Postupné oddalování, které vede ke špatným koncům i u těch, kteří měli na začátku pro společnou budoucnost předpoklady velmi dobré, ale někde po cestě se navzájem ztratili...

Závěrem se obracím na Tebe, náš drahý státe. Jestli chceš snížit míru, v níž se rodiče malých dětí rozvádí a rozchází, zaměř se na dostupnost služeb hlídání dětí (Děkuji Ti, Evropská unie, za mikrojesle) a taky na to, aby babičky v rozumném věku mohly být k péči o nejmladší generaci ku pomoci. Ty pracující mají tolik povinností, že se jim to těžko stíhá...

Jsem zblblý únavou, proto volím jinak než Pražská kavárna

Stín

Často se ploužím jako stín. Hlavně, když mě nikdo nevidí. Semtam si něco potichu brumlám.

Někdo by řekl, že jsem v depresi.

Nic složitýho

Co se týká zpravodajství, většinou jsem schopný zpracovávat jenom jednoduchá sdělení, která cílí na nízké emoce. Volil jsem Babiše a Zemana.

Časy nezávislých filmů jsou pryč. Sleduju komedie. Občas nějakou právě módní temňárnu.

Někdo by řekl, že jsem zblbnul.

Záblesky pekla

Ačkoli tvrdý alkohol (téměř) vůbec nepiju, občas mám chuť kopnout do sebe láhev.

Semtam cítím vábení poslat všechny krom nejbližších do hajzlu. Nebo utéct. Pryč.

Někdo by řekl, že jsem před zhroucením.

Aspoň kousek slušnosti

Naštěstí mi zůstala základní slušnost.

V práci pozdravím, poprosím, poděkuju. Snažím se z posledních sil vypadat nezničeně. Vím, že moje výkony můžou být lepší.

Občas se k někomu zachovám hnusně. Ale jen k těm, kdo sami nejsou svatoušci.

K nejbližším lidem se chovám hezky. Na malého jsem jednou vystartoval. Nevidím to jako důvod k sebemrskačství. Je dobré vědět, že se to může stát.

Jsem silný

Zvládnu hodně. Ale nejsem nesmrtelný.

Jedu na úsporný režim. Rodina mě nabíjí energií.

Nevýchova

Jsem rád, že kolem malého obstarám, co je potřeba. A to většinu nezbytností zajišťuje manželka.

S malým si zablbneme. Důsledně vyžaduju plnění pokynů ohledně bezpečnosti. Ale jinak? Vždycky se nějak dohodneme...

Omezená kapacita

Každý má omezenou zvládací kapacitu.

Někdo potřebuje spát deset hodin, jinému stačí pět.

Jeden člověk se hroutí kvůli rozvodu, druhý absolvuje tři a s úsměvem na rtech jde do čtvrté svatby.

Další příklady jsou na Vás :)

Na každého jde naložit jen nějak těžké závaží.

Vím, co se děje. Vím, co s tím

Už delší dobu nefunguju optimálně.

Důvod je jasný. Skoro dva a půl roku jsem se pořádně nevyspal. Jeden den za x měsíců to nespasí. Vždycky jsem to nějak dával, přes víkendy se dospával.

Malý je zlatý. Spí 11 - 12 hodin + 1 - 3 hodiny po obědě. Pokud není nachlazený, což teď často je. Ale i tak toho nachrní hodně. Míjíme se v časech. Od dítěte můžete čekat, že zalehne kolem Večerníčku. Ovšem do desáté dopolední je pak hodně daleko. Tudíž vstává o 3 - 4 hodiny dřív než já.

Což jest problém.

Nebýt s ním? Stane se, že zdrhnu spát jinam (do jiné místnosti, jinam mohlo vyznít divně). Ale nechci z toho dělat pravidlo. Brzo bude ve svém pokoji. Ovšem nepošlu ho do prdele, když se v nedělních 6:30 přiřítí do ložnice.

Chodit na kutě ve 20:00 jsem zkoušel dva dny, zamhouřil jsem oka kolem 1:00, opakovat nemíním.

Dlouhodobá spánková deprivace, to se mi děje.

Jedu přes svou kapacitu. Nejsem ničím výjimečný. Miliony lidí v České republice jedou přes svou kapacitu. Někteří bohužel nevyberou zatáčku a zamíří do průseru.

Mám štěstí. Dobral jsem se příčiny. Kdo se příčiny svého stavu nedobere, ten to má těžké. A jeho okolí ještě težší. Často je právě ono neprávem obviňováno ze způsobení mizérie.

Blížíme se k happy endu.

O prázdninách máme přislíbené na týden hlídání. Jako hlava rodiny jsem rozhodl, že ho prospíme.

Pak bude líp. Pracovat budu jako stachanovec, vychovávat jako Komenský, milovat ve šlépějích Casanovy a v komunálních volbách dám dozajista hlas pravdoláskařům :)

Lež, dluhy a lež

Odkud takový nadpis?

Ze seriálu Ženatý se závazky. Jednalo se o krédo rodiny Bundů.

Měli ještě druhé, které nebylo tak hlubokomyslné. Znělo, vzpomínám-li si správně, dudy, dudy, dudlajdá.

Nicméně vraťme se k tomu prvnímu.

Vedl jsem onehdá hovor s inženýrem K., kterýžto byl překvapen mou ztrátou ideálů, pragmatismem, dalo by se snad i říci také cynismem.

Inženýr K. má stabilní zaměstnání, které ho baví. Je vedoucím malého kolektivu, pracoviště se nachází na vesnici. Bydlení neřeší, má služební byt.

Žije si v takovém hezkém skleníku.

Většina národa je jinde. Musí existovat dle prvního Bundovského kréda.

Lež, dluhy, lež

Kolik procent úspěšných uchazečů o zaměstnání by nebylo přijato, kdyby uváděli v rámci výběrového řízení čirou pravdu?

70 procent?

Kolik procent pracovníků by přišlo o místo, kdyby zítra nakráčeli do arbeitu a hezky slušně všem (šéfovi obzvláště) řekli svoji pravdu?

90 procent?

Lež a přetvářka. Toť modly 21. století. Tajné modly.

Dluhy zotročují. Dluhy berou ideály. Dluhy nutí k pragmatismu.

Byt dá k dispozici málokterý zaměstnavatel. Zbývá nájem nebo hypotéka.

Nájem je fajn, pokud člověk nevyžaduje stabilitu. Než jsme si pořídili malého, žili jsme spoustu let spokojeně v nájmu. Téměř nic jsme nevlastnili, když se nám chtělo, přesunuli jsme se.

Dítě je to nejlepší, co může člověka v životě potkat. Stojí za to věnovat se mu. Stabilita šetří energii. Proto hypotéka.

Když nebudeme hypotéku splácet, přijdeme o dům.

Zkrátka: musíme se mít dobře. Což ovšem něco stojí. Nejen finančně.

Také Vás zajímá:
S. R. O. globálně zrušit! Přichází éra osobní odpovědnosti
Jak přežít ze státního důchodu? Chodit volit

Zrušili Ligu mistrů. Zlikvidovali vše, co jsem měl rád

Dle klišé přichází chlap o své záliby, když si vezme semetriku, která mu je zakáže.

To není můj případ. Mám hodnou ženu.

Přesto, když zavzpomínám na to, co mě bavilo v době studií, musím trpce zaplakat. Zbylo jedno velké prázdné smutné NIC.

Tento zkurvený systém mě připravil o:

Knížky

Četba byla mou zálibou číslo jedna. Bohužel (stejně jako většina VŠ vzdělaných) čučím výraznou část pracovní doby do monitoru nebo papírů. A čtu.

Poslední, co chci po příchodu domů, je zase číst.

Kino

Do kina jsem chodíval klidně i několikrát v měsíci. Často se sešla větší parta, pořídili jsme občerstvení a užili si pohodový večer.

PseudoDyznylend, který se snaží nabídnout předražená multikina? Řev místo zvuku? Desítky minut otravných reklam? Diváci, kterým v ruce svítí mobil?

Pohoda pryč. Nic pro mě. Jdu párkrát do roka.

Párty v parku

Poseděli jsme na dece nebo lavičce, probrali život, vínko popili, někdy i poezii nahlas početli. Pak jsme někdy vylézali dírou v plotě, protože už vyšly hvězdy.

Dnes?

Zákaz pití alkoholu. Všudypřítomné kamery, které v HD rozlišení snímají každého návštěvníka.

Pokud bych se chtěl účastnit reality show, nelezu do parku, ale přihlásím se do Prostřena. Tam je pohoštění zdarma a možná bych i vyhrál :)

Hospoda

Na přelomu tisíciletí jsem dával za malou dvanáctku 9,90. Ucucl jsem jich 9, přispěl na kulečník a měl útratu 100,- (včetně mohutného tuzéru).

Teď jsme (minimálně) na 2,5 násobku.

Vynásobíme-li tehdejší (rok 2000) průměrnou mzdu číslem 2,5, dostaneme se přes 33 000,- korun. Tak dobře na tom opravdu nejsme.

K tomu připočtěte zákaz kouření, kvůli kterému větší půlka lidí místo pokecu pořád někde poletuje. Přidejme velkou nechuť lidí ke komunikaci tváří v tvář.

A hospoda, jak jsme ji znali, je minulostí.

Liga mistrů

Posledním hřebíčkem do rakve bylo zrušení Ligy mistrů.

Od podzimu 2018 už nebude na veřejně dostupné televizní stanici.

U Ligy mistrů naštěstí dýmá jiskřička naděje. Ekonomika šlape, lidi vyhazují peníze za kraviny (např. za placené televizní kanály) a sponzoři mají tak obrovské zisky, že je jim šumák, kolik potenciálních zákazníků vidí reklamu.

Až bude hůř, Liga mistrů se vrátí. Snad.

Kam dál?
Chystají se prapodivné změny herního modelu 1. fotbalové ligy. V roce 2011 jsem napsal:
1. česká fotbalová liga - Play-off a posunutí sezóny

Ježíš vždy na 1. místě

Ježíšovo učení se mi líbí. Souhlasím snad se vším.

Ale do kostela nechodím. Přitom bych navštěvováním bohoslužeb udělal velkou radost mamince. Ač sama katolička, netlačí mě k nim, ocenila by, pokud bych se zapojil do jakékoli slušné křesťanské církve.

Nabídka je v tomto segmentu přepestrá, leč vybrat si nemůžu.

Proč?

Ač se každá z křesťanských církví zaklíná tím, že oni jsou ti praví následovníci Ježíše, spojuje je snaha o to, aby se Ježíšovo učení co nejvíce rozmělnilo.

Když je potřeba přitvrdit, kněží a kazatelé s oblibou citují Starý zákon.

Rádi pátrají v názorech apoštolů, svatých či jiných celebrit, potřebují-li si potvrdit své (mnohdy pomýlené) postoje.

A pokud není nalezena žádoucí odpověď, sejdou se církevní papaláši, aby moudře rozhodli o nenávisti k bukvicím, odmítání antikoncepce, zabíjení pohanů, celibátu, zákazu marihuany či jiných záležitostech, na které Ježíš jaksi pozapomněl.

Jako by jim Ježíšovo učení nestačilo. Jako by jim přišlo málo komplexní. Jako by bylo třeba je něčím zásadním doplňovat.

Přitom základní myšlenky (láska k bližnímu, odpouštění, odpor k mamonu...) ustupují do pozadí.

Pomineme-li toho nejvyššího, jakou hierarchii autorit by měla mít křesťanská církev, aby mě nalákala?

1. Ježíš

Dlouho nic.

Dlouho nic.

Dlouho nic.

...kněz (kazatel), Židé, apoštolové, svatí, církevní celebrity...

Dlouho nic.

Dlouho nic.

Kopka hnoje.

...církevní papaláši.

Ještě doplním další drobný požadavek: na Satana a démony se rád podívám v rámci nějakého vypečeného italského hororu, při bohoslužbě nepotřebuju poslouchat litanie o těchto potvorách.

Kam dál?
Guy Gilbert - Evangelium podle svatého lotra

Moje tělo je můj hrad = Dobrý vtip

Onehdá jsem na Mikroblogu a Twitteru psal, jak stačí pouhá rýmička, aby si člověk uvědomil, že své tělo nemá pod kontrolou.

Postoj k tělu lze mít dvojí. Buď je naší schránkou trvalou nebo jsme pouze dočasnými hosty uvnitř těla.

Pokud je tělo trvalým útočištěm, znamená to, že po smrti nic není. A my skončíme tak, jak skončí naše ostatky.

Náboženství napříč světem se shodují. Jsme v těle pouze na návštěvě.

Poškozování těla náboženství netrestají ani nenařizují, že se máme k tělu chovat hezky. Pokud tedy opomeneme zákazy některých poživatin.

Sebevraždu jako zkratku na cestě za lepší existencí všechna významná náboženství zakazují.

Je to logické. Těžko by mohlo být dlouhodobě úspěšné náboženství, jehož přívrženci by se sami zbavovali vlastních životů.

Smutné je, že tělo téměř neovládáme.

Jakmile si postaví hlavu, nic s ním neuděláte.

Často skuhrám, že naše zdravotnictví sice umí zabránit, aby pacient zemřel, ale už neumí zajistit elementární důstojnost a normální fungování.

Zdravotnictví si pěstuje věčné pacienty.

Přesvědčuju se o tom pokaždé, když musím k doktorovi.

Třeba včera tam byl pán po dvou mrtvicích, který pravidelně obrážel nejrůznější zdravotnická zařízení, protože se mu přitížilo v té či oné oblasti.

Dle doktora by potřeboval domů sestru. Pán nemá nárok. Místo toho spolu s manželkou kočují: praktický lékař, neurologie, psychiatrie, infekční, ortopedie, urologie...

Každopádně pán nebyl v pořádku a (ačkoli bych mu tipoval teprve kolem šedesáti) asi nikdy v pořádku nebude. Když už (prý) nelze pomoci, je potřeba zajistit takovou péči, aby mohl plus mínus důstojně existovat.

Tělo mu zkrátka vypovídá službu.

Tělo není hrad. Tělo je křehká schránka. Dočasná nebo trvalá.

Také Vás zajímá:
Kdy začíná dávno?
Větrání = Přeceňovaná pitomina

Poprvé jsem zmínil nočník, malý si o něj rovnou řekl

Čtvrtky, kdy píšu články, býváme většinou s malým sami doma.

Stejně jako dnes.

Za měsíc a pár týdnů mu budou dva roky. Přebalujeme ho. Manželka s ním občas zkouší na nočník. Nijak brutálně. Prostě jen tak. Pohodově.

Já jako drsný otec jsem samozřejmě nad věcí a nic podobné neřeším.

Nicméně i mě dostihla realita.

Junior byl pokakaný (to slovo vůbec nejde přes klávesnici). To ostatně není žádnou výjimkou, pokud zrovna přebaluju já.

Přebalování se mu nelíbilo.

Nezlobil. Ale libý výraz ho nezdobil.

Tak mu říkám, že si můžeme podobné trapné okamžiky ušetřit, pokud bude chodit na nočník nebo na záchod.

A on říká: Nočník, čurat!

Přinesl jsem nočník, sundal mu plenku a on se vyčural.

Rozumná domluva dvou rozumných lidí. Žádná drezůra. Čímž nenaznačuju, že neumíme být přísní, pokud jde o zásadní věci, jako je třeba sahání na kamna.

Nejdřív se ptají, jestli drží hlavičku. Pak jestli sedí, leze, rostou zoubky... No a potom začnou udivené dotazy: Vy ho ještě přebalujete?

Vezme-li se průměrný věk, kdy je dítě schopné pobrat, co konec přebalování obnáší, uvádí se dva roky a dva měsíce. Plus mínus půl roku, doplním ve vztahu k realitě.

Samozřejmě je možné úspěšně vycvičit k používání nočníku či záchodu roční dítě. Ale proč? Aby šlo machrovat před těmi, kteří jdou cestou domluvy?

Mám z malého radost.

Byl dnes na očkování a byl prý úplně zlatý. Stejně jako je zlatý skoro vždycky. Do toho si sám řekl o nočník. Kdyby byla nobelovka pro nejlepší batole, určitě by měla Česká republika laureáta :)

Také Vás zajímá:
Co je to sobectví? Praktický příklad
Vztahy a stres včera a dnes