Mladí a jejich sympaticky naivní boj o štěstí

K nám na úřad nastoupila nová kolegyně. 21 let.

Má jen o málo staršího přítele. Plánují svatbu. A obíhají banky kvůli hypotéce.

Nový malý domeček stojí 3 miliony. Všechno si propočítali, pokud zaplatí výdaje na bydlení, budou s penězi vycházet.

Držím mládežníkům palce.

Vždyť chtějí jenom obyčejný skromný život. Chtějí urvat kousek štěstí.

Pevně doufám, že uspějí a já si budu za pár let hlavu posypávat popelem kvůli svému pesimismu.

Byl jsem kolegyňkou ubezpečen o finanční síle jejich rodičů. Kdyby něco neklaplo, vypomůžou. Snad.

Je velice sympatické, s jakou samozřejmostí mlaďoši čekají, že když udělají vše správně, budou se mít dobře.

Nejsou skromní. Ale ani nelítají s hlavou v oblacích. Většinou.

Kladou jednoduché otázky.

Obyčejný malý domek si přece může dovolit každý pracující, ne?

Proč mám někam jezdit do zaměstnání?

Jaký smysl má pracovní doba 40 hodin týdně?

Proč čekat na kariérní postup, když jsem lepší než šéf?

Firmy marně shánějí lidi, doba je nakloněna změně.

Bohužel se ekonomika pomalinku převalila přes vrchol a míří dolů. Páni manažeři zas přitvrdí, nebude čas na diskusi s plebs.

Ale třeba mám (už zase) zbytečně černé brýle.

Třeba mladí vybojují důstojnější životní podmínky nejen pro sebe, ale i pro nás.

Třeba se úspěšně porvou i o naše štěstí.

Také Vás zajímá:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office
Ženatí chlapi, školení a marné naděje