Obec pronajme hospodu. Jít do toho?

Zaslechl jsem hlášení místního rozhlasu. Obecní úřad nabízí k pronájmu hospodu včetně zařízení a vybavení. O ceně taktně pomlčeli, kdo má zájem, nechť kontaktuje starostku. 

Do zmíněné hospody jsem párkrát nakoukl. Nejde o žádný pajzl, vypadá slušně. Leč dlouhodobě je prý ve ztrátě a koronavirus jí zasadil poslední ránu. 

Přiznávám, kdybych se topil v penězích, pořídil bych si restauraci. 

Nepatřím mezi ty, kdo podobným podnikům přinášejí obživu. Ale rád zajdu tak dvakrát do měsíce, posedím, popiju a je-li možnost něco normálního sníst, také jídlo dám. 

Hodně mi tento rituál chybí. Naposled jsem byl v září. 

Mám poměrně jasnou představu, jak by měla hospoda na vesnici, kde schází turistický ruch, fungovat. 

Čistota a příjemná obsluha je samozřejmostí jako všude jinde. 

Dál bych se zaměřil na jednoduchost. Žádné stovky nápojů a desítky jídel. Dobré pivo, základní sortiment značkového alka a nealka, pár obyčejných jídel. 

U piva bych šel do levnější značky, která má velkou marketingovou podporu a získává si stále větší oblibu. Točil bych dvanáctku Radegast. Desítku bych nechal na výběru štamgastů. 

Nabízel bych hezky vypečené špekáčky na pivu, skvělý nakládaný hermelín...

Hosté by dostávali zdarma slané oříšky a brambůrky, aby měli větší žízeň. 

Ovšem mám obavu, že častí návštěvníci mají jiné požadavky. Jde jim především o příznivé ceny. Nejsou ochotni dát za pivo o 5 korun víc oproti patoku. A vyžadují trpělivého posluchače pro své kecy.

Hospoda, jež je k pronájmu, se sice nachází uprostřed obce, ale dědina je dlouhá jako týden před výplatou. Ochota chodit 2 kilometry tam a 2 zpět se (obzvláště při špatném počasí) limitně blíží nule.

Navíc si lidi odvykli. 

No nic. Promyslím. Uvidím. Možná vznesu dotaz, kolik si obec měsíčně představuje. Jestli je opravdu vše k dispozici, nemusel by to být drahý špás. 

Termín stanovili do 15. ledna.

Tesco online nákupy - Zkušenosti

Tesco potraviny online už využíváme nějaký ten rok. V posledních měsících tam řešíme většinu nákupů potravin a drogerie. 

Za co je můžeme pochválit a na co si dát pozor? 

Tesco potraviny online - Klady

Velký palec nahoru zaslouží řidiči. Vždy přijedou v určený čas, jsou dobře naladění a ochotní i nad rámec svých povinností. 

Ceny za dopravu se pohybují mezi 59 a 99 korunami dle času, který si zvolíme. Do Tesca to máme cca 25 kilometrů, vychází to tudíž šul nul. 

Teplota chlazeného a mraženého zboží byla zatím pokaždé OK. 

Pečivo čerstvé, obaly nepoškozené. 

Pokud se Vám zboží nelíbí, můžete ho bez problémů vrátit. 

Ceny jsou stejné jako v Tesco hypermarketu včetně akcí. Výběr produktů mají obří. 

Tesco potraviny online - Zápory

Stává se, že nabízejí i to, co nemají. V takovém případě buď nepřivezou nic nebo zboží nahradí jiným, které je podobné. Náhrady bývají semtam mimo mísu (místo 100% juice dají 20% vodičku, vyberou něco za dvojnásobnou cenu atp.). Naštěstí se to stává minimálně. Z desítek objednaných položek jde o nižší jednotky. 

Už několikrát se nám stalo, že bylo maso těsně před koncem trvanlivosti. Třeba pstruha jsme museli vrátit, přišel v den, kdy měl být spotřebován a nevypadal dvakrát svěže. Vyřešeno přes infolinku slevou na další nákup.

Na co si dát pozor

Nakupujete za ceny, které jsou platné v den doručení, tzn. je-li položka v akci dnes a má být doručena pozítří, kdy už akce neplatí, bude vás stát běžnou cenu. Samozřejmě vás na to během nákupu upozorní. 

Před několika týdny musel management Tesca ukázat svou aktivitu. Přišli tudíž se skvělou novinkou. Pokud změníte výběr položek, musíte pokaždé kartou znovu zaplatit. Díky této úžasné inovaci se nám dvakrát stalo, že platba na Internetu neproběhla a museli jsme zacvakat u řidiče.

Proč konkurence spí?

Tesco je jediným z velkých řetězců, kdo v takovém rozsahu rozváží zboží. 

Přitom k tomu není potřeba vlastnit vozový park ani žádné technologické vymoženosti. Řidiči jsou externisté, jezdí se svými dodávkami. Zboží je v běžných bedničkách. Chlazené a mražené pak v obyčejných boxících obložené ledem.

Myslím, že konkurence do toho nejde zkrátka z toho důvodu, že přes Internet nakoupíte jenom to, co opravdu potřebujete. Zatímco z krámu mnohdy přinesete i nechtěné, což samozřejmě generuje obří tržby navíc.

Resumé

Pokud to máte do většího obchodu dál, můžeme Tesco potraviny online jen doporučit.

Už Ti přišel ten telefon?

Větou z nadpisu rozverně častovala jedna má kolegyně druhou.

Jde už o zralejší ženy, obě vdané a poměrně důstojné osoby.

Srdéčko mi zaplesalo. Kapitalismus funguje. Za půlku výplaty dorazí z Číny naleštěné štestí.

Pro slabosti něžného pohlaví jsem měl vždycky pochopení. Říkal jsem si, že jde o vzhled, o designový soulad.

Ty dnešní placky vypadají všecky stejně.

Bez brýlí vidím houby, úplná shoda :)

Občas kliknu na článek s recenzí podobného zázraku. Rožek přístroje tam obvykle bývá v maximálním rozlišení a obřím zvětšení, aby bylo jasné, že jde o vizuální perlu.

Nicméně značka prodává.

A vidět tu dětskou radost z 5x vyšší útraty, než je třeba? Krásné.

Samozřejmě kolegyňky ani zdaleka nevyužijí skvělou výpočetní kapacitu.

Možná se jim bude hodit interní úložiště. SD karty jsou moc levné, fuj!

Ať nejsem úplný nelida.

Drahým přístrojům si troufám přiznat jedno výrazné plus. Umí krásné fotky i za nepříznivých podmínek.

Nicméně, proč o tom píšu?

Nostalgicky vzpomínám, jak jsem v roce 1994 koupil za pracně našetřené peníze hi-fi věž. Super. Mám ji do dneška. To byl poslední podobný nákup, ze kterého jsem měl radost.

Valím pragmaticky. Cena x výkon.

Třeba kolegyním závidím :)

Jsou šetrné spotřebiče ekologické?

Chcete si koupit elektrický spotřebič a už to na vás řve.

AAA+.

AAAAAAAA+++++++.

Kolik vody ušetříte. Kolik za prací prášek. Kolik za čistící prostředky.

Pomalu se blíží doba, kdy budou tyto spotřebiče nejen plnit svou funkci, ale také vyrábět energii, vodu, čistit vzduch a po skončení cyklu vyplivnou nějakou tu drogerii.

Ale vážně.

Když jsme pořídili myčku, koupili jsme i tablety doporučované výrobcem. V dobré víře jsme zapnuli úsporný program. A víte, co se stalo? Nádobí bylo umyto na prd.

Inu, smířili jsme se s osudem. Musíme pouštět nejdrsnější program. A ani pak nebylo umytí hif-fi.

Ostatné jsou i lidé, kteří nádobí umyjí ve dřezu a až pak ho šoupnou do myčky.

Po nějaké době začala být myčka zapatlaná.

Inu, vzorně jsme doplnili své zásoby o další chemii doporučovanou výrobcem.

Pak mi kolegyně v práci poradila, ať používáme tablety Jar Platinum (bohužel tato zmíňka není sponzorována). Od té doby pohoda, nádobí čisté, myčka čistá, není třeba ničím doplňovat.

Tak si říkám, jestli nejde o ekologičtější chování než u těch, kdo předmývají ve dřezu a pak bouchnou úspornou myčku doplňovanou chemií nad rámec tablet.

Navíc nižší teploty lépe svědčí usazování nečistot, přístroj dřív odchází.

Podobné to máte s vysavačem. Pořádná děla jsou zakázana. Tak to člověk valí nějakým prdítkem. Trvá to tím pádem dýl. A proto je (možná) spotřebované množství elektřiny stejné. Plus prdítko houby vydrží a musí být častěji nahrazováno novým.

Tak můžu pokračovat třeba u šlehače.

Nebo u notebooku v režimu spánku. Samozřejmě, sežere výrazně míň energie než spuštěný. Ale kdo nevypíná, jen uspává, ten přístroji nesvědčí. A výroba notebooku to je ekologická zátěž jak kráva.

O údajně k životnímu prostředí šetrných věcech typu elektromobil darmo mluvit...

Odboráři na úřadě = Opravdoví dravci

Brzy tomu bude rok, co jsem slavnostně vstoupil do odborů.

Představoval jsem si, jak se budeme každý týden scházet, plánovat stávky a pod rudým praporem bojovat proti vykořisťování pracujících.

Na schůzi mě zatím nepozvali. Asi jsem moc velký zob.

Jediným hmatatelným efektem mého členství je tudíž dárkový poukaz na nákup v Kauflandu, který přifrčel před Vánocemi.

Kdyby bylo mistrovství republiky, kde by se soutěžilo o nejneschopnější odboráře, ti z úřadu by byli jasné jedničky.

Minulý rok byl plán dát 34 pracovišť do optimalizovaného režimu, tzn. v podstatě je zrušit.

Kolik uhájili odboráři?

0 (slovy nula).

Dále bylo navrženo zrušit stovky pracovních míst.

Můžete hádat 3x, kolik ti naši dravci uhájili.

Ano, 0 (slovy nula).

Vedení odbory neignoruje. Vše, co má být, je s nimi řádně projednáno.

Dovedu si živě představit, jak to probíhá. Každý dostane pár chlebíčků a Mattonku. Vedení vylíčí své plány. Odboráři reagují v tom smyslu, že se jim to dvakrát nelíbí. Pak je schváleno.

Před časem jsem si psal na Twitteru se zástupci odborů v jiných organizacích včetně hlavního republikového bosse pana Středuly ohledně dobrovolně povinných neplacených přesčasů. Prý je potřeba se ozvat.

Už vidím, jak se sám pozvu na schůzi, kde pronesu plamenný projev, abych všem, kteří roky svorně dělali houbel, otevřel oči.

Vážení a milí, být za takového blba, na to se vám na stará kolena můžu vysrat.

Jak jsem (ne)zbohatl na botách

Dostaly se k nám boty po strejdovi.

Jednalo se o vymazlené kousky. Hanwag Alaska GTX stojí v obchodě přes 5 000 korun. Nikdy nenošené. Strejdovi byly stejně jako mně malé. V originální krabici.

Zalesklo se mi v očích při vidině snadného zisku. Za polovinu je musí někdo koupit!

A taky koupil.

Pán byl nadšený:
Boty jsem převzal, vyzkoušel a sedí. Jsem moc spokojen.

Bohužel jen malou chvilku:
Vyšel jsem v nich do patra v našem domě, pyšně je ukázal dětem a manželce. Pak jsem z patra sešel. Najednou cítím nějaký měkký došlap. Podívám se pod sebe a vidím, že se úplně rozpadla podrážka! V botách jsem udělal 30 kroků. Jsem z toho v šoku, guma se samovolně úplně drolí. Nic podobného jsem neviděl.

1 obrázek vydá za 1 000 slov:


Inu, napsal jsem právem rozčarovanému kupci, ať mi pošle boty zpět, že vrátím peníze. A nabídl případnou možnost slevy.

Pán zapátral, co se dá s botami dělat:
V pondělí jsem byl s botami v Hudy sportu, popsal jim tam problém a boty ukázal. Řekli mi, že to je běžný jev, rozpadla se PU pěna v podrážce. Majitel prodejny říkal, že to je normální a že to je celkem běžná situace. Nabídl mi, že boty pošle na výměnu podrážek s tím, že to vyjde na 2300,- Kč a bude to trvat měsíc. Zdálo se mi to jako výmluva a dohadoval jsem se tam s ním. Rozčiloval jsem se marně, více nenabídli. Doma jsem žhavil Internet a zjistil, že to je skutečně běžná situace, že po pár letech se PU část podrážky samovolně rozpadne a dokonce rychleji u nenošených bot.

Odpověděl jsem:
Aspoň teď víme, jakou značku nekupovat. Až boty dorazí, pošlu Vám zpět peníze.

Takže si to shrneme.

Německá firma Hanwag GmbH založená v roce 1921, která se pyšní výrobou v Bavorsku a hrdě hlásá Echte Handarbeit, prodává boty za 5 litrů, které se Vám po pár letech samy rozpadnou. Oprava stojí přes 2 tisíce. Firma prosperuje, zákazníci kupují jako diví.

Laik se diví, odborník žasne.

Odcházení

Václav Havel pojmenoval svou poslední hru prostě a vystižně. A já, ačkoli na něj nemíním v tomhle článku nijak odkazovat, si ten název půjčím pro svou krátkou večerní sebereflexi.

Odcházím totiž – na mateřskou. Odcházím z několika rolí, které jsem byla zvyklá v posledních letech hrát. Z těch pracovních. Rodinné mi (díkybohu) vcelku zůstávají. :-)

Je to zvláštní pocit vzdávat se něčeho ve prospěch něčeho jiného. Vědět, že budoucnost bude přinášet něco úplně odlišného, než co jsem byla teď pár let zvyklá žít. Že zase všechno bude vzhůru nohama...

Tak se teď tak pomalu začínám loučit. Je to loučení milé – tam, kde nějak vím, že je to jen na chvíli. A takové nejisté tam, kde vnímám, že už se asi nevrátím. Ne, protože bych nemohla. Protože asi prostě nebudu chtít.

I tohle odcházení je pro mě těžké, nemám ráda změny – a když nutně nemusím, neopouštím. Asi i proto teď dost přemýšlím, jak ideálně napsat tečku za životní kapitolou, která se mi uzavírá.

Končím jako školní psycholog a jako učitelka. Na chvíli taky jako terapeutka (ale to příliš miluji, tak se k tomu snad brzo vrátím). A vlastně taky jako matka jedináčka.

Gestalt terapie zdůrazňuje dokončování věcí jako důležitý bod k tomu, abychom se cítili v životě dobře – a netáhli si s sebou břemena v podobě „nedokončených záležitostí“. Ty nám totiž ubírají energii a neumožňují nám plně se soustředit na výzvy v žité přítomnosti.

A tak dokončuji, seč to jde. Nastávají poslední setkání s klienty nebo se plánují. Loučím se s kolegy. Dolaďuje se administrativa a předávání agendy.

Je mi z toho trochu smutno. Loučení a ztrácení (na něž je smutek přirozenou reakcí) mají hodně společného.

Přejte mi, prosím, ať na tom, co naopak přichází, dokážu vidět dobré, a ať se mi daří to přetavovat ve smysluplný, užitečný a s radostí prožívaný život.

Dopis pro vedoucí

Od ledna jsem v rámci úřadu na nové pozici. Pomalu přichází čas na hodnocení. A popravdě, nebude to žádná hitparáda.

Pořád spoustu věcí nevím. Navíc jako bychom mluvili s vedoucí (a její zástupkyní) různými jazyky.

Tak jsem se rozhodl, že napíšu paní vedoucí dopis.

Vážená paní ...,

věřil jsem, že budeme touto dobou dál. Že toho budu umět víc.

Běžnou agendu zvládám, občas se zeptám.

Kde jde o záležitosti, které jsem řešil 3x (4x, 5x), tam někdy tápu a docházím k chybným závěrům.

Když říkám lidem ve svém okolí, že zpracovávám tisíce stran dokumentů a teď neumím, co jsem dělal od začátku roku 3x (4x, 5x), přijde jim to normální.

Je spousta agendy, která se zopakovala v řádech desítek či stovek úkonů. Soustředil jsem se, abych je zvládal. Soustředil jsem se na praxi, na získání rutiny u často vykonávaných věcí.

Zaměřuji se na to, co se dělá jednou za měsíc nebo ještě méně. Zaměřuji se na teorii, jejíž znalost je nezbytná, abych byl v práci samostatnější a rychlejší.

Obrovskou kupu informací jsem začal třídit, aby se nitky pospojovaly.

Třeba z toho vznikne manuál pro nováčky :)

Jste stejně jako ... náročná. Chcete tu práci dělat lépe, než ji dělali jiní v minulosti. Abych se mohl zlepšovat, potřebuji náročné vedení.

Ostatně, to je jeden z důvodů, proč jsem na úřadě 5,5 roku. Jste moje 3. vedoucí. Všechny náročné. Ambice? Udělat vše správně.

A to se mí líbí. Mám rád, když jsou věci hotové. Ne se trápit pro chyby, kvůli kterým nejsou věci hotové.

Jste trpělivá. Já houževnatý. Zatím trochu tupě houževnatý. Věnujete mi s ... spoustu času.

Jdeme spolu už pěkný kus cesty.

Žádná idylka s duhou. Často zamračeno. Sluneční paprsek, aby člověk pohledal.

Dnes máme lepší počasí, než bylo před měsícem. Škaredý duben.

A za měsíc bude ještě hezčí.

S přáním všeho dobrého


...

Hromadná doprava, pořádná otrava

Inspirací k tomuto článku mi byl mladý zelený Stropnický, jenž po přesunu na dědinu dospěl k názoru, že na vesnici to bez auta nejde. Neinspiroval mě poprvé, kluk ušatý.

Jo, abych nezapomněl. Název jsem ukradl z písničky Ivo Jahelky.

Abych rozvedl, co znamená ono nejde, dám zde čtenářům málo znalým problematiky konkrétní příklad.

Máme to 17 kilometrů do krajského města, obec je dobře dopravně obsluhována, mnohé jiné mohou závidět.

Chtěl-li bych se dostat do práce (dědina příležitostmi neoplývá) na 8:00 s tím, že malého hodím do oční třídy ve městě (vesnická školka ji nemá), museli bychom vstát v 6:00.

6:42 bychom vyrazili ze zastávky, 7:30 jsme na autobusovém nádraží. Trolejbusem ke školce, tam (vždy uvádím optimistické odhady) 7:50. Odbavení, rozloučení. 8:00. To už jsem měl být v práci!

Nezbude než vstávat kolem 5:00.

Autobusy jezdí po hodině. Ze školky tudíž vyrážím v 7:00, na úřadě pípám (anžto je hromadnou dopravou špatně dostupný) nejdřív v 7:30.

Končím 16:00.

Velké setkání ve školce v 16:30. Na autobusovém nádraží jsme cca 16:50. Autobus jede v 17:35. Doma jsme kolem 18:15.

Pokud se rozhodneme použít auto, vstaneme v 6:00. Ranní putování ukončím v 7:40 pípnutím. A kolem 17:15 jsme doma.

Hodina spánku navíc.

A celková úspora 2 hodiny času každý všední den. 40 hodin za měsíc. Jako odpracovat týden navíc.

Tak a teď mi řekněte, jestli se najde tak drsný odpůrce automobilismu, který by do toho šel.

Ne na nějaké pokusné období. Ale na 2 roky. Realita. Žádná reality show.

Jak píšu opakovaně:

Do školy blízko. Do práce blízko. Na úřad blízko. K doktorovi blízko. Za kulturou blízko. Do obchodu blízko. Využívat home office. Raději si nechat zboží dovézt, než pro něj jet.

Jinak se z dopravy posereme.

A můžeme investovat, jak chceme. Je to marné, je to marné, je to marné...

Podle sebe soudím Tebe

Pokud mám vybrat nejmoudřejší pořekadlo, volím tohle:

Podle sebe soudím Tebe.

Vysvětluje spoustu nedorozumění. Od těch na úrovni běžných mezilidských vztahů až po ta globální.

Je zde jasná souvislost s emocemi.

Člověk je jako tvor přirozeně dobrý. A chce dobro také pro ostatní. Bohužel ne vždy pro všechny ostatní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

V práci mám aktuálně 2 nejbližší nadřízené jako přes kopírák. Obě kolem 40 let, bezdětné, dokonalé úřednice. Kdyby bylo mistrovství republiky ve zpracovávání dokumentů, byl by pohár doma.

A ostatní je takovým tím hodným způsobem litují.

Přitom není prokázáno, že by lidé, kteří zvolí jako svou cestu samotu, byli méně šťastní a jejich životy méně naplněné.

Samota je relativní. Každý má příbuzné, se kterými je ve větším či menším kontaktu.

Děti stojí spoustu energie, času, peněz. Kdo ušetří, může investovat jinam. A třeba nakonec vydělat. I když, co děti dávají, to lze těžko popsat. Nesdělitelná zkušenost.

Zpět k tématu.

Zamyslíme-li se nad pořekadlem Podle sebe soudím Tebe v mezinárodním kontextu, musíme se nutně zeptat, co je to štěstí.

Automaticky předpokládáme, že kde hmotně strádají a dožívají se o desítky let nižšího věku než my, tam nemohou být šťastní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

A jde-li o záchranu lidských životů (dětí!), náš civilizační okruh se již pěknou řádku staletí snaží pomoci. Zda s úspěchem, nechám na Vás.

Pár poučení závěrem:

1) Na lítost se vykašlete.

2) Pomáhejte jen tam, kde o to stojí. Nepodmiňujte pomoc tím, že druhá strana ztratí sama sebe.

Pár měsíců normální existence

Pomalu nám končí zajímavá doba, kdy jsme dostali od osudu neočekávanou možnost zpomalit.

Někteří bohužel přišli o práci. Věřím, že se do ní brzy vrátí.

Jiní přišli o peníze. Ty se zase přikutálí.

Všichni jsme si užili (a ještě užijeme) více či méně velkou porci strachu. Každý dle svého naturelu.

Jsou i lidé, kteří zažili největší příval práce v životě. Ale obecně se dá říci, že jsme jako společnost zařadili o dva rychlostní stupně níž. A jeli jsme bezpečnou padesátkou.

Mnozí měli takovou příležitost po spoustě let.

A pomineme-li finanční trable, mnozí si to užili.

Nikomu nic nescházelo. Krom komických záležitostí jako droždí nebo toaleťák. Měl-li bych doplnit, pořád máme problém sehnat Jesenku a Pikao v tubě.

Ukázalo se, že lze zvládat práci (školu) za polovinu času.

Kolegyně to daly v pohodě. A měly ještě x hodin, aby mi pomohly.

Pro mě to byl očistec. Nastoupil jsem v lednu a než jsem se rozkoukal, seděl jsem 6 týdnů sám v kanclu, protože nás rozpůlili. 10 a víc hodin za den.

Naštěstí po 2 dnech 2 dny volna + případný víkend.

A o tom chci na závěr napsat.

Manželka na homeofficu, přirovnal bych k půl úvazku. Já takový 0,6 úvazek. Normální důstojná existence bez jazyka na vestě.

Akorát dítěti chybí kolektiv. Skoro pořád ve společnosti dospělých.

Doplnit tedy snížené úvazky o 3 dny školky/týden a byl by ráj na Zemi.

Třeba nám prožité trable otevřou oči.

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo...

Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole...

Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá.

Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám...

Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde.

Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“

Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce...

Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám.

Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží.
Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;)

PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Neziskovky: Šlechta vládne, dobrosrdeční slouží

Jsem v kontaktu s neziskovkami. Pracoval jsem v neziskovkách.

Ne v takových, které šíří velké dobro a nikdy pro konkrétní lidi nic neudělaly, ale v takových které opravdu pomáhaly (či se aspoň snažily pomáhat).

Rád bych se tudíž podělil o své, dozajista nikoli všeobecně platné, zkušenosti.

V čele neziskovek jsou často staří pardálové. Mnohdy jde o zakladatele ještě z minulého tisíciletí. Někteří se podílí na každodenním chodu, jiní se zjevují jednou za čas a šíří svá (více nebo méně vítaná) moudra.

Společné mají, že se neštítí peněz.

Jakmile doputují ty veřejné, jsou najednou jejich.

Zaplatí si auťák. Telefon. Zaměstnají manželku, děti, bratránka, kamaráda z hospody... O efektivitu práce těchto vyvolených se mnohdy nikdo netroufá zajímat.

Tohle je samozřejmě špatně. Veřejné peníze zůstávají veřejnými penězi. A financováni z nich mají být ti nejlepší, kdo se na dané pozice podaří sehnat.

Pod touto šlechtou slouží lidé s dobrým srdcem. Automaticky je předpokládáno, že se budou obětovat a pracovat za málo peněz či úplně zdarma.

Složení posádky se mění, vrchnost zůstává.

Vím jen o jednom případu, kdy bylo řízení neziskovky komplet předáno nijak nesvázaným s těmi nejvyššími. Šlo o lidi kvalifikované, kteří neziskovku sunou nahoru.

Bývalé vedení si neponechalo žádné (ani symbolické) funkce.

Zajímavé je, že tohle udělal můj bývalý šéf, který má velké charisma, ale schází (scházelo?) mu formální vzdělání. Pravopis a ekonomické záležitosti, to pro něj byla španělská vesnice.

Až s odstupem let si uvědomuju, že musí oplývat velkou přirozenou inteligencí a pokorou.

Upozadil své ego, aby se mohla organizace rozvíjet.

Žel Bohu takových mnoho není.

V neziskovkách tudíž často vládne hrstka nedotknutelných, na které dobrosrdeční za pár šupů pracují.

Až budete chtít dávat peníze, podívejte se do výročních zpráv (třeba na starou 10 let a loňskou). Jestli najdete ve vrcholných funkcích ty samé a kolem nich rotující ostatní, mějte se na pozoru.

Dítě bez mobilu a reklam

Když startovala TV Nova, bylo mi 14 let. Manželce 8. Jsme v dětství nezasaženi komercí. Reklamy bylo v našich školkových letech po skrovnu.

Dnešek je jinde.

I 4leté děti jsou relevantní cílovou skupinou.

Jsou na ně zaměřeny kampaně. Rozhodují o výrazné části útrat. Vyprodávají sály v multiplexech.

Do toho chytré telefony. Možná právě ten přídomek evokuje, že když se s ním ratolest naučí, jde o génia.

Se zapnutým YouTube to zvládne klidně 2leťák, který následně velí tomu, co sleduje.

Jako vždy platí: Příklady táhnou.

Pokud táta a máma pořád čučí do displeje, je jasné, co drobotinu nejvíc zajímá. Když pak dají dítěti mobil do ruky, těžko se mohou divit, když se na přístroj upne.

Přiznejme si, bez pouštění pohádek to nejde. Pohádka nejjistěji zařídí, že si může dát rodič třeba sprchu. Riziko rutiky je při sledování minimální.

Důležité je mít kontrolu nad obsahem.

Mobil ani tablet mladého nezajímají. Televize je moc velká, v jeho přítomnosti ji téměř nepouštíme (ostatně skoro ani jindy). Zbývá tudíž notebook.

Většinu věcí mu stáhneme. U krátkých seriálů udělám playlist.

Na YouTube věnujeme pozornost i tomu, co bude následovat.

V prohlížeči máme blokátor reklamy. Reklama je u nás tudíž Popelkou. Na návštěvách jsou pak i TV upoutávky brány velmi nelibě.

Jsem zvědavý, jak s námi zacloumá budoucnost.

Až si budou děcka porovnávat, čí rodiče odpracovali víc hodin na který telefon...

ČR 2020: Úředníci přepisují texty do PC

Chvilkama to vypadá, že umělá inteligence už skoro přebírá vládu. Že je Amerika za rohem.

Na úřadě jsme čas od času přepisovali části naskenovaných dokumentů do počítače.

Před 3-4 lety jsem projevil iniciativu a navrhl nákup softwaru, který umí s vysokou úspěšností psaný text převést. Bylo mi sděleno, že jde o neperspektivní technologii, poněvadž bude vše řešeno elektronicky.

Roky plynuly.

Sem tam jsme přepisovali.

Pokud nenastolíme digitální fašismus, bude pořád spousta papírové agendy.

Změnil jsem působiště v rámci úřadu.

Kde jsem teď, tam patří přepisování textů do PC k velmi časté (naštěstí ne jediné) pracovní náplni.

Dostaneš 1 000 formulářů a během určité lhůty je tam musíš nacpat!

Zajímavé je, že nejde o hladovou zeď.

Máme spoustu smysluplnějších úkolů. Ale data se do systému musí nějak dostat.

V praxi to vypadá tak:

- úředník jede hodinu do práce,
- přepisuje text do PC,
- stát cáluje nejen jeho výplatu, ale také cvaká nájem kanceláře, výpočetní techniku, Internet, úklid, energie, vodu, toaleťák...
- úředník jede hodinu z práce.

ČR 2020.

Tupou špatně placenou pracovní silou nejsme jen kvůli nadnárodním společnostem.

Na vině jsou také naši politici a nejvýše postavení úředníci.

Volné místo na úřadě: Často fake

I když to odsuzuju, lidsky chápu, pokud se objeví volné místo a udělá na oko výběrko, ačkoli je dopředu jasné, kdo vyhraje.

Protekce existuje všude ve světě.

Co mi není jasné?

Proč se inzeruje neexistující volné místo.

Na jednom pracovišti v rámci malého města se u nás na odboru objevilo volné místo.

Zajímal jsem se, kdo končí.

Nikdo.

Kolega se sune do vyšší platové třídy. Musí se tudíž dané místo přesoutěžit.

Což se bohužel na úřadě práce chtiví nedozví. Pěkně pořídí ověřenou kopii diplomu a výpis z rejstříku trestů. Aktualizují životopisy. Smolí motivační dopisy. Pak se hodí do gala a křepčí před komisí.

Komise bude férová. Kolega, který na úřadě hobluje x let, bude objektivně nejlepším kandidátem.

Logicky musí být. Zkušenosti nenahradíte.

Děkujeme za účast!

Opravdu nechápu, proč náš stát dělá z občanů (často jde o mladé a vzdělané lidi) takové pitomce.

Jedno vím jistě. Bordel se šíří z Prahy. V posledních letech dochází k brutální centralizaci. O všem důležitém rozhoduje hrstka mocných. Kvůli jejich výplodům se odehrávají podobná absurdní divadla.

Související text:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

Sraz po 16 letech: Samé dobré zprávy

Měli jsme sraz z vysoké. Po 16 letech.

Motáme se kolem čtyřicítky. Každý už toho hodně prožil.

Sešlo se nás 19.

A mám velkou radost, že rozhodně nenaplňujeme mediální představy o tom, jak je všechno na hovno.

Pár z nás klopýtlo. Ostatní taky, ale (zatím) bez následků.

Velká většina žije ve stabilním svazku, v žádném případě se nedá hovořit o 50 procentech rozvodů.

Snad až na 1 výjimku (kde se na tom pracuje) máme děti.

Všichni máme práci. Nebo jsou holky na rodičovské.

A všichni vypadají skvěle. Měl-li bych jmenovat, na kom se zub času podepsal nejvíce, bez špetky skromnosti zmíním sebe. Na mnohých roky nezanechaly stopy.

Bylo úžasné setkat se s takovým množstvím normálních lidí.

Excesy nehrozily.

Všichni poseděli, popili. Bez tvrdého alkoholu. Nikdo nešel spát v 10. Nikdo neřádil do 6.

Co mě zaujalo, byla večeře. Často bývám na oslavách, školeních a podobných akcích s rautem za divného, když se chci v normální čas normálně najíst. Takže naložím plný talíř a dám si jídlo. Pak už jen uzobávám. Tady jsem byl součástí hlavního proudu.

Naprosto skvělé bylo, že si nikdo na nic nehrál. Žádné předvádění vlastní dokonalosti.

Jsme z různých koutů republiky, máme různá zaměstnání, různé zázemí.

Když vidím, kolik toho máme společného, myslím, že nás těch 5 společně strávených let ovlivnilo víc, než se může na první pohled zdát.

Ať se všem daří :)

Balada o mládí, práci a ztrátě iluzí

Říkejme mu třeba Tonda.

Tonda má kolem 30, nastoupil na úřad před pěti lety. Párkrát jsme se kdysi dávno potkali na školení. Na první pohled rozumný kluk. Dlouho jsem ho neviděl. Pracuje v jiné budově.

Dnes mail od Tondy. V adresátech stovky lidí.

Tonda z vlastního rozhodnutí na úřadě končí.

A nám píše důvody.

Shrnutí:

Tondův kolega Vopička je agresivní, vzteklý a hloupý. Tonda si na něj xkrát stěžoval (i písemně) vedoucí Vohnoutové. Vopičku ovšem vždy podržel další člen týmu Vomáčka, který Vohnoutovou (dle Tondova literárně vytříbeného naznačení) píchá.

Vopička je chválen, možná bude povýšen. Navzdory tomu, jaké je vemeno.

Ředitel úřadu řekl Tondovi, že často pomůže odchod 1 člověka a situace se uklidní.

Tonda tudíž balí svých 5 švestek. Ale dál bude bojovat za spravedlnost.

Dlouze bych se nyní mohl rozepisovat o tom, jak neprofesionálně se chovali manažeři úřadu a jaká je to škoda, když organizace přijde po 5 letech o zaměstnance, který byl za draho vzděláván, aby pak své znalosti využil jinde.

Mohl bych brečet nad obřím plýtváním ve veřejné správě. Nad vyhazováním peněz a ničením lidského potenciálu.

Místo toho napíšu, že je mi Tondy líto.

Vopičku, Vomáčku ani Vohnoutovou neznám. Nakolik psal Tonda pravdu, netuším.

Ale musel být opravdu hodně zklamaný, když rozeslal takový hromadný mail. Totální deziluze. Systém nefunguje. Nerozhoduje profesionalita, ale kamarádské vazby. Autority selhávají. Není kam se dovolat.

Jako poslední zoufalý pokus snaha oslovit plénum. Marnost.

Cizí lidi se za Tondu nepostaví, neví, co se stalo. A z blízkých každý drží basu. Věrnost tlupě.

Takhle končí mládí. Škoda, že končí zrovna zklamáním, který připravil náš stát.

Čestné prohlášení - Klidně lžete

Během svého několikaletého působení na úřadě jsem se osobně nesetkal s nepravdivým čestným prohlášením, takže jsem tuhle problematiku nijak zvlášť neznal.

Ovšem přišlo školení.

Během sdílení, co kdo dělá, zaznělo u jednoho případu, že lhali v čestném prohlášení.

Inu, vznesl jsem dotaz.

Jak budeme dále v souvislosti s tím postupovat?

Zkušené kolegyně se mi vysmály. Policie nesedne na zadek kvůli nepravdivému čestnému prohlášení, které se týká roku 2015.

Snad neprozradím státní tajemství, když zjednodušeně popíšu, o co šlo.

Firma dělala výběrko za dotační peníze. Doklady už nemá. Ale díky Bohu našli v kompu cenové nabídky uchazečů. A čestným prohlášením stvrzují jejich pravdivost.

Nicméně v tabulkách se liší pouze ceny celkové, nikoli jednotkové.

Jasná lež.

Samotné nepravdivé čestné prohlášení může být sankcionováno pokutou.

Tudíž chápu Policii ČR, že se po podobných kauzách nevrhá jako slepice po flusu.

Ovšem při troše snahy jde na takovéto cigánění navázat trestné činy.

Třeba dotační podvod.

A to už jsou trochu jiné pálky.

Nicméně úřad na řešení lživých čestných prohlášení rezignoval, anžto nevěří policii.

Z čehož vyplývá:

Čestně prohlašujte cokoli. Pohoda jazz.

Skromný život - Nápor na psychiku :)

Nevybral jsem si skromný život kvůli záchraně Země či z nějaké jiné chvályhodné pohnutky.

Máloco mě zaujme. Nejraději ze všeho trávím čas s rodinou.

Dávám s odřenýma ušima normální úvazek, sním o zkráceném nebo home officu.

Jak asi můžu vydělat 6 milionů na fajn bydlení?

Tudíž jde o skromnost z nutnosti.

Naštěstí jsem nikdy nepodléhal módním vlnám. Fandou do elektroniky a aut jsem byl na základce. A na ten žvanec se vždycky peníze najdou.

Přesto je tu oproti časům minulým něco zásadně jinak.

Kdybych měl popisovat, kde všude jsem bydlel, vydalo by to na vydatný seriál. 10 míst? Víc? Občas žádný luxus. Několikrát plíseň na zdech, společné hajzly a jiné veselosti.

Vždycky bylo jasné, že tam nejsem na pořád.

Zatímco teď jsem pevně ukotvený v rámci rodiny.

Vědomí, že pokud se neprodám za peníze, budeme na tom (plus nějaké ty desítky procent během spousty let) stejně.

Je to zlehka depresivní.

Můžu opravit fasádu a koupit nová okna. Dám za to minimálně 50 současných měsíčních příjmů. A stejně pak nepůjde o mé vysněné bydlení. Které by stálo kolem 250 mých aktuálních čistých výplat.

Jsem nenáročný tvor. Rozum mi říká, vše je OK.

Ale mám rád hezké prostředí. A sere mě, že nežijeme v hezkém prostředí.

Všude je něco :)

Jinak jsem šťastný jako blecha. 3,5leťák má za se sebou příměstský tábor, spokojený dělá blbiny s Legem. Domů jsme přijeli 16:07. Manželce se daří v soukromé praxi, navíc je letní typ. Idylka...

Den města ve Vítkově = Velice podařená akce

Manželka projevila přání zajít na koncert Xindla X. Ukázalo se, že krom narozeninového vystoupení letos nekoncertuje, akorát obráží festivaly.

Začal jsem pátrat, který navštívit.

Nemáme rádi monstrakce. Zvítězil Den města ve Vítkově. Ubytování v místě nebylo k dispozici, utábořili jsme se tudíž v nedalekém Fulneku.

Byla to naše premiéra, obě města jsme navštívili poprvé.

Ve Fulneku jsme se ubytovali v místním kulturním centru. Prošli jsme střed města, kde nás zaujalo zajímavě řešené náměstí a církevní památky nad ním.

Večer jsme zakotvili v Hospodě u Fojtíků. Točili skvělý Radegast 12ku. K jídlu jsem si dal žebra. Byl jsem varován, že jich bude málo. Čekal jsem tudíž pár kostí, ze kterých budu ohlodávat kousky masa. Místo toho jsem dostal dobře propečený bůček s kostí. Obsluha příjemná, atmosféra dobrá, fajn posezení.

Druhý den jsme se vydali do Příbora, kde jsme navštívili Freudův rodný dům. Popravdě, žádný zázrak. Ještěže jsme necestovali daleko.

A odpoledne hurá směr Vítkov.

Město Vítkov nemá ani 6 000 obyvatel, taková větší dědina.

Očekával jsem tudíž vesnickou zábavu s hnusnou desítkou a občerstvením ve formě přepálených klobás či obdobných dobrot.

Příjemným překvapením byl už samotný sportovní areál. Valili jsme oči. Mnohá krajská města mohou závidět. Poblíž nás navíc zaujal krásný parčík.

Na místě akce pak příkladné čisto a spousta stánků se vším možným občerstvením. Božský Radegast 12ka za lidových 31 korun, nejrůznější drinky, zákusky, grilované ryby, kuřecí stripsy... Plus spousta atrakcí pro děti. Bylo jasné, že nejsme ve vidlákově.

Když jsme usedli na tribuně, bylo kolem 16:30. Zrovna zpíval Jarda Filgas. Na takového umělce trochu brzo. Těžké retro. Jardovi táhne na 50 a vypadá skvěle.

Následoval jazzík.

A pak lokální kapela Generace 75. Číslovka značí rok založení skupiny. Už při první skladbě Smoke on the Water mi spadla čelist. Pánové byli úžasní.

Potom Xindl X. Když vystupoval z káry, tvářil se jak pátý z Beatles. Ale koncert si viditelně užil. Stejně jako publikum, které mu zobalo z ruky.

Spokojeni jsme si objednali jediného místního taxikáře. Po cestě do Fulneku nás překvapil sdělením, že některým místním se zdálo vstupné moc drahé.

Posuďte sami. V předprodeji stál lístek 120 korun, na místě 200, důchodci a děti s výraznou slevou. Co jste za tyto peníze (mimo jiné) dostali? Akce začínala ve 13:00. Trvala do noci. V programu si vybral opravdu každý. Pro drobotinu Čiperkové, nejstarší generaci potěšil jazz, tu prostřední bigbít a bluesrock. Korunováno hvězdným Xindlem X.

Obrovská pohoda, žádné fronty. Organizátoři vše zvládli na výbornou.

Třeba dáme příští rok repete.

Koho volit? Vietnamec vs. KDU-ČSL

Onehdá jsem navštívil bývalé spolužáky v Praze. Když jsem zmínil, že asi nepůjdu volit, dívali se na mě jako na Pána pekel. Tudíž musím.

Ačkoli je naprosto zřejmé, že naši zástupci ovlivňují naprosté nic.

Jako zodpovědný občan jsem poctivě vyplnil volební kalkulačku. Většina otázek mi byla naprosto lhostejná, což jsem poctivě zaznačil. Na základě 2 šlo těžko získat vhodný tip.

EU je mi šumák. Kdo bude zvolen, nemůže změnit její chod. Relativně rozumné partaje jako Piráti a ODS jsou v pohledu na Brusel vnitřně rozpolceny.

Dilema, koho hodit, lze tudíž vyřešit pouze jinými než klasickými politickými úvahami.

Jako mazaná volba se jeví Tran Van Sang. Sympatická tvář by nezapadla. Kandiduje za PRO Zdraví a Sport, což je seriózně působící partička.

Vietnamská komunita si zaslouží mít svého zástupce v Evropském parlamentu.

Ovšem nakonec asi zvítězí KDU-ČSL.

Proč?

Vliv našich europoslanců v rámci obřího parlamentu je a zůstane marginální.

Jejich funkce jim otevírá mnohé dveře, kam se lokální politici nedostanou. Toho lze využít při řešení konkrétních kauz.

Europoslanci za KDU-ČSL jsou aktivní. Ať už si o jejich konání myslíme cokoli, objektivně se snaží pomáhat. Využívají váhu svého mandátu.

Dostali možnost být ve hře, jsou ve hře.

Názorově jsou lidovci v mnoha oblastech mimo mé preference. Ale za svůj přístup si hlas zaslouží.

Spolužáci v Praze snad budou spokojeni.

Jak pomoci kamarádovi?

Nemám ve zvyku kamarády někam tlačit.

Řeknu si svoje.

A pak respektuju, jak se rozhodnou. Ostatně je to jejich život.

Před lety jsem měl nutkání zrazovat od svatby. Odolal jsem. Čas ukázal, že jsem dobře udělal.

Velký tah na branku jsem měl jen jednou.

Koncem divokých devadesátých se můj kamarád po prvním roce studia vykvákl na vysokou školu.

Byl jsem si na 100% jistý, že udělal obrovskou chybu a dával jsem mu to patřičně sežrat.

Vrátil se, zopakoval prvák, získal titul a teď má díky vzdělání práci snů.

Aktuálně vidím, jak se jiný kamarád řítí po hlavě do průšvihu o hodně většího, než představuje konec studia.

Je to čistý člověk, inteligentní, s nepřetržitě správně nastaveným morálním kompasem.

V dnešní prolhané době se mu těžko žije.

Nemá štěstí ve vztazích.

A teď je na rozcestí, kde mám strach, že udělá fatálně špatné rozhodnutí.

Vzal jsem to s ním zostra. Další kamarádi to zkoušeli po dobrém i po zlém, zařazeni v jednom šiku.

Teď jsem napjatý, jak vše dopadne.

Pokud (nedej Bože) špatně, budu zoufalý. Nemám sebemenší tušení, jaký postup zvolit dál.

Držte palce :)

Závidím lidem, kterým stačí málo spánku

Ve svém nejbližším okolí mám 2 šťastlivce, kterým bohatě stačí 5 hodin spánku za den. Spokojeně fungují, nepotřebují víc.

Prvním vyvoleným je švagr. V práci ho dřív než v 7:00 nechtějí vidět, často tudíž před nástupem na šichtu odvádí výkony doma. Když si dá o víkendu x škopků a jde spát nad ránem, kolem šesté už houbaří.

Duo se švagrem tvoří má kolegyně. Přestože se jí to počítá až od 6:00, dobývá se na úřad desítky minut před tím, pípá v časy jako 5:45. V rámci školení usíná dobře naladěna, když kohouti kokrhají, před sedmou pak nervózně stepuje mezi prvními ve frontě na snídani.

Nacházím se na druhé straně barikády.

Abych byl v obdobné kondici jako oni, potřebuju aspoň 10 hodin spánku, můj ideál je 10 a půl. Skutečnost k tomu má hodně daleko, vytrénovat se nejde.

Závist je mi téměř cizí. Když už někomu závidím, svěřím se tady.

Přiznávám, jsem fialovožlutohnědý závistí.

Můj život by byl dokonalý, pokud by mi stačilo spát 5 hodin.

Umíte si představit ten ráj?

Celoživotně žádné problémy se vstáváním.

Vždy skvěle odpočati.

Svoboda kalit kdykoli.

Děti jako roztomilé rozptýlení během dlouhých dnů.

Idylické dovolené, kde rodiče vstávají ve sluníčkové náladě vždy dřív, než se probudí jejich ratolesti.

Spousta času navíc.

V podstatě o mnoho let prodloužený život.

Divíte se, že závidím lidem, kterým stačí málo spánku?

Synovi ve školce nechutná. Co já s tím?

Jak to bylo

Nastoupil jsem do školky v roce 1983. Tamní stravování mě děsí ještě dnes.

Mrkvová omáčka, hnusné hovězí odřezky, vařená masa, rozblemclý rýžový nákyp...

V obchodech se mnohé potraviny těžko sháněly, část surovin byla používána jinde než ve školkové kuchyni. Co po dětech zbylo, snědli pašíci zaměstnanců.

A (nejen) po mně toho zbývala spousta. Obvykle jsem se nadlábl až doma.

Do toho všudypřítomné mléko a kakao s přeodporným škraloupem. Bylo zakázáno nosit vlastní pití. Žízeň byla horší než hlad. Tajně jsem upíjel vodu z kohoutku.

Jak to je

Tady došlo k posunu. Syn chodí vybaven lahvičkou.

Jídlo bohužel stále žádný výkvět.

K obědu lečo s bramborem? Nebo šoulet se zelím? To bylo v oblibě za války, ne?

Doma dostává na svačinu 100% ovocné přesnídávky, jogurty nebo třeba (domácí) termix.

Ve školce obvykle servírují nejobyčejnější chleba s roztodivnými pomazánkami, které dle mého skromného názoru často stojí na margarínu.

Byli byste z takového menu urvaní?

Stejně jako za komárů se nepřipouští výjimky. I důvod zůstal: prý by je chtěli všichni. To o kvalitě kuchyně samo o sobě hodně říká.

Syn něco sní, něco nesní. Hladem netrpí. Pokud bude hůř, zkusím zabojovat s větrnými mlýny.

Dle učitelky máme juniora doma učit dlabat školková jídla.

To určitě!

Související text:
Když máte rádi pravidelnost, je s dítětem pohoda

Práce na úřadě - Pohůdka

Pokud si představíte typický úřad, je to ten náš. Jsem tam tři a půl roku.

Co se za tu dobu stihlo?

- Na oddělení je nás dlouhodobě kolem 10, 3 lidé přišli, 2 odešli,
- změnilo se vedení oddělení i odboru,
- dvakrát jsme se stěhovali,
- několikrát se přepisovaly sáhodlouhé metodické pokyny, další byly vytvořeny,
- důležité zákony byly novelizovány,
- byl zaveden naprosto nesmyslý systém hodnocení úředníků,
- mnohokrát byla stávající praxe rozbořena českými soudy,
- došlo k opakované aktualizaci klíčových formulářů,
- vstoupil v platnost Zákon o státní službě.

Klídek, že?

Jednání s veřejností bývají často plná nejrůznějších svízelí. Občané a organizace mají bordel v papírech.

Všem vycházíme vstříc.

Většinu musíme nutit, aby udělali, co je třeba.

Mohli bychom tupě postihnout slušné lidi, kteří se jen ztratili v houštině zákonů, vyhlášek, smluv, dohod, pokynů, rozhodnutí a směrnic. Místo toho trpělivě pomáháme.

Za to jsme pak po zásluze trestáni dle stupidního systému hodnocení úředníků.

Když vidíme, že je někdo velká svině, postupujeme z ostra.

V případě závažných neúmyslných pochybení jsme spravedliví.

Vše pod dohledem tvrdých a drsných médií.

Onehdá jsem četl, že průměrná měsíční výplata ve veřejném sektoru přesáhla tu v sektoru soukromém.

Veřejné instituce velmi často najímají nekvalifikované pracovníky na ostrahu, úklid, údržbu atp. od soukromých firem. Třeba dědula v kukani na vrátnici úřadu tudíž nesnižuje průměrnou mzdu státních zaměstnanců, ale snižuje průměrnou mzdu v privátní sféře.

Co se chystá?

V rámci odboru nás pracuje v průběhu času plus mínus dvacet. Na jaře se nám chystají 4 místa sebrat, což pro 1/5 týmu znamená přesun jinam. Do výrazně horších podmínek. Jinými slovy výzva k odchodu neboli vyhazov bez odstupného.

Pohůdka, že?

Zajímá Vás:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

Dítě = To nejlepší, co mě mohlo potkat

Nemám žádný zvláštní talent, schází mi píle a trpělivost.

Holt lidstvo nikam neposunu.

Kolik z nás ano?

Dělám práci tak, aby se mnou byli spokojeni.

Smysl života jsem v kariéře zatím nenalezl a asi už ani nenajdu.

Peníze jsou fajn. Aby jich člověk vydělal hodně, musí investovat hodně času. Ten mu pak schází, když chce sklízet ovoce své námahy.

Kdo zbohatl, většinou nenašel sílu v rozumnou dobu přepnout do klidového režimu a žije v kolotoči zbytečného hromadění.

Můj tatínek by se rád zeptal Andreje Babiše:

Proč to děláš? Myslíš, že si peníze vezmeš do hrobu?

Podobně se lze tázat dalších nejmajetnějších, kteří myslí jen a pouze na sebe.

Dítě mi prosvětlilo existenci.

Malému budou za dva měsíce 3 roky.

Jak ho popsat?

Pan Spock by řekl: Fascinující.

Vztah k vlastnímu dítěti je nesrovnatelný s jakýmikoli jinými vztahy.

V podstatě mi zůstala jediná starost: Aby se měl dobře.

Radost, kterou dělá člověku dítě, je nesrovnatelná s jakoukoli jinou radostí.

Dítě, je tím nejlepším, co mě mohlo v životě potkat.

Zajímá Vás:
Odebrané děti v Norsku - Michaláková je asi pěkná blbka
Když máte rádi pravidelnost, je s dítětem pohoda

ČD klidně prodají místo, kde zrovna sedíte

To, že občas kritizuju ČD (někdy i trochu drsněji, třeba loňský článek Seznam vlaků, ve kterých Vás České dráhy okradou), značí jediné. Mám je rád.

Jinak bych s nimi nejezdil a šetřil inkoustem na jiná témata.

Místo toho přichází čas na další láskyplné štípance. Tentokrát opět zavlají místenky.

Jak by to mělo být

Vlak odjíždí ze startovní stanice. Všechna sedadla, na která byly zakoupeny místenky s předstihem, jsou označena.

Štítek (či displej s textem) Expresní rezervace informuje, kam možná časem přistoupí cestující s místenkou pořízenou na poslední chvíli.

Neoznačená sedadla jsou volná.

Jak to je

Přijde nějaký sympaťák či sympaťačka:

Dobrý den, mám sem místenku.

Ačkoli není sedadlo nijak označeno a vlak není povinně místenkový, musíte se pakovat.

Co se stalo?

Nastoupili jste třeba v Luhačovicích. Hodinu poté si někdo pořídil místenku na sedadlo, kde vy už se dávno vyvalujete. V Olomouci jdete na stojáka.

Jak to bude

Dle deníku Právo nás čeká v souvislosti s jednotnou jízdenkou skvělá inovace. Místenka půjde pořídit až po nástupu do vlaku.

S trochou fištrónu to lze už dnes, ale budoucnost přinese oficiální posvěcení.

Jak bude vše fungovat v praxi?

Stoupnete si nad požadované sedadlo, pojezdíte prstem po telefonu a oznámíte smolaři pod Vámi:

Dobrý den, právě jsem si sem koupil místenku.

Vybírat flek můžete dle osobních preferencí u okýnka, po směru, vedle někoho vonícího + tak, abyste nevyhodili důchodce, těhotnou, postiženého atp.

Partičky závadové mládeže či odpůrců kohokoli pak mohou šikanovat své neoblíbence tím, že zapříčiní během 15 minut jejich 7 přesunů.

Už se těším. Vy taky?

Jak dlouho vydržíte v jedněch hadrech?

Máme tu dobu výletů do přírody, letních táborů a hudebních festivalů. Proto přichází čas položit si otázku z nadpisu.

A možná také zavzpomínat.

V první polovině devadesátých let jsme v rámci jednoho tábora založili hnutí Humus. Celou dobu jsme se krom zubů nemyli.

Po 10 dnech jsme dospěli do fáze:

Ty jsi krásně opálený!

Néé, to su tak špinavý.

V plné nahotě se vše ukazovalo při ošetřování zranění. Desinfekce nekompromisně odhalila bílou kůži.

Ponožky nebylo třeba řešit, běhali jsme v sandálech nebo naboso. Kraťasy jsem měl dvoje, trička 3, trenýrky určitě taky. Plus výbava pro nepřízeň počasí.

V pozdějších letech jsem zažil i vyšší levely.

Vždycky jsem hluboce obdivoval mistry, kteří byli schopni chrápat v botech. Nevzpomínám si, že bych během svých dobrodružství takhle zamachroval.

Člověk není skála.

Při přípravách na dva dny mimo domov včetně přespání, jsem nadhodil manželce, co kdybychom včetně malého byli v jedněch hadrech.

Jedeme autem. Neklaplo to.

Nicméně, měl-li bych vše vláčet na zádech, dokážu si představit být v jedněch hadrech 3 dny. Při nejrůznější úrovni svlékání pro účely noclehu.

Jak jste na tom Vy?

Anketu nepořádám. Jestli chcete, napište komentář.

OČR - Často jediný důvod, proč jít s dítětem k lékaři

Mít malé dítě v podmínkách České republiky?

Člověk si často připadá jako v blbákově.

Malý byl (ještě vlastně trochu je) nachlazený.

Teplota jeden den zlehka přeskočila magickou sedmatřicítku. Junior usoplený, ale hodný. Chvikama získával roztomilý skřehotavý hlásek. Semtam zakašlal.

Kam s ním?

Potřebovali jsme pořešit interval pondělí - středa. Ve čtvrtek už směr školka. Manželka pořešila 2 dny.

Jeden den zbyl na mě. Takto vyplácám během roku týden dovolené.

Další variantou bylo zajít k doktorce, kde by byl malý vystaven nebezpečí, že chytí něco výrazně horšího než rýmičku.

Odměnou za toto riziko, otravování doktorky a dojení zdravotní pojišťovny by mi byla úspora dovolené.

Jako v blbákově.

Před časem jsem zmiňoval novou mladou kolegyni. Má krásně propočítané, jak bude splácet vysokou hypotéku.

Když si pořídí potomka a dá volno na 3 roky, bude v rámci rodičovské každý měsíc mínus 10 000,- oproti své mzdě. Skromné dítě stojí 5 000,- měsíčně.

Bude-li její manžel pracovat, nikdo jim nic nedá.

Budou vděční za trapné daňové zvýhodnění.

Po jeho započtení jsou v mínusu o přibližně 13 000,- měsíčně, což dá za rok sekeru přes 150 000,- korun. 150 000,- korun ročně by byla jejich odměna za bezdětnost.

Jako v blbákově.

Lkám tady na podobné téma už po několikáté.

Marně. Politici si vystačí sami se sebou, dobře se zabaví, aniž by cokoli užitečné dělali. Tanečky kolem vlády jen tak neskončí.

Ovšem i kdyby papaláši makali, udělali by zrovna tito opravdu zásadní kroky k podpoře pracujících rodičů? Nebo by zůstali (stejně jako jejich porevoluční předchůdci) u planých slibů?

Nejlepší pivo je točené = Naprostá pitomost

V ideálním světě je pivo nejlepší točené.

Nežijeme v ideálním světě.

Na úvod jest třeba zmínit pivo v kelímku. Tady je dobrou strategií děsit se dopředu a pak v lepším případě říct, že to není zas tak hrozné.

Z pohledu úředníka mi připadá zajímavé zeptat se, co říká finančák na běžnou situaci u takového středního koncertu, kdy se návštěvníkům prodá 5 000 podměrečných piv, zatímco nakoupeno bylo 4 000 piv. Při standardní rockové ceně 50,-/kelímek jde na jedné akci o rozdíl ve výši krásných 50 000,- korun.

Nicméně opusťme pivní dno.

A podívejme se do úžasných českých hospod.

Tady dostanete dobré točené pivo zhruba v 50 % případů, pivo skvělé pak jen výjimečně.

Co Vás čeká, nemáte-li štěstí či prověřenou hospodu?

- pivo smradlavé s hnědým povlakem na pěně,
- pivo vyčpělé bez bublinek,
- pivo s přílišným množstvím oxidu uhličitého,
- pivo čepované do špinavé sklenice nebo do sklenice vonící Jarem,
- pivo pod mírou,
- pivo natočené do suchého půllitru.

Doplňte dle vlastní zkušenosti.

Já doplním častý dotaz při příchodu do knajpy: Dá se to pít nebo si mám rovnou objednat lahvové?

Nesporně zajímavou informací, co se týká české pivní kultury, jest, že ani lahvové nemusí být dobrou volbou. Většina výrobců totiž flašky zdobí alobalem. Není nad to, když vám číšník čůrne decku do sklenice a Vy tam vidíte cosi se ligotat, blyštit + třpytit.

Ale to odbočuju.

Podívejme se na ekonomickou stránku. Zprůměrujeme-li vesnickou a městskou cenu točeného půllitrového škopku (nepíšu o vodě s pivní příchutí, mám na mysli pivo), jsme na 40,- korunách.

V polovině případů Vás nečeká žádný zázrak.

To znamená 80,- Kč za dobrý či skvělý půllitr.

Jedná se přibližně o pětinásobek akční ceny v marketu.

Pivovary o výše zmiňovaných 6 nešvarech dobře vědí. Důkazem jsou samolepky, letáčky a podtácky s povídaním o čistých trubkách atp.

Věřím tomu asi stejně jako řečem o pivu dělaném dle tradičních postupů. Kde brali v 19. století chmelové granule a extrakty?

Výzva pro kormidelníky pivovarů:
Přestaňte se chovat jako slečinky. Seberte odvahu, zanechte blbých reklamních keců a začněte u točeného piva garantovat kvalitu!

Pokud skvělé manažerské mozky nevědí, jak toho dosáhnou, ochotně (jako vždy nezištně, vy lakomí troubové) poradím. Stačí dát slevu hospodám, kde se k pivu chovají slušně. Kdyby náhodou někdo lhal, zaplatí smluvní pokutu ve výši slevy za poslední kvartál.

Kariéra: Škoda, že jsem nestrávil pár let v Praze

... aneb nářky jednoho zneuznaného a ubrečeného téměř čtyřicátníka.

Slovy písně skupiny Mňága a Žďorp: Přicházím všude a na všechno trochu pozdě...

Moje kariéra je hodně dobrodružná. Různá zaměstnání v různých krajích republiky. Udělal bordel, musel jít o dům dál, řekl by škarohlíd. Sbíral zkušenosti, opáčil by optimista.

Počáteční chybou bylo očekávat vděk.

Tím jsem ztratil spoustu let.

Stav nouze! Nezbytně potřebujeme peníze! Musíme ukáznit zaměstnance, neplní základní požadavky na administrativu!

Předestřel jsem řešení.

My se tady v tom plácáme roky a Ty to dáš během pár měsíců? Jsme zvědaví...

Dokázal jsem to.

Chyba. Udělal jsem ze svých šéfů před podřízenými blbce.

V rámci týmu pak plus mínus dobré, ovšem ze strany vedení mi úspěch nebyl odpuštěn.

Dlouhou dobu jsem nechápal, proč mi nejsou vděční. Bral jsem to selským rozumem. Něco Vás dlouhodobě trápí. Nevíte, jak dál. Někdo Vás zachrání. Zahrnete ho přízní...

Omyl. Daleko lépe se mi funguje tam, kde nemusím úspěšně hasit požáry.

Také jsem se jednou dostal do situace, kdy jsem mohl dostat konkrétní lidi hodně nahoru. A dělal jsem to. Místo profesionálních lektorů jsem najímal učitele ZŠ a SŠ za násobky peněz, které si vydělávali kantořinou. Mnozí pak udělali školám pá, pá (no jo, máme malé dítě). Zásadně jsem změnil jejich život k lepšímu.

Když jsem pak sám potřeboval práci, nejen že mi ji jedna z mých oveček nedala, ale když už při jednom téměř stopu svolila k mému vysazení v Brně, stalo se tak u dálnice.

Vyzkoušel jsem toho hodně.

Kolosální chybou bylo vynechání Prahy. Když sečtu a podtrhnu, co společné mají ti, kdo se vyšvihli, jeví se mi aktuálně jako vítěz matička Praha.

Několik let pobýt, získat dobré místo a kontakty, zdrhnout a zbytek života z toho těžit.

Čas nevrátím.

Rád si občas zaskuhrám.

Kam dál?
Přehled toho, co Vás zajímá

Upřímnost versus slušnost, toť jest věčný souboj

Když po revoluci vzrostly možnosti k cestování na západ, často jsme se od lidí, kteří tam strávili delší dobu dozvěděli, že jsou tamní lidé neupřímní. Obzvláště zkazky z USA byly výživné, Američané se prý usmívají a na otázku jak se mají odpovídají: "Skvěle." i pokud jim právě tornádo vzalo dům s celou famílií + oblíbenou želvičkou.

Na druhé straně jsme se od cestovatelů dozvídali, jak jsou Češi pořád zakabonění. Jak každého s dobrou náladou měří podezíravým pohledem.

Uplynulo téměř 30 let.

Bez dobré nálady a úsměvu se dnes neobejde pomalu ani uklízečka.

Kyselým ksichtům teď krátkodobě nahrává rekordně nízká nezaměstnanost. Ovšem jakmile lidí bez práce přibude, opět se neschovají nikam.

Dobrá nálada má výhodu, že se šíří jako mor.

Zažil jsem to třeba během studií na vysoké škole.

Začínal jsem ještě v devadesátých letech, kdy nebylo potřeba nic moc předstírat. Často jsem tudíž na výuku dorazil ve stejném rozpoložení, v jakém jsem po probuzení. Manželka by mohla vyprávět :) V takovém stavu nešlo setrvat déle než pár minut. Stačilo, aby mě zahlédl hlouček spolužáků.

Nic tak upřímně pozitivního jsem v kolektivech, jimiž jsem později prošel, nezažil.

Snažím se přijít do práce a nekabonit se. I kdyby na chleba nebylo.

Zároveň se vyhýbám předstírání radosti. To už by bylo příliš.

Určitě nejsem sám, kdo to podobně pytlíkuje.

Pozdravit, usmát se, poprosit, poděkovat.

Základy slušného chování.

Ale co když se právě cítím pod psa?

Mám přestat bojovat a upřímně všem ukázat, jak na tom jsem?

Vyzíská na tom někdo něco? Dobře, já ušetřím energii.

Může být celkové skóre kladné?

Související texty:
Co je dnes potřeba - Zařadit se a mít postoj
Proč se Češi neusmívají

Starosti

Bezstarostné mládí. Pak realita. Někdy.

S koncem školní docházky automaticky přicházejí vyšší nároky. Už jen proto, že hodina najednou netrvá 45 minut, ale 60 minut. A že dovolená je pouhým zlomkem prázdnin.

Přesto nelze vstup do dospělosti spojit se vstupem do pracovního života.

Stejně jako není možné konec mládí ohraničit věkově.

Mládí končí, když přicházejí starosti. A jistě jsou lidé, kteří se s realitou šťastně či nešťastně minou celoživotně.

Jsou starosti příjemné. Jako třeba zařídit svatbu. Nebo když malý dělá peklo ve školce.

Potom přicházejí starosti s rozpady vztahů, u jejichž zrodu jsme stáli. Často známe od mala děti. Nebo jsme byli na svatbě. Na tohle jsem citlivý. Je to jako bych po deseti či více letech přišel o část svého světa.

Samozřejmě daleko hůř vše nesou ti, kterých se to osobně týká.

Pak jsou starosti související se zdravím. S tím, co může člověk jen málo ovlivnit. Klep, klep na dřevo, dobrý :)

No a následně zde máme starosti na druhou.

Protože jsme dokázali, že se umíme vypořádat se svými starostmi, je (logicky) očekávána právě od nás pomoc, je-li někde zle.

O nejbližší přímou rodinu se porveme. Uděláme maximum, abychom pomohli. Máme na to čas a znalosti.

Průšvih přichází, když je v nouzi někdo z rodiny malinko vzdálenější, ale přesto blízké.

A ti, kdo by měli pomoci, nevědí jak.

Určitě zasáhnout.

Ale co když se mýlíme?

Zásah musí být přiměřený. Pokud neuspěje, musíme se modlit, ať se mýlíme. Ať se ukáže, že ti, o nichž jsme si mysleli, že nevědí, věděli.

Tak takové jsou teď naše starosti.

Ještěže už se blíží víkend, kdy (doufejme) budeme krom vaření a nákupu řešit jen montování nové postele pro malého.

Kterak mi tchyně zachraňuje manželství

Můj drahý muž napsal předchozí článek nebývale upřímně. Ze mě láká příspěvek na blog už řádně dlouhý čas. V hlavě nosím tematicky něco trochu podobného, tak svým způsobem navážu.

Ve dvou letech našeho syna jsem se na částečný úvazek vrátila do práce. Už předtím na rodičovské jsem rozjela drobné podnikání, které dál trvá. Zní to dobře, fungujeme, ale určitě nežijeme v luxusu.

Neustále nevím co dřív. Dítě, domácnost, práce jedna, práce druhá, občas nějaké vzdělávání, pokračování ve vylepšování bydlení, v sezoně přibude zahrada (ať má malý nějakou bio-zeleninu a bio-ovoce, že :-D). Doufám, že taky ubude věčného synova nachlazení, ať nemusím pořád řešit, co s ním, kam ho dám, když do jesliček nemůže.

Taky se snažím fungovat v širší rodině a být oporou tam, kde je třeba.

Už jsem napsala tolik vět. A kde je nějaká zmínka o našem manželském vztahu nebo nedej bože práci na něm? Jako kdy? Jsme spolu hodně let. Máme pevný základ. Můžeme si dovolit na to trochu hřešit.

Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, že...

Takže tenhle článek je určen jako poděkování pro ty, kteří nám pomáhají vytvářet prostor být spolu. Mojí mámě za přespávačky, které nám umožnily jít na koncert a do kina, za hlídání, když jsem padla se čtyřicítkou a nebyla schopná se starat. Taky za dny v loňském létě a péči o syna po čas dlouhodobé vzdělávací akce. Babičce, že když jsem potřebovala k lékaři, nemusela jsem drobka táhnout s sebou a manžel nemusel plácat dovolenou. Oběma sestrám a kamarádce Zuzce za flexibilní nárazovky.

Manželově mamince za nadšení z kontaktu s naším synem. Za přístav, kde si můžeme odpočinout a načerpat nových sil. Za péči a rozmazlování, které nám poskytuje nejen svým pečením a vařením, ale taky atmosférou radosti a naděje, již umí vytvořit. 

Nebýt toho všeho, byli bychom nahraní. Krize se nevyhnou žádnému páru. To, co činí rozdíl mezi těmi, kteří ji ustojí a kteří ne, je spíš vůle a síla je zvládnout.

Myslím, že komunikační a obecně vztahové dovednosti máme celkem kvalitní. Ale bez společně tráveného času to prostě nejde.

Vidím to u tolika párů kolem sebe a je mi to líto. Postupné oddalování, které vede ke špatným koncům i u těch, kteří měli na začátku pro společnou budoucnost předpoklady velmi dobré, ale někde po cestě se navzájem ztratili...

Závěrem se obracím na Tebe, náš drahý státe. Jestli chceš snížit míru, v níž se rodiče malých dětí rozvádí a rozchází, zaměř se na dostupnost služeb hlídání dětí (Děkuji Ti, Evropská unie, za mikrojesle) a taky na to, aby babičky v rozumném věku mohly být k péči o nejmladší generaci ku pomoci. Ty pracující mají tolik povinností, že se jim to těžko stíhá...

Jsem zblblý únavou, proto volím jinak než Pražská kavárna

Stín

Často se ploužím jako stín. Hlavně, když mě nikdo nevidí. Semtam si něco potichu brumlám.

Někdo by řekl, že jsem v depresi.

Nic složitýho

Co se týká zpravodajství, většinou jsem schopný zpracovávat jenom jednoduchá sdělení, která cílí na nízké emoce. Volil jsem Babiše a Zemana.

Časy nezávislých filmů jsou pryč. Sleduju komedie. Občas nějakou právě módní temňárnu.

Někdo by řekl, že jsem zblbnul.

Záblesky pekla

Ačkoli tvrdý alkohol (téměř) vůbec nepiju, občas mám chuť kopnout do sebe láhev.

Semtam cítím vábení poslat všechny krom nejbližších do hajzlu. Nebo utéct. Pryč.

Někdo by řekl, že jsem před zhroucením.

Aspoň kousek slušnosti

Naštěstí mi zůstala základní slušnost.

V práci pozdravím, poprosím, poděkuju. Snažím se z posledních sil vypadat nezničeně. Vím, že moje výkony můžou být lepší.

Občas se k někomu zachovám hnusně. Ale jen k těm, kdo sami nejsou svatoušci.

K nejbližším lidem se chovám hezky. Na malého jsem jednou vystartoval. Nevidím to jako důvod k sebemrskačství. Je dobré vědět, že se to může stát.

Jsem silný

Zvládnu hodně. Ale nejsem nesmrtelný.

Jedu na úsporný režim. Rodina mě nabíjí energií.

Nevýchova

Jsem rád, že kolem malého obstarám, co je potřeba. A to většinu nezbytností zajišťuje manželka.

S malým si zablbneme. Důsledně vyžaduju plnění pokynů ohledně bezpečnosti. Ale jinak? Vždycky se nějak dohodneme...

Omezená kapacita

Každý má omezenou zvládací kapacitu.

Někdo potřebuje spát deset hodin, jinému stačí pět.

Jeden člověk se hroutí kvůli rozvodu, druhý absolvuje tři a s úsměvem na rtech jde do čtvrté svatby.

Další příklady jsou na Vás :)

Na každého jde naložit jen nějak těžké závaží.

Vím, co se děje. Vím, co s tím

Už delší dobu nefunguju optimálně.

Důvod je jasný. Skoro dva a půl roku jsem se pořádně nevyspal. Jeden den za x měsíců to nespasí. Vždycky jsem to nějak dával, přes víkendy se dospával.

Malý je zlatý. Spí 11 - 12 hodin + 1 - 3 hodiny po obědě. Pokud není nachlazený, což teď často je. Ale i tak toho nachrní hodně. Míjíme se v časech. Od dítěte můžete čekat, že zalehne kolem Večerníčku. Ovšem do desáté dopolední je pak hodně daleko. Tudíž vstává o 3 - 4 hodiny dřív než já.

Což jest problém.

Nebýt s ním? Stane se, že zdrhnu spát jinam (do jiné místnosti, jinam mohlo vyznít divně). Ale nechci z toho dělat pravidlo. Brzo bude ve svém pokoji. Ovšem nepošlu ho do prdele, když se v nedělních 6:30 přiřítí do ložnice.

Chodit na kutě ve 20:00 jsem zkoušel dva dny, zamhouřil jsem oka kolem 1:00, opakovat nemíním.

Dlouhodobá spánková deprivace, to se mi děje.

Jedu přes svou kapacitu. Nejsem ničím výjimečný. Miliony lidí v České republice jedou přes svou kapacitu. Někteří bohužel nevyberou zatáčku a zamíří do průseru.

Mám štěstí. Dobral jsem se příčiny. Kdo se příčiny svého stavu nedobere, ten to má těžké. A jeho okolí ještě težší. Často je právě ono neprávem obviňováno ze způsobení mizérie.

Blížíme se k happy endu.

O prázdninách máme přislíbené na týden hlídání. Jako hlava rodiny jsem rozhodl, že ho prospíme.

Pak bude líp. Pracovat budu jako stachanovec, vychovávat jako Komenský, milovat ve šlépějích Casanovy a v komunálních volbách dám dozajista hlas pravdoláskařům :)

Co bych kupoval nebýt akcí? Často nic

Zhruba polovinu zboží kupuje český spotřebitel v akci.

Šéfové obchodních řetězců na oko skuhrají. Nelíbí se jim stále se kroutící kolotoč slev. Každoroční miliardové zisky plující od nás do zahraničí dokazují, že není tak zle.

Akce zkreslují ceny.

Není jasné, kolik co reálně stojí. Musel by se udělat průměr třeba za rok.

Statistiky berou v úvahu cenu běžnou. To je ta, za kterou málokdo kupuje. Slouží často pouze k tomu, aby vypadala sleva výrazněji.

Hezkým českým příkladem je Studentská pečeť. Aktuálně v Tescu deklarují jako její obvyklou cenu 54,90 za 180 gramů. Pomlčme o tom, že bývala větší. A zamysleme se, kdo může 55 korun za Studentskou pečeť dát.

Přes 30 korun za 100 gramů? To jsem ochotný pustit jen za prémiovou čokoládu.

Studentská pečeť je v Tescu s velkou slávou o 41 % levnější, tzn. za 31,90 (přijatelných necelých 18 korun za 100 gramů).

Studentskou pečeť bych za běžnou cenu nekoupil nikdy.

Není-li akce, jediné čokolády vhodné ke koupi jsou Ritter Sport (kolem 27 korun za 100 gramů). A pak samozřejmě čokolády v Lidlu.

Podobných položek, které bych nekoupil nikdy nebo téměř nikdy je velká spousta. Musel bych zúžit repertoár a brát jen to nejlepší v poměru cena/výkon.

Šunka a salámy? Lidl.

Pivo? Radegast 12ka.

Džusy? Než abych bral neakční předražené koncentráty, raději přejdu na čerstvé šťávy.

Sýry? Lidl.

Pokud by nebyly akce, měli by ostatní zájemci o moje peníze smůlu. Nezbylo by jim, než snížit cenu trvale. Nebo se smířit s tím, že jim ze mě žádné zisky nepotečou.

Spoustu zbytných věcí bych oželel úplně. Například uherák. Ten v posledních letech v akcích téměř není. Tak ho nejím. Jo a myslím uherák, ne Andrejkovy pokusy o uherák.

Kdybych byl o trochu bohatší, ocenil bych obchod bez akcí, kde by byly pořád slušné ceny. Třeba Studentská pečeť za 39,90 :)

Kam dál?
Telemarketing může už brzy zažít zlaté časy
Óda na vesnici aneb Trocha babího léta

Krbová kamna - Než topit málo, radši netopíme vůbec

Pokud se podaří koupit a dobře umístit správně dimenzovaná kvalitní krbová kamna, můžete i bez výměníku (či jiných vychytávek) v klidu vytopit (téměř) celý dům.

Nám se to daří už třetí sezónu.

Začátky nebyly nijak krušné, experimentovali jsme.

Vyzkoušeli jsme tvrdé dřevo, měkké dřevo a 5 druhů briket.

S tvrdým dřevem to nebyl žádný zázrak především z toho důvodu, že nám občas poleno shořelo jen částečně a v kamnech vyduchlo. Člověk se musel mít stále na pozoru a špekulovat, co kdy do kamen hodit.

Tvrdé dřevo už nekoupíme.

Měkké dřevo rychle blafne. Vždycky dohoří. A pokud do kamen hodíte pořádné poleno, vydrží valit hodně dlouho. Jako doplněk pořídíme 4 kubíky i na příští sezónu.

Brikety kombinujeme obyčejné tvrdé kulaté s hranatými. Koupili jsme na tuhle zimu také deset paklíků kůrových, které vydrží až půl dne, ale zatím nebyly třeba.

Zatápění? Žádný stres

Po delší době jsme dospěli k závěru, že nemá smysl řešit, zda v kamnech vyduchne.

Máme super podpalovače, vypadají jako štosky slámy. Kamna velice dobře táhnou. A kousky kulatých briket skvěle chytají. Na kousky šoupnu celou kulatou briketu, přidám pár hranatých. Za chvilku je teplíčko. Více než 2 hodiny se nemusím o nic starat.

S dřevěnými třískami to funguje obdobně.

Než topit málo, radši netopíme vůbec

Když je zatápění taková pohoda, není důvod, proč kamna nějak brutálně přidušovat.

Eliminovali jsme situace, kdy palivo nehoří (či pořádně nežhne), ale jenom kouří. Tepla takovým způsobem mnoho nezískáte. Co získáte určitě, jsou zasraná kamna a komín + smrad v baráku.

Hlavní je, že nemusíte zatápět!

Ušetříte nula celá nula nic. Když mi v kamnech nic nekouří, nic neprotopím. Nacpu to tam později, musím vyrobit víc tepla za krátkou dobu, když začínám od studených kamen.

Samozřejmě, pokud jsou vaše krbová kamna součástí nějakého sofistikovaného systému, může být problém, když často úplně vychladnou.

Jestli je máte jen tak napojené na obyčejný komín a nic víc, třeba se necháte našimi zkušenostmi inspirovat.

Příbuzný text:
Čím topit v krbových kamnech? Dřevem nebo briketami?

Zrušili Ligu mistrů. Zlikvidovali vše, co jsem měl rád

Dle klišé přichází chlap o své záliby, když si vezme semetriku, která mu je zakáže.

To není můj případ. Mám hodnou ženu.

Přesto, když zavzpomínám na to, co mě bavilo v době studií, musím trpce zaplakat. Zbylo jedno velké prázdné smutné NIC.

Tento zkurvený systém mě připravil o:

Knížky

Četba byla mou zálibou číslo jedna. Bohužel (stejně jako většina VŠ vzdělaných) čučím výraznou část pracovní doby do monitoru nebo papírů. A čtu.

Poslední, co chci po příchodu domů, je zase číst.

Kino

Do kina jsem chodíval klidně i několikrát v měsíci. Často se sešla větší parta, pořídili jsme občerstvení a užili si pohodový večer.

PseudoDyznylend, který se snaží nabídnout předražená multikina? Řev místo zvuku? Desítky minut otravných reklam? Diváci, kterým v ruce svítí mobil?

Pohoda pryč. Nic pro mě. Jdu párkrát do roka.

Párty v parku

Poseděli jsme na dece nebo lavičce, probrali život, vínko popili, někdy i poezii nahlas početli. Pak jsme někdy vylézali dírou v plotě, protože už vyšly hvězdy.

Dnes?

Zákaz pití alkoholu. Všudypřítomné kamery, které v HD rozlišení snímají každého návštěvníka.

Pokud bych se chtěl účastnit reality show, nelezu do parku, ale přihlásím se do Prostřena. Tam je pohoštění zdarma a možná bych i vyhrál :)

Hospoda

Na přelomu tisíciletí jsem dával za malou dvanáctku 9,90. Ucucl jsem jich 9, přispěl na kulečník a měl útratu 100,- (včetně mohutného tuzéru).

Teď jsme (minimálně) na 2,5 násobku.

Vynásobíme-li tehdejší (rok 2000) průměrnou mzdu číslem 2,5, dostaneme se přes 33 000,- korun. Tak dobře na tom opravdu nejsme.

K tomu připočtěte zákaz kouření, kvůli kterému větší půlka lidí místo pokecu pořád někde poletuje. Přidejme velkou nechuť lidí ke komunikaci tváří v tvář.

A hospoda, jak jsme ji znali, je minulostí.

Liga mistrů

Posledním hřebíčkem do rakve bylo zrušení Ligy mistrů.

Od podzimu 2018 už nebude na veřejně dostupné televizní stanici.

U Ligy mistrů naštěstí dýmá jiskřička naděje. Ekonomika šlape, lidi vyhazují peníze za kraviny (např. za placené televizní kanály) a sponzoři mají tak obrovské zisky, že je jim šumák, kolik potenciálních zákazníků vidí reklamu.

Až bude hůř, Liga mistrů se vrátí. Snad.

Kam dál?
Chystají se prapodivné změny herního modelu 1. fotbalové ligy. V roce 2011 jsem napsal:
1. česká fotbalová liga - Play-off a posunutí sezóny

Poprvé jsem zmínil nočník, malý si o něj rovnou řekl

Čtvrtky, kdy píšu články, býváme většinou s malým sami doma.

Stejně jako dnes.

Za měsíc a pár týdnů mu budou dva roky. Přebalujeme ho. Manželka s ním občas zkouší na nočník. Nijak brutálně. Prostě jen tak. Pohodově.

Já jako drsný otec jsem samozřejmě nad věcí a nic podobné neřeším.

Nicméně i mě dostihla realita.

Junior byl pokakaný (to slovo vůbec nejde přes klávesnici). To ostatně není žádnou výjimkou, pokud zrovna přebaluju já.

Přebalování se mu nelíbilo.

Nezlobil. Ale libý výraz ho nezdobil.

Tak mu říkám, že si můžeme podobné trapné okamžiky ušetřit, pokud bude chodit na nočník nebo na záchod.

A on říká: Nočník, čurat!

Přinesl jsem nočník, sundal mu plenku a on se vyčural.

Rozumná domluva dvou rozumných lidí. Žádná drezůra. Čímž nenaznačuju, že neumíme být přísní, pokud jde o zásadní věci, jako je třeba sahání na kamna.

Nejdřív se ptají, jestli drží hlavičku. Pak jestli sedí, leze, rostou zoubky... No a potom začnou udivené dotazy: Vy ho ještě přebalujete?

Vezme-li se průměrný věk, kdy je dítě schopné pobrat, co konec přebalování obnáší, uvádí se dva roky a dva měsíce. Plus mínus půl roku, doplním ve vztahu k realitě.

Samozřejmě je možné úspěšně vycvičit k používání nočníku či záchodu roční dítě. Ale proč? Aby šlo machrovat před těmi, kteří jdou cestou domluvy?

Mám z malého radost.

Byl dnes na očkování a byl prý úplně zlatý. Stejně jako je zlatý skoro vždycky. Do toho si sám řekl o nočník. Kdyby byla nobelovka pro nejlepší batole, určitě by měla Česká republika laureáta :)

Také Vás zajímá:
Co je to sobectví? Praktický příklad
Vztahy a stres včera a dnes

Když máte rádi pravidelnost, je s dítětem pohoda

Dnes večer jsme sami doma.

Já a náš malý, kterému budou za 2 měsíce 2 roky.

Jeho program se oproti běžnému provozu nijak nemění. Akorát tu nemá mámu. Ta se přiřítí, až on bude dávno spát.

Přijeli jsme kolem 16:00, dělali jsme blbiny. Mezi 17:45 a 18:45 nastal jako obvykle čas povečeřet a jít do postýlky.

Vypadá to, že teď snad chrní.

Také zbytek dne má většinou stejný. Vstává mezi 6:00 a 7:00. Mlíko. Blbiny. Svačina. Pobyt venku. 11:15 - 12:15 oběd a spaní. Čas probuzení je jedinou neznámou. Obvykle mezi 13:15 a 15:15 :) Svačina. Pobyt venku. Blbiny...

Přibližně pětkrát v měsíci je něco hodně jinak, protože nejsme doma. To se všichni přizpůsobíme. Semtam totiž rádi vytáhneme paty.

Ale hlavně máme rádi, když je každý obyčejný den strukturovaný stejně.

Nám dospělým to ušetří spoustu energie.

Malý je zase spokojený, protože ví, co bude.

Někdo by mohl říct, že jde o zbytečně zautomatizovaný model existence.

Proč raději nedělat, co člověka napadne? Proč nebýt spontánní?

Je to o osobnostním nastavení každého z nás.

Nedovedu si představit, že by s malým byla tak dobrá domluva, kdybychom byli rozevlátější.

Nepřizpůsobili jsme se mu. Pravidelnost jsme měli rádi vždycky.

Naštěstí.

Ale nejsme dogmatici. Teď slyším, jak si vedle povídá.

Jestli mě začne volat, budu tam muset jít...

Kam dál?
Rituály v našich životech
Jak se zbavit nezvané návštěvy

Dva roky prázdnin: zpověď (dosud) z mateřské

Musíme se umět vzdát života, který jsme plánovali, abychom mohli žít život, jenž na nás čeká.
Joseph Campbell

Tenhle citát se mi objevil v šikovné citátové knížce Helen Exley O moudrosti u data 2. září. Zamrazilo mě, když jsem si ho přečetla. Je to přesně to, co právě teď prožívám. Učím se nenechat se spoutat plány. Připomínám si asertivní pravidlo, že mám právo změnit názor. A taky už trochu s despektem koukám na toho blázínka z Básníků, co si tak pečlivě vypracoval graf první dítě, dovolená v jugoslávii, druhé dítě, i když to bývala docela pěkná parodie zrovna na mě. :-)

Před dvěma lety jsem před sebou měla posledních osm těhotenských týdnů. A posledních pár v práci před mateřskou. Hrozně jsem se těšila. Vize byla jednoduchá: teď mě v práci pět, šest let nikdo neuvidí.

Jenže člověk míní, pánbůh mění. V maličké míře se profesně relavantní činnosti věnuju už pár měsíců. A teď mi přibude částečný úvazek u bývalého zaměstnavatele. Důvodů k obratu u kormidla je mnoho. Shrnout se to dá asi tak, že řadu věcí prostě nelze předpokládat.

Prožívám vděčnost vůči svému muži, který se mnou aktivně nepodporuje genderové strerotypy, rád vaří a nemá problém se (v mezích možností) o péči o dítě dělit.

Včera jsme se byli s malým dívat v mikrojeslích. A klobouk dolů. I mě jako relativně úzkostnou matku přesvědčili, že se nemusím bát ho tam 2 dny v týdnu nechat. Pozorování plynulého a přirozeného chodu věcí a živé zaujetí našeho syna moje obavy z větší části rozpustily. Pro ilustraci si představte obrázek dvouletých dětí sedících v kroužku kolem tety, prozpěvujících lidové písničky a doprovázejících se na různorodé nástroje. Fakt mě to nadchlo. Hlavně přístup paní vychovatelky.

Navíc už nějaký čas pozoruju u našeho dítěte velký zájem o kontakt s dalšími dětmi. Větší, než by podle vývojově-psychologické klasiky v období dvou let měl být.

Možná se nám děti v tomto trochu mění (nebylo by tak úplně divu, v kognitivní oblasti např. je obecně v populaci zdokumentován nárůst IQ v posledních dekádách, třeba se trochu liší i sociální vývoj), od kamarádek totiž slýchávám to samé.

Přehodnocování postoje ke kolektivnímu hlídání dětí pro mě byl asi největší moment celé štrapáce. Pořád si myslím, že matka je pro dítě i ve dvou letech důležitá.

Na druhou stranu ale pokud už dítě má vybudovanou stálost objektu (ví, že když něco nevidí, že to stejně existuje), není to (při limitované době) až takový hřích.

A tak vzdávám hold projektu Evropské unie v oblasti slaďování pracovních aktivit a rodinného života i konkrétně tomuto zařízení, na které odevšad zatím slyším jenom chválu. A věřím, že našemu kulihráškovi tahle změna prospěje. ;)

Ráda bych pochválila také naši legislativu - za to, že rodičovskou dovolenou vůbec obsahuje, i za z mého pohledu smysluplnou hranici dvou let, kdy matka není penalizována za ponechání dítěte v péči jeslí odebráním rodičovského příspěvku.

PS: Pro čtenářky mého minulého článku: rozhodnutí mít druhé dítě není odpískáno, jen odloženo. ;)

Kam dál?
Psycholog Erik Erikson: Stádia života

Do práce autem nebo hromadnou dopravou? Auto jasně vítězí

Zelení Pražáci se snaží zbytku republiky vnutit, jak moc cool je jezdit do práce hromadnou dopravou a jak free je ten, kdo se nenechá spoutat řetězy automobilismu. Jistě, oni se vozí v krtkovi, který je během chvilky vyhodí před arbeitem. Za to platí krásných 10 korun za den, pokud si pořídí celoroční jízdenku.

Realita mimo hlavní město je (ostatně jako ve spoustě jiných oblastí lidského života) úplně jinde. Ve velkých sídlech, které mají vlastní dopravní systém, to ještě celkem jde.

Nebudu zde psát o místech s katastrofální obslužností, kde jezdí autobus či vlak párkrát za den. Podělím se o zkušenosti z hustě osídlených regionů, které si vedou nadprůměrně (kraje Zlínský, Jihomoravský, Pardubický).

S čím se setkává člověk, který dojíždí sockou za prací třeba jen pouhopouhých 10 až 20 kilometrů z vesnice?

1) Obří časové ztráty

Musíte přijít z domu na zastávku. Spoj pak mnohdy sbírá cestující z co největšího počtu obcí, což navyšuje jízdní dobu i cenu. Pak musíte v lepším případě dojít ze zastávka do práce. V tom horším přestupujete.

U mě činí časová ztráta oproti autu 45 minut za den. Vynásobíme-li to 20 pracovními dny v měsíci, dostáváme 15 hodin. Skoro jako bych si dal 2 šichty navíc.

2) Vysoké ceny

Autobusem projedu 56 korun/den, staví naštěstí kousek od úřadu. Vlakem musím přestupovat v jedné stanici, pak ještě na MHD, kterou je třeba zaplatit, což činí tuto variantu drahou a nepoužitelnou. Slevy u časových jízdenek jsou naprosto zanedbatelné. Pokud člověk párkrát nejede, pak je úspora veškerá žádná.

Použiju-li auto, dám za benzín 68 korun/den. Další výdaje se dopočítávají těžko. Povinné ručení platíme tak jako tak. Pneumatiky se víc opotřebovávají, součástky jak by smet. Provozní kapaliny je třeba doplňovat častěji, než když auto stojí.

Nicméně, mám-li srovnávat s ušetřenými 45 minutami, není o čem uvažovat.

Parkování = Jediné mínus auta

Z čeho mám občas hlavu v pejru, je parkování.

Kdybych jezdil na osmou, mám prostě smůlu. Musel bych zaparkovat dál od práce a 5 - 10 minut se projít. Pořád bych ale oproti autobusu vyzískal každý den půlhodinu. Kolem sedmé jsem se za úřadem naštěstí vždycky chytil.

Hromadnou dopravou jen z nostalgie a kvůli pohodlnosti

V autobusech se mnou jezdí pořád míň lidí.

Používám spoj, kterým by se měli dopravovat středoškoláci do výuky, pozdějším by nestíhali, předchozí by je vyklopil ve městě o půl sedmé. Ačkoli je obsluhována aglomerace čítající více než 5 000 lidí, študentíky v busu bych obvykle spočítal na prstech ruky. I oni jezdí auty.

Přes všechno výše popsané jezdím většinou autobusem. Podřimuju, odpočívám, možná jsem dokonce rád s lidmi. Navíc mám tenhle druh cestování spojený se zlatými devadesátými lety.

Jak nalákat lidi do hromadné dopravy?

Zelení fašisti navrhují represi vůči automobilistům.

Já navrhuji snížení ceny lístků na polovic a takovou úpravu jízdních řádů, aby bylo cestování oproti autu delší jen o dobu, po kterou nastupují či vystupují pasažéři.

Také Vás zajímá:
Kdo nejvíc prudí na silnicích? Lepiči a zpomalovači
Jak jsem neudal lístek na hromadnou dopravu ZDARMA

Druhé mateřství? Totální bláznovství?

Mateřství Vás změní. Říkám to, protože mě změnilo a to samé slyším i od svých kamarádek. Ta změna je mnohovrstevnatá a zajisté ne u každé ženy stejná.

Je to ostatně logické. Jak by taky něco tak velikého a významného mohlo projít kolem vaší osobnosti a vašich způsobů fungování bez toho, aby Vás to ovlivnilo?

Je to jasný jak facka a přesto to říkám s určitým údivem a lítostí. Patřila jsem mezi ženy, které se na miminko moc těšily. A svého syna miluju. A jsem šťastná, že je tu s námi.

Nedovedu si bez něho život představit.

Nicméně musím říct, už to nejsem já. Syn má teď přes 18 měsíců a přišel do období, kdy na mě přestal být úplně závislý. Zatímco prvního 1,5 roku jsem s ním byla skoro pořád, teď si i několikrát v týdnu užívám hlídání.

Mám pocit, že mám konečně prostor také sama pro sebe.

Kdysi jsem to byla prostě jen já. Holka se sny, věčně filozofující o životě, zaměřená na partnerský vztah, na profesi. Pak jsem se potopila do symbiózy s dítětem.

Chvíli jsem měla i pocit, že jsem přestala existovat – že existuju prostě jen v té dyádě s ním. Jen občas jsem zahlídla, že pořád ještě mám i něco svého (třeba některé pracovní kompetence). A zároveň jsem se musela učit asi milion nových věcí zcela cizích mé spíš abstraktní nátuře.

Teď cítím, že jsem z tý úplně odlišný reality, z toho jakéhosi mateřského snu, zpátky. Že už mám třeba (krom jiného) zase kapacitu pro kontakt s lidma.

Celkově z toho vycházím jaksi hlubší. Prostě jsem víc viděla a zažila. Taky jsem si zkusila, že některý věci zvládnu, i když si třeba předem nedovedu úplně představit, jak. V něčem jsem trochu poničená, snad zbavená některých iluzí.

Zažívám nepříjemný pocit větší závislosti na partnerovi, než jakou bych si asi úplně přála.

Součástí té mateřské změny totiž je, že toho od něho víc potřebuju. Obyčejnejch praktickejch a provozních věcí. A taky toho věčnýho hlídání.

Už nejsme jen my dva a obzor zalitý sluncem. Jsme tři. Má to svý výhody a nevýhody.

Milé matky dvou a více dětí, obdivuji vás a tleskám vám. A závidím vám vaši sílu. Hlavně těm, který do toho vědomě šly znovu. Sama ji teď intenzivně hledám.

Kam dál?
Mateřství jako výzva k rozhodnosti
Vláda: Maminky od malých dětí, hurá do práce!

Seznam vlaků, ve kterých Vás České dráhy okradou

České dráhy používají obdobné praktiky jako hajzlové, kteří okrádají na předváděcích akcích důchodce. Ti chytřejší ze šmejdů postupují v souladu s právními předpisy, přesto se zákazník velice diví, když je nucen platit za to, co nechtěl. Stejně neeticky se obohacuje náš národní dopravce.

Koupil jsem si zpáteční lístek do Prahy. Kdy skončí jednání, jsem dopředu nevěděl. Nic zlého netuše, nasednul jsem v Praze do prvního vlaku IC, který směřoval na východ.

Byl jsem nemile překvapen, když se průvodčí dožadoval 50 korun, protože je vlak povinně místenkový. Samozřejmě jsem odmítl zaplatit, onen dobrý muž se se mnou chvilku dohadoval, pak řekl, že půjde zkontrolovat další cestující a vrátí se padesátku vymoci. Nevrátil se.

U kterých vlaků Vás čeká takové překvapení?

EC 243 Roháče z Prahy ve 13:19 (jede v pátek)
IC 509 z Prahy ve 13:37
IC 513 Opava z Prahy v 16:37

Ex 546 Ostravan z Bohumína ve 3:43
IC 514 Opava z Opavy v 6:02
EC 242 Roháče z Ostravy v 15:53 (jede v neděli)

Na Internetu informace o nezbytnosti mít místenku je. Také v rámci hlášení na nádraží to zmiňují.

Ovšem všechny ostatní spoje označené EC, IC a EX jsou bez povinné rezervace místa k sezení. Vlaky vypadají úplně stejně jako vlaky nemístenkové. Na dveřích vagonu není upozornění.

Jistě, moje chyba, dalo by se říci.

Ale výše zmiňovaný průvodčí se kasal, že včera takto vyzískal od dopředu nic netušících cestujících 1400 korun. Oholil o padesátku 28 lidí.

Naprosto nedostatečná informovanost. Proč České dráhy nezmění názvy těchto vlaků? Proč neoznačí spoj na papíře, který je v okně u dveří vagónu, jako povinně místenkový?

1400 x 4 vlaky za den x 365 dní v roce = 2 044 000,- Kč,
1400 x 2 vlaky týdně x 52 týdnů v roce = 145 600,- Kč,
celkem si tedy národní dopravce přijde ročně na krásných 2 189 600,- Kč.

Vše v souladu s právem, ale v naprostém rozporu s elementární lidskou slušností.

Styďte se a udavte se těmi penězi!

Kam dál?
O dobrodružné cestě vlakem s fanoušky fotbalového Slovácka

Čím topit v krbových kamnech? Dřevem nebo briketami?

Pomalu končí druhá topná sezóna, kdy jsou hlavním zdrojem našeho tepla krbová kamna. Proto máme dostatek podkladů ke srovnání mezi dřevem a briketami.

V prvním roce jsme používali jako hlavní otop dřevo a brikety jako doplněk. V roce následujícím jsme si to prohodili.

Jaké jsme získali zkušenosti?

Dřevo - Pro a proti

Dřevo má velkou výhodu v tom, že lze pořídit téměř zadarmo, pokud má člověk šikovné ruce a ty správné kontakty.

Tím bohužel plusy končí.

Kupuje-li člověk dřevo za tržní ceny, zaplatí za sypaný naštípaný kubík přes tisícovku (měkké je levnější, tvrdé dražší) a dopravu. Aby bylo dřevo konkurenceschopné, muselo by stát polovinu.

Další nevýhody dřeva:
- každé polínko je jiné, ačkoli je ze stejného stromu a vypadají podobně, můžou se v kamnech chovat různě,
- popel je lehčí než popel z briket, daleko víc se práší,
- dřevo musí být dokonale suché, když není, kamna dehtují a smrdí, sklo se stává za krátkou dobu neprůhledným, komín zadrbaným,
- dřevo zabere obrovskou spoustu místa.

Dřevěné brikety - Pro a proti

Jediným mínusem u briket je igelitový obal, který není dvakrát ekologický. Brikety nesnáší vlhkost, muší být takto zabaleny.

Výhody briket:
- každá briketa téhož druhu se chová naprosto stejně, vím, co v kamnech udělá, nikdy se nestalo, že by nám brikety vyduchly,
- brikety vycházejí výrazně levněji, zjednoduším-li to, musím napsat, že nám dřevo za deset tisíc vydrželo do konce prosince a brikety za deset tisíc následující sezónu (a to byla letos pekelná klemra) stačily do konce února,
- brikety jdou koupit začátkem léta s výraznou slevou.

Resumé

Pokud můžete splašit dokonale suché štípané dřevo sakumprásk do šesti stovek za sypaný kubík, je pro Vás jasnou volbou. Jestli takovou možnost nemáte a nachází-li se ve Vaší blízkosti firma, která nabízí profesionálně udělané brikety za dobrou cenu (dle druhu 35,- až 50,- Kč/10 kilo), jděte do briket.

Závěrem si dovolím varování před nikam nevedoucím podloudným propočítáváním za účelem porovnání energie, kterou lze získat z určitého množství dřeva a briket. Nejste-li fandou do matematiky, určitě najdete lepší zábavu.

Také Vás zajímá:
Střešní okna - Zkušenosti, výhody a nevýhody