Když máte rádi pravidelnost, je s dítětem pohoda

Dnes večer jsme sami doma.

Já a náš malý, kterému budou za 2 měsíce 2 roky.

Jeho program se oproti běžnému provozu nijak nemění. Akorát tu nemá mámu. Ta se přiřítí, až on bude dávno spát.

Přijeli jsme kolem 16:00, dělali jsme blbiny. Mezi 17:45 a 18:45 nastal jako obvykle čas povečeřet a jít do postýlky.

Vypadá to, že teď snad chrní.

Také zbytek dne má většinou stejný. Vstává mezi 6:00 a 7:00. Mlíko. Blbiny. Svačina. Pobyt venku. 11:15 - 12:15 oběd a spaní. Čas probuzení je jedinou neznámou. Obvykle mezi 13:15 a 15:15 :) Svačina. Pobyt venku. Blbiny...

Přibližně pětkrát v měsíci je něco hodně jinak, protože nejsme doma. To se všichni přizpůsobíme. Semtam totiž rádi vytáhneme paty.

Ale hlavně máme rádi, když je každý obyčejný den strukturovaný stejně.

Nám dospělým to ušetří spoustu energie.

Malý je zase spokojený, protože ví, co bude.

Někdo by mohl říct, že jde o zbytečně zautomatizovaný model existence.

Proč raději nedělat, co člověka napadne? Proč nebýt spontánní?

Je to o osobnostním nastavení každého z nás.

Nedovedu si představit, že by s malým byla tak dobrá domluva, kdybychom byli rozevlátější.

Nepřizpůsobili jsme se mu. Pravidelnost jsme měli rádi vždycky.

Naštěstí.

Ale nejsme dogmatici. Teď slyším, jak si vedle povídá.

Jestli mě začne volat, budu tam muset jít...

Kam dál?
Rituály v našich životech
Jak se zbavit nezvané návštěvy