Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Představy vs. realita - Zatuchlost vs. energie

Mikroblog
Čím jsem starší, tím víc si vážím svobody. Víc vnímám její potřebnost.

Jsem citlivější na útoky na ni. Možná, že proto, že jí jako matka mám v souvislosti se zvýšenou zodpovědností za dítě míň než dřív. Možná, že i proto, že ve společnosti se povážlivě utahují šrouby, všude nás sledují, leccos dříve povoleného zakazují, všelijak nás hlídají. A chtějí ještě víc, například Babišova vize o telefonujících dálnicích mě vážně děsí.

S vnější svobodou to tedy nikterak slavné není. A asi v dohledné době ani nebude. Té vnitřní, postojové, cítím ale v poslední době více.

Proč?

Udělala jsem si pro ni prostor. Rozšiřuji možnosti svého jednání - tím, že se snažím být více v kontaktu s realitou než se svými představami o ní.

Pravděpodobně jste zaznamenali jednu z tezí knihy Čtyři dohody v našem prostředí hojně propagované Jaroslavem Duškem: nevytvářejte si domněnky. A domněnky jsou fakt důležité pro to, jak jednáme a jak se cítíme. Myslím, že s nimi uhodili hřebíček na hlavičku. Akorát nejsem přesvědčená, že je možné si je nevytvářet.

Chodit po světě a v oblasti představ (o tom, co se dá od ostatních čekat a jak věci fungují) mít zcela prázdno - to mi připadá, nezlobte se, bláhové. A u mě jednoznačně velice zúzkostňující.

Nicméně: myslím si, že úplně stačí jiná věc: domněnky si ověřovat, vědět o tom, že to nejsou ty jediné správné. A že stejně jako se můžeme trefit, tak se s realitou ve své představě můžeme zcela minout.

Stalo se vám, že jste se strachovali, jak naštvete kamarádku už jen otázkou, zda by jí nevyhovovalo to dnešní kafe přesunout? Třeba se jí to nakonec taky nehodí a přemýšlí o tom úplně stejně jako vy. Nezeptá-li se ani jedna z vás, přijdou tam dva vystresovaní lidi. Kteří možná až při tom setkání přijdou na to, že příští čtvrtek by se jim to bývalo oběma hodilo lépe... Nebo samozřejmě taky ne. Ale to je vždycky přítomné riziko. Ostatně je tam ta forma otázky. ;)

Proto si dávám závazek snažit se více ptát, než si domýšlet. A zjišťuju, že ohledy, které jsem chtěla brát na druhé, by často byly zcela neopodstatněné - protože jim na daných věcech třeba vůbec nezáleží.

V jiných se třeba zase dozvím opak a zařídím se podle toho. Každopádně je to celé více živé, dynamické a zažívám více radosti, než když jsem se snažila všechno vymyslet bez kontaktu s druhými a jakoby i za ně. Stále je pro mě nové, že nemusím přebírat odpovědnost za tu jejich část... I když samozřejmě někdy pro mě zjištění nemusí být příjemné.

Prostě a jednoduše: podle sebe soudit tebe sice je základem empatie, ale je to jen první krok poskytující hrubou představu, jak by druhý danou situaci možná mohl prožívat. Když se nezeptám, nevím.

A tak si dávám za úkol víc komunikovat, více zjišťovat, jak co druhý vnímá, co cítí, potřebuje... Zároveň vím, že sama musím tohle dávat vědět za sebe. Protože spoléhat na to, že to, co potřebuji já, zase nějak z ničeho vyvěští ostatní je krajně nepraktické a neefektivní.

Jo, a jinak ke svobodě: neodolám nevložit vám sem Perlsovo gestalt vyznání. Je to sice dost radikální poselství svobody a oslava individuality a osobně zejména ten závěr neberu úplně doslova (hlavně v souvislosti s rodinou), ale inspirativní dle mého soudu stále je.

Já dělám svoje a ty taky dělej svoje.
Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého.
Ty jsi ty a já jsem já, a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné.
Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.


Kam dál?
Co je to emoční inteligence a jak ji zvyšovat
Krátké zamyšlení o rozumu a štěstí

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Zrcadlo aktuálně: Ortel nad Slavíkem

Diskuse o článku Představy vs. realita - Zatuchlost vs. energie


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku