Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo | TADY uvidíš víc | Jasně a přehledně

Všední den - Na práci nemám čas

Znáte ty lidi, které musí vedení před koncem roku ukecávat, aby vybrali dovolenou. Kteří chodí do práce dřív, než je třeba. A odcházejí později.

Jsou to takoví vládci času.

Někde doma v koupelně (nebo v garáži?) pomocí tajemných postupů prodlouží svůj každý den o x hodin.

Mnohým z nich stačí kolem 5 hodin spánku, aby byli čilí jako rybičky.

Jsem na druhé straně barikády.

Někdo mi čas krade.

Když si vysním ideální všední den, nezbývá mi ani na 1/5 úvazku.

Posuďte sami.

Bavíme-li se o snu, nechť někdo (asi tajemnou silou) dopraví dítě na 8:00 do cca 17 kilometrů vzdálené školky.

Další aktivity nebudou v rámci časového rozpisu realizovány pokaždé, nestihly by se. Taky bude záležet, kde zrovna bude poletovat manželka.

10:00 - 11:30
Vstávání, hygiena, tulení, vaření oběda.

11:30 - 13:00
Oběd, polední zprávy ČT, díl seriálu.

13:00 - 15:30
Siesta, tulení, četba, seberozvoj, Internet.

15:30 - 18:00
Vyzvednutí dítěte ze školky, drobný nákup, fackování věcí po baráku, zatápění atp.

18:00 - 20:00
Dělání blbin s dítětem, příprava večeře pro něj, jeho koupel, uložení k spánku.

20:00 - 22:30
Příprava naší večeře, večeře, díl seriálu nebo film.

22:30 - 0:30
Tulení, relaxace, hygiena, ulehnutí k spánku.

Povězte mi: Kde mám tady naškrabat 8,5 hodiny?

Štítky: , ,

Volné místo na úřadě: Často fake

I když to odsuzuju, lidsky chápu, pokud se objeví volné místo a udělá na oko výběrko, ačkoli je dopředu jasné, kdo vyhraje.

Protekce existuje všude ve světě.

Co mi není jasné?

Proč se inzeruje neexistující volné místo.

Na jednom pracovišti v rámci malého města se u nás na odboru objevilo volné místo.

Zajímal jsem se, kdo končí.

Nikdo.

Kolega se sune do vyšší platové třídy. Musí se tudíž dané místo přesoutěžit.

Což se bohužel na úřadě práce chtiví nedozví. Pěkně pořídí ověřenou kopii diplomu a výpis z rejstříku trestů. Aktualizují životopisy. Smolí motivační dopisy. Pak se hodí do gala a křepčí před komisí.

Komise bude férová. Kolega, který na úřadě hobluje x let, bude objektivně nejlepším kandidátem.

Logicky musí být. Zkušenosti nenahradíte.

Děkujeme za účast!

Opravdu nechápu, proč náš stát dělá z občanů (často jde o mladé a vzdělané lidi) takové pitomce.

Jedno vím jistě. Bordel se šíří z Prahy. V posledních letech dochází k brutální centralizaci. O všem důležitém rozhoduje hrstka mocných. Kvůli jejich výplodům se odehrávají podobná absurdní divadla.

Související text:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

Štítky: , ,

Chceš pobírat dávky? Vzdělávej se!

Nikdy jsem nechápal, proč dávat někomu peníze za nic.

Třeba taková podpora v nezaměstnanosti má smysl. Pracující si na ni pomocí odvodů v podstatě naspoří.

Dávky na děti jsou také v pořádku, pokud jsou utraceny, jak mají být, a pokud vedou k tomu, že drobotina dobře prospívá.

Ale proč dávat sociální dávky zdravému dospělému člověku bez toho, aby po něm společnost cokoli požadovala?

Před časem jsem četl článek o pánovi, který se různými zákrutami osudu dostal do obtížné situace, spadl skoro na dno a chtěl se vyhrabat nahoru. Ačkoli se snažil, marně hledal normálně placené zaměstnání. Nezvládl ani vstupní testy na operátora výroby, kde nebyla požadována žádná kvalifikace.

Pánovi po tom, čím si prošel, scházely ty nejzákladnější pracovní kompetence.

Stejně jako scházejí věčně nezaměstnaným.

Stát musí za dávky něco chtít. Nucené práce jsou neefektivní. Propojme nárok na sociální dávky s povinností se vzdělávat.

Nediskriminujme.

Stanovme, jak na tom kdo je. A umožněme každému se rozvíjet.

Sociálně nepřizpůsobiví ať začnou u čtení a psaní. Vysokoškolsky vzdělaní si mohou třeba udělat doktorát.

Brečíme nad umírajícím učňovským školstvím. Řemeslníků je nedostatek. Vydělávají krásné peníze.

A přitom vyplácíme desítky miliard ročně na dávkách za nic.

Představte si 2 rodiny v ghetu. V první chodí manželé do školy a mají o 15 000,- Kč/měsíc víc než ve druhé, kde nechodí.

O motivaci máme postaráno.

Samozřejmě by nestačilo jen si to odsedět. Musel by být znatelný jasný progres, co se týká vylepšení znalostí a dovedností.

Vidím úplnou idylku ve vyloučené lokalitě. Rodiče s dětmi se učí. Třeba i zrovna probírají ve škole to samé.

Souvisejíc text:
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Štítky: ,

90. léta - Chvála rozkrádání

Zavřeme oči.

A představíme si, že podniky nebyly tunelovány, banky nekrachovaly, státní majetek se neprodával pod cenou. A nebyla kupónová privatizace s fondy, které stvořily novou šlechtu.

Krom komunistů a zločinců zde bohatí téměř nebyli.

Nebyl by tudíž zdroj, ze kterého zaplatit cenu za privatizovaný majetek.

Pokud by banky úvěrovaly zodpovědně, půjčku by nedostal skoro nikdo. V socialistickém Československu jste se mohli těžko naučit, jak vypracovat podnikatelský záměr schvalitelný finanční institucí.

Ceny nemovitostí nízko, nebylo čím ručit.

Nabízí se tudíž varianta prodat vše do zahraničí.

Máme dobré příklady takové privatizace, máme i příklady špatné.

Každopádně rozhodně není dvakrát strategické, aby Češi nevlastnili žádnou velkou firmu.

Začátkem 90. let se hodně diskutovaly zaměstnanecké akcie jako alternativa ke kupónové privatizaci.

Mají stejnou slabinu, jakou by měla kupónovka, povedla-li by se bez privatizačních fondů.

Všichni by dostali kus majetku. Bylo by to fér.

Ale co s ním?

Ne každý by se chtěl aktivně podílet na řízení své firmy. Docházelo by ke sporům. Soudům. Zablokovanému rozhodování. Snaze zájmových skupin o převzetí.

Pak by se vynořil hodný zahraniční investor.

A vyvstala by otázka, zda zůstat makat ve fabrice a otravovat se se schůzemi a žabomyšími spory bez jistoty zisku nebo prodat akcie třeba za čtvrt mega a dál makat ve fabrice.

Jen díky rozkrádání, tunelování a praktikám na hraně zákonů vznikli v první polovině 90. let naši boháči. Jinak to nešlo.

Jen díky těmto boháčům si můžeme říct, že do zahraničí proudí z ČR každý rok obří peníze, ale ne všechny peníze.

Související text:
17. listopad po 30 letech - Bitva pamětníků

Štítky: ,

Sraz po 16 letech: Samé dobré zprávy

Měli jsme sraz z vysoké. Po 16 letech.

Motáme se kolem čtyřicítky. Každý už toho hodně prožil.

Sešlo se nás 19.

A mám velkou radost, že rozhodně nenaplňujeme mediální představy o tom, jak je všechno na hovno.

Pár z nás klopýtlo. Ostatní taky, ale (zatím) bez následků.

Velká většina žije ve stabilním svazku, v žádném případě se nedá hovořit o 50 procentech rozvodů.

Snad až na 1 výjimku (kde se na tom pracuje) máme děti.

Všichni máme práci. Nebo jsou holky na rodičovské.

A všichni vypadají skvěle. Měl-li bych jmenovat, na kom se zub času podepsal nejvíce, bez špetky skromnosti zmíním sebe. Na mnohých roky nezanechaly stopy.

Bylo úžasné setkat se s takovým množstvím normálních lidí.

Excesy nehrozily.

Všichni poseděli, popili. Bez tvrdého alkoholu. Nikdo nešel spát v 10. Nikdo neřádil do 6.

Co mě zaujalo, byla večeře. Často bývám na oslavách, školeních a podobných akcích s rautem za divného, když se chci v normální čas normálně najíst. Takže naložím plný talíř a dám si jídlo. Pak už jen uzobávám. Tady jsem byl součástí hlavního proudu.

Naprosto skvělé bylo, že si nikdo na nic nehrál. Žádné předvádění vlastní dokonalosti.

Jsme z různých koutů republiky, máme různá zaměstnání, různé zázemí.

Když vidím, kolik toho máme společného, myslím, že nás těch 5 společně strávených let ovlivnilo víc, než se může na první pohled zdát.

Ať se všem daří :)

Štítky: , ,

Balada o mládí, práci a ztrátě iluzí

Říkejme mu třeba Tonda.

Tonda má kolem 30, nastoupil na úřad před pěti lety. Párkrát jsme se kdysi dávno potkali na školení. Na první pohled rozumný kluk. Dlouho jsem ho neviděl. Pracuje v jiné budově.

Dnes mail od Tondy. V adresátech stovky lidí.

Tonda z vlastního rozhodnutí na úřadě končí.

A nám píše důvody.

Shrnutí:

Tondův kolega Vopička je agresivní, vzteklý a hloupý. Tonda si na něj xkrát stěžoval (i písemně) vedoucí Vohnoutové. Vopičku ovšem vždy podržel další člen týmu Vomáčka, který Vohnoutovou (dle Tondova literárně vytříbeného naznačení) píchá.

Vopička je chválen, možná bude povýšen. Navzdory tomu, jaké je vemeno.

Ředitel úřadu řekl Tondovi, že často pomůže odchod 1 člověka a situace se uklidní.

Tonda tudíž balí svých 5 švestek. Ale dál bude bojovat za spravedlnost.


Dlouze bych se nyní mohl rozepisovat o tom, jak neprofesionálně se chovali manažeři úřadu a jaká je to škoda, když organizace přijde po 5 letech o zaměstnance, který byl za draho vzděláván, aby pak své znalosti využil jinde.

Mohl bych brečet nad obřím plýtváním ve veřejné správě. Nad vyhazováním peněz a ničením lidského potenciálu.

Místo toho napíšu, že je mi Tondy líto.

Vopičku, Vomáčku ani Vohnoutovou neznám. Nakolik psal Tonda pravdu, netuším.

Ale musel být opravdu hodně zklamaný, když rozeslal takový hromadný mail. Totální deziluze. Systém nefunguje. Nerozhoduje profesionalita, ale kamarádské vazby. Autority selhávají. Není kam se dovolat.

Jako poslední zoufalý pokus snaha oslovit plénum. Marnost.

Cizí lidi se za Tondu nepostaví, neví, co se stalo. A z blízkých každý drží basu. Věrnost tlupě.

Takhle končí mládí. Škoda, že končí zrovna zklamáním, který připravil náš stát.

Štítky: , , ,

Proč nemá stát financovat kulturu

Nejdřív na Twitteru pochválím ministra Zaorálka. A pak napíšu článek, jak stát nemá financovat kulturu.

Ještěže to nikdo nečte :)

Kultura musí být blízko lidem.

Vezměme balík peněz, který dává stát na kulturu a přerozdělme ho krajům, městům, obcím dle počtu obyvatel. Každý rok navyšme o % inflace.

Tady se také ukazuje, jak velkou chybou bylo ustavit kraje.

Kulturní život probíhá povětšinou v rámci okresu. Cestování domů nad ránem nepatří k běžnému uměleckému zážitku.

Ideální by bylo distribuovat peníze na kulturu po okresech. Ale rozumím, že jim schází aparát.

Vstupné musí zůstat tam, kde bylo vybráno.

Co se týká živého umění, tak (krom akcí typu festivaly) tvoří vždy většinu obecenstva místní. To, že chachar z Ostravy navštíví párkrát za život Národní divadlo je sice fakt, ale jeho kulturní každodennost leží jinde.

Praha má obrovskou spoustu peněz. Neví, co s nimi. Válejí se na účtu. Bez problému zvládne ufinancovat kulturní instituce na svém území.

O podpoře filmu rozhoduje rada moudrých, jejichž jména si můžete vygooglovat. Byl bych daleko raději, kdyby s veřejnými penězi zacházeli (prostřednictvím svých poradních orgánů) zvolení politici. Ideální praxe? Ať podpoří konkrétní film třeba částkou 30 000 000,- město Brno. Když to bude pitomost, primátor bude za hňupa.

Památky generují přidružený ekonomický profit také v rámci okresu. Těžko někdo navštíví během sobotního výletu třeba Svitavy a pak ještě, když už je to v rámci stejného kraje, také Pardubický zámek. Okresy pozbyly významu, starat se musí obce.

S památkami, muzei , galeriemi atp. souvisí také možnost několikrát do roka vyrazit aspoň na pár dní a najít rozumné ubytování. Což je většinou problém. Lidi raději 150 kilometrů odřídí, než by platili za nocleh. Výrazně ušetří. A druhý den už nic nenavštíví.

Ať je zde celostátní přísný dohled nad dodržováním pravidel. Ale financování kultury je třeba předat místním.

Nerozumím, proč o lokálních záležitostech rozhodujeme na celostátní úrovni. A to se netýká jen kultury.

Pražáci si něco kompenzují? :)

Stojí za přečtení:
Kultura - Absence vzácnosti zabila zájem lidí i kvalitu (listopad 2012)

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů   Počet sledujících