Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo | TADY uvidíš víc | Jasně a přehledně

#MeToo - Už mi to docvaklo

Tak už mi docvaklo, o co jde u #MeToo.

Brzo.

Celou dobu jsem žil v mylném domnění, že jde o zlatokopky, kterým neklaply plány a mstí se. Nebo o zvlčilé baliče, kteří zneužívali své moci či omámení obětí.

Byl jsem vedle jak ta jedle.

Oči mi otevřel celkem zdařilý seriál The Morning Show.

Jestli ho chcete sledovat, raději dál nečtěte, spoiler!

Na služební cestě došlo k techtle mechtle TV moderátora a jedné slečny z týmu.

Nebyla jeho přímou podřízenou. Nebyla opilá. Nic od něj nechtěla vydyndat. Nijak k němu nevzhlížela. Balič byl maximálně korektní.

Slečna s ním šla dobrovolně a ráda na pokoj.

Následně proběhlo úplně normální intimní sblížení. Žádný náznak problémů. Ani pokus o výmluvu. Pohoda jazz.

Jenomže slečně se to po čase rozleželo.

A byla z toho fakt špatná. Uvědomila si, že to vlastně celé nechtěla. Už na cimře u moderátora na tom byla (dle následného vyprávění) psychicky velice zle.

On ovšem neměl možnost, jak cokoli poznat.

Tudíž hlavní sdělení #MeToo pro ženy vnímám takto:

Mějte odvahu říci ne! Je to milionkrát lepší než udělat blbinu, které pak budete litovat.

A pro muže:

Skvělý balič může hodně uškodit. Pánové, kroťte se!

Štítky: , ,

Jarní prázdniny

Únor bílý,
pole sílí.

Mrzne, až praští. A máme tu jarní prázdniny.

My musíme přemýšlet, kam mladého vyvezeme, aby si aspoň na chvilku užil sníh.

Vy si můžete přečíst některý z nejoblíbenějších loňských textů.

Čerstvý článek bude ve čtvrtek 20. února.

Štítky:

Návod na spokojený život

Klíčem je čas.

Pokud máte dost času, můžete věci promýšlet. Můžete být odpočinutí a jen odpočinutý člověk dlouhodobě maximalizuje svůj potenciál.

Obecně se dá říci:

Každý má osobní a pracovní (studijní) život.

Člověk by měl spát 8 hodin.

Den má hodin 24.

Je logické zbývajících 16 rozdělit v rámci všedních dní na 8 a 8. 8 hodin věnovat práci, 8 osobnímu životu.

Pak jde důstojně fungovat.

Jako příklad si vezměte studenty, ti středoškolští často věnují škole, obědu a cestě 8 hodin.

Pracujícím krade čas povinná neplacená půlhodinová přestávka. Absurdita je nejlépe vidět ve třísměnném provozu, kde si takovou blbinu samozřejmě nemohou dovolit a šichta trvá včetně pauzy 8 hodin.

Kdyby šlo jen o 30 minut.

Dalším zlodějem je vypravování, cesta do zaměstnání a zpět. To všechno musíme přičíst k pracovnímu času. Celkem tak mnozí dají práci 11 i více hodin za den.

Na osobní život pak zbývá pouhých 5 hodin, což často nestačí ani na splnění povinností.

Zbývá tedy ubírat čas určený spánku. Cesta do pekel.

Vystresovaní lidé, kteří věčně nestíhají a odnášejí shon na svém (psychickém i fyzickém) zdraví, hledají pomoc, kde se dá. Uniká jim, že klíčem je čas.

Když přijde nějaká politická strana (nebo třeba odbory) s návrhem na zkrácení pracovní doby, získá trošku publicity, ale rozhodně nezaplní náměstí.

Když dochází k postupné centralizaci všeho a roste čas trávený dojížděním, nikdo demonstrovat nejde.

Statisíce lidí vyjdou rády do ulic, pokud jde o vysoké ideály, které nemají nic společné s obyčejným životem.

Kvůli svým zájmům a svému každodennímu štěstí ovšem nevytáhnou paty z baráku.

Divná doba.

Štítky: ,

Úřad mimo centrum města = Skvělý nápad

Již jsem zde zmiňoval rušení pracovišť a naňahňání všeho do krajských měst.

Dnes napíšu o dalším manažerském majstrštyku.

Jedná se o přesuny úřadů z centra.

Dle hezkých vizí se obvykle postaví na zelené louce nový areál, kde občan vyřídí všechno, kde bude spousta parkovacích míst a zeleně, kam bude často jezdit hromadná doprava.

Realita?

V díře, kde je pouze nonstop benzínka a zaplivaný diskont, se pořídí stará barabizna, která se opraví.

Opraví se tak, že nesplňuje ani nejzákladnější požadavky na kancelářskou budovu. Například je pozapomenuto na klimatizaci. Nebo schází pořádné parkoviště.

Do lokality nezajíždí z nádraží téměř žádné přímé spoje.

Pro občany a úředníky zkrátka ráj.

Prostředí krásné. Z obřího okna, které v létě vyhřeje kancelář na 39 stupňů Celsia, si užívám výhled na opuštěné polorozbořené kdysi snad skladiště s rezavou plechovou střechou.

Kdyby aspoň někoho napadlo (tento jistě velmi lukrativní prostor) koupit, shodit to a udělat plac pro auta...

Občané se musí motat do řitě, kde (skoro) nic jiné nevyřídí. Mnozí se před tím ochomýtnou v centru, tam ještě pořád sídlí pár odborů a tam se dozví skvělou novinu, že musí jinam.

Hezké české kolečko po úřadech (obvykle okořeněno návštěvou zdravotní pojišťovny) nabobtnává na krásný půlden i víc.

Stejně jako u zrušených pracovišť se jedná o změny nevratné. Žádná budoucí vláda nenajde peníze na zpětný krok k normalitě.

Snad aspoň někoho napadne, že nejvíc uspoříme, když úředník, který právě není ve styku s veřejností, bude čučet do počítače u sebe doma.

Štítky: , ,

Windows? V r. 2050 muzejní exponát

Až si tohle přečte nějaký ajťák, vyletí z kůže.

Nicméně, pojďme se zasnít.

Proč existuje software?

Elimininuje nedokonalosti hardwaru.

Hardware není tak pružný, aby mohl řešit veškeré možné požadavky uživatelů. Není dost chytrý. Potřebuje instrukce. Jinak neví, co dělat. Tyto instrukce dodává software.

Posuňme se o pár desítek let do budoucnosti.

Vznikne inteligentní hardware, který bude disponovat pekelnou výpočetní kapacitou.

Sítě se oproti dnešku stonásobně zrychlí.

Hardware přestane být vlastnictvím uživatelů. Bude sídlit u velkých poskytovatelů. Uživatel bude mít pouze terminál.

Hardware bude natolik chytrý, že přestane být potřeba software typu operační systém nebo kancelářský balík. Železo dostane požadavek, samo zvládne realizovat cokoli.

Už teď jsme svědky toho, jak se snaží giganti prodávat předplatné.

Kolik bych už zaplatil za náš Office 2003?

Neodbíhejme od tématu.

Obří centra nacpaná harwarem také skončí.

Pokrok dospěje do stadia, kdy se potřebné železo vejde každému do dlaně.

Závislost na gigantech skončí.

Odhaduji kolem roku 2050.

Tou dobou už budou nejrůznější technologie běžnou součástí lidského těla.

Třeba nás to posune k větší svobodě.

Štítky: ,

Stávat se ženou a milovat to

Předesílám, že tohle psaní pro mě bude asi docela složitý. Vždycky jsem se svou ženskostí trochu bojovala. Jsem holt holka, co v pubertě ve flanelce s chlapama na chalupě skládala uhlí, řezala dřevo, kouřila cigára, popíjela a hrála mariáš. A čertila se u dědovy fráze: Dlouhý vlasy, krátkej rozum – proti tomu jsem dost urputně bojovala. Nejsem přece, jen proto, že jsem ženská, o nic horší! Jak dlouho jsem se to snažila dokazovat...

Nikdy jsem se neuměla úplně identifikovat se svou ženskou rolí. Nedejbože si pak uvědomovat nebo využívat ženské zbraně.

Co je ženská cesta?

A tak na to, jak se ženou stávat a že je to třeba i možný, přicházím až teď, když mi končí ten podivný rok Kristových let.

Konečně si uvědomuju, jak je pohled ten rovnoprávnosti pomýlený. Jako žena prostě nepotřebuju to stejné jako chlap – a neodvedu to – a můžu se o to s klidem přestat snažit. Nemám už problém přiznat si v páru naši jinakost a právo na ni. Konečně po všelijakých peripetiích týkajících se mé životní cesty začínám přijímat, že takhle to je – a že je to tak v pořádku.

Jak je to osvobozující! :-)

Dřevo už doma neskládám. A jestli ještě někdy odřu auto, nemíním ho sama přelakovávat. Vzdávám tenhle boj o to, kdo je nebo není lepší nebo stejně dobrý. Radši se usměju, dám polibek, vytvořím romantiku. Dřív mi to přišlo nefér a manipulativní. Teď si uvědomuju, jak mě tenhle věčnej boj vyčerpával. A už ho nechci. Chci žít v souladu se sebou, protože jedině tak mohou moje oči zářit. :-)

A chci konečně začít nosit šaty. Hezký šaty! :-)

Jak se na to teď dívám, podstatou ženské zkušenosti je přijímání toho, co je, utváření a odevzdávání (se). Nejde o to vyhrávat, dosahovat cílů nebo někoho k něčemu nutit. Jde o to dávat (včetně nového života), pečovat, podporovat, milovat.

Otázky o tom, co znamená doopravdy milovat, si kladu intenzivně už víc než rok. Znám to zoufalství, s kterým si v určitých fázích života uvědomujeme, že to v té jakési hloubce a nesobeckosti neumíme. O to krásnější je někdy to cítit: to plynutí, tu radost, krásu, která je podstatou světa a života. Jestliže tohohle jsme my ženy strážkyněmi – a zároveň součástí - pak je to to nejkrásnější poslání.

Tohle teď někdy zažívám. Vedle svých chlapů doma mám příležitost se stávat ženou – vědomě, reflektovaně, svobodně. Děkuju za tu milost. :-)

Štítky:

Chvilka opravdovosti

Občas si udělám čas a naladím se na to, jak se fakt cítím. Leckdy mi pak začne hrát v hlavě nějaká písnička. Stává se vám to taky? Je to ten moment, kdy jste k sobě upřímní, kdy neblokujete proud svého prožívání umělými myšlenkovými zastaveními a přerámováními, kdy se nesnažíte cítit se jinak, protože se to tak nebo je to tak lepší.

Prostě jen zůstanete sami sebou – se sebou. Je to dobrej zážitek. Doporučuju. Protože jedině, když se svým prožíváním zůstaneme, i když je nepříjemný, může se pak transformovat a je možný se posunout zas někam kousek dál.

Abyste viděli, jakej jsem blázen a nakolik jsem mimo, dám Vám sem kousek textu, který se mi začal takhle vyjevovat dneska.

Brontosauři, skladba s názvem Rok 94. Doporučuji si i pustit, ať slyšíte melodii:


Moudrost je hloupost, co vymyslel někdo,
aby se lidé mohli trápit jen,
čím toho člověk ví víc, tím smutnější mu připadá svět,
jak bezohledně jednoduchost blaženě spí,
šťastná, že neví nic,
lemtá si svou skleničku a na mastnej stůl
hlava padá, co asi říct?

Že hvězdy za noci když na nebi svítěj',
můžeš si číst z jejich krásných jmen,
a z knížek básníků že voní to krásou, když verše zní,
že v podvědomí máme všichni jasnej cíl:
pomáhat a v ústraní být (stát),
že láska je to jediné, s čím přežít se dá,
a bolest přijde, když nejde žít...


Co víc říct. Dala bych si cigárko a skleničku.

Ta písnička pak pokračuje úvahama o posledním soudu. Jsme to, co volíme. Jsme to, co děláme. Jsme to, o co se snažíme, k čemu směřujeme, čemu dáváme vzniknout... Pokračujeme.

Jestli to má nějakej smysl a jestli jsme to dělali dobře se dozvíme asi potom tam...

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů   Počet sledujících