Forever - Odpočinkový krimiseriál

Když má člověk 2 malé děti, ne každý večer má náladu na hlubokomyslná umělecká díla. 

V poslední době jsme si oblíbili odpočinkový krimiseriál Forever. Natáčel se v letech 2014 - 2015. 

Když jsem na něj narazil, nejdřív jsem nebyl dvakrát unešený. 

Hlavní hrdina je totiž nesmrtelný, což zrovna originalitou neoplývá. Navíc tento byl tento motiv skvěle zpracován v legendárním Highlanderovi s Christopherem Lambertem a Seanem Connerym, kde atmosféru umocňovala hudba od skupiny Queen. 

Nicméně jsme dali seriálu Forever šanci. 

Byl by dobrý i kdyby hlavní postava nebyla superhrdinou. 

Zápletky jsou celkem slušné, což nebývá, je-li něco postaveno na 1 výrazném člověku, tak časté. Viz seriál Lucifer.

I vedlejší role jsou dobře obsazeny a napsány. 

Až na jiskření mezi hlavním hrdinou a nejvýraznější policistkou scházejí klišé. Kolega policistky je inteligentní a drsný. Pravá ruka hrdiny není směšný blb. Šéfová neřve a má rozum. 

Co bych vytknul, jsou flashbacky do desítky a stovky let vzdálené minulosti. Klidně mohly být vynechány. Působí rušivě a lacině. 

Na druhou stranu podivný motiv se synem starším než otec celkem funguje. 

Jiní nesmrtelní jsou zmiňováni pouze okrajově a je to dobře. 

Bohužel už se blížíme ke konci, zbývá nám pár epizod z natočených 22. Další série se neplánují. 

Jste-li odpůrci titulků, pod názvem Nesmrteľný je možno sehnat se slovenským dabingem.

Oranžové léto - Pohodový film k zamyšlení

Dnes volně navážu na článek Jak vidláci z USA zničili lepší svět. 

Budu psát o filmu Oranžové léto, který také pojednává o komunitě Oshových příznivců a jejich střetu s vesanama. Naštěstí jde o dobrosrdečné Bavory, takže se vše odehrává ve výrazně méně vypjaté atmosféře. 

Vyprávění je ztvárněno z pohledu hlavních dětských hrdinů, kteří (po tom, co vyrostli) napsali scénář. 

O ději moc neprozradím. 

Zaměřím se na momenty, které mě přiměly k nejednomu zamyšlení. 

Ačkoli Osho opakovaně říkal, ať ho následovníci neposlouchají a dělají si, co chtějí, je zřejmé, že i lidé ve svobodomyslné komunitě milují pravidla a potřebují vedení. Brát všechny jako sobě rovné je zřejmě proti přirozenosti. A prudiči vyžadující dodržování toho či onoho se vyskytují všude. 

Zajímavým momentem byla společná výchova dětí. V plné nahotě se ukázalo, že o cizí potomstvo se obzvlášť bezdětní nechtějí starat. Si to vemte podle sebe. Utečete před světem, chcete meditovat a rozvíjet se. A u toho vás otravují cizí haranti. 

Děti potřebují konformitu. Protisystémové rebelantsví přichází obvykle až v pubertě. Mít kamarády, hrát si, být součástí širšího společenství, které se na ně nedívá skrz prsty. To chtějí. 

Věnovat spoustu času a energie seberozvoji je sice hezké, ale uniká-li člověku to nejpodstatnější, co ví (téměř) každý, jde o marnou snahu. Hezky to ukazuje příběh maminky hlavních hrdinů. 

Promiskuita je (prý) zábavná, ale většina lidí není stavěna na to, aby svou lásku (plus minus rovnoměrně) rozprostřeli mezi více osob. 

I když to podle předchozích řádků může vypadat, že je film Oranžové léto drásající psychologickou sondou, právě naopak. 

Jde o film laskavý, milý, vtipný, prozářený sluncem. Ačkoli pojednává o zásadních tématech. 

Určitě si pusťte. A třeba napište do diskuse, jak se vám líbil.

Jak vidláci z USA zničili lepší svět

Kolem poloviny 90. let, když jsem v rámci dospívání chytal moudrost, jsem narazil na Osha. 

Souvisí to s explozí toho, co k nám komáři nepouštěli. Hudba, film, literatura za poslední dekády se po pádu režimu vyvalily v obřím množství. 

Osho byl myslitel. Jeho učení lze asi nejlépe shrnout do názvu jedné z knih: Život, láska, smích. 

Kolem Osha vzniklo společenství následovníků. Nejednalo se o církev. Příznivci byli vyznavači různých náboženství i ateisté. Nešlo o typický kult, Osho nevyžadoval uctívání, ovšem také se mu nebránil. 

Trousil svá moudra a užíval si vydělané peníze. Dokázal v klidu x let mlčet. 

Před časem jsem náhodou narazil na dokument od Netflixu Wild Wild Country. 

Pojednává o tom, jak Osho se svými sanjásiny zkoušeli v USA založit komunitu. 

Přistoupili k tomu s dětskou naivitou. Věřili, že je Amerika svobodnou zemí. Koupili obří pozemek a vystavěli téměř soběstačné město. 

Ač vybrali území, kde dávají lišky dobrou noc, byla poblíž vymírající vesnice a v ní typičtí vidláci. Než by sousedy přivítali jako příležitost, od začátku šli proti nim. 

Anžto měli vidláci kontakty na vyšších místech, začalo reálně hrozit, že bude město srovnáno se zemí. 

Roztočil se naprosto šílený kolotoč, kde se obě strany neštítily téměř ničeho. Pod kotel přikládaly už tehdy (začátek 80. let) všeho schopná média. 

Nebudu víc prozrazovat, podívejte se sami. 

Dokument zdařilý. Velký prostor získaly všechny strany sporu. 

Co vytknout? 

Tvůrci nechali až moc prostoru k tomu, aby si divák věci domyslel. Utíkal Osho z Indie kvůli politice nebo po něm šli strážci zákona? Nevíme, zmíněny obě varianty. Jaká byla úloha Osha ve vedení? Co vyplynulo z jeho odposlechů? Nevíme.

Jde o drobné vady na kráse. Netflix vytvořil skvělou dokumentární minisérii.

On-line zábava - Konec předplacených služeb

Když tak spočítám, kolik bychom museli zaplatit za všechnu on-line zábavu, kterou konzumujeme, blížím se ke dvěma tisícovkám měsíčně. 

Ne, že bychom furt na něco čuměli. Hodinku za den.

Vyzobáváme to nejlepší. 

Poskytovatelů on-line zábavy je spousta. Žádný z nich vám nedá všechno. Ani skoro všechno. ČT, Český rozhlas, Netflix, O2, Spotify, Nova, Telly, Amazon, Sport 1, HBO... 

Běží na bázi předplatného. Každý měsíc cvakáte, ačkoli třeba vůbec nesledujete. 

Nabízí se tudíž možnost surfovat na vlně akcí, služby zakládat, rušit, obnovovat. Hezký koníček.

Samozřejmě jsou i poskytovatelé, kteří nabízejí za poplatek puštění 1 filmu nebo sportovního přenosu. Cena je bohužel tak vysoká, že stačí využít jednou týdně a proděláte. 

Platíme tudíž, co musíme (za připojení + veřejnoprávní média) a semtam nějaký měsíc jinde. 

Což je pro poskytovatele škoda. Byli bychom totiž ochotni platit jim více.

Dokážu si představit nějakou obdobu telefonní karty. 

Člověk by ji koupil on-line nebo třeba v trafice.

A měl by (například) za 250 korun 20 hodin zábavy u hlavních poskytovatelů. Sám by pak rozhodl, kolik času profrčí u kterého.

Předplacené služby končí!

Nová doba.

Svět kupuje zábavný kredit!

Hævnen: Na násilí platí jen násilí

Jestli jste filmoví fanoušci, pusťte si skvělý dánský snímek Hævnen/Lepší svět a dál nečtěte. Hodně prozradím. 

Film se obratně zabývá tím, jak je společností tolerováno násilí. A na 3 různých frontách dochází k jednoznačnému závěru. 

První rovina vyprávění

Ocitáme se v africké zemi. Obyvatele zde brutálně terorizuje bojůvka, které je policií (mají tam vůbec policii?) tolerována a na zlouny není žádný metr. 

Z vyprávění vyplývá, že obyvatelé vše berou jako běžnou součást svých životů. Nesnaží se něco někam hlásit. Byla by to marnost. 

Vedoucí tlupy je nakonec zlynčován spravedlivě rozhořčeným davem.

Druhá rovina vyprávění

Dánsko. Severské školství - náš vzor. 

Odehrává se zde typická šikana. Rodiče bezradní. Učitelé záležitost řeší, aby se neřeklo, mají (stejně jako u nás) svázané ruce.

Co s agresorem? 

Pomůže až to, když ho jeden z šikanovaných zmlátí trubkou, dá nůž na krk a pohrozí podřezáním, pokud se nepolepší. 

Vyřešeno.

Třetí rovina vyprávění

Opět Dánsko.

Otec řeší dětskou šarvátku tak, že napadne druhého otce. A pak si to ještě zopakuje. 

Jde o přesně ten druh útoku, nad nímž policie mávne rukou. Dostal zostra nafackováno. A co? 

Spravedlnost berou do rukou děti, vyhazují zlounovi auto do luftu.

Když je násilí většinově tolerováno, pomůže jen násilí

Afrika, dětský kolektiv, dospělí.

Je zde většinově tolerována jistá míra násilí. Různá. Oběti a přihlížející vědí, že neexistuje cesta, jak efektivně zakročit proti agresorovi v rámci systému. 

Zůstávají tudíž 2 možnosti: 

1) Zůstat v pozici obětí.

2) Sáhnout k násilí.

Je-li odplata, které dopadne na zlouny, dost drsná, násilníci si nedovolí pokračovat ve svých rejdech a problém je vyřešen. 

Až na to, že systém, který byl bezzubý ve vztahu k agresorům, semele bránící se oběti.

Čtenářský deník - Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení

Několik slov o autorovi

Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír.

Vydání

Dobrovský s.r.o., 2014 – edice Omega. Výchozím textem pro ně je bryskně vzniklý český text z roku 1900 vydaný v Ottově vydavatelství (dílo autorem dokončeno v roce 1899). Překlad Pavel Papáček, upravila Alena Bryndová.

Kompozice

Jedná se o román o zhruba pěti stech stranách rozdělený do tří částí, z nichž každá má zvlášť (římským způsobem) číslované kapitoly – první jich čítá padesát osm, druhá čtyřicet dva, třetí třicet tři. Každá z částí se odehrává v trochu jiném prostředí – zatímco první uvádí do děje a místně se vztahu zejména k Moskvě, v druhé se hlavní hrdina ocitá v Petrohradu a navštěvuje své statky na venkově, ve třetí pak sledujeme jeho cestu na Sibiř.

Děj

Kníže Něchljudov po smrti matky žije v jejím moskevském bytě. Stýká se se zámožnou rodinou Korčaginových, v plánu je jeho sňatek s jejich dcerou Missi. Do této životní cesty, která by se v jeho postavení dala dost dobře očekávat, ale vstoupí okolnost, která ji zcela promění. Kníže je vyzván, aby se stal porotcem u soudu. Souzená je dívka, kterou znal v mládí a k jejímuž mravnímu pádu, jak cítí, přispěl – Kaťuša Maslovová.

Něchljudov poznal sličnou Kaťuši u svých tet, kde vyrůstala. Jako voják se u nich zastavil a dospívající dívku svedl a poté se o ni nezajímal. Ona otěhotněla, tety ji vyhodily, porodila pak mrtvé dítě ve své rodné vesnici. Po několika špatných zkušeností se službou v bohatých domácnostech, kde ji páni domu chtěli využívat k sexu, se stala prostitutkou v jednom nočním podniku. Nyní byla obviněna z okradení a otrávení zákazníka. Čin však nespáchala.

Kníže je součástí poroty, která navrhuje soudu trest. Celou událostí je natolik překvapen, že se dobře nesoustředí na formulaci výnosu poroty a kvůli administrativní chybě k dojde k odsouzení děvčete k nucené práci na Sibiři.

Něchljudov přijímá mravní zodpovědnost za situaci dívky, všemi prostředky se snaží zrušit nespravedlivé soudní rozhodnutí – nejprve prostřednictvím odvolání k soudnímu senátu v Petrohradě, pak prosbou o milost k samotnému carovi. I v případě, že by omilostněna nebyla, je rozhodnut ji následovat na Sibiř a oženit se s ní s tím, že by alespoň ulehčoval její úděl.

Setkání s Kaťuší znamená pro Něchljudova určité morální probuzení či návrat jeho ideálů z mladých let. Ty nyní uskutečňuje. Na zděděných statcích popouští půdu sedlákům (ponechává si jen malou část původního důchodu z panství) a Kaťuši, jíž soudní senát nezrušil trest, následuje na Sibiř. Po cestě se jí snaží být co nejvíce nápomocen. Téměř až v cíli přichází zpráva o zmírnění jejího trestu od cara – nucené práce jsou pozměněny na vyhnanství v nedaleké části Sibiře.

Kníže je nadále hotov se s děvčetem oženit. Kaťuša jej však opakovaně odmítá a volí si přijmout nabídku k sňatku od politického vězně Simonsona. Její motivací je zřejmě snaha neničit na Sibiři knížeti život.

Něchjudov v závěru knihy dospívá k životním zásadám, které míní dále brát jako svůj morální kompas. Jsou to pokyny z Matoušova evangelia, konkrétně z kázání na hoře. Kníže věří, že kdyby se podle nich řídili všichni lidé, země by se prakticky mohla stát rájem. Jsou to (ve zkratce) následující zásady:

1) Člověk se nemá hněvat na svého bratra. A pokud už je s někým v nepřátelství, má se s ním smířit dříve, než se bude znovu modlit.
2) Člověk má být věrný a nezradit (nejen cizoložstvím, ale má se varovat i pohledu na krásnou ženu).
3) Člověk se nemá při ničem zapřísahat.
4) Člověk má odpouštět urážky (nastavovat druhou tvář) a nikomu neodřeknout, co by od něho chtěl.
5)Člověk nemá nenávidět nepřátele, ale milovat je, pomáhat jim a sloužit jim.

Postavy

Kníže Dmitrij Ivanovič Něchljudov – aristokrat, který inklinuje k liberálním a až nevídaným názorům; už od dob studií věří v to, že půdu by neměl nikdo vlastnit, ale měla by být užívána pro dobro všech; posléze v rámci vojny zapomíná na čistotu svých úmyslů, žije běžným světským životem, v rámci děje románu dospívá k definitivnímu křesťansky, avšak necírkevně ukotvenému světonázoru.

Rodina knížete – tety, sestra, švagr.
Známí knížete - příslušníci aristokratických rodin, bývalí kamarádi z vojska.

Jekatěrina Maslovová – Kaťuša – dívka narozená z nemanželského vztahu matky volných mravů, vychovávaná tetami knížete Něchljudova, sama se stávající prostitutkou a posléze trestankyní.

Vesničané, správci knížecího majetku, příslušníci moci soudní, zaměstnanci vězení, vězni, revolucionáři – političtí vězni atd.

Místo: Rusko

Čas: konec 19. století

Citáty

Spoiler alert. Myšlenkové vyústění románu:

A Něchljudovovi se stalo to, co se často stává lidem žijícím duševním životem. Stalo se to, že myšlenka, která mu zpočátku připadala zvláštní, paradoxní, ba jako žert, častěji a častěji nalézající v životě potvrzení, náhle se mu ukázala nejsprostší nepochybnou pravdou. Tak mu teď byla jasná myšlenka o tom, že jediný nepochybný prostředek spasit se před hrozným zlem, jímž lidé strádají, spočívá pouze v tom, aby se lidé uznávali vždy před Bohem vinní a proto neschopní jak trestat, tak i napravovat jiné lidi. Teď mu bylo jasné, že všechno to strašné zlo, jehož byl svědkem ve vězeních a žalářích a klidná sebedůvěra těch, kdo toto zlo prováděli, pocházelo pouze z toho, že lidé chtěli dělat nemožnou věc: sami zlí napravovat zlo. Hříšníci chtěli napravovat hříšníky a mysleli, že toho dosáhnou mechanickým způsobem. Ale ze všeho vzešlo pouze to, že lidé po tom toužící a ziskuchtiví přijali za své povolání i toto domnělé trestání a napravování lidí sami se zkazili v největší míře a bez přestání kazí i ty, které mučí. Bylo mu teď jasné, odkud je všechna ta hrůza, již viděl, a co se má dělat, aby byla odstraněná. Odpověď, kterou nemohl najít, byla tatáž, kterou dal Kristus Petrovi: aby bylo odpouštěno vždycky všem, bezpočtukrát odpouštěno, protože nejsou takoví lidé, kteří by sami byli nevinní, aby tedy mohli trestat nebo napravovat. (s.503-504)

Vlastní názor

Hlavním vyzněním knihy z mého pohledu je oslava opravdové osobní víry v Boha a také božího záměru se zemí a lidmi (v opozici k nesmyslnému a Kristově učení neodpovídajícímu chování církve).

Autorovo pojetí mi připadá smysluplné i srozumitelným a názorným způsobem podané.

Tolstoj silně kritizuje poměry svého současného Ruska – nemorální, avšak všeobecně přijímané konvenční chování lidí na různých postech (zejména v prostředí soudů a vězení), včetně způsobu fungování církve. Ukazuje jiný pohled na lidskost a razí hlavní myšlenku – kdo jsme, abychom soudili? Kterak jedny lidské bytosti si mohou osobovat právo soudit jiné?

Východiskem pro život je pak Tolstému pozice odpouštení – ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát dle Ježíšova naučení máme odpustit svému bratrovi...

Velmi inspirativní čtení, které doporučuji každému zralejšímu čtenáři. Sama jsem si na ně počkala až doteď. A jsem ráda, že jsem se o tuhle knihu nepokoušela v sedmnácti, kdy bych ji asi nedokázala docenit. Ve čtyřiatřiceti jsou mi závěry knížete Něchljudova blízké a dívám se na ně s obdivem a touhou nacházet pro jejich uplatňování místo ve vlastním životě.

Kam dál?
Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina
Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky

#MeToo - Už mi to docvaklo

Tak už mi docvaklo, o co jde u #MeToo.

Brzo.

Celou dobu jsem žil v mylném domnění, že jde o zlatokopky, kterým neklaply plány a mstí se. Nebo o zvlčilé baliče, kteří zneužívali své moci či omámení obětí.

Byl jsem vedle jak ta jedle.

Oči mi otevřel celkem zdařilý seriál The Morning Show.

Jestli ho chcete sledovat, raději dál nečtěte, spoiler!

Na služební cestě došlo k techtle mechtle TV moderátora a jedné slečny z týmu.

Nebyla jeho přímou podřízenou. Nebyla opilá. Nic od něj nechtěla vydyndat. Nijak k němu nevzhlížela. Balič byl maximálně korektní.

Slečna s ním šla dobrovolně a ráda na pokoj.

Následně proběhlo úplně normální intimní sblížení. Žádný náznak problémů. Ani pokus o výmluvu. Pohoda jazz.

Jenomže slečně se to po čase rozleželo.

A byla z toho fakt špatná. Uvědomila si, že to vlastně celé nechtěla. Už na cimře u moderátora na tom byla (dle následného vyprávění) psychicky velice zle.

On ovšem neměl možnost, jak cokoli poznat.

Tudíž hlavní sdělení #MeToo pro ženy vnímám takto:

Mějte odvahu říci ne! Je to milionkrát lepší než udělat blbinu, které pak budete litovat.

A pro muže:

Skvělý balič může hodně uškodit. Pánové, kroťte se!

Chvilka opravdovosti

Občas si udělám čas a naladím se na to, jak se fakt cítím. Leckdy mi pak začne hrát v hlavě nějaká písnička. Stává se vám to taky? Je to ten moment, kdy jste k sobě upřímní, kdy neblokujete proud svého prožívání umělými myšlenkovými zastaveními a přerámováními, kdy se nesnažíte cítit se jinak, protože se to tak má nebo je to tak lepší.

Prostě jen zůstanete sami sebou – se sebou. Je to dobrej zážitek. Doporučuju. Protože jedině, když se svým prožíváním zůstaneme, i když je nepříjemný, může se pak transformovat a je možný se posunout zas někam kousek dál.

Abyste viděli, jakej jsem blázen a nakolik jsem mimo, dám Vám sem kousek textu, který se mi začal takhle vyjevovat dneska.

Brontosauři, skladba s názvem Rok 94. Doporučuji si i pustit, ať slyšíte melodii:


Moudrost je hloupost, co vymyslel někdo,
aby se lidé mohli trápit jen,
čím toho člověk ví víc, tím smutnější mu připadá svět,
jak bezohledně jednoduchost blaženě spí,
šťastná, že neví nic,
lemtá si svou skleničku a na mastnej stůl
hlava padá, co asi říct?

Že hvězdy za noci když na nebi svítěj',
můžeš si číst z jejich krásných jmen,
a z knížek básníků že voní to krásou, když verše zní,
že v podvědomí máme všichni jasnej cíl:
pomáhat a v ústraní být (stát),
že láska je to jediné, s čím přežít se dá,
a bolest přijde, když nejde žít...

Co víc říct. Dala bych si cigárko a skleničku.

Ta písnička pak pokračuje úvahama o posledním soudu. Jsme to, co volíme. Jsme to, co děláme. Jsme to, o co se snažíme, k čemu směřujeme, čemu dáváme vzniknout... Pokračujeme.

Jestli to má nějakej smysl a jestli jsme to dělali dobře se dozvíme asi potom tam...

Proč nemá stát financovat kulturu

Nejdřív na Twitteru pochválím ministra Zaorálka. A pak napíšu článek, jak stát nemá financovat kulturu.

Ještěže to nikdo nečte :)

Kultura musí být blízko lidem.

Vezměme balík peněz, který dává stát na kulturu a přerozdělme ho krajům, městům, obcím dle počtu obyvatel. Každý rok navyšme o % inflace.

Tady se také ukazuje, jak velkou chybou bylo ustavit kraje.

Kulturní život probíhá povětšinou v rámci okresu. Cestování domů nad ránem nepatří k běžnému uměleckému zážitku.

Ideální by bylo distribuovat peníze na kulturu po okresech. Ale rozumím, že jim schází aparát.

Vstupné musí zůstat tam, kde bylo vybráno.

Co se týká živého umění, tak (krom akcí typu festivaly) tvoří vždy většinu obecenstva místní. To, že chachar z Ostravy navštíví párkrát za život Národní divadlo je sice fakt, ale jeho kulturní každodennost leží jinde.

Praha má obrovskou spoustu peněz. Neví, co s nimi. Válejí se na účtu. Bez problému zvládne ufinancovat kulturní instituce na svém území.

O podpoře filmu rozhoduje rada moudrých, jejichž jména si můžete vygooglovat. Byl bych daleko raději, kdyby s veřejnými penězi zacházeli (prostřednictvím svých poradních orgánů) zvolení politici. Ideální praxe? Ať podpoří konkrétní film třeba částkou 30 000 000,- město Brno. Když to bude pitomost, primátor bude za hňupa.

Památky generují přidružený ekonomický profit také v rámci okresu. Těžko někdo navštíví během sobotního výletu třeba Svitavy a pak ještě, když už je to v rámci stejného kraje, také Pardubický zámek. Okresy pozbyly významu, starat se musí obce.

S památkami, muzei , galeriemi atp. souvisí také možnost několikrát do roka vyrazit aspoň na pár dní a najít rozumné ubytování. Což je většinou problém. Lidi raději 150 kilometrů odřídí, než by platili za nocleh. Výrazně ušetří. A druhý den už nic nenavštíví.

Ať je zde celostátní přísný dohled nad dodržováním pravidel. Ale financování kultury je třeba předat místním.

Nerozumím, proč o lokálních záležitostech rozhodujeme na celostátní úrovni. A to se netýká jen kultury.

Pražáci si něco kompenzují? :)

Stojí za přečtení:
Kultura - Absence vzácnosti zabila zájem lidí i kvalitu (listopad 2012)

Vídeň vlakem - 2 dny: Co ano, co ne

Do Vídně jsme se vypravili vlakem, přímých spojů tam jezdí nejen z velkých měst hodně.

Naivně jsme přišli na pokladnu a koupili si lístky. Byly brutálně předražené. Představte si příšerně předražené a vynásobte dvěma.

Takže nakupujte s předstihem jízdenky na konkrétní vlak. Kdo nemůže přes Internet, ať určitě vyrazí na nádraží o x dní dřív koupit lupen. Vyplatí se to.

Vystoupili jsme na hlavním nádraží.

V infocentru vyzvedli mapu a další více či méně užitečné papíry.

Váhali jsme, zda koupit speciální kartu, která zahrnuje MHD a nejrůznější slevy. Nakonec zvítězila 24 hodinová jízdenka. Karta by se vyplatila po absolvování více než 5 vstupů nebo při svezení kočárem.

Nejdřív jsme navštívili horní Belvedere. Je totiž kousek od nádraží. Skvělé staré obrazy a taky modernější skvosty. Samozřejmě tam mají šatnu.

Mimochodem, šatnu měli všude. Je zbytečné platit za úschovnu zavazadel. Stačí vyzvednout před zavírací hodinou.

Pak jsme hodili věci na hotel a zamířili na krátký okruh v Schonbrunnu. To je jiné kafčo než náš skromný Pražský hrad. Samozřejmostí je výklad v češtině, což ostatně platí u velké části vídeňských pamětihodností.

Druhý den jsme si dali po ránu park. Nádherný.

A pak vyrazili do centra.

Kde jsme udělali chybu s Mozartovým domem. Žil tam. Nedochovalo se nic. Neví se, k čemu která místnost sloužila. Jsou tam jen kopie odjinud a trapné pokusy o multimediální prezentaci. Slabota.

To Albertina byl jiný zážitek. Skvělí impresionisti. A nejen oni.

Stihli jsme i Sacher v Café Hawelka a pravý Vídeňský řízek u Valenty. Pozor, inspirováni Babicou ho jinde často nabízejí kuřecí či vepřový.

Resumé?

Kupte si lístek na vlak dopředu a vynechejte Mozartův dům. Vídeň na skok pak nebude mít chybu.

Další tip na výlet:
Krakov, město polských králů - Navštívit nebo ne?

Einstein a relativita dle TV seriálu

Každý autor jednou narazí, co se kvality tvorby týká, na dno.

Já právě teď.

Budu totiž psát o fyzice. Měl jsem ji začátkem 90. let jako předmět na základní škole.

Dále mé znalosti pocházejí ze sci-fi.

A co se týká aktuální úrovně poznání, žiju v domnění, že při hledání podstaty všeho nebyla nalezena žádná základní částečka, ale bylo objeveno, že není nic.

Tož, jak jsem to pobral ze seriálu Génius - Einstein?

Čas není absolutní.

Ilustrováno na příkladu dvou od sebe vzdálených naprosto současně šlahnoucích blesků a jedoucího vlaku. Pozorovatel stojící opodál vidí oba blesky současně. Pokud vlak valí rychlostí blížící se rychlosti světla a 1. blesk sjede na úrovni dalšího pozorovatele ve vlaku, uvidí on 2. vzdálený blesk později, ačkoli udeřily současně.

Jel-li by vlak nadsvětelnou rychlostí, neviděl by 2. blesk pasažér nikdy. Světlo by ho nedohnalo.

Nějak nepobírám, co mají tyto hrátky společného s tím, že oba blesky sjely ve stejný okamžik.

Připadá mi to podobný princip jako blesk a hrom. Obojí uhodí +- současně. Zvuk letí pomaleji. Nejdřív uvidím blesk, pak uslyším hrom.

Zrychlení a gravitace souvisí

Zůstalo mi skryto, proč je tato myšlenka geniální.

Čím z větší výšky padám, tím padám rychleji. Až do určitého momentu, od kdy je rychlost konstantní.

V seriálu ilustrováno na výtahu, kde si Einstein uvědomil, že jel-li by výtah dolů stejně rychle, jako by on (uvnitř) padal, nic by nevážil, poletoval by. A kdyby kabina extrémně rychle valila nahoru, vážil by víc.

Krom vlivů gravitace mi při těchto úvahách scházel vliv odporu vzduchu. Nebo jsem to nepobral?

Seriál Génius - Einstein si určitě pusťte.

Můžete pak taky humpolácky mudrovat o fyzice :)

Den města ve Vítkově = Velice podařená akce

Manželka projevila přání zajít na koncert Xindla X. Ukázalo se, že krom narozeninového vystoupení letos nekoncertuje, akorát obráží festivaly.

Začal jsem pátrat, který navštívit.

Nemáme rádi monstrakce. Zvítězil Den města ve Vítkově. Ubytování v místě nebylo k dispozici, utábořili jsme se tudíž v nedalekém Fulneku.

Byla to naše premiéra, obě města jsme navštívili poprvé.

Ve Fulneku jsme se ubytovali v místním kulturním centru. Prošli jsme střed města, kde nás zaujalo zajímavě řešené náměstí a církevní památky nad ním.

Večer jsme zakotvili v Hospodě u Fojtíků. Točili skvělý Radegast 12ku. K jídlu jsem si dal žebra. Byl jsem varován, že jich bude málo. Čekal jsem tudíž pár kostí, ze kterých budu ohlodávat kousky masa. Místo toho jsem dostal dobře propečený bůček s kostí. Obsluha příjemná, atmosféra dobrá, fajn posezení.

Druhý den jsme se vydali do Příbora, kde jsme navštívili Freudův rodný dům. Popravdě, žádný zázrak. Ještěže jsme necestovali daleko.

A odpoledne hurá směr Vítkov.

Město Vítkov nemá ani 6 000 obyvatel, taková větší dědina.

Očekával jsem tudíž vesnickou zábavu s hnusnou desítkou a občerstvením ve formě přepálených klobás či obdobných dobrot.

Příjemným překvapením byl už samotný sportovní areál. Valili jsme oči. Mnohá krajská města mohou závidět. Poblíž nás navíc zaujal krásný parčík.

Na místě akce pak příkladné čisto a spousta stánků se vším možným občerstvením. Božský Radegast 12ka za lidových 31 korun, nejrůznější drinky, zákusky, grilované ryby, kuřecí stripsy... Plus spousta atrakcí pro děti. Bylo jasné, že nejsme ve vidlákově.

Když jsme usedli na tribuně, bylo kolem 16:30. Zrovna zpíval Jarda Filgas. Na takového umělce trochu brzo. Těžké retro. Jardovi táhne na 50 a vypadá skvěle.

Následoval jazzík.

A pak lokální kapela Generace 75. Číslovka značí rok založení skupiny. Už při první skladbě Smoke on the Water mi spadla čelist. Pánové byli úžasní.

Potom Xindl X. Když vystupoval z káry, tvářil se jak pátý z Beatles. Ale koncert si viditelně užil. Stejně jako publikum, které mu zobalo z ruky.

Spokojeni jsme si objednali jediného místního taxikáře. Po cestě do Fulneku nás překvapil sdělením, že některým místním se zdálo vstupné moc drahé.

Posuďte sami. V předprodeji stál lístek 120 korun, na místě 200, důchodci a děti s výraznou slevou. Co jste za tyto peníze (mimo jiné) dostali? Akce začínala ve 13:00. Trvala do noci. V programu si vybral opravdu každý. Pro drobotinu Čiperkové, nejstarší generaci potěšil jazz, tu prostřední bigbít a bluesrock. Korunováno hvězdným Xindlem X.

Obrovská pohoda, žádné fronty. Organizátoři vše zvládli na výbornou.

Třeba dáme příští rok repete.

Michael Jackson zakázán, na řadě je Rock'n Roll

Po řádění mediální inkvizice ve filmové branži zde máme první zakázanou hudební megastar.

Rozhlasové a televizní stanice po celém světě vyškrtávají ze svých playlistů Michaela Jacksona. Mrtvého nelze pohnat před soud, je to tedy pouze na základě podezření.

Ať už to bylo jakkoli, na příkladu krále popu je krásně vidět, jak se svět změnil.

K horšímu.

Zakazovat umělce na základě domnělých či opravdových poklesků?

Dříve tak postupovaly totalitní režimy.

Třeba komunisté za dob normalizace. Tehdá se z neznámého zdroje vynořily pornografické fotky Marty Kubišové. Dnes je nelze dohledat. Každopádně pamětníci se shodují, že šlo o podvrh.

Svobodný svět toleroval i takové zrůdy jako byl Charles Manson, který měl jako vůdce sekty na svědomí 7 životů.

Jeho hudební tvorba nevalné kvality je stále k dispozici.

Začátkem devadesátých let použila Mansonovu píseň skupina Guns N' Roses na svém albu The Spaghetti Incident?. Aby ještě víc provokovali, zapomněli ji uvést v seznamu skladeb.

Přišel bojkot? Zakazovalo se přehrávat skladby v rádiu? Vypustila MTV jejich videoklipy?

Nikoli. Došlo pouze na pár udivených dotazů od novinářů.

Michael Jackson je první vlaštovkou.

Cenzoři už si brousí nože na rockové muzikanty. Až to rozjedou, nastane teprve správný fičák.

Například u nás definuje trestní zákoník v § 185 odst. 1 znásilnění takto:

Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Euforie po koncertě, povolené i nepovolené návykové látky v krvi, zbožňovaný idol. Bezbrannost jako vyšitá.

Nelze se domnívat, že globální hvězdy byly po příletu do každé země instruovány, jaký je zde minimální věk pro legální sex se ženou či mužem.

Je jen otázkou času, kdy se začnou oběti rozpomínat a spustí se lavina.

Kam dál?
Jsem moc rád, že jsem byl mladý v 90. letech
Kníže pornofolku Záviš - 3 písničky z YouTube

Michal Viewegh – Hyenismus

Jak se někteří lidé chovají k Michalu Vieweghovi?

Tady je slovo hyenismus na místě.

Pan Viewegh byl pozván do Brna, aby několik dní učil budoucí hvězdy české literatury psát. Nebyl spokojen s ubytováním a celkovou koncepcí akce. Odjel tedy po prvním noclehu. Honorář nedostal.

Dle pořadatele bylo ubytování a vše ostatní v pořádku, účastníkům vrátil peníze, tudíž nebylo z čeho vyplatit pana Viewegha.

Nad celým příběhem zůstává rozum stát.

Pokud se zeptáte obyčejného člověka na 3 naše současné spisovatele, jméno Michal Viewegh padne téměř ve 100 % případů.

Pozvete-li si top sportovce, hudebníka, spisovatele nebo třeba politika, je jasné, že musíte zařídit top ubytování.

Nemusí to být rovnou prezidentské apartmá. Ale také ne zařízení jako pro středně příjmového neznámého. Obzvlášť dorazí-li celebrita (stejně jako v tomto případě) s potomstvem.

Michal Viewegh se pořád ještě nedal do pořádku po úprku z hrobníkovy lopaty. Možná nebude už nikdy jako dřív.

Ostatně tady je české zdravotnictví ve středověku. Zachrání i téměř beznadějné pacienty. Zajistí vyléčenému relativní komfort. A pak bohužel skončí. Nikdo systematicky nepracuje na návratu k předchozímu stavu.

O tom, v jaké je Michal Viewegh kondici, se můžete přesvědčit každý týden v příloze Lidových novin, kam pravidelně přispívá.

Je zřejmé, že devadesátiminutovou přednášku před vzdáleným davem dá. Charisma mu zůstalo. Také je zřejmé, že několikadenní akci pro hlouček studentů nedá.

Organizátor musí být (i s ohledem na zajištěné ubytování) pěkný blb, člověk naprosto neempatický a krutý.

To lze říct také o bývalém nakladateli Michala Viewegha, který dal do prodeje obří množství jeho knih za zlomek obvyklé ceny.

A v podobném ranku se pohybuje i bývalá spisovatelova životní partnerka. Nechová se adekvátně stavu svého ex.

Ať už vám, lidi, provedl Michal Viewegh cokoli, uvědomte si, že není a možná už nikdy nebude zdravotně v pořádku. Bojuje, jak umí. Nechce škodit, ale občas škodí. Nemá věci pevně v rukou.

Už to není ten Michal Viewegh, jako býval dřív.

Čtenářský deník - Sestry Brönteovy

Nedávno jsem dostala chuť půjčit si nějaký ženský román. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě nečetla klasiku s názvem Na větrné hůrce. Tenhle strhující příběh mě přiměl zjistit si o jeho autorce více. Poznatky z tohoto výletu do viktoriánské Anglie jako mozaika skládají dnešní článek.

Životy sester Brönteových

Spisovatelky Charlotte (*1816) , Emily (*1818) a Anne Brönteovy (*1820) se narodily jako poslední děti pastora Patricka Brönte a jeho ženy Marie Branwell.

Vyrůstaly v severní Anglii společně s bratrem Branwellem. Dvě jejich starší sestry zemřely v internátě, proto byly vzdělávány v domácím prostředí. Jako dívky ze spíše chudých poměrů pracovaly, pohybovaly se zejm. v odvětví vzdělávání - působily jako vychovatelky, učitelky, dokonce založily vlastní školu. Kromě toho byly literárně činné. Všechny zemřely na plicní choroby ještě před dosažením čtyřiceti let.

Emily Brönteová - Na větrné hůrce

Dramatický příběh plný lásky, a zrady, touhy, nedorozumění a bolesti. Odehrává se v severní Anglii v podstatě pouze v mezích jediného panství. Hlavními hrdiny jsou děti největšího pána (sedláka) v kraji. Hodný muž jednou domů z města přinese nalezeného chlapečka, kterému nikdo jiný nechtěl pomoci. Tato skutečnost je namísto obvyklého a předvídatelného vývoje záležitostí na statku hybatelem mnoha zvratů. Sledujeme vztahy nejstaršího syna Hindleyho, jeho sestry Kateřiny a přineseného Heatcliffa s dětmi ze sousedního domu Edgarem a Isabelou. Ve druhé generaci pak Kateřiny ml., Lintona a stále hlavního hrdiny Heatcliffa, emotivního, rozervaného a obtížně pochopitelného muže, až do jeho smrti. Vše v povětšinou ponurých kulisách nevlídného podnebí anglické vysočiny.

Román pro mě znamenal intenzivní čtenářský zážitek, doslova mě pohltil. Rozhodně stojí za pozornost, ačkoli místy se mi jednání a prožívání postav jevilo až zvrácené. 

Charlotte Brönteová - Profesor

Jestliže Větrná hůrka je rychle plynoucí proud, kde voda rychle a dramaticky skáče a stříká přes kameny, Profesor je klidně plynoucí, neuspěchaný potok, který se ve výsledku vlévá do předvídaného a vytouženého moře. Je rozvláčnější, zahrnuje více postav, má snahu více vykreslit osobnostní vlastnosti, nepostrádá určitou metodičnost. Ke čtení jsem se zejména zkraje musela trochu nutit, román ve mně ale zanechal ve výsledku příjemný zážitek. 

Film Sestry Brönteovy - André Téchiné (1979)

Snad právě v tomto filmovém díle jsou nastíněny odpovědi na otázku po rozdílech mezi sestrami Brönteovými. Charlotta jako prahnoucí po vzdělání a více otevřená vůči společenskému kontaktu, Emily jako divoká růže, vzdálená a toužící spíše po osamělém klidu bez lidí, nejméně literárně úspěšná Anna jako dívka s nejvíce jemnými, až roztomilými povahovými vlastnostmi. S pseudonymy Currerr, Ellis a Acton Bell, které začínají prvním písmenem ze jména té které sestry, Ve filmu se více dozvídáme i o bratrovi dívek Branwellovi, který měl podobnou kariéru jako dívky- učitel a umělec. Svoje zdraví však přes to, že jemu jako muži by dostupné větší možnosti, podlomil jako první a zemřel v souvislosti s užíváním návykových látek. Zhlédnutí filmu určitě nebyl promarněný čas, zaujalo mě zejména sugestivní obrazové i hudební zpracování.

Sestry Brönteovy jsou v každém případě inspirativní kapitolou literární historie. Už jen v tom ohledu, čeho všeho dosáhly, a to i přes pro ně nevýhodně nastavené společenské konvence a nedlouhou dobu, kterou na tomto světě strávily.

Jejich odkaz pro mě tkví především v odvaze, vytrvalosti a nezdolnosti. Zkrátka komu čest, tomu čest. 

Pozn.: Životopisný film o sestrách Brönteových byl natočen již v roce 1946 pod názvem Devotion režisérem Curtisem Bernhardtem, je ale obtížně k sehnání.

Ortel nad Slavíkem

Není třeba připomínat skandály, které Slavíka provázely dávno před vzestupem skupiny Ortel. Slavík ze skandálů dlouhodobě žije. Nebylo-li by skandálů, těžko by někoho zajímalo, zda opět vyhraje Mistr a zda se tentokrát osobně dostaví.

Je dobře, že Slavíka máme.

Populární hudba je významnou součástí kultury. Obklopuje nás možná víc, než si sami uvědomujeme. Formuje názory a módní trendy, ta inteligentnější nastoluje témata.

Účastnit se každoročně galavečeru, kam přijde smetánka smetánky a jsou dekorováni šampioni, by mělo patřit k bontonu.

Problém je, jak určit vítěze.

Odborná kritika je málo lidová, což by nebylo tak velkým problémem jako zub času, který jejím minulým ortelům mnohdy nedal za pravdu.

Anketa oblíbenosti je ošidná.

Chcete-li, aby byla vypovídající, máte 2 možnosti:

1) Přimějete stovky tisíc lidí hlasovat

V minulosti se to nejednou podařilo. Slavík tím získal punc národní události a byl plus minus skutečným odrazem obliby.

V takovém počtu hlasů se ztratí koumáci, kteří chtějí zmanipulovat výsledek. Na vítězství jim nestačí síly, dav je ubije čepicemi.

Dnes, kdy posluchači pro své (kdysi opravdové) miláčky nejsou ochotni obětovat téměř nic, přiměje k masové volbě snad jen slosování o deset či více milionů korun.

2) Uděláte sociologický průzkum

Vyberete reprezentativní vzorek z populace nad 10 let věku (odhaduji, že kolem 2 000 respondentů bude stačit), přeptáte se a získáte jasný přehled o tom, kdo je nejpopulárnější.

Prestiž Slavíka se dotkne hvězd.

Manipulace s hlasováním bude vyloučena. Nevznikne pouhý přehled oblíbenců těch lidí, kteří se rozhodli odeslat svůj hlas. Ovšem je otázkou, co sledovanost.

Slavíka by měl pořádat někdo s mozkem

Když komáři nepředali trofej vítězné Martě Kubišové, Slavíka to nezabilo.

To, že se aktuální pořadatelé rozhodli k obdobnému kroku, svědčí o jejich nevalné inteligenci. Historický kontext je jasný, dopad na skupinu Ortel předpokládatelný.

Zůstane-li počet hlasujících tak malý, že půjde snadno ovlivnit výsledek, bude se letošek opakovat. A bude-li postup pořadatelů stejný, opakovaný vtip už nebude vtipem.

Slavík zhyne.

Snad se tak nestane.

Poznámka:
Zjistil jsem, že články s názvem Ortel nad Slavíkem už kolují Internetem (např. komentář na webu Novinky.cz).

Také Vás zajímá:
HROM revival - Pocta legendárnímu časopisu
Zavřeli kvůli EET hospodu? Zřiďte klubovnu s korkovným

RECENZE - Tichá dohoda: Textově ubohá Hlasitá revoluce

Skupina Tichá dohoda je legendou. V divokých devadesátých letech byla zjevením.

Kapela fungovala jako dobře sehraný orchestr, kytarové riffy byly ostré jako břitva, texty měly co říci. Vše korunovala neopakovatelná zpěvačka Blanka Šrůmová.

V tisku jsem zachytil pochvalné články o aktuálním albu Tiché dohody. Dan Šustr do kapely definitivně začlenil Zuzanu Vintrovou.

Ano, zvuk je jako za starých časů. Skoro. Chybí syrovost, dravost, opravdovost. Zato je zde takové rádobymoderní pokroucení.

Zuzana Vintrová umí zpívat. V rámci každé vesnice umí spousta lidí zpívat.

Bohužel jí schází tah na branku. Nejde po textu (možná ví, proč). Nevěřím jí.

Nicméně hlavní slabina desky je jinde.

Zatímco ve zlatých časech byly texty univerzální, hovořily o životě, vztazích či pocitech, teď se vyjadřují k aktuálním problémům.

Jako zaplacená reklama nějaké neziskovky zní třeba písnička Úvěr. Dluhy jsou špatné, áno...

Zakázaný slova pak naprosto prvoplánově brojí proti politické korektnosti. S českým jazykem zacházejí neobratně, je vidět vynaložení obří snahy na to, aby se text aspoň nějak rýmoval:

Opatrneeeeji,
neřikeeej...

Oni už zapomněli pak dědkovsky zaprděným způsobem tepe do mladých, kteří už zapomněli na rock 'n' roll.

Vrcholem je Jedenáctý přikázání, kde jest zhuštěna snad všechna moudrost světa.

Nicméně publicita dozajista zafunguje, z prodeje alba pár korun bude. Především se opět rozjede mašina na peníze zvaná koncerty.

Třeba i na staré hity dojde.

Ovšem kdo nemá co říci, měl by raději mlčet. Tichá dohoda by byla daleko přijatelnější jako vlastní revival než je jako hlásná trouba pozdě zmoudřelého rockera Šustra.

Pokoru a čas. Pak bude líp. Snad.

Kam dál?
Filmy a hudba na mobilu: Úžasný kulturní zážitek
Tomáš Klus: Něco jako Nohavica

5 důvodů, proč nesledujeme televizi

Pokud čekáte pseudointelektuální žvásty o tom, jak jsme vyhodili z obýváku bednu a teď sjíždíme televizní obsah na miniaturních monitorech, nedočkáte se.

Nesledujeme televizi jako médium. Jsme s manželkou fanoušky kvalitních filmů a seriálů. Vesele stahujeme. To nejlepší pak pouštíme přes HDMI kabel na pěkné velké obrazovce.

České televize nás bohužel vyštípaly z řad svých diváků. Krom příležitostné návštěvy Otázek Václava Moravce a pravidelného užívání si Ligy mistrů je pro mě televize mrtvá.

Kvůli přemíře reklamy skuhrat nebudu. Jaké jsou další důvody?

1) Naprosto šílené vysílací časy

Dobré pořady běží pozdě večer a končí v noci. Jako zářný příklad dávám dlouhodobě úspěšný cyklus Americké nezávislé léto. Náročnější divák zřejmě dle tvůrců programových schémat buď nepracuje nebo chodí na devátou.

Vstávám v šest. Čučet do půlnoci, pořešit hygienu a ulehat kolem půl jedné zkrátka nejde.

2) Příšerný dabing

Neovládám žádný cizí jazyk. Ale umím číst.

Udržet kvalitu dabingu při kvantech pořadů, které se namlouvají, není reálné. I kdyby měli všichni dobrou vůli. Což nemají.

Kdo je aspoň trochu citlivý, musí vnímat propastný rozdíl mezi originálem a tím, co na první dobrou páchají stachanovci českého dabingu.

3) Chybějící kontinuiuta

V televizi doběhne řada seriálu. Ač jsou už dávno natočené řady další a tvorba českého znění je možná ze dne na den, na pokračování se většinou čeká měsíce. Často marně.

4) Chaos v programech

V ČR máme desítky televizních stanic. V hlavním vysílacím čase a okolí běží každý den stovky pořadů.

Z tištěných ani webových programů se přehledně nedozvíte, co stojí za sledování. Trávit drahocenný čas jejich študováním plus následným lustrováním nabídky přes CSFD se mi ani v nejmenším nechce.

5) Zprávy jsou dlouhé jak týden před výplatou

Internetové zpravodajství má velkou nevýhodu v tom, že člověk rozklikne jen to, co ho zajímá. Logicky pak ztrácí přehled.

Hlavní televizní zprávy naneštěstí nabobtnaly do stopáže, která je z mého hlediska činí naprosto nesledovatelnými. Za běžný den se toho zas tolik nestane.

Ideální jsou půlhodinové Polední zprávy na ČT, ale to bych musel být rentiérem.

Kam dál?
Awkward a Girls - 2 seriály o holkách s malýma prsama
Cizinka - Seriál, který mě uhranul

To jsou ale paradoxy, pane Rejžku, že?

Jan Rejžek je nesmlouvavým hudebním kritikem. Ve svém životě (jak o něm kdosi trefně napsal) pochválil snad jenom Pink Floyd, a to z mladické nerozvážnosti.

Stejně přímočaře jako k muzice se pan Rejžek vyjadřuje také k celospolečenskému dění. Sám sebe označuje jako příslušníka pražské lumpenkavárny. Každý týden se těším na jeho drsné Poslední slovo v Lidových novinách.

Protože mám Jana Rejžka rád, dovolím si ho třikrát pošťouchnout.

1) Milovaná Slavia, nenáviděný Zeman

Pan Rejžek se často rozplývá nad tím, jak se aktuálně daří fotbalové Slavii Praha.

Zároveň peskuje Miloše Zemana za to, že je příliš servilní k čínským papalášům. Ovšem pokud by jim Zeman nelezl do zadku, Rejžek by se nemohl radovat z úspěchů milovaného klubu. Vzpomeňme na trapné sezóny před přílivem čínských peněz.

Rejžek podporuje Slavii, tzn. podporuje čínskou investici. Ale plive na toho, kdo ji zařídil.

2) Poslechové pořady díky komárům

Jan Rejžek objíždí republiku s poslechovými pořady, má jich na kontě stovky.

Nevyhýbá se novinkám. Ovšem pouští především interprety, kteří nebyli před rokem 1989 u našich soudruhů příliš oblíbeni.

Nedostupnost nosičů v běžné obchodní síti způsobila, že šlo o srdcovou záležitost, lidé muziku společně poslouchali, tajně si ji půjčovali, kopírovali, pokoutně prodávali.

Hudba byla něčím víc než jen hudbou.

A proto má dnes pan Rejžek úspěch s poslechovými pořady.

3) Estébák nejúspěšnějším porevolučním písničkářem

Jan Rejžek často vytýká Jaromíru Nohavicovi spolupráci se Státní bezpečností.

Právě Nohavica jako jediný z písničkářů komunistické éry důstojně zvládl příchod nových časů. Dodnes jeho tvorba snese přísnější měřítka. Samozřejmě nahrál i spoustu kýčovitých nebo pitomých songů, ale také umí jít do hloubky a reflektovat současné dění.

Otázkou zůstává, nakolik byla spolupráce s tajnou policií příčinou Nohavicova (dávno překonaného) alkoholismu a nakolik ho drásá špatné svědomí. Faktem je, že většina umělců ze sebe vymáčkne to nejlepší, pokud trpí.

Kdo ví, jak by hodnotil hudební kritik Rejžek písničkáře Nohavicu pouze skrze jeho tvorbu.

Dinosaurus Rejžek

Jan Rejžek je pro mě ztělesněním starých dobrých časů, kdy byli kladně přijímáni ti, kteří měli svůj názor, byli sami sebou a neměli strach říct, co si myslí.

Ale doba je jinde. Marta Kubišová to trefně popsala v jednom rozhovoru. Lidé se dnes bojí stejně jako za Husáka.

Až Jan Rejžek nebude, bude mi hodně chybět.

Také Vás zajímá:
Charta 77 versus AntiCharta - NĚKOLIK VĚT o souboji gerontů
Proč nefunguje komunismus? Zničí ho 1 černý pasažér

Renesance - Přelomová epocha euroamerické kultury

Pojem renesance pochází z francouzského renaissance – obrození, obroda, rozkvět. Epocha materiálního, kulturního a ideového vývoje ve 14.-16. století ve většině západoevropských a středoevropských zemí. Je to období, které nastupuje po gotice, svého vrcholu dosáhlo ve 14. století v Itálii, nejrozvinutější zemi té doby. Konec renesance v 16. století souvisí s nástupem feudální katolické reakce, střídá ji baroko.

Renesanci můžeme dělit na ranou (14. stol. - quatrocento), vrcholnou (15. stol. – cincocento) a pozdní, která je ve výtvarném umění pojmenovávána jako manýrismus. Jinak byla renesance poměrně jednolitým proudem, který na různých místech vykazuje podobné znaky. S jejím nástupem, trváním a zánikem souvisí dvě historické události – roku 1453 byl Cařihrad dobyt Turky, čímž končí dominance Byzance na Balkáně. Roku 1517 teze Martina Luthera a příklon velkého počtu západních křesťanů k reformaci rozštěpí římskou církev, což vede v podstatě k ústupu renesance způsobenému nástupem velkých teologických rozporů způsobujících občanské války a jiná krveprolití.

Renesance je obdobím tradičních monarchií, v nichž se obyvatelstvo dělí na tři stavy: šlechta, měšťanstvo a nevolníci. Nevolníci - vlastněni šlechtou, neměli v podstatě žádná práva. Měšťanstvo je právě vznikající vrstvou, která stojí za rozvojem měst v tomto období. Jsou svobodní a živí se řemesly a obchodem. Šlechta, jejímž členem se člověk mohl stát jen dědičně, případně sňatkem s některým jejím členem, podléhá králi, který přiděluje majetky i tituly. Renesance je obdobím velkých zeměpisných objevů (1492 – Kolumbus – Amerika, Magalhaes – 1519-1522 - obeplutí zeměkoule), pokroku vědy i techniky (1450 – knihtisk), rozvoje matematických a experimentálních metod studia přírody i vesmíru (Galileo Galilei – zdokonalení dalekohledu, kulatost Země, Mikuláš Koperník – heliocentrismus, Giordano Bruno – představa nekonečnosti vesmíru, Slunce je jen jednou z mnoha hvězd), rozvoj anatomie a lékařství a dalších věd.

Renesance je obdobím odvratu od gotického ideálu Boha, je pro ni typický antropocentrismus. Člověk je stvořen k obrazu božímu, je dobrý, má řadu schopností poznávat a tvořit, a tak je na špičce jeho hodnotové orientace místo víry snaha o pravdivé poznání světa (=věda), umění se z oslavy boží dokonalosti stává spíše oslavou pozemského života. Charakteristický je světský protifeudální a protiteologický humanismus, který přinášel a zpřístupňoval hodnoty světské antické kultury a filozofie. Renesance zasáhla do všech oblastí života – je patrná v architektuře a výtvarném umění (techniky: olejomalba, sgrafito, štuk, bronz, terakota, fajáns, sklo, dochází k znovuoživení podobizny, aktu, krajinomalby, zátiší, jezdeckých pomníků, náhrobních monumentů, městský palác, zámek, vila, letohrádek, ale i chrámové stavby; zesvětštění a zpohanštění sakrálních témat, heslo: člověk je měřítkem všech věcí), literatuře (odvrat od teologického k světskému myšlení, inspirace antikou a jejími komediemi a tragédiemi, kratší vtipné povídky, světská poezie); v divadle (inscenace antických tragédií a komedií, tvorba podle jejich vzorů, vliv antické tradici patrný i v lidové commedia dell´arte, nové žánry: opera, balet, pastorále; stavba nových divadel), hudba (vokální polyfonický sloh, imitační technika, drobné skladby – frottoly, villanelly, canzonety, dále madrigaly, nástroje – loutna, varhany, virginal).

Hlavním rozdílem mezi renesancí a jí předcházející gotikou je opozice teocentrismus – antropocentrismus. V gotice se člověk před bohem sklání, bojí se ho, stavby sahají až do nebes, na člověka působí monumentálně, je proti nim maličký; v renesanci je člověk sám mírou věcí, rozhoduje podle toho, co vyhovuje jemu, baží po poznání, snaží se obsáhnout co nejvíce znalostí (např. učenec Erasmus Rotterdamský).

Hlavními představiteli renesance byli – ve výtvarném umění: Leonardo da Vinci (malby Mona Lisa, Dáma s hranostajem, Poslední večeře páně), Michelangelo Buonaroti (fresky v Sixtínské kapli – Poslední soud a Stvoření světa, sochy – Pieta, David), Sandro Botticelli (malby Zrození Venuše, Příchod jara), Rafael Santi (malba Sixtínská madona), Tizian (malby Venušina toaleta, Bakchus a Ariadna) v architektuře: Fillipo Brunelleschi (dóm ve Florencii), Leon Battista Alberti, Donato Bramante. V literatuře: jedno z prvních renesančních děl – Dante Alighieri (duchovní epos Božská komedie), poezie: Francesco Petrarca (Sonety Lauře), Francois Villon (Velký a Malý testament, Balada o tlusté Margot), próza – Francois Rabelais (Gargantua a Pentagruel), Giovanni Boccacio (Dekameron), Miguel de Cervantes Saavedra (Důmyslný rytíř Don Quijot de la Mancha), Geoffrey Chaucer – Canterburské povídky, eseje – Michel de Montaigne, drama – William Shakespeare (historické hry: Jindřich VIII, Richard III , tragédie: Romeo a Julie, Král Lear, Hamlet, Othello, komedie: Sen noci svatojánské, Paničky windsorské, Jak se vám líbí, Kupec benátský), Moliere (komedie Lakomec, Zdravý nemocný, Tartuffe), Lope de Vega (Fuente Ovejuna – česky: Ovčí pramen).

Další významné osobnosti: Erasmus Rotterdamský – všestranný vzdělanec, překladatel, spojoval humanistický ideál s hlubokou křesťanskou vírou, dílo – Chvála bláznovství, Thomas More – autor utopistického filosofického díla Utopia, Thomasso Campannela – autor utopistického díla Sluneční stát, Nicollo Machiavelli – pragmatický italský politik – spis Vladař, filosofové Francis Bacon, Thomas Hobbes.

K myšlenkám a postupům uplatňovaným v renesanci se evropská kultura vrátí opět v klasicismu, který stejně jako renesance čerpá prvotní inspiraci z antiky. Mezi renesanci a zmiňovaný klasicismus se vklíní ještě baroko, které znamená návrat k myšlenkovým konstrukcím středověku, k ideálu boha a posmrtného života. V dnešní postmoderní době můžeme najít odkaz snad všech období naší kultury – odkaz renesance hájí například ti, kteří se snaží žít naplno teď a tady, poznávat sebe a svět, jejichž ideálem je sebezdokonalování.

Použitá literatura
1. KOLEKTIV AUTORŮ. Encyklopedický slovník. Praha: Encyklopedický institut ČSAV 1980
2. DEBICKI, Jacek; FAVRE, Jean – Francois; GRÜNEWALD, Dietrich; PIMENTEL, Antonio Filipe. Dějiny umění. Praha: Argo 2001
3. SOCHROVÁ, Marie. Dějepis I v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment 1999

Kam dál?
Čtenářský deník - W. Shakespeare: Romeo a Julie
Paul Verlaine: Podzimní píseň (překlad František Hrubín)