Kruhový objezd na D35 - Brilantní řešení!

Nejen, že stavíme v České republice dálnice pomalu. My je také stavíme špatně.

Jakoby nikoho nenapadlo přemýšlet nad tím, jak budou navrhovaná řešení fungovat v běžném provozu.

Chobotnice korupce, chobotnice stupidity.

Hezké příklady najdeme třeba v okolí Olomouce.

Polem vede dálnice. Kolem žádné stavby. Žádný les. Prostě pole. Najednou bezdůvodné zúžení levého pruhu. Kdo to tam nezná a přehlédne značku, tulí se s kamionem.

Vrcholem je kruhový objezd na D35, jde o opravdu skvělé (možná i ve světě unikátní) řešení:


Zleva nahoře a zleva dole dálnice. Na první pohled jasná dálnice.

Ovšem před kruhový objezdem dálnice dle značek končí, za ním opět slavně začíná.

Odbočky, které jsou na fotce vpravo, vedou k nákupnímu centru a do města. Provoz na nich většinou minimální.

Vlevo dole vidíte část obří kolony, která zde bývá téměř pravidlem.

Pokud kliknete na zdroj ilustračního obrázku (stránka Mapy.cz), můžete se pokochat celou délkou fronty. V tomto případě šlo o krásných 1,4 kilometru.

Rozumím, když se něco opravuje (či nedej Bůh nastane nehoda), vznikají kolony.

Ovšem nerozumím, proč kolony způsobujeme sami třeba tím, že nějací dementi vymyslí, prosadí a postaví kruhový objezd na dálnici.

Vídeň vlakem - 2 dny: Co ano, co ne

Do Vídně jsme se vypravili vlakem, přímých spojů tam jezdí nejen z velkých měst hodně.

Naivně jsme přišli na pokladnu a koupili si lístky. Byly brutálně předražené. Představte si příšerně předražené a vynásobte dvěma.

Takže nakupujte s předstihem jízdenky na konkrétní vlak. Kdo nemůže přes Internet, ať určitě vyrazí na nádraží o x dní dřív koupit lupen. Vyplatí se to.

Vystoupili jsme na hlavním nádraží.

V infocentru vyzvedli mapu a další více či méně užitečné papíry.

Váhali jsme, zda koupit speciální kartu, která zahrnuje MHD a nejrůznější slevy. Nakonec zvítězila 24 hodinová jízdenka. Karta by se vyplatila po absolvování více než 5 vstupů nebo při svezení kočárem.

Nejdřív jsme navštívili horní Belvedere. Je totiž kousek od nádraží. Skvělé staré obrazy a taky modernější skvosty. Samozřejmě tam mají šatnu.

Mimochodem, šatnu měli všude. Je zbytečné platit za úschovnu zavazadel. Stačí vyzvednout před zavírací hodinou.

Pak jsme hodili věci na hotel a zamířili na krátký okruh v Schonbrunnu. To je jiné kafčo než náš skromný Pražský hrad. Samozřejmostí je výklad v češtině, což ostatně platí u velké části vídeňských pamětihodností.

Druhý den jsme si dali po ránu park. Nádherný.

A pak vyrazili do centra.

Kde jsme udělali chybu s Mozartovým domem. Žil tam. Nedochovalo se nic. Neví se, k čemu která místnost sloužila. Jsou tam jen kopie odjinud a trapné pokusy o multimediální prezentaci. Slabota.

To Albertina byl jiný zážitek. Skvělí impresionisti. A nejen oni.

Stihli jsme i Sacher v Café Hawelka a pravý Vídeňský řízek u Valenty. Pozor, inspirováni Babicou ho jinde často nabízejí kuřecí či vepřový.

Resumé?

Kupte si lístek na vlak dopředu a vynechejte Mozartův dům. Vídeň na skok pak nebude mít chybu.

Další tip na výlet:
Krakov, město polských králů - Navštívit nebo ne?

Vyžeňme auta z center velkých měst!

Dnešní doba je zvláštní v tom, že zde máme dle vnímaní velké části lidí politiky, kteří buď mají úplnou pravdu nebo jsou úplní idioti.

Takto svět nefunguje. Zeman, Babiš, Trump, Merkelová, Putin, eurooptimisti, europesimisti, zelení, pravice, levice... Všichni mají názory, které jsou správné a řešení, která fungují. Stejně jako mají pomýlené názory a nefunkční řešení.

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že se dívám na zelené aktivisty velice kriticky.

Ovšem i oni mají svůj kus pravdy.

Například je potřeba s nimi souhlasit, co se týká vyhánění aut z center velkých měst.

V minulých 10 dnech jsem navštívil Prahu a Vídeň. Hlavní dojem z obou metropolí?

Auta, auta, auta. Smrad, hluk, stres, prach.

Vídeň je na tom o malinko líp, v úplném středu jezdí jen koně. V Praze např. pár metrů od Staroměstského náměstí automobilismus jenom kvete.

Nenapadá mě, proč do center měst musí nezbytně jezdit tolik lidí. Třeba v Pařížské ulici doplňují 3x za den do obchodu hodinky?

Moji milí zelení přátelé jsou bohužel při prosazování měst bez aut málo drsní. Navrhují třeba:

- v lichý den jen liché konce SPZ, v sudý den sudé,
- zákaz vjezdu vozů s naftovými motory,
- povolení vjezdu jen pro elektromobily.

Já říkám: Do historického centra velkého města autem nikdo! Jen hromadná doprava, hasiči, sanitka. Nad policií váhám.

Když vynese typan 2 metráky na Sněžku, není sebemenší problém zásobovat obchody pěšky. Aspoň si majitelé zaslouží ty přestřelené ceny.

Automobilisté mají srdce na pravém místě. Správně se ptají, co se spoluobčany, kteří nemohou chodit.

Jedná se o velký problém. Odhaduju, že cca 30% lidí, které jsem viděl v historickém centru vylézat z luxusních aut, pak přesedalo do invalidního vozíku.

Přiznám se, jak tohle řešit, nevím.

Ale na vyhnání aut trvám!

Související text:
Otravné dojíždění, ucpané silnice - Známe viníky

ČD klidně prodají místo, kde zrovna sedíte

To, že občas kritizuju ČD (někdy i trochu drsněji, třeba loňský článek Seznam vlaků, ve kterých Vás České dráhy okradou), značí jediné. Mám je rád.

Jinak bych s nimi nejezdil a šetřil inkoustem na jiná témata.

Místo toho přichází čas na další láskyplné štípance. Tentokrát opět zavlají místenky.

Jak by to mělo být

Vlak odjíždí ze startovní stanice. Všechna sedadla, na která byly zakoupeny místenky s předstihem, jsou označena.

Štítek (či displej s textem) Expresní rezervace informuje, kam možná časem přistoupí cestující s místenkou pořízenou na poslední chvíli.

Neoznačená sedadla jsou volná.

Jak to je

Přijde nějaký sympaťák či sympaťačka:

Dobrý den, mám sem místenku.

Ačkoli není sedadlo nijak označeno a vlak není povinně místenkový, musíte se pakovat.

Co se stalo?

Nastoupili jste třeba v Luhačovicích. Hodinu poté si někdo pořídil místenku na sedadlo, kde vy už se dávno vyvalujete. V Olomouci jdete na stojáka.

Jak to bude

Dle deníku Právo nás čeká v souvislosti s jednotnou jízdenkou skvělá inovace. Místenka půjde pořídit až po nástupu do vlaku.

S trochou fištrónu to lze už dnes, ale budoucnost přinese oficiální posvěcení.

Jak bude vše fungovat v praxi?

Stoupnete si nad požadované sedadlo, pojezdíte prstem po telefonu a oznámíte smolaři pod Vámi:

Dobrý den, právě jsem si sem koupil místenku.

Vybírat flek můžete dle osobních preferencí u okýnka, po směru, vedle někoho vonícího + tak, abyste nevyhodili důchodce, těhotnou, postiženého atp.

Partičky závadové mládeže či odpůrců kohokoli pak mohou šikanovat své neoblíbence tím, že zapříčiní během 15 minut jejich 7 přesunů.

Už se těším. Vy taky?

Seznam vlaků, ve kterých Vás České dráhy okradou

České dráhy používají obdobné praktiky jako hajzlové, kteří okrádají na předváděcích akcích důchodce. Ti chytřejší ze šmejdů postupují v souladu s právními předpisy, přesto se zákazník velice diví, když je nucen platit za to, co nechtěl. Stejně neeticky se obohacuje náš národní dopravce.

Koupil jsem si zpáteční lístek do Prahy. Kdy skončí jednání, jsem dopředu nevěděl. Nic zlého netuše, nasednul jsem v Praze do prvního vlaku IC, který směřoval na východ.

Byl jsem nemile překvapen, když se průvodčí dožadoval 50 korun, protože je vlak povinně místenkový. Samozřejmě jsem odmítl zaplatit, onen dobrý muž se se mnou chvilku dohadoval, pak řekl, že půjde zkontrolovat další cestující a vrátí se padesátku vymoci. Nevrátil se.

U kterých vlaků Vás čeká takové překvapení?

EC 243 Roháče z Prahy ve 13:19 (jede v pátek)
IC 509 z Prahy ve 13:37
IC 513 Opava z Prahy v 16:37

Ex 546 Ostravan z Bohumína ve 3:43
IC 514 Opava z Opavy v 6:02
EC 242 Roháče z Ostravy v 15:53 (jede v neděli)

Na Internetu informace o nezbytnosti mít místenku je. Také v rámci hlášení na nádraží to zmiňují.

Ovšem všechny ostatní spoje označené EC, IC a EX jsou bez povinné rezervace místa k sezení. Vlaky vypadají úplně stejně jako vlaky nemístenkové. Na dveřích vagonu není upozornění.

Jistě, moje chyba, dalo by se říci.

Ale výše zmiňovaný průvodčí se kasal, že včera takto vyzískal od dopředu nic netušících cestujících 1400 korun. Oholil o padesátku 28 lidí.

Naprosto nedostatečná informovanost. Proč České dráhy nezmění názvy těchto vlaků? Proč neoznačí spoj na papíře, který je v okně u dveří vagónu, jako povinně místenkový?

1400 x 4 vlaky za den x 365 dní v roce = 2 044 000,- Kč,
1400 x 2 vlaky týdně x 52 týdnů v roce = 145 600,- Kč,
celkem si tedy národní dopravce přijde ročně na krásných 2 189 600,- Kč.

Vše v souladu s právem, ale v naprostém rozporu s elementární lidskou slušností.

Styďte se a udavte se těmi penězi!

Kam dál?
O dobrodružné cestě vlakem s fanoušky fotbalového Slovácka

Kdo nejvíc prudí na silnicích? Lepiči a zpomalovači

Anžto už půl roku brázdím české silnice a najezdil jsem nějaký ten tisíc kilometrů, troufnu si na článek s řidičskou tématikou.

Co je potřeba pochválit? Dopravní značení. Dle mého názoru je u nás na velice dobré úrovni, umožňuje snadnou orientaci a přizpůsobení jízdy místním podmínkám.

Pochvalu si bohužel nezaslouží ti, kdo mají na starost stav cest. Člověk projede půl republiky a pěknou silnici potká na pár desítkách kilometrů.

Co ovšem v rámci řízení prudí nejvíc, jsou lepiči a zpomalovači.

Lepiči - Asi zastydlí homosexuálové

Znáte je.

Vždycky se Vám nalepí na zadek. Že by snaha ukázat, jak umí na centimetr přesně dobrzdit? Nebo pokus o zkrácení kolony?

Spíš utajované homosexuální sklony...

Zpomalovači - Nutí k riskování

Zpomalovače lze rozdělit do tří kategorií:

1) Cyklisté

Na frekventované silnici, kde se to hemží kamiony, zkrátka nemají co dělat.

2) Kamiony

Přetížené kamiony jsou na první pohled největším problémem při cestování po republice. Do kopce nestíhají, sunou se jako šneci. Z kopce to rozjíždějí vesnice nevesnice. Jeden takový zdrží stovky ostatních.

3) Fanoušci tempomatu

Tihle řidiči osobáků asi nepřekonatelně touží po tempomatu. Jedou pořád stejnou rychlostí, která se obvykle motá kolem sedmdesáti kilometrů v hodině. Obec neobec.

Zpomalovači nejvíc otravují nikoli brzděním dopravy, ale tím, že netrpělivější řidiči riskují při nebezpečných manévrech, kdy se zdržujícího pitomy zbavují, své životy.

Kam dál?
O prolhaném autobusákovi a připosraném studentíkovi
DPMP – Šmejdi řidiči a prokletá SMS jízdenka

Drážďany na otočku: Velká zahrada, Zwinger, vojenské muzeum

Do Drážďan je to kousek.

Ideální se jeví cestovat tam vlakem. Bohužel (jako obvykle při cestách po Evropě) narazily naše představy na cenovou politiku Českých drah.

Nezbylo než jet autobusem, lístek stojí oproti vlaku zhruba polovinu.

Smradlavá Praha

Stačí se projít z Hlavního nádraží na ÚAN Florenc a v plné nahotě vidíme pražský hnus. Ve večerních hodinách si lze na této trase vychutnat téměř reálnou atmosféru ghetta. Bordel, smrad, plno podivných existencí (klasičtí bezďáci jsou mezi nimi ve výrazné menšině).

Pokud by někoho napadlo udělat si rodinný piknik v tamním parčíku, byl by patrně vyexpedován městskou policií rovnou na psychiatrii.

Voňavé Drážďany

Drážďany voní.

Také jsme se pohybovali u nádraží, ale arabáči, černoši, děvky a feťáci nikde. Kampak je asi soudruzi z DDR uklidili?

Všude vládne pohoda a pořádek. Veřejný prostor je využíván lidmi. Když jsme tam byli my, bavili se zrovna v ulicích mládežníci za zvuků techna při akci na podporu přistěhovalců. Přímo v centru jsou všem přístupná sportoviště. Domorodci různých věkových skupin využívají parky k relaxaci, často se válí na luxusním trávníku.

Vojenské muzeum

Nejprve jsme navštívili vojenské muzeum. Čekal jsem malinko víc. Samozřejmě, mají spoustu unikátních exponátů - od V2 v životní velikosti po kabát Hermanna Göringa (musel být ještě výrazně vyžranější než v dobových filmech). Ale všechno působí trošku sterilně a nudně.


Zwinger

V rámci nádherného komplexu Zwinger jsme zašli do galerie starých mistrů. A nelitovali jsme. Mají opravdu exkluzivní sbírku. Snad jen lidí tam nemuselo být tolik.


Velká zahrada

Velká zahrada je prostě úžasná. Oáza v centru velkoměsta dýchá obrovskou pohodou.


Kam dál?
Lednicko-valtický areál: Lepší, než si myslíte

Keukenhof - 3 fotky ze Zahrady Evropy

O možnosti podívat se do Holandska na tulipány jsem snila od svých asi dvanácti let, kdy odtamtud strejda přivezl letáky. Po více než patnácti letech se mi sen splnil - a stálo to za to. Najdete tam skutečně překrásná místa. Věřím, že některé pohledy si zapíšete hluboko do paměti. Alespoň já si tam pěkně doplnila svou vnitřní galerii krásy ;)

Kromě venkovních záhonů cibulovin se můžete těšit také na větrný mlýn a nápaditě vyzdobené pavilony. Letos je v Nizozemí, tuším, rok Vincenta Van Gogha, tudíž na vás čekají i aranžmá v tomto duchu.

Celkově: kdo jste tam ještě nebyli, srdečně doporučuji.







PS: Je fajn být tam hned od otvíračky, není nad to vychutnávat si zahradu v klidu. Po desáté už je z toho trochu lunapark ;)

Kam dál?
Krakov, město polských králů

Peciválova zpověď: Necpu se, kde mě nechtějí

Nikdy jsem nebyl extra akční. V posledních letech to vypadá tak, že pokud odečtu práci (mám-li ji), cesty za rodinou a občasnou putyku, vydávám se někam opravdu velmi zřídka.

Jako každý jiný pecivál, i já mám spoustu důvodů, proč sedět doma na zadku.

Opomenu ty nejlacinější, které vyplývají z toho, že mě spousta věcí zkrátka nikdy nebavila.

Změnil jsem se. Změnila se doba.

Obýváková kultura

Jsem velkým fandou do filmů. Než u nás na vesnici zavřeli v 90. letech kino, bývali jsme s partou kamarádů posledními věrnými návštěvníky. Stahovat se tehdy nedalo, ceny lístků byly lidové.

Dnes při započtení dopravy (a nezakoupení občerstvení) atakuje jedna návštěva biografu hranici 200 korun na osobu. Navíc je všechno zadarmo na Netu. Pokud mám chuť podpořit umělce, investuju desetikačku do levného DVD.

Dalším mým celoživotním koníčkem je hudba.

Několikrát do roka jsme chodili na do punkova zaměřené koncerty, občas i na folkáče došlo.

Slušný folk téměř odumřel. Na Záviše se mnou nikdo nechce, protože je to hrozné prase.

A tvrdší muzika? Mnohdy stačí k vykázání z koncertu, když je člověk tak velký rebel, že si zapálí cigáro. Čekám, kdy zakážou točení piva.

O zákazu přinášení vlastních nápojů a všeobecně oblíbeném šacování raději pomlčím.

Kdysi perspektivní cestovatel

Dřív jsem hodně cestoval po republice. Také nejbližší zahraničí mám celkem projeté.

Lákaly mě i vzdálenější končiny.

Ovšem informace od těch, kdo vyrazili, obvykle příliš nelákaly.

Kde bylo trošku exotiky, kde šlo poznat jiný způsob života než euroamerický, tam byl dle vyprávění obrovský bordel bezpečností počínaje a stravováním konče.

Asi nejvíc mě znechucuje představa o dovolené okořeněné nepřetržitým průjmem. Potraviny a voda dle domorodců splňují veškeré hygienické standardy, to jen turisté nejsou zvyklí. Návštěvníci, kteří přijedou do ČR, taky nejsou zvyklí na naše delikatesy, přesto netráví hodiny denně na hajzlu. Asi proto, že je (téměř) vše nezávadné.

Necpu se, kde mě nechtějí

Pokud by o mě provozovatelé kin, organizátoři koncertů a hoteliéři ve vzdálených krajích stáli, chovali by se tak, abych se u nich cítil dobře.

Nedělají to. Na mé peníze můžou zapomenout.

Související text:
Tři sestry v Hradci Králové - Zlehka sterilní koncert

Nedaleko Žítkové - Bojkovice a Luhačovice

V minulém článku jsem vám vyprávěla o našem letním výletu na Žítkovou. Do textu se tehdy už nevešly dojmy z okolí, což dnes napravím. Upozornit chci na městečko Bojkovice a Lázně Luhačovice.

Bojkovice - Příjemně ospalá atmosféra

Bojkovice leží 11 km od Žítkové. Obce propojuje autobusová linka i turistická stezka. O Bojkovicích (jako o zdejším nadřazeném správním útvaru) najdeme zmínku i v Tučkové Žítkovských bohyních. Mohlo by být zajímavé zapátrat, nakolik složité by bylo dostat se k tzv. Krevní knize městečka Bojkovice, v níž se píše o dávných čarodějnických procesech. Já na to bohužel neměla čas (třeba někdy příště).

V městečku doporučuji návštěvu muzea, kde Vás jeho milá zaměstnankyně /která se rovněž stará o turistické informační centrum, kde se můžete vybavit třeba mapami/ ochotně provede a popovídá o tom, co vás bude nejvíce zajímat. Expozice mapuje život ve městě a regionu se širokým záběrem (začíná už od pravěkých nástrojů, ale soustředí se zejména na období 18. a 19. století). Jsou zde k dispozici např. upomínky na cechy, které v místě fungovaly, plně vybavená světnice zdejší chalupy nebo školy. Zajímavé (a od muzea asi do budoucna prozíravé) je založení sbírky mobilních telefonů. V obci si můžete prohlédnout rovněž zámek nebo vystoupat nahoru ke kostelu, který obyvatelům poskytoval ochranu v dobách nájezdů různých vojsk a údajně nebyl nikdy dobyt. Celkový dojem z Bojkovic: příjemný (i když nikterak oslňující) výlet.

Luhačovice - Malé lázně s velkým jménem

Luhačovice se rozkládají asi 15 km od Bojkovic směrem na sever. Jedná se o oblíbené letovisko a lákadlo pro lázeňské hosty. Proslavily se svými prameny - nejvíce bezpochyby Vincentkou. Celkem jich mají víc než 15, na mapce městečka (k dostání v TIC) jsou všechny vyznačeny - a poradí vám i v jakém pořadí je nejlépe obejít. Přiznám se, že mě ta pouť příliš nenadchla. Upřímně lituji lidi, jejichž zdravotní stav si žádá tuto pitnou kůru, neboť hovořit o nějakém potěšení s tím souvisejícím by mi připadalo velmi troufalé. Evidentně ale existuje i řada příznivců, lidé si tuto vodu leckdy natáčejí po litrech.

Specifikem Luhačovic po stránce architektury jsou zvláštní stavby architekta Jurkoviče (nepletu-li se, jde o lidovou secesi), z nichž ne všechny byly nakonec realizovány. Řadu z nich uvidíte po cestě okolo pramenů. Přiznám se, že mě osobně tento styl příliš nepoutá, zdá se mi to přeplácané. Zájemce o celou jejich koncepci lze odkázat na Muzeum Luhačovického zálesí, kde k tématu naleznete video. Stejně jako v bojkovickém muzeu se vám zde nabízejí i informace o životě běžných lidí v regionu. Nadto se dozvíte více o šlechticích ze zámku (nyní v něm sídlí DDM) a výstavbě lázní. Cestou na kolonádu nebo zpět se můžete zastavit u nedávno vystavěného Kostela Svaté rodiny. Kostel sv. Václava v Břeclavi (také stavba z posledních let) se nám sice líbil více, ale i tato stavba září elegancí. Pro věřící doporučuji možnost zapálit si svíčku v malé kapličce v lázeňském areálu. Má jakousi svébytnou poetiku. Osobně se mi hodně líbila vládní vila, která je vidět v závěru procházky.

Celkový dojem: malé lázně s velkým jménem. Na jeden den dobré, ale více trávit tu víc času neláká. Rozhodně si ale domů dovezte oplatky, za pár korun dostanete hodně muziky. Jo, a velmi milý mi připadal starší pár, jenž v okénku na kolonádě prodává minerály :-)

Kam dál?
Lednicko-valtický areál 1: Lednice a Břeclav

Výlet na Žítkovou - Tip pro uklidnění mysli

V úvodu chci předeslat, že za tento článek, milí čtenáři, vděčíte výlučně hlavnímu autorovi blogu, který mě přemluvil. Sama bych si tento poklad nechala pro sebe. Ale má pravdu - člověk by neměl být sobecký. A tak se s vámi podělím o zážitky z našeho výletu na Žítkovou, se kterou u nás v republice alespoň pro mě nesnese srovnání asi nic /tedy z toho, co jsem viděla/. A možná ani leckde jinde...

Region tzv. Moravských Kopanic, jehož je Žítková součástí, se rozkládá na východní Moravě, těsně u hranic se Slovenskem. Dle organizačního členění spadá do okresu Uherské Hradiště. Patří do CHKO Bílé Karpaty. Na informačních tabulích se dočtete, že se jedná o území, které bylo osídleno až ve druhé polovině 18. století bezzemky a uprchlíky před válkou. Život na místě s těžko obdělavatelnou půdou byl obtížný. A lidí zde nepobývalo mnoho, na svazích kopců vyrůstala jednotlivá stavení s mezi sebou pro naši vlast netypicky velkými vzdálenostmi (dnes jde o obec s rozlohou 680 ha, ale jen asi 200 obyvateli). Pohodu nepřinesla ani z vojenského hlediska strategická poloha. Při obraně před nájezdy Turků a dalších dobyvatelů na šancích na Bedovém (východní okraj Žítkové, hned u hranic se Slovenskem) v průběhu 17. století zahynulo mnoho mužů z nedalekých obcí (Pitín, Březová aj.). Při procházení míst, kde se to stalo, a představě několika set chlapů proti tisícům zdivočelých Turků (jak hlásá tabule Naučné stezky), jsem pociťovala smutek a jakousi zvláštní úctu, snad jsem se dostala do kontaktu s tragickou stránkou této krajiny.

Žítková patřila odnepaměti k nejodlehlejším částem Moravy. I k povinné školní docházce se obyvatelé stavěli vlažně, děti potřebovali na poli. Vyučování začínalo po jednotlivých staveních, avšak v době největšího rozkvětu byly v obci dokonce dvě školy (jedna prý dokonce s internátem). Aktuálně děti dle slov místních dojíždějí do školy do Starého Hrozenkova, ale i tam hrozí její zrušení, protože jen s obtížemi naplňují kvóty na počty žáků stanovené ministerstvem školství. Kdybych vymyslela životaschopný plán, tak se přistěhuju a pokusím se jim s tím pomoct :-) Jinak webové stránky obce v odkazu na její odlehlost uvádějí, že do 50. let 20. století tam nejezdil autobus. Ani dnes si s moderními výdobytky nejsem tak úplně jistá. Rádio chytíte asi spíš slovenské (hrálo na recepci penzionu; my na našem zařízení nenaladili žádné) a mobilní sítě vám přeskakují. Ohledně Internetu těžko hádat. Na dnešní dobu nádherně ztracený kraj.

Zajímavostí Žítkové je tradice tzv. Žítkovských bohyní. O té se podrobně dočtete v bestselleru Kateřiny Tučkové a rovněž v knihách Jiřího Jilíka (Žítkovské čarování: pravdivý příběh žítkovských bohyní; Žítkovské bohyně: po stopách lidové magie v Bílých Karpatech). Musím se přiznat, že právě první zmiňované literární dílo mě do těchto končin přivedlo. Realita si s autorčiným sugestivním líčením nádhery a zároveň určité drsnosti a tajemnosti krajiny nezadá. Zvláště, když oblohu křižují blesky.

Holden Caulfield:
Dovolím si doplnit drobné rýpnutí. Idylka by byla opravdu dokonalá, kdyby se krajem téměř pořád nenesl řev křovinořezů, sekaček a motorových pil.

A teď už něco k praktickým tipům: můžeme vřele doporučit jak služby Penzionu Žítková (kde jsme byli ubytovaní; nutno zarezervovat předem), tak i Hotelu Kopanice (kde jsme si dali večeři a lahodné - a musím říct, že cenově příznivé - vínko). Z turistických tras jsme využili modrou a zelenou, orientovali jsme se podle mapy Východní Moravy s názvem Bílé Karpaty a Vizovické vrchy. Výlet jsme bez potíží dali hromadnou dopravou (na místo busem z Bojkovic). A kdybychom bývali mohli, tak si ho prodloužíme. A kdo nás zná, tomu je jasné, že snad největším smeknutím je konstatování mé drahé polovičky, že sem bychom jeli snad i v zimě. I když já za sebe říkám, že spíš na jaře, to tu kvetou vzácné orchideje.

Kam dál?
Podzimní procházka: Kamenný vrch po půl roce

Českým dráhám konkurence sluší - Co bude dál?

Stačí přesednout z trasy Praha - Ostrava na běžnou rychlíkovou trať a hned je jasné, co jediné přiměje zaměstnance Českých drah k poskytování lepších služeb.

Konkurence.

Mezi hlavním městem a Ostravou soupeří 3 dopravci. Po započítání všech nákladů je každý z nich v citelné ztrátě, ačkoli je právě tady (prý) nejsnažší vydělávat.

Těžko říct, proč. Jede-li nacvakaný vlak Praha - Břeclav, prodělává. Jede-li stejně obsazený Praha - Ostrava, může si na sebe údajně vydělat.

Počet zastávek je podobný, vzdálenost také.

Nicméně z mečování dopravců, kteří si (zatím) mohou dovolit dotovat provoz, má výrazný prospěch cestující.

Hlavní trať se stala kolbištěm, kde se České dráhy odhodlaly k neuvěřitelným výkonům:

- vlaky jsou čisté,
- v restauračním voze se dá jíst (i když některé ceny hodně přestřelili),
- zpoždění jsou jen občasná,
- personál má jistou úroveň,
- v kupé se cestující netulí (většinou) po 8.

Bohužel konkurence se jinam než na trasu Praha - Ostrava necpe. Snahy jsou to titěrné, vyvíjejí se snad jen proto, aby byla zajímavá tisková zpráva.

Po přesednutí třeba na Olomouc - Břeclav - Brno začíná klasické cestování s ČD:
- zpoždění,
- bordel,
- přecpané vagóny,
- stará kupé, kam se nejde vejít,
- nová velkoprostorová kupé, kde smrdí WC a nesnesitelně pískají dveře.

Co dál

Čert aby se vyznal v nákladových kalkulacích dopravců.

Až se vyčerpají zdroje soukromníků, kdo ví, kam se posunou ceny. Třeba dojdeme ke zjištění, že je doprava lidí po kolejích nepředstavitelně drahá a bez masivních dotací bude její provozování nemožné.

Rvačka o veřejné peníze pak zlepší cestování všude.

Související text:
O dobrodružné cestě vlakem s fanoušky fotbalového Slovácka

O dobrodružné cestě vlakem s fanoušky fotbalového Slovácka

V neděli odpoledne jsem se nic zlého netuše vydal vlakem ze Starého Města do Pardubic. Před nádražím mi úlekem spadla čelist. To nejtvrdší jádro fotbalových hooligans cestovalo se mnou! Podchodem se blýskaly nože, vzduchem létaly popelnice, řinčelo rozbité sklo. Sebral jsem veškerou odvahu a zamknul se na záchodě. Drncání pražců přerušovaly mé tiché modlitby.

A teď Vám povím, jak to bylo doopravdy :)

V neděli odpoledne jsem se nic zlého netuše vydal vlakem ze Starého Města do Pardubic.

V nádražní hale se houfují fotbaloví fanoušci. Domlouvají se, jak nejvýhodněji pořídit hromadné jízdné.

Jedná se (většinou) o muže mezi 15 a 25 lety. Až na klubová trička jsou oblečeni naprosto standardně, tetování nebo holou lebku aby člověk pohledal.

Venku před nástupištěm dav houstne. Vládne desetistupňové pivo a pozitivní nálada.

České dráhy, jak bývá zvykem, nevychytaly špičku. To, že se někdo vydává vlakem na zápas, je pro nádražáky naprostým šokem.

Fanoušci se spořádaně nasunuli do posledních dvou vagónů. Atmosféra začíná být cítit. Ozývá se občasné skandování a i první popěvky:
"My drogy neberem,
radši se ožerem..."

Vždycky, když zastavíme nebo míjíme jiný vlak, jsou fotbaloví příznivci o trochu hlasitější. Potřebují publikum.

Se mnou byla krom fanoušků v kupé také maminka s malým dítětem. Bavící se omladina nevyděsila ani ji.

Uličkou se někdo prodírá. Průvodčí. Chystám lístek. Zbytečně. Paní má v očích děs, jako by se právě propadla do legendárního filmu Proč? a neodváží se ke kontrole.

Lahvové desítky pořád táhnou, dvanáctku ani víno jsem nikde nezahlédl. Kořalka kolovala s téměř nulovým úspěchem, kdo si dal, ten se škňouřil, jako by právě kousl do shnilého citrónu.

Přichází Přerov. Text jedné z písní dostává lokální zabarvení:
"Chodím po Přerově hladov sem a tam,
chodím po Přerově hladov sem a tam,
práci nedostanu, nedostanu,
protože já černou kůži mám."

Jsme v Olomouci, kde přestupuju a fanoušci vystupují. Do dobře naladěného davu se přirozeně přimíchávají další cestující včetně důchodců, není důvod uhýbat stranou.

Vycházím před nádraží, kde čeká zřejmě obvyklá součást fotbalového povyražení: Policisté v černém s helmami, obušky a pejsky.

Kordon obkličuje fanoušky.

Všichni se společně vydávají směr stadion. Já vyrážím směr Pardubice.

Asi se ptáte...

...proč o tak banálním zážitku píšu.

Pro mě bylo vše OK až do chvíle, kdy jsem téměř s otevřenou pusou zíral na tlupu policistů. Nevím, proč tam byli, třeba měli chránit fandy Slovácka před místními. Ovšem vím, že nemuseli exhibovat před veřejností, mohli jistit situaci ze zálohy.

Jaký má asi mládež postoj k českému státu, když musí toto pravidelně snášet?

Frekvence policejních kontrol v hospodách a rockových klubech si nic nezadá se situací před rokem 1989. Opět ve velkém operují práskači v civilu.

Je opravdu takový problém rozlišit zlouny a slušné lidi, kteří se jdou po náročném týdnu pobavit?

Vietnamtravel.cz - Víc než jen blog o Vietnamu

Vietnamce známe jako stánkaře a prodejce ve večerkách. O jejich rodné vlasti toho moc nevíme. V paměti vylovíme maximálně pár dat z vietnamské války. Milovníci akčních filmů si tuto zemi spojují s řáděním Johna Ramba, fajnšmekři oceňují vietnamskou trilogii Olivera Stonea a legendární Apokalypsu Francise Forda Coppoly. Tamní konflikt se na našich životech podepsal možná více, než se může na první pohled zdát. Nebylo by bez něj květinových šedesátých let, které přinesly radikální změnu pohledu na individuální svobodu a lidská práva v celém euroamerickém prostoru, nerušila by se branná povinnost, nevznikla by zásadní umělecká díla...

Ale to je trošku jiné povídání.

Dnes bych Vám chtěl představit unikátní web o Vietnamu. Provozuje ho Jiří Zajíc, který tam dlouhodobě žije.

Přímo na stránkách k tomu říká:
Budete se nejspíše ptát, co že mě vedlo k založení tohohle webu? Odpověď je jednoduchá. Tato překrásná a zcela jistě hodně zajímavá země je tak trochu neprávem turisticky opomíjená. Je to možná dáno tím, že zde panuje komunistický režim a v neposlední řadě i tím, že v Evropě je silná vietnamská komunita. Mnozí si vytvořili svůj vlastní obraz na tuhle zemi (podobně jako například na Ukrajinu), který je ne vždy pozitivní. Myslím si, že si to podobné země nezaslouží. Vietnam má skoro 3500km na délku a můžeme zde najít naprosto vše na jednom místě. Od sněhu až po korálové atoly.

Co Vietnam Travel mimo jiné nabízí

- popisy a fotografie zajímavých lokalit,
- videa ve vysokém rozlišení,
- informace o cestování po Vietnamu (autor pořádá zájezdy na míru pro skupiny i jednotlivce, plánuje založení cestovní agentury)

a především

- stovky unikátních článků.

O vietnamské porodnici

Pokud mám vybrat jeden, který určitě nesmí uniknout Vaší pozornosti, volím Porodnice, moje nová černá můra.

Ocituji pravidla vietnamského zdravotnictví:

1) Nikdo vám nikdy a nic nedá zadarmo.

2) Nikoho nezajímají vaše starosti a problémy - každý je tu sám za sebe. Můžete se kroutit, sténat a já nevím co ještě, ale nikdo z okolí nemrkne ani okem.

3) Bez pomoci dalších členů rodiny do nemocnice ani nechoďte - umřete přinejmenším hlady.

4) Obrnit se neskutečnou železnou trpělivostí, aby člověk udržel své emoce a nervy na uzdě.

5) Naprosto všechno potřebné si přinést z domova.

6) Připravit si "letecké" obálky a do nich samozřejmě peníze na dárky. Tak tomu říkají Vietnamci, já používám svůj název - úplatky.

Naštěstí všechno dobře dopadlo, přírůstek do rodiny i autorova paní jsou v naprostém pořádku.

Odkaz závěrem

Tento článek nemůžu ukončit jinak než odkazem na titulní stránku Vietnamtravel.cz. Fotky a videa mě celkem nalákaly, třeba se do Vietnamu jednou podívám. Výhodou pro neznalce cizích jazyků je, že tam dost lidí umí česky :)

Kam dál?
Zeland.hermansky.net - Unikátní blog o Novém Zélandu

Zeland.hermansky.net - Unikátní blog o Novém Zélandu

Koncem září se u nás zastavila kamarádka mé přítelkyně Lenka a její přítel Michal. Oslavovali jsme můj svátek a zároveň se s nimi loučili. Odlétali totiž (doslova) na druhý konec světa.

Slíbili nám, že o svém pobytu na Novém Zélandu začnou psát blog. A tento slib na 110% plní. Dnes uplynul od jejich odletu rovný měsíc, článků jsou zatím desítky, fotografií stovky.

Co od pobytu očekávají?
Na Novém Zélandu plánujeme strávit zhruba 1 rok (minimálně 6 měsíců a maximálně 15 měsíců při prodloužení stávajícího víza o 3 měsíce) a prací si vydělat tolik, abychom mohli procestovat oba ostrovy, podívat se na Fidži a v ideálním případě se nám i vrátily nějaké vstupní náklady.

Co před odletem a po příletu na Nový Zéland

Své zápisky začínají 3 dny před odletem. Navíc podrobně popisují, co bylo třeba v souvislosti s cestou zařídit.

Dále uvádějí, jak, kde a za kolik vyřídit nezbytnosti související s pobytem, když už jste přímo na místě:
- IRD number (potřebné pro platbu daní),
- bankovní účet,
- simkarty,
- auto,
- pojištění auta.

Hledání práce na Novém Zélandu

Konkrétní dobrodružství na Vás čekají v jednotlivých článcích.

Navíc se můžete dozvědět, na jakých webech se dá práce hledat. Zajímavé mi přišlo, že inzeráty k nalezení místa nevedly, pomohl až kontraktor, se kterým jsou Lenka s Michalem zatím spokojeni.

Hlavně vytrvat :)

Našim cestovatelům se daří dobře, na fotkách vypadají spokojeně, články jsou plné optimismu. Do budoucna o ně nemám strach, ti se neztratí.

Ještě aby jim zůstalo dost času a elánu k pravidelnému blogování.

Oblíbil jsem si 8 blogů, které pravidelně sleduji více než rok. Všechny kvalitní, většina s velkou komunitou příznivců. Ovšem polovina autorů (kdo ví proč) postupem času přestala uveřejňovat články. Jsou v pořádku? Jak se jim daří? Proč už nepíší?

Kde blog o Novém Zélandu najdete

Sídlí nově na adrese (jak jste si možná všimli v nadpisu) Zeland.hermansky.net. Původní web Speediholka.ic.cz nebyl moc stabilní, snad to bude tady lepší.

Kam dál?
Tipy na čtení: 3 blogy o cestování

Tipy na čtení: 3 blogy o cestování

Vždycky jsem měl rád cestopisy. Ne takové ty umělohmotné, kde kameraman natočí záběry a české celebrity za patřičný bakšiš namluví ve studiu rádobyvtipný komentář, ale zážitky z cest od lidí, kteří pobývali v zahraničí delší dobu a poznali, jak to tam chodí.

Dokud se časopis Reflex nestal bulvárním plátkem, byl jsem jeho odběratelem a měl jsem rád rubriku Na vandru. O mnohdy velmi exotických zemích se tam člověk dočetl, co nelze najít v žádném průvodci.

Zajímavé je, že čím větší pohodu, radost a upřímnost místních obyvatel cestovatelé popisovali, tím větší byla v dané zemi bída. Chladní Britové, akurátní Němci a k přizabití prolhaní Američané holt produkují (stejně jako Češi) hodnoty. Proto nejsou tak usměvaví a štastní, proto jsou vystresovaní. Za odměnu neumírají hlady.

Reflex se stal jako celek nečitelným, začal jsem tedy brousit po Netu. Našel jsem spousty cestovatelských blogů. Některé z nich jsou natolik kvalitní, že by si zasloužily i tištěné vydání.

Tomasjana.blogspot.com

Ahoj, 25. září 2010 letíme společně s Jáňou do Afriky, konkrétně do Ugandy. Budeme tam nejspíš do konce května 2011 a tak jsme se rozhodli, že se o své zážitky s Vámi společně podělíme.

Takto uvádí svůj blog samotní autoři. Bydlí a pracují v česko-ugandské nemocnici, která vyrostla v městečku Buikwe. Z jejich dobrodružství mě zaujala například návštěva restaurace.

Freefoxworld.blogspot.com

Vypočítávat, kde Petr Liška byl, by bylo o hodně náročnější než vypsat, kde nebyl. Navštívil 43 zemí (snad jsem žádnou nezapomněl) na 4 kontinentech a momentálně se potuluje po Jižní Americe.

Nové články zveřejňuje poměrně často již od roku 2006, blog obsahuje spoustu krásných fotografií, navíc je propojen s rozsáhlými fotogaleriemi na Facebooku. Na českém Internetu se jedná co do rozsahu a kvality o naprosto unikátní projekt.

Beret.cz

Petr Kotek píše povídání o tom, jak se studuje, pracuje, cestuje a žije v Austrálii. Australská příroda, kterou přibližuje prostřednictvím popisu svých výletů, je fascinující.

V aktuálním článku ze 2. listopadu se věnuje hledání zaměstnání a prvním krůčkům v nové práci. V pátek je ve firmě zvykem, že se v kanceláři popíjí. Pivo, bílé víno nebo červené víno. A k tomu ještě brambůrky. Kolegové hrávají fotbálek v zasedačce, ale ten moc nemusím. Občas se ještě zajde po práci naproti do restaurace, kde za nás dokonce platí útratu. Teď ve čtvrtek navíc ještě jdeme s firmou na bowling. Dovedete si představit českého podnikatele, který by si takto odtrhával od huby a dělal radost svým zaměstnancům?

Kam dál?
Tipy na čtení: Yoram Yovell, Irvin Yalom a Alberto Moravia

Podzimní procházka: Kamenný vrch po půl roce

Dokonale modrá obloha a obava, že zažíváme jedny z posledních krásně slunečných dnů tohoto roku, mě včera vylákaly ven. A kam v brněnském Novém Lískovci jinam než na Kamenný vrch? Jedná se o přírodní rezervaci, o níž jsem psala už před půl rokem. Tehdy jsem se tam vypravila přivítat jaro. Loučení s teplými dny a sluníčkem pro mě bylo o poznání smutnější. Musí se ale uznat, že podzim alespoň prozatím oblékl stromy do nádherných barev...

Tímto článkem tedy chci připomenout Kamenný vrch všem, kdo by váhali, kam se na sváteční den v Brně vydat na procházku. Pro to, abych Vás více nalákala, opětovně přidám pár svých amatérských fotek (po kliknutí na obrázek se zobrazí 100% velikost). A doplním taky, že cestou určitě potkáte spoustu překrásných sýkorek modřinek a nahoře pak černé koťátko :) Poslední zajímavostí, která stojí za zmínku, je, že u informačních tabulí týkajících se místní zvířeny a květeny přibyly tabulky s Braillovým písmem. Což je chvályhodná novinka.

Jedno foto z příchodu...



Co se před vámi po něm rozprostře...



I milovníci kytiček si pořád ještě mohou alespoň malinko přijít na své... :)



A poslední prosluněné fotečky... Teď už nás čeká zima, fňuk :(





Kam dál?
Jarní procházka: Přírodní rezervace Kamenný vrch

Lednicko-valtický areál 2: Cesta do Valtic, Valtice a Mikulov

Pátek: Rybniční zámeček, Nový Dvůr, Tři grácie, Svatý Hubert, Rendez-vous, zámek Valtice a park, Vinařská vesnička v Lednici

Na pátek jsme měli naplánováno vydat se busem do Valtic, prohlédnout si zámek a zpátky po červené turistické značce dojít kolem různých Lichtenštejny vystavěných staveb zpět do Lednice. Autobusy Lednice - Valtice ale nejezdí tak často, jak jsme si představovali, takže jsme to udělali naopak. Červená začíná už na Lednickém náměstí na sloupech veřejného osvětlení. Celou cestu se jí dá plus mínus v pohodě řídit (značení v rozsáhlém parku v Lednici je o dost horší).

Prvním naším zastavením byl Rybniční zámeček, který sice přímo na červené neleží, ale je z ní dobře viditelný. Dostanete se k němu během chvilky po břehu Lednického rybníka. Zajímavostí jeho se týkající je fakt, že už od dob první republiky slouží vědeckým účelům. Lichtenštejnové jej totiž roku 1928 věnovali hydrologům spolu s tím, že v přilehlých rybnících mohou podnikat své výzkumy. V současné době zámeček spravuje Mendelova univerzita a veřejnosti není přístupný.


Rybniční zámeček

Po téhle malé odbočce už jsme se drželi značek. Dalším zastavením byl Nový dvůr. Jedná se o hospodářské budovy vystavěné pod vlivem stejného stylu jako ostatní stavby v Lednicko-Valtickém areálu. Vstup tam je však zakázán. Nablízku jsou ale ohrady, kde se děti alespoň mohou podívat na koně. Dále nás cesta vedla k Chrámu Tří Grácií. Za sebe prohlašuji, že je to jedna ze staveb, které mě celkově zaujaly nejvíc.


Tři grácie zepředu i zezadu


Po cestě k Rendez-vous alias Dianinu Chrámu jsme ještě míjeli Kapli svatého Huberta, patrona myslivců. Název Rendez-vous je odvozen od jeho účelu. Panstvo se tu totiž setkávalo při honech a lovech. Uvnitř budovy je také možné prohlédnout si síň, kde se podávaly vybrané snídaně. My se spokojili s překrásným pohledem zvenku.


Rendez-vous alias Dianin Chrám

Dianin chrám byl poslední památkou, kterou jsme obdivovali před vstupem do Valtic. Dále už nás cesta vedla kolem vinohradů, polí a luk. Na Valtické náměstí jsme dorazili cca 4 hodinky potom, co jsme se vydali z Lednice. Za místy svižnější tempo chůze jsme se odměnili v Pizzerii a Cukrárně Albero, kde jsme byli vcelku spokojení. Zato prohlídka zámku Valtice mě trochu zklamala. Valtice byly hlavním sídlem Lichtenštejnů u nás, tak jsem čekala, že se dozvím něco o jejich historii, případně i o postupném vývoji celého Lednicko-Valtického komplexu. Dočkala jsem se ale jen popisu obrazů na stěnách apod. Na druhou stranu je třeba dodat, že na atraktivitě prohlídce přidává zapojení šermířského souboje a ukázky dobové hudby v tanečním sále.


Zámek Valtice

Zbytek času ve Valticích jsme strávili v zámeckém parku, který se od parku v Lednici o dost liší. Oproti geometričnosti a symetrii, jíž se vyznačuje Lednice, zde najdete většinou volněji vysázené dřeviny. Zajímavostí je, že za minulého režimu ležel park v hraničním pásmu a veřejnosti nebyl přístupný.

Na večeři už jsme se přesunuli zpět do našeho hlavního stanu - Lednice. Naplánovanou jsme měli Vinařskou vesničku - posezení ve vinných sudech i na otevřené zahrádce tam je velmi příjemné a díky svíčkám i romantické. Nabízená přívlastková vína jsou dobrá a oproti Valticím nesrovnatelně levnější. Doporučuji. :) Po zavíračce Vesničky jsme si to namířili na kolej, živá hudba ze zahrádky hotelu Mario nás ale nalákala ještě na jeden drink - a kdyby se valem neblížila bouřka, vydrželi bychom tam asi ještě déle, neb zpěváci byli fakt výborní.

Sobota: Muzeum na zámku Mikulov - výstava Dagmar Štrosové a Lenky Sýkorové Hladiny, výstava Sochy Jiřího a Martiny Netíkových, expozice Římané a Germáni v kraji pod Pálavou

Dovolenou jsme se rozhodli zakončit v Mikulově. Ocenili jsme vstřícnost turistického informačního centra, kde jsme si mohli nechat věci, takže jsme mohli Mikulov zkoumat v pohodě nalehko. Vzhledem k tomu, že jsme tam chtěli strávit jen dopoledne, vybrali jsme si z mnoha zajímavých cílů, které Mikulov nabízí (např. židovské město, Svatý kopeček, hrobka Dietrichsteinů) zámek s regionálním muzeem. Jediná smůla byla, že vinařská expozice, na niž jsem se těšila, byla zrovna zavřená. Nicméně i tak stál Mikulov rozhodně za to. Je prý inspirovaný italskou renesancí a musím říct, že přes nesporné krásy Lednicko-Valtického areálu a tamních klasicistních památek, je alespoň u mě překonává. Velmi pěkná je také růžová a botanická zahrada v areálu zámku, která vybízí k romantickým procházkám.


Zámek Mikulov

Všechny tři výstavy, jež jsme v mikulovském zámeckém muzeu navštívili, by se daly nazvat obzory rozšiřujícími. Výstava lucky waste Hladiny ukazuje, co všechno se dá dělat s pozůstatky skleněných lahví, a že to někdy může být i vcelku poetické. Dřevěné sochy manželů Netíkových jsou vskutku krásné. Zvláště ty od Martiny Netíkové mě fascinovaly tím, nakolik jemně se dá se dřevem pracovat. Expozice Římané a Germáni v kraji pod Pálavou pomocí archeologických nálezů přibližuje život na Moravě v prvních stoletích našeho letopočtu. Dozvíte se zde o tom, jak se žilo i pohřbívalo v germánských kmenech i o tom, jak fungovaly římské provincie. Jako užitečné hodnotím dotykové informační tabule, které vám přehrají audionahrávky k tématům, jež vás zajímají. Umístění výstavy ve sklepních prostorách jí dodává na atmosféře. Slovy se těžko líčí, lze ale opravdu jenom doporučit.

S Mikulovem jsme se rozloučili v Irish Pub poblíž autobusového nádraží. Spokojenost s jídlem maximální. Vytknout by se (stejně jako u mexické v Břeclavi) dalo snad jedině to, že by to chtělo více naladit do národní kuchyně. I když ono - kdo ví, co je krom brambor pro Irsko typické?

Celkové zhodnocení dovolené je velice pozitivní. Potvrzuje mi můj názor, že u nás doma je toho spoustu co vidět a zažít. Nevylučuji ani návrat do těchto končin. Přece jenom v Mikulově jsme toho řadu neprozkoumali. Také jsme minuli Apollónův chrám, který ležel mimo naši páteční pěší trasu. Láká mě taky nějaké to putování za vínem. Ale to možná napřesrok a nebo někdy úplně jindy :)

Lednicko-valtický areál 1: Lednice a Břeclav

Loni jsme byli v Krakově, městě polských králů.

Lednicko-valtický areál 1: Lednice a Břeclav

...aneb kde jsme byli na dovolené (1. část)

Letošní dovolenou jsme se rozhodli strávit z větší části v Jihomoravském kraji. Své kroky jsme směřovali do Lednicko-valtického areálu, který je jedním z nejoblíbenějších turistických cílů. O našich zážitcích a dojmech z památek, ubytování i restaurací si můžete přečíst dále.

Středa: Ubytování na kolejích a restaurace Onyx v Lednici

První den byl převážně cestovací. Do Lednice jsme se totiž přesouvali z nepříliš blízkého Frýdku-Místku (tímto srdečně zdravím naše milé hostitele :) ). Většinu věcí jsme tedy nechali až na čtvrtek a jali se řešit nocleh.

Ubytování jsme zvolili na kolejích Mendelovy univerzity, které mají v Lednici svou pobočku. Studentská cena je zde zcela bezkonkurenční (180,- Kč), cena pro běžného zákazníka je pak stejná jako v nejlevnějším lednickém penzionu, tedy 300,- Kč plus turistický poplatek pro obec (12,- Kč). Vzali jsme rovnou tři noci, abychom dál nemuseli nic řešit. Ubytování je zde ve velmi pěkných a slušně vybavených pokojích. Vždy čtyři nebo pět jich má společnou kuchyň a sociální zařízení. Trochu problém je v tom, že ty pokoje jsou tzv. bytově uspořádané a ruch z kuchyňky je slyšet asi úplně všude (u nás tedy slyšet byl). Naštěstí jsme měli kliku a spolubydlící jsme měli jen dvě noci a pokaždé pouze jedny. První ráno bylo krušné, v 7:00 nás probudila debata z kuchyňky, horší než vstávání do arbeitu :) Kdyby tam bydleli kámoši, měli by jistě větší ohleduplnost. Jinak, oproti hotelu či penzionu zde nečekejte ručníky ani mydlíčka, zřejmě to není standard. Pozitivem je, že recepční byly velmi milé a ochotné, poradily nám se vším, co jsme potřebovali. Pro nás to tentokrát bylo v pohodě, ale při plném obsazení pokojů to asi musí být docela šrumec.

Na večeři jsme se vydali do restaurace Onyx. Byla nám doporučena na základě spoustu let staré pozitivní zkušenosti, od té doby došlo ke znatelnému zhoršení. No... interiér pěkný, chování personálu úslužné, zajímavý jídelní lístek. Ale to, že ke kuřecím prsům místo slibovaných čerstvých bylinek a šalotky dali okurku a mrkev a pstruh přislíbený kmín s česnekem také neviděl, jsme jim neodpustili. Druhý den jsme se vydali jinam. Kmín tam možná byl mletý (trapné), česnek zřejmě vůbec. Ještě bych rád "vyzdvihnul" oschlé vařené brambory, které si zřejmě daly rande s mikrovlnou troubou.

Čtvrtek: Park, Minaret, Janův hrad, Lovecký zámeček, kostely a restaurace v Břeclavi

Zámecký park v Lednici

Možnosti, co všechno v Lednicko-valtickém areálu vidět, jsou veliké. My jsme se pro začátek vrhli na překrásný zámecký park. Zámek bohužel prochází rozsáhlou rekonstrukcí, což na Internetu z pochopitelných důvodů příliš neinzerují. Příjemnou procházkou se jím dostanete k rozhledně - Minaretu (333 schodů, 60 metrů), která nabízí hezký výhled. V zámku jsme navštívili akvárium Malawi, které se mně osobně moc líbilo. Všelijaké exotické druhy rybiček, rejnoci, dokonce i kajmani. Po obědě jsme se vydali na výlet k Janovu hradu, což je zřícenina postavená v období romantismu. Vládcové panství Lichtenštejnové totiž chtěli vlastnit tehdy moderní zříceninu. Když nebyla, dali si ji postavit :) V Janově hradě je možná i prohlídka, tu jsme ale neabsolvovali, takže nemůžeme hodnotit. Cestou zpátky jsme procházeli kolem příjemně vypadajícího Loveckého zámečku. Zajímavé je, že stojí na oploceném místě. Že by ho někdo koupil? No jo, kdo by takový hezký domeček nechtěl mít :D


Janův hrad

Před večerem jsme se stihli ještě přepravit do Břeclavi. Mezi nejlákavější turistické cíle zde patří dvě sakrální stavby: Kostel Navštívení panny Marie (Poštorná) a Kostel svatého Václava. Oba jsou velmi architektonicky zajímavé a byly stavěny tři roky. První z nich byl vybudován Lichtenštejny koncem 19. století, druhý byl postaven až v nedávné době (vysvěcen 1995). Báječné je, že v obou z nich na nás čekali průvodci, kteří za dobrovolný příspěvek popovídali o historii kostela a o zajímavostech, které se ho týkají. Přiznám se, že jsem to ještě nikde nezažila a bylo mi to moc sympatické. Kostel má takto zajištěnu ostrahu i přísun nějakých těch drobných. Průvodci se nevnucují. Snad se jinde inspirují.


Kostel Navštívení panny Marie

Večer jsme zakončili v mexické restauraci u autobusového nádraží a následně v kavárně Camilio. Oba podniky můžeme vřele doporučit. Akorát ta mexická by dle mého názoru chtěla trochu více inspirace právě z Mexika. Na lístku mají mnoho steaků i jiných jídel, ale poměrně hodně z nich nemá se střední Amerikou nic moc společného. Je zde vidět markantní rozdíl oproti Lednici. Tam turistický ruch zajišťuje tržbu téměř automaticky, v Břeclavi si musí provozovatelé hledět stálých zákazníků, kvalita služeb je úplně jinde.

To byly první dva dny naší poznávací dovolené. Druhé dva vám přiblížím v dalším díle mého dovolenkového povídání.

Poznámka: Texty kurzívou doplnil Holden Caulfield.

Lednicko-valtický areál 2: Cesta do Valtic, Valtice a Mikulov

Náš výlet na hrad Karlštejn

Ve svém minulém článku jsem opěvovala koncert Vladimíra Mišíka na Karlštejně. Dnes bych se s Vámi chtěla podělit o ostatní dojmy z výletu, který jsme podnikli. Celý se mi totiž moc líbil.:)

Cesta na Karlštejn

Bylo pro mě obrovským překvapením, jak dobře je Karlštejn dostupný prostřednictvím hromadné dopravy. Vyráželi jsme z Brna, měla jsem strach, že se tam budeme drkotat s x přestupy. Nebylo tomu ale tak. Stačilo se dostat do Prahy (my zvolili jeden z vlaků Eurocity) a pak přesednout na osobáček směr Beroun zastavující ve stanici Karlštejn. Ty vyrážejí z pražského hlavního nádraží každou hodinu a někdy i půlhodinu. Měli jsme kliku a České dráhy se pro tentokrát vytáhly, takže jsme do cíle dorazili úplně na čas.

Obec Karlštejn

Karlštejn je obec se 760 stálými obyvateli, kteří dle stránek obce žijí ve 324 domech. Od roku 2007 je Karlštejn dokonce městysem. Leží v krásné přírodě v Chráněné krajinné oblasti Český kras a protéká jím řeka Berounka. Vzhledem k turistické atraktivitě místa je logické, že zde najdete spoustu obchůdků a stánků s všeličím, co si můžete koupit. Od různých pochutin, přes vyšívané šátky, hračky, bižuterii a šperky až po české sklo. V obci je samozřejmě také široká nabídka pohostinství.

Kudy na hrad?

Cesta od nádraží na hrad je jednoduchá. Spolehlivým průvodcem Vám budou šipky. Dojít nahoru nám trvalo kolem půl hodinky. Cesta není nijak zvlášť obtížná, takže se nemusíte bát, ani když máte s sebou děti. Kdo se chce vyhnout výšlapu a preferuje auto, může si notný kousek cesty ušetřit. Parkoviště je totiž poměrně nedaleko od vstupu do hradu. Komentáře čtenářů nás upozornily na omyl: Toto parkoviště nelze využít. Šli jsme pěšky, zákazy vjezdu jsme přehlédli. Ale zas to není taková poetika. Uličky Karlštejna jsou totiž vcelku sympatické. ;)

Prohlídka Karlštejna: Jak dlouho trvá, co uvidíte

Hrad Karlštejn nabízí dva zcela odlišné prohlídkové okruhy. První trasa trvá kolem 50 až 60 minut a uvidíte při ní interiéry dvou pater Císařského paláce a spodních podlaží Mariánské Věže včetně ložnice Karla IV. a kaple svatého Václava. Druhá trasa (kterou jsme absolvovali my) je koncipována převážně jako prohlídka posvátných míst na Karlštejně. Trvá kolem 90ti minut a největším jejím lákadlem je Kaple svatého Kříže. Možná si ji pamatujete z filmu Noc na Karlštejně ze scény, ve které arcibiskup Arnošt z Pardubic ukazuje vévodovi bavorskému a králi cyperskému obrazy světců. Tyto obrazy v kapli samozřejmě stále jsou a jedná se o malby z dílny slavného mistra Theodorika. Celkem jich je kolem 130. Kaple svatého Kříže je skutečným zážitkem i pro dnešního spíše materialisticky než duchovně orientovaného člověka. Karel IV. ji prý plánoval jako spojnici mezi nebem a zemí. A jakýsi "duch nadpřirozena" tam na vás opravdu dýchne. I esteticky je to jedním slovem nádhera. Přiznám se, že jsem nevěděla, kam se dívat dřív. Tolik různých vjemů! Vydržela bych to obdivovat snad hodiny. Zvláště, jste-li člověk křesťansky založený, rádi byste asi v kapli zůstali trošičku déle... Ostatní prostory, kam se v rámci prohlídky druhého okruhu dostanete, jsou také zajímavé. Mně osobně se velmi líbil také např. Kostel Nanebevzetí Panny Marie s jeho freskami nebo hradní knihovna s expozicí poslední přestavby hradu. I výhled z Velké věže rozhodně stojí za vidění.

Po prohlídce druhého okruhu jsme se šli ještě mrknout na volně přístupnou Studniční věž. Studna, která se tam nachází, je hluboká 78 metrů. Komentář k ní dostanete, pokud se vydáte na prohlídku prvního okruhu. Tu jsme my pro tentokrát vynechali. Já osobně ji mám ale rozhodně v plánu. A jestli se zadaří, tak už tohle léto. :) Karlštejn mě totiž okouzlil.

Praktické rady na závěr

Informace o všem, co by Vás ohledně Karlštejna mohlo zajímat, naleznete na oficiálních stránkách hradu Karlštejn. Důležité je podotknout, že vstupenky na druhý prohlídkový okruh je třeba rezervovat předem (lze i přes Internet). Další praktická informace je ta, že co se týká občerstvení, chcete-li něco menšího, sympatický stánek naleznete přímo na hradním nádvoří (v nabídce mají pizzu, klobásy, všelijaké oplatky apod.). Chcete-li seriózní oběd, máte mnoho a mnoho možností v podhradí. My jsme si dali meníčko na zahrádce Restaurace Pod Dračí skálou a byli jsme spokojení. Zajímají-li Vás ještě další věci (například možnosti ubytování nebo kulturní akce pořádané v okolí), určitě využijte velice přehledně udělané stránky obce Karlštejn.

Podívejte se s námi také na hrad Buchlov.