Onehdá jsem si v rámci nostalgické chvilky pouštěl videoklipy z divokých devadesátých. Ať už si o hudební složce myslíte cokoli, klipy bez jakékoli pochybnosti odolaly zubu času. Řemeslné provedení bylo na úrovni filmů pro kina a scénáře vyprávěly opravdový příběh.
Od té doby jen úpadek.
Když se nad tím zamyslím, jde o obecnější jev. V roce 1991 nebyl u nás připojen na Internet nikdo, vyhledávače neexistovaly, v roce 2000 byl Internet široce rozšířen, vládnul Google a Seznam. V roce 1991 mělo mobilní telefon několik bohatých pošuků, v roce 2000 ho vlastnili téměř všichni.
Jaký pokrok nastal za dalších 17 let? Přišly jen drobné inovace, které se podařilo skvěle prodat.
Možnou příčinu naznačují také tyto videoklipy. Sálá z nich touha po svobodě, vyzývají mládež k rebelii, ke střetu s generací rodičů. Z tohoto střetu pak, ostatně jako vždy v historii, vyrůstal pokrok. Třetí tisíciletí přineslo pasivní teenagery, kteří nevyčnívají z řady, spokojeně konzumují a nic nechtějí měnit.
Naše civilizace se potácí nad propastí. Zaprdění politici to nezachrání. Mládežníci, co tak začít konečně dělat aspoň trochu bordel?
Pokud jste se zatím se Závišem nesetkali, můžete být při seznámení zlehka šokováni.
Jistě, je sprostý jako prase. Ale také pekelně vtipný.
Měl jsem poprvé tu čest v rámci studií na Vysoké vojenské škole, kde můj hodně rozevlátý spolužák Bici pouštěl záklaďákům pochodujícím pod okny song, ve kterém kníže pornofolku ventiluje svůj postoj k armádě popěvkem Já na vojnu nepudu, já to mrdám.
Záviš není pro každého. Ale když si ho oblíbil i Karel Gott, jest nutno uznat, že na něm asi něco bude. Vkus Mistra přece nelze jen tak zpochybnit.
Vybral jsem pro vás z YouTube 3 vskutku dojemné písně včetně výše zmíněné pacifistické. Užijte si je :o)
Letos uplyne 10 roků od úmrtí Zuzany Navarové. Žánrově šla Navarová v první fázi své kariéry přiřadit k folku, následně přešla k něčemu, co by se dnes nazývalo world music. S interpretační bravurou propojovala kulturní vlivy, dokázala dát každé písničce kus opravdových emocí.
Ačkoli se nikdy nepodbízela publiku, nehrála si na vysoké umění.
Mnohokrát zabila hitový potenciál. Třeba tím, že občas zpívala cikánsky, což u milovníků hezkých českých (mnohdy převzatých) songů muselo narazit.
Zuzana Navarová také zvládla výrazně obohatit své kolegy. Skvěle zapadla do Plíhalova mimořádného počinu Nebe počká, objevila Radůzu...
Pokud se o někom z dnešních zpěváků má psát v učebnicích, zaslouží si to Jaromír Nohavica. I když označit jej za zpěváka není přesné. Nohavica je písničkář, skladatel a především geniální básník. Kytaristu záměrně nezmiňuji. Ačkoli se v posledních dekádách hodně zlepšil, zůstává brnkání jeho nejslabší stránkou.
Nohavicova síla je jinde. Kdo ví, zda by někdo v období největšího boomu folku (roky kolem lámání režimu) předpověděl, že právě on bude na vrcholu další čtvrtstoletí. Možná špatné svědomí způsobilo, že ačkoli už nějaký ten pátek žije jako multimilonář, zůstal pokorný a v kontaktu s realitou. Proto má o čem tvořit, proto mu lidé rozumějí.
Dnes jsem vybral čtyři písničky, které možná neznáte. Vznikly totiž dřív, než se mnozí z vás narodili. Posuďte sami, zda odolaly zubu času.
Koncem 80. let se těšila tvrdá muzika masové oblibě. Toto období vyvrcholilo Černým albem od skupiny Metallica a skončilo, když si Kurt Cobain vystřelil mozek z hlavy.
U nás si získal davy fanoušků (a fanynek) Láďa Křížek a jeho Kreyson. Dnes k tomuto fenoménu těžko hledat srovnání. Prodeje desek šly do statisíců, koncerty se konaly v halách. Kabát hadra.
Žánr, který Kreyson hrál, soukromě nazývám jako pop-metal. Písně jsou hodně chytlavé.
Láďa Křížek pořád obráží menší akce, ale hlas už není, co býval. Já Vám ho nabízím v nejlepší formě. To je sound, co? :)
Brutus je kovanou zábavovou skupinou, jde v podstatě o krále tohoto žánru. Na rozdíl od konkurentů, kteří většinou hrají cizí repertoár podle přání opilého davu, Brutus prorazil s vlastní tvorbou. Mnohé písničky už téměř zlidověly. Na YouTube je to s obrazovými záznamy špatné, vypomůže film Indiánské léto, jinak se musíme smířit s pouhou muzikou.
Přibližně jednou za měsíc věnujeme na stránkách Zrcadlo.blogspot.com článek písničkám z YouTube. Buď se jedná o konkrétního interpreta (či skupinu) nebo jde o přehled určitého subžánru. Videa vždycky doplníme o krátké povídání. Tyto výběry se těší velké oblibě u našich čtenářů. Proto jsem se rozhodl nabídnout Vám dnes sedmičku nejnavštěvovanějších.
Svérázný Pavel Dobeš v posledních desetiletích nevyprodává velké sály. Možná právě proto je setkávání s ním o tolik příjemnější než v porevolučním období jeho největší slávy.
Z legendární sestavy AG Fleku se vyloupla zprvu trochu nenápadná skupina Buty. V první polovině 90. let získala obrovskou popularitu, kralovala rádiím, vyprodávala sportovní haly. Po roce 2000 se Buty dobrovolně stáhli z výsluní, hrají v menších sálech a na jejich nové album čekají fanoušci od podzimu 2006. Dočkají se (prý) 25. května.
Těžko Buty zařadit do nějaké žánrové škatulky. Jejich hudbu z doby největší slávy bych označil (snad se neurazí) jako inteligentní pop. Pojďme si připomenout 5 písniček z těchto časů.
Těžko říct, jestli i později narození vědí, že Dan Bárta začínal jako zpěvák skupiny Alice. V první polovině 90. let, kdy byla kapela na vrcholu, jsem je moc nemusel. Až přespříliš mi připomínali, co se image týká, Guns N' Roses. I když hudebně byli trošku jinde. V tehdejší záplavě kvalitní tvorby pro ně nebylo v mé diskografii místo.
Ale časy se mění a s nimi také můj názor na skupinu Alice. Při poslechu těchto písniček člověk trochu lituje, že Bárta ubral na přímočarosti. Podívejte se, jak mu to s Alicí šlapalo.
Pavel Dobeš patřil začátkem 90. let mezi nejznámější písničkáře. Folk tehdy zažíval velký boom, na koncerty chodily tisíce lidí. Zakázaní i polozakázaní interpreti měli v šuplících stohy nikdy nevydaného materiálu, na desky bylo z čeho vybírat. Bohužel po vyčerpání těchto zdrojů mnohdy scházela inspirace a chuť k další kvalitní tvorbě.
To je také Dobešův případ. Na hit čeká již bezmála 20 let. S ústupem ze slávy se naštěstí vyrovnal dobře. Dřív byl prý namachrovaný a nepříjemný. Teď mohu z osobní zkušenosti potvrdit, že za několik málo tisícovek předvádí více než standardní výkon. Hraje a zpívá dobře, zbytečně nežertuje, pobaví, ale ničím nepřekvapí.
Po Jankovi Ledeckém jako by se slehla zem. Pravda, nečtu bulvární plátky a nepatřím mezi zavilé fanoušky hezkých českých rádií. Přesto bych dozajista zaregistroval případné Ledeckého megahity. Bohužel je k němu múza v posledních více než deseti letech značně skoupá.
Je to škoda. Již na přelomu 80. a 90. let byl Ledecký (tehdy ještě se skupinou Žentour) nepřehlédnutelnou postavou českého popu. Žádné depresivní ani lacině po zahraničí se opičící songy, ale jednoduché písničky plné pozitivní energie.
Po začátku sólové kariéry se zdálo, že je Janek Ledecký definitivně zařazen mezi stálice. Ovšem od časů zdařilého muzikálu Galileo kde nic, tu nic. Kdo ví, nakolik za ústup ze záře reflektorů může jeho odmítavý postoj k našemu začlenění do EU. Vzpomínám, jak na koncertu k této příležitosti říkal: "Doufám, že se mýlím." Taky doufám, Janku :)
Richard Müller je umělcem, který za své nadání platí vysokou cenu. Již více než čtvrtstoletí patří mezi nejlepší slovenské zpěváky a textaře. Jako jediný si celou tuto dobu drží laťku proklatě vysoko. Daní, kterou osud za tento úspěch vybírá, je duševní nemoc.
Před lety jsem navštívil koncert, kde Richard Müller zpíval na poloviční playback za pomoci (jak sám říkal) neviditelného klavíristy. Tou dobou byl ve vrcholné formě, hubený, střízlivý, spokojený. Ovšem třeba na letošním předávání cen TýTý vypadal jako hromádka neštěstí, tak smutného člověka jsem v životě neviděl.
Dnes Vám nabízím malý průřez Müllerovou kariérou. Držte mu spolu se mnou palce, ať má dost síly k přežívání na tomto světě a ať dál dělá skvělou muziku.
Co bylo před Internetem, jako by nebylo vůbec. Platí to i o skupině Brontosauři, která nastartovala fenomenální úspěch bratrů Nedvědů. Ačkoli v archívech dlí desítky hodin záznamů jejich koncertů a videoklipů, na webu nenacházíme téměř nic.
Bohužel. Pěvecké kvality Zdeny Tichotové musí ocenit i zarytý nepřítel folku. Skupina fungovala jako hráz proti stupiditě, která zadržovala až příliš pitomé písničky od Honzy Nedvěda.
Na Youtube toho od Brontosaurů mnoho není. Proto bych chtěl pomocí tohoto článku vyzvat všechny, kdo syslí doma nějaké ty raritky, aby se podělili.
Jediným opravdu originálním kouskem, který zde uvádím, je píseň Tma. Pro mnohé překvapivý přesah Nedvědova díla do pokleslého popu dokumentuji v druhém songu Hejna včel. Poslední (nepříliš známou) písničku Sílu mi dej jsem se rozhodl zařadit i přes absenci souvisejícího videa. Zaslouží si to.
Skupina Katapult již více než 35 let nesmiřitelně rozděluje hudební fandy. Na ty, kteří podlehli vidláckému (toto slovo nepoužívám jako invektivu) kouzlu jednoduché hudby s drsně obyčejnými texty. A na ty, kdo nevidí žádné kouzlo, ale jenom čirou stupiditu.
Netroufám si rozsoudit, zda Olda Říha vytvořil specifický sound elektrické kytary nebo zda tento nástroj neovládá. Ovšem mohu napsat, že Katapulty rozhodně nelze obvinit z toho, že by v jejich tvorbě přebíjela forma obsah. A v tom je jejich největší síla. Na nic si nehrají, nic nepředstírají.
Krom této upřímnosti nesmím opomenout další (a ještě podstatnější) klad skupiny Katapult. Jsou jím texty, ve kterých se mnohdy odehrává příběh. Příběh ze života, kde ne vždy všechno funguje ideálně.
Ačkoli Michal David nikdy úplně neustoupil ze záře reflektorů, zažívá v posledních měsících díky vyprodané O2 aréně a vítězství v Tý-Tý obrovský comeback. Jediné, co mu může kazit radost, je kafrání několika šťouralů, kteří mu vytýkají (stejně jako Božskému Karlovi) příliš vstřícný vztah k režimu před rokem 1989.
Hodně bylo napsáno o tom, s kým Michal David za komárů hrál, při jakých příležitostech vystupoval a za jakých okolností přišel k domu. Já zaujmu jinou perspektivu a pokusím se v tomto zlehka odlehčeném článku odpovědět na otázku z nadpisu pomocí textů, které Michal David už tolik let s úspěchem pěje.
Michal David: Céčka a Non Stop
Hit Non Stop je výkřikem proti světu dospělých, už jen začátek Tátovi nesmím zkřížit krok... (otec byl pravděpodobně funkcionářem KSČ) jistě dodával naději pro spoustu odbojných studentů. Píseň Céčka je protestsongem, jak má být. Nebohý hrdina shání pro svou milou céčka, zoufale obíhá obchody, ale díky neefektivnímu fungování centrálně plánované ekonomiky selhává.
Michal David: Colu, pijeme colu
Zde zpěvák nepije kofolu ani citrokolu. Zcela evidentně propaguje západní produkt, čímž podrývá socialistické hospodářství.
Michal David: Poupata
Ačkoli tato píseň zněla na spartakiádě, opět marně hledám ideologický podtext. I z přiloženého videa je zřejmé hlavní sdělení: Starší žákyňky, hezky se vyvíjejte, ať jste v 15 letech připraveny k použití.
Možná jste zaregistrovali, že se na televizní obrazovky s úspěchem vracejí formáty, které národ miloval v 90. letech. Mám na mysli třeba Videostop Jeníka Rosáka (začínal již před revolucí), Trampoty Petra Novotného nebo Nikdo není dokonalý Jirky Krampola.
Jako kdyby byli lidé unaveni z velkých produkcí, které se svým pojetím podobají koncertům pokleslých popových megastar. Jako by se rádi vraceli k pořadům, které ze všeho nejvíc připomínají školní besídku.
Na této vlně se veze také malý comeback pořadu DO-RE-MI. Za podpory nočních repríz, Facebooku a Youtube se ty nejvypečenější písničky divoce šíří Internetem. Mnohá videa mají i více než 100 000 shlédnutí, což je při dnešní konkurenci úctyhodný výkon.
2x ožralý Trávníček v DO-RE-MI
Posouzení, zda, čím a nakolik je Pavel Trávníček při zpěvu upraven, nechávám na Vás. Faktem je, že Trávníčkovy výstupy zjemňují ztrapňování se účastníků soutěže. A za to nestárnoucí princ s nabarvenou čupřinou bezesporu zaslouží palec nahoru.
Tři obzvláště talentovaní zpěváci z lidu v DO-RE-MI
Dvě písničky pocházejí z produkce Michala Davida, jednu měl původně ve svém repertoáru Božský Karel. Máte-li čas, po skončení zpěvu nevypínejte přehrávání a pokochejte se erudovaným hodnocením porotců.
Upozornění: Titulky a případné reklamy ve videích nejsou od nás.
V závěrečném díle našeho miniseriálu o Woodstocku 1969 se zaměříme na výrazné zpěvačky, které zde vystoupily. Bohužel ta nejlepší nebyla právě v optimální formě, proto ji dnes vynecháme. Jestli chcete, podívejte se na 3 písničky z jiných vystoupení Janis Joplin.
Vybral jsem pro Vás 2 kousky od skupiny Jefferson Airplane (včetně legendárního "Králíka"). A samozřejmě nemůže chybět Joan Baez. Mimochodem, když jsem byl ještě malý, vystoupila Joan Baez na Bratislavské lyře. Pár měsíců před revolucí věnovala píseň Chartě 77 a uvedla jako své hosty v publiku Václava Havla s přáteli. Byl z toho neskutečný skandál.
Dnešní (v pořadí druhý) díl našeho miniseriálu o Woodstocku 1969 bude věnován výrazným mužským hlasům.
Joe Cocker předvedl na Woodstocku úchvatný výkon, píseň z pera Ringo Starra změnil k nepoznání, z nevýrazného songu udělal hit. A tak postupoval celou svou kariéru. Cocker je králem coververzí.
Richie Havens je u nás ne příliš známým písničkářem. Zato skupinu Canned Heat můžete občas v ČR vidět na živo i v novém tisíciletí. Mimochodem: Všimněte si u jejich písně také videa, které zachycuje festivalovou atmosféru.
Co mají všichni 3 účinkující společné? Přežili 60. léta, dodnes jsou umělecky činní. Přejme jim pevné zdraví a hodně elánu do dalších let :)
Woodstock 1969: Joe Cocker - With A Little Help From My Friends
Woodstock 1969: Richie Havens
Woodstock 1969: Canned Heat - Going Up The Country
Osvícení soudruzi se krom jiných zločinů dopustili i toho, že zkurvili vkus velké části národa. Nepouštěli sem žádnou tvorbu, jejímž hlavním mottem byla svoboda, kvílení elektrické kytary na ně působilo jako červený hadr na býka. Proto česká generace 60. let na rozdíl od zbytku civilizovaného světa nezná většinu umělců, kteří vystoupili na legendárním festivalu ve Woodstocku.
I z tohoto důvodu Vám v třídílné minisérii nabídneme to nejlepší, co tehdy na Woodstocku zaznělo. Dnes se zaměříme na kytarovky, příště na pozoruhodné mužské a v závěrečném díle na výrazné ženské hlasy.
Jimiho Hendrixe netřeba představovat, Carlos Santana se v posledních letech hodně prosazuje do rádií díky spolupráci se známými zpěváky a zpěvačkami. Méně proslulá skupina Ten Years After dokazuje, že lze (ač je to k nevíře) udělat skvělou rokenrolovou vypalovačku o desetiminutové stopáži.
Woodstock 1969: Jimi Hendrix
Woodstock 1969: Carlos Santana
Woodstock 1969: Ten Years After
Doplnění: Video s Jimim Hendrixem jsem musel vložit znovu. To původní odebrala z Youtube společnost Sony BMG Music. Jimi je více než 40 let po smrti, nárokovat si práva na jeho vystoupení může jen totální hovado.
Když se řekne hudba ze 60. let minulého století, vybaví se mi trojice Janis Joplin, Jim Morrison a Jimi Hendrix. Těžko říci, jak bych je vnímal dnes, kdyby nezemřeli v 27 letech na přelomu dekády květinových děti. Asi by znuděně objížděli svět jako třeba Stouni a z bývalé slávy by zbyla jen hořká připomínka toho, že stáří moc nezáří.
Zachovala se spousta záznamů s živými vystoupeními Janis Joplin. Bohužel ne vždy je kvůli svému divokému životnímu stylu ve 100% formě (to se týká třeba Woodstocku). Ale pokud všechno šlape, je nepřekonatelná. Doporučit mohu například dokument Festival Express.
Když se po listopadu 1989 vrátil Karel Kryl z emigrace, národ jej miloval. Lidé na plných náměstích mu tleskali a zpívali s ním jeho písně. Kryl se mohl nechat ukolébat, mohl žít bezproblémový život celebrity a oslavovaného umělce. Místo toho začal tepat do nových mocipánů. V médiích se postupem času stal úplně neviditelným, zahořkl, neměl už sílu dál bojovat.
Dočkal se pouze jediného důstojného dokumentárního portrétu. O našem národu a tom, jak si Kryla vážíme, hodně vypovídá, že pochází od slovenských tvůrců. Jmenuje se Karel Kryl: Kdo jsem...? a je k dispozici všude tam, kde nacházíte jiné filmy či hudbu. Z tohoto dokumentu pocházejí záznamy 3 písní níže.
Po Krylově smrti v roce 1994 se místo diskusi o jeho uměleckém odkazu a moudrosti, kterou nám ve svých textech zanechal, vedou trapné debaty o tom, zda mají jeho písničky zpívat lidé jako Daniel Landa nebo Jaromír Nohavica.
Písně Karla Kryla neztratily ani více než 20 let po revoluci nic ze své naléhavosti. Nešlo totiž (většinou) o jednoduché protestsongy, jejichž životnost je stejně dlouhá jako kariéra těch, proti nimž jsou zaměřeny. Kryl neúprosně popisoval mechanismy moci, lidskou malost a specifika české povahy. Posuďte sami, zda má jeho tvorba v dnešní době co říci.
Lou Fanánek Hagen (ing. František Moravec) je velkou částí národa pokládán za tupého opilce. Většinou mu spílají ti, kteří mohou pouze snít o kariéře stavebního inženýra, punkového zpěváka, úspěšného podnikatele a mezi celebritami oblíbeného textaře. Ale tak už to u nás bývá, že lidé dosahující hovna mají spoustu výhrad k těm, co mají úspěch.
Lou Fanánek Hagen je znám především jako frontman skupiny Tři sestry. Z jeho dalších pěveckých výkonů utkvěl široké veřejnosti v paměti jen "Průša", neoficiálně prohlášený za český videoklip tisíciletí. Kritici oceňují především pravdivé herecké výkony, jemnou (skoro něžnou) ironii se kterou je zde zachyceno bolavé srdce mladíka Petra Průši a trest téměř apokalyptických rozměrů dopadající na neúměrně alkoholu holdující Růžu.
Méně se ví o dalších třech videoklipech, které zde uvádíme. "Ďábel" pocházející rovněž z prvního alba Hagen Baden si nekompromisně pohrává s dvojí morálkou některých křesťanů a ve znalcích probouzí stesk po časech, kdy Fanánek nejen bavil, ale i provokoval. Píseň "Co Vás zajímá" vznikla v rámci nepříliš podařené druhé desky skupiny Hagen Baden s názvem "Ahoj Kluci".
...aneb přeměna vyholeného ochmelky v seriózního šansoniéra :)
Daniel Landa možná ani sám neví, proč je natolik kontroverzní osobností. Ostatním byly hříchy z přelomu 80. a 90. let zapomenuty (Fanánek, Matásek...), ovšem skinhead Landa zůstává (stejně jako agent Nohavica) mediální trvalkou. Těžko soudit pohledem člověka, který byl v období revoluce na prvním stupni ZŠ. Ovšem troufám si říct, že se k nám za komárů (kvůli absenci komunikačních technologií a cenzuře osvícených soudruhů) dostávaly pouze nepatrné zlomky informací, co která tehdy módní subkultura prosazuje a jak se její příslušníci názorově člení. Euforie po listopadu 1989 podobné meditace smetla. A když Landa s Matáskem v roce 1991 na chvilku vystřízlivěli, dali od Orlíku okamžitě ruce pryč.
Dost planých řečí. Podívejme se, kam se Daniel Landa za poslední roky posunul a zadoufejme, že po naprosto tragickém albu Nigredo opět najde dostatek sil k tvorbě alespoň průměrných písní. Byla by škoda, kdyby se takový hudební talent stal na konci kariéry pouhou parodií sama sebe.
I když nejsem Mistrova cílová skupina a nemohu tudíž nikdy docenit jeho genialitu, respektuji Karla Gotta jako nejvýznamnější osobnost české populární hudby všech dob. Mazaně proplul veškerými dějinnými zvraty, obratně se vyhnul všem nebezpečím a sám před sebou je čistý. Věří totiž, že světu vládnou ilumináti (tajemná spiklenecká organizace), proto je jedno, zda to tady kormidlují komáři, fašouni či demokrati.
Mnoho lidí se domnívá, že je Karel Gott mdlé inteligence. Já si to nikdy nemyslel. A od té doby, kdy se oženil, mám jasno. Užíval si, co to šlo, ale nepřepálil to. Dokud byl ještě +- funkční, pořídil si manželku, která se v něm vidí a později se o něj postará.
Zůstal Mistr svůj?
K vytvoření tohoto článku mě inspirovalo víkendové posezení u vína na chalupě. Na Retro music television se totiž objevil i Karel Gott se svou písní Zůstanu svůj, kde zpívá ...zůstanu svůj, ať různé vládly styly, zůstanu svůj, mé písně nešidily...
Podívejme se na 4 písně ze 4 dekád. Tvorbu po roce 2000 taktně přejděme mlčením. Rozhodnutí, zda Karel Gott zůstal či nezůstal svůj, nechávám na Vás. Pro zajímavost doporučuji se občas juknout i na doprovodné muzikanty a herečky ve videoklipech, stojí za to :)
60. léta: Zdvořilý Woody (textově nepřekonatelné)
70. léta: Mistrál (nestárnoucí vypalovačka)
80. léta: Půlnoc v motelu Stop (Mistr pod vlivem Depeche Mode)
90. léta: Když muž se ženou snídá (poslední velký hit)
Příští rok uplyne 20 let od doby, kdy vydala Mňága a Žďorp první dlouhohrající (tehdy ještě) desku. Hlavní devizou Mňágy jsou texty Petra Fialy. Troufám si říct, že se v nich odráží celý jeho život: od nespoutaného mládí přes deziluzi kolem 30. roku věku až ke smíření (nalezení štěstí?) po čtyřicítce. Do svého výběru jsem dal starší tvorbu, rozervaný umělec Fiala je přece jen o třídu lepší než spokojený pupkáč Fiala :) Chcete-li se o skupině "dozvědět" víc, doporučuji Zelenkův zdařilý mystifikační dokument Mňága - Happy End.
Kdo složil písničky Sbohem galánečko a Husličky? Spousta lidí Vám na tuto otázku odpoví: "Nikdo, jde o lidovky."
Autorem je Vlasta Redl, který odolal vábení masového publika a místo psaní dalších (v dobrém slova smyslu) halekaček pořád hudebně hledá. Díky kvalitním textům, nápadité hudbě procházející napříč žánry a velmi dobře zvládnuté hře na kytaru je Redl jednou z nejvýznamnějších postav současné české hudby. Jeho tvorba si drží vysoký standard již více než 25 let.
Vybral jsem z různých živých vystoupení 5 svých oblíbených písniček. Studiovky mám od Redla také rád, ale na koncertech mu to šlape přece jenom lépe.
Opět se Vám hlásíme s písničkami z pohádek. Dnešní výběr dokonce probíhal za přítomnosti a četných rad mé milé osmileté sestry, tudíž by to měly být fakt písničky, které se líbí jak dospělým, tak dětem. :) Tak si je společně užijte. A pokud kolem sebe nemáte žádné dítě, alespoň zavzpomínejte sami. :)
Karel Plíhal je geniální kytarista, skladatel a textař. Občas mě překvapí, že i lidé, kteří se o hudbu celkem zajímají, jeho tvorbu neznají. Jistě, Plíhal není hlasitou Superstar ani nezničitelným mistrem Gottem. Plíhal je poctivým muzikantem, který si zaslouží být poctivě poslouchán.
Čtyři písničky pocházejí z živého vystoupení, jedna je ve formě videoklipu (přizvukuje Petr Fiala).
Skupina Beatles odehrála svůj poslední oficiální koncert v létě roku 1966. Improvizované živé vystoupení na střeše nahrávacího studia se uskutečnilo v lednu 1969 v rámci natáčení filmu Let It Be. Koncert po pár desítkách minut ukončila policie kvůli zmatkům, které způsobily přihlížející davy v ulicích.
Pokud by bylo některé video nefunkční, upozorněte nás v diskusi pod článkem. Zkusíme to napravit.
Vy neznáte Village People? Ale znáte :) Ačkoli se k nám v dobách největší slávy kvůli osvíceným soudruhům nedostali, jejich nesmrtelné hity se vryly pod kůži každému a v rádiích se točí dodnes. Napovím YMCA. Pořád nic? Tak se podívejte na vystoupení Těžkého Pokondru a bude jasno:
Bohužel upjatému Pokondru se nepodařilo ani z 1% vystihnout ducha Village People, oproti originálu jsou zoufale nudní a bez atmosféry.
Kdo jsou Village People? Ilustrační foto, zdroj: facsimilemagazine.com
Na českém Netu se o Village People nic moc nedočteme (nebo jsem špatně hledal), vypomůžeme si tedy Wikipedií.
Village People jsou americkou diskotékovou skupinou, která vznikla v pozdních 70. letech. Původní členové: policejní důstojník (Victor Willis), Indián (Felipe Rose), kovboj (Randy Jones), stavební dělník (David Hodo), motorkář (Glenn Hughes) a voják (Alex Briley).
V září 2008 získali hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Mají prodáno více než 50 milionů nosičů po celém světě, dodnes koncertují. Kritici z nich asi nikdy nadšení nebudou, ale řekněte upřímně, viděli jste už větší (v dobrém smyslu) pitomce? :)
Taky Vám připadá, že pomalinku mizí klasičtí pankáči? Smradlaví, špinaví, věčně přiožralí, bez peněz + budoucnosti, s jedinou ideologií: Na všechno a na všechny nasrat! Visáčům, kterým táhne na 50 let i všem dalším zasloužilým, odpouštím. Bohužel je nahrazují vyměklí pankáči-metrosexuálové, kteří berou punk jako koníček. Dokonce se snaží mít nějaké politické postoje, mít seriózní práci a mýt se. A to je určitě škoda.
Nicméně nepropadejte nostalgickému sentimentu a pořádně si zapogujte :-)
Tentokrát pro Vás máme výběr 6 videoklipů z českých a zahraničních filmových muzikálů. Budeme rádi, když přidáte do diskuse své oblíbence. Také uvítáme případné upozornění na nefunkční video, Youtube bohužel nezaručuje, že co nabízejí s velkou slávou dnes, bude tam i zítra.
Dnes pro Vás máme druhý díl písniček z pohádek. Kdo ví, možná se dočkáte i třetího :)
Když tak člověk zavzpomíná a popřemýšlí nad pohádkami po roce 1989, chce se mu břečet. Ty kvalitní by se daly spočítat na prstech ruky. Můžeme se ptát, zda příčinou tohoto úpadku je svoboda (pohádky byly pro spoustu skvělých tvůrců tím jediným, co je nechal režim dělat) nebo spíše absence starých prověřených soudruhů, kteří měli vše pod palcem a byli odejiti po revoluci.
Jak už jsem onehdy psala na mikroblog, vědění je pesimistické a optimismus je aktem vůle. Někdy však není zrovna jednoduché se v tom našem nedokonalém světě optimisticky naladit. Ty správné iluze, které k tomu potřebujeme, v nás mohou obnovovat a posilovat právě pohádky, v jejichž kouzelném světě spravedlnost, dobro a láska vítězí a každý dostane, co si zaslouží.
Někdy je taky hezké prostě se jen vrátit do dětství a podívat se na ty naše staré hrdiny, jak se v těch svých pohádkách mají... Tak jestli na to máte právě chuť, pojďte se s námi podívat na pár písniček z našich oblíbených pohádek. Tenhle díl je první a je to všehochuť těch, které mám ráda já (a že bylo fakt těžké vybrat jenom 8!). Tak úsměv na rty a únik z reality teď! :)
Holden Caulfield:
"Brzy Vás čeká pokračování, do kterého vyberu svoje favority já. Určitě se můžete těšit na Královské reggae a na mou obzvlášť oblíbenou Dělání."
PS: Pozor, slabší povahy, zvláště je-li správná kombinace hvězd, mohou i slzu uronit. :o) Na druhou stranu však pevně věřím, že vybrané ukázky u vás vyloudí úsměv na rtech :)
Co takhle svatba, princi? - Urozenost lidského srdce
Úvodem musím "poděkovat" za impuls k napsání tohoto článku vítězi soutěže X-Factor národem milovanému Jiřímu Zonygovi. Jeho interpretace Redlovy písničky Husličky (sterilní hudba a naprosto neprocítěný řev místo zpěvu) je tím jednoznačně nejhorším, co jsem ve svém životě slyšel. Dobrou zprávou je, že níže už česká hudba nemůže klesnout, ode dna se jde odrazit jen nahoru.
Pokud se podíváme na nejlepší a zároveň komerčně nejúspěšnější alba roku 2008, vévodí jim padesátníci: Jaromír Nohavica, Michal Horáček a bratři Ebenové. Tvůrci a interpreti, kteří začínali svou kariéru za minulého režimu si často drží svou vysokou laťku. Bohužel mezi novými objevy se za posledních 15 let neobjevil nikdo (snad kromě skupiny Kryštof, Radůzy a Anety Langerové), kdo by jim mohl dlouhodobě konkurovat ať už kvalitou či množstvím prodaných nosičů. Proč tomu tak je?
Mladé hvězdy nemají co říct. Jejich životy jsou bez strádání, proti ničemu se nebouří (slovy skupiny Mňága a Žďorp: "Rebelové vyměkli, Amerika je za rohem."), nečtou, inspirují se jen několika málo vzory (nemají rozhled) a hlavně: člověk z nich necítí nutkavou potřebu cokoli sdělit. Často jsou ve vleku módního průmyslu, těžko pak věřit v textu někomu, kdo má na sobě oblečení za polovinu průměrné mzdy, že je bez prachů či jej trápí sociální problémy nebo nagelovanému frajírkovi smršť naštvaných sprostých slov. K tomu se u mnohých přidává naprostý nedostatek sebereflexe, kdo umí zpívat, chce zároveň skládat, kdo něco normálního složí, chce to pak zpívat. A všichni naslouchají radám "expertů", kteří vědí, jak co možná nejrychleji uspět.
Nostalgie?
Někdy se setkávám s názorem, že současná česká hudba je stejně kvalitní jako před lety a jen díky nostalgii vyzdvihuji na piedestal staré pardály. Proti tomu mám zásadní argument: Kdo o dnešní objevy bude stát za 20 let? Obávám se, že nikdo. Objeví se a zmizí, protože jsou prostě špatní.
Na začátku 90. let byli mladými hvězdami lidé, ze kterých byly cítit emoce, kterým šlo věřit, co zpívají, byli opravdoví. Jejich kariéra začala už v 80. letech, po revoluci se dostali do masového povědomí. A do dnešních dnů jsou na špičce. Podívejte se na archivní videoklipy níže a zkuste si sami odpovědět na otázky: Co chybí dnešním objevům? Proč po nich za pár let (u některých obzvláště vypečených stačí měsíce) neštěkne ani pes? Co mají mladí Kabáti, Landa, Fanánek nebo Lucie Bílá navíc?
80. léta v ČSSR byly zlatou dobou pro ten největší hudební odpad. Ovšem slovy Jiřího Zmožka: "Čas otupí i ostrý břit." A dnes bychom obtížně hledali lepší zdroj pobavení, než videoklipy a tzv. živá vystoupení tehdejších "legend". To, co se nejen kolem milovníka kláves Františka Janečka sešlo, není možné popsat slovy, to je nutné vidět a slyšet. Kdybyste měli chuť, tak většina interpretů z tohoto výkvětu stále umělecky působí, za pár tisícovek (Sagi a Ivetka jsou dražší) + cesťák Vám rádi zazpívají na večírku, svatbě, pohřbu, zkrátka kdekoli. Výběr to není ani zdaleka vyčerpávající, klidně pod článek přidejte svoje favority.
Poznámka na okraj: všimněte si, že čím víc byl někdo před 25 lety in, tím víc vypadá dnes na archivních záběrech jako idiot.
Teď již vytáhněte ze svého archívu Ostravský kahan, Pražský výběr nebo alespoň Jarošovskou desítku a vzhůru na retro večírek. Varování ministerstva zdravotnictví: Osobám neposilněným alkoholem hrozí vážná psychická újma.
Pavel Horňák: Kotě (po revoluci zkoušel prorazit jako punker)
Turbo: Hráč (tady na pódiu citelně chybí kopka hnoje a vidle)
Víťa Vávra: Citrónová holka (zpívající bubeník už trošku za zenitem)
Iveta Bartošová: Dva roky prázdnin (pro mladší: nikoli prázdniny, ale vojna)
Gottwald a Vložek: Holky z naší školky (víte, že Kotvald a Hložek jsou pseudonymy?) :o)