Tyranie (chytrých) mobilů

Média stále tepou do zemí, kde není svoboda. 

Chápeme-li svobodu jako možnost volby, kdy (v rámci slušnosti a zdravého rozumu) žádná z variant není společností sankcionována, jsme na tom čím dál hůř. 

Nemám na mysli jen trestná komanda na sociálních sítích, která nemilosrdně sejmou každého s pomýleným názorem. 

Jde mi o malé tyrany, které nosí muži po kapsách a ženy v kabelkách. 

Kdo tuhle krabičku nevlastní, stává se disidentem. 

Běžný slušný lid pro ně těžko hledá přívětivého slova. 

Kolegyně se onehdá setkala s živlem, který nevlastnil mobil. Počastovala ho mnoha peprnými výrazy, debil patřil mezi ty milejší. 

Ovšem dnes již nestačí mít tuto krabičku. 

Musíte disponovat tím správných přístrojem. Chytrým. 

Takovým, v němž odťukáte spoustu různých souhlasů. A pak o vás placička, internetoví giganti a všemožní poskytovatelé vědí všechno. 

Pokud myslíte, že teď jste za vodou, mýlíte se. 

Abyste mohli normálně fungovat (třeba platit), musíte si ještě (nyní již u některých bank) povinně stáhnout tu jedinou správnou nejbezpečnější aplikaci. 

Zatím sice schází záplava zpráv o lidech, kterým byl vykraden účet, anžto danými aplikacemi nedisponovali, ale jistota je jistota. 

Samozřejmě jde především o dobro. 

Stejně jako šlo o dobro, když lidé dali souhlas se sdílením své polohy, aby zastavili šíření nakažlivé choroby. Jak to dopadlo, víme. 

Jak dopadne snaha o na 100% bezpečné internetové bankovnictví, také víme. 

Milujeme skuhrání, jak je hrozné to či ono.

Nechceme svobodu. 

Nemáme ji.

Obec pronajme hospodu. Jít do toho?

Zaslechl jsem hlášení místního rozhlasu. Obecní úřad nabízí k pronájmu hospodu včetně zařízení a vybavení. O ceně taktně pomlčeli, kdo má zájem, nechť kontaktuje starostku. 

Do zmíněné hospody jsem párkrát nakoukl. Nejde o žádný pajzl, vypadá slušně. Leč dlouhodobě je prý ve ztrátě a koronavirus jí zasadil poslední ránu. 

Přiznávám, kdybych se topil v penězích, pořídil bych si restauraci. 

Nepatřím mezi ty, kdo podobným podnikům přinášejí obživu. Ale rád zajdu tak dvakrát do měsíce, posedím, popiju a je-li možnost něco normálního sníst, také jídlo dám. 

Hodně mi tento rituál chybí. Naposled jsem byl v září. 

Mám poměrně jasnou představu, jak by měla hospoda na vesnici, kde schází turistický ruch, fungovat. 

Čistota a příjemná obsluha je samozřejmostí jako všude jinde. 

Dál bych se zaměřil na jednoduchost. Žádné stovky nápojů a desítky jídel. Dobré pivo, základní sortiment značkového alka a nealka, pár obyčejných jídel. 

U piva bych šel do levnější značky, která má velkou marketingovou podporu a získává si stále větší oblibu. Točil bych dvanáctku Radegast. Desítku bych nechal na výběru štamgastů. 

Nabízel bych hezky vypečené špekáčky na pivu, skvělý nakládaný hermelín...

Hosté by dostávali zdarma slané oříšky a brambůrky, aby měli větší žízeň. 

Ovšem mám obavu, že častí návštěvníci mají jiné požadavky. Jde jim především o příznivé ceny. Nejsou ochotni dát za pivo o 5 korun víc oproti patoku. A vyžadují trpělivého posluchače pro své kecy.

Hospoda, jež je k pronájmu, se sice nachází uprostřed obce, ale dědina je dlouhá jako týden před výplatou. Ochota chodit 2 kilometry tam a 2 zpět se (obzvláště při špatném počasí) limitně blíží nule.

Navíc si lidi odvykli. 

No nic. Promyslím. Uvidím. Možná vznesu dotaz, kolik si obec měsíčně představuje. Jestli je opravdu vše k dispozici, nemusel by to být drahý špás. 

Termín stanovili do 15. ledna.

Děti se mu (jí) budou smát...

Mnohokrát jsem zaslechl (z druhé ruky), že pokud dítě nebude mít ten správný model mobilního telefonu, značkové oblečení, drahý notebook a kdejaké další blbiny, budou se mu ostatní ve škole (školce) smát a stane se terčem šikany. 

Korunu tomu nasadila rehabilitační sestra, která se při projíždění mých zad zmínila o dětech, které jsou vysmívány, protože je rodiče vozí málo drahým autem. Škodovka prý v žádném případě, ideální jsou SUV německých značek. 

Velkou část dětství jsem prožil v 90. letech. 

Kamarádili jsme se podle osobních sympatií, brali jsme jako normální, že někdo má víc. Třeba ve skautu se scházely děti od nejchudších po nejbohatší (také např. od úplných ateistů po kované katolíky). 

Na střední škole jsem měl spolužáka, který jezdil novým Audi a motocyklem Honda 750. A taky jsem měl spolužáky, jejichž rodina nevlastnila ani omlácenou 120ku. Ve společném dělání rutiky nás to nijak nelimitovalo.

Nicméně doba se posunula. Tlak médií na konzum zde máme od nejútlejšího věku. Viz předchozí článek. 

Zatímco já jako pětiletý zažil akorát tak pana Vajíčka a reklamu na spoření mladých, dnešní děti jsou zpracovávány globálními kampaněmi za miliardy. 

Plus rodiči, pro něž jsou peníze a společenský status vším. 

Často jde (jak ukazuje letošní rok) o bohatství, které je taženo dluhy. 

Tito lidé mají desítky let vysoce nadprůměrné příjmy, ale nevlastní (téměř) nic. Vila na hypotéku. Provozovna v nájmu. Auta na leasing. Telefony pořízené (samozřejmě na firmu) v rámci ultravýhodných akcí se dvouletým závazkem. 

Když pak přijde výpadek příjmů, nastává panika. 

Hrozí děsivý pád do hlubin nižší střední třídy. 

Děti, jež machrovaly s majetkem, který nebyl jejich rodičů, posmívaly se ostatním a šikanovaly, se mohou rázem dostat na druhou stranu barikády. 

Nevidím to tak tragicky. 

Samozřejmě, může se vyskytnout rozmazlený spratek. Ale že by byla dynamika dětského kolektivu postavena na údajném bohatství rodičů? Nevěřím. 

To si spíš dospělí dělají alibi pro svou hrabivost.

10 000/měsíc každému = Nejlepší kompenzace

Rozhazování peněz z vrtulníku není žádným objevem. Jako kompenzaci zvažovala tuto formu podpory např. Česká národní banka. 

Pojďme se podívat, proč právě tohle je to pravé ořechové. 

Jarní řádění koronaviru zařízlo do státního rozpočtu sekeru půl bilionu. Možná bude nakonec vyčerpán necelý. 

Vznikl nepřehledný slepenec nejrůznějších na rychlo spíchnutých kompenzačních opatření, což nevyhnutelně přineslo obří administrativní zátěž pro veřejný a soukromý sektor. 

Plus to přineslo snahy nabízenou pomoc zneužít. 

Vznikly tak další zbytečné náklady, jejichž výši lze odhadout na desítky miliard. 

Mnozí se nevešli do parametrů a nedostali nic. Jiní zase čekali na pomoc zbytečně dlouho. 

Teď zde máme druhou vlnu koronaviru. 

Nepoučili jsme se. Znovu slyšíme politiky komu, kolik a za jakých podmínek rozdají. 

Už zase vzniká nepřehledný slepenec nejrůznějších na rychlo spíchnutých kompenzačních opatření, což nevyhnutelně přinese obří administrativní zátěž pro veřejný a soukromý sektor. 

Opět vyletí oknem desítky miliard. 

Pokud by dal stát každému 10 000 měsíčně, Češi by nestrádali. 4členná rodina za čtyřicetník přežije. 

Zaměstnavatelé, jejichž provoz je přerušen, by pak samozřejmě nepropláceli mzdy a nechali si pracovníky ve stavu. 

Jarní omezení trvala cca 3 měsíce. Stát by vrtulníkové peníze za toto období vyšly na přibližně 300 milard.

Našim politikům vzkazuji:

Hlavně nic (složitého) nevymýšlejte!

On-line zábava - Konec předplacených služeb

Když tak spočítám, kolik bychom museli zaplatit za všechnu on-line zábavu, kterou konzumujeme, blížím se ke dvěma tisícovkám měsíčně. 

Ne, že bychom furt na něco čuměli. Hodinku za den.

Vyzobáváme to nejlepší. 

Poskytovatelů on-line zábavy je spousta. Žádný z nich vám nedá všechno. Ani skoro všechno. ČT, Český rozhlas, Netflix, O2, Spotify, Nova, Telly, Amazon, Sport 1, HBO... 

Běží na bázi předplatného. Každý měsíc cvakáte, ačkoli třeba vůbec nesledujete. 

Nabízí se tudíž možnost surfovat na vlně akcí, služby zakládat, rušit, obnovovat. Hezký koníček.

Samozřejmě jsou i poskytovatelé, kteří nabízejí za poplatek puštění 1 filmu nebo sportovního přenosu. Cena je bohužel tak vysoká, že stačí využít jednou týdně a proděláte. 

Platíme tudíž, co musíme (za připojení + veřejnoprávní média) a semtam nějaký měsíc jinde. 

Což je pro poskytovatele škoda. Byli bychom totiž ochotni platit jim více.

Dokážu si představit nějakou obdobu telefonní karty. 

Člověk by ji koupil on-line nebo třeba v trafice.

A měl by (například) za 250 korun 20 hodin zábavy u hlavních poskytovatelů. Sám by pak rozhodl, kolik času profrčí u kterého.

Předplacené služby končí!

Nová doba.

Svět kupuje zábavný kredit!

Optimalizace zdravotnictví – Ušetřili jsme, teď zaplatíme

Slovo optimalizace by mělo být oficiálně zařazeno do seznamu vulgarismů. Slušným lidem by mělo být od zítřka zapovězeno jeho používání.

Kam optimalizace vede, možná brzy uvidíme. Až přestanou stačit kapacity našeho zdravotnictví.

Pokud se tak (nedej Bůh) stane, viníky budou všichni, kdo byli v minulých desetiletích u vesla a snažili se o efektivitu bez ohledu na dlouhodobá hlediska. Všichni ti, kdo mleli o tom, jak je drahé mít hustou síť kvalitních nemocnic, jak je zbytečné držet nevyužívané vybavení, přebujelé úřady zabývající se hygienou atp. 

Princip jednoduchý.

Všechno běží jako po drátkách. Jako zodpovědný politik ze statistik snadno vyčtete, kolik procent lůžek a přístrojů využíváte z kolika procent. Kolik platíte za energie, nájmy, údržbu spousty budov. Kolik stojí přebytečný personál.

A vy vidíte možnost obřích úspor.

Budete geroj! Žádné deficity. Rozpočet v cajku. A ještě zbude na zakázky spřáteleným firmám.

Najednou průšvih.

Epidemie.

Zrovna ve volebním období, kdy jste u koryta! Pekelný pešek.

Zjišťujete, že díky totálně nepružnému systému řízení veřejných záležitostí vám nestačí ani spousta měsíců a téměř neomezený budget k tomu, abyste znovu vybudovali, co bylo v minulých desítkách let optimalizováno (=zrušeno).

Hněv lidí se obrátí na vás. Ačkoli většina kapacit byla omezena dávno před vaším zvolením.

Končíte. Zaplatíte i za ostatní politiky.

A občané zaplatí (někteří životem) za to, jak dobří hospodáři v jejich zájmu krásně optimalizovali.

Odboráři na úřadě = Opravdoví dravci

Brzy tomu bude rok, co jsem slavnostně vstoupil do odborů.

Představoval jsem si, jak se budeme každý týden scházet, plánovat stávky a pod rudým praporem bojovat proti vykořisťování pracujících.

Na schůzi mě zatím nepozvali. Asi jsem moc velký zob.

Jediným hmatatelným efektem mého členství je tudíž dárkový poukaz na nákup v Kauflandu, který přifrčel před Vánocemi.

Kdyby bylo mistrovství republiky, kde by se soutěžilo o nejneschopnější odboráře, ti z úřadu by byli jasné jedničky.

Minulý rok byl plán dát 34 pracovišť do optimalizovaného režimu, tzn. v podstatě je zrušit.

Kolik uhájili odboráři?

0 (slovy nula).

Dále bylo navrženo zrušit stovky pracovních míst.

Můžete hádat 3x, kolik ti naši dravci uhájili.

Ano, 0 (slovy nula).

Vedení odbory neignoruje. Vše, co má být, je s nimi řádně projednáno.

Dovedu si živě představit, jak to probíhá. Každý dostane pár chlebíčků a Mattonku. Vedení vylíčí své plány. Odboráři reagují v tom smyslu, že se jim to dvakrát nelíbí. Pak je schváleno.

Před časem jsem si psal na Twitteru se zástupci odborů v jiných organizacích včetně hlavního republikového bosse pana Středuly ohledně dobrovolně povinných neplacených přesčasů. Prý je potřeba se ozvat.

Už vidím, jak se sám pozvu na schůzi, kde pronesu plamenný projev, abych všem, kteří roky svorně dělali houbel, otevřel oči.

Vážení a milí, být za takového blba, na to se vám na stará kolena můžu vysrat.

Jak jsem (ne)zbohatl na botách

Dostaly se k nám boty po strejdovi.

Jednalo se o vymazlené kousky. Hanwag Alaska GTX stojí v obchodě přes 5 000 korun. Nikdy nenošené. Strejdovi byly stejně jako mně malé. V originální krabici.

Zalesklo se mi v očích při vidině snadného zisku. Za polovinu je musí někdo koupit!

A taky koupil.

Pán byl nadšený:
Boty jsem převzal, vyzkoušel a sedí. Jsem moc spokojen.

Bohužel jen malou chvilku:
Vyšel jsem v nich do patra v našem domě, pyšně je ukázal dětem a manželce. Pak jsem z patra sešel. Najednou cítím nějaký měkký došlap. Podívám se pod sebe a vidím, že se úplně rozpadla podrážka! V botách jsem udělal 30 kroků. Jsem z toho v šoku, guma se samovolně úplně drolí. Nic podobného jsem neviděl.

1 obrázek vydá za 1 000 slov:


Inu, napsal jsem právem rozčarovanému kupci, ať mi pošle boty zpět, že vrátím peníze. A nabídl případnou možnost slevy.

Pán zapátral, co se dá s botami dělat:
V pondělí jsem byl s botami v Hudy sportu, popsal jim tam problém a boty ukázal. Řekli mi, že to je běžný jev, rozpadla se PU pěna v podrážce. Majitel prodejny říkal, že to je normální a že to je celkem běžná situace. Nabídl mi, že boty pošle na výměnu podrážek s tím, že to vyjde na 2300,- Kč a bude to trvat měsíc. Zdálo se mi to jako výmluva a dohadoval jsem se tam s ním. Rozčiloval jsem se marně, více nenabídli. Doma jsem žhavil Internet a zjistil, že to je skutečně běžná situace, že po pár letech se PU část podrážky samovolně rozpadne a dokonce rychleji u nenošených bot.

Odpověděl jsem:
Aspoň teď víme, jakou značku nekupovat. Až boty dorazí, pošlu Vám zpět peníze.

Takže si to shrneme.

Německá firma Hanwag GmbH založená v roce 1921, která se pyšní výrobou v Bavorsku a hrdě hlásá Echte Handarbeit, prodává boty za 5 litrů, které se Vám po pár letech samy rozpadnou. Oprava stojí přes 2 tisíce. Firma prosperuje, zákazníci kupují jako diví.

Laik se diví, odborník žasne.

Peníze = Starosti

Kdo je bohatý?

Úvodem článku ukončím debaty o tom, kdo je bohatý. Stanovuje-li stát minimální částku, za kterou lze přežít, bohatý je ten, kdo má více než desetinásobek.

Aktuálně jde u jednotlivce o čistý měsíční příjem 38 600,00 Kč a třeba u rodiny s malým dítětem o 87 200,00 Kč.

Peníze = starosti

Nebavme se o superboháčích odtržených od reality.

Představme si, že máme s manželkou a synkem k dispozici 100 000,00 Kč čistá ruka/měsíc.

Určitě bychom si koupili auto, které se nám líbí. Asi by to nebyla 16 let stará omlácená Oktávka. Pak by nám to nedalo a museli bychom o vysněné fáro pečovat. Jezdit do myčky, udržovat interiér, řešit drobné ťukance...

Starosti.

Určitě bychom se snažili pro malého zabezpečit lepší vzdělávání a volnočasové aktivity. Ještě nějaký pátek by to znamenalo vozit ho na x více či méně vzdálených míst.

Starosti.

Určitě by se nám nechtělo otravovat s hromadnou dopravou. Takže koupit druhé hezké auto. Servis, myčka, údržba interiéru...

Starosti.

Určitě bychom investovali do lepšího bydlení. Rekonstrukce. Rozšíření. Víc prostoru. Hezčí prostředí. Zvýšené nároky na úklid a údržbu.

Starosti.

Řešení? Vydělávat výrazně víc

100 000,00 měsíčně by nám přineslo krom pozitiv také spoustu starostí. Ubralo by z už tak minimálního množství volného času.

Řešením by mohlo být najmout personál. V poslední době čím dál běžnější praxe.

Personál musíte vybrat, úkolovat, kontrolovat. Navíc se bude někdo cizí motat po domě a místo vás bude trávit čas s vašimi dětmi.

Starosti.

Co dělat? Mít výrazně víc než sto litrů/měsíc a pořídit si osobního tajemníka, který všechno zařídí.

2021: Konec papírových daňových přiznání

Finanční správa dlouhodobě plánuje umožnit snadné elektronické podávání přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Kdy bude realizováno, je ve hvězdách.

Vzhledem k obrovským nákladům, které každoročně vznikají kvůli papírovým přiznáním pro občany i pro stát, bylo rozhodnuto, že dojde k maximalizaci úsilí, aby většina občanů používala elektronickou formu již od roku 2021.

Bariéru představuje malá informovanost o možnostech, jak zřídit datovou schránku či elektronický podpis. Informace jsou navíc často podávány v takové formě, že spíše odrazují.

Nemá-li občan elektronický podpis či datovou schránku, musí po vyplnění e-formuláře odeslat nikterak uživatelsky přívětivé papírové potvrzení s vlastnoručním podpisem poštou nebo zanést na úřad sám.

Většina tudíž vyplní přiznání v elektronické formě, vytiskne, připne přílohy a dopraví na finanční úřad stejně, jako by tam museli dopravit výše zmíněné potvrzení.

Jak dosáhnout rychlé změny beze změn legislativy a bez toho, aby byli občané k něčemu nuceni?

Řešení je jednoduché:

Každý, kdo letos podal papírově, dostane začátkem roku 2021 klasický dopis.

Žádné úřední kecy. Ani politická propaganda. Jednoduché vysvětlení výhod elektronické formy. Prosba o zvážení této možnosti. Jednoduché vysvětlení s popsáním dalších výhod (snad jsou) zřízení elektronického podpisu nebo datové schránky.

Vážený daňový poplatníku, nechcete-li si výše zmíněné opatřit, přikládáme obálku s adresou Vašeho finančního úřadu a papírové potvrzení Vašeho elektronického podání. Doplňte do něj, prosím, číslo podání, které uvidíte po vyplnění elektronického formuláře. A nezapomeňte na datum a vlastnoruční podpis. Obálku doručí Vašemu finančnímu úřadu Česká pošta zdarma.

A v roce 2022 repete. S prosbou, ať si potvrzení příští rok poplatník opatří sám. Obálku na poště.

Předpoklad? Příští rok bude většina přiznání k dani z příjmů fyzických osob podána elektronicky. Následně pak více než 70%.

Česká pošta takovou dopisovou kampaň zrealizuje za dobrou cenu, nebavíme se o stamilionech. Úspory na straně občanů a státu budou mnohonásobně vyšší.

Už se těšíte?

Marně.

Všechno jsem si vymyslel.

Mělo být realizováno už v době, kdy jsem byl ještě jinochem bez závazků.

Místo toho lidi v roce 2020 ťukají do kompu, tisknou, dodávají přílohy, cpou do velké obálky a za draho posílají. Nebo přinášejí na úřad osobně.

A úředníci (jde o stovky hodin práce na hlavu ročně, spousta neplacených přesčasů) z papírů zadávají do PC tyto již jednou nacvakané cifry.

ČR 2020.

Pár měsíců normální existence

Pomalu nám končí zajímavá doba, kdy jsme dostali od osudu neočekávanou možnost zpomalit.

Někteří bohužel přišli o práci. Věřím, že se do ní brzy vrátí.

Jiní přišli o peníze. Ty se zase přikutálí.

Všichni jsme si užili (a ještě užijeme) více či méně velkou porci strachu. Každý dle svého naturelu.

Jsou i lidé, kteří zažili největší příval práce v životě. Ale obecně se dá říci, že jsme jako společnost zařadili o dva rychlostní stupně níž. A jeli jsme bezpečnou padesátkou.

Mnozí měli takovou příležitost po spoustě let.

A pomineme-li finanční trable, mnozí si to užili.

Nikomu nic nescházelo. Krom komických záležitostí jako droždí nebo toaleťák. Měl-li bych doplnit, pořád máme problém sehnat Jesenku a Pikao v tubě.

Ukázalo se, že lze zvládat práci (školu) za polovinu času.

Kolegyně to daly v pohodě. A měly ještě x hodin, aby mi pomohly.

Pro mě to byl očistec. Nastoupil jsem v lednu a než jsem se rozkoukal, seděl jsem 6 týdnů sám v kanclu, protože nás rozpůlili. 10 a víc hodin za den.

Naštěstí po 2 dnech 2 dny volna + případný víkend.

A o tom chci na závěr napsat.

Manželka na homeofficu, přirovnal bych k půl úvazku. Já takový 0,6 úvazek. Normální důstojná existence bez jazyka na vestě.

Akorát dítěti chybí kolektiv. Skoro pořád ve společnosti dospělých.

Doplnit tedy snížené úvazky o 3 dny školky/týden a byl by ráj na Zemi.

Třeba nám prožité trable otevřou oči.

Daňové přiznání: Formulář? Raději čestné prohlášení

Podívejme se, kdy má formulář smysl.

Typickým příkladem je třeba tiket na Sportku. Je jednoduchý, přehledný, strojově zpracovávaný, po celé ČR stejný. Krom tipovaných čísel obsahuje jen málo možností ke kreativitě. Najdete na něm vše, co potřebujete.

Jistě, můžete přijít do trafiky s lístečkem, kde vlastnoručně popíšete svou cestu k milionům a slečinka to do mašiny přepíše. Nebo jí můžete šeptat do ouška.

Ale vzhledem k frontě za Vámi se shodneme, že formulář představuje ideální řešení.

Což nelze říci třeba o daňovém přiznání.

Donedávna jsem si naivně myslel, že existuje 1 formulář pro daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob.

Nikoli. Kreativitě se meze (téměř) nekladou.

Například jedna naše nejmenovaná politická strana před lety zjednodušovala daně tak, že se přiznání k dani z příjmů ze závislé činnosti vešlo na 1 list.

1 list, který je bez příloh k ničemu. Dříve se přílohy zavíraly do 2 listu, vznikly tak přirozené desky. Nyní se různě připínají a odepínají z onoho 1 listu.

Důležité ovšem je, že lze podat přiznání na 1 listu. Prakticky ovšem pouze nulové, jelikož jakékoli příjmy dokládáte přílohami.

Hoši, děkujem!

Tím, jak je formulářů x verzí, je vše dokonale znepřehledněno pro občana i úředníka. Jsou zde třeba kolonky, které vyplňuje méně než 1 procento lidí. Na některých formulářích kolonky přebývají, jinde chybí.

Pokud ovšem schází, co je pro formulář zásadní, musí se to složitě opravit, byť by i bez opravy dával smysl.

Přitom obrovská většina lidí by mohla napsat něco jako:

Já, Antonín Vomáčka, rodné číslo: 1234567890, čestně prohlašuji, že jsem v roce 2019 vydělal u firmy Vopička v superhrubé mzdě 500 000 korun a na zálohách zaplatil 70 000. Dál jsem měl příjem 110 000 z nájmu bytu (uplatňuji 30 % paušál), zaplatil 20 000 na úrocích z hypotéky a dal 20 000 na penzijní spoření. Přikládám prohlášení manželky, že neuplatnila daňové zvýhodnění na syna Rudolfa Vomáčku, rodné číslo 1122334455. Případný přeplatek mi pošlete na číslo účtu: 987456/3210.

Datum, podpis. + Přílohy

Učme děti na školách, jak podobná prohlášení psát. Ukončeme nadvládu formulářů. Nejen těch daňových. Udělejme z úřadů lidštější místa. Bavme se o podstatě věcí, ne o tom, že aby mohl být formulář platný, musí být vyplněna ta a ta kolonka.

Ukončeme honbu za centralizací. No co, tak bude úřad v Horní Polomi rozhodovat trochu jinak než v Dolní Polomi. Důležité je, že v rámci zákona.

Nenechejme se dál svazovat pustou byrokracií, která bezesporu přinesla v určitém stádiu historie obří pozitiva, ale v roce 2020 (také bezesporu) přišel čas posunout se dál.

Samozřejmě platí, důvěřuj, ale prověřuj. Tady by se muselo hodně přitvrdit. Viz související text:
Čestné prohlášení - Klidně lžete

Zásadní otázka: Zůstanou bohatí v klidu?

Běžní občané počítají s tím, že vzhledem k nastalé situaci přijdou o výraznou část příjmů.

Nemají z toho radost, ale zůstávají v klidu.

Budou se muset uskromnit. Takový už je život.

Klíčovou otázkou je, co bohatí.

Využívali výhody globalizace a centralizace. Teď nastává doba, kdy budou za své krátkozrace vydělané zisky muset skládat účty.

Celosvětová provázanost všeho způsobí velké problémy.

Stejně jako třeba v případě živelné katastrofy se najednou těžce nevyplácí mít jednu gigantickou továrnu místo 5 velkých fabrik v různých lokalitách.

Nevyplácí se mít obří budovu úřadu místo x pracovišť, které mohou fungovat nezávisle na sobě atp.

Centralizace si teď vybere svou daň.

Jediné klady globalizace? Můžeme dostat zaplacenou pomoc z Číny, když se na nás (stejně jako na ostatní) EU vykvákla. Aktualizováno: EU dala peníze. A můžeme spolupracovat na vývoji léku.

Vraťme se k bohatým.

Přijdou o výraznou část příjmů, vzrostou jim výdaje.

Pokud to vezmou se stejnou pokorou jako obyčejní lidé, můžeme se vyhnout vleklé krizi.

Jestli začnou panikařit, zběsile propouštět a zbavovat se hystericky cenných papírů, přijde hubených (možná až) 7 let.

Jako vždy zůstávám optimistou.

A věřím tomu, že si nejbohatší spočítají, jaké následky by měl obří hospodářský propad pro každého.

Pro úplně každého.

Jak zbohatnout a zůstat slušným člověkem

Zbohatnout lze snadno.

Pár návodů najdete třeba tady.

Daleko vyšším levelem je zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem. Vždycky, když už to vypadá, že někoho takového máme, přijde jen další zklamání. Třeba nedávno se zostudili do té doby výhradně zbožňovaní šéfové našeho výrobce antivirových programů.

Dost tlachání.

Bohatý je, kdo vydělá aspoň 50 000 čistého každý měsíc. Za takové peníze se dá královsky žít.

50 000 měsíčně, to je takových 400 korun na hodinu čistého, nechcete-li obětovat život práci.

Slušnost, to není jen hezké chování k lidem.

Je slušné mít na potravinách v maloobchodě marži vyšší než 100%?

Je v pořádku, když idol mládeže napálí ceny vstupenek tak, že děti z chudších rodin nemohou na akci jít?

Je etické stanovit ceny za své běžné služby tak, aby byly pro výraznou část populace nedostupné?

Chcete-li 400 korun/hodina čistého a chcete-li poctivě platit odvody v takové výši, aby na vás vyšel aspoň průměrný důchod, dostáváte se na nějakých 600,-/hodina.

To už je částka, která je pro výraznou část populace těžko k zaplacení. Kdo vydělá 13 000 čistého, popřípadě má takový důchod, pro toho je podobná suma opravdu hodně peněz.

Pak si vemte, že jsou profese, které investují obří sumy do vzdělání, vybavení, supervize atp. Profese, kde hodina práce vyžaduje hodinu (či několik hodin) příprav. Chtějí-li takoví zbohatnout, musí vydělat 1 500 na hodinu a více. Kolik procent spoluobčanů si může dovolit platit?

Těžko najít cestu, jak zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem.

Snad jen prodávat spoustu produkce s nízkou marží. Viz Tank ONO. Ale takový kšeft dnes těžko na zelené louce vybudujete.

Nebo se třeba věnovat téměř zdarma distribuovanému umění pro masy...

Úřad mimo centrum města = Skvělý nápad

Již jsem zde zmiňoval rušení pracovišť a naňahňání všeho do krajských měst.

Dnes napíšu o dalším manažerském majstrštyku.

Jedná se o přesuny úřadů z centra.

Dle hezkých vizí se obvykle postaví na zelené louce nový areál, kde občan vyřídí všechno, kde bude spousta parkovacích míst a zeleně, kam bude často jezdit hromadná doprava.

Realita?

V díře, kde je pouze nonstop benzínka a zaplivaný diskont, se pořídí stará barabizna, která se opraví.

Opraví se tak, že nesplňuje ani nejzákladnější požadavky na kancelářskou budovu. Například je pozapomenuto na klimatizaci. Nebo schází pořádné parkoviště.

Do lokality nezajíždí z nádraží téměř žádné přímé spoje.

Pro občany a úředníky zkrátka ráj.

Prostředí krásné. Z obřího okna, které v létě vyhřeje kancelář na 39 stupňů Celsia, si užívám výhled na opuštěné polorozbořené kdysi snad skladiště s rezavou plechovou střechou.

Kdyby aspoň někoho napadlo (tento jistě velmi lukrativní prostor) koupit, shodit to a udělat plac pro auta...

Občané se musí motat do řitě, kde (skoro) nic jiné nevyřídí. Mnozí se před tím ochomýtnou v centru, tam ještě pořád sídlí pár odborů a tam se dozví skvělou novinu, že musí jinam.

Hezké české kolečko po úřadech (obvykle okořeněno návštěvou zdravotní pojišťovny) nabobtnává na krásný půlden i víc.

Stejně jako u zrušených pracovišť se jedná o změny nevratné. Žádná budoucí vláda nenajde peníze na zpětný krok k normalitě.

Snad aspoň někoho napadne, že nejvíc uspoříme, když úředník, který právě není ve styku s veřejností, bude čučet do počítače u sebe doma.

Windows? V r. 2050 muzejní exponát

Až si tohle přečte nějaký ajťák, vyletí z kůže.

Nicméně, pojďme se zasnít.

Proč existuje software?

Elimininuje nedokonalosti hardwaru.

Hardware není tak pružný, aby mohl řešit veškeré možné požadavky uživatelů. Není dost chytrý. Potřebuje instrukce. Jinak neví, co dělat. Tyto instrukce dodává software.

Posuňme se o pár desítek let do budoucnosti.

Vznikne inteligentní hardware, který bude disponovat pekelnou výpočetní kapacitou.

Sítě se oproti dnešku stonásobně zrychlí.

Hardware přestane být vlastnictvím uživatelů. Bude sídlit u velkých poskytovatelů. Uživatel bude mít pouze terminál.

Hardware bude natolik chytrý, že přestane být potřeba software typu operační systém nebo kancelářský balík. Železo dostane požadavek, samo zvládne realizovat cokoli.

Už teď jsme svědky toho, jak se snaží giganti prodávat předplatné.

Kolik bych už zaplatil za náš Office 2003?

Neodbíhejme od tématu.

Obří centra nacpaná harwarem také skončí.

Pokrok dospěje do stadia, kdy se potřebné železo vejde každému do dlaně.

Závislost na gigantech skončí.

Odhaduji kolem roku 2050.

Tou dobou už budou nejrůznější technologie běžnou součástí lidského těla.

Třeba nás to posune k větší svobodě.

90. léta - Chvála rozkrádání

Zavřeme oči.

A představíme si, že podniky nebyly tunelovány, banky nekrachovaly, státní majetek se neprodával pod cenou. A nebyla kupónová privatizace s fondy, které stvořily novou šlechtu.

Krom komunistů a zločinců zde bohatí téměř nebyli.

Nebyl by tudíž zdroj, ze kterého zaplatit cenu za privatizovaný majetek.

Pokud by banky úvěrovaly zodpovědně, půjčku by nedostal skoro nikdo. V socialistickém Československu jste se mohli těžko naučit, jak vypracovat podnikatelský záměr schvalitelný finanční institucí.

Ceny nemovitostí nízko, nebylo čím ručit.

Nabízí se tudíž varianta prodat vše do zahraničí.

Máme dobré příklady takové privatizace, máme i příklady špatné.

Každopádně rozhodně není dvakrát strategické, aby Češi nevlastnili žádnou velkou firmu.

Začátkem 90. let se hodně diskutovaly zaměstnanecké akcie jako alternativa ke kupónové privatizaci.

Mají stejnou slabinu, jakou by měla kupónovka, povedla-li by se bez privatizačních fondů.

Všichni by dostali kus majetku. Bylo by to fér.

Ale co s ním?

Ne každý by se chtěl aktivně podílet na řízení své firmy. Docházelo by ke sporům. Soudům. Zablokovanému rozhodování. Snaze zájmových skupin o převzetí.

Pak by se vynořil hodný zahraniční investor.

A vyvstala by otázka, zda zůstat makat ve fabrice a otravovat se se schůzemi a žabomyšími spory bez jistoty zisku nebo prodat akcie třeba za čtvrt mega a dál makat ve fabrice.

Jen díky rozkrádání, tunelování a praktikám na hraně zákonů vznikli v první polovině 90. let naši boháči. Jinak to nešlo.

Jen díky těmto boháčům si můžeme říct, že do zahraničí proudí z ČR každý rok obří peníze, ale ne všechny peníze.

Související text:
17. listopad po 30 letech - Bitva pamětníků

Čestné prohlášení - Klidně lžete

Během svého několikaletého působení na úřadě jsem se osobně nesetkal s nepravdivým čestným prohlášením, takže jsem tuhle problematiku nijak zvlášť neznal.

Ovšem přišlo školení.

Během sdílení, co kdo dělá, zaznělo u jednoho případu, že lhali v čestném prohlášení.

Inu, vznesl jsem dotaz.

Jak budeme dále v souvislosti s tím postupovat?

Zkušené kolegyně se mi vysmály. Policie nesedne na zadek kvůli nepravdivému čestnému prohlášení, které se týká roku 2015.

Snad neprozradím státní tajemství, když zjednodušeně popíšu, o co šlo.

Firma dělala výběrko za dotační peníze. Doklady už nemá. Ale díky Bohu našli v kompu cenové nabídky uchazečů. A čestným prohlášením stvrzují jejich pravdivost.

Nicméně v tabulkách se liší pouze ceny celkové, nikoli jednotkové.

Jasná lež.

Samotné nepravdivé čestné prohlášení může být sankcionováno pokutou.

Tudíž chápu Policii ČR, že se po podobných kauzách nevrhá jako slepice po flusu.

Ovšem při troše snahy jde na takovéto cigánění navázat trestné činy.

Třeba dotační podvod.

A to už jsou trochu jiné pálky.

Nicméně úřad na řešení lživých čestných prohlášení rezignoval, anžto nevěří policii.

Z čehož vyplývá:

Čestně prohlašujte cokoli. Pohoda jazz.

Zodpovědné spoření na důchod = Kolaps ekonomiky

Dnešní článek začnu netradičně. Odpovědí, kterou jsem napsal na Twitter:

Představme si, že začal každý vydělávající občan navíc spořit na důchod 2 000,-/měsíc.

U našeho modelu nebereme v úvahu, zda na to lidé mají.

Co se stalo?

5 milionů spořících x 2 000 x 12 měsíců = 120 miliard.
Z nich nich nic odvedeno, koupeno, vyrobeno...
Ekonomický kolaps.

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 (@blogzrcadlo) October 3, 2019

Pojďme se na to podívat podrobněji.

Dle kalkulačky Komerční banky budu mít při spoření 2 000,-/měsíc, pokud si nechám pomoct státem, za 30 let skoro 1 a půl milionu.

Dejme tomu, že budu žít dalších 20 let. Jak mi to vypomůže?

Budu mít 6 250,- měsíčně navíc. Lákavé.

Ovšem při dnešních cenách.

Vezmeme-li inflaci od roku 1988 do roku 2018 dle kalkulačky inflace na Penize.cz, zjistíme, že česká koruna ztratila během 30 let hodnotu téměř pětinásobně (co jste tehdá koupili za 100 000 korun, teď za více než půl mega).

Najednou máte navíc k důchodu reálných 1 250,-

Předpokládejme, že nás nečeká taková divočina jako v 90. letech. I tak inflace minimálně dvě třetiny úspor sežere. Nechávám na zvážení každému, zda se vyplatí 30 roků spořit 2 000,-/měsíc, aby si pak člověk po dobu 20 let přilepšoval o 2 000,-/měsíc.

Druhý aspekt.

Pokud začne každý oproti tomu, kolik spoří teď, dávat mimo spotřebu navíc 2 tisíce, dá to za rok 120 miliard, které budou v ekonomice chybět.

Velká část z nich by byla utracena za výrobky a služby, daly by lidem práci. Stát by z nich desítky miliard vysosal prostřednictvím daní.

Česká republika má HDP na úrovni kolem 5 bilionů.

Jestli dobře počítám, odlilo by se z reálné ekonomiky 2,4 % HDP.

Došlo by k ekonomickému kolapsu.

Takže až zase uslyšíte naprosto nezávislého odborníka, jak radí, kolik si máte spořit, abyste v důchodu nemuseli vařit sekerkovou polévku k obědu a žužlat kořínky k večeři, zůstaňte v klidu.

Polské potraviny - Echt levné, echt dobré

Polské potraviny válcují v našich obchodech konkurenci.

A to nemluvím jen o hotových produktech. Je-li něco vyrobeno v ČR, je klidně možné, že suroviny přišly od našich severních sousedů.

Občas se vyskytne průšvih.

Ale vzhledem ke kvantům potravin, které k nám míří, jde o naprosto zanedbatelný počet případů.

Negativní publicitu živí čeští konkurenti. Lidé na to slyší. Zatím.

Tvrdit, že co je české, musí být automaticky kvalitní? Podobně naivní jako označovat za zdravé vše, co pochází z přírody.

Cítím příležitost.

Měl-li bych peníze a čas, představil bych Polákům koncept obchodního řetězce:

Polské potraviny - Echt levné, echt dobré

Poláci jsou velcí vlastenci. A rození kšeftmani, milují obchodování. Určitě by se chytli.

A dali by výhodné podmínky.

Prodejny by nabídly přehledně rozlišen jednak sortiment se supernízkými cenami, druhak skvělé polské potraviny.

Kvalitní jídlo totiž naši nákupčí od Poláků povětšinou nepožadují.

Objednali jste si laciné nic moc, dodali jsme.

Přístup českých výrobců je ostatně stejný. Strýc pracuje pro významného výrobce alkoholu. Když jeden z řetězců chtěl neznačkový tuzemák, měl 2 požadavky: co nejnižší cena a plachetnice na etiketě. Víc je nezajímalo.

Na rozjezd mám slogan:
Polské potraviny - Echt levné, echt dobré. Přijďte se přesvědčit!

Teď jen sehnat půl miliardy a jdu do toho.

Zajímá Vás:
Vystoupit z EU? To může chtít jen blázen nebo blb

Kontrola dotací - Situace se zhoršuje

V době, kdy média referují o tom, jak budeme muset z těch či oněch důvodů vracet miliardy Bruselu kvůli nedostatečné kontrole dotací, Nejvyšší správní soud omezil nezávislou kontrolu a rozhodl, že kdo u některých projektů financovaných z veřejných peněz pochybí, nebude tratný (aplikace § 14f ZRP).

Dřív to obvykle fungovalo tak:

Bylo-li podezření na nesrovnalost u čerpání dotace, prověřil vše finanční úřad. Pokud se podezření potvrdilo, část peněz musel dotyčný vrátit. Výjimečně u velkých průšvihů všechno.

Navíc bylo vyměřeno penále za dobu od porušení povinností do zaplacení odvodu. Penále bývalo za určitých okolností prominuto. Dělo se tak často.

Jak to obvykle funguje teď:

Poskytovatel dotace (nejčastěji ministerstvo) získá podezření, že něco není OK. Vyzve hříšníka k nápravě, je-li možná. A v některých případech vyzve k vrácení části (nebo celé) dotace.

Bez penále.

Příklad? Vydyndám 10 milionů. Na podmínky dotace kašlu. Třeba na to nepřijdou. A když budu odchycený? Vrátím 10 mega. Nic víc. Zadarmo jsem si pohrál s erárníma penízkama, heč :)

K finančnímu úřadu se dostanou jen případy, kdy nebude příjemce souhlasit. Půjde o zlomeček celkového počtu.

Finanční úřady začínají kontrolu dotací utlumovat, agendy ubude.

Hlavní břemeno zůstane na poskytovateli. Kdo veřejné peníze rozdá, ten bude zároveň kontrolovat jejich využití. Střet zájmů jako vyšitý. Nejvyšší správní soud z toho udělal obvyklou praxi. Zde je kritika ze strany EU oprávněná.

Opravdu nechápu, co může Česká republika takovým přístupem získat.

Kam dál?
S. R. O. globálně zrušit! Přichází éra osobní odpovědnosti

Libra od Facebooku: Další pokus prodat nic?

Snaha prodávat nic je stará snad jako peníze samy.

Prodávat cosi nehmotného je v pořádku. Nedostanete za oběživo nic, co můžete chytit do ruky, dostanete informace. Někdy potřebné, jindy zábavné. Nesplňuje-li informace tato kritéria, schází jí přidaná hodnota, kterou by nám dala. Blíží se to tudíž nákupu ničeho.

U služeb je vždy přítomna práce. Ať už je tedy výsledek jakýkoli, bylo na něj spotřebováno určité množství lidského času. Něco za něco.

Jak jsou na tom hmotné produkty?

Často bývá jako příklad blbosti uváděno kupování vody.

Jistě, je-li placeno za obyčejnou kohoutkovou zabalenou v plastu, pořizujeme opravdu téměř nic. Respektive dáváme mnohonásobně víc, než musíme, za kapalinu, kterou máme vždy při ruce.

Jinou kapitolou jsou vody čerpané z hlubokých vrtů. Zatímco do běžné pitné vody je odjakživa splachováno deštěm vše (čest výjimkám), aby to pak bylo pročištěno na úroveň dle (dokonalých?) norem a absolutně netušíte, co k Vám opravdu doteklo, voda tahaná z hloubky bývá prosta chemických sajrajtů. Zatím.

Každopádně u vody v láhvi kupujete aspoň obal.

V případě pořízení kryptoměny získáváte téměř krystalicky čisté nic. Platíte za jakési potvrzení, že vlastníte něco, čehož hodnota nebyla (až dosud) garantována významnou autoritou. Můžete namítat, že podobně fungují cenné papíry. Ano. Ovšem účelem cenných papírů není být platidlem.

Kryptoměny tuto ambici mají. Bohužel je absolutně nenaplněná. Jsou v obrovské většině případů pořizovány za účelem spekulace. Množství míst, kde za ně jde koupit něco skutečného, je komicky nízké. A roky běží...

Aktuálně se do tohoto světa vrhá Facebook se svou librou. Prezentuje své plány téměř jako charitu. Chtějí mj. pomoci lidem, kteří si nemohou založit účet.

Kdo má 1) peníze, 2) připojení k Internetu a 3) může prokázat svou totožnost, založí si v naprosté pohodě bankovní účet odkudkoli na světě. Facebook bude dozajista vyžadovat stejné 3 náležitosti.

Jde tudíž o to vnutit lidem nic. Za provizi.

Moc Facebooku je obrovská. Naštěstí už se aktivně hlásí regulátoři. Dle těch moudřejších má Facebook fungovat jako banka s vlastní virtuální měnou. Tudíž žádná anonymita a žádné divoké spekulace. Dostane-li licenci v zemích, kde řádí vysoká inflace, třeba to bude i k něčemu dobré.

Na rozdíl od jiných vydavatelů kryptoměn má totiž Zuckerbergovo impérium autoritu větší než mnohé vlády.

Zajímá Vás:
Optimistická sociální síť - Nápad za 1 000 000 000 $
Má Google a Facebook platit novináře?

Stravenky: Zrušit vs. nezrušit - Věčný souboj

Evergreen. Vždycky, když začíná téct státnímu rozpočtu do bot, objeví se hlasy požadující zrušení stravenek.

Za starých časů musel zaměstnavatel umožnit pracovníkům stravování v tom smyslu, že každý (kdo maká přes poledne) musí mít možnost dát si důstojně oběd. Odrbávalo se to právě stravenkami.

V rámci toho, jak je líp, došlo ke změně. Četl jsem aktuální výklad Zákoníku práce. Prý stačí zajistit koutek, kde lze sníst jídlo.

Stravenky tudíž ztratily svůj původní smysl.

Jejich odpůrci argumentují:

- jedná se o paralelní měnu,

- vydavatelé stravenek bezpracně bohatnou,

- hospody a obchody musí platit x procent ze svých tržeb,

- jde o nesystémovou daňovou výjimku,

- dochází k čachrům na černém trhu,

- za stravenky se nakupují cigarety a chlast,

- pokud by zaměstnanci dostali daňově zvýhodněnou částku odpovídající stravenkám každý měsíc ke své výplatě, byli by na tom stejně.

Jde o argumenty pravdivé.

Nicméně opomíjejí psychologický efekt stravenek.

Lidé s daleko lehčím srdcem utrácejí, nemusejí-li použít hotovost. Koupí, odcházejí a v peněžence mají pořád stejně bankovek.

Proto se tak velké oblibě těší platební karty, cálování mobilem atp. Nejkrásněji je to vidět u kreditních karet, kde jsou utráceny peníze, které člověk nemá.

Tudíž ochota dát za oběd papírek (či pípnout stravenkovou kartu) je mnohem větší než vysolit na dřevo 130 korun.

Dělal jsem v organizacích, kde stravenky nebyly. 80 % zaměstnanců tam nechodí na obědy.

Ve firmách, kde jsou (dle mé zkušenosti), 80 % pracovníků zajde skoro každý den.

Samozřejmě u těch, kteří vydělávají pěkné love, jsou procenta jiné. Stravenky je nezajímají.

Pro obyčejné lidi výrazně zlepšují kvalitu života.

Nebuďme lakomí, zachovejme stravenky a zvyšme jejich hodnotu tak, aby za 1 bylo možné pořídit normální slušné jídlo.

Jak žít, až nebude potřeba pracovat

2-3 procenta populace nebudou pracovat nikdy. Jak jsem už tady na Zrcadle zmiňoval, historie jasně ukázala, že je nucená práce ekonomicky neefektivní. Kdo ji využíval, špatně skončil.

Co zbývajících 97 % lidí?

Zavřeme oči, popusťme uzdu představivosti.

Každý včetně chronicky nezaměstnaných dostává 10 000,- měsíčně. Čtvrté a další dítě v rodině 5 000,-, ať z toho neděláme úplný Dyznylend :)

Zdroje jsou. Došlo totiž ke zdanění práce robotů. Za stroj, který udělá práci například 100 lidí, dostává stát odvody, jako by byla vykonána stovkou dělníků (úředníků, právníků, telefonistů...).

Kdo musí mít značkové hadry, drahou elektroniku, zahraniční dovolenou, luxusní bydlení, nové auto atp., musí vydělávat. Pracuje, kdo chce.

Další brigádničí, aby měli na mírný nadstandard.

Nepopiratelnou výhodou systému je, že zmizí zaměstnanci, kteří hoblují z donucení.

Pracovníky lze rozdělit do 3 kategorií:

1) Ti, kteří opouštějí organizaci maximálně v řádu měsíců. Obvykle generují čistou ztrátu.

2) Ti, kdo se drží nad vodou. Mohou zůstat spoustu let. Plní pokyny. Oscilují kolem průměru. Odvedou, co je třeba. Přinášejí plus minus zisk, ale zůstávají daleko za svými možnostmi. Vědí, že štěstí je jinde.

3) Srdcaři. Chodili by do háku snad i zadarmo. Mnohdy mají velmi chudý osobní život, mimo práci je nic neláká. U těch žádná změna.

Nebude-li potřeba pracovat, první sorta zůstane místo pohovoru doma.

Druhá skupina bude spokojenější a výkonnější, protože bude svobodnější.

Osobně bych se motal kolem nějakých 20 hodin arbeitu týdně. 15, ať nežeru. Rozhodně bych měl méně pravidelný režim, byly by období úplně bez práce a období, kdy bych třeba i 40 hodin/týden dal.

Mám skvělou manželku, úžasné malé dítě (možná bude další), časově náročné koníčky (četba, hudba, filmy...), zabavím se. Nezakrním.

Jak píšu na Twitteru:

Spím 7 hodin. Zombie.

Spím 10 hodin. Naprosto spokojený člověk.

Spát 10 hodin před pracovním dnem? Přijet z arbeitu, něco počochrat, pořešit dítě, sprcha, vyčistit zuby, vyčurat, ve 20:00 zalehnout. Čas na odpočinek, zábavu a tulení? Žádný.

Tento systém lidi ničí.

Revoluci!!!

— Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 (@blogzrcadlo) 30. května 2019

Nesplácíte hypotéku. Banka prodá dům za 2/3. Kdo zaplatí zbytek?

Omlouvám se, budu-li psát o tom, co je jasné.

V poslední době se mi stalo, že i inteligentní lidé uvažují u hypotéky ve smyslu:

Přinejhorším banka barák sebere, užiju si fajn bydlení, za nájem bych dal víc.

Co nastane, pokud přestanete natvrdo splácet?

Banka uvalí sankce.

Následně je dům prodán v dražbě. Obecně platí, že cena dosažená dražbou je vždy nižší než cena tržní.

Hlavní motivací banky je mít vše co nejrychleji z krku. V reportech nadřízeným vypadá vysoké procento nesplácených hypoték špatně.

Okamžitě prodat je prioritou.

Klidně se tak může stát, že je prodáno třeba za 2/3 původní pořizovací ceny. Až nastane hospodářská krize, dostaneme se ještě níže.

Opomenu čachry, kdy bývají top kaufy prapodivně přihrávány spřáteleným osobám.

Dostal-li někdo 100% hypotéku na dům za 3 miliony, který následně banka střelila za 2 miliony, máme milion sekeru. O drobné se nehandrkujme, v prvních letech jde velká část splátek na úroky.

Spokojí se banka se ztrátou?

Ne.

Přichází exekuce na movitý majetek, mzdu a další příjmy.

I pokud se podaří vše vyřešit ideálním způsobem, kterým je v tomto případě osobní bankrot, následují roky martýria, během nichž se živoří na minimu.

Tak si dejte majzla!

Související texty:
Kdo může za dluhy, kdo je nakonec zaplatí (stručný přehled)
Lež, dluhy a lež

Jak získat zaměstnance? Nabídněte bydlení

Někdy je místo špekulování lepší dát prostě lidem to, co chtějí.

V dnešní době chtějí bydlení.

Ceny nemovitostí a nájmy jsou na maximu.

Úroky lezou nahoru, ČNB zpřísňuje podmínky pro získání hypotéky.

Bydlení je žádané.

Mágové HR raději nabízejí vychytávky jako náborový příspěvek a tahají sem pracovníky ze zahraničí.

Samozřejmě nemám na mysli bydlení ve formě zaplivané ubytovny. Novému zaměstnanci po zkušební době výhodně pronajmout garsonku, později 2+1.

Když se pracovník osvědčí, řešit s ním dlouhodobé bydlení dle jeho preferencí, tzn. nabídnout ke koupi nemovitost, dát výhodnou hypotéku nebo poskytnout nájemní bydlení.

Krásné na tom je, že náklady jsou nulové.

Zkrátka se zaměstnancům vše poskytne za takovou sumu, aby byl zaměstnavatel na svém. Protože nejde o zisk, jsou ceny výhodné a nabídka pro pracovníky lákavá.

Když zaměstnanec skončí? Nechat ho bydlet za tržní cenu.

Pro své 2 fachmany tohle těžko zařídí drobný živnostník.

Ale velké firmy, města, kraje, stát?

Bez problémů.

Jen chtít.

Zajímá Vás:
Mladí a jejich sympaticky naivní boj o štěstí

Generální ředitelé ČD: Lidé bez svědomí

Asi jste zaznamenali, že soud změnil rozhodnutí a osvobodil vlakvedoucí a průvodčí vlaku, ze kterého vypadla malá holčička.

Celá kauza byla tragickým absurdním divadlem.

Soud, kde padl původní rozsudek, to musí být Einsteinové české justice.

V některých vlacích ČD šly kdykoli za jízdy otevřít dveře. Nešlo o závadu, dveře byly takto konstruovány.

Bylo-li otevřeno či špatně zavřeno, vlak si to vesele šinul plnou rychlostí dál. Signalizace třeba zvukovým signálem? Kdepak.

Za takových okolností byl vlakový personál nejprve odsouzen. Až po dlouhých peripetiích padl osvobozující rozsudek.

Kdo jsou praví viníci?

Generální ředitelé ČD, kteří v posledních desítkách let směřovali investice jinam než do zajištění nejzákladnější bezpečnosti cestujících.

Výše zmíněná holčička nebyla jediná. Českým drahám občas tímto typem dveří někdo vypadl. X lidí bylo také potaháno při pozdním nastupování, když si otevřeli a pak manévr nezvládli.

České dráhy investovaly obří prostředky.

Například slavně nakoupily pendolina a zlepšovaly komfort výměnou koženkových potahů sedaček za látkové.

Zkrátka klucka pořizovali vše možné, jen na ty dveře nikdy nezbylo. Snad až teď.

U soudu měli vystoupit všichni generální ředitelé ČD, posypat si hlavu popelem, omluvit se, zaplatit odškodnění rodině holčičky ze svého a současný kormidelník národního dopravce měl přísahat na holý pupek, že se nic podobného nebude opakovat.

Nestalo se.

Co jsou tihle top manažeři zač?

Lidé bez svědomí. A bez kontaktu s realitou. Moc a peníze je dostaly mimo běžný život.

Hlavně, že jsou sami se sebou spokojeni.

Zajímá Vás:
IDS JMK - Jak dělí tržby za jízdné mezi dopravce

Za komunistů bylo líp, nebylo zač utrácet

Před listopadovou revolucí znamenala zvýšená poptávka po zboží a službách pro systém velký problém, zatímco v kapitalismu jde o požehnání.

Tehdá nebylo občanstvo stimulováno ke konzumu.

Náklady na bydlení od té doby stouply dle druhu a lokality 30x až 100x.

Za komárů neukrajovaly zahraniční dovolené několik měsíčních příjmů. Technologický pokrok měl teprve přinést platby za mobilní telefony a Internet.

Zboží běžné spotřeby nestálo v přepočtu na dnešní mzdy málo.

Radikální úspory vznikaly zkrátka proto, že nebylo za co utrácet.

Běžný nákup dnes obsahuje spoustu položek, které se na pultech obchodů před rokem 1990 nenacházely, popřípadě byly k dispozici jen zřídkakdy či pouze v základní variantě.

Téměř úplně vyškrtnout ze supermarketového seznamu můžeme například:

- lepší maso typu panenka,
- olivový olej,
- víno, naše bylo povětšinou hnusné,
- jogurty, nabídka slaboulinká,
- džusy, v prodeji minimálně,
- lepší pečivo,
- velkou část sýrů a uzenin,
- skoro všechny těstoviny,
- ryby krom uzených makrel a prapodivných konzerv,
- většinu pochutin typu čokoláda, chipsy atp.

Šetřilo se snadno.

Běžní pracující nevěděli, co dělat s penězi. Pořizovali a vybavovali si víkendová sídla. Utráceli nehorázné sumy třeba za barevnou televizi (5 měsíčních příjmů), základní model Škodovky (25 měsíčních příjmů) nebo prázdnou audiokazetu (ekvivalent 225 obyčejných rohlíků).

Bylo bezstarostněji. Plánoval stát. Lidé žili.

Tehdejší systém byl dlouhodobě neudržitelný, zatímco kapitalismus úspěšně valí už stovky let. Co naděláme.

Zajímá Vás:
Proč nefunguje komunismus?
Proč za komunistů nebyly banány a mandarinky?

Práce na úřadě - Pohůdka

Pokud si představíte typický úřad, je to ten náš. Jsem tam tři a půl roku.

Co se za tu dobu stihlo?

- Na oddělení je nás dlouhodobě kolem 10, 3 lidé přišli, 2 odešli,
- změnilo se vedení oddělení i odboru,
- dvakrát jsme se stěhovali,
- několikrát se přepisovaly sáhodlouhé metodické pokyny, další byly vytvořeny,
- důležité zákony byly novelizovány,
- byl zaveden naprosto nesmyslý systém hodnocení úředníků,
- mnohokrát byla stávající praxe rozbořena českými soudy,
- došlo k opakované aktualizaci klíčových formulářů,
- vstoupil v platnost Zákon o státní službě.

Klídek, že?

Jednání s veřejností bývají často plná nejrůznějších svízelí. Občané a organizace mají bordel v papírech.

Všem vycházíme vstříc.

Většinu musíme nutit, aby udělali, co je třeba.

Mohli bychom tupě postihnout slušné lidi, kteří se jen ztratili v houštině zákonů, vyhlášek, smluv, dohod, pokynů, rozhodnutí a směrnic. Místo toho trpělivě pomáháme.

Za to jsme pak po zásluze trestáni dle stupidního systému hodnocení úředníků.

Když vidíme, že je někdo velká svině, postupujeme z ostra.

V případě závažných neúmyslných pochybení jsme spravedliví.

Vše pod dohledem tvrdých a drsných médií.

Onehdá jsem četl, že průměrná měsíční výplata ve veřejném sektoru přesáhla tu v sektoru soukromém.

Veřejné instituce velmi často najímají nekvalifikované pracovníky na ostrahu, úklid, údržbu atp. od soukromých firem. Třeba dědula v kukani na vrátnici úřadu tudíž nesnižuje průměrnou mzdu státních zaměstnanců, ale snižuje průměrnou mzdu v privátní sféře.

Co se chystá?

V rámci odboru nás pracuje v průběhu času plus mínus dvacet. Na jaře se nám chystají 4 místa sebrat, což pro 1/5 týmu znamená přesun jinam. Do výrazně horších podmínek. Jinými slovy výzva k odchodu neboli vyhazov bez odstupného.

Pohůdka, že?

Zajímá Vás:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

Povinné poplatky? Raději vše ZDARMA

Stát milosrdně ponechává občanům peníze, které posléze vybere prostřednictvím povinných poplatků veřejným institucím.

Zdarma není nic. Ani vzduch. Nebyly-li by investovány spousty miliard, byl by v mnoha regionech ČR nedýchatelný.

Bylo by škoda kvůli této očividnosti slovo zdarma zrušit. Je sexy.

1) Za co platí každý

Královnou pitomých plateb je nesporně ta za odpad. U domácností jde o čirý nesmysl.

Nikdo se tomu nevyhne. Něco jako smrt :)

V naší vesnici si musíte vzpomenout a zacvakat. Dostanete nálepku. Přidáte ji k dalším na popelnici. Zároveň obdržíte plastové visačky, kterými před vývozem zdobíte minisklad svého odpadu. Každý kvartál dojdou, musíte pro ně na obecní úřad.

Proč není placeno z daní? Aby se mohly vyhodit stovky milionů za výběr peněz.

Jako další v pořadí se nabízí koncesionářské poplatky.

Chápu, že nemohou být hrazeny přímo ze státního rozpočtu. Média by pak byla závislá na politicích, což samozřejmě nemůžeme připustit.

Ať se tedy celkové vybrané poplatky vydělí počtem občanů s příjmem a ten je jim automaticky stržen podobně jako třeba daně.

Samozřejmě nejen zaměstnancům, ale také důchodcům, lidem na dávkách...

Zvyšování každý rok o inflaci, žádné otravování s přihlašováním, vyřizováním inkasa, buzerací neplatičů.

Úspory za administraci poplatků použije Česká televize k nákupu práv na Ligu mistrů.

2) Za co platí většina lidí

Zde jsou nejabsurdnější poplatky ve školce a v základní škole.

Erár s velkou slávou daruje daňový bonus na dítě. Aby pak (nejen) tyto peníze za velkého úsilí zpátky vybral prostřednictvím základních škol a školek.

Co z toho kdo má? Ředitelé, učitelé a účetní dozajista spoustu radosti.

Jídlo, výlety, školkovné, kroužky... Vše v režii veřejného školství musí být zdarma dostupné pro všechny děti.

Ať se zruší trapné daňové úlevy a přídavky. Ať se o tyto výdaje poníží sociální dávky. A ať se také podílejí bezdětní, kteří šetří minimálně 50 000,-/rok za 1 potomka. Naše ratolesti je budou živit v důchodu.

3) Za co platí smolaři

Tady zmíním obrovské částky, které musí vynakládat rodiče vážně nemocných dětí, aby pořídili vše, co je třeba k léčbě.

Jsme na tom tak špatně? Opravdu bychom neunesli drobné zvýšení zdravotního pojištění?

Styďme se!

Zajímá Vás:
Moje tělo je můj hrad = Dobrý vtip
Proč platí jídlo v nemocnicích zdravotní pojišťovny? Bůh ví

Multimiliardáři a charita: Andrej Babiš za 18, jiní bez 2 za 20

Andrej Babiš se neobjevil jen tak. Vzešel z lůna českých (nyní již multi-) miliardářů.

Mirka Dušína byste mezi nimi hledali horko těžko.

Někdo bohatne ne zrovna košér podnikáním (hazard, rychlé půjčky, předražené bydlení, špinavá energetika...), jiný zas prchl do daňového ráje nebo se snaží všemi cestami ojebat Českou republiku, další pak kombinuje již zmíněné.

Časopis Forbes, který dává dohromady seznam nejbohatších Čechů, připojil také 10 nejštědřejších dárců roku 2017.

Dovolil jsem si spojit obě tabulky dohromady.

Vzal jsem 10 nejbohatších Čechů a podíval se, zda figurují v top 10 dárců.

U těch, kteří tam byli, jsem pak (snad správně) spočítal, jaké procento svého majetku loni rozdali.

Kolik dávají miliardáři na charitu

Jak jste jistě zaregistrovali, 3 výtečníci skrblili a ač se dostali mezi deset nejbohatších, chybí mezi nejštědřejšími.

Kdo se tedy dle Forbesu v roce 2017 plácl přes kapsu výrazně víc než oni? Radim Passer, Ivo Valenta a Martin Vohánka. Tito (zatím pouze) miliardáři rozdali kolem procenta svého majetku.

1 % by mělo být pro slušného (multi-)miliardáře minimem.

Zajímá Vás:
Jak lidi legálně oškubat o prachy a jak zbohatnout
Proč velmoci prohrávají války

Proč neuspěly videohovory a virtuální realita

Technické novinky jsou lidem cpány horem dolem.

Přes obří marketingovou masáž bývají ovšem snahy o jejich prosazení často marné.

Proč?

Stává se to, pokud inovace vycházejí z pomazaných hlav na vyšších místech, nikoli z potřeb a tužeb zákazníků.

Chytré mozky třeba napadne, že telefonování pouze se zvukem je málo a všichni baží po tom, aby se navzájem viděli. Velcí páni manažeři se bohužel nepodívali do svého nitra. Plus se zapomněli zeptat drahých poloviček.

Teď vrcholí vlna veder. Tento článek píšu jen v trenýrkách. Jakou asi radost bych měl, kdyby mi zavolala s mimořádkou šéfová a já na ni vystrkoval holý pupek? Jak by byla nadšená ona?

Jakou asi radost by měly ženy, které bez make-upu ani nevynesou koš, pokud by byly u každého telefonátu viděny?

Dalším krásným příkladem nechtěné inovace je virtuální realita.

Během studií koncem devadesátých let proběhla první vlna snah tuhle pitomost prosadit.

Helma tehdá stála kolem 50 000,- a jediné, co se s ní dalo dělat, bylo procházet se po Marsu (či co to bylo) nebo hrát hry typu Doom 2 v rozlišení naprosto nedostačujícím pro virtuální realitu.

Od té doby jsme zaznamenali x pokusů vnutit falešný svět spotřebitelům.

Ceny brutálně klesly. Hry a další aplikace se pekelně zlepšily.

Pořád nezájem. Téměř nikdo totiž netouží být úplně mimo a ztratit se z tohoto světa.

Přišly tudíž snahy prosadit rozšířenou realitu. Ani takový gigant jako Google neuspěl. Jeho brýle skončily v propadlišti dějin.

Jedinou možností jak lidem vnutit, co nechtějí, je to nařídit.

Viz opakovaná digitalizace televize a připravovaná digitalizace rozhlasu.

Sebelepší marketing nepomůže, pokud tlačí nesmysl, který nikdo nechce.

V Africe pohoda a hlad, v Evropě shon a plná břicha

Před lety jsem napsal článek Jak pomoci Africe? Konečně přestat páchat dobro, dnes volně navážu.

Můžeme najít spoustu důvodů, proč se mají lidé v Africe špatně. Zmíním nejčastěji uváděné:

- politická nestabilita a války,
- k zemědělství nevhodné podmínky na části kontinentu,
- špatný přístup ke vzdělání,
- negativní dopady koloniální éry,
- extrémně vysoká porodnost,
- dlouhodobě zanedbávané zdravotnictví.

Pak zde máme ještě jednu zásadní příčinu mizérie, o které slušní Evropané na veřejnosti nemluví.

Nechám tedy hovořit rwandského akrobata, který před časem navštívil ČR.

V MF Dnes se pan Elisé Niyonsenga vyjádřil takto:

Češi a Evropani jsou prostě divní. Musí být všude včas, pořád někam běhají, neustále honí tramvaj, autobus. Přišlo nám, že se nemůžeme ani pořádně vyspat.

Zkusme si tedy ukázat na příkladu, jak by to u nás mělo dle pana Niyonsengy vypadat.

Na 6:00 přijde do fabriky (vyrábí třeba potraviny) pouze nepatrný zlomek pracovníků, kteří mají být na šichtě. Někomu ujela hromadná doprava, nespěchalo se. Jiní si o pár hodin přispali. Pořádně vychrnět se potřeboval také řidič jednoho z autobusů, který měl zaměstnance přivézt.

V 10:00 to vypadá na happy end. Téměř všichni u strojů.

Bohužel dispečer dodavatelské firmy vyznává aktuálně trošku drsnější hakuna matata. Už týden ho neviděli. Nikdo se nehoní, aby ho nahradil. Suroviny k výrobě tudíž nedorazily.

Což je ovšem jedno, protože obdobně funguje také odběratelská část řetězu. Produkci by neměl kdo odvézt a převzít.

Teď si uvědomuju, že dle pana Niyonsengy se (pravděpodobně) ani naši tátové, dědové, pradědové (a jejich drahé polovičky) neměli nikam honit. Takže stroje nejsou, fabrika nestojí.

A v roce 2015 není HDP na obyvatele ČR 32 622 dolarů, ale je 1 762 dolarů jako ve Rwandě.

Nejlepší pivo je točené = Naprostá pitomost

V ideálním světě je pivo nejlepší točené.

Nežijeme v ideálním světě.

Na úvod jest třeba zmínit pivo v kelímku. Tady je dobrou strategií děsit se dopředu a pak v lepším případě říct, že to není zas tak hrozné.

Z pohledu úředníka mi připadá zajímavé zeptat se, co říká finančák na běžnou situaci u takového středního koncertu, kdy se návštěvníkům prodá 5 000 podměrečných piv, zatímco nakoupeno bylo 4 000 piv. Při standardní rockové ceně 50,-/kelímek jde na jedné akci o rozdíl ve výši krásných 50 000,- korun.

Nicméně opusťme pivní dno.

A podívejme se do úžasných českých hospod.

Tady dostanete dobré točené pivo zhruba v 50 % případů, pivo skvělé pak jen výjimečně.

Co Vás čeká, nemáte-li štěstí či prověřenou hospodu?

- pivo smradlavé s hnědým povlakem na pěně,
- pivo vyčpělé bez bublinek,
- pivo s přílišným množstvím oxidu uhličitého,
- pivo čepované do špinavé sklenice nebo do sklenice vonící Jarem,
- pivo pod mírou,
- pivo natočené do suchého půllitru.

Doplňte dle vlastní zkušenosti.

Já doplním častý dotaz při příchodu do knajpy: Dá se to pít nebo si mám rovnou objednat lahvové?

Nesporně zajímavou informací, co se týká české pivní kultury, jest, že ani lahvové nemusí být dobrou volbou. Většina výrobců totiž flašky zdobí alobalem. Není nad to, když vám číšník čůrne decku do sklenice a Vy tam vidíte cosi se ligotat, blyštit + třpytit.

Ale to odbočuju.

Podívejme se na ekonomickou stránku. Zprůměrujeme-li vesnickou a městskou cenu točeného půllitrového škopku (nepíšu o vodě s pivní příchutí, mám na mysli pivo), jsme na 40,- korunách.

V polovině případů Vás nečeká žádný zázrak.

To znamená 80,- Kč za dobrý či skvělý půllitr.

Jedná se přibližně o pětinásobek akční ceny v marketu.

Pivovary o výše zmiňovaných 6 nešvarech dobře vědí. Důkazem jsou samolepky, letáčky a podtácky s povídaním o čistých trubkách atp.

Věřím tomu asi stejně jako řečem o pivu dělaném dle tradičních postupů. Kde brali v 19. století chmelové granule a extrakty?

Výzva pro kormidelníky pivovarů:
Přestaňte se chovat jako slečinky. Seberte odvahu, zanechte blbých reklamních keců a začněte u točeného piva garantovat kvalitu!

Pokud skvělé manažerské mozky nevědí, jak toho dosáhnou, ochotně (jako vždy nezištně, vy lakomí troubové) poradím. Stačí dát slevu hospodám, kde se k pivu chovají slušně. Kdyby náhodou někdo lhal, zaplatí smluvní pokutu ve výši slevy za poslední kvartál.

Kupujte levné jídlo, zhubnete a ušetříte hned 2x

Dnešní článek pojmu zeširoka. Snad se i k dvojitému šetření a štíhlému pasu dostaneme.

Ti, kdo ještě dnes hlásají ideály, si zaslouží uznání. 21. století v České republice je nezlomilo.

Ač morálně dozajista navýši, mnohdy idealistům chybí empatie. Proto se cítí ztraceni. Nepochopeni. Vždycky byli mimo bůčkem odkojenou dělnickou třídu. Ovšem vždycky dokázali nahlédnout do duše prostého lidu.

V současnosti bohužel nikoli.

Vysvětlím na příkladu:

Dovolená v zahraničí patří ve vyspělých společnostech ke standardu.

U nás ji velká část rekreantů financuje z toho, jak si celý rok odtrhávají od huby. Zatímco jinde v civilizovaném světě si lidé žijí dobře furt, tady je třeba se k pár týdnům pohody protrpět.

Obyčejná zahraniční dovolená pro pár se dvěmi dětmi? Dva měsíční příjmy živitele rodiny. Skromná hypotéka sežere za rok tři měsíční příjmy. Inkaso taky. Náklady na provoz auta jeden. Jsme na devítí měsíčních mzdách hlavního živitele!

A zbývá obrovská spousta výdajů.

Nějak to nevychází.

Kde je údajná prosperita?

Český člověk si cestu vždycky najde.

Já ji objevil v ledničce.

Když chceme až moc šetřit nebo jsme-li obdarováni nějakou přelevnělou šmakuládou, mizí tato laskomina velmi zvolna. Mám fóbii z vyhazování jídla, téměř vše nakonec spotřebujeme.

Pokud koupíme něco echt dobrého, zmizí to jak pára nad hrncem.

Zaplatili jsme málo, jedli jsme dlouho. Zaplatili jsme moc, zdlábnuto rychle.

Budeme-li pořizovat jenom a pouze ty nejlevnější hnusy, sníme toho výrazně míň. Nižší cena za 100 gramů, méně spotřebovaných stogramovek měsíčně. Ušetříme hned dvakrát.

Navíc snížíme svůj kalorický příděl. Jako bonus lze u nejakčnějších dobrot očekávat zrychlené zažívání. Logický důsledek? Zhubneme.

Předpokládám, že příští Nobelova cena za ekonomii zamíří do České republiky :)

Také Vás zajímá:
Proč Češi milují hnusné jídlo
Škrob: Potravináři milovaná vysokokalorická náhražka

Mladí a jejich sympaticky naivní boj o štěstí

K nám na úřad nastoupila nová kolegyně. 21 let.

Má jen o málo staršího přítele. Plánují svatbu. A obíhají banky kvůli hypotéce.

Nový malý domeček stojí 3 miliony. Všechno si propočítali, pokud zaplatí výdaje na bydlení, budou s penězi vycházet.

Držím mládežníkům palce.

Vždyť chtějí jenom obyčejný skromný život. Chtějí urvat kousek štěstí.

Pevně doufám, že uspějí a já si budu za pár let hlavu posypávat popelem kvůli svému pesimismu.

Byl jsem kolegyňkou ubezpečen o finanční síle jejich rodičů. Kdyby něco neklaplo, vypomůžou. Snad.

Je velice sympatické, s jakou samozřejmostí mlaďoši čekají, že když udělají vše správně, budou se mít dobře.

Nejsou skromní. Ale ani nelítají s hlavou v oblacích. Většinou.

Kladou jednoduché otázky.

Obyčejný malý domek si přece může dovolit každý pracující, ne?

Proč mám někam jezdit do zaměstnání?

Jaký smysl má pracovní doba 40 hodin týdně?

Proč čekat na kariérní postup, když jsem lepší než šéf?

Firmy marně shánějí lidi, doba je nakloněna změně.

Bohužel se ekonomika pomalinku převalila přes vrchol a míří dolů. Páni manažeři zas přitvrdí, nebude čas na diskusi s plebs.

Ale třeba mám (už zase) zbytečně černé brýle.

Třeba mladí vybojují důstojnější životní podmínky nejen pro sebe, ale i pro nás.

Třeba se úspěšně porvou i o naše štěstí.

Také Vás zajímá:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office
Ženatí chlapi, školení a marné naděje

Kariéra: Škoda, že jsem nestrávil pár let v Praze

... aneb nářky jednoho zneuznaného a ubrečeného téměř čtyřicátníka.

Slovy písně skupiny Mňága a Žďorp: Přicházím všude a na všechno trochu pozdě...

Moje kariéra je hodně dobrodružná. Různá zaměstnání v různých krajích republiky. Udělal bordel, musel jít o dům dál, řekl by škarohlíd. Sbíral zkušenosti, opáčil by optimista.

Počáteční chybou bylo očekávat vděk.

Tím jsem ztratil spoustu let.

Stav nouze! Nezbytně potřebujeme peníze! Musíme ukáznit zaměstnance, neplní základní požadavky na administrativu!

Předestřel jsem řešení.

My se tady v tom plácáme roky a Ty to dáš během pár měsíců? Jsme zvědaví...

Dokázal jsem to.

Chyba. Udělal jsem ze svých šéfů před podřízenými blbce.

V rámci týmu pak plus mínus dobré, ovšem ze strany vedení mi úspěch nebyl odpuštěn.

Dlouhou dobu jsem nechápal, proč mi nejsou vděční. Bral jsem to selským rozumem. Něco Vás dlouhodobě trápí. Nevíte, jak dál. Někdo Vás zachrání. Zahrnete ho přízní...

Omyl. Daleko lépe se mi funguje tam, kde nemusím úspěšně hasit požáry.

Také jsem se jednou dostal do situace, kdy jsem mohl dostat konkrétní lidi hodně nahoru. A dělal jsem to. Místo profesionálních lektorů jsem najímal učitele ZŠ a SŠ za násobky peněz, které si vydělávali kantořinou. Mnozí pak udělali školám pá, pá (no jo, máme malé dítě). Zásadně jsem změnil jejich život k lepšímu.

Když jsem pak sám potřeboval práci, nejen že mi ji jedna z mých oveček nedala, ale když už při jednom téměř stopu svolila k mému vysazení v Brně, stalo se tak u dálnice.

Vyzkoušel jsem toho hodně.

Kolosální chybou bylo vynechání Prahy. Když sečtu a podtrhnu, co společné mají ti, kdo se vyšvihli, jeví se mi aktuálně jako vítěz matička Praha.

Několik let pobýt, získat dobré místo a kontakty, zdrhnout a zbytek života z toho těžit.

Čas nevrátím.

Rád si občas zaskuhrám.

Kam dál?
Přehled toho, co Vás zajímá

Co bych kupoval nebýt akcí? Často nic

Zhruba polovinu zboží kupuje český spotřebitel v akci.

Šéfové obchodních řetězců na oko skuhrají. Nelíbí se jim stále se kroutící kolotoč slev. Každoroční miliardové zisky plující od nás do zahraničí dokazují, že není tak zle.

Akce zkreslují ceny.

Není jasné, kolik co reálně stojí. Musel by se udělat průměr třeba za rok.

Statistiky berou v úvahu cenu běžnou. To je ta, za kterou málokdo kupuje. Slouží často pouze k tomu, aby vypadala sleva výrazněji.

Hezkým českým příkladem je Studentská pečeť. Aktuálně v Tescu deklarují jako její obvyklou cenu 54,90 za 180 gramů. Pomlčme o tom, že bývala větší. A zamysleme se, kdo může 55 korun za Studentskou pečeť dát.

Přes 30 korun za 100 gramů? To jsem ochotný pustit jen za prémiovou čokoládu.

Studentská pečeť je v Tescu s velkou slávou o 41 % levnější, tzn. za 31,90 (přijatelných necelých 18 korun za 100 gramů).

Studentskou pečeť bych za běžnou cenu nekoupil nikdy.

Není-li akce, jediné čokolády vhodné ke koupi jsou Ritter Sport (kolem 27 korun za 100 gramů). A pak samozřejmě čokolády v Lidlu.

Podobných položek, které bych nekoupil nikdy nebo téměř nikdy je velká spousta. Musel bych zúžit repertoár a brát jen to nejlepší v poměru cena/výkon.

Šunka a salámy? Lidl.

Pivo? Radegast 12ka.

Džusy? Než abych bral neakční předražené koncentráty, raději přejdu na čerstvé šťávy.

Sýry? Lidl.

Pokud by nebyly akce, měli by ostatní zájemci o moje peníze smůlu. Nezbylo by jim, než snížit cenu trvale. Nebo se smířit s tím, že jim ze mě žádné zisky nepotečou.

Spoustu zbytných věcí bych oželel úplně. Například uherák. Ten v posledních letech v akcích téměř není. Tak ho nejím. Jo a myslím uherák, ne Andrejkovy pokusy o uherák.

Kdybych byl o trochu bohatší, ocenil bych obchod bez akcí, kde by byly pořád slušné ceny. Třeba Studentská pečeť za 39,90 :)

Kam dál?
Telemarketing může už brzy zažít zlaté časy
Óda na vesnici aneb Trocha babího léta

Lež, dluhy a lež

Odkud takový nadpis?

Ze seriálu Ženatý se závazky. Jednalo se o krédo rodiny Bundů.

Měli ještě druhé, které nebylo tak hlubokomyslné. Znělo, vzpomínám-li si správně, dudy, dudy, dudlajdá.

Nicméně vraťme se k tomu prvnímu.

Vedl jsem onehdá hovor s inženýrem K., kterýžto byl překvapen mou ztrátou ideálů, pragmatismem, dalo by se snad i říci také cynismem.

Inženýr K. má stabilní zaměstnání, které ho baví. Je vedoucím malého kolektivu, pracoviště se nachází na vesnici. Bydlení neřeší, má služební byt.

Žije si v takovém hezkém skleníku.

Většina národa je jinde. Musí existovat dle prvního Bundovského kréda.

Lež, dluhy, lež

Kolik procent úspěšných uchazečů o zaměstnání by nebylo přijato, kdyby uváděli v rámci výběrového řízení čirou pravdu?

70 procent?

Kolik procent pracovníků by přišlo o místo, kdyby zítra nakráčeli do arbeitu a hezky slušně všem (šéfovi obzvláště) řekli svoji pravdu?

90 procent?

Lež a přetvářka. Toť modly 21. století. Tajné modly.

Dluhy zotročují. Dluhy berou ideály. Dluhy nutí k pragmatismu.

Byt dá k dispozici málokterý zaměstnavatel. Zbývá nájem nebo hypotéka.

Nájem je fajn, pokud člověk nevyžaduje stabilitu. Než jsme si pořídili malého, žili jsme spoustu let spokojeně v nájmu. Téměř nic jsme nevlastnili, když se nám chtělo, přesunuli jsme se.

Dítě je to nejlepší, co může člověka v životě potkat. Stojí za to věnovat se mu. Stabilita šetří energii. Proto hypotéka.

Když nebudeme hypotéku splácet, přijdeme o dům.

Zkrátka: musíme se mít dobře. Což ovšem něco stojí. Nejen finančně.

Také Vás zajímá:
S. R. O. globálně zrušit! Přichází éra osobní odpovědnosti
Jak přežít ze státního důchodu? Chodit volit

Telemarketing může už brzy zažít zlaté časy

Nakupování nepatří mezi mé koníčky.

Nedá se říci, že bych tuto milovanou kratochvíli některých spoluobčanů přímo nesnášel, nepatří mezi nejotravnější povinnosti. Podle mě jde o nudnou ztrátu času.

Chrámy konzumu navštěvuju s jasnými záměry. Efektivně splním misi a těším se, až bude všechno doma za asistence našeho malého vybaleno.

Po Internetu je to snad ještě větší pruda. Vybírat, porovnávat, vyplňovat, objednávat. Srovnávače jsou fajn věc, ale neobsáhnou celý trh, podmínky prodejců se liší, jejich reputace také. Občas má nejvýhodnější obchod o zboží málo informací a je potřeba dohledávat jinde.

Nakupovat po telefonu je pro mě optimální volba.

Škoda, že má telemarketing tak špatnou pověst. Svého času jsem se mu věnoval. Když se dělá, jak má, je to umění. Proto si rád popovídám s operátorem a vyslechnu jakoukoli nabídku. Většinou to není žádná sláva.

Onehdá jsem udělal dobrou zkušenost. Volali z banky. Nabízeli půjčku. S díky jsem odmítnul. Pak jsem se rozpovídal o tom, že zvažuju přechod ke konkurenci, která nabízí lepší podmínky. Byl jsem přepojen. Byly mi nabídnuty lepší podmínky. Sjednáno po telefonu.

Když si představím ideální průběh nákupu, co vidím?

1) Vím, že chci stavebnici Lego Duplo (alespoň 50 kostiček, ne vláček, ideálně něco s auty) pro dvouletého kluka.

2) Vytočím číslo, ozve se operátor. Řeknu, co chci. On mi poví, že posílá odkazy (2-3). Během prohlížení budeme s operátorem hovořit o tom, jak nabízeném zboží odpovídá mým představám. Třeba ještě dodá alternativu.

3) Řeknu, pro co jsem se rozhodl. Operátor sdělí, na kolik peněz vyjde optimální objednávka při doručení domů a na kolik při vyzvednutí v zásilkovně. Přidá hodnocení e-shopu. Vyslovím souhlas.

4) Operátor mi pošle odkaz, kde budou možnosti platby.

Umělá inteligence zatím není tak na výši, aby podobnou komunikaci zvládla.

Několik let by museli službu zajišťovat lidé, což by byla docela drahá sranda. Nicméně spokojení zákazníci by zůstali i po tom, co by je za pár šupů začali obsluhovat roboti. Tedy nepoznali-li by rozdíl.

U dražšího zboží si dokážu představit globální fungování. Operátor by nabízel také zaslání přímo třeba z Číny se všemi výhodami a nevýhodami.

Nejde začít takovýto kšeft na zelené louce s hypotékou na krku.

Počkám, kdo mi nápad ukrade a zbohatne na něm.

Kam dál?
Proveon Brno: Snesitelná brigáda v telemarketingu
LION Teleservices v Pardubicích - Dobrá brigáda

Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

U nás na úřadě (a věřím, že v tom nejsme sami) máme velký problém s obsazováním volných míst. Nábor nových pracovníků je svázán služebním zákonem, personalisté to nemají lehké.

K tomu připočtěte nic moc platové podmínky, neflexibilní úvazky, složitost řešené problematiky a zmatečné zákony, kterými se musí úředníci řídit.

Co se peněz týká, tam nebude stát jako zaměstnavatel nikdy na špici.

Služební zákon se dočká novelizace, kdo ví kdy.

Zbývá tedy dát absolventovi, který zvažuje práci na úřadě, v rámci stávajících možností to jediné, co on chce a co zároveň dát lze.

Mladí chtějí svobodu. Stát jim musí jako svým zaměstnancům nabídnout bonus ve formě jistoty, aby mohli zakládat rodiny.

Home office udělá ze státu štiku trhu práce. Zároveň mu vzniknou nezanedbatelné úspory.

Osobně neznám na úřadě nikoho, kdo home office má. Ale prý takoví lidé existují. Není jich víc kvůli obavě o bezpečnost dat.

Pravdou je, že operujeme s citlivými údaji.

Pravdou také je, že naše kanceláře navštěvuje veřejnost.

Občas se tam pohybují externí pracovníci, kteří myjí okna, provádějí revize, stěhují... Nikdo je nijak zvlášť neprověřuje.

Pokud návštěvník bude chtít ukrást jakékoli dokumenty, při troše snahy je ukrade.

Přijde Vám rizikovější než pohyb cizinců po kancelářích, když si zaměstnanec vezme práci domů na zakódované flashce nebo dělá přes Internet? Nebo když odnese pár papírů?

Ostatně papíry s naprosto zásadními sděleními posíláme poštou, kde je zabezpečení téměř nulové. Jsou třeba některé dokumenty, které po desetidenním nevyzvednutí končí ve schránce adresáta, ať už se ten nachází kdekoli.

Takže drazí šéfové úřadů, vykašlete se na předsudky a nabídněte zaměstnancům home office. Pokud ještě zavedete flexibilní úvazky, budete vzorem pro soukromé firmy. V rámci stávající legislativy to jde. Stačí jen chtít.

Snadněji pak seženete nové pracovníky, ušetříte na nákladech, podřízení vás budou milovat.

A třeba vás pochválí samotný Andrej :)

Samořiditelná auta - Víme, proč neovládnou silnice

Samořiditelná auta vyřeší problémy s dopravou. Její hustota se ostatně stane tak velkou, že nebude jiná cesta, než přenechat řízení umělé inteligenci.

Ubude nehod. Řidičské průkazy se stanou muzeální relikvií. Peníze za povinné ručení ušetříme a probendíme.

Odpovědnost za škody nebude na majiteli vozu, padne na výrobce auta.

Testy probíhají dobře. Zatím sice schází odvaha pustit automat do běžného provozu v extrémních podmínkách (nepřízeň počasí, naňahňaní lidé v asijských metropolích atp.) a jsou první mrtví, ale lze objektivně hovořit o úspěchu.

Teď už jen dostat novinku k masám.

A tady přichází to, nač vývojáři téměř nemysleli. Přicházejí právní aspekty.

Jak jsem zmínil výše, odpovědnost za škody musí (logicky) nést výrobce. Samořiditelné auto, jehož omyly platí majitel, je neprodejné.

Samozřejmě, co se týká peněz, vždycky se to dá nějak ošéfovat.

Průšvih nastane v momentě, kdy bude výrobce tvrdit, že je na vině nedostatečná údržba vozu. Vlastník bude muset provádět veškeré opravy v autorizovaném servisu, jinak bude mít peška on.

Do pekla se dostaneme, když se zamyslíme nad tím, co nastane v případě, kdy vůz někoho vážně zraní nebo zabije.

V současnosti řidič zaplatí tučnou pokutu a odškodné obětem. Navíc obvykle odchází s podmínkou. Několik let pak nesmí sednout za volant. Opakované či obzvlášť závažné případy jsou trestány kriminálem na tvrdo.

Excesy v rámci testování byly ututlány. Ale masové nasazení přinese (i pokud bude vše maximálně bezpečné a nebude docházet k hackování aut) tisíce mrtvých ročně.

Kdo půjde sedět, když budou samořiditelná auta opakovaně zabíjet?

Ředitel? Majitel výrobce? Tvůrce softwaru? Nějaký bílý kůň, který bude garantovat bezpečnost?

Nikdo neví.

Ovšem jsou i otázky, na které existují jednoznačné odpovědi.

Dovedete si představit, jak značky soupeří v tom, čí vůz usmrtil míň lidí?

Jste ochotni vzdát se kontroly nad autem?

Zajišťovací příkazy: Novinářská stupidita nebo snaha ovlivnit volby?

Opravdu bych nevěřil tomu, že zrovna kauzy se zajišťovacími příkazy budou tím, co nejvíc rozezní mediální zvony těsně před volbami.

Čirou náhodou mám o zrodu jednoho zajišťovacího příkazu drobné povědomí. A čirou náhodou dopadl na jednu novináři adorovanou firmu.

Šlo o nad slunce jasné podezření na dotační podvod. Úřad řádně zadokumentoval důkazy, na základě kterých byla zřejmá obří škoda, která vznikla úmyslným jednáním.

V ideálním světě by majitel přišel o firmu a skončil ve vězení.

Česká realita je holt jiná.

Problém je v zákonech.

Jsou špatné a zbytečně složité. Nové jednoduché se nikomu psát nechtějí. Oblibě se těší překotné novelizace.

Aparát, který by měl v případě podezření na nekalé jednání zasáhnout, je nepružný.

Úředníci postupují dle zákona.

Nevím, jak v Praze.

Ale třeba u finančního úřadu na úrovni krajského a okresního města si neumím představit, jak by šlo tlakem shora zlikvidovat firmu. Na každém zásadnějším rozhodnutí se podílejí lidé od obyčejného referenta po ředitele úřadu. Všechno jde přes dvojí či trojí kontrolu, často se vyjadřují metodici nebo právníci.

Bylo by nezbytné zmanipulovat minimálně 7 lidí různého věku a pohlaví, kteří spolu pracují, jsou ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, mají se rádi nebo neradi.

Všichni by museli na furt držet jazyk za zuby.

Sci-fi.

Nicméně novináři nic takového neřeší. Potřebují zazářit.

Buď jsou neschopní, a proto neověřují údajná fakta. Nebo pracují na objednávku, a proto neověřují údajná fakta.

Ty kecy. Roky budoval firmu, o všechno přišel...

Každý zná v okolí ty, kteří podnikají desítky let a zaměstnávají na černo, tají příjmy, čachrují s daněmi. Že odchycení trvá takovou dobu, je smutné. Stejně jako to, že někoho neodchytnou vůbec.

Tento článek vyšel mimořádně již ve středu (18. 10. 2017).

Pokračování:
Parlamentní listy psaly pravdu, ostatní lhali

Vyšší mzdy = vyšší ceny. Někteří to pořád nechápou...

Úvodem se omluvím. Je možné, že tento článek vyjde, kdo ví kdy. Píšu totiž ve Wordu. Náš poskytovatel Internetu má několikahodinový výpadek. Nordic Telecom, či jak se ti experti na změnu svých názvů jmenují, mě o tom informoval nahranou zprávou na infolince. Máme klasické připojení přes drát, které by mělo být nejstabilnější. Představoval bych si, že výpadek zažiju párkrát do roka. Místo toho jsou téměř na denním pořádku. Dnes dali nordičtí hoši rekord v délce. Obzvlášť super to musí být pro jejich zákazníky, kteří potřebují Internet k práci.

Konec reklamního bloku :)

Média s velkou slávou referují o růstu mezd. A zároveň lkají nad cenou másla.

Průměrný student ekonomie na střední škole by tyto fenomény spojil během pár pikosekund, nikoli však naši novináři a analytici.

Vývoj cen po roce 1990

Bydlení podražilo o 1000 % a více. Po raketovém nárůstu cen energií přišel všemi oslavovaný pokles, který ovšem ani náhodou nedorovnal předchozí zdražení, teď se očekává pozvolný růst. Raději pomlčím o cenách nájmů, domů, bytů, vodného a stočného, které se sice hýbou sem a tam, ale v důsledku neustále rostou. Bydlení potřebuje každý.

Potraviny a nápoje jsou dražší o stovky procent. Záleží, co konzumujete. Po šokovém růstu cen v devadesátých letech následuje neustálé pozvolné zdražování, kterého si všimneme, jenom pokud to aktuálně kšeftmani přeženou a udělají chybču u tak specifického produktu, jako je máslo. Chodím nakupovat, rok od roku je všechno dražší. Potraviny potřebuje každý.

Nikdy jsme si s manželkou nekoupili mobilní telefon, televizi, nové auto, sušičku na prádlo a asi si tyhle věci nikdy nekoupíme. Ceny obdobného zboží neustále klesají. Jsou totiž zbytné. Aktuální modely nejsou tak skvělé, aby nutily ke koupi.

Specifickou kategorií jsou dojiči peněženek, kteří před sedmadvaceti lety neexistovali. Třeba kredit či tarif u mobilu nebo internetové připojení. Když šlo o novinky, ceny byly pochopitelně vysoko. Po širokém rozšíření byl pokles cen na spoustu let zbržděn, ačkoli úspory z rozsahu musí být pro poskytovatele obří.

Postavení zaměstnanců po roce 1990

Porevoluční mzdy jsou determinovány aktuálním postavením zaměstnanců na trhu práce.

Dochází-li k růstu, není to proto že by byl nějaký podnikatel či politik lidumilem. Čest výjimkám. K růstu mezd dochází z nutnosti. Politici zvyšují platy a tlačí na růst mezd, aby byli znovu zvoleni. Soukromníci přidávají jen, když se jim daří a zároveň nemohou v rámci regionu sehnat zaměstnance.

Pokud se ekonomice začne dařit, mají podniky zakázky. Reagují nepružně. O zaměstnance pečují, až když pocítí jejich nedostatek. Poptávka roste, rostou ceny. Soukromník vydělá víc. Část si nechá. Část dá na zvýšení mezd. Lidé mají víc peněz. Poptávka roste, rostou ceny...

A pak konjunktura skončí. Je potřeba osekat náklady. Nejsnazší je povyhazovat zaměstnance a zmrazit mzdy. Poptávka klesá. Soukromník šetří na všem krom sebe. Zuby nehty se brání poklesu cen. Každý pokles obrečí a až přijde hospodářský růst, bohatě si to vykompenzuje.

A tak furt dokola. Záleží na zahraničí, kdy co bude.

Na růstu mezd, který máme aktuálně v ČR, nevydělají obyčejní pracovníci v dlouhodobém horizontu téměř nic. Zaměstnanci jsou jen výrobním nástrojem. Stejně jako tomu bylo ve vyspělých ekonomikách počátkem 20. století.

Jedině silné odbory, které se spojí na celoevropské a později globální bázi, mohou přiblížit (nejen) naši životní úroveň vyspělým ekonomikám. Politici mají svých starostí dost, podnikatelé jsou příliš lakomí.

Lidl udělal pro růst mezd víc než všichni politici

Nadpis dnešního článku jsem si vypůjčil od manželky.

Měla pravdu.

Lidl se stal měřítkem. Všichni začali porovnávat svou výplatní pásku s rozesmátými prodavačkami na billboardech.

Lidl udělal nejen krok A ve formě zvýšení mezd, ale odhodlal se také ke kroku B. Snížil úvazky na 30 hodin týdně.

Německému rodinnému řetězci (stejná famílie ovládá i Kaufland) se daří. A bude se dařit ještě líp. Evidentně to tam neřídí žádní idioti.

Naprosto úžasným způsobem získávají bezplatnou publicitu. Občas trochu zazlobí, aby na sebe upozornili. Ale jsou to takoví rebelové v mezích zákona.

Do toho plní přání zákazníků.

Nechce se vám ve čtvrtek ráno stepovat před prodejnou? Uděláme e-shop.

Rádi byste u nás nakupovali za stravenky? Zavedeme vlastní, nebudeme zbytečně platit stávajícím poskytovatelům.

Samozřejmě nedělám ze šéfů Lidlu kandidáty na svatořečení.

V první řadě jim jde o kšeft.

Čím se liší od vemen obvykle řídících firmy v ČR?

Chtějí dlouhodobý úspěch. Ačkoli vydělají měsíčně násobně víc než běžný pracant za rok, odolávají pokušení to bouchnout a mít za cenu krátkodobého zisku obří prémie s vědomím, že po nás potopa.

Předbíhají trendy.

Třeba zkracování pracovní doby nás nevyhnutelně čeká všechny. Odpracovat za 8 a půl hodiny naplno 8 hodin nelze. Zatím jsem takového machra neviděl.

Určují směr.

To, jak jiné řetězce převzaly retro potraviny, bylo až komické.

Doufám, že se bude opičit po Lidlu pořád víc firem. A že dřív nebo později se přidá také stát.

30 hodin týdně + zvýšený plat? To žádná partaj neslibuje.

Také Vás zajímá:
Penny, Billa, Albert: Všichni kradou. Jen Lidl ne
Test másla a test párků - Proč vítězí neznačkové produkty?

Do práce autem nebo hromadnou dopravou? Auto jasně vítězí

Zelení Pražáci se snaží zbytku republiky vnutit, jak moc cool je jezdit do práce hromadnou dopravou a jak free je ten, kdo se nenechá spoutat řetězy automobilismu. Jistě, oni se vozí v krtkovi, který je během chvilky vyhodí před arbeitem. Za to platí krásných 10 korun za den, pokud si pořídí celoroční jízdenku.

Realita mimo hlavní město je (ostatně jako ve spoustě jiných oblastí lidského života) úplně jinde. Ve velkých sídlech, které mají vlastní dopravní systém, to ještě celkem jde.

Nebudu zde psát o místech s katastrofální obslužností, kde jezdí autobus či vlak párkrát za den. Podělím se o zkušenosti z hustě osídlených regionů, které si vedou nadprůměrně (kraje Zlínský, Jihomoravský, Pardubický).

S čím se setkává člověk, který dojíždí sockou za prací třeba jen pouhopouhých 10 až 20 kilometrů z vesnice?

1) Obří časové ztráty

Musíte přijít z domu na zastávku. Spoj pak mnohdy sbírá cestující z co největšího počtu obcí, což navyšuje jízdní dobu i cenu. Pak musíte v lepším případě dojít ze zastávka do práce. V tom horším přestupujete.

U mě činí časová ztráta oproti autu 45 minut za den. Vynásobíme-li to 20 pracovními dny v měsíci, dostáváme 15 hodin. Skoro jako bych si dal 2 šichty navíc.

2) Vysoké ceny

Autobusem projedu 56 korun/den, staví naštěstí kousek od úřadu. Vlakem musím přestupovat v jedné stanici, pak ještě na MHD, kterou je třeba zaplatit, což činí tuto variantu drahou a nepoužitelnou. Slevy u časových jízdenek jsou naprosto zanedbatelné. Pokud člověk párkrát nejede, pak je úspora veškerá žádná.

Použiju-li auto, dám za benzín 68 korun/den. Další výdaje se dopočítávají těžko. Povinné ručení platíme tak jako tak. Pneumatiky se víc opotřebovávají, součástky jak by smet. Provozní kapaliny je třeba doplňovat častěji, než když auto stojí.

Nicméně, mám-li srovnávat s ušetřenými 45 minutami, není o čem uvažovat.

Parkování = Jediné mínus auta

Z čeho mám občas hlavu v pejru, je parkování.

Kdybych jezdil na osmou, mám prostě smůlu. Musel bych zaparkovat dál od práce a 5 - 10 minut se projít. Pořád bych ale oproti autobusu vyzískal každý den půlhodinu. Kolem sedmé jsem se za úřadem naštěstí vždycky chytil.

Hromadnou dopravou jen z nostalgie a kvůli pohodlnosti

V autobusech se mnou jezdí pořád míň lidí.

Používám spoj, kterým by se měli dopravovat středoškoláci do výuky, pozdějším by nestíhali, předchozí by je vyklopil ve městě o půl sedmé. Ačkoli je obsluhována aglomerace čítající více než 5 000 lidí, študentíky v busu bych obvykle spočítal na prstech ruky. I oni jezdí auty.

Přes všechno výše popsané jezdím většinou autobusem. Podřimuju, odpočívám, možná jsem dokonce rád s lidmi. Navíc mám tenhle druh cestování spojený se zlatými devadesátými lety.

Jak nalákat lidi do hromadné dopravy?

Zelení fašisti navrhují represi vůči automobilistům.

Já navrhuji snížení ceny lístků na polovic a takovou úpravu jízdních řádů, aby bylo cestování oproti autu delší jen o dobu, po kterou nastupují či vystupují pasažéři.

Také Vás zajímá:
Kdo nejvíc prudí na silnicích? Lepiči a zpomalovači
Jak jsem neudal lístek na hromadnou dopravu ZDARMA

Aspoň 7 týdnů dovolené pro rodiče malých dětí!

Všechny partaje mají před volbami plnou hubu podpory porodnosti a pracujících rodičů.

Porevoluční zkušenost ukazuje, že naši politici zůstali napůl cesty. Pro porodnost dělají hodně. Ovšem jenom u lidí, kteří nepracují. Děti jsou pro ně lákavým zdrojem příjmů.

Je ovšem otázkou, zda může díky tomuto přístupu vyrůst generace, která nám bude vydělávat na důchody.

Pracující rodiče to mají těžké. Nepohybuje-li se jejich mzda kolem minimální, nemají krom daňového zvýhodnění nárok na nic.

Velké prázdniny = Trest pro rodiče

Jako bonus si užívají stres ohledně toho, jak zajistit péči o děti během velkých prázdnin. Odrostlejší se zabaví sami, je možné je posílat na tábory nebo s klidem nechat pobývat v rámci sousedské komunity.

Ale co s caparty kolem tří až osmi let věku?

Tady musí vypomoct dědečkové a babičky. Ovšem ne vždy bývají k dispozici.

Příkladem je třeba moje spolupracovnice, jejíž rodiče nejsou v dobrém zdravotním stavu a s tchýní se dvakrát nemusí. Má sedmiletou holčičku. Krom příměstského tábora zbývá šest týdnů, po které je třeba zajistit hlídání. Řešení? Půlku této doby tráví holčička s dovolenkujícím se tatínkem, druhou pak s maminkou. Rodinný život jak kráva.

Ohledně prarodičů všeho do času. S prodlužujícím se věkem odchodu do důchodu přichází doba, kdy dědečkové a babičky hoblují v arbeitu.

Nenažraní živnostníci a OSVČ

Krom zaměstnanců, kteří mají v základu nárok na 4 týdny dovolené, jsou tady ještě OSVČ a drobní živnostníci. Ti si určují volno podle sebe.

Mnozí z nich tvrdí, že nemají dovolenou. Žijí zřejmě v dojmu, že peníze na proplacení dovolené dává pracovníkům jejich chlebodárce.

Dovolím si jim sdělit překvapivou skutečnost: Zaměstnanci na dovolenou vydělají svou prací během zbytku roku.

Odkládejte si peníze, nebuďte nenažraní a vemte si volno.

Aspoň 7 týdnů!

Vážení politici, pokud to s podporou pracujících rodičů myslíte po 27 letech konečně vážně, začněte tím, že pro ty, kdo mají malé děti, schválíte alespoň 7 týdnů dovolené.

U zaměstnanců veřejného sektoru to nebude stát nic, práce se udělá stejně. Zvýšené náklady vzniknou jen ve zdravotnictví, sociálních službách a u bezpečnostních složek.

Firmám pak můžete nabídnout za větší volno pro zaměstnance nějakou úlevu, ale věřím tomu, že i ony mají spoustu rezerv, ze kterých brát. Třeba by taky mohli majitelé hrábnout do svého.

Také Vás zajímá:
Učitelé, pokud na to nemáte, dělejte něco jiného
Ať si dítě klidně umře, hlavně že je rodina pohromadě