90. léta - Chvála rozkrádání

Zavřeme oči.

A představíme si, že podniky nebyly tunelovány, banky nekrachovaly, státní majetek se neprodával pod cenou. A nebyla kupónová privatizace s fondy, které stvořily novou šlechtu.

Krom komunistů a zločinců zde bohatí téměř nebyli.

Nebyl by tudíž zdroj, ze kterého zaplatit cenu za privatizovaný majetek.

Pokud by banky úvěrovaly zodpovědně, půjčku by nedostal skoro nikdo. V socialistickém Československu jste se mohli těžko naučit, jak vypracovat podnikatelský záměr schvalitelný finanční institucí.

Ceny nemovitostí nízko, nebylo čím ručit.

Nabízí se tudíž varianta prodat vše do zahraničí.

Máme dobré příklady takové privatizace, máme i příklady špatné.

Každopádně rozhodně není dvakrát strategické, aby Češi nevlastnili žádnou velkou firmu.

Začátkem 90. let se hodně diskutovaly zaměstnanecké akcie jako alternativa ke kupónové privatizaci.

Mají stejnou slabinu, jakou by měla kupónovka, povedla-li by se bez privatizačních fondů.

Všichni by dostali kus majetku. Bylo by to fér.

Ale co s ním?

Ne každý by se chtěl aktivně podílet na řízení své firmy. Docházelo by ke sporům. Soudům. Zablokovanému rozhodování. Snaze zájmových skupin o převzetí.

Pak by se vynořil hodný zahraniční investor.

A vyvstala by otázka, zda zůstat makat ve fabrice a otravovat se se schůzemi a žabomyšími spory bez jistoty zisku nebo prodat akcie třeba za čtvrt mega a dál makat ve fabrice.

Jen díky rozkrádání, tunelování a praktikám na hraně zákonů vznikli v první polovině 90. let naši boháči. Jinak to nešlo.

Jen díky těmto boháčům si můžeme říct, že do zahraničí proudí z ČR každý rok obří peníze, ale ne všechny peníze.

Související text:
17. listopad po 30 letech - Bitva pamětníků