Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl

3) Hlavně měj holka rozum! Nebo budeš hrozně nešťastná...

Tohle životní naučení jsem slýchala od babičky v dětství často. Zjevně jde o moudro podložené životní zkušeností. Babička nelitovala své tehdy rozumové volby partnera (alespoň tak, jak to vidím) zejména proto, že se do něho později zamilovala. V jejich korespondenci je postupně rostoucí blízkost hodně vidět. Jak se tak stalo? Dovozuji, že děda měl prostě pravdu. Skutečně měli dobré předpoklady tvořit harmonický pár. A závazek a intimita vedly nakonec i k vášni.

Důležitý byl společný čas, chuť si naslouchat a vztah budovat – a také společné překonávání protivenství, které mladému páru do cesty stavěla doba. Dokonce z Reichu děda babičce na podzim 1943 píše, že vnímá, jak odloučení jejich vztah utužilo. ale že už by to opravdu mohlo stačit. I na romantiku konečně dochází, když si píší, jak se jim o sobě navzájem zdá a touží po sobě.

4) Žijeme spolu v klidném souladu...

Vzájemné zalíbení a podpora přetrvaly i po dědečkově návratu domů, sňatku a poté, co se jim v roce 1944 narodil syn. Vyčíst je můžeme z dopisů z druhé poloviny roku 1946, kdy si děda odbývá vojenskou službu na druhé straně republiky (opravdu kroutím hlavou nad tím, jak se k nim chovala republika – po válce ještě vojenskou službu... – co jsou ve srovnání s tím stesky naší generace?).

Konkrétně větu s manželkou spolu žijeme v klidném souladu pak napsal dědeček do svého životopisu v roce 1970. A vzhledem k tónu dopisů rodiny i fotografií ze sedmdesátých let nešlo o žádnou lež. Ostatně já je tak pamatuji i v letech devadesátých, kdy jsem s nimi pobývala. Pevný řád a laskavost byly v jejich domácnosti mile vyvážené. A jejich vztah díky vzájemnému pošťuchování i objetím na pohled radostný a živý.

5) Životní bilance? 80 let, z toho cca 60 spolu...

Dědeček a babička oba zemřeli krátce po dosažení svého osmdesátiletého jubilea. Zanechali na planetě dva syny, pět vnoučat a zatím nedokončený počet pravnoučat (dosud 9, brzy snad deset :-) ). Celou rodinu dokázali stmelovat dohromady díky tomu, jak investovali svou energii. Tvořili srdce rodiny, která se scházela v prostorách společné chalupy a ukazovali nám všem příklad, jak se dá společně žít.

Zemřeli v mém dospívání (děda, když mi bylo dvanáct a babička v mých šestnácti). Strašně mi chyběli. Později jsem měla dojem, že jsem je hodně idealizovala. Tohle připomenutí jejich životní cesty mi ale ukazuje, že ta idealizace zas tak velká nebyla. Tedy klobouk dolů a dej vám pánbůh věčnou slávu. A babi, měla jsi pravdu i se svým však vy si jednou vzpomenete...

Jak vše začalo?
Krabice s dopisy

Štítky: ,

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl

Všechno je, jak má být. A mně se v rámci tohoto platného zákona řídícího naše kroky podařilo najít dva dny, kdy jsem se ponořila do životů mých prarodičů prostřednictvím nalezených dopisů a fotografií. Velmi cenné dva dny, které mi svého druhu říkají i něco o mé historii.

Doporučuji proto – máte-li možnost nějakou formou, pátrejte. Možná se Vám objasní něco, čemu jste dříve nerozuměli.

Já zjistila leccos, co jsem nevěděla. Například, že oba hráli v mládí ochotnicky divadlo. Objevila jsem další babiččiny ctitele i krásné fotky lidí, v jejichž společnosti se prarodiče pohybovali, sestavila příběh jejich vztahu a alespoň zčásti porozuměla kontextu, v němž žili – společenskému i rodinnému. Což mě těší, neb sami už mi o tom vyprávět nemohou...

Moji milí prarodiče, díky za Vaši žitou moudrost a následující inspirace k úvahám. Snad nebude vadit, když se o ně podělím i včetně některých vašich zážitků.

1) Romantická láska jako základ spokojeného manželství?!

Líbí se mi na Tobě Tvá klidná a prostá povaha. Jsem přesvědčen, že spolu můžeme vytvořit životní harmonické soužití.

Podobné věty psal můj jedenadvacetiletý dědeček babičce, když jí bylo asi šestnáct a půl. Podzim 1939. On nastoupil na vysokou školu (Němci je zavřeli asi 3 měsíce potom). Ona dokončovala Vesnu, obor dámská krejčová. A zhruba půl roku spolu chodili. Pak ale babička zřejmě chtěla žít trochu jinak. Kdo by se divil, krásné, oblíbené, živé sedmnáctileté děvče. Dostávala taky mnohem romantičtější dopisy a vyznání. Děda jí vrací korespondenci, prsten a přeje jí mnoho štěstí v životě...

2) Trpělivost růže přináší

Nicméně z jejího života nemizí. Dál se s ní chce vídat, žádá přátelství, které považuje za hodnotnější než lásku – cituje dlouze tehdy oblíbeného francouzského spisovatele Jeana Mauroise, který lásku vidí jen jako pobláznění nepřinášející stabilitu ani spokojenost.

Čas plyne.

Babička pracuje v krejčovském salonu, hraje divadlo a v rámci tehdejších omezených možností se baví s partou příbuzných a přátel. A – neptejte se mě, jak, neboť v té době obě žili v rodné vesnici a stýkali se osobně - se v roce 1942 úředník dědeček stává jejím snoubencem.

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Štítky: ,

Krabice s dopisy

V rámci dědictví po smrti strýce vyklízíme byt, kde žili moji prarodiče. Ten byl po jejich smrti na přelomu tisíciletí prakticky zakonzervovaný. A tak se teď dostávám k pokladům, které tam tolik let čekaly. Je zvláštní se dívat, jaké věci měly pro mou babičku a dědu hodnotu. Vnímat ten jejich mikrosvět, zázemí... Poschovávané pohlednice, co během života dostávali, vedle mých keramických výrobků z doby, kdy mi bylo devět. Starodávný dědův psací stroj ještě z první republiky a stejně starý šicí, na němž babička za komunistů i v devadesátých letech vytvářela oblečení pro širokou rodinu...

Nejvíc mě ale zaujala krabice s dopisy, které si psali babička s dědečkem v době ještě před sňatkem i později v dobách, kdy byli souhrou historických skutečností rozděleni. Část historie jedné lásky a pozdějšího víc než padesátiletého soužití... V momentě, kdy jsem tu krabici spatřila poprvé, bylo mi stydno se do ní podívat. Nechtělo se mi narušovat něčí soukromí, přesto ale zvědavost převážila, a já se začetla do babiččina přehledného rukopisu bez pravopisných chyb (což by jí leckteří současní žáci mohli leda tak závidět – přestože měla jen základní a rodinnou školu).

Do ruky mi padl jako první dopis z roku 1943 adresovaný dědovi do Německa, kde byl nasazený na práci – stejně jako další čeští muži jeho populačního ročníku.

Četla jsem o české vesnici válečných let - těžké práci na poli, drobných rodinných událostech, programu kina, dění v obci včetně postupného ničení statku dědovy rodiny... Také o pocitech babičky, která psala o osamělosti a o tom, jak jí chybí její milý – někdo, na koho by se mohla spolehnout... Ten typ osamělosti, který můžeme překlenout jen zamilovaností či láskou k jiné bytosti.

Těch pár řádků mě vtáhlo. Snad budu mít příležitost přečíst dopisy postupně všechny a dozvídat se tak o mých prarodičích – kteří v mém životě hráli velkou roli – více.

Už teď ale vnímám hlubokou oddanost, jíž byli schopni. Oddanost, s kterou utvářeli společný život desítky a desítky let, přičemž se spíš jaksi mimochodem vyrovnávali s požadavky doby.

Uvědomuji si, že jim závidím a smekám. Fascinuje mě jejich disciplinovanost – ve věcech víry, vztahování se k blízkým lidem – ve smyslu možná na to doplatím, ale teď to pro ni udělám... Žili prostě hodnoty, kterým věřili. Měli jakýsi morální kompas nebo strukturu. A taky pokoru, nebyli přesvědčení, že svět se točí kolem nich... Smířenost a zároveň ochotu se nevzdávat... Takové něco, co v naší relativizující době alespoň mně chybí... možná je to něco, co souvisí s generací sněhových vloček... Nebo je to v praxi naše vyprázdněnost, o které se někdy mluví? A zaměřenost na umělé, marketingem vygenerované cíle?

Při porovnávání svého pohledu na svět s těmi, které na mě vykukují z těchto starých dopisů, si všímám, jak málo stabilní jsem a kolik mám na sobě ještě práce, abych se mohla stát takovým pevným sloupem pro svoji rodinu... Nicméně, nevzdávám to.

Děkuji za inspiraci, moji milí. Je krásné mít před sebou takové příklady. Věřím, že tohle prohloubení vašeho poselství, které jsem vnímala kdysi dávno jako malá holka, přichází pro mě – před narozením druhého dítěte - ve správný čas. Znovu a znovu děkuji!

Štítky: ,

90. léta - Chvála rozkrádání

Zavřeme oči.

A představíme si, že podniky nebyly tunelovány, banky nekrachovaly, státní majetek se neprodával pod cenou. A nebyla kupónová privatizace s fondy, které stvořily novou šlechtu.

Krom komunistů a zločinců zde bohatí téměř nebyli.

Nebyl by tudíž zdroj, ze kterého zaplatit cenu za privatizovaný majetek.

Pokud by banky úvěrovaly zodpovědně, půjčku by nedostal skoro nikdo. V socialistickém Československu jste se mohli těžko naučit, jak vypracovat podnikatelský záměr schvalitelný finanční institucí.

Ceny nemovitostí nízko, nebylo čím ručit.

Nabízí se tudíž varianta prodat vše do zahraničí.

Máme dobré příklady takové privatizace, máme i příklady špatné.

Každopádně rozhodně není dvakrát strategické, aby Češi nevlastnili žádnou velkou firmu.

Začátkem 90. let se hodně diskutovaly zaměstnanecké akcie jako alternativa ke kupónové privatizaci.

Mají stejnou slabinu, jakou by měla kupónovka, povedla-li by se bez privatizačních fondů.

Všichni by dostali kus majetku. Bylo by to fér.

Ale co s ním?

Ne každý by se chtěl aktivně podílet na řízení své firmy. Docházelo by ke sporům. Soudům. Zablokovanému rozhodování. Snaze zájmových skupin o převzetí.

Pak by se vynořil hodný zahraniční investor.

A vyvstala by otázka, zda zůstat makat ve fabrice a otravovat se se schůzemi a žabomyšími spory bez jistoty zisku nebo prodat akcie třeba za čtvrt mega a dál makat ve fabrice.

Jen díky rozkrádání, tunelování a praktikám na hraně zákonů vznikli v první polovině 90. let naši boháči. Jinak to nešlo.

Jen díky těmto boháčům si můžeme říct, že do zahraničí proudí z ČR každý rok obří peníze, ale ne všechny peníze.

Související text:
17. listopad po 30 letech - Bitva pamětníků

Štítky: ,

17. listopad po 30 letech: Bitva pamětníků

Jak se blíží výročí sametové revoluce, pomalu začíná přípravná dělostřelecká palba před bitvou pamětníků.

Část z nich se ostře vymezila proti tvrzením jiných aktérů listopadových událostí v MF Dnes.

A to máme teprve srpen.

Od revoluce uplyne 30 let. Vzpomínky za tu dobu notně vyblednou. Nelze dojít k pravdě, sejdou-li se účastníci téže události ke svědectví. Jejich životní cesty se mnohdy zásadním způsobem rozešly. Způsobili si příkoří. Třeba se i nenávidí.

Můžeme čerpat z autentických dobových záznamů, nedávat prostor bulvárním plkům, vyzývat pamětníky ke slušnosti a důstojně si užít oslavu doby, kdy jsme ze sebe vydali to nejlepší.

Tehdejší ideály? Nenásilí, pravda, svoboda, odpuštění, dobrý život pro všechny.

Dnešní ideály? ...

Koncem roku 1989 mi bylo necelých 10 let.

Na co si vzpomínám?

17. listopadu na ORF1 dávali ve zprávách demonstraci živě. Tatínek prohlásil, že studenti dostanou na prdel.

Jakmile se rozjela StBácká fáma o zabitém studentovi, dostala revoluce křídla.

Havla podporovali i někteří komunisti (samozřejmě nemyslím ty, kteří ho zvolili) a troufám si říci, že na jeho straně byla většina SSM.

Hodně lidí věřilo premiérovi Adamcovi.

Vypískání Štěpána bylo super. Generální stávka vše dokonala.

No jo, ale jak to bylo doopravdy? Kde se nacházely klíčové body revoluce? Víme to po 30 letech? Nebo je ještě brzy?

Místo kladení těchto a podobných otázek se dočkáme trapné bitvy pamětníků s hnusnou pachutí současné politiky.

Ano, (nejedna) ostuda bude.

Štítky: ,

Synovi ve školce nechutná. Co já s tím?

Jak to bylo

Nastoupil jsem do školky v roce 1983. Tamní stravování mě děsí ještě dnes.

Mrkvová omáčka, hnusné hovězí odřezky, vařená masa, rozblemclý rýžový nákyp...

V obchodech se mnohé potraviny těžko sháněly, část surovin byla používána jinde než ve školkové kuchyni. Co po dětech zbylo, snědli pašíci zaměstnanců.

A (nejen) po mně toho zbývala spousta. Obvykle jsem se nadlábl až doma.

Do toho všudypřítomné mléko a kakao s přeodporným škraloupem. Bylo zakázáno nosit vlastní pití. Žízeň byla horší než hlad. Tajně jsem upíjel vodu z kohoutku.

Jak to je

Tady došlo k posunu. Syn chodí vybaven lahvičkou.

Jídlo bohužel stále žádný výkvět.

K obědu lečo s bramborem? Nebo šoulet se zelím? To bylo v oblibě za války, ne?

Doma dostává na svačinu 100% ovocné přesnídávky, jogurty nebo třeba (domácí) termix.

Ve školce obvykle servírují nejobyčejnější chleba s roztodivnými pomazánkami, které dle mého skromného názoru často stojí na margarínu.

Byli byste z takového menu urvaní?

Stejně jako za komárů se nepřipouští výjimky. I důvod zůstal: prý by je chtěli všichni. To o kvalitě kuchyně samo o sobě hodně říká.

Syn něco sní, něco nesní. Hladem netrpí. Pokud bude hůř, zkusím zabojovat s větrnými mlýny.

Dle učitelky máme juniora doma učit dlabat školková jídla.

To určitě!

Související text:
Když máte rádi pravidelnost, je s dítětem pohoda

Štítky: , ,

Za komunistů bylo líp, nebylo zač utrácet

Před listopadovou revolucí znamenala zvýšená poptávka po zboží a službách pro systém velký problém, zatímco v kapitalismu jde o požehnání.

Tehdá nebylo občanstvo stimulováno ke konzumu.

Náklady na bydlení od té doby stouply dle druhu a lokality 30x až 100x.

Za komárů neukrajovaly zahraniční dovolené několik měsíčních příjmů. Technologický pokrok měl teprve přinést platby za mobilní telefony a Internet.

Zboží běžné spotřeby nestálo v přepočtu na dnešní mzdy málo.

Radikální úspory vznikaly zkrátka proto, že nebylo za co utrácet.

Běžný nákup dnes obsahuje spoustu položek, které se na pultech obchodů před rokem 1990 nenacházely, popřípadě byly k dispozici jen zřídkakdy či pouze v základní variantě.

Téměř úplně vyškrtnout ze supermarketového seznamu můžeme například:

- lepší maso typu panenka,
- olivový olej,
- víno, naše bylo povětšinou hnusné,
- jogurty, nabídka slaboulinká,
- džusy, v prodeji minimálně,
- lepší pečivo,
- velkou část sýrů a uzenin,
- skoro všechny těstoviny,
- ryby krom uzených makrel a prapodivných konzerv,
- většinu pochutin typu čokoláda, chipsy atp.

Šetřilo se snadno.

Běžní pracující nevěděli, co dělat s penězi. Pořizovali a vybavovali si víkendová sídla. Utráceli nehorázné sumy třeba za barevnou televizi (5 měsíčních příjmů), základní model Škodovky (25 měsíčních příjmů) nebo prázdnou audiokazetu (ekvivalent 225 obyčejných rohlíků).

Bylo bezstarostněji. Plánoval stát. Lidé žili.

Tehdejší systém byl dlouhodobě neudržitelný, zatímco kapitalismus úspěšně valí už stovky let. Co naděláme.

Zajímá Vás:
Proč nefunguje komunismus?
Proč za komunistů nebyly banány a mandarinky?

Štítky: ,

Jak dlouho vydržíte v jedněch hadrech?

Máme tu dobu výletů do přírody, letních táborů a hudebních festivalů. Proto přichází čas položit si otázku z nadpisu.

A možná také zavzpomínat.

V první polovině devadesátých let jsme v rámci jednoho tábora založili hnutí Humus. Celou dobu jsme se krom zubů nemyli.

Po 10 dnech jsme dospěli do fáze:

Ty jsi krásně opálený!

Néé, to su tak špinavý.

V plné nahotě se vše ukazovalo při ošetřování zranění. Desinfekce nekompromisně odhalila bílou kůži.

Ponožky nebylo třeba řešit, běhali jsme v sandálech nebo naboso. Kraťasy jsem měl dvoje, trička 3, trenýrky určitě taky. Plus výbava pro nepřízeň počasí.

V pozdějších letech jsem zažil i vyšší levely.

Vždycky jsem hluboce obdivoval mistry, kteří byli schopni chrápat v botech. Nevzpomínám si, že bych během svých dobrodružství takhle zamachroval.

Člověk není skála.

Při přípravách na dva dny mimo domov včetně přespání, jsem nadhodil manželce, co kdybychom včetně malého byli v jedněch hadrech.

Jedeme autem. Neklaplo to.

Nicméně, měl-li bych vše vláčet na zádech, dokážu si představit být v jedněch hadrech 3 dny. Při nejrůznější úrovni svlékání pro účely noclehu.

Jak jste na tom Vy?

Anketu nepořádám. Jestli chcete, napište komentář.

Štítky: ,

Zrušili Ligu mistrů. Zlikvidovali vše, co jsem měl rád

Dle klišé přichází chlap o své záliby, když si vezme semetriku, která mu je zakáže.

To není můj případ. Mám hodnou ženu.

Přesto, když zavzpomínám na to, co mě bavilo v době studií, musím trpce zaplakat. Zbylo jedno velké prázdné smutné NIC.

Tento zkurvený systém mě připravil o:

Knížky

Četba byla mou zálibou číslo jedna. Bohužel (stejně jako většina VŠ vzdělaných) čučím výraznou část pracovní doby do monitoru nebo papírů. A čtu.

Poslední, co chci po příchodu domů, je zase číst.

Kino

Do kina jsem chodíval klidně i několikrát v měsíci. Často se sešla větší parta, pořídili jsme občerstvení a užili si pohodový večer.

PseudoDyznylend, který se snaží nabídnout předražená multikina? Řev místo zvuku? Desítky minut otravných reklam? Diváci, kterým v ruce svítí mobil?

Pohoda pryč. Nic pro mě. Jdu párkrát do roka.

Párty v parku

Poseděli jsme na dece nebo lavičce, probrali život, vínko popili, někdy i poezii nahlas početli. Pak jsme někdy vylézali dírou v plotě, protože už vyšly hvězdy.

Dnes?

Zákaz pití alkoholu. Všudypřítomné kamery, které v HD rozlišení snímají každého návštěvníka.

Pokud bych se chtěl účastnit reality show, nelezu do parku, ale přihlásím se do Prostřena. Tam je pohoštění zdarma a možná bych i vyhrál :)

Hospoda

Na přelomu tisíciletí jsem dával za malou dvanáctku 9,90. Ucucl jsem jich 9, přispěl na kulečník a měl útratu 100,- (včetně mohutného tuzéru).

Teď jsme (minimálně) na 2,5 násobku.

Vynásobíme-li tehdejší (rok 2000) průměrnou mzdu číslem 2,5, dostaneme se přes 33 000,- korun. Tak dobře na tom opravdu nejsme.

K tomu připočtěte zákaz kouření, kvůli kterému větší půlka lidí místo pokecu pořád někde poletuje. Přidejme velkou nechuť lidí ke komunikaci tváří v tvář.

A hospoda, jak jsme ji znali, je minulostí.

Liga mistrů

Posledním hřebíčkem do rakve bylo zrušení Ligy mistrů.

Od podzimu 2018 už nebude na veřejně dostupné televizní stanici.

U Ligy mistrů naštěstí dýmá jiskřička naděje. Ekonomika šlape, lidi vyhazují peníze za kraviny (např. za placené televizní kanály) a sponzoři mají tak obrovské zisky, že je jim šumák, kolik potenciálních zákazníků vidí reklamu.

Až bude hůř, Liga mistrů se vrátí. Snad.

Kam dál?
Chystají se prapodivné změny herního modelu 1. fotbalové ligy. V roce 2011 jsem napsal:
1. česká fotbalová liga - Play-off a posunutí sezóny

Štítky: , , ,

Jsem moc rád, že jsem byl mladý v 90. letech

Ať už použijeme jakoukoli hranici pro konec mládí, jsem za ní.

Osobně mám jasno. Mládí je v trapu, jakmile člověk vyleze ze školy. Někteří spolužáci šli hoblovat v 17 letech. Pak už si moc nezajuchali.

Zlatá devadesátá

Jsem vděčný osudu za to, že jsem mohl být mladý v 90. letech.

Doba byla plná naděje.

Zvládli jsme důstojně rozchod se Slováky.

Vyhráli jsme Nagano, fotbalisti byli druzí nejlepší v Evropě, Sparta hrávala pravidelně Ligu mistrů.

Doufali jsme, že jsme ekonomickými tygry a stačí jen vytrvat, abychom překonali divoký přechod od reálného socialismu k bohatému kapitalismu a abychom se měli dobře.

Neexistovala městská policie, pokud už se vyskytla, byli příslušníci krotcí jako beránci.

Nikde na nás nečíhal les kamer.

Veřejná prostranství byla prostorem, kde mohli lidé žít a spolu se bavit.

Různé veselice probíhaly bezpečně i bez nutnosti každého šacovat. Noční klid byl většinou dodržován, ale pokud se odehrávala (třeba pouze lokálně) významná událost, přimhouřilo se oko.

O všem se svobodně debatovalo. Stýkali se lidé s odlišnými názory. Probíhaly sáhodlouhé rozhovory, nikdo furt nečučel do monitoru.

Mládeži bylo hodně odpouštěno, dospělí počítali s jistou mírou rebelie. Ale každý znal nějaké hranice.

Šedivá současnost

Problémy, které nás v 90. letech trápily, zůstaly nevyřešeny.

Stovky miliard už nemizí pomocí tunelování. Ztrácejí se během daňové optimalizace, převodů do daňových rájů a odvádění mateřským firmám.

Zdravotnictví, školství a sociální oblast pořád trpí podfinancováním.

Dopravní infrastruktura je nedostatečná, bydlení předražené, důchody malé, podpora pracujících rodičů minimální, sociálně nepřizpůsobiví jsou pořád nepřizpůsobiví...

Oproti 90. letům máme 830 000 spoluobčanů v exekuci.

Úžasný posun nastal jen v rámci žabomyších válek, které přinesly a odnesly nejrůznější reformy, jejichž jediným efektem byla zátěž pro veřejné rozpočty.

Pokroku bylo rovněž dosaženo při všemožné buzeraci občanů. Až polezu z hospody a budu někde decentně chcát do křoví, zachytí mě kamera v HD rozlišení. Třeba pak přijede městská policie...

Kam dál?
Proč za komunistů nebyly banány a mandarinky
Život začíná aneb Co po maturitě

Štítky: ,

To jsou ale paradoxy, pane Rejžku, že?

Jan Rejžek je nesmlouvavým hudebním kritikem. Ve svém životě (jak o něm kdosi trefně napsal) pochválil snad jenom Pink Floyd, a to z mladické nerozvážnosti.

Stejně přímočaře jako k muzice se pan Rejžek vyjadřuje také k celospolečenskému dění. Sám sebe označuje jako příslušníka pražské lumpenkavárny. Každý týden se těším na jeho drsné Poslední slovo v Lidových novinách.

Protože mám Jana Rejžka rád, dovolím si ho třikrát pošťouchnout.

1) Milovaná Slavia, nenáviděný Zeman

Pan Rejžek se často rozplývá nad tím, jak se aktuálně daří fotbalové Slavii Praha.

Zároveň peskuje Miloše Zemana za to, že je příliš servilní k čínským papalášům. Ovšem pokud by jim Zeman nelezl do zadku, Rejžek by se nemohl radovat z úspěchů milovaného klubu. Vzpomeňme na trapné sezóny před přílivem čínských peněz.

Rejžek podporuje Slavii, tzn. podporuje čínskou investici. Ale plive na toho, kdo ji zařídil.

2) Poslechové pořady díky komárům

Jan Rejžek objíždí republiku s poslechovými pořady, má jich na kontě stovky.

Nevyhýbá se novinkám. Ovšem pouští především interprety, kteří nebyli před rokem 1989 u našich soudruhů příliš oblíbeni.

Nedostupnost nosičů v běžné obchodní síti způsobila, že šlo o srdcovou záležitost, lidé muziku společně poslouchali, tajně si ji půjčovali, kopírovali, pokoutně prodávali.

Hudba byla něčím víc než jen hudbou.

A proto má dnes pan Rejžek úspěch s poslechovými pořady.

3) Estébák nejúspěšnějším porevolučním písničkářem

Jan Rejžek často vytýká Jaromíru Nohavicovi spolupráci se Státní bezpečností.

Právě Nohavica jako jediný z písničkářů komunistické éry důstojně zvládl příchod nových časů. Dodnes jeho tvorba snese přísnější měřítka. Samozřejmě nahrál i spoustu kýčovitých nebo pitomých songů, ale také umí jít do hloubky a reflektovat současné dění.

Otázkou zůstává, nakolik byla spolupráce s tajnou policií příčinou Nohavicova (dávno překonaného) alkoholismu a nakolik ho drásá špatné svědomí. Faktem je, že většina umělců ze sebe vymáčkne to nejlepší, pokud trpí.

Kdo ví, jak by hodnotil hudební kritik Rejžek písničkáře Nohavicu pouze skrze jeho tvorbu.

Dinosaurus Rejžek

Jan Rejžek je pro mě ztělesněním starých dobrých časů, kdy byli kladně přijímáni ti, kteří měli svůj názor, byli sami sebou a neměli strach říct, co si myslí.

Ale doba je jinde. Marta Kubišová to trefně popsala v jednom rozhovoru. Lidé se dnes bojí stejně jako za Husáka.

Až Jan Rejžek nebude, bude mi hodně chybět.

Také Vás zajímá:
Charta 77 versus AntiCharta - NĚKOLIK VĚT o souboji gerontů
Proč nefunguje komunismus? Zničí ho 1 černý pasažér

Štítky: ,

Retro potraviny ukazují, jaké byli komunisti svině

K reálnému socialismu patří nedostatek stejně jako utopenec k pivu. Komáři před revolucí nezvládali managovat zásobování a neuměli motivovat k poskytování kvalitních služeb. Jistě, bylo co jíst. Ale jedlo se jen to, co bylo zrovna k dispozici.

Pro mladší ročníky krátce zavzpomínám.

Maso a uzeniny se vozily do prodejen pouze v určitý čas některých dnů v týdnu. Rodina obvykle vyslala svého zástupce, který začal stát frontu ještě před tím, než zboží dorazilo.

Ty nejlepší kousky byly zabaveny prodavačem, který je pak prodával pod pultem vyvoleným zákazníkům, popřípadě je uzmul pro své potřeby.

Když se člověk dostal na řadu, neměl vyhráno. Muselo totiž zbýt i na ostatní. Požadavky všemocná obsluha často patřičně zredukovala.

Soudruzi, co ten salám trochu ošidit?

Nedostatek trápil i papapáše. Oni sami měli všeho dost, ale tlak ze strany lidí vnímali.

Snažili se situaci zlepšit nejen na centrální úrovni. Podnikové rady, krajské a okresní výbory strany přijímaly spoustu závazků k práci nad plán. Byla postihována černá ekonomika.

Ale nikoho z významných soudruhů nenapadlo prosadit změkčení norem. I těm největším komunistickým sviním by asi bylo stydno, pokud by vnucovali lidem náhražky místo masa.

Úspory mohly být obří. Uzenin mohl být dvojnásobek.

Milujeme retro potraviny

Po více než čtvrtstoletí všichni žerou reklamní kampaně na retro potraviny.

Ti, kteří nejprve dlouhodobě bez skrupulí vydělávali na odporných náhražkách, teď vydělávají na návratu k předrevolučním standardům.

Ve srovnání se zlými komunisty to hodně říká o morálce českých podnikatelů a zahraničních vlastníků firem.

Komáří přešlapy

Naši komunisté nebyli žádní andílci. Ukradli, co mohli. Uměli tvrdě zatočit se svými odpůrci.

Nicméně je potřeba uvést 2 opomíjené maličkosti:

1) Při represích proti odpůrcům režimu měli (zejména v 50. letech) významné slovo sovětští poradci. Položme si otázku, zda šlo jít proti jejich doporučením.

2) Ty největší krádeže se uskutečnily v roce 1945. Pod taktovkou prezidenta Beneše proběhla konfiskace majetku etnických Němců, znárodnění dolů, velkých průmyslových podniků (v zásadě nad 500 zaměstnanců), podniků potravinářského průmyslu, akciových bank a soukromých pojišťoven (viz Wikipedie).

A je potřeba také napsat, že komáři necpali do lidí kvůli vlastnímu obohacení odpad místo potravin.

Ale dlabali na životní prostředí, otrávili řeky, zničili přirozený běh věcí. O tom možná někdy příště...

Také Vás zajímá:
Proč nefunguje komunismus? Zničí ho 1 černý pasažér
Víra v člověka = Omyl komunistů i demokratů

Štítky: , ,

České století - Kdo neví, co chce, těžko toho dosáhne

K dnešnímu článku mě inspiroval zdařilý cyklus naší veřejnoprávní televize České století.

Minulý díl se zabýval událostmi kolem sametové revoluce a v plné nahotě ukázal, co je prapůvodní příčinou současného stavu.

Koncem roku 1989 jsme se vydali nikoli cestou, která někam vede, ale pustili jsme se do bezcílného putování, jehož směr byl určen až později tzv. ekonomickými reformami.

Kapitalisticky žít, socialisticky pracovat

Tak by se daly v kostce shrnout ideály, s nimiž mrzly davy na demonstracích.

Komunistická strana byla v krizi. Vedly ji komické postavičky a staříci nad hrobem. KSČ mohla za všechno špatné. Její obliba byla pod bodem mrazu.

Lidé závistivě pokukovali po bohatství západu, vyzdobovali si koupelny prázdnými obaly od drogerie z kapitalistické ciziny, šmelili s džínami. Neuvědomovali si, že efektivní fungování ekonomiky nezbytně vyžaduje nezaměstnanost a chudobu u významné části populace.

Svoboda projevu trápila hrstku odvážných, které vnitřní pnutí nutilo nahlas říkat pravdu.

Vůdci věděli

Václav Havel byl naivní snílek, ale nebyl idiot.

On spolu s dalšími vůdci revoluce dobře věděl, že nevyhnutelně směřujeme ke kapitalismu.

Před národem to vědomě tajili. Pro bezproblémové převzetí moci potřebovali nejširší možnou podporu.

Kdo neví, co chce, těžko toho dosáhne

Režim zbouraly miliony lidí, kteří nevěděli, co chtějí.

Nedemonstrovali za politický program.

Protestovali a v následné euforii jim uniklo, že revoluční vůdcové pozapomněli říct, zda chtějí socialismus, kapitalismus nebo nějakou specificky českou cestu.

Proto je dnešní zklamání naprosto neoprávněné.

Neobelhali nás. Prostě jenom nenabídli odpověď na nejdůležitější otázku a tehdy to nikomu nevadilo.

Kam dál?
Václav Havel - 3 projevy z roku 1990 (YouTube videa)

Štítky: ,

Jen počkej, zajíci! - Nejvypečenější díly z YouTube

Z Ruska prý nepřišlo nikdy nic dobrého. Mnozí se proto dívají na sovětské konkurenty Toma a Jerryho skrz prsty.

Nezaujatý divák musí uznat, že výtvarné zpracováni i animace snesou srovnání s americkou produkcí.

Nakolik jsou příběhy věčných rivalů vtipné, posuďte sami. Jisté je, že Tom nesahal v zápornosti vlkovi (s nezbytným žvárem v hubě) ani po kotníky. Možná i proto jsem měl Nu, Pogodi! jako dítě hodně v oblibě, dokonce jsem na ně chodil do kina.

Dnes Vám proto nabízím 3 opravdu vypečené díly.

Jen počkej, zajíci! - V televizi


Jen počkej, zajíci! - Na stavbě


Jen počkej, zajíci! - V lunaparku


Kam dál?
Jen počkej, zajíci! - Dokonalá replika legendární hry

Štítky: , ,

Proč za komunistů nebyly banány a mandarinky?

Stručnou odpovědí na otázku z nadpisu je známá hláška, podle které za komunistů lidé předstírali, že pracují a stát předstíral, že je platí.

Jak to bylo s efektivitou práce?

Těžko srovnávat. V celém světě se za poslední čtvrtstoletí obrovsky zvýšila efektivita práce. Na vině jsou nové technologie a vylepšení. Díky nim udělá v jakémkoli odvětví 1 člověk za hodinu daleko více než kdykoli dřív.

Hezky to ilustruje nostalgické vzpomínání jednoho nejmenovaného traktoristy:

Před revolucí k sobě měli všichni blíž. Traktory se často kazily, spravovali jsme je s chlapama. Když bylo škaredě, nevyjeli jsme.

Teď mám John Deere. Je bezporuchový a zvládne jakékoli počasí.


Jak to bylo s penězi?

Tropického ovoce se týká spíše druhá část úvodní hlášky.

Ceny téměř všeho byly stanoveny pevně.

Československá koruna nebyla volně směnitelná. V zahraničí Vám za ni nic nedali, doma byl oficiální přístup k cizí měně striktně omezen.

Hospodářství fungovalo jako skoro uzavřený cyklus.

Spolupracovali jsme především se zeměmi v rámci RVHP. Se západem platilo (+-autobus), že jejich peníze můžeme utrácet jen v té výši, jakou si vyděláme vývozem k nim.

U spřátelených soudruhů se tropickému ovoci nedařilo. Bylo proto nutné nakupovat za tvrdou měnu, které byl (vzhledem k malému zájmu civilizovaného světa o naše produkty z 80. let) nedostatek.

Vnitřní směnitelnost nastala v roce 1991 (byly určité limity), plná pak byla zavedena v říjnu 1995.

Až od této doby můžeme směle přepočítávat své výdělky třeba na dolary.

A od té doby jde kupovat za naši korunu neomezeně cokoli (i banány) na celé planetě.

Kam dál?
Nedůvěra zákazníků = Hlavní problém obchodních řetězců

Štítky: ,

Jak jsem začínal na Internetu - 15. výročí

V době, kdy jsem se poprvé setkal s počítačem, nebyla velká část čtenářů stránek Zrcadlo.blogspot.com ještě na světě, viz článek Vzpomínka na SVAZARM.

K PC jsem přičichnul až o notnou dávku let později na střední škole. Začínali jsme s 286kami, které neměly vlastní harddisk. Nešlo o plnohodnotné mašiny, ale o terminály závislé na serveru.

Tehdy jsme se tam (krom paření NetWars po síti) věnovali příkazovému řádku MS-DOS, Norton Commanderu a technice administrativy.

Dlouhá fronta, dlouhé načítání webů

Někdy kolem roku 1997 se naše výuka přesunula do modernějších prostor s 386kami, na kterých běžely Windows 3.1. U pár strojů se nacházely pětadevadesátky.

A jeden počítač byl (dokonce!) připojen k Internetu.

Najít se tam před 15 lety moc nedalo, českého obsahu bylo pomálu, komunikovat nebylo s kým, Seznam byl v plenkách.

Když na člověka došla řada, nevěděl, co dělat. Navíc mu na záda dýchalo klubko nedočkavců. V kombinaci s extrémně pomalým připojením (desítky až stovky b/s) nešlo o dvakrát ideální podmínky k surfování.

Rozjezd na vysoké

Od roku 1998, kdy jsem nastoupil na vysokou školu, to bylo jiné kafe. O Internetu na kolejích jsme si mohli nechat akorát zdát, ale počítačové učebny byly dobře vybaveny po stránce hardwaru i softwaru.

Autorská práva nikoho moc nebrala, navíc bylo možné zdarma a bez omezení tisknout na prastarých jehličkových tiskárnách, zkrátka nastaly ideální podmínky pro využívání sítě sítí ke studijním účelům.

Projekty, které vzal čas

S prudkým rozvojem Internetu jsem začal uvažovat, jak být více než jen pasivním návštěvníkem.

Ještě v minulém tisícileti jsem vytvořil takový malinký portálek orientovaný na stahování veselých videí a počítačových her. Sídlil na serveru Samuel.cz, návštěvnost se pohybovala kolem 150 lidí za den, což byl tehdy slušný výkon.

Také jsem udělal web pro jeden motorkářský klub, který se orientoval na veterány. Ten byl umístěn na Brinkster.com.

Moje směřování ke světlým zítřkům bohužel zastavil krach (respektive změna podmínek a zaměření) obou výše zmíněných hostingů. Weby byly rázem pryč, což mě na dlouhou dobu otrávilo.

Až v roce 2008 jsem naplno rozjel stránky Zrcadlo.blogspot.com. Ale to už je jiné povídání...

Kam dál?
Vzpomínka na rok 2008: 10 nejčtenějších článků

Štítky: ,

JZD Slušovice - Výběr z názorů pamětníků

Článek JZD Slušovice: Zázrak nebo gigantický podvod? patří dlouhodobě mezi nejčtenější. V diskusi pod textem se shromáždila velká spousta názorů. Jejich rozsah mnohonásobně překračuje, co jsem napsal já. Celková délka komentářů činí diskusi téměř nečitelnou.

To je velká škoda. Právě z útržků vzpomínek pamětníků si lze, ještě před tím než budou JZD Slušovice podrobeny serióznímu vědeckému bádání, skládat kamínky do mozaiky zvané pravda.

Co se třeba dozvídáme?

Anonymní:
O zázrak nešlo v žádném případě. Gigantický podvod to asi také nebyl. Byl to prostě produkt tehdejší doby. O tom, že se prodejny ve Slušovicích nějak blížily nabídkou zboží dnešním marketům, ale nemůže být vůbec řeč. To může tvrdit někdo, kdo tam tehdy buď nebyl, nebo má krátkou paměť. Se slušovickými výrobky jsem se tehdy setkal právě v podobě počítačů. Bylo to v roce 1985. Co si pomyslíte o situaci, kdy v republice jen jedna firma dostane licenci k výrobě počítačů a dovozu komponent? Co si myslíte o skutečnosti, kdy státní podniky dostanou ve velkém ze státních peněz proplaceny tyto šunty? Konkrétní případ. Dělal jsem ve firmě, která dostala od svého generálního ředitelství milión korun na nákup 4 počítačů. Jeden stál tedy 250.000 Kčs. Monitor byl černobílý vykuchaný přenosný televizor Merkur, počítače neměly harddisk, operační systém byl na obrovské disketě. Za ty peníze by tu hrůzu koupil jen totální pablb. Podobně "nevýkonný" počítač se dal pořídit v NSR za cca 40.000 Kčs. Jelikož ale peníze na nákup počítačů by propadly a už by je nikdo neviděl, tak byly přivezeny k nám na firmu a uloženy na půdu. Nešlo tedy o podvod, ale o bordel, kdy jeden ze subjektů byl zvýhodňován, byl preferován a následně byl za to veleben. Troufám si tvrdit, že kdyby podobné podmínky a výjimky dostaly některé jiné firmy, tak by dosáhly ještě větších "úspěchů".

lední brtník:
Výhrada k větě: "Jisté je, že horliví revolucionáři po roce 1989 Čubu smetli a JZD Slušovice se rozpadlo." to je nesmysl, slušovičtí družstevní funkcionáři si své jzd rozkradli sami, byli prvními divokými privatizátory v republice.

Anonymní:
Já jsem dělal chvíli ve Slušovicích a můžu srovnávat jak to tam chodilo oproti jiným jzd. Celý zázrak spočíval v tom že se tam makalo. Práce se kontrolovala,když byla špatně , dotyčný férově nedostal peníze!! To jsem jinde nezažil. Nezapomentě, že Čuba ani nebyl ve straně a vykuků co ho chtěli sestřelit bylo opravdu dost.

Anonymní:
Zažil jsem slušovické počítače TNS v síťovém spojení 16 ks 8 bitových s procesorem Z80 a centrálním 16 bitovým strojem. Je pravda, že monitory byly jak je výše uvedeno vykuchané tele vizory merkur, prostě neměly přijímací obvod, a byly velmi náchylné na sttickou elektřinu. Systém se zaváděl z diskety, tuším 8 palců, programovací jazyk basic a paccal. uměl 16 barev(vlastně 15 odstínů černé). Celý systém stál v roce 89 1600000 Kčs. V porovnání s počítačem ZX Spekrum, který byl k dostání v elektru za 4600 Kčs uměli mnohem méně, alespoň v oblasti grafiky a zvuku, ale přesto jsme je měli rádi.

Anonymní:
Doc. Čuba nebyl podvodník ani kouzelník, dokonce ani neměl stranickou knížku. Ale byl a je vizionář a dokonale odhadl vývoj technologií a doby akorát o 25 let dříve. Dokázal zásobovat celý region rajčaty, které vypěstovali technologií počítačem řízených technologií výživy rostlin v 80. letech, tyto technologie se dnes teprve začínají standartně zavádět. Doc. Čuba i v současnosti prezentuje své vize a názory na různých konferencecích a domnívám se, že řada jeho úvach předbíhá dobu o cca. 5. let. To co prezentoval např. v roce 2006 na konferenci Prosperující olejniny - vznik výrobních jednotek pro enrgetické zdroje, již v současnosti jsou budovány a některé jsem již v provozu viděl a prosperují.

Anonymní:
Já jsem v tomto JZD pracovala 10 let. Můžu jen říct, že jsme makali jak šroubci. V obchodech sice bylo k dostání opravdu hodně, ale bylo těžké se vůbec přes davy lidí, kteří přijížděli autobusy z celé republiky, do toho obchodu vůbec dostat. Myslím, že v té době prostě uměl předseda v tom chodit. Určitě i hodně riskoval.

Jirka16indigo:
Na jedné straně firma, kde si šlo za odpovídající úsilí vydělat třikrát víc než jinde, takže výstavní síň režimu, zároveň i případ, který byl režimem spíš trpěn a mnohými stále navrhován k politickému "řešení", jenže někteří významní členové ÚV KSČ nad ním drželi ochrannou ruku ("Slepice, co snáší zlatá vejce"). Asi nejblíže bych tuto firmu hodnotil jako jeden z klasických pomníků té doby: Jediná razantněji fungující firma v mnoha oborech najednou a dost.

Anonymní:
Pan Devátý nebyl lenoch a lepmpl, ale signatář Charty 77, kterému Slušovice umožnily pracovat ve vývoji (!) počítačů, zatímco jinde by měl zřejmě problém dostat místo topiče. Odejít z družstva v roce 1988 musel, protože se stal mluvčím Charty 77 a zaměstnávat takového člověka už nemohlo projít ani Slušovicím - přesto se ho pan Čuba pokujsil "zachránit" .. ovšem Devátý nabízený kompromis odmítl. Slušovice byly založeny nejen na tvrdé a efektivní práci (odměňování jen za výsledky, nikoliv za "práci" nebo dokonce za politickou příslušnost). Pokud by po roce 1989 nebyl uspořádán totální "Hon na Slušovice", jsem přesvědčen, že by přežily a vyvinuly se v silný mezinárodní holding. Důkazem toho může být např. fakt, že některé části Slušovic přežily a nyní jsou z nich docela silné podniky.

Žabák Kvak:
Úspěch Slušovic byl založen především na tom, že špičkový podnikatel pan Čuba dokázal plně využít možností, keré byly tehdy otevřeny VŠEM zemědělským družstvům ... i když to obvykle znamenalo překonat kolosální byrokracii ... takže pan Čuba postupně budoval podnik řízený podle principů moderní tržní ekonomiky, což v té době byla docela odvaha.

Stanislav Panacek:
Muj otec jezdil v te dobe jako strojvudce nakladnich vlaku a vypravel me jak vecer navazeli vagony obili z jizniho slovenska do Vizovic, Zelechovic a rano je oznacene Jzd Slusovice odvazeli pryc. Na druhy den uz bylo v televizi ze Jzd Slusovice jako prvni v republice sklidili obili a meli obrovsky vynos atd.

Anonymní:
Prvek socialistické kooperace je obohacen o prvek kapitalistické motivace. Kapitalistická motivace je založena na základním kameni družstevního hospodářství => zaměstnanec = majitel firmy. Každý zaměstnanec má podíl na rozhodování firmy a má své akcie. Zaměstnanec je motivován tím, že "čím efektivnější a pracovitější budu, tím lépe na tom bude má firma a čím lépe na tom bude má firma, tím vyšší hodnotu budou mít mé akcie". Družstevní hospodářství, toho jsme se měli po roce 89 držet a dnes bychom se měli jako prasata v žitě! :(

Příspěvky byly kráceny, jinak jsou ponechány v původní podobě (včetně chyb a překlepů).

Štítky: ,

Jak jsme stopovali v Rakousku a na Slovensku

Když jsem se vydal s kolegou Žůrkem stopem po Rakousku, psala se divoká devadesátá léta. Platilo se tam tehdy šilinkem, hranice byly pod bdělým dohledem celníků. Ambice jsme měli nemalé: Procestovat Österreich a případně také Maďarsko.

Vyrazili jsme vybaveni spacáky, stanem a nezbytným proviantem tak, abychom byli naprosto free.

Cesta začala idylicky. Z deště jsme si nic nedělali, určitě přestane. U Veselí nad Moravou nám zastavil týpek. "Kam to bude?" tázal se ten dobrý muž. "Tam, kam jedete," odpověděli jsme. "Ale já valím až do Vídňa."

Vídeňská anabáze

Před polednem už jsme se motali centrem Vídně.

Je to celkem velké město, říkali jsme si, když jsme v podvečer začali hledat, kam složit hlavu. Po svých i šalinou (samozřejmě bez jízdenky) jsme se nakonec dostali na okraj, kde jsme se v divočině u Dunaje utábořili.

Vydatný déšť neustával.

Ráno jsme odloupali ze stanu přilepené slimáky a sbalili vodou krutě nasáklá zavazadla, jejichž hmotnost se zdvojnásobila.

Pořád lilo jako z konve. Po poledni bylo jasno. Musíme přehodnotit plány. Rozhodli jsme se přesunout na Slovensko a tam se usušit. Ve spleti dálničních nadjezdů se Žůrkovi podařilo při přelézání svodidel rozbít láhev kořalky, kterou měl v pohotovostní poloze ve svém batohu. Aby toho nebylo málo, začala se o nás zajímat hlídka rakouské policie, prý na dálnici nemáme co dělat.

Ale měli jsme štěstí, chytili jsme stopa do Bratislavy.

Senec

Z hlavního města Slovenska jsme se vydali busem (nikdo nám nechtěl zastavit) do Sence. Tam jsme se ubytovali v chatce místního kempu. Interiér jsme ozdobili skrz naskrz prochcaným a od bahna pekelně špinavým stanem. Uklízečka nestíhala valit oči.

Počasí bylo stále špatné. Aspoň tour po stáncích s občerstvením nám vylepšila náladu.

Další den bylo (pro změnu) hnusně. Jali jsme se stopovat. Po 3 hodinách strávených na exkluzivním místě jsme dospěli k zásadnímu poznatku: Bratia cizí lidi do auta neberou. Už si nevzpomínám, jak jsme se odtamtud dostali, ovšem vím určitě, že k hranicím nás vezl český řidič.

Slovenský celník se snažil vypadat přísně, prý co jsme na Slovensku dělali. "Dva dny jsme tu načerno makali," odrovnal ho Žůrek.

Všude dobře, doma nejlíp

Neustálý déšť z nás dostal poslední zbytky elánu. Další večer jsme strávili kousek od domova. V Ježově jsme nostalgicky vzpomínali na naše cesty po České republice, kterou jsme měli v minulosti různými způsoby dopravy projetu téměř celou.

Cesta k pokoře

Nevím, jak by situaci řešili větší drsňáci. Za sebe můžu říct, že pokud člověku v průběhu července nepřetržitě 4 dny prší na hlavu, asi se tím vyšší moc snaží naznačit, že mu není souzeno uskutečnit dobrodružné plány.

Kam dál?
Vzpomínky na autostop: Jak na to, ztráty a nálezy

Štítky: ,

Listopad 1989 očima Rudého práva

Uplynulo 22 let od doby, kdy se zhroutilo to, co mělo trvat na věčné časy. Světlou budoucnost příštích generací nám teď slibují demokraticky zvolení strýci, kamarádíme se se státy na jiné světové straně a radostně konzumujeme výdobytky kapitalismu.

Je naprosto neuvěřitelné, jak rychle minulý režim padl (mimo jiné i proto je pozadí revoluce součástí mnoha divokých spekulací). V sobotu 18. listopadu 1989 není na stránkách Rudého práva o ničem nekalém ani stopy. O týden později je jasné, že komunističtí mocipáni skončili. Pojďme se podívat, jak se události vyvíjely očima tištěného Orgánu ÚV KSČ.

Rudé právo - 20. listopadu 1989 (pondělí)

Něco velkého se děje. Pátečním událostem se věnuje celá titulní strana. Opakovaně se dementuje zpráva o zabitém studentovi, vyzývá se ke klidu. Objevuje se informace o stávce divadel.

Rudé právo - 21. listopadu 1989 (úterý)

Zmiňována je demonstrace z předchozího dne (včetně hesel jako "Pryč s KSČ"), stávka studentů i jednání s divadelníky. Vláda vítá dialog se všemi. Významnou část titulní stránky zabírají vyjádření rozhořčených občanů nechtějících změnit status quo. Na druhé straně líčí příslušníci SNB, jak na ně 17. listopadu demonstranti "zaútočili žerděmi od vlajek a transparentů".

Rudé právo - 22. listopadu 1989 (středa)

Začíná vyšetřování zásahu proti studentům. Informováno o demonstraci z předchozího dne, objevuje se jméno Václav Havel, předseda vlády Adamec jedná s revolucionáři. Miloš Jakeš vyzývá k povinnosti "uhájit hodnoty socialismu". Pracující znovu vyjadřují podporu straně a vládě.

Rudé právo - 23. listopadu 1989 (čtvrtek)

Opět se vyzývá ke klidu a pořádku. Předseda vlády Adamec je připraven přijmout dobrou radu od kohokoli, říká: "Socialismus ale budeme chránit, o tom není možné diskutovat." Pracovníci jednoho JZD u Kladna věří studentům, že se politicky dobře zorientují. Uveřejnění stanoviska výboru Svazu českých spisovatelů jasně naznačuje, kdo tahá za kratší konec.

Rudé právo - 24. listopadu 1989 (pátek)

Znovu je velmi významnou součástí titulní stránky mudrování pracujících. Jako by propagandistům docházela slova. Vláda jedná o urychlené úpravě práva shromažďovacího a spolčovacího, redakce Rudého práva hodnotí zásah 17. listopadu jako "politicky chybný".

Rudé právo - 25. listopadu 1989 (sobota)

Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš prohlašuje, že se země nachází na "osudové křižovatce" a končí ve funkci. Na titulní stránce se objevují jména jako Dubček, Chramostová, Čáslavská. Usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa přiznává, že vedení státu "nezvládlo situaci", vyzývá ke spolupráci na vládě všechny občany, slibuje demokratické volby a změny zákonů. Staré struktury vyklízejí po desítkách let pozice.

Kde sehnat Rudé právo


Možná Vás zajímá, kde jsem natrefil na historické noviny. Neprohledával jsem půdu ani sklep, pomohl mi Ústav pro českou literaturu AV ČR, který provozuje Digitalizovaný archiv časopisů. Najdete tam i spoustu dalších tiskovin.

Kam dál?
Listopad 1989: Co jsme chtěli a co z toho zbylo

Štítky:

Best of Sametová revoluce - Výběr videí z YouTube

Konec vlády jedné strany přinesl krom jiných pozitiv také velký boom písničkářů. Do dnešní doby se na úplném vrcholu udržel jen Jaromír Nohavica, čest svému řemeslu dělají také Karel Plíhal a široce žánrově rozkročený Vlasta Redl.

V souvislosti s blížícím se výročím 17. listopadu jsem vybral z YouTube unikátní videa 3 československých folkařů, kteří byli symbolem revoluce. Kryl zemřel, Hoffman se živí jako politický komentátor, Hutka žije z bývalé slávy.

Jako přídavek nabízím nesmlouvavě trefného Miloše Zemana z obří demonstrace na Letné, je to pro pro všechny milovníky minulého režimu velmi poučný záznam.

Karel Kryl krátce po návratu z emigrace


Ivan Hoffman na náměstí SNP v Bratislavě


Jaroslav Hutka na Letné


Miloš Zeman na Letné v roce 1989


Kam dál?
Karel Kryl: 5 písniček z YouTube

Štítky: ,