Jak jsme stopovali v Rakousku a na Slovensku

Když jsem se vydal s kolegou Žůrkem stopem po Rakousku, psala se divoká devadesátá léta. Platilo se tam tehdy šilinkem, hranice byly pod bdělým dohledem celníků. Ambice jsme měli nemalé: Procestovat Österreich a případně také Maďarsko.

Vyrazili jsme vybaveni spacáky, stanem a nezbytným proviantem tak, abychom byli naprosto free.

Cesta začala idylicky. Z deště jsme si nic nedělali, určitě přestane. U Veselí nad Moravou nám zastavil týpek. "Kam to bude?" tázal se ten dobrý muž. "Tam, kam jedete," odpověděli jsme. "Ale já valím až do Vídňa."

Vídeňská anabáze

Před polednem už jsme se motali centrem Vídně.

Je to celkem velké město, říkali jsme si, když jsme v podvečer začali hledat, kam složit hlavu. Po svých i šalinou (samozřejmě bez jízdenky) jsme se nakonec dostali na okraj, kde jsme se v divočině u Dunaje utábořili.

Vydatný déšť neustával.

Ráno jsme odloupali ze stanu přilepené slimáky a sbalili vodou krutě nasáklá zavazadla, jejichž hmotnost se zdvojnásobila.

Pořád lilo jako z konve. Po poledni bylo jasno. Musíme přehodnotit plány. Rozhodli jsme se přesunout na Slovensko a tam se usušit. Ve spleti dálničních nadjezdů se Žůrkovi podařilo při přelézání svodidel rozbít láhev kořalky, kterou měl v pohotovostní poloze ve svém batohu. Aby toho nebylo málo, začala se o nás zajímat hlídka rakouské policie, prý na dálnici nemáme co dělat.

Ale měli jsme štěstí, chytili jsme stopa do Bratislavy.

Senec

Z hlavního města Slovenska jsme se vydali busem (nikdo nám nechtěl zastavit) do Sence. Tam jsme se ubytovali v chatce místního kempu. Interiér jsme ozdobili skrz naskrz prochcaným a od bahna pekelně špinavým stanem. Uklízečka nestíhala valit oči.

Počasí bylo stále špatné. Aspoň tour po stáncích s občerstvením nám vylepšila náladu.

Další den bylo (pro změnu) hnusně. Jali jsme se stopovat. Po 3 hodinách strávených na exkluzivním místě jsme dospěli k zásadnímu poznatku: Bratia cizí lidi do auta neberou. Už si nevzpomínám, jak jsme se odtamtud dostali, ovšem vím určitě, že k hranicím nás vezl český řidič.

Slovenský celník se snažil vypadat přísně, prý co jsme na Slovensku dělali. "Dva dny jsme tu načerno makali," odrovnal ho Žůrek.

Všude dobře, doma nejlíp

Neustálý déšť z nás dostal poslední zbytky elánu. Další večer jsme strávili kousek od domova. V Ježově jsme nostalgicky vzpomínali na naše cesty po České republice, kterou jsme měli v minulosti různými způsoby dopravy projetu téměř celou.

Cesta k pokoře

Nevím, jak by situaci řešili větší drsňáci. Za sebe můžu říct, že pokud člověku v průběhu července nepřetržitě 4 dny prší na hlavu, asi se tím vyšší moc snaží naznačit, že mu není souzeno uskutečnit dobrodružné plány.

Kam dál?
Vzpomínky na autostop: Jak na to, ztráty a nálezy