Obec pronajme hospodu. Jít do toho?

Zaslechl jsem hlášení místního rozhlasu. Obecní úřad nabízí k pronájmu hospodu včetně zařízení a vybavení. O ceně taktně pomlčeli, kdo má zájem, nechť kontaktuje starostku. 

Do zmíněné hospody jsem párkrát nakoukl. Nejde o žádný pajzl, vypadá slušně. Leč dlouhodobě je prý ve ztrátě a koronavirus jí zasadil poslední ránu. 

Přiznávám, kdybych se topil v penězích, pořídil bych si restauraci. 

Nepatřím mezi ty, kdo podobným podnikům přinášejí obživu. Ale rád zajdu tak dvakrát do měsíce, posedím, popiju a je-li možnost něco normálního sníst, také jídlo dám. 

Hodně mi tento rituál chybí. Naposled jsem byl v září. 

Mám poměrně jasnou představu, jak by měla hospoda na vesnici, kde schází turistický ruch, fungovat. 

Čistota a příjemná obsluha je samozřejmostí jako všude jinde. 

Dál bych se zaměřil na jednoduchost. Žádné stovky nápojů a desítky jídel. Dobré pivo, základní sortiment značkového alka a nealka, pár obyčejných jídel. 

U piva bych šel do levnější značky, která má velkou marketingovou podporu a získává si stále větší oblibu. Točil bych dvanáctku Radegast. Desítku bych nechal na výběru štamgastů. 

Nabízel bych hezky vypečené špekáčky na pivu, skvělý nakládaný hermelín...

Hosté by dostávali zdarma slané oříšky a brambůrky, aby měli větší žízeň. 

Ovšem mám obavu, že častí návštěvníci mají jiné požadavky. Jde jim především o příznivé ceny. Nejsou ochotni dát za pivo o 5 korun víc oproti patoku. A vyžadují trpělivého posluchače pro své kecy.

Hospoda, jež je k pronájmu, se sice nachází uprostřed obce, ale dědina je dlouhá jako týden před výplatou. Ochota chodit 2 kilometry tam a 2 zpět se (obzvláště při špatném počasí) limitně blíží nule.

Navíc si lidi odvykli. 

No nic. Promyslím. Uvidím. Možná vznesu dotaz, kolik si obec měsíčně představuje. Jestli je opravdu vše k dispozici, nemusel by to být drahý špás. 

Termín stanovili do 15. ledna.

Tesco online nákupy - Zkušenosti

Tesco potraviny online už využíváme nějaký ten rok. V posledních měsících tam řešíme většinu nákupů potravin a drogerie. 

Za co je můžeme pochválit a na co si dát pozor? 

Tesco potraviny online - Klady

Velký palec nahoru zaslouží řidiči. Vždy přijedou v určený čas, jsou dobře naladění a ochotní i nad rámec svých povinností. 

Ceny za dopravu se pohybují mezi 59 a 99 korunami dle času, který si zvolíme. Do Tesca to máme cca 25 kilometrů, vychází to tudíž šul nul. 

Teplota chlazeného a mraženého zboží byla zatím pokaždé OK. 

Pečivo čerstvé, obaly nepoškozené. 

Pokud se Vám zboží nelíbí, můžete ho bez problémů vrátit. 

Ceny jsou stejné jako v Tesco hypermarketu včetně akcí. Výběr produktů mají obří. 

Tesco potraviny online - Zápory

Stává se, že nabízejí i to, co nemají. V takovém případě buď nepřivezou nic nebo zboží nahradí jiným, které je podobné. Náhrady bývají semtam mimo mísu (místo 100% juice dají 20% vodičku, vyberou něco za dvojnásobnou cenu atp.). Naštěstí se to stává minimálně. Z desítek objednaných položek jde o nižší jednotky. 

Už několikrát se nám stalo, že bylo maso těsně před koncem trvanlivosti. Třeba pstruha jsme museli vrátit, přišel v den, kdy měl být spotřebován a nevypadal dvakrát svěže. Vyřešeno přes infolinku slevou na další nákup.

Na co si dát pozor

Nakupujete za ceny, které jsou platné v den doručení, tzn. je-li položka v akci dnes a má být doručena pozítří, kdy už akce neplatí, bude vás stát běžnou cenu. Samozřejmě vás na to během nákupu upozorní. 

Před několika týdny musel management Tesca ukázat svou aktivitu. Přišli tudíž se skvělou novinkou. Pokud změníte výběr položek, musíte pokaždé kartou znovu zaplatit. Díky této úžasné inovaci se nám dvakrát stalo, že platba na Internetu neproběhla a museli jsme zacvakat u řidiče.

Proč konkurence spí?

Tesco je jediným z velkých řetězců, kdo v takovém rozsahu rozváží zboží. 

Přitom k tomu není potřeba vlastnit vozový park ani žádné technologické vymoženosti. Řidiči jsou externisté, jezdí se svými dodávkami. Zboží je v běžných bedničkách. Chlazené a mražené pak v obyčejných boxících obložené ledem.

Myslím, že konkurence do toho nejde zkrátka z toho důvodu, že přes Internet nakoupíte jenom to, co opravdu potřebujete. Zatímco z krámu mnohdy přinesete i nechtěné, což samozřejmě generuje obří tržby navíc.

Resumé

Pokud to máte do většího obchodu dál, můžeme Tesco potraviny online jen doporučit.

Už Ti přišel ten telefon?

Větou z nadpisu rozverně častovala jedna má kolegyně druhou.

Jde už o zralejší ženy, obě vdané a poměrně důstojné osoby.

Srdéčko mi zaplesalo. Kapitalismus funguje. Za půlku výplaty dorazí z Číny naleštěné štestí.

Pro slabosti něžného pohlaví jsem měl vždycky pochopení. Říkal jsem si, že jde o vzhled, o designový soulad.

Ty dnešní placky vypadají všecky stejně.

Bez brýlí vidím houby, úplná shoda :)

Občas kliknu na článek s recenzí podobného zázraku. Rožek přístroje tam obvykle bývá v maximálním rozlišení a obřím zvětšení, aby bylo jasné, že jde o vizuální perlu.

Nicméně značka prodává.

A vidět tu dětskou radost z 5x vyšší útraty, než je třeba? Krásné.

Samozřejmě kolegyňky ani zdaleka nevyužijí skvělou výpočetní kapacitu.

Možná se jim bude hodit interní úložiště. SD karty jsou moc levné, fuj!

Ať nejsem úplný nelida.

Drahým přístrojům si troufám přiznat jedno výrazné plus. Umí krásné fotky i za nepříznivých podmínek.

Nicméně, proč o tom píšu?

Nostalgicky vzpomínám, jak jsem v roce 1994 koupil za pracně našetřené peníze hi-fi věž. Super. Mám ji do dneška. To byl poslední podobný nákup, ze kterého jsem měl radost.

Valím pragmaticky. Cena x výkon.

Třeba kolegyním závidím :)

Jsou šetrné spotřebiče ekologické?

Chcete si koupit elektrický spotřebič a už to na vás řve.

AAA+.

AAAAAAAA+++++++.

Kolik vody ušetříte. Kolik za prací prášek. Kolik za čistící prostředky.

Pomalu se blíží doba, kdy budou tyto spotřebiče nejen plnit svou funkci, ale také vyrábět energii, vodu, čistit vzduch a po skončení cyklu vyplivnou nějakou tu drogerii.

Ale vážně.

Když jsme pořídili myčku, koupili jsme i tablety doporučované výrobcem. V dobré víře jsme zapnuli úsporný program. A víte, co se stalo? Nádobí bylo umyto na prd.

Inu, smířili jsme se s osudem. Musíme pouštět nejdrsnější program. A ani pak nebylo umytí hif-fi.

Ostatné jsou i lidé, kteří nádobí umyjí ve dřezu a až pak ho šoupnou do myčky.

Po nějaké době začala být myčka zapatlaná.

Inu, vzorně jsme doplnili své zásoby o další chemii doporučovanou výrobcem.

Pak mi kolegyně v práci poradila, ať používáme tablety Jar Platinum (bohužel tato zmíňka není sponzorována). Od té doby pohoda, nádobí čisté, myčka čistá, není třeba ničím doplňovat.

Tak si říkám, jestli nejde o ekologičtější chování než u těch, kdo předmývají ve dřezu a pak bouchnou úspornou myčku doplňovanou chemií nad rámec tablet.

Navíc nižší teploty lépe svědčí usazování nečistot, přístroj dřív odchází.

Podobné to máte s vysavačem. Pořádná děla jsou zakázana. Tak to člověk valí nějakým prdítkem. Trvá to tím pádem dýl. A proto je (možná) spotřebované množství elektřiny stejné. Plus prdítko houby vydrží a musí být častěji nahrazováno novým.

Tak můžu pokračovat třeba u šlehače.

Nebo u notebooku v režimu spánku. Samozřejmě, sežere výrazně míň energie než spuštěný. Ale kdo nevypíná, jen uspává, ten přístroji nesvědčí. A výroba notebooku to je ekologická zátěž jak kráva.

O údajně k životnímu prostředí šetrných věcech typu elektromobil darmo mluvit...

Odboráři na úřadě = Opravdoví dravci

Brzy tomu bude rok, co jsem slavnostně vstoupil do odborů.

Představoval jsem si, jak se budeme každý týden scházet, plánovat stávky a pod rudým praporem bojovat proti vykořisťování pracujících.

Na schůzi mě zatím nepozvali. Asi jsem moc velký zob.

Jediným hmatatelným efektem mého členství je tudíž dárkový poukaz na nákup v Kauflandu, který přifrčel před Vánocemi.

Kdyby bylo mistrovství republiky, kde by se soutěžilo o nejneschopnější odboráře, ti z úřadu by byli jasné jedničky.

Minulý rok byl plán dát 34 pracovišť do optimalizovaného režimu, tzn. v podstatě je zrušit.

Kolik uhájili odboráři?

0 (slovy nula).

Dále bylo navrženo zrušit stovky pracovních míst.

Můžete hádat 3x, kolik ti naši dravci uhájili.

Ano, 0 (slovy nula).

Vedení odbory neignoruje. Vše, co má být, je s nimi řádně projednáno.

Dovedu si živě představit, jak to probíhá. Každý dostane pár chlebíčků a Mattonku. Vedení vylíčí své plány. Odboráři reagují v tom smyslu, že se jim to dvakrát nelíbí. Pak je schváleno.

Před časem jsem si psal na Twitteru se zástupci odborů v jiných organizacích včetně hlavního republikového bosse pana Středuly ohledně dobrovolně povinných neplacených přesčasů. Prý je potřeba se ozvat.

Už vidím, jak se sám pozvu na schůzi, kde pronesu plamenný projev, abych všem, kteří roky svorně dělali houbel, otevřel oči.

Vážení a milí, být za takového blba, na to se vám na stará kolena můžu vysrat.

Jak jsem (ne)zbohatl na botách

Dostaly se k nám boty po strejdovi.

Jednalo se o vymazlené kousky. Hanwag Alaska GTX stojí v obchodě přes 5 000 korun. Nikdy nenošené. Strejdovi byly stejně jako mně malé. V originální krabici.

Zalesklo se mi v očích při vidině snadného zisku. Za polovinu je musí někdo koupit!

A taky koupil.

Pán byl nadšený:
Boty jsem převzal, vyzkoušel a sedí. Jsem moc spokojen.

Bohužel jen malou chvilku:
Vyšel jsem v nich do patra v našem domě, pyšně je ukázal dětem a manželce. Pak jsem z patra sešel. Najednou cítím nějaký měkký došlap. Podívám se pod sebe a vidím, že se úplně rozpadla podrážka! V botách jsem udělal 30 kroků. Jsem z toho v šoku, guma se samovolně úplně drolí. Nic podobného jsem neviděl.

1 obrázek vydá za 1 000 slov:


Inu, napsal jsem právem rozčarovanému kupci, ať mi pošle boty zpět, že vrátím peníze. A nabídl případnou možnost slevy.

Pán zapátral, co se dá s botami dělat:
V pondělí jsem byl s botami v Hudy sportu, popsal jim tam problém a boty ukázal. Řekli mi, že to je běžný jev, rozpadla se PU pěna v podrážce. Majitel prodejny říkal, že to je normální a že to je celkem běžná situace. Nabídl mi, že boty pošle na výměnu podrážek s tím, že to vyjde na 2300,- Kč a bude to trvat měsíc. Zdálo se mi to jako výmluva a dohadoval jsem se tam s ním. Rozčiloval jsem se marně, více nenabídli. Doma jsem žhavil Internet a zjistil, že to je skutečně běžná situace, že po pár letech se PU část podrážky samovolně rozpadne a dokonce rychleji u nenošených bot.

Odpověděl jsem:
Aspoň teď víme, jakou značku nekupovat. Až boty dorazí, pošlu Vám zpět peníze.

Takže si to shrneme.

Německá firma Hanwag GmbH založená v roce 1921, která se pyšní výrobou v Bavorsku a hrdě hlásá Echte Handarbeit, prodává boty za 5 litrů, které se Vám po pár letech samy rozpadnou. Oprava stojí přes 2 tisíce. Firma prosperuje, zákazníci kupují jako diví.

Laik se diví, odborník žasne.

Odcházení

Václav Havel pojmenoval svou poslední hru prostě a vystižně. A já, ačkoli na něj nemíním v tomhle článku nijak odkazovat, si ten název půjčím pro svou krátkou večerní sebereflexi.

Odcházím totiž – na mateřskou. Odcházím z několika rolí, které jsem byla zvyklá v posledních letech hrát. Z těch pracovních. Rodinné mi (díkybohu) vcelku zůstávají. :-)

Je to zvláštní pocit vzdávat se něčeho ve prospěch něčeho jiného. Vědět, že budoucnost bude přinášet něco úplně odlišného, než co jsem byla teď pár let zvyklá žít. Že zase všechno bude vzhůru nohama...

Tak se teď tak pomalu začínám loučit. Je to loučení milé – tam, kde nějak vím, že je to jen na chvíli. A takové nejisté tam, kde vnímám, že už se asi nevrátím. Ne, protože bych nemohla. Protože asi prostě nebudu chtít.

I tohle odcházení je pro mě těžké, nemám ráda změny – a když nutně nemusím, neopouštím. Asi i proto teď dost přemýšlím, jak ideálně napsat tečku za životní kapitolou, která se mi uzavírá.

Končím jako školní psycholog a jako učitelka. Na chvíli taky jako terapeutka (ale to příliš miluji, tak se k tomu snad brzo vrátím). A vlastně taky jako matka jedináčka.

Gestalt terapie zdůrazňuje dokončování věcí jako důležitý bod k tomu, abychom se cítili v životě dobře – a netáhli si s sebou břemena v podobě „nedokončených záležitostí“. Ty nám totiž ubírají energii a neumožňují nám plně se soustředit na výzvy v žité přítomnosti.

A tak dokončuji, seč to jde. Nastávají poslední setkání s klienty nebo se plánují. Loučím se s kolegy. Dolaďuje se administrativa a předávání agendy.

Je mi z toho trochu smutno. Loučení a ztrácení (na něž je smutek přirozenou reakcí) mají hodně společného.

Přejte mi, prosím, ať na tom, co naopak přichází, dokážu vidět dobré, a ať se mi daří to přetavovat ve smysluplný, užitečný a s radostí prožívaný život.

Dopis pro vedoucí

Od ledna jsem v rámci úřadu na nové pozici. Pomalu přichází čas na hodnocení. A popravdě, nebude to žádná hitparáda.

Pořád spoustu věcí nevím. Navíc jako bychom mluvili s vedoucí (a její zástupkyní) různými jazyky.

Tak jsem se rozhodl, že napíšu paní vedoucí dopis.

Vážená paní ...,

věřil jsem, že budeme touto dobou dál. Že toho budu umět víc.

Běžnou agendu zvládám, občas se zeptám.

Kde jde o záležitosti, které jsem řešil 3x (4x, 5x), tam někdy tápu a docházím k chybným závěrům.

Když říkám lidem ve svém okolí, že zpracovávám tisíce stran dokumentů a teď neumím, co jsem dělal od začátku roku 3x (4x, 5x), přijde jim to normální.

Je spousta agendy, která se zopakovala v řádech desítek či stovek úkonů. Soustředil jsem se, abych je zvládal. Soustředil jsem se na praxi, na získání rutiny u často vykonávaných věcí.

Zaměřuji se na to, co se dělá jednou za měsíc nebo ještě méně. Zaměřuji se na teorii, jejíž znalost je nezbytná, abych byl v práci samostatnější a rychlejší.

Obrovskou kupu informací jsem začal třídit, aby se nitky pospojovaly.

Třeba z toho vznikne manuál pro nováčky :)

Jste stejně jako ... náročná. Chcete tu práci dělat lépe, než ji dělali jiní v minulosti. Abych se mohl zlepšovat, potřebuji náročné vedení.

Ostatně, to je jeden z důvodů, proč jsem na úřadě 5,5 roku. Jste moje 3. vedoucí. Všechny náročné. Ambice? Udělat vše správně.

A to se mí líbí. Mám rád, když jsou věci hotové. Ne se trápit pro chyby, kvůli kterým nejsou věci hotové.

Jste trpělivá. Já houževnatý. Zatím trochu tupě houževnatý. Věnujete mi s ... spoustu času.

Jdeme spolu už pěkný kus cesty.

Žádná idylka s duhou. Často zamračeno. Sluneční paprsek, aby člověk pohledal.

Dnes máme lepší počasí, než bylo před měsícem. Škaredý duben.

A za měsíc bude ještě hezčí.

S přáním všeho dobrého


...

Hromadná doprava, pořádná otrava

Inspirací k tomuto článku mi byl mladý zelený Stropnický, jenž po přesunu na dědinu dospěl k názoru, že na vesnici to bez auta nejde. Neinspiroval mě poprvé, kluk ušatý.

Jo, abych nezapomněl. Název jsem ukradl z písničky Ivo Jahelky.

Abych rozvedl, co znamená ono nejde, dám zde čtenářům málo znalým problematiky konkrétní příklad.

Máme to 17 kilometrů do krajského města, obec je dobře dopravně obsluhována, mnohé jiné mohou závidět.

Chtěl-li bych se dostat do práce (dědina příležitostmi neoplývá) na 8:00 s tím, že malého hodím do oční třídy ve městě (vesnická školka ji nemá), museli bychom vstát v 6:00.

6:42 bychom vyrazili ze zastávky, 7:30 jsme na autobusovém nádraží. Trolejbusem ke školce, tam (vždy uvádím optimistické odhady) 7:50. Odbavení, rozloučení. 8:00. To už jsem měl být v práci!

Nezbude než vstávat kolem 5:00.

Autobusy jezdí po hodině. Ze školky tudíž vyrážím v 7:00, na úřadě pípám (anžto je hromadnou dopravou špatně dostupný) nejdřív v 7:30.

Končím 16:00.

Velké setkání ve školce v 16:30. Na autobusovém nádraží jsme cca 16:50. Autobus jede v 17:35. Doma jsme kolem 18:15.

Pokud se rozhodneme použít auto, vstaneme v 6:00. Ranní putování ukončím v 7:40 pípnutím. A kolem 17:15 jsme doma.

Hodina spánku navíc.

A celková úspora 2 hodiny času každý všední den. 40 hodin za měsíc. Jako odpracovat týden navíc.

Tak a teď mi řekněte, jestli se najde tak drsný odpůrce automobilismu, který by do toho šel.

Ne na nějaké pokusné období. Ale na 2 roky. Realita. Žádná reality show.

Jak píšu opakovaně:

Do školy blízko. Do práce blízko. Na úřad blízko. K doktorovi blízko. Za kulturou blízko. Do obchodu blízko. Využívat home office. Raději si nechat zboží dovézt, než pro něj jet.

Jinak se z dopravy posereme.

A můžeme investovat, jak chceme. Je to marné, je to marné, je to marné...

Podle sebe soudím Tebe

Pokud mám vybrat nejmoudřejší pořekadlo, volím tohle:

Podle sebe soudím Tebe.

Vysvětluje spoustu nedorozumění. Od těch na úrovni běžných mezilidských vztahů až po ta globální.

Je zde jasná souvislost s emocemi.

Člověk je jako tvor přirozeně dobrý. A chce dobro také pro ostatní. Bohužel ne vždy pro všechny ostatní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

V práci mám aktuálně 2 nejbližší nadřízené jako přes kopírák. Obě kolem 40 let, bezdětné, dokonalé úřednice. Kdyby bylo mistrovství republiky ve zpracovávání dokumentů, byl by pohár doma.

A ostatní je takovým tím hodným způsobem litují.

Přitom není prokázáno, že by lidé, kteří zvolí jako svou cestu samotu, byli méně šťastní a jejich životy méně naplněné.

Samota je relativní. Každý má příbuzné, se kterými je ve větším či menším kontaktu.

Děti stojí spoustu energie, času, peněz. Kdo ušetří, může investovat jinam. A třeba nakonec vydělat. I když, co děti dávají, to lze těžko popsat. Nesdělitelná zkušenost.

Zpět k tématu.

Zamyslíme-li se nad pořekadlem Podle sebe soudím Tebe v mezinárodním kontextu, musíme se nutně zeptat, co je to štěstí.

Automaticky předpokládáme, že kde hmotně strádají a dožívají se o desítky let nižšího věku než my, tam nemohou být šťastní.

Nemá-li někdo, co považujeme za důležité, máme tendenci k lítostivosti.

A jde-li o záchranu lidských životů (dětí!), náš civilizační okruh se již pěknou řádku staletí snaží pomoci. Zda s úspěchem, nechám na Vás.

Pár poučení závěrem:

1) Na lítost se vykašlete.

2) Pomáhejte jen tam, kde o to stojí. Nepodmiňujte pomoc tím, že druhá strana ztratí sama sebe.

Pár měsíců normální existence

Pomalu nám končí zajímavá doba, kdy jsme dostali od osudu neočekávanou možnost zpomalit.

Někteří bohužel přišli o práci. Věřím, že se do ní brzy vrátí.

Jiní přišli o peníze. Ty se zase přikutálí.

Všichni jsme si užili (a ještě užijeme) více či méně velkou porci strachu. Každý dle svého naturelu.

Jsou i lidé, kteří zažili největší příval práce v životě. Ale obecně se dá říci, že jsme jako společnost zařadili o dva rychlostní stupně níž. A jeli jsme bezpečnou padesátkou.

Mnozí měli takovou příležitost po spoustě let.

A pomineme-li finanční trable, mnozí si to užili.

Nikomu nic nescházelo. Krom komických záležitostí jako droždí nebo toaleťák. Měl-li bych doplnit, pořád máme problém sehnat Jesenku a Pikao v tubě.

Ukázalo se, že lze zvládat práci (školu) za polovinu času.

Kolegyně to daly v pohodě. A měly ještě x hodin, aby mi pomohly.

Pro mě to byl očistec. Nastoupil jsem v lednu a než jsem se rozkoukal, seděl jsem 6 týdnů sám v kanclu, protože nás rozpůlili. 10 a víc hodin za den.

Naštěstí po 2 dnech 2 dny volna + případný víkend.

A o tom chci na závěr napsat.

Manželka na homeofficu, přirovnal bych k půl úvazku. Já takový 0,6 úvazek. Normální důstojná existence bez jazyka na vestě.

Akorát dítěti chybí kolektiv. Skoro pořád ve společnosti dospělých.

Doplnit tedy snížené úvazky o 3 dny školky/týden a byl by ráj na Zemi.

Třeba nám prožité trable otevřou oči.

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo...

Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole...

Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá.

Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám...

Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde.

Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“

Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce...

Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám.

Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží.
Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;)

PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Neziskovky: Šlechta vládne, dobrosrdeční slouží

Jsem v kontaktu s neziskovkami. Pracoval jsem v neziskovkách.

Ne v takových, které šíří velké dobro a nikdy pro konkrétní lidi nic neudělaly, ale v takových které opravdu pomáhaly (či se aspoň snažily pomáhat).

Rád bych se tudíž podělil o své, dozajista nikoli všeobecně platné, zkušenosti.

V čele neziskovek jsou často staří pardálové. Mnohdy jde o zakladatele ještě z minulého tisíciletí. Někteří se podílí na každodenním chodu, jiní se zjevují jednou za čas a šíří svá (více nebo méně vítaná) moudra.

Společné mají, že se neštítí peněz.

Jakmile doputují ty veřejné, jsou najednou jejich.

Zaplatí si auťák. Telefon. Zaměstnají manželku, děti, bratránka, kamaráda z hospody... O efektivitu práce těchto vyvolených se mnohdy nikdo netroufá zajímat.

Tohle je samozřejmě špatně. Veřejné peníze zůstávají veřejnými penězi. A financováni z nich mají být ti nejlepší, kdo se na dané pozice podaří sehnat.

Pod touto šlechtou slouží lidé s dobrým srdcem. Automaticky je předpokládáno, že se budou obětovat a pracovat za málo peněz či úplně zdarma.

Složení posádky se mění, vrchnost zůstává.

Vím jen o jednom případu, kdy bylo řízení neziskovky komplet předáno nijak nesvázaným s těmi nejvyššími. Šlo o lidi kvalifikované, kteří neziskovku sunou nahoru.

Bývalé vedení si neponechalo žádné (ani symbolické) funkce.

Zajímavé je, že tohle udělal můj bývalý šéf, který má velké charisma, ale schází (scházelo?) mu formální vzdělání. Pravopis a ekonomické záležitosti, to pro něj byla španělská vesnice.

Až s odstupem let si uvědomuju, že musí oplývat velkou přirozenou inteligencí a pokorou.

Upozadil své ego, aby se mohla organizace rozvíjet.

Žel Bohu takových mnoho není.

V neziskovkách tudíž často vládne hrstka nedotknutelných, na které dobrosrdeční za pár šupů pracují.

Až budete chtít dávat peníze, podívejte se do výročních zpráv (třeba na starou 10 let a loňskou). Jestli najdete ve vrcholných funkcích ty samé a kolem nich rotující ostatní, mějte se na pozoru.

Dítě bez mobilu a reklam

Když startovala TV Nova, bylo mi 14 let. Manželce 8. Jsme v dětství nezasaženi komercí. Reklamy bylo v našich školkových letech po skrovnu.

Dnešek je jinde.

I 4leté děti jsou relevantní cílovou skupinou.

Jsou na ně zaměřeny kampaně. Rozhodují o výrazné části útrat. Vyprodávají sály v multiplexech.

Do toho chytré telefony. Možná právě ten přídomek evokuje, že když se s ním ratolest naučí, jde o génia.

Se zapnutým YouTube to zvládne klidně 2leťák, který následně velí tomu, co sleduje.

Jako vždy platí: Příklady táhnou.

Pokud táta a máma pořád čučí do displeje, je jasné, co drobotinu nejvíc zajímá. Když pak dají dítěti mobil do ruky, těžko se mohou divit, když se na přístroj upne.

Přiznejme si, bez pouštění pohádek to nejde. Pohádka nejjistěji zařídí, že si může dát rodič třeba sprchu. Riziko rutiky je při sledování minimální.

Důležité je mít kontrolu nad obsahem.

Mobil ani tablet mladého nezajímají. Televize je moc velká, v jeho přítomnosti ji téměř nepouštíme (ostatně skoro ani jindy). Zbývá tudíž notebook.

Většinu věcí mu stáhneme. U krátkých seriálů udělám playlist.

Na YouTube věnujeme pozornost i tomu, co bude následovat.

V prohlížeči máme blokátor reklamy. Reklama je u nás tudíž Popelkou. Na návštěvách jsou pak i TV upoutávky brány velmi nelibě.

Jsem zvědavý, jak s námi zacloumá budoucnost.

Až si budou děcka porovnávat, čí rodiče odpracovali víc hodin na který telefon...

ČR 2020: Úředníci přepisují texty do PC

Chvilkama to vypadá, že umělá inteligence už skoro přebírá vládu. Že je Amerika za rohem.

Na úřadě jsme čas od času přepisovali části naskenovaných dokumentů do počítače.

Před 3-4 lety jsem projevil iniciativu a navrhl nákup softwaru, který umí s vysokou úspěšností psaný text převést. Bylo mi sděleno, že jde o neperspektivní technologii, poněvadž bude vše řešeno elektronicky.

Roky plynuly.

Sem tam jsme přepisovali.

Pokud nenastolíme digitální fašismus, bude pořád spousta papírové agendy.

Změnil jsem působiště v rámci úřadu.

Kde jsem teď, tam patří přepisování textů do PC k velmi časté (naštěstí ne jediné) pracovní náplni.

Dostaneš 1 000 formulářů a během určité lhůty je tam musíš nacpat!

Zajímavé je, že nejde o hladovou zeď.

Máme spoustu smysluplnějších úkolů. Ale data se do systému musí nějak dostat.

V praxi to vypadá tak:

- úředník jede hodinu do práce,
- přepisuje text do PC,
- stát cáluje nejen jeho výplatu, ale také cvaká nájem kanceláře, výpočetní techniku, Internet, úklid, energie, vodu, toaleťák...
- úředník jede hodinu z práce.

ČR 2020.

Tupou špatně placenou pracovní silou nejsme jen kvůli nadnárodním společnostem.

Na vině jsou také naši politici a nejvýše postavení úředníci.

Volné místo na úřadě: Často fake

I když to odsuzuju, lidsky chápu, pokud se objeví volné místo a udělá na oko výběrko, ačkoli je dopředu jasné, kdo vyhraje.

Protekce existuje všude ve světě.

Co mi není jasné?

Proč se inzeruje neexistující volné místo.

Na jednom pracovišti v rámci malého města se u nás na odboru objevilo volné místo.

Zajímal jsem se, kdo končí.

Nikdo.

Kolega se sune do vyšší platové třídy. Musí se tudíž dané místo přesoutěžit.

Což se bohužel na úřadě práce chtiví nedozví. Pěkně pořídí ověřenou kopii diplomu a výpis z rejstříku trestů. Aktualizují životopisy. Smolí motivační dopisy. Pak se hodí do gala a křepčí před komisí.

Komise bude férová. Kolega, který na úřadě hobluje x let, bude objektivně nejlepším kandidátem.

Logicky musí být. Zkušenosti nenahradíte.

Děkujeme za účast!

Opravdu nechápu, proč náš stát dělá z občanů (často jde o mladé a vzdělané lidi) takové pitomce.

Jedno vím jistě. Bordel se šíří z Prahy. V posledních letech dochází k brutální centralizaci. O všem důležitém rozhoduje hrstka mocných. Kvůli jejich výplodům se odehrávají podobná absurdní divadla.

Související text:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

Sraz po 16 letech: Samé dobré zprávy

Měli jsme sraz z vysoké. Po 16 letech.

Motáme se kolem čtyřicítky. Každý už toho hodně prožil.

Sešlo se nás 19.

A mám velkou radost, že rozhodně nenaplňujeme mediální představy o tom, jak je všechno na hovno.

Pár z nás klopýtlo. Ostatní taky, ale (zatím) bez následků.

Velká většina žije ve stabilním svazku, v žádném případě se nedá hovořit o 50 procentech rozvodů.

Snad až na 1 výjimku (kde se na tom pracuje) máme děti.

Všichni máme práci. Nebo jsou holky na rodičovské.

A všichni vypadají skvěle. Měl-li bych jmenovat, na kom se zub času podepsal nejvíce, bez špetky skromnosti zmíním sebe. Na mnohých roky nezanechaly stopy.

Bylo úžasné setkat se s takovým množstvím normálních lidí.

Excesy nehrozily.

Všichni poseděli, popili. Bez tvrdého alkoholu. Nikdo nešel spát v 10. Nikdo neřádil do 6.

Co mě zaujalo, byla večeře. Často bývám na oslavách, školeních a podobných akcích s rautem za divného, když se chci v normální čas normálně najíst. Takže naložím plný talíř a dám si jídlo. Pak už jen uzobávám. Tady jsem byl součástí hlavního proudu.

Naprosto skvělé bylo, že si nikdo na nic nehrál. Žádné předvádění vlastní dokonalosti.

Jsme z různých koutů republiky, máme různá zaměstnání, různé zázemí.

Když vidím, kolik toho máme společného, myslím, že nás těch 5 společně strávených let ovlivnilo víc, než se může na první pohled zdát.

Ať se všem daří :)

Balada o mládí, práci a ztrátě iluzí

Říkejme mu třeba Tonda.

Tonda má kolem 30, nastoupil na úřad před pěti lety. Párkrát jsme se kdysi dávno potkali na školení. Na první pohled rozumný kluk. Dlouho jsem ho neviděl. Pracuje v jiné budově.

Dnes mail od Tondy. V adresátech stovky lidí.

Tonda z vlastního rozhodnutí na úřadě končí.

A nám píše důvody.

Shrnutí:

Tondův kolega Vopička je agresivní, vzteklý a hloupý. Tonda si na něj xkrát stěžoval (i písemně) vedoucí Vohnoutové. Vopičku ovšem vždy podržel další člen týmu Vomáčka, který Vohnoutovou (dle Tondova literárně vytříbeného naznačení) píchá.

Vopička je chválen, možná bude povýšen. Navzdory tomu, jaké je vemeno.

Ředitel úřadu řekl Tondovi, že často pomůže odchod 1 člověka a situace se uklidní.

Tonda tudíž balí svých 5 švestek. Ale dál bude bojovat za spravedlnost.

Dlouze bych se nyní mohl rozepisovat o tom, jak neprofesionálně se chovali manažeři úřadu a jaká je to škoda, když organizace přijde po 5 letech o zaměstnance, který byl za draho vzděláván, aby pak své znalosti využil jinde.

Mohl bych brečet nad obřím plýtváním ve veřejné správě. Nad vyhazováním peněz a ničením lidského potenciálu.

Místo toho napíšu, že je mi Tondy líto.

Vopičku, Vomáčku ani Vohnoutovou neznám. Nakolik psal Tonda pravdu, netuším.

Ale musel být opravdu hodně zklamaný, když rozeslal takový hromadný mail. Totální deziluze. Systém nefunguje. Nerozhoduje profesionalita, ale kamarádské vazby. Autority selhávají. Není kam se dovolat.

Jako poslední zoufalý pokus snaha oslovit plénum. Marnost.

Cizí lidi se za Tondu nepostaví, neví, co se stalo. A z blízkých každý drží basu. Věrnost tlupě.

Takhle končí mládí. Škoda, že končí zrovna zklamáním, který připravil náš stát.

Čestné prohlášení - Klidně lžete

Během svého několikaletého působení na úřadě jsem se osobně nesetkal s nepravdivým čestným prohlášením, takže jsem tuhle problematiku nijak zvlášť neznal.

Ovšem přišlo školení.

Během sdílení, co kdo dělá, zaznělo u jednoho případu, že lhali v čestném prohlášení.

Inu, vznesl jsem dotaz.

Jak budeme dále v souvislosti s tím postupovat?

Zkušené kolegyně se mi vysmály. Policie nesedne na zadek kvůli nepravdivému čestnému prohlášení, které se týká roku 2015.

Snad neprozradím státní tajemství, když zjednodušeně popíšu, o co šlo.

Firma dělala výběrko za dotační peníze. Doklady už nemá. Ale díky Bohu našli v kompu cenové nabídky uchazečů. A čestným prohlášením stvrzují jejich pravdivost.

Nicméně v tabulkách se liší pouze ceny celkové, nikoli jednotkové.

Jasná lež.

Samotné nepravdivé čestné prohlášení může být sankcionováno pokutou.

Tudíž chápu Policii ČR, že se po podobných kauzách nevrhá jako slepice po flusu.

Ovšem při troše snahy jde na takovéto cigánění navázat trestné činy.

Třeba dotační podvod.

A to už jsou trochu jiné pálky.

Nicméně úřad na řešení lživých čestných prohlášení rezignoval, anžto nevěří policii.

Z čehož vyplývá:

Čestně prohlašujte cokoli. Pohoda jazz.

Skromný život - Nápor na psychiku :)

Nevybral jsem si skromný život kvůli záchraně Země či z nějaké jiné chvályhodné pohnutky.

Máloco mě zaujme. Nejraději ze všeho trávím čas s rodinou.

Dávám s odřenýma ušima normální úvazek, sním o zkráceném nebo home officu.

Jak asi můžu vydělat 6 milionů na fajn bydlení?

Tudíž jde o skromnost z nutnosti.

Naštěstí jsem nikdy nepodléhal módním vlnám. Fandou do elektroniky a aut jsem byl na základce. A na ten žvanec se vždycky peníze najdou.

Přesto je tu oproti časům minulým něco zásadně jinak.

Kdybych měl popisovat, kde všude jsem bydlel, vydalo by to na vydatný seriál. 10 míst? Víc? Občas žádný luxus. Několikrát plíseň na zdech, společné hajzly a jiné veselosti.

Vždycky bylo jasné, že tam nejsem na pořád.

Zatímco teď jsem pevně ukotvený v rámci rodiny.

Vědomí, že pokud se neprodám za peníze, budeme na tom (plus nějaké ty desítky procent během spousty let) stejně.

Je to zlehka depresivní.

Můžu opravit fasádu a koupit nová okna. Dám za to minimálně 50 současných měsíčních příjmů. A stejně pak nepůjde o mé vysněné bydlení. Které by stálo kolem 250 mých aktuálních čistých výplat.

Jsem nenáročný tvor. Rozum mi říká, vše je OK.

Ale mám rád hezké prostředí. A sere mě, že nežijeme v hezkém prostředí.

Všude je něco :)

Jinak jsem šťastný jako blecha. 3,5leťák má za se sebou příměstský tábor, spokojený dělá blbiny s Legem. Domů jsme přijeli 16:07. Manželce se daří v soukromé praxi, navíc je letní typ. Idylka...