Odcházení

Václav Havel pojmenoval svou poslední hru prostě a vystižně. A já, ačkoli na něj nemíním v tomhle článku nijak odkazovat, si ten název půjčím pro svou krátkou večerní sebereflexi.

Odcházím totiž – na mateřskou. Odcházím z několika rolí, které jsem byla zvyklá v posledních letech hrát. Z těch pracovních. Rodinné mi (díkybohu) vcelku zůstávají. :-)

Je to zvláštní pocit vzdávat se něčeho ve prospěch něčeho jiného. Vědět, že budoucnost bude přinášet něco úplně odlišného, než co jsem byla teď pár let zvyklá žít. Že zase všechno bude vzhůru nohama...

Tak se teď tak pomalu začínám loučit. Je to loučení milé – tam, kde nějak vím, že je to jen na chvíli. A takové nejisté tam, kde vnímám, že už se asi nevrátím. Ne, protože bych nemohla. Protože asi prostě nebudu chtít.

I tohle odcházení je pro mě těžké, nemám ráda změny – a když nutně nemusím, neopouštím. Asi i proto teď dost přemýšlím, jak ideálně napsat tečku za životní kapitolou, která se mi uzavírá.

Končím jako školní psycholog a jako učitelka. Na chvíli taky jako terapeutka (ale to příliš miluji, tak se k tomu snad brzo vrátím). A vlastně taky jako matka jedináčka.

Gestalt terapie zdůrazňuje dokončování věcí jako důležitý bod k tomu, abychom se cítili v životě dobře – a netáhli si s sebou břemena v podobě „nedokončených záležitostí“. Ty nám totiž ubírají energii a neumožňují nám plně se soustředit na výzvy v žité přítomnosti.

A tak dokončuji, seč to jde. Nastávají poslední setkání s klienty nebo se plánují. Loučím se s kolegy. Dolaďuje se administrativa a předávání agendy.

Je mi z toho trochu smutno. Loučení a ztrácení (na něž je smutek přirozenou reakcí) mají hodně společného.

Přejte mi, prosím, ať na tom, co naopak přichází, dokážu vidět dobré, a ať se mi daří to přetavovat ve smysluplný, užitečný a s radostí prožívaný život.