Pár měsíců normální existence

Pomalu nám končí zajímavá doba, kdy jsme dostali od osudu neočekávanou možnost zpomalit.

Někteří bohužel přišli o práci. Věřím, že se do ní brzy vrátí.

Jiní přišli o peníze. Ty se zase přikutálí.

Všichni jsme si užili (a ještě užijeme) více či méně velkou porci strachu. Každý dle svého naturelu.

Jsou i lidé, kteří zažili největší příval práce v životě. Ale obecně se dá říci, že jsme jako společnost zařadili o dva rychlostní stupně níž. A jeli jsme bezpečnou padesátkou.

Mnozí měli takovou příležitost po spoustě let.

A pomineme-li finanční trable, mnozí si to užili.

Nikomu nic nescházelo. Krom komických záležitostí jako droždí nebo toaleťák. Měl-li bych doplnit, pořád máme problém sehnat Jesenku a Pikao v tubě.

Ukázalo se, že lze zvládat práci (školu) za polovinu času.

Kolegyně to daly v pohodě. A měly ještě x hodin, aby mi pomohly.

Pro mě to byl očistec. Nastoupil jsem v lednu a než jsem se rozkoukal, seděl jsem 6 týdnů sám v kanclu, protože nás rozpůlili. 10 a víc hodin za den.

Naštěstí po 2 dnech 2 dny volna + případný víkend.

A o tom chci na závěr napsat.

Manželka na homeofficu, přirovnal bych k půl úvazku. Já takový 0,6 úvazek. Normální důstojná existence bez jazyka na vestě.

Akorát dítěti chybí kolektiv. Skoro pořád ve společnosti dospělých.

Doplnit tedy snížené úvazky o 3 dny školky/týden a byl by ráj na Zemi.

Třeba nám prožité trable otevřou oči.