Co jsem chtěl, to mám

Člověk je tvor věčně nespokojený.

Kdyby mi někdo před 20 lety řekl, že na tom budu, jak teď jsem, byl bych nadšený.

Mám úžasnou manželku. Jedna z milionu. Neuvěřitelně ženská a přitom schopná se domluvit. Krásná. Hodná. Chytrá. Skvělá máma.

Mám naprosto fascinujícího syna. Takové to dítě, které nikdy nenudí. Umí být roztomilý. Ale taky pěkně zlobivý. Stejně jako všichni ostatní se snaží, aby se měl na světě dobře. Akorát je cílevědomější.

Mám stálou práci, která se dá plus minus skloubit s rodinou.

Všichni mí blízcí jsou slušní lidi, zdraví jim (klep, klep na dřevo) slouží a mají se fajn. Rány od života sice schytávají, ale vždycky jdou čestně dál.

Nedá se říct, že bych někoho, koho osobně znám, nenáviděl.

Žijeme tak, jak jsme chtěli. Skromně. Snažíme se bránit shonu.

Užívám si neomezený skoro bezplatný přístup ke kultuře, o tom jsem od dětství snil.

Jediné, co mi schází, je čas.

Za studií jsem měl spíš obavu, že neseženu práci, než abych se bál plného úvazku.

Vždycky jsem měl spoustu volného času. Věřil jsem, že tomu tak bude pořád. Ovšem nároky jsou oproti devadesátým letům několikanásobné.

Dobu člověk nezmění. Většina ostatních je na tom hůř.

Užívám si střední věk. Ale červíček nespokojenosti občas hlodá.

Čekám na nové výzvy.

A chci víc času. Optimisticky doufám, že už zas dostanu, co chci.