Stávat se ženou a milovat to

Předesílám, že tohle psaní pro mě bude asi docela složitý. Vždycky jsem se svou ženskostí trochu bojovala. Jsem holt holka, co v pubertě ve flanelce s chlapama na chalupě skládala uhlí, řezala dřevo, kouřila cigára, popíjela a hrála mariáš. A čertila se u dědovy fráze: Dlouhý vlasy, krátkej rozum – proti tomu jsem dost urputně bojovala. Nejsem přece, jen proto, že jsem ženská, o nic horší! Jak dlouho jsem se to snažila dokazovat...

Nikdy jsem se neuměla úplně identifikovat se svou ženskou rolí. Nedejbože si pak uvědomovat nebo využívat ženské zbraně.

Co je ženská cesta?

A tak na to, jak se ženou stávat a že je to třeba i možný, přicházím až teď, když mi končí ten podivný rok Kristových let.

Konečně si uvědomuju, jak je pohled ten rovnoprávnosti pomýlený. Jako žena prostě nepotřebuju to stejné jako chlap – a neodvedu to – a můžu se o to s klidem přestat snažit. Nemám už problém přiznat si v páru naši jinakost a právo na ni. Konečně po všelijakých peripetiích týkajících se mé životní cesty začínám přijímat, že takhle to je – a že je to tak v pořádku.

Jak je to osvobozující! :-)

Dřevo už doma neskládám. A jestli ještě někdy odřu auto, nemíním ho sama přelakovávat. Vzdávám tenhle boj o to, kdo je nebo není lepší nebo stejně dobrý. Radši se usměju, dám polibek, vytvořím romantiku. Dřív mi to přišlo nefér a manipulativní. Teď si uvědomuju, jak mě tenhle věčnej boj vyčerpával. A už ho nechci. Chci žít v souladu se sebou, protože jedině tak mohou moje oči zářit. :-)

A chci konečně začít nosit šaty. Hezký šaty! :-)

Jak se na to teď dívám, podstatou ženské zkušenosti je přijímání toho, co je, utváření a odevzdávání (se). Nejde o to vyhrávat, dosahovat cílů nebo někoho k něčemu nutit. Jde o to dávat (včetně nového života), pečovat, podporovat, milovat.

Otázky o tom, co znamená doopravdy milovat, si kladu intenzivně už víc než rok. Znám to zoufalství, s kterým si v určitých fázích života uvědomujeme, že to v té jakési hloubce a nesobeckosti neumíme. O to krásnější je někdy to cítit: to plynutí, tu radost, krásu, která je podstatou světa a života. Jestliže tohohle jsme my ženy strážkyněmi – a zároveň součástí - pak je to to nejkrásnější poslání.

Tohle teď někdy zažívám. Vedle svých chlapů doma mám příležitost se stávat ženou – vědomě, reflektovaně, svobodně. Děkuju za tu milost. :-)