Chvilka opravdovosti

Občas si udělám čas a naladím se na to, jak se fakt cítím. Leckdy mi pak začne hrát v hlavě nějaká písnička. Stává se vám to taky? Je to ten moment, kdy jste k sobě upřímní, kdy neblokujete proud svého prožívání umělými myšlenkovými zastaveními a přerámováními, kdy se nesnažíte cítit se jinak, protože se to tak má nebo je to tak lepší.

Prostě jen zůstanete sami sebou – se sebou. Je to dobrej zážitek. Doporučuju. Protože jedině, když se svým prožíváním zůstaneme, i když je nepříjemný, může se pak transformovat a je možný se posunout zas někam kousek dál.

Abyste viděli, jakej jsem blázen a nakolik jsem mimo, dám Vám sem kousek textu, který se mi začal takhle vyjevovat dneska.

Brontosauři, skladba s názvem Rok 94. Doporučuji si i pustit, ať slyšíte melodii:


Moudrost je hloupost, co vymyslel někdo,
aby se lidé mohli trápit jen,
čím toho člověk ví víc, tím smutnější mu připadá svět,
jak bezohledně jednoduchost blaženě spí,
šťastná, že neví nic,
lemtá si svou skleničku a na mastnej stůl
hlava padá, co asi říct?

Že hvězdy za noci když na nebi svítěj',
můžeš si číst z jejich krásných jmen,
a z knížek básníků že voní to krásou, když verše zní,
že v podvědomí máme všichni jasnej cíl:
pomáhat a v ústraní být (stát),
že láska je to jediné, s čím přežít se dá,
a bolest přijde, když nejde žít...

Co víc říct. Dala bych si cigárko a skleničku.

Ta písnička pak pokračuje úvahama o posledním soudu. Jsme to, co volíme. Jsme to, co děláme. Jsme to, o co se snažíme, k čemu směřujeme, čemu dáváme vzniknout... Pokračujeme.

Jestli to má nějakej smysl a jestli jsme to dělali dobře se dozvíme asi potom tam...