Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace

Odcházení

Václav Havel pojmenoval svou poslední hru prostě a vystižně. A já, ačkoli na něj nemíním v tomhle článku nijak odkazovat, si ten název půjčím pro svou krátkou večerní sebereflexi.

Odcházím totiž – na mateřskou. Odcházím z několika rolí, které jsem byla zvyklá v posledních letech hrát. Z těch pracovních. Rodinné mi (díkybohu) vcelku zůstávají. :-)

Je to zvláštní pocit vzdávat se něčeho ve prospěch něčeho jiného. Vědět, že budoucnost bude přinášet něco úplně odlišného, než co jsem byla teď pár let zvyklá žít. Že zase všechno bude vzhůru nohama...

Tak se teď tak pomalu začínám loučit. Je to loučení milé – tam, kde nějak vím, že je to jen na chvíli. A takové nejisté tam, kde vnímám, že už se asi nevrátím. Ne, protože bych nemohla. Protože asi prostě nebudu chtít.

I tohle odcházení je pro mě těžké, nemám ráda změny – a když nutně nemusím, neopouštím. Asi i proto teď dost přemýšlím, jak ideálně napsat tečku za životní kapitolou, která se mi uzavírá.

Končím jako školní psycholog a jako učitelka. Na chvíli taky jako terapeutka (ale to příliš miluji, tak se k tomu snad brzo vrátím). A vlastně taky jako matka jedináčka.

Gestalt terapie zdůrazňuje dokončování věcí jako důležitý bod k tomu, abychom se cítili v životě dobře – a netáhli si s sebou břemena v podobě „nedokončených záležitostí“. Ty nám totiž ubírají energii a neumožňují nám plně se soustředit na výzvy v žité přítomnosti.

A tak dokončuji, seč to jde. Nastávají poslední setkání s klienty nebo se plánují. Loučím se s kolegy. Dolaďuje se administrativa a předávání agendy.

Je mi z toho trochu smutno. Loučení a ztrácení (na něž je smutek přirozenou reakcí) mají hodně společného.

Přejte mi, prosím, ať na tom, co naopak přichází, dokážu vidět dobré, a ať se mi daří to přetavovat ve smysluplný, užitečný a s radostí prožívaný život.

Štítky: , ,

Dopis pro vedoucí

Od ledna jsem v rámci úřadu na nové pozici. Pomalu přichází čas na hodnocení. A popravdě, nebude to žádná hitparáda.

Pořád spoustu věcí nevím. Navíc jako bychom mluvili s vedoucí (a její zástupkyní) různými jazyky.

Tak jsem se rozhodl, že napíšu paní vedoucí dopis.


Vážená paní ...,

věřil jsem, že budeme touto dobou dál. Že toho budu umět víc.

Běžnou agendu zvládám, občas se zeptám.

Kde jde o záležitosti, které jsem řešil 3x (4x, 5x), tam někdy tápu a docházím k chybným závěrům.

Když říkám lidem ve svém okolí, že zpracovávám tisíce stran dokumentů a teď neumím, co jsem dělal od začátku roku 3x (4x, 5x), přijde jim to normální.

Je spousta agendy, která se zopakovala v řádech desítek či stovek úkonů. Soustředil jsem se, abych je zvládal. Soustředil jsem se na praxi, na získání rutiny u často vykonávaných věcí.

Zaměřuji se na to, co se dělá jednou za měsíc nebo ještě méně. Zaměřuji se na teorii, jejíž znalost je nezbytná, abych byl v práci samostatnější a rychlejší.

Obrovskou kupu informací jsem začal třídit, aby se nitky pospojovaly.

Třeba z toho vznikne manuál pro nováčky :)

Jste stejně jako ... náročná. Chcete tu práci dělat lépe, než ji dělali jiní v minulosti. Abych se mohl zlepšovat, potřebuji náročné vedení.

Ostatně, to je jeden z důvodů, proč jsem na úřadě 5,5 roku. Jste moje 3. vedoucí. Všechny náročné. Ambice? Udělat vše správně.

A to se mí líbí. Mám rád, když jsou věci hotové. Ne se trápit pro chyby, kvůli kterým nejsou věci hotové.

Jste trpělivá. Já houževnatý. Zatím trochu tupě houževnatý. Věnujete mi s ... spoustu času.

Jdeme spolu už pěkný kus cesty.

Žádná idylka s duhou. Často zamračeno. Sluneční paprsek, aby člověk pohledal.

Dnes máme lepší počasí, než bylo před měsícem. Škaredý duben.

A za měsíc bude ještě hezčí.

S přáním všeho dobrého


...

Štítky: , ,

Jak zbohatnout a zůstat slušným člověkem

Zbohatnout lze snadno.

Pár návodů najdete třeba tady.

Daleko vyšším levelem je zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem. Vždycky, když už to vypadá, že někoho takového máme, přijde jen další zklamání. Třeba nedávno se zostudili do té doby výhradně zbožňovaní šéfové našeho výrobce antivirových programů.

Dost tlachání.

Bohatý je, kdo vydělá aspoň 50 000 čistého každý měsíc. Za takové peníze se dá královsky žít.

50 000 měsíčně, to je takových 400 korun na hodinu čistého, nechcete-li obětovat život práci.

Slušnost, to není jen hezké chování k lidem.

Je slušné mít na potravinách v maloobchodě marži vyšší než 100%?

Je v pořádku, když idol mládeže napálí ceny vstupenek tak, že děti z chudších rodin nemohou na akci jít?

Je etické stanovit ceny za své běžné služby tak, aby byly pro výraznou část populace nedostupné?

Chcete-li 400 korun/hodina čistého a chcete-li poctivě platit odvody v takové výši, aby na vás vyšel aspoň průměrný důchod, dostáváte se na nějakých 600,-/hodina.

To už je částka, která je pro výraznou část populace těžko k zaplacení. Kdo vydělá 13 000 čistého, popřípadě má takový důchod, pro toho je podobná suma opravdu hodně peněz.

Pak si vemte, že jsou profese, které investují obří sumy do vzdělání, vybavení, supervize atp. Profese, kde hodina práce vyžaduje hodinu (či několik hodin) příprav. Chtějí-li takoví zbohatnout, musí vydělat 1 500 na hodinu a více. Kolik procent spoluobčanů si může dovolit platit?

Těžko najít cestu, jak zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem.

Snad jen prodávat spoustu produkce s nízkou marží. Viz Tank ONO. Ale takový kšeft dnes těžko na zelené louce vybudujete.

Nebo se třeba věnovat téměř zdarma distribuovanému umění pro masy...

Štítky: , , ,

Všední den - Na práci nemám čas

Znáte ty lidi, které musí vedení před koncem roku ukecávat, aby vybrali dovolenou. Kteří chodí do práce dřív, než je třeba. A odcházejí později.

Jsou to takoví vládci času.

Někde doma v koupelně (nebo v garáži?) pomocí tajemných postupů prodlouží svůj každý den o x hodin.

Mnohým z nich stačí kolem 5 hodin spánku, aby byli čilí jako rybičky.

Jsem na druhé straně barikády.

Někdo mi čas krade.

Když si vysním ideální všední den, nezbývá mi ani na 1/5 úvazku.

Posuďte sami.

Bavíme-li se o snu, nechť někdo (asi tajemnou silou) dopraví dítě na 8:00 do cca 17 kilometrů vzdálené školky.

Další aktivity nebudou v rámci časového rozpisu realizovány pokaždé, nestihly by se. Taky bude záležet, kde zrovna bude poletovat manželka.

10:00 - 11:30
Vstávání, hygiena, tulení, vaření oběda.

11:30 - 13:00
Oběd, polední zprávy ČT, díl seriálu.

13:00 - 15:30
Siesta, tulení, četba, seberozvoj, Internet.

15:30 - 18:00
Vyzvednutí dítěte ze školky, drobný nákup, fackování věcí po baráku, zatápění atp.

18:00 - 20:00
Dělání blbin s dítětem, příprava večeře pro něj, jeho koupel, uložení k spánku.

20:00 - 22:30
Příprava naší večeře, večeře, díl seriálu nebo film.

22:30 - 0:30
Tulení, relaxace, hygiena, ulehnutí k spánku.

Povězte mi: Kde mám tady naškrabat 8,5 hodiny?

Štítky: , ,

Volné místo na úřadě: Často fake

I když to odsuzuju, lidsky chápu, pokud se objeví volné místo a udělá na oko výběrko, ačkoli je dopředu jasné, kdo vyhraje.

Protekce existuje všude ve světě.

Co mi není jasné?

Proč se inzeruje neexistující volné místo.

Na jednom pracovišti v rámci malého města se u nás na odboru objevilo volné místo.

Zajímal jsem se, kdo končí.

Nikdo.

Kolega se sune do vyšší platové třídy. Musí se tudíž dané místo přesoutěžit.

Což se bohužel na úřadě práce chtiví nedozví. Pěkně pořídí ověřenou kopii diplomu a výpis z rejstříku trestů. Aktualizují životopisy. Smolí motivační dopisy. Pak se hodí do gala a křepčí před komisí.

Komise bude férová. Kolega, který na úřadě hobluje x let, bude objektivně nejlepším kandidátem.

Logicky musí být. Zkušenosti nenahradíte.

Děkujeme za účast!

Opravdu nechápu, proč náš stát dělá z občanů (často jde o mladé a vzdělané lidi) takové pitomce.

Jedno vím jistě. Bordel se šíří z Prahy. V posledních letech dochází k brutální centralizaci. O všem důležitém rozhoduje hrstka mocných. Kvůli jejich výplodům se odehrávají podobná absurdní divadla.

Související text:
Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

Štítky: , ,

Balada o mládí, práci a ztrátě iluzí

Říkejme mu třeba Tonda.

Tonda má kolem 30, nastoupil na úřad před pěti lety. Párkrát jsme se kdysi dávno potkali na školení. Na první pohled rozumný kluk. Dlouho jsem ho neviděl. Pracuje v jiné budově.

Dnes mail od Tondy. V adresátech stovky lidí.

Tonda z vlastního rozhodnutí na úřadě končí.

A nám píše důvody.

Shrnutí:

Tondův kolega Vopička je agresivní, vzteklý a hloupý. Tonda si na něj xkrát stěžoval (i písemně) vedoucí Vohnoutové. Vopičku ovšem vždy podržel další člen týmu Vomáčka, který Vohnoutovou (dle Tondova literárně vytříbeného naznačení) píchá.

Vopička je chválen, možná bude povýšen. Navzdory tomu, jaké je vemeno.

Ředitel úřadu řekl Tondovi, že často pomůže odchod 1 člověka a situace se uklidní.

Tonda tudíž balí svých 5 švestek. Ale dál bude bojovat za spravedlnost.


Dlouze bych se nyní mohl rozepisovat o tom, jak neprofesionálně se chovali manažeři úřadu a jaká je to škoda, když organizace přijde po 5 letech o zaměstnance, který byl za draho vzděláván, aby pak své znalosti využil jinde.

Mohl bych brečet nad obřím plýtváním ve veřejné správě. Nad vyhazováním peněz a ničením lidského potenciálu.

Místo toho napíšu, že je mi Tondy líto.

Vopičku, Vomáčku ani Vohnoutovou neznám. Nakolik psal Tonda pravdu, netuším.

Ale musel být opravdu hodně zklamaný, když rozeslal takový hromadný mail. Totální deziluze. Systém nefunguje. Nerozhoduje profesionalita, ale kamarádské vazby. Autority selhávají. Není kam se dovolat.

Jako poslední zoufalý pokus snaha oslovit plénum. Marnost.

Cizí lidi se za Tondu nepostaví, neví, co se stalo. A z blízkých každý drží basu. Věrnost tlupě.

Takhle končí mládí. Škoda, že končí zrovna zklamáním, který připravil náš stát.

Štítky: , , ,

Kariéra: Škoda, že jsem nestrávil pár let v Praze

... aneb nářky jednoho zneuznaného a ubrečeného téměř čtyřicátníka.

Slovy písně skupiny Mňága a Žďorp: Přicházím všude a na všechno trochu pozdě...

Moje kariéra je hodně dobrodružná. Různá zaměstnání v různých krajích republiky. Udělal bordel, musel jít o dům dál, řekl by škarohlíd. Sbíral zkušenosti, opáčil by optimista.

Počáteční chybou bylo očekávat vděk.

Tím jsem ztratil spoustu let.

Stav nouze! Nezbytně potřebujeme peníze! Musíme ukáznit zaměstnance, neplní základní požadavky na administrativu!

Předestřel jsem řešení.

My se tady v tom plácáme roky a Ty to dáš během pár měsíců? Jsme zvědaví...

Dokázal jsem to.

Chyba. Udělal jsem ze svých šéfů před podřízenými blbce.

V rámci týmu pak plus mínus dobré, ovšem ze strany vedení mi úspěch nebyl odpuštěn.

Dlouhou dobu jsem nechápal, proč mi nejsou vděční. Bral jsem to selským rozumem. Něco Vás dlouhodobě trápí. Nevíte, jak dál. Někdo Vás zachrání. Zahrnete ho přízní...

Omyl. Daleko lépe se mi funguje tam, kde nemusím úspěšně hasit požáry.

Také jsem se jednou dostal do situace, kdy jsem mohl dostat konkrétní lidi hodně nahoru. A dělal jsem to. Místo profesionálních lektorů jsem najímal učitele ZŠ a SŠ za násobky peněz, které si vydělávali kantořinou. Mnozí pak udělali školám pá, pá (no jo, máme malé dítě). Zásadně jsem změnil jejich život k lepšímu.

Když jsem pak sám potřeboval práci, nejen že mi ji jedna z mých oveček nedala, ale když už při jednom téměř stopu svolila k mému vysazení v Brně, stalo se tak u dálnice.

Vyzkoušel jsem toho hodně.

Kolosální chybou bylo vynechání Prahy. Když sečtu a podtrhnu, co společné mají ti, kdo se vyšvihli, jeví se mi aktuálně jako vítěz matička Praha.

Několik let pobýt, získat dobré místo a kontakty, zdrhnout a zbytek života z toho těžit.

Čas nevrátím.

Rád si občas zaskuhrám.

Kam dál?
Přehled toho, co Vás zajímá

Štítky: , , ,

Absolventi jako úředníci? Ano, pokud stát nabídne home office

U nás na úřadě (a věřím, že v tom nejsme sami) máme velký problém s obsazováním volných míst. Nábor nových pracovníků je svázán služebním zákonem, personalisté to nemají lehké.

K tomu připočtěte nic moc platové podmínky, neflexibilní úvazky, složitost řešené problematiky a zmatečné zákony, kterými se musí úředníci řídit.

Co se peněz týká, tam nebude stát jako zaměstnavatel nikdy na špici.

Služební zákon se dočká novelizace, kdo ví kdy.

Zbývá tedy dát absolventovi, který zvažuje práci na úřadě, v rámci stávajících možností to jediné, co on chce a co zároveň dát lze.

Mladí chtějí svobodu. Stát jim musí jako svým zaměstnancům nabídnout bonus ve formě jistoty, aby mohli zakládat rodiny.

Home office udělá ze státu štiku trhu práce. Zároveň mu vzniknou nezanedbatelné úspory.

Osobně neznám na úřadě nikoho, kdo home office má. Ale prý takoví lidé existují. Není jich víc kvůli obavě o bezpečnost dat.

Pravdou je, že operujeme s citlivými údaji.

Pravdou také je, že naše kanceláře navštěvuje veřejnost.

Občas se tam pohybují externí pracovníci, kteří myjí okna, provádějí revize, stěhují... Nikdo je nijak zvlášť neprověřuje.

Pokud návštěvník bude chtít ukrást jakékoli dokumenty, při troše snahy je ukrade.

Přijde Vám rizikovější než pohyb cizinců po kancelářích, když si zaměstnanec vezme práci domů na zakódované flashce nebo dělá přes Internet? Nebo když odnese pár papírů?

Ostatně papíry s naprosto zásadními sděleními posíláme poštou, kde je zabezpečení téměř nulové. Jsou třeba některé dokumenty, které po desetidenním nevyzvednutí končí ve schránce adresáta, ať už se ten nachází kdekoli.

Takže drazí šéfové úřadů, vykašlete se na předsudky a nabídněte zaměstnancům home office. Pokud ještě zavedete flexibilní úvazky, budete vzorem pro soukromé firmy. V rámci stávající legislativy to jde. Stačí jen chtít.

Snadněji pak seženete nové pracovníky, ušetříte na nákladech, podřízení vás budou milovat.

A třeba vás pochválí samotný Andrej :)

Štítky: , ,

Do práce autem nebo hromadnou dopravou? Auto jasně vítězí

Zelení Pražáci se snaží zbytku republiky vnutit, jak moc cool je jezdit do práce hromadnou dopravou a jak free je ten, kdo se nenechá spoutat řetězy automobilismu. Jistě, oni se vozí v krtkovi, který je během chvilky vyhodí před arbeitem. Za to platí krásných 10 korun za den, pokud si pořídí celoroční jízdenku.

Realita mimo hlavní město je (ostatně jako ve spoustě jiných oblastí lidského života) úplně jinde. Ve velkých sídlech, které mají vlastní dopravní systém, to ještě celkem jde.

Nebudu zde psát o místech s katastrofální obslužností, kde jezdí autobus či vlak párkrát za den. Podělím se o zkušenosti z hustě osídlených regionů, které si vedou nadprůměrně (kraje Zlínský, Jihomoravský, Pardubický).

S čím se setkává člověk, který dojíždí sockou za prací třeba jen pouhopouhých 10 až 20 kilometrů z vesnice?

1) Obří časové ztráty

Musíte přijít z domu na zastávku. Spoj pak mnohdy sbírá cestující z co největšího počtu obcí, což navyšuje jízdní dobu i cenu. Pak musíte v lepším případě dojít ze zastávka do práce. V tom horším přestupujete.

U mě činí časová ztráta oproti autu 45 minut za den. Vynásobíme-li to 20 pracovními dny v měsíci, dostáváme 15 hodin. Skoro jako bych si dal 2 šichty navíc.

2) Vysoké ceny

Autobusem projedu 56 korun/den, staví naštěstí kousek od úřadu. Vlakem musím přestupovat v jedné stanici, pak ještě na MHD, kterou je třeba zaplatit, což činí tuto variantu drahou a nepoužitelnou. Slevy u časových jízdenek jsou naprosto zanedbatelné. Pokud člověk párkrát nejede, pak je úspora veškerá žádná.

Použiju-li auto, dám za benzín 68 korun/den. Další výdaje se dopočítávají těžko. Povinné ručení platíme tak jako tak. Pneumatiky se víc opotřebovávají, součástky jak by smet. Provozní kapaliny je třeba doplňovat častěji, než když auto stojí.

Nicméně, mám-li srovnávat s ušetřenými 45 minutami, není o čem uvažovat.

Parkování = Jediné mínus auta

Z čeho mám občas hlavu v pejru, je parkování.

Kdybych jezdil na osmou, mám prostě smůlu. Musel bych zaparkovat dál od práce a 5 - 10 minut se projít. Pořád bych ale oproti autobusu vyzískal každý den půlhodinu. Kolem sedmé jsem se za úřadem naštěstí vždycky chytil.

Hromadnou dopravou jen z nostalgie a kvůli pohodlnosti

V autobusech se mnou jezdí pořád míň lidí.

Používám spoj, kterým by se měli dopravovat středoškoláci do výuky, pozdějším by nestíhali, předchozí by je vyklopil ve městě o půl sedmé. Ačkoli je obsluhována aglomerace čítající více než 5 000 lidí, študentíky v busu bych obvykle spočítal na prstech ruky. I oni jezdí auty.

Přes všechno výše popsané jezdím většinou autobusem. Podřimuju, odpočívám, možná jsem dokonce rád s lidmi. Navíc mám tenhle druh cestování spojený se zlatými devadesátými lety.

Jak nalákat lidi do hromadné dopravy?

Zelení fašisti navrhují represi vůči automobilistům.

Já navrhuji snížení ceny lístků na polovic a takovou úpravu jízdních řádů, aby bylo cestování oproti autu delší jen o dobu, po kterou nastupují či vystupují pasažéři.

Také Vás zajímá:
Kdo nejvíc prudí na silnicích? Lepiči a zpomalovači
Jak jsem neudal lístek na hromadnou dopravu ZDARMA

Štítky: , ,

Všichni jste líní a neschopní idioti!

Tak lze v kostce shrnout hlavní sdělení těch, kteří v rámci kapitalismu uspěli.

Čtete-li rozhovor se zástupcem tohoto miniaturního vzorku lidí, obvykle se dozvíte, že k penězům, seberealizaci a štěstí vede cesta přes poctivou práci. V doprovodném textu pak je zpovídaný charakterizován jako inteligentní, cílevědomý, charismatický.

Zbytek populace neuspěl, jde totiž (logicky) o jedince tupé, líné, neschopné. Prohráli ve volné soutěži, kterou kapitalismus údajně je. Příležitosti nevyužili.

Kdo je zdravý, ten si může jen a pouze sám za to, jak se má. Každý má svobodnou možnost volby. Neomezuje nás totalitní režim. Kdo chce, může prý cokoli.

Jistě, lze namítnout, že jsou lidé, kteří si zvolili jinou cestu než život s dobrým hmotným zajištěním. Mohou být spokojení. Ale stejně jako u dojičů kapitalismu jde o zanedbatelné procento populace.

Svoboda? To určitě...

Zástupy obyčejných zaměstnanců se svobodně rozhodly k nudné a špatně placené práci.

Nikdo je k ní nenutí.

Ale bohužel nejsou tak skvělí jako prominentní boháči. Pokud si chtějí zajistit alespoň základní životní potřeby, založit rodinu, postarat se o děti, nic jiného než hoblovat jim nezbývá. Do arbeitu musí, jinak by nocovali na ulici.

Před revolucí by neskončili v bezdomoví, ale v chládku. Ovšem bydlení bylo za hubičku a mnoho zaměstnanců práci jen předstíralo. Odpočatí pak vyráželi o víkendech budovat své chaty.

Někdo má, někdo nemá

Dnešní doba je extrémně náročná na zvládací kapacitu.

Kupříkladu já toho moc nezvládám. Vstávám v šest, cesta do práce, šichta, cesta z práce, počochrám něco doma, dám sprchu a najednou je sedm večer. Třináct hodin každý všední den. To je můj strop.

Ti, kdo mají kapacitu větší, si ještě přidávají a vše zvládají.

Bohužel je mnoho lidí s nižší kapacitou. Aby plus minus důstojně přežili, musí se nechat systémem likvidovat. Trpí jejich zdraví, umírají jim vztahy.

Pohádka o jasnovidném dítěti

Aby ve svobodné soutěži v rámci kapitalismu dítě uspělo, musí být jasnovidné a extrémně zodpovědné.

Před koncem základní a střední školy musí (zřejmě za pomoci Boha nebo vesmírné síly) správně odhadnout, kde půjdou za spoustu let rejžovat prachy.

Celou dobu se musí vzorně učit, absolvovat stáže, jet na zkušenou do zahraničí. Vše samozřejmě předpokládá, že tajemná síla zajistila rodiče, kteří vše ufinancují.

Takové dítě pak zkrátka musí uspět. Nebo ne?

Vysoká hodinová mzda = Klíč

Jsou v podstatě dvě cesty, jak z toho ven.

První spočívá v tom, že člověk vlivem šťastných náhod může dělat, co ho baví, a zároveň tím vydělávat rozumné peníze. Ovšem chcete-li spoléhat na kliku, lze doufat také ve výhru ve Sportce nebo souhru okolností, která stojí za zbohatnutím v úvodu článku zmiňované smetánky.

Druhá cesta pak vede přes vysokou hodinovou mzdu a povolání, která jsou dobře placená již staletí. Třeba notář, právník nebo lékařský specialista. K takové kariéře je potřeba děti cílevědomě vést. Vždyť třeba notář si přijde za pár hodin práce na víc peněz, než běžný smrtelník vydělá za celý měsíc.

Kam dál?
Náš postoj k flákačům ukazuje, jak nesnášíme práci
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Štítky: , ,

Náš postoj k flákačům ukazuje, jak nesnášíme práci

Poslední dobou hraje prim nenávist k uprchlíkům.

Ale co se týká porevolučního nenávistného evergreenu, je jím bezesporu záporný postoj k flákačům. Tzv. slušní lidé jsou schopni v rámci internetových i živých diskusí navrhovat pro nemakačenka tresty od odebrání dávek přes pracovní povinnost až po odeslání do plynu.

Bílí dlouhodobě nezaměstnaní se občas dočkají soucitu, ti tmavší jen opovržení.

Co stojí za touto nenávistí?

Bezesporu nejde o nezbytnost něco dělat.

Pokud si lidé položí otázku, co by se stalo, pokud by organizace, v níž pracují, zítra bez náhrady přestala existovat, většina odpoví, že vůbec nic.

Ekonomika ve vyspělých státech je jednou velkou hladovou zdí. Smyslem práce je práce samotná. Cesta je zároveň cílem.

Nabízí se tedy vysvětlení, že jde o závist. Oni do práce nemusí. Já musím. Na druhou stranu, oni mají výrazně nižší životní úroveň a žijí ve výrazně horších podmínkách.

Za komunistů byli zaměstnaní všichni

Tahle věta zaznívá hlavně od dříve narozených.

Když se táži, jestli nynější flákači opravdu každý den 8 hodin pracovali, dočkám se rozpačitého krčení rameny.

Česká koruna nebyla volně směnitelná, fungovalo se podle hesla: My předstíráme, že vás platíme, vy předstíráte, že pracujete.

Přesto, pokud se podíváme kolem sebe, co bylo vybudováno za 40 let vlády komárů (od silnic po paneláky) a srovnáme s 26 lety kapitalismu, vedou komanči. O příčinách možná napíšu jindy.

Koho práce baví, ten nezávidí nemakačenkům

Především díky neschopnosti vlastníků firem a manažerů může říct jen málo Čechů, že je práce baví.

Ti ostatní by měli brát své zaměstnání jako dobrovolnou životní volbu a zároveň by měli respektovat svobodné rozhodnutí těch, kteří pracovat nechtějí.

Také Vás zajímá:
Definitiva pro úředníky? Jen novinářský blábol
Sluníčkáři mezi dělný lid aneb Pravdoláskaři vracejí úder!

Štítky: , ,

Manažeři 1. linie - Šéfové na ně (Bůh ví, proč) kašlou

Manažeři 1. linie jsou pro úspěch každé organizace více než zásadní.

Od šéfa směny v supermarketu přes mistra na dílně fabriky po vedoucí odboru v rámci úřadu jsou to právě oni, kdo převádějí do praxe nařízení z vyšších míst a vedou řadové pracovníky.

Jejich vliv na motivaci zaměstnanců je obrovský. Jsou s nimi v každodenním kontaktu.

Setkávají-li se manažeři 1. linie se zákazníky či veřejností, vytahují obvykle brambory z ohně za své často vědomě nepolapitelné nadřízené.

Za nic nemohou, všechno odserou

Manažeři 1. linie nemohou nic moc ovlivnit.

Netráví desítky hodin měsíčně na schůzích, jsou přímo v terénu.

Často se vůbec nepodílí na výběru svých podřízených. Ten obstarávají vyšší šarže, personální oddělení nebo agentura.

Pak se nebohý manažer první linie musí prát s výkvětem, který mu nesedí lidsky ani pracovně.

Do toho stížnosti nespokojenců a spousta úžasných nápadů od těch shora.

Bez podpory

Ve většině organizací rostou manažeři první linie jako dříví v lese.

Sice pod základním dohledem a za občasných brutálních zásahů, ale bez trvalé podpory.

Obvykle se vyloupnou z řad obyčejných pracovníků, protože dle nadřízených převyšují ostatní. Nikdo příliš nekoumá vztahy v kolektivu ani osobnostní profil vyvolených.

Vzdělávání se poskytuje nahodile, pokyny jsou sdělovány formálním způsobem, výkony jsou tvrdě vyžadovány.

Žádný vděk

Pokud všechno klape, plácají se po ramenou geniální stratégové. Horní patra vedení dostávají tučné odměny.

Dolů se dostane jen tichá ozvěna potlesku.

Když se nedaří, o manažery 1. linie se zastavuje veškeré svinstvo padající shora.

Také Vás zajímá:
UČITELÉ, pokud na to nemáte, dělejte něco jiného
Jak udržet nové zaměstnance

Štítky: , ,

Romský koordinátor: Tady mi pšenka nepokvete

Kolik lidského neštěstí ještě musí nastat, aby se konečně začalo efektivně pomáhat sociálně vyloučeným Romům?

Tuto otázku jsem si kladl, když mě Pardubický kraj nepozval k přijímacímu pohovoru na pozici Koordinátor romských poradců.

Uznávám, v motivačním dopise, který jsem jim poslal jako přílohu k životopisu, jsem hodně provokoval.

Posuďte sami, zda byl ostřejší tón oprávněný.

Dopis Pardubickému kraji

Ukončete čtení, pokud se chcete dál kamarádsky plácat po ramenou a chválit, jak děláte práci se sociálně vyloučenými Romy dobře.

Neděláte ji (stejně jako další kraje) dobře.

Jediné, co se v posledních letech beze sporu "podařilo", bylo, že jste proti Romům ještě více poštvali většinovou společnost.

V roce 1999 nebyl zákon o sociálních službách a jen velmi málo lidí mělo vysokoškolské vzdělání v sociální práci. Soužití s Romy pokládalo za špatné 66 % obyvatel ČR.

V roce 2013, kdy se problematice věnují tisíce vzdělaných specialistů, pokládá soužití s Romy za špatné 87 % lidí. (zdroj čísel: CVVM)

Asi nemusím vyjmenovávat oblasti, ve kterých nedošlo k žádnému posunu.

Co s tím?

Je potřeba jasně říci, že primárním cílem všech služeb zaměřených na Romy musí být změna chování.

Jak toho dosáhnout?

Především je naprosto nezbytné zapojit lidi přímo z romské komunity. Když jsem pracoval v brněnském DROMu, vedl jsem 12 pracovnic, které poskytovaly sociální služby přímo v terénu. 9 z nich bylo romské národnosti, pocházely ze sociálně vyloučených lokalit.

Nároky na vzdělávání a vedení tohoto týmu byly samozřejmě oproti práci s vysokoškoláky extrémní.

Ale měli jsme jasně kvantifikovatelné výsledky, pomáhali jsme konkrétním lidem.

Problematikou sociálně vyloučených Romů se dlouhodobě zabývám také ve svém volném čase. Přikládám 2 texty, které jsem na toto téma v minulosti publikoval:
Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem
Proč pobírají někteří Romové vysoké sociální dávky

Chcete-li udělat kus poctivé práce, těším se na setkání u přijímacího pohovoru.

Chcete-li si dál užívat přátelskou atmosféru s lidmi, kteří se znají a jsou na jedné vlně, nezvěte mě.

Štítky: , , ,

UČITELÉ, pokud na to nemáte, dělejte něco jiného

Učitelé jsou na to sami.

Dřív je podporovala školská soustava, která uměla velice efektivně motivovat ke studiu a vynucovat žádoucí chování. Od malého žáčka každý věděl, že kdo se nebude dobře učit, ten nezíská atraktivní místo v dalším stupni vzdělávání. Každý věděl, že snížená známka z chování nebo vyloučení ze školy je stigmatem na (s trochou nadsázky) celý život.

Učitel, pokud se dostal do úzkých, měl velkou moc.

Dnes tyto páky chybí.

Nebudu se dlouze zamýšlet, zda bohužel nebo naštěstí.

Faktem je, že přirozeně vznikl filtr, který velice zřetelně odděluje dobré a špatné učitele.

Učitelé totálně nezvládající své povolání už v oboru nepracují. Doba komických postaviček bez potřebné kvalifikace odezněla.

Standard ale přestal novým nárokům stačit.

Stále víc slušných učitelů se hroutí. Nerozumějí žákům či studentům, bojí se jich. Nevědí, jak na ně.

Pár procent lidí obdařených přirozenou autoritou to má snažší.

Ostatní musí, aby uspěli, vhodně zkombinovat dva klíčové faktory:

1) Být (alespoň lokálně) respektovaným odborníkem na oblast, kterou učí

Jste-li opravdu dobří, publikum to pozná a zamiluje si vás.

To platí u divadla, v pop music i ve školství.

2) Naštudovat dětičky

Pokud svoje ovečky nezvládáte, položte si otázku: Kolik času jsem věnoval(-a) pegadogice, psychologii a sociologii?

Porovnejte s tím, kolik jste strávil(-a) biflováním své specializace.

Snad nemusím více rozebírat a mohu vynechat otřepaná přísloví jako Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Kdo na to nemá, ať to nedělá!

Lidé, kteří nemají na svou práci, jsou prokletím dneška.

Nestíhají, zanedbávají rodinu, jsou nešťastní, každý den trpí.

Řešení je jednoduché. Stačí malé zastavení (učitelům se teď nabízejí prázdniny) a popřemýšlení, zda pomůže dovzdělání nebo zda je nutné změnit rajón.

Nepružný trh práce s armádou nezaměstnaných k razantním krokům příliš nevybízí.

Ale žijete jenom jednou. Žáci a studenti také.

Kam dál?
Vzpomínka na studium v Kunovicích u Kratochvíla

Štítky: , ,

Eli Ginzberg: Vývojově-psychologická teorie volby povolání

Před nějakou dobou jsem se tady na blogu zabývala volbou profesní kariéry. Dnes bych se chtěla k této problematice krátce vrátit, podívat se do historie a poreferovat o začátcích vývojově-psychologické teorie volby povolání.

Mezi průkopníky vývojově-psychologické teorie volby povolání patřil kolem poloviny 20. století psycholog Eli Ginzberg, který spolupracoval se sociologem S. W. Ginzburgem, ekonomem S. Axelrodem a psychiatrem, J. L. Hermem.

Základní poznatky o volbě povolání


- Volba není jednorázový akt a rozhodnutí, ale je to ireverzibilní – nenávratný proces,
- rozhodnutí, která následují po první volbě povolání, jsou sérií kompromisů mezi přáními, schopnostmi, zájmy a možnostmi jedince,
- nenávratnost je zdůvodněna tím, že finanční a časové investice v pozdějších fázích volby povolání jsou tak velké, že za normálních okolností není možné původní volbu změnit.

Proměnné, které jsou dle Ginzberga pro volbu povolání zásadní

a) Faktor reality – jedinec musí pod tlakem reality dospět k nějakému rozhodnutí,
b) faktor učení – ovlivňuje vzdělávací proces, který svou kvantitou a kvalitou působí na rozsah a typ rozhodování,
c) emocionální faktory – hrají roli v odpovědích jedince na tlak prostředí,
d) faktory osobních hodnot – různé hodnoty se manifestují v různých povoláních.

Ginzberg a spolupracovníci rozlišují následující stádia vývoje přístupu k volbě povolání

1) Období volby ve fantazii

- rané dětství – 10-11 let,
- děti se ještě dostatečně neorientují v realitě, uvažují a rozhodují se impulzivně na základě přání, mají představu, že mohou dělat jakékoli povolání.

2) Období pokusné problémové volby

- zájmová fáze (11.-12. rok) – děti rozlišují zajímavé – oblíbené a nezajímavé – neoblíbené činnosti,
- orientace na schopnosti (13.-14. rok) – přibývá kritérium schopností,
- orientace na hodnoty (15.-16. rok).

3) Období realistické volby (od 17.-18. roku)

- explorace – hledání a první pokusy v rámci zvoleného povolání, jedinec realisticky využívá zpětnou vazbu, kterou dostává od svého okolí,
- krystalizace – stabilnější volba, člověk objevil přijal určitý vzor povolání,
- specifikace – završení procesu volby, volba profesní specializace a postavení v profesi.

Kam dál?

Kariéra: Volba povolání a její zapeklitost

Psycholog a psychoterapie v Pardubicích

Použitá literatura:
KOŠČO, J., (1987). Poradenská psychológia. Bratislava : SPN.

Štítky: ,

Kariéra: Co může pomoci při výběru

...aneb ozvěny konference Poradenské dny 2009.

V jednom z předchozích článků o volbě povolání jsem nastínila některé věci, které mohou člověku opouštějícímu základní, příp. střední školu pomoci při rozhodování o tom, kterým směrem se profesně vydá. Dnes bych tento článek ráda doplnila o to, co jsem se dozvěděla na mezinárodní konferenci Poradenské dny, která proběhla 23.-25.9. 2009 ve Žďáru nad Sázavou.

www.infoabsolvent.cz

Tím hlavním, co bych chtěla zmínit, je portál www.infoabsolvent.cz, který je financován ze státních a také evropských peněz. Na konferenci o něm hovořila ředitelka NÚOV PhDr. Helena Úlovcová. A musím říct, že před tímto projektem je třeba smeknout. Integruje snad všechny informace, které hledající může potřebovat. Abych Vás trochu nalákala, pokusím se jej stručně popsat. Stránky jsou členěny do několika sekcí: 1. Volba škol a oboru vzdělání, 2. Absolventi škol a trh práce, 3. Průvodce volbou povolání, 4. Problémy při studiu.

V sekci Volba škol a oboru vzdělání máte přístup k základním informacím o všech školách v ČR a oborům, které nabízejí. Vyhledávat můžete podle různých kritérií - podle oboru, podle zvoleného povolání, podle školy. Zadat můžete také formu studia (denní, večerní, dálkové, distanční) či omezit výběr podle zdravotního postižení nebo typu školy (veřejná, soukromá, církevní, vojenská...). Tzv. Karta oboru Vám poskytne důležité informace, které byste při rozhodování měli znát a brát v úvahu. Zjistíte, kde daný obor můžete studovat a dostat se můžete např. i k učebním plánům oboru nebo k informacím o nezaměstnanosti absolventů oboru. Podobně Karta školy přináší cenné a konkrétní údaje - kromě kontaktů na školu např. také to, jaké se na škole vyučují jazyky, zda je dostupné ubytování či stravování, zda organizuje výměnné studijní pobyty, jak je na škole dostupný Internet apod. . Samozřejmě nechybí ani plán počtu přijímaných uchazečů nebo informace o přijímacích zkouškách či možnosti integrace studentů se specifickými vzdělávacími potřebami. Skvělá je také aktualizovanost stránek: již teď jsou v databázi dostupné údaje pro rok 2010/2011!

Sekce Absolventi škol a trh práce poskytuje různé statistiky a další věci týkající se uplatnění absolventů. Zjistíte zde např. také, jakých kompetencí si zaměstnavatelé cení, jaké jsou jejich požadavky na nové pracovníky nebo jaké je finanční ohodnocení té které kvalifikace.

Sekce Průvodce světem povolání je nádherně interaktivní. Obsahuje set nahrávek z konkrétních pracovních prostředí, které popisují jednotlivé pracovní činnosti. Krátkými filmy provázejí diváka 2 teenageři: chlapec a dívka, kteří upozorňují na podstatné znaky profese a na to, co by měl hledající zvažovat. Po shlédnutí nahrávky se před Vámi objeví také několik otázek, které Vás vedou k zamyšlení nad tím, zda by pro vás daný směr byl skutečně vhodný.

Poslední sekce s názvem Problémy při studiu je zde především pro studenty, kteří si svůj obor vybrali špatně, hrozí jim vyloučení ze školy apod. . Naleznete zde příručku, která Vám může pomoci k efektivnějšímu učení a dále Vás opětovně navede na možnosti volby povolání.

A jakou má www.infoabsolvent.cz slabinu? Po malé anketce uskutečněné mezi mými přáteli se mi zdá být málo známý. Potřeboval by nějakou tu investici do své vlastní propagace. I proto se snažím alespoň svou malou troškou tady na blogu přispět do mlýna. :-)

Informační a poradenská střediska na úřadech práce (IPS)

Na základě toho, co jsem se dozvěděla, bych ráda krátce doplnila informace také o činnosti úřadů práce v této oblasti. Tzv. IPSky existují při všech úřadech práce v ČR. Vznikaly u nás v letech 1994 - 1996 a to hlavně podle německého vzoru s integrací některých britských nebo francouzských prvků. Disponují videoklipy povolání, profesiogramy, databází škol - a to všech ZŠ, SŠ, VŠ v ČR a i některých evropských. Skvělé je časté obnovování databáze, pracovníci tak mají přehled i o tom, kolik je kde aktuálně volných míst. IPS se zaměřují především na žáky ZŠ při tzv. "první volbě", kterým poskytují skupinové poradenství.

Spoluorganizují také různé trhy a veletrhy vzdělávacích příležitostí a některé z nich vydávají i bulletiny s informacemi o vývoji trhu práce v dané lokalitě. Spolupracují s výchovnými poradci, zaměstnavateli i personalisty. Jejich konkrétní činnosti se však úřad od úřadu liší a rozsah kariérového poradenství je závislý na řediteli zařízení, který rozhoduje, na které zákonem přesně nestanovené aktivity (a že těch stanovených je zřejmě mnoho) půjdou finanční i lidské zdroje.

Zdroje:
Konference Poradenské dny 2009:
vystoupení PhDr. Heleny Úlovcové a PhDr. Jiřího Krále.

Komiks Vesnička - Maričina smůla.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem

Včera mě v knize Profesní vývoj v dětství a adolescenci (originálně Career development in childhood and adolescence), jejímiž editory jsou Vladimir B. Skorikov a Wandy Patton, zaujala kapitola o přechodu japonských středoškoláků, kteří ve studiu dále nepokračují na univerzitě, do pracovního života. Japonský systém se od toho našeho totiž výrazně liší. Je to samozřejmě podmíněno dlouhodobými kulturními rozdíly a je jasné, že je jako celek nepřenositelný jinam. Přesto mi ale připadá v některých svých bodech inspirativní a svedl mě k sepsání následujícího krátkého textu.

Všichni zhruba víme, jak přechody škola - zaměstnání vypadají u nás. Ve zkratce jde o zprostředkování prvního zaměstnání přes známé, úřad práce, pracovní agenturu nebo nějaký druh inzerce. Je to pro nás úplně přirozené a možná si stěží dovedeme představit, že někde jinde to může vypadat jinak.

Na návštěvu do Japonska

Japonské školství má stupně rozdělené následovně: 6 let základní školy, 3 roky povinné nižší střední školy, 3 roky (již volitelné) vyšší střední školy a následně možnost univerzitního vzdělávání. Autor kapitoly Kaori H. Okano se ve svém textu zabývá mladými lidmi, kteří do práce odcházejí po absolvování vyšší střední školy (na tu v Japonsku nastupuje cca 95% dětí), tedy zhruba ve věku 18 let.

Škola jako zprostředkovatel


V Japonsku funguje tzv. school-based job referral system, tedy systém doporučování vhodných pracovních míst přímo konkrétním studentům. Školy si jako svůj cíl stanoví sehnat místo pro každého svého absolventa. Škola tedy spolupracuje s organizacemi, které nabízejí pracovní místa. Ty předem poskytnou seznamy pracovních pozic, jež budou v příštím roce chtít obsadit a to společně s přesně specifikovanými požadavky na schopnosti a dovednosti budoucího pracovníka. Studenti ve škole dostanou seznamy k dispozici a mají za úkol vybrat si několik pozic, které pro sebe považují za vhodné, přičemž zohledňují kritéria jako své schopnosti, zájmy, lokaci zaměstnání, velikost firmy a podobně. Mají možnost také získat informace o tom, jací absolventi do daných firem v minulosti nastupovali a jak se jim tam dařilo.

Kdo vyhraje?

Samozřejmě je o některé pozice vyšší zájem než o jiné a tudíž vzniká přetlak. O tom, který ze studentů v boji o takové místo zvítězí, rozhodují učitelé, kteří zohledňují jak výkony studentů v jednotlivých předmětech, tak jejich zapojení do dalších aktivit (práce ve školní samosprávě, sport apod.). Učitelé se studenty jejich volby také podrobně rozebírají, upozorňují je na úskalí a přednosti jednotlivých nabídek, hledají kompromisy, nabízejí realističtější pohled na schopnosti studentů a celkově jsou jim v tomto směru k dispozici.

Jaké jsou výhody takového systému?

Firmy získávají mladé posily podle svých předem přesně definovaných požadavků, což jim může být přínosem tvrdém boji v rámci volného trhu. Mladí nezkušení pracovníci jsou na druhou stranu uchráněni před soutěžením se staršími a již zkušenými kolegy. Škola jim poskytuje relevantní informace i zázemí k zásadnímu kariérnímu rozhodnutí a mají v podstatě garantováno, že se nestanou nezaměstnanými.

A kde jsou nevýhody?

Na první pohled celý načrtnutý způsob zaměstnávání mladých může působit pohodlně, ale má i řadu nevýhod. Jednou z nich je nemožnost prožít si nějaké období "zkoušení" nebo "pokusu a omylu" ze strany studentů. Další je rigidita japonského pracovního trhu založená na japonské mentalitě. Studenti, kteří jsou s přidělenými pozicemi nespokojeni, nemají moc možností co dělat. Opustit pracovní místo se totiž v Japonsku rovná překročení sociálních norem, a tak mnozí raději setrvávají na pozici, kde se spokojeni necítí a snaží se nějak přizpůsobit.

Jak je možné, že to celé funguje?

Vysvětlení by mohlo tkvít v tom, že (jak tvrdí český konzulát v Tokyu) pro japonskou ekonomiku je stále charakteristický značný vliv vlády a státních orgánů na řízení ekonomiky a významný podíl státních zakázek. Tradiční společenské přístupy a způsoby se promítají do metod výroby i řízení a tudíž je výše zmíněná systematičnost přidělování pozic proveditelná.

Proč u nás školy s nikým nekooperují?

Výše zmíněný japonský systém je velmi specifický a je jasné, že v dané míře nemůže fungovat nikde mimo japonskou společnost. Na západě i u nás už jen z toho důvodu, jaký důraz klademe na individualitu a svobodu. Nechápu ale, proč bychom si z toho nemohli vzít aspoň něco. Už roky tvrdím, že školy by se měly více snažit reagovat na poptávku po jednotlivých profesích na trhu práce a že by stát měl mluvit do toho, jaké obory se otvírají. Spolupráce s firmami by k tomu byla velmi vhodným doplňkem. Šetřilo by to peníze na rekvalifikace stejně jako nervy absolventů. Mladí lidé se totiž o své budoucí střední škole často rozhodují na základě neúplných informací a perspektiva třeba 4 let (v případě SOŠ) je pro ně dost vzdálená na to, aby již v 15ti mysleli na své budoucí uplatnění. A pak se někdy diví...

Přečtěte si také článek o personálním marketingu a výhodách spolupráce firem se školami.

Zdroje:
Kaori H. Okano: Career adaptability: transition from school to work in non-college bound adolescenst in Japan; z knihy Career development in childhood and adolescence
http://209.85.129.132/search?q=cache:DRsY-0g5KHQJ:kdf.mff.cuni.cz/vyuka/pedagogika/semin_prace/ls2005/japonsko-prezentace.ppt+japonsk%C3%BD+vzd%C4%9Bl%C3%A1vac%C3%AD+syst%C3%A9m&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=cz
http://www.mzv.cz/tokyo/cz/obchod_a_ekonomika/index.html

Komiks Vesnička - Rudolfova rodinná historie.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: , ,

Kariéra: Volba povolání a její zapeklitost

Ve svém minulém článku jsem zmínila některé trendy, které hrají roli v současném vzdělávacím systému a na pracovním trhu. V tom dnešním bych chtěla poukázat na jeden z jejich důsledků, a to komplikovanost volby správné vzdělávací a profesní orientace.

Les pracovních pozic je složitý a není zrovna jednoduché se v něm vyznat. Stále se zvyšující požadavky na uchazeče o pracovní místa - např. dnes snad již kultovní flexibilita, znalost jazyků, odolnost vůči stresu, vysoké pracovní nasazení, praxe, stáže apod. vytvářejí na uchazeče o zaměstnání zároveň velký tlak. Včasná volba optimální profesní cesty - a tedy i té vzdělávací - je proto velmi důležitá. A to nejen pro daného jednotlivce, ale potažmo i pro celou společnost, která potřebuje mít správné lidi na správných místech a také je pro ni neefektivní investovat do vzdělávání, které nakonec ke kýženému cíli nepovede.

Plánování kariéry však není zrovna snadné. Mladým lidem totiž často chybí informace, které by jim pomohly kvalitně se zorientovat v tom, co by vlastně chtěli a také dokázali dělat. Spojíme-li to s jistou nezkušeností s rozhodováním jako takovým, objevují se nám obrysy problému, který řeší leckterý -náctiletý. Zvláště rozhodnutí, kterou školu zvolit po absolvování ZŠ, může být zlomové a je třeba mu věnovat náležitou pozornost. Pojďme se nyní podívat na to, kdo a co ve stávajícím systému může s rozhodováním pomoci.

Poradny a psychologové

Tradiční institucí, která je zájemci schopná poskytnout profesní poradenství, jsou pedagogicko-psychologické poradny. Psychologové v nich studentovi administrují řadu testů - většinou nějaký strukturální test inteligence, dotazník zájmů a osobnostní dotazník. Na jejich základě pak vypracují profil, který odpovídá uchazečově nadání, preferencím a povahovým vlastnostem. Ideální by byla následná širší diskuse s daným adolescentem, časový pres ji ale bohužel v některých případech může dost zkrátit. (Poradny bývají dost vytížené.) Profesní poradenství může zajišťovat také školní psycholog (má-li ho daná škola). Jeho výhodou je možnost častějšího, delšího i opakovaného kontaktu s daným dospívajícím.

Základní školy a jejich příspěvek

V rámci zlepšování služeb poskytovaných základními školami se objevuje také pozice tzv. kariérového poradce. Jedná se o speciálně vyškoleného učitele, který by se dané problematice měl věnovat a měl by umět kvalifikovaně poradit. Zajišťuje také administrativní úkony spojené s přihláškami žáků na SŠ. Doplňkem výuky na ZŠ bývala už za mých školních let návštěva úřadu práce, kde bylo možné klást mnohé otázky a získat na ně informovanou odpověď. V rámci nových školních vzdělávacích programů, se ve výuce má odrazit také vzdělávací oblast Člověk a svět práce, případně přímo předmět Volba povolání, které by měly dospívajícím zprostředkovat jak informace o nich samotných ve smyslu sebepoznávání, tak o pracovním trhu a možnostech dalšího vzdělávání. To, jak přesně to kde funguje, je ovšem samozřejmě záležitostí konkrétní školy.

Nelze opomenout ani Internet

Přiznám se, že jsem byla velmi příjemně překvapená také možnostmi, které člověku uvažujícímu o volbě povolání poskytuje Internet. Konkrétně bych chtěla vyzdvihnout portál occupationsguide.cz, který nabízí program s názvem Průvodce světem povolání. Přímo v internetovém prostředí si můžete udělat dotazník týkající se zájmů i dotazník zaměřený na dovednosti. Z každého získáte seznam 40 pro vás nejvhodnějších pozic spolu se specifikací stupně potřebného vzdělání. Portál je přehledný a může být užitečný nejen lidem, kteří se pro povolání teprve rozhodují, ale i absolventům a nezaměstnaným. Velmi vhodným pomocníkem může být také portál istp.cz - Integrovaný systém typových pozic, který obsahuje informace o jednotlivých profesích, potřebných kurzech, rekvalifikacích a podobně. Zjistit zde můžete také např. to, jak se pohybuje finanční ohodnocení různých profesí v různých regionech nebo to nakolik časté jsou inzeráty na danou profesi na úřadech práce v jednotlivých lokalitách.

Co tomu chybí?

Dle mého skromného názoru by bylo dobré rozšířit možnosti exkurzí žáků do různých provozů či firem. Profesi učitele si na základě vlastní zkušenosti se školou z "druhé strany barikády" dovede víceméně představit každý. Profesi lékaře, zdravotní sestry, pošťačky, květinářky, prodavačky, trafikanta a ostatních povolání, s nimiž se běžně setkáváme, vcelku také. Ale kdo má vědět, co dělá třeba galvanizér? Nebo jaké jsou možnosti práce ve vodohospodářství? Je jasné, že nelze každou třídu vzít všude, ale rozhodně je moc fine rozšiřovat a prohlubovat vědomosti dětí o možnostech práce všemi možnými způsoby. Větší diskuse v rámci jednotlivých tříd a rodin by také nemusela být na škodu. Konkrétně informovanost, ochota a otevřenost rodičů mohou být pro jejich děti velkým zdrojem. Jedná se o natolik závažné téma, že bych se skutečně přimlouvala za to, aby se mu věnoval čas. Vhodným doplňkem pro rozhodování může být například i mapování historie povolání různých členů rodiny, rozhovory i se širším příbuzenstvem či přáteli rodičů o tom, co dělají, co je pro to potřeba, jak jsou spokojení apod. .

A jak jsou na tom maturanti?

Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem se rozhodovala já, ráda bych zalobbovala také za větší důraz na volbu dalšího vzdělávání i pracovního uplatnění na gymnáziích, případně i ostatních středních školách. Právě gymnázia jsou dle mé zkušenosti často útočištěm "nerozhodnutých", kteří pak ve čtvrtém ročníku překotně mění svoje preference a v únoru před posíláním přihlášek nad učitelskými novinami bez nějaké systematičtější přípravy tipují, která vysoká škola by je tak mohla bavit. Tento segment je rizikový z toho důvodu, že špatná volba může znamenat nespokojenost a následně nový zápis na jiný obor příští rok - člověk tak ztratí zcela zbytečně rok a společnost peníze za jeho nikterak prospěšný roční pobyt na škole. Ostatně, kvůli omezení těchto negativních efektů máme dnes systém 3+1, 2+1, případně 5+1. To znamená, že stát je ochoten člověku delší studium bezplatně tolerovat maximálně 1 rok na každém stupni VŠ (bakalář, navazující magisterské/inženýrské, dlouhý magisterský program). Myslím si ale, že by toto ze svého charakteru restriktivní (leč potřebné) opatření bylo vhodné doplnit také kvalitní prevencí. Ta by mohla spočívat v nějaké hodinové dotaci předmětu typu "volba povolání" a to ať už v povinné nebo volitelné formě. Profesní poradenství by také bylo třeba podpořit angažováním kariérních poradců či školních psychologů /alespoň v nějaké externí formě spolupráce/. Velmi dobré by pro řadu těch nejvíce nerozhodných bylo také absolvování nějakého intenzivního kurzu zaměřeného na sebepoznávání, mapování svých dovedností, potenciálu, práci na rozhodování a také na podrobnější informace o případných zvažovaných alternativách.

Vím, že v rámci našich podmínek to zní jako velká nadstavba a málem sci-fi, ale věřím, že by se to velice vyplatilo. Vždyť v práci (bohužel) trávíme během aktivního pracovního života víc času než s našimi blízkými. A také to, co nám dobře jde a třeba nás to i baví, děláme lépe než to, co ne. Vhodný a včasný výběr je důležitý také pro formování budoucí profesní identity.

Kam dál?
Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem

Komiks Vesnička - S rodiči je někdy kříž.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: , ,

Volba kariéry dříve a dnes

Nějakou práci musí člověk vykonávat, co je svět světem. Ruku v ruce s ostatními společenskými a historickými změnami se ale proměňuje charakter této práce, její podmínky, ohodnocení i důraz, který na ni člověk sám klade. Za dávných a dávných časů lovců a sběračů či prvních zemědělců se práce, kterou člověk dělal, zcela překrývala s jeho snahou přežít, tzn. sehnat jídlo a zajistit si přístřešek. V dnešní době je ale situace o mnoho jiná. Skrze starověké, středověké i novověké státy jsme se dostali do období výrazné specializace, nárůstu na trhu práce požadovaných kompetencí a celoživotního vzdělávání. Pojďme se nyní podívat do moderní historie a současnosti na trendy, které se v různých časových obdobích objevily a na to, co to znamená pro nás jako lidi žijící na počátku 21. století.

"Kdybych se narodil před sto léty...

...byl bych vazačem knih. U Prohazků dělal bych od pěti do pěti a sedm zlatek za to bral bych." To je citát z textu písničky Jaromíra Nohavici Těšínská. Inu, před sto léty, za časů starého mocnářství, ve zcela jasně uspořádané a dá se říct "rozkastované" společnosti bychom každý měli svou cestu z velké části danou a jasnou, nějaké svobodné úvahy o ní by pro nás vůbec neexistovaly. U mužů by se výrazně odvíjela od společenského zařazení jejich rodičů (a jejich možnosti poskytnout potomkovi vzdělání), u žen v daleko větší míře než dnes podle práce manžela, mateřských povinností a nutnosti zajistit chod domácnosti, což bylo vzhledem k úrovni tehdejších technických prostředků mnohem obtížnější, než jak to známe ze současnosti. Velký vliv na pracovní zařazení podstatné části společnosti měla také průmyslová revoluce a urbanizace.

Ta naše první republika

Podhodnocené dělnické profese a majetné továrníky známe také z doby první republiky. Ozvěny této společenské situace najdeme i v soudobé literatuře. Ve dvacátých letech v salónech kávu popíjeli levicoví intelektuálové a komunistické myšlenky zcela přesvědčeně a zároveň z dnešního úhlu pohledu naivně vedly ruku mnoha spisovatelů. To korespondovalo i s pozdější velkou hospodářskou krizí a z ní vyplývajícími existenčními problémy mnoha lidí. Úvahy o tom, kterým směrem se profesně profilovat, byly spíše pro majetné a ti si pak také mohli vybírat, i když ze zištých důvodů bylo velmi výhodné pokračovat v rodinném byznysu, ať už to bylo právo nebo třeba zemědělství. Ve vzdělávacím systému příliš bariér nebylo. Po složení maturity jste se na vysokou školu prostě a jednoduše zapsali.

Ale pojďme dál

Přes druhou světovou válku, která s sebou kromě mnoha miliónů osobních tragédií přinesla i vyšší potřebu zaměstnanosti žen, můžeme přeskočit do padesátých let, tedy období cca před padesáti lety. Co nacházíme? Opětovnou nesvobodu, tentokrát však danou praktikami vládnoucí strany a jejím omezujícím přístupem ke vzdělání. Mnoho lidí si ještě vzpomene na nutnost uvádět povolání rodičů v rámci přihlášek na různé typy škol nebo na to, jak velkou moc měla v ruce základní škola, která svým absolventům psala doporučení týkající se toho, na který obor mohou nastoupit a jak jsou pro něj vhodní. O možnostech studovat vysoké školy ani nemluvím. Na druhou stranu ten, kdo vystudoval (a nedělal žádnou "neplechu" související s nějakými disidentskými či podobnými věcmi), se mohl těšit na relativní klid. Po škole umístěnka, žádný velký důraz na efektivitu práce a nepříliš se lišící platy pro všechny. Profesní zaměření zde tedy bylo průsečíkem tlaků státu a individuálních zvláštností, schopností a potřeb (samozřejmě ovlivněných rodinou).

Transformační 90. léta

Přijímací řízení se očistila od výše uvedených tlaků (i když ne zcela od korupce založené na známostech a všimném), prodloužila se základní školní docházka na 9 let, rozšířily možnosti studia na středních i vysokých školách. Kapacity vysokých škol ale stále zcela neodpovídaly poptávce, a proto "dostat se na výšku" byl docela výkon, mladí lidé za to byli šťastní. Zvlášť pokud se jim povedlo dostat skutečně přesně na ten obor, který si vysnili. Volba byla svobodná, omezená hlavně znalostmi, intelektem a zájmy (stejně jako teď). Standardem byla souvislá pětiletá studia a říkalo se, že ten, kdo má vysokou, má vystaráno. Vzhledem ke společenské poptávce po různých službách, dírám v zákonech, celkovém společenském a ekonomickém chaosu bylo taky poměrně snadné začít s podnikáním a na pracovním trhu se etablovat tudy.

...a dnešek

Počty studentů přijímaných na vysoké školy rostou, a to z velké části u oborů, které tisícům a tisícům svým absolventům nemohou uplatnění poskytnout ani náhodou (viz. politologie, mezinárodní vztahy, historie aj. ...). Obory se štěpí na podbory a pod vlajkou užší a užší specializace existují už i věci typu "sdružená uměnovědná studia" nebo "muzeologie". "Dostat se na výšku" už rozhodně takový výkon není, i když poptávka nabídku ještě pořád převyšuje.

Studia se u většiny oborů začala dělit na bakalářská a navazující (magisterká či inženýrská) a mít bakaláře je dnes zhruba tím, co dříve znamenalo mít maturitu. Mít ho musí např. zdravotní sestry nebo učitelky v MŠ.

Dalším trendem je čím dál častější cestování mladých lidí do zahraničí na různé stáže či studijní pobyty, čímž si studium a "mládí" prodlužují, a také studium více oborů nebo více vysokých škol. Časté je také "přetáhnutí" studia o půl roku či rok nebo studium "dalšího bakaláře" po bakaláři prvním či studium bakaláře po VOŠce.

Svět dnešního studia je světem miliónů certifikátů, stáží, jazykového vzdělávání, postgraduálního vzdělávání, výcviků v různých dovednostech, výměnných pobytů, doplňkového kombinovaného studia... Věcí, které stojí energii, čas a peníze a které se dříve rozhodně tak výrazně neprosazovaly.

Absolventi se snaží co nejlépe se vyzbrojit pro vstup na trh práce. Už jen o jednu starší generace nechápe, že sehnat dnes dlouhodobou práci u jednoho zaměstnavatele se stává téměř nenaplnitelným snem. Všude bují jen časově omezené projekty, práce na jiný než celý pracovní úvazek a podobné praktiky. Navíc se snižují stavy kvůli údajné krizi. Danou situací vynucené změny míst berou starší lidé jako "fluktuaci", která pro ně má velmi negativní přídech. Jenže požadavkem (či spíše už standardem) je dnes flexibilita, adaptabilita, proaktivní přístup a celoživotní vzdělávání. Úplné změny oboru také nejsou výjimkou a budeme-li pokračovat stejným směrem jako doteď (tedy sbližovat se západem a USA), budou standardem, neboť tam se mění směřování kariéry třeba třikrát za život.

Závěrem

Tak si říkám, jestli by nebylo nejlepší vrátit se k předávání řemesla z otce na syna. Známosti v oboru (které jsou pro získání místa potřebné) by tak alespoň byly zajištěny a další generace by se pak mohly chlubit tradicí a kontinuitou. Protože ačkoli je dneska vlastně úplná svoboda co se týče volby školy, po jejím absolvování můžete tvrdě narazit, protože holt např. práva u vás v rodině nikdy nikdo nedělal. Tolik jen moje závěrečná skepse. Nechci říct, že dnešní systém je úplně špatný. Ale svými takřka nekonečnými požadavky nám zbytečně ruinuje rodinný a osobní život a to mě na něm štve. Kdyby mocní nebyli tak hrabiví, nemuselo by se všechno neustále zefektivňovat a zeštíhlovat. Lidem by bylo dle mého mínění lépe. Sice možná trošku nižší standard, na druhou stranu ale čas na to prostě žít...
Komiks Vesnička - Emil si volí povolání.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,