Volba kariéry dříve a dnes

Nějakou práci musí člověk vykonávat, co je svět světem. Ruku v ruce s ostatními společenskými a historickými změnami se ale proměňuje charakter této práce, její podmínky, ohodnocení i důraz, který na ni člověk sám klade. Za dávných a dávných časů lovců a sběračů či prvních zemědělců se práce, kterou člověk dělal, zcela překrývala s jeho snahou přežít, tzn. sehnat jídlo a zajistit si přístřešek. V dnešní době je ale situace o mnoho jiná. Skrze starověké, středověké i novověké státy jsme se dostali do období výrazné specializace, nárůstu na trhu práce požadovaných kompetencí a celoživotního vzdělávání. Pojďme se nyní podívat do moderní historie a současnosti na trendy, které se v různých časových obdobích objevily a na to, co to znamená pro nás jako lidi žijící na počátku 21. století.

"Kdybych se narodil před sto léty...

...byl bych vazačem knih. U Prohazků dělal bych od pěti do pěti a sedm zlatek za to bral bych." To je citát z textu písničky Jaromíra Nohavici Těšínská. Inu, před sto léty, za časů starého mocnářství, ve zcela jasně uspořádané a dá se říct "rozkastované" společnosti bychom každý měli svou cestu z velké části danou a jasnou, nějaké svobodné úvahy o ní by pro nás vůbec neexistovaly. U mužů by se výrazně odvíjela od společenského zařazení jejich rodičů (a jejich možnosti poskytnout potomkovi vzdělání), u žen v daleko větší míře než dnes podle práce manžela, mateřských povinností a nutnosti zajistit chod domácnosti, což bylo vzhledem k úrovni tehdejších technických prostředků mnohem obtížnější, než jak to známe ze současnosti. Velký vliv na pracovní zařazení podstatné části společnosti měla také průmyslová revoluce a urbanizace.

Ta naše první republika

Podhodnocené dělnické profese a majetné továrníky známe také z doby první republiky. Ozvěny této společenské situace najdeme i v soudobé literatuře. Ve dvacátých letech v salónech kávu popíjeli levicoví intelektuálové a komunistické myšlenky zcela přesvědčeně a zároveň z dnešního úhlu pohledu naivně vedly ruku mnoha spisovatelů. To korespondovalo i s pozdější velkou hospodářskou krizí a z ní vyplývajícími existenčními problémy mnoha lidí. Úvahy o tom, kterým směrem se profesně profilovat, byly spíše pro majetné a ti si pak také mohli vybírat, i když ze zištých důvodů bylo velmi výhodné pokračovat v rodinném byznysu, ať už to bylo právo nebo třeba zemědělství. Ve vzdělávacím systému příliš bariér nebylo. Po složení maturity jste se na vysokou školu prostě a jednoduše zapsali.

Ale pojďme dál

Přes druhou světovou válku, která s sebou kromě mnoha miliónů osobních tragédií přinesla i vyšší potřebu zaměstnanosti žen, můžeme přeskočit do padesátých let, tedy období cca před padesáti lety. Co nacházíme? Opětovnou nesvobodu, tentokrát však danou praktikami vládnoucí strany a jejím omezujícím přístupem ke vzdělání. Mnoho lidí si ještě vzpomene na nutnost uvádět povolání rodičů v rámci přihlášek na různé typy škol nebo na to, jak velkou moc měla v ruce základní škola, která svým absolventům psala doporučení týkající se toho, na který obor mohou nastoupit a jak jsou pro něj vhodní. O možnostech studovat vysoké školy ani nemluvím. Na druhou stranu ten, kdo vystudoval (a nedělal žádnou "neplechu" související s nějakými disidentskými či podobnými věcmi), se mohl těšit na relativní klid. Po škole umístěnka, žádný velký důraz na efektivitu práce a nepříliš se lišící platy pro všechny. Profesní zaměření zde tedy bylo průsečíkem tlaků státu a individuálních zvláštností, schopností a potřeb (samozřejmě ovlivněných rodinou).

Transformační 90. léta

Přijímací řízení se očistila od výše uvedených tlaků (i když ne zcela od korupce založené na známostech a všimném), prodloužila se základní školní docházka na 9 let, rozšířily možnosti studia na středních i vysokých školách. Kapacity vysokých škol ale stále zcela neodpovídaly poptávce, a proto "dostat se na výšku" byl docela výkon, mladí lidé za to byli šťastní. Zvlášť pokud se jim povedlo dostat skutečně přesně na ten obor, který si vysnili. Volba byla svobodná, omezená hlavně znalostmi, intelektem a zájmy (stejně jako teď). Standardem byla souvislá pětiletá studia a říkalo se, že ten, kdo má vysokou, má vystaráno. Vzhledem ke společenské poptávce po různých službách, dírám v zákonech, celkovém společenském a ekonomickém chaosu bylo taky poměrně snadné začít s podnikáním a na pracovním trhu se etablovat tudy.

...a dnešek

Počty studentů přijímaných na vysoké školy rostou, a to z velké části u oborů, které tisícům a tisícům svým absolventům nemohou uplatnění poskytnout ani náhodou (viz. politologie, mezinárodní vztahy, historie aj. ...). Obory se štěpí na podbory a pod vlajkou užší a užší specializace existují už i věci typu "sdružená uměnovědná studia" nebo "muzeologie". "Dostat se na výšku" už rozhodně takový výkon není, i když poptávka nabídku ještě pořád převyšuje.

Studia se u většiny oborů začala dělit na bakalářská a navazující (magisterká či inženýrská) a mít bakaláře je dnes zhruba tím, co dříve znamenalo mít maturitu. Mít ho musí např. zdravotní sestry nebo učitelky v MŠ.

Dalším trendem je čím dál častější cestování mladých lidí do zahraničí na různé stáže či studijní pobyty, čímž si studium a "mládí" prodlužují, a také studium více oborů nebo více vysokých škol. Časté je také "přetáhnutí" studia o půl roku či rok nebo studium "dalšího bakaláře" po bakaláři prvním či studium bakaláře po VOŠce.

Svět dnešního studia je světem miliónů certifikátů, stáží, jazykového vzdělávání, postgraduálního vzdělávání, výcviků v různých dovednostech, výměnných pobytů, doplňkového kombinovaného studia... Věcí, které stojí energii, čas a peníze a které se dříve rozhodně tak výrazně neprosazovaly.

Absolventi se snaží co nejlépe se vyzbrojit pro vstup na trh práce. Už jen o jednu starší generace nechápe, že sehnat dnes dlouhodobou práci u jednoho zaměstnavatele se stává téměř nenaplnitelným snem. Všude bují jen časově omezené projekty, práce na jiný než celý pracovní úvazek a podobné praktiky. Navíc se snižují stavy kvůli údajné krizi. Danou situací vynucené změny míst berou starší lidé jako "fluktuaci", která pro ně má velmi negativní přídech. Jenže požadavkem (či spíše už standardem) je dnes flexibilita, adaptabilita, proaktivní přístup a celoživotní vzdělávání. Úplné změny oboru také nejsou výjimkou a budeme-li pokračovat stejným směrem jako doteď (tedy sbližovat se západem a USA), budou standardem, neboť tam se mění směřování kariéry třeba třikrát za život.

Závěrem

Tak si říkám, jestli by nebylo nejlepší vrátit se k předávání řemesla z otce na syna. Známosti v oboru (které jsou pro získání místa potřebné) by tak alespoň byly zajištěny a další generace by se pak mohly chlubit tradicí a kontinuitou. Protože ačkoli je dneska vlastně úplná svoboda co se týče volby školy, po jejím absolvování můžete tvrdě narazit, protože holt např. práva u vás v rodině nikdy nikdo nedělal. Tolik jen moje závěrečná skepse. Nechci říct, že dnešní systém je úplně špatný. Ale svými takřka nekonečnými požadavky nám zbytečně ruinuje rodinný a osobní život a to mě na něm štve. Kdyby mocní nebyli tak hrabiví, nemuselo by se všechno neustále zefektivňovat a zeštíhlovat. Lidem by bylo dle mého mínění lépe. Sice možná trošku nižší standard, na druhou stranu ale čas na to prostě žít...

Stránky komiksu Vesnička