Konference: Rodina a náhradní rodinná péče, 2.díl

...aneb máme mít profesionální rodiny?

Zatímco první díl tohoto článku byl spíše takového zpravodajského ladění, ten dnešní bych chtěla koncipovat jako více zamýšlecí. Tématem budou tzv. profesionální rodiny a několik otázek s nimi spjatých. Za prvé: co je to profesionální rodina? A k čemu by měla sloužit? Za druhé: je vůbec možná existence "profesionální rodiny"? Jak by měla vypadat? A za třetí: je to skutečně vhodná forma péče o děti?

Úvodem

Náš systém náhradní péče o děti, o něž se z nějakých důvodů nestarají jejich vlastní rodiče, má několik složek. Máme možnost adopce, resp. osvojení, kdy se dítě v náhradní rodině dostává v podstatě do pozice vlastního potomka, pěstounskou péči (od adopce se liší tím, že formálně končí v 18ti letech dítěte, pěstouni dostávají určité dávky od státu a dítě v pěstounské péči po nich např. nedědí) a také dětské domovy. V poslední době se rozhořela diskuse o tom, zda by systém neměl být obohacen o tzv. profesionální rodiny (= profesionální pěstounskou péči) jako formu náhradní rodinné péče.

Profesionální rodiče?

Pokud jste se podívali v archivu ČT na pořad Děti bez dětství, na který jsem upozorňovala minule, slyšeli jste tam Petru Vrtbovskou (ředitelku organizace Natama) hovořit o tom, že jsou případy "které potřebují skutečně profesionální rodinu" .
Jenže: co to ta profesionální rodina je? Dovedu si představit, že např. létám letadlem jako nadšenec-amatér a jako profesionální pilot. Nedovedu si ale příliš představit, jak mohu být rodičem - nadšencem amatérem a profesionálním rodičem. Proč? To je velice jednoduché. Chápu, že pěstounům mohou velice pomoci kurzy a školení zaměřené na specifické problémy dětí, které mají v péči, na komunikaci, výchovné strategie apod. Ale! Rodina jako taková je dle mého názoru hlavně společenství, které je založené na vzájemné blízkosti a lásce. Jak chcete někoho učit lásce? A navíc! Organizace Natama navrhuje i tzv. pěstounskou péči na přechodnou dobu. Tu by realizovali právě profesionální pěstouni. Víte, ono to zní dobře, když se řekne, že je to řešení situace dítěte, které se pak má vrátit do své původní rodiny. A že je tedy lepší, když se o něj v mezidobí postarají náhradní maminka a tatínek než ústav.

Problém je v tom, že nikdo nemůže vědět, zda skutečně původní rodina bude schopná po čase péči o dítě převzít. A zvlášť pokud je takové dítě malé, nemůže rozumět tomu, co se kolem něho děje. Zvykne si na "krátkodobé pěstouny", vytvoří si k nim (třeba i hluboký) vztah, pak se třeba po půl roce či po roce zjistí, že původní rodina skutečně nebude moci být dítěti k dispozici a co pak? Dítě se zase bude přesouvat jinam, protože to již zpočátku bylo plánováno jako krátkodobé umístění? Jo, a pozor - pěstouni prý nesmějí mít takové dítě "sobecky rádi". Takže co to tam vlastně vzniká za vztah? Vrtbovská specifikuje, že "Pěstouni dítě bezvýhradně přijímají, dávají mu lásku, podporu a harmonické rodinné prostředí, a to po krátkou nebo dlouhou dobu tak, jak dítě potřebuje." No jo, ale copak je láska video, které se dá v jednom momentě jednoduše stopnout?

Já chápu, že takovýto způsob péče o děti může být v některých případech dobrý a vyhovující. Dovedu si to představit v případě, že rodiče spolupracují na zlepšení svých poměrů, a třeba u 13tiletého dítěte, které rozumí situaci - ví, kde má vlastní rodiče a že tady je na přechodnou dobu a proč. Ale jak se v tom má ale vyznat dítě dvouleté?

Biologičtí rodiče? A kam až sahají jejich "práva"?

Asi největším rozdílem mezi pěstounskou péčí, jak u nás funguje teď a mezi navrhovanou profesionální pěstounskou péčí je přístup ke kontaktu s biologickou rodinou. Profesionální pěstouni by měli kontakt dítěte s biologickými rodiči zajišťovat a podporovat. Vrtbovská píše, že dítě v takovém způsobu péče "bude mít vždy přirozenou hlubokou citovou vazbu na původní rodinu a bude pociťovat silnou touhu se se svými rodiči setkat, žít s nimi, vědět o nich co nejvíce." Může ale někdo efektivně vychovávat dítě, které otevřeně dává najevo, že chce žít s někým jiným? Vnímám tu velké riziko možnosti vzniku konfliktů. Zvlášť, když jsou v tom city.

Copak lze po někom chtít, aby dítě miloval a vychovával a zároveň podporoval jeho kontakt s rodinou, která ho vede evidentně špatným směrem? Hodnoty rodin původních jsou často diametrálně odlišné od hodnot rodin pěstounských (což je logické - rodiče páchající trestnou činnost a své děti zanedbávající vedou své děti jinak a jinam než pěstouni, kteří se snaží zajistit jejich zdravý vrůst do společnosti). Dítě se pak dle mého názoru ocitne mezi dvěma mlýnskými kameny a bude z toho všeho mít v hlavě zmatek. Z toho důvodu tedy spíše souhlasím s pojetím pěstounské péče, jak u nás funguje teď.

Vrtá mi hlavou také otázka, kolik a jaká vlastně mají mít biologičtí rodiče práva směrem ke svému dítěti. Mám pocit, že už teď jich mají až moc. Chápete, že někomu se o dítě třeba 5 měsíců stará stát, on pak přijede na jednu návštěvu nebo pošle pohlednici a znova se mu o to dítě stát půl roku stará? Projevit o dítě zájem jen jednou za půl roku a tím si zajistit, že dítě nemůže být dáno do adopce, to mi připadá vzhledem k dítěti dost hrozné. Rozumím tomu, že rodiče se opravdu mohou dostat do nouzové situace. Ale tu se snad mají snažit co nejrychleji vyřešit, ne? Když někoho milujete, nechcete s ním snad být častěji než jednou za půl roku?

Výlet vedle

Ještě jsem minule slibovala malou exkurzi k našim slovenským sousedům. Jejich systém péče o ohrožené děti se totiž dost dynamicky vyvíjí a je od toho našeho už dost vzdálený. Na Slovensku totiž mají profesionální náhradní rodiny. Rozdíl oproti tomu, co je navrhováno u nás Natamou je v tom, že se nejedná o formu náhradní rodinné péče, nýbrž o formu ústavní výchovy. Z pracovně-právního hlediska jsou pečovatelé zaměstnanci dětského domova a péče o jedno dítě se rovná 0,5 úvazku pro jednoho pečovatele. Je to institut pro děti, které mají nařízenou ústavní výchovu a dítě pečovateli do péče přiděluje přímo dětský domov. Pečovatel si dítě nemůže vybrat. Názory na tento způsob výchovy dětí se, stejně jako u nás, liší. Je velká škoda, že na zmiňované konferenci nakonec nevystoupila řada slovenských odborníků, kteří odjeli kvůli hrozbě povodní. Bylo by zajímavé slyšet jejich zkušenosti.

Takto mohu jenom konstatovat, že zařazení takovéhoto typu péče pod dětské domovy mi alespoň na základě informací, které teď mám, nepřijde jako špatný nápad. Líbí se mi tam ta jasnost toho, o co jde, a také využití existující infrastruktury dětských domovů. Pečovatelé jsou zaměstnanci ústavu, dostávají plat (nikoli sociální dávky), péče o dítě se individualizuje a přitom je možné dále pracovat s biologickou rodinou. Zároveň lze přechod do této formy péče provést bez soudního rozhodnutí a bez souhlasu rodičů. Možná by bylo dobré využít zkušeností slovenských kolegů i tady u nás, v ideálním případě v rámci širší "společenské diskuse".

Na závěr zbývá snad jen přidat přání. Pěkné léto všem rodinám, ať už vlastním, nevlastním, biologickým, pěstounským. A hlavně těm, které se snaží fungovat co nejlépe, i když je to někdy těžké.

Stránky komiksu Vesnička