Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač

Dospívám a nebo stárnu?

Mikroblog
...aneb pár pocitů jedné něco-dvacítky.

Už jsem tady měla několik článků zaměřených na vývoj. Dneska jsem se (možná i v souvislosti s našimi aktuálními prvními narozeninami) rozhodla věnovat článek stárnutí. Vzhledem k mému věku by se mu sice možná ještě eufemisticky dalo říkat "dospívání", ale to už ponechám na laskavém čtenáři...

Stárnutí...

Když na něho nemyslíme, jako by neexistovalo. Jakmile na něj ale zaměříme svou pozornost, začne být nanejvýš patrné. Je všudypřítomné, nevratné a není možné ho opít rohlíkem. Tak se alespoň jeví mně.

Inspirace

K tomu, abych něco napsala o tomhle tématu, mě přivedlo víc věcí. Jednou z nich bylo páteční a následně pondělní posezení v hospůdce s holkama, které znám už řadu let. Je fakt sranda, jak se nám bez nějakého našeho velkého volního přičinění proměňují témata, o kterých se bavíme. Když jsem tam tak seděla a poslouchala (dámy prominou) kecy o praní a žehlení či o zařizování bytů a dovolených, bavila jsem se myšlenkou, jaké by bylo natočit o té naší partičce takový dokument, jaké dělá Helena Třeštíková. Myslím, že by to docela pěkně zachycovalo vývoj mládeže a mladých lidí v dnešní době. Propletence vztahů, dobré, zlé i zatím neukončené finiše různých příběhů... začínalo by to obelháváním rodičů v 15ti, pokračovalo "nelegálníma" chlastačkama před 18tým rokem věku, pak oslavama těch 18tin.... a pak už jen řidičáky, maturity, vysoké školy, plánování dětí a "kariéry"... no, zasmála bych se, kam každou z nás za těch necelých 10 let vítr zavál. A je mi jasný, že bych se zasmála i po těch dalších 10ti letech... a po těch dalších snad taky... Život je holt nevyzpytatelný a naše předvídání nedokonalé.

Kam to mizíme?

Je to logický a zároveň svým způsobem smutný, jak se lidi postupně vydávají na své vlastní cesty životem. Jak se najednou daleko víc než dřív projevují individuální vlastnosti a potřeby každého z nás. Vliv party slábne a místo něj si vytváříme párovou identitu s tím, koho jsme si vybraly jako svého životního partnera (nebo o kom si to alespoň prozatím myslíme). A podle své nátury tomu obětujeme více či méně z toho, co milujeme, protože on je pro nás zrovna teď to gró. A potom to gró budou děti. A potom možná práce, partner, koníčky... jak pro koho. A jednou se asi dopracujeme k tomu, že budem vděčné za každý den, kdy nás toho moc nebolí. Ty hodnotové žebříčky doznávají pěkných změn, co?

Co nám je komplikuje?

Přečetla jsem si včera v časopise Brána, že "je v dnešní době odvahou rozhodnout se nemít něco, co můžu mít". A mluvili mi z duše. Proč? No, protože jakmile to uděláte, všichni kolem se děsně diví. Víte, dneska si můžete umanout skoro cokoli a když se o to dost snažíte, je poměrně pravděpodobné, že to vyjde. Chcete do Austrálie? Naučte se pořádně anglicky a získejte tam studijní pobyt. Nebo tam jeďte na brigádu trhat jablka. Chcete auto? Utáhněte opasek, přidejte na odpracovaných hodinách a je tu. A ještě výraznější to je, když vám někdo něco přímo nabízí. Proč např. má vědecky talentovaná kamarádka klopí oči, když mluví o tom, že jí nabídli půlroční stáž v Japonsku, ale ona ji - pro její okolí zcela překvapivě - nechce? A proč značná část toho okolí kroutí hlavou? Mně se zdá, že jsme těma dnešníma možnostma už úplně zblbí. Berte, berte, berte! To je to, co cítím všude kolem sebe... Je to jak ta reklama na aukro, která se starostlivě táže: "Chybí vám něco?" a hned by vám to prodala...

Jak k tomu došlo?

Proč se mně (a nejenom mně) zdá, že nás naši milí bližní lámou do věcí, které snad ani nepotřebujeme? (viz např. to, jak někteří rodiče postrkují své ratolesti do doktorského studia). Nabízí se mi vysvětlení, že lidé z generace našich rodičů nutně musí být vším tím opilí a mají z toho oči navrch hlavy a vzhledem k tomu, že oni ty možnosti neměli, chtějí, abychom je vyždímali alespoň my... jenže nové není vždycky lepší... Postupem času jsem dospěla k názoru, že nejde o to získat to "nejvyšší/nejlepší možné", ale to, co se hodí k tomu konkrétnímu člověku, to, co s ním souzní... Jak na mikroblogu nedávno napsal Holden: "Tím nejcennějším, co člověk má, je čas, který může na tomto světě strávit." A nějaké přehnané aspirace jsou zbytečné, protože nám uspokojení ani štěstí nepřinesou... /a zvlášť nám ženským, u nichž (alespoň u těch, které znám), jak jde čas, čím dál více vnímám, jak začínáme toužit po vlastních rodinách - manželství a dětech/.

Závěrem

Přeju každému, ať se mu splní to, co si doopravdy přeje. Ať je to dovolená v Tunisu a nebo procházka po staré Praze, dům jak Brno a nebo byteček někde v centru velkoměsta, profese požárníka a nebo doktora přírodních věd. Přimlouvala bych se ale za to, abychom si dali trochu práce s promýšlením toho, po čem to doopravdy toužíme... a abychom s tím začali dost brzo... ten život máme jenom jeden a času není nekonečně... (velká škoda, že mi to dochází až teď, tak vám to aspoň musím říct :)) ). A jestli se vám zdá, že vybrat si je těžké... nezoufejte, nejste v tom sami... ony ty možnosti nemusí být jenom plus, ale také docela solidní základna pro nerozhodnost a přelétavost...

Přečtěte si také článek Cesta životem.

Komiks Vesnička - Horákovi idealisté
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: Všichni jste líní a neschopní idioti!

Diskuse o článku Dospívám a nebo stárnu?

Anonymous Karel K.:

Moc pěkné zamyšlení a komentář v jednom. Díky za něj :)

 
Anonymous Anonymní:

Dospíváš a nebo stárneš? To není podstatné... hlavní je, že přemýšlíš :)
Díky

 
Blogger luccas:

mno je to hezke cteni , ma to svoji logiku
js myslim ze premyslet neni ten spravnej termin
je to uplne jinej termin , i kdyz nejsou si tak vzdaleny .. odpoved je napsana a vsem komu se ma ukazat se ukaze ..

 

Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku