Cesta životem: Pravda nebo klid a jiné životní volby

Tenhle článek - přes svůj název - nemá být propagací stejnojmenné knihy Pavla Říčana - přestože zmiňovaná je opravdu dobrá. Má být spíše zamyšlením o tom, jaké cesty nám život nabízí, z čeho můžeme volit a o tom, kam nás tyto volby mohou zavést. Nejde o systematickou práci, spíše brainstorming na téma "cesta" (mimochodem, nechcete si ho zkusit?:) ), takže omluvte případné myšlenkové skoky.

Poslední dobou hodně přemýšlím o dominantních - společensky sdílených a vážených - a individuálních hodnotách. Co z toho je a nebo by být mělo pro život jedince významnější? A jakou roli jedny hodnoty hrají ve vztahu k těm druhým?

Společnost nám už od narození pomocí různých méně či více zřejmých nápovědí ukazuje, kudy bychom se dle jejích představ měli ubírat. Tyhle její představy jsou podmíněné historicky i místně, mohou mít vztah k našemu původu, náboženskému vyznání, etnické/genderové příslušnosti apod. Zajímavé na nich je, že kvůli tomu jsou dle oněch zmíněných kritérií také proměnlivé. Což znamená, že nejsou ani stabilní ani univerzální, a tudíž nemá smysl je absolutně vyznávat, protože nejsou a nemohou být odpovědí na náš konkrétní život. Jsou jen jakýmsi "derivátem" toho, co skupina lidí, k níž příslušíme, v určitý okamžik historie na určitém místě považuje za správné.

Přesto jsou však velmi silné. Postavit se jim a dělat něco jinak je těžké, protože společnost má tendenci (pravděpodobně ze strachu) být k takovým lidem netolerantní a vydělovat je ze svého středu, ignorovat je (pokud jim rovnou aktivně neubližuje). To je obrovský trest, neboť, jak praví Maslow, všichni máme potřebu sounáležitosti, patření a bezpečí. Souvisí to s nejsilnějšími "pudy v nás" - touhou přežít. Víme, že sami přežít schopni nejsme, proto potřebujeme taky ty ostatní. Konformitou prodáváme kousky vlastní svobody za kousky alespoň iluzorního bezpečí.

A jaké cesty se nám tedy nabízí?

Je to ta věčná otázka: pravdu... nebo klid? Pravda a z ní vycházející opravdovost nám - ať jsme v podstatě kdokoli - nedovoluje zcela se poddat normativům společnosti. Jsem přesvědčená, že nikdo není uvnitř sebe úplně přesně takovým, jakým by ho dnešní doba chtěla mít. Proto, abychom zapadli, se musíme nějakým způsobem přetvařovat, nosit masky - čímž dospějeme k (alespoň zdánlivému) klidu. Ostatní nás přijímají, jen nám samým v tom čas od času něco malinko "neštimuje". K pravdě se můžeme přiblížit jen tím, že se vydáme na více či méně alternativní životní cestu. Tím nemyslím šílenosti typu "v lese žít", ale spíš odklony od většinového životního stylu, které vyhovují konkrétně našim hodnotám a zároveň jsou funkční. Přitom nemusí být nějak extrémně výrazné.

Celé to souvisí s jednou dle mého názoru zajímavou otázkou, a to: kolik masek, falše a přetvářky snese člověk, aby mohl zůstat duševně zdráv?

Kdesi jsem četla, že zdravý člověk si "rej masek" užívá, protože mu právě dovolují být autentickým. S tímhle názorem se ale neumím naplno ztotožnit. Je fajn, když mohu nechat vyniknout nějakou složku sebe v jedné roli a jinou v jiné (např. potřebu se o někoho jednostranně starat uspokojím jako matka, potřebu vzájemné péče jako partnerka). Pokud ale je člověk k něčemu nucen a "znásilňován", dobře se cítit nemůže. Jak by si pak měl tento "rej masek" užívat? Zdá se tedy, že je to celé o principu dobrovolnosti. Zvolené role a masky nám umožňují dávat i brát, hrát si... a ty vnucené bychom se v rámci snahy o naše osobní štěstí a spokojenost měli snažit eliminovat... Proto bych se na závěr tohoto článku chtěla přimluvit za toleranci... Neberme jako útok na sebe nebo na naše hodnoty, když někdo kráčí jinou cestou... a nechme ostatní naplňovat jejich osudy bez toho, abychom jim v tom aktivně či pasivně bránili... a zkusme se pravdivě podívat i na ty životy naše... quo, vlastně, vadis, zrovna Ty, člověče?

PS: Máte odvahu? A potřebujete ji vůbec? Nebo vám hodnoty naší dnešní společnosti sedí jako ulité?

Stránky komiksu Vesnička