Narcismus, láska a sebeláska

...a co to znamená, když se řekne "narcismus".

Možná jste někdy slyšeli pověst o Narcisovi... starý příběh ho zobrazuje jako člověka přespříliš zamilovaného do svého odrazu na vodní hladině...
A možná jste někdo četli Oscara Wilda, který napsal moc krásnou a působivou knihu s názvem Obraz Doriana Graye...
A nebo jste se setkali s některými texty od Christophera Lasche a nebo Gillese Lipovetského...
...a třeba vám na základě toho vrtá hlavou, jak to vlastně je s tím "narcismem". Co tento pojem znamená a jak se na něj dívá současná psychologie, to je předmětem následujícího článku.

Psychologie jakožto věda má samozřejmě velmi bohatou historii. Zastavme se alespoň u těch nejzásadnějších jmen. Jedním z prvních badatelů na poli lidské psyché, kteří o tomto tématu hovořili, byl Sigmund Freud. Pojímal narcistického jedince jako člověka, který dokáže vytvářet vztahy jen sám k sobě. Hovořil také o tom, že narcističtí pacienti nejsou schopni vztahu s psychoanalytikem, což práci s nimi zásadně komplikuje. Psychoanalýza totiž velkou část své působnosti staví na tzv. přenosu, což je, zjednodušeně řečeno, to, že pacient promítá do vztahu s pychoanalytikem své vztahy dřívější, zvláště ty s rodiči.

Z dalších psychologů, kteří se narcismem zabývali, je třeba jmenovat alespoň Heinze Kohuta a Otto Kernberga. Díky prvnímu jmenovanému se zrodil názor, že narcističtí pacienti přenosu schopní jsou. Jen nepřenášejí vztahy v celku, ale pouze některé části z nich - tzn. jsou léčitelní. Vznik narcismu připisoval málo empatickým rodičům. Kernberg byl zase přesvědčen, že rodiče "narcise" byli chladní a odmítaví - nezahrnovali láskou dítě za to, jaké je, ale pouze "zaslouženě". Člověk, který je takto vychován, je pak v posuzování svých činů sám k sobě krutý.

A jaké jsou vlastně znaky narcistní osobnosti? A koho lze za narcistní osobnost označit?

Narcismus je charakterizován velikášstvím a potřebou nekonečného obdivu. Objevují se fantazie o obrovském úspěchu, kráse, o své vlastní důležitosti. Bývá arogantní, závistivý a nemá dostatek empatie vůči druhým lidem. Někteří mají také tendenci se předvádět. Na první pohled by se mohlo zdát, že se přespříliš milují a na druhé lidi "kašlou". To je ale právě podle Kohuta paradox narcise. Nemá sebelásky příliš, nýbrž kriticky málo. Proto přístup k pacientům funguje na principu nabídnutí bezpodmínečného přijetí/lásky od terapeuta směrem k pacientovi. Daný člověk najednou nemusí být ve všem nejlepší a naprosto super... stačí, když prostě bude... Cílem je pomoci mu, aby sám sebe přijal. Když se mu to podaří, zvýší se i jeho kapacita k navazování vztahů k jiným lidem.

A co z toho všeho vlastně vyplývá? Resp. alespoň tedy, co jako zásadní vnímám já?

Vůči vlastním dětem bychom měli být tolerantní. Proto, abychom je měli rádi, přece nemusí mít samé jedničky, být hvězdami ve sportu a ještě vynikat v kreslení.
Vůči sobě bychom měli být tolerantní také. To, že se někdy něco nepovede, neznamená, že jsme špatní. Je to úplně normální. Ať už nás rodiče vedli k čemukoliv.
A vůči ostatním lidem? Inu, zase... být tolerantní. Budeme-li po nich chtít příliš, leda tak posílíme jejich osvojené vzorce, a navíc ještě budeme zklamaní...
Toť (velmi) krátký, jak by řekl například náš drahý poslanec a krajský lídr David Rath( :)) ), exkurz. Narcismem se však nezybývali pouze psychologové. Výše zmiňovaní pánové Lasch a Lipovetskij patří spíše do sociologických vod. Ale na to, jak viděli narcismus oni, se (možná :) ) podíváme až v některém dalším článku. Problematika narcismu je na pouhý jeden článeček příliš složitá...

Kam dál?
Láska a blízkost

Zdroje: kniha Základy psychoterapie - Stanislav Kratochvíl, výuka klinické psychologie na FSS MUNI


Stránky komiksu Vesnička