Psycholog Erik Erikson: Stádia života

...aneb co kdy a jak, abychom podle něj byli allright.

Naši vážení a milí čtenáři, po delší pauze způsobené na jedné straně věcí hezkou a roztomilou - Vánoci - a na té druhé věcí o něco méně příjemnou - zuřícím zkouškovým obdobím - se vám hlásím zase s jedním tak trošku psychologickým témátkem.

Ráda bych Vám představila vývojovou koncepci Erika Eriksona, která je obecně dost málo známá, ale mezi odborníky poměrně oblíbená a dle mého názoru také zajímavá a inspirativní.

Erik Erikson rozdělil lidský život na 8 stádií.

U několika prvních byl částečně ovlivněn Freudem, ostatní pak konstituoval sám. V každém stádiu existují 2 různé póly, z nichž jednomu se člověk přikloní. Stádia následují po sobě tak, jak jsou uvedena. Teprve po rozřešení "konfliktu" jednoho stádia, se člověk přesouvá do dalšího.

Máte-li chuť, pojďte se tedy se mnou podívat, jak Erikson život vidí, jak jeho pojetí rozumím já a třeba se i zamyslet nad tím, jak se dané věci promítají do Vašeho života...

Stadium první: základní důvěra oproti základní nedůvěře

Lidský tvor se v momentě, kdy se narodí, ocitá tváří v tvář světu, který by pro něj byl bez starostlivé péče lidí okolo něj velmi ohrožující a nebezpečný. V prvním roce života si tedy na základě toho, jak o něj je postaráno, vytváří určitý základní postoj, který je odpovědí na otázky "Mohu světu věřit?" "Co od něj mohu čekat?" Jinými slovy jde o to, jestli se člověk naučí světu a lidem kolem sebe v zásadě důvěřovat či spíše nedůvěřovat...

Stádium druhé: autonomie proti studu

Inspirace Freudem velmi patrná. Období spojené s nácvikem péče o vlastní čistotu. V sociálním světě důraz na samostatnost, sebeovládání, nezávislost. Schopnost stát se autonomní jednotkou. Rodiče mohou tento proces podporovat nebo brzdit. Asi tušíme, že podpora je zde tím více žádoucím...

Stádium třetí: iniciativa versus vina

Tohle stádium mi přijde hodně podobné s tím předchozím. Jde vlastně o jeho rozvinutí v předškolním věku. Budu člověkem, který je iniciativní, tvořivý, něco dělá... a nebo někým, kdo se v podstatě za každou svou akci cítí provinile?

Stádium čtvrté: snaživost nebo méněcennost

Po vstupu do školy (mimochodem je zajímavé, že v různých dobách i různých kulturách to většinou bývá okolo 6ti let, asi je to tak fakt nejlepší) a v mladším školním věku obecně se dítě ocitá v situaci, kdy se rozhoduje o tom, zda půjde za nějakými cíli a bude se jich pilně snažit dosahovat nebo jestli rezignuje a bude se cítit méněcenné. Cílevědomost a úspěch jdou proti nedostačivosti. Jak vidíme, linka načatá minulými stádii pokračuje.

Stádium páté: identita a nebo zmatení rolí

Tady jde o to, zda a jak si mladý člověk dokáže utvořit vlastní identitu, jak dokáže být sebou bez toho, aby byl fatálně zmaten z (často různých nebo dokonce proti sobě jdoucích) požadavků od okolí. Je to úkol pro dospívání a já ho vnímám ho jako úkol základního dotvoření sebe sama (s tím, že samozřejmě se budeme posléze ještě přetvářet).

Stádium šesté: intimita versus izolace

Zde to trošku začíná nabírat na obrátkách. Potom, co jsme se stali sebou, můžeme začít hledat někoho k sobě. To, jak dokážeme nebo nedokážeme s někým navázat vztah a sdílet intimní záležitosti, je věcí, která patří k mladé dospělosti.

Stádium sedmé: generativita proti stagnaci

Umět být s někým ale pro celý život nestačí. Pokud bychom se zasekli zde, nepoznali bychom jednostranné dávání, využití vlastního potenciálu ve snaze udělat něco pro druhé. Generativita je asi nejlépe vysvětlitelná na rodičovství. Vzdáme se části své pohody a luxusu, abychom se podíleli na něčem větším. Abychom udělali něco, co nás přesahuje.

Stádium osmé a poslední: integrita proti zoufalství

Člověk, který plně prožil svůj život a splnil všechny předcházející vývojové úkoly se s uspokojením dívá zpět a zažívá pocit smysluplnosti vlastního života. Zoufalství je jeho opakem a dostavuje se v případě, že se není čeho chytit. Napadá mě k tomu, že ten, kdo nebudoval, teď s hrůzou zjišťuje, že se nemá o co opřít. Možná by se rád vrátil zpět a udělal něco jinak, ale už to není možné.

Připadá mi to trošku jako varování. Je velmi snadné a příjemné dělat v životě pouze věci, které se nám líbí. Vyznávat princip hédonismu a užívat si. Jenomže, jak říkal slavný psychoterapeut Albert Ellis, není to tak výhodné jako dlouhodobě zaměřený hédonismus. Okamžité uspokojení prostě může narazit na mez smrtelnosti, kteroužto nám lidem nikdo neodpáře.

A proto, věřme světu, věřme sobě, snažme se o dobré věci, buďme spolu, starejme se o druhé a prostě a biblicky: milujme se a množme se. Vždyť ta naše lidská rasa přeci není tak špatná. Záleží jenom, jakými brýlemi se na ni podíváme...

Pozn.: kniha, v které to Erikson všechno pěkně popsal, se jmenuje Osm věků člověka... a ani není moc dlouhá ;)


Stránky komiksu Vesnička

Kam dál?
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích