Jak jsem otvírala víno

...aneb proč ženská potřebuje chlapa.

Náhoda tomu chtěla, že jsem jeden sobotní večer trávila v klidném prostředí našeho domova, a to jen s mým otcem skrzeva bolest zad úředně zdravotně (krátkodobě) zneschopněným. Vize toho večera byla jednoznačná: prostě POHODA. Dám si nějaké dobré vínko a s otcem, zdatně mi sekundujícím popíjením piva, shlédnu několik perel české kultury. Nejprve Šakalí léta, film, kterýžto jsem viděla naposled v 8 letech, a tak by bylo vhodné si ho oživit, a následně jednu z her Járy Cimrmana, které teď vychází na DVD s nejmenovaným periodikem.

Pro své účely jsem již v pátek v Intersparu v akci zakoupila jednu lahev růžového vína značky Chenet (odrůda Cinsault Grenache), která se mi pěkně chladila v ledničce. Těšíc se a mnouc si ruce, jak si na vínku pochutnám, jsem se chvíli před půl osmou vydala k ledničce s jasným cílem – víno vyjmout a následně ho otevřít. První úkol proběhl bez problémů. Druhý už ale tak snadný nebyl.

Já totiž víno běžně neotvírám. Jak říkávám, mám na to lidi. Což je prima, když kolem vás nějací využitelní lidi jsou. To ovšem tentokrát nebyl můj případ. Akci jsem započala sebevědomě se vzpomínkou na asi jedinou úspěšnou zkušenost tohoto druhu, kdy se mi asi po čtvrt hodině a s vypětím všech sil zdařilo rozdělat bílé Canti. Chenet půjde taky, říkala jsem si, a vytáhla z šuplíku jedinou dostupnou vývrtku, kterážto vypadala dosti „jetě“. V mé mysli se začaly vynořovat lehké pochybnosti – jen abych ji nezdestruovala (v horším případě bez otevření vína), proletělo mi hlavou. Nicméně zavedení vývrtky do špuntu (nikoli korkového, ale jakéhosi gumového) proběhlo bez problémů.

Mohla jsem tedy začít tahat. Běžná poloha – víno na stole - se neosvědčila. Strčila jsem tedy flašku klasicky mezi kotníky, jednou rukou přidržovala a jala se tahat takto. Nic. Maximalizace síly. Nic. Špunt se ani nepohnul. Přesouvám se do obýváku a na lahev si klekám. Opět nic. Otec nabízí, že pravou rukou nemůže, ale levou by to zkusil. Hrdě odmítám slovy „máš kontrolku, to musím zvládnout sama“. Po několika minutách hledám jiné řešení než silové. Otec radí trochu na špunt ťuknout, hnout s ním směrem dolů, využít rozvolnění a vytáhnout ho nahoru. Vyšlo to první – aneb dolů jsem ho trochu dostala. Nahoru s vypětím všech sil, ovšem opět jen do původní polohy.

Přichází klasické a pijáky oblíbené řešení č. 2: když špunt nejde ven, půjde snad dovnitř. Jako nejšikovnější náčiní k tomuto účelu jsme objevili kvedlačku a kladivo. Já držela flašku, zatímco papá ťukal kladívkem do vršku kvedlačky. Pak přišel průlom: bohužel však ne v kýženém otevření flašky, ale - kvedlačka to nevydržela a „hlavička“ se jí rozpadla! No, to bude mít maminka radost.

Chvíli jsme ještě ťukali na dřívko od kvedlačky, nicméně efekt byl jen ten, že ve špuntu začala vznikat jakási prohlubeň. Trochu vína vyplavalo nad něj. Rozradostněni tímto úspěchem jsme byli přesvědčeni, že je to v suchu. Teď už to rozhodně půjde! Jenže hrdlo je u Cheneta hrozně dlouhé. Takže to nešlo. Otec to začal fyzikálně zdůvodňovat s využitím jakýchsi mně nedostupných znalostí o tlaku. Cesta tudy prý nepovede. Inu, zkusíme opět vývrtku. Po navrtání z ní ven sice čouhal jen kousíček, ale otec mě povzbuzoval slovy: teď, když už se hnul, když už se uvolnil, tak to půjde. A šlo to. Ovšem opět jen do původního stavu. A toho ještě dosáhl otec tou svou levačkou, neb hrdost i lítost vůči němu už jsem vzdala a místo ní si celou svou vahou lehla na flašku, abych mu ji držela.

Je krásných za deset osm a situace nás začíná pomaličku točit. Přemýšlíme nad tím, který ze sousedů by nám mohl pomoci. Ten odvedle je křivák a svůdce bůhvíkolika žen. Takže, abych tam lezla s flaškou vína v ruce, nepřipadá v úvahu. Odnaproti odjeli na víkend pryč a Havlíček nad náma je zas dost slušný tatík od rodiny… a přece nechceme vypadat jako ochlastové, že. Ani důchodci z ostatních bytů asi nebudou to pravé ořechové. Co tedy dělat? Po x dalších svépomocných pokusech nám svítá, že dostat špunt ven ani dovnitř není v našich silách. Vzdát se ale také nelze, neb sobotní večer bez vína? To by si mohl myslet jen někdo, kdo mě fakt špatně zná.

Když to nejde nahoru ani dolů, musí to tedy jít jedině... skrz. No, a tak ke slovu přišel náš Black and Decker. Takhle se snad k obsahu dostaneme. „Najdi nejširší vrták“, zavelel otec. Po zapojení vrtačky jsem se už jen spokojeně dívala, jak se ve špuntu tvoří dírka, kterou víno přes sítko přelijeme do skleničky. Bordelu ale za špuntu vůbec nebylo tolik, kolik bychom očekávali. V zásadě všechen jsme stihli odsypat, tak se na hladině pohybovaly jen dva kousky gumy. Haleluuuuja! Happyend byl korunován nápadem nacpat do flašky dírou brčko, kterým jsem následně veškerý obsah spokojeně vylokala, a to dokonce bez oněch dvou gumových kousků. Názorný obrázek a důkaz, že nekecám, vidíte zde napravo.:))

Na závěr postačí konstatování, že večer byl krásný. Fakt jsme si ho užili. A jaké z toho plyne poučení? Inu, snad jen ta stará pravda, že ve dvou se to lépe táhne. Protože je mi jasné, že kdybych měla zůstat single, musela bych si kupovat jen víno s odšroubovatelným zavíráním. A těch je na trhu zoufale málo! (Takže můj přítel si může být jist, že se mě nijak snadno nezbaví.:)) )