Ministr Jehlička, singles a sny

Zhruba jednou za půl roku si moje matka pořídí časopis Marrianne. Zhruba jednou za rok ho já prolistuji (čímž je jasné, proč číslo časopisu, o kterém píšu, není aktuální :)) ). A většinou se nestačím divit. Naposled mě asi nejvíc vytočil článek nazvaný Rozchod jako dárek. Snad se na mě autor(ka/y), které jsem nenašla nikde uvedené, nebudou zlobit, když krátce zacituji: "Dala jste mu dárek. Rozešla jste se s ním. Někdy je těžší kopačky dát než je dostat. To je tehdy, když vám dotyčný nic hrozného neudělal, když ho máte ráda, ale víte, že bez něj vám bude o něco líp. A jemu bez vás. A tak nadělíte oběma dárek – svobodu. Jenže ten dárek je na první pohled hnusnej a nikdo o něj nestojí. Nevadí. Stejně vám za něj jednou poděkuje." (číslo červenec 2008)

Dovolím si jen dodat: inu, krávě, která se rozchází pro nic za nic, jednoznačně ano. Má totiž jedinou kliku, že se od ní dostal pryč. Ve stejném článku autor(ka/y) čtenářkám radí, kdy se rozejít (no, možná by bylo lepší, kdyby tyto časopisy zůstaly u Jak se oblékat a Jak se učesat). Abych milého čtenáře neošidila o ty důvody, zde jsou: hádky, nuda, odcizení, nevěra. Fakt převratné. Díkybohu tu alespoň není test, který by to, zda se má nebo nemá rozejít, čtenářce vpálil úplně jasně. Protože rady "Jak se z toho dostat" nechybí. Alespoň, že se autor(ka/y) starají o to, aby to kdyžtak chudák ženská, kterou do toho namočili, přežila. Jo, a aby to zvládla úplně v pohodě, o dvě strany dál následuje článek „Sama, ale šťastná“, kterýžto popisuje jakýsi údajný životní příběh ženy, která sama a naprosto šťastně vychovává své dva syny. K čemu taky chlapa, že? Stačí jí prý tanec. Čímž se dostáváme k dnešnímu fenoménu singles. To jsem fakt jediná, kdo ještě věří v úplně normální partnerský vztah? (To si ve skutečnosti nemyslím. Zatím. :)) )

Dál už zmíněným časopisem raději nelistuji, nerada bych si zkazila večer, který budu trávit se svým partnerem. Ale abych se dostala k avizovanému panu ministrovi...

Jestli o tom nevíte, minulý týden se ministr kultury za KDU – ČSL Jehlička (kteréhožto téměř nikdo nezná, a proto se zřejmě potřebuje zviditelnit) přišel s velmi zajímavým návrhem: manželství na doživotí! O konkrétních podmínkách takového sňatku si můžete přečíst třeba zde, pro náš článek postačí sdělit, že by šlo o manželský svazek, před jehož uzavřením by se snoubenci rozhodli, že berou jakousi nerozveditelnou variantu – a že spolu prostě zůstanou a od sebe mohou jít jen v případě nějakého extrému (týrání apod.). Návrh je natolik kontroverzní, že se od něj distancovala i samotná KDU-ČSL a prohlásila ji za soukromou Jehličkovu iniciativu. Pročež je mi Jehličky tak trochu líto...

Chtěla bych Vám říct, že Vás tak trochu chápu, pane ministře. Taky bych ráda, aby rozvodovost nesahala někam k 50 – 60%. Taky by se mi líbilo, kdyby manželský slib měl nějakou váhu a neporušoval se jen tak v zásadě pro nic za nic, neb se lidem prostě nechce žít zodpovědně a pracovat na budování vztahu. Je to krásný sen.
Nicméně se silně obávám, že Váš návrh nic nespasí. Neb důležitým socializačním prostředkem nejsou zákonné úpravy, ale rodina, škola, vrstevníci a média (abych vyjmenovala jen ty nejvýznamnější). A dokud se ony nezačnou chovat k rodině přívětivěji, z místa se nepohnem.

Jak říkala slavná rodinná terapeutka Virginia Satirová – chceme-li změnit svět, musíme změnit rodinu. Jenže taková iniciativa, milý pane ministře, byť je sebelépe míněná, nemůže jít shora, nýbrž zdola – od lidí. A vzhledem k tomu, že funkčních rodin ubývá, čímž ubývá dětí, které v nich vyrůstají a které jednou budou samy zakládat rodinu (pokud ovšem všichni nezačnou žít jako singles), k tomu, že média prezentují to, co prezentují, a škola se od podobných témat stále spíše distancuje, budoucnost se mi nejeví nikterak světlá…