Výsledky voleb 2010: Šok pro optimisty

Možná jsem úplně mimo realitu, ale žiju v domnění, že je Česká republika naprosto normální demokratickou zemí v rámci středoevropského prostoru. Nikde nevidím státní správu prolezlou korupcí, neobávám se zhroucení veřejných financí, netoužím po nastolení diktatury proletariátu. Nemůžeme si dovolit juchat a bez přemýšlení utrácet, ale také nejsme největší socky v Evropě.

Máme více než 20 let po skončení vlády jedné strany. Sotva se stihly usadit standardní mechanismy fungování státu. Najednou přicházejí strany, které chtějí všechno dělat jinak.

Revoluce místo evoluce

Místo evoluce se chystá revoluce. Místo postupného zlepšování nastupují velkolepé vize. Místo navazování na vše dobré frčí rychlá řešení.

V současné době to vypadá, že budou mít ve vládě většinu TOP 09 a Věci veřejné. Menší partneři ODS lehce přehlasují, budou hrnout jako buldozer své priority a neustále hrozit odchodem do opozice.

Zatím vždy v historii ČR měla hlavní slovo velká a na politické scéně etablovaná strana. ODS trochu doprava, ČSSD zas doleva. To se nyní mění, vládnout budou extrémisté (to slovo není nijak zabarvené, jen řadím TOP 09 na pravolevém spektru) a populisté (nejde o můj názor na VV, vycházím z tvrzení politologů). Zvítězilo šíření paniky nad zdravým rozumem.

Pesimisté vítězí, optimisté v šoku

Obrovským šokem jsou volební výsledky pro všechny, kdo se nedívají do budoucna přes černé brýle. Umírnění optimisté dostali na frak. Je to pro Českou republiku velmi špatná zpráva. Protože není nic horšího než pesimismus v době krize.

Bohužel se nechala velká část našich spoluobčanů přesvědčit o tom, že je (nebo brzy bude) všechno v prdeli.

873 833 spoluobčanů věří, že nám hrozí státní bankrot...

...a proto je třeba ve velkém škrtat výdaje. Každý, kdo absolvoval ekonomii alespoň na střední škole, ví, co je "expertům" z TOP 09 zjevně utajeno: Pokud nevydá stát z rozpočtu 100,- Kč, automaticky neušetřil 100,- Kč. Peníze ekonomikou kolují a nakonec všechno shrábne erár. Vydělá-li např. úředník 20 000,- (superhrubá mzda 26 800,-), téměř 11 000,- jde okamžitě zpět státu a na zdravotnictví. Zůstane mu necelých 16 000,- čistého, většinu z nich utratí za zboží a služby (zaplatí DPH), tyto peníze podpoří zaměstnanost v ČR a pracovníci, kteří je dostanou, opět platí daně, sociální a zdravotní + u nás v republice utrácejí. Všechny peníze se státu dřív nebo později vrátí. (Doplnění: Neobhajuji plýtvání, ovšem stavět rovnítko mezi seškrtáno a ušetřeno může jen blb.)

589 765 spoluobčanů věří v marxistické teorie...

...a je jim kapitalismus proti srsti. Jediná klika, že komunisté prozatím nemohou realizovat, co slibují svým voličům. Ale za 4 roky může být všechno jinak. Pokud se světová ekonomika nezotaví, skončí vláda pravice fiaskem a lidé budou ochotni více naslouchat extrémistům z opačné strany politického spektra.

569 127 spoluobčanů věří v obrovskou míru korupce...

... a doufá v záchranu od "krizových manažerů" z VV. Receptem má být zřízení dalších specializovaných represivních orgánů, propagace bonzování a revize už proběhlých zakázek (prodejů veřejného majetku). Výsledkem bude pouze to, že si korupčníci dají větší pozor a slušný člověk bude víc buzerován.

Držte si klobouky, jedeme z kopce!

Každý, kdo uvěřil slibům nových partají, bude zklamán. Stejně jako byli zklamáni v minulosti voliči Zelených, US, ODA a dalších, kteří chtěli najednou dělat všechno jinak.

Já jen doufám, že nás experimenty velkohubých "vizionářů" nevyjdou na moc peněz a že se nerozboří to, co zatím (jakž takž) funguje.

JZD Slušovice: Zázrak nebo gigantický podvod?

Slušovice jsou vesnice poblíž Zlína, v 80. letech místo nebývalého hospodářského rozmachu. Ani 20 let po revoluci není úplně jasné, zda šlo o obrovský úspěch vzniklý navzdory režimu díky pracovitosti lidí a chytrému vedení Františka Čuby nebo o projekt všemožně podporovaný z vyšších míst kvůli propagandě (podívejte se na Slušovice a učte se, socialismus funguje).

Slušovice dětskýma očima

Těžko popisovat, jak obrovským byly Slušovice fenoménem. V 80. letech šlo národní hospodářství definitivně do kytek, nikdo nestrádal hladem, ale nabídka zboží a potřeby lidí se tragicky míjely. Byl nedostatek různého sortimentu od televizí, přes rifle, banány, až po toaletní papír a vložky.

Vydělat peníze bylo jen prvním levelem při snaze něco si pořídit. Peníze byly totiž k ničemu, nebylo-li požadované zboží. Dalším levelem bylo shánění. Jinými slovy využívání známostí, korupce či služeb nelegálních směnárníků (veksláků) k tomu, aby se daný podpultový produkt (zboží pro všechny na pultě, pro vyvolené "pod pultem") dostal právě k Vám a ne k někomu jinému.

Měl jsem již zkušenosti s návštěvou Tuzexu (prodejny, kde se dalo nakupovat za západní měny nebo tzv. bony, což byly volně směnitelné koruny), rodiče tam pořídili za tehdejší 1/2 ceny dvoupokojového bytu českou televizi Tesla určenou na vývoz. Přesto pro mě byla návštěva Slušovic zjevením.

Z šedivého prostředí normalizace jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitnul "na západě". Úžasné dostihové závodiště, všude uklizeno, restaurace v útrobách dopravního letadla, obchod, kde se daly koupit takové zázraky jako např. Pepsi v plastových lahvích, bramborové lupínky, tropické ovoce a další běžným smrtelníkům zapovězené produkty. Do Slušovic jezdily na výlety celé kolektivy z továren, zahraniční prominenti (kvůli návštěvě prezidenta SSSR Gorbačova byla prý vybudována dálnice Zlín-Slušovice), o Slušovicích se dokonce skládaly písně.

Pár faktů

Ač by tomu název napovídal, zemědělství se družstvo věnovalo na sklonku osmdesátých let jen minimálně. Hlavní síly byly směřovány do přidružené výroby: stavebnictví, zpracování plastů, biotechnologie a výroba počítačů.

V době své největší slávy mělo JZD (Jednotné zemědělské družstvo) Slušovice obrat 7 miliard Kčs, a z toho zisk více než 700 milionů Kčs, zaměstnávalo více než 6 000 občanů Slušovic i z 21 okolních obcí (tj. zisk více než 100 000,- Kčs v tehdejších cenách na 1 pracovníka!). Občané měli k dispozici koupaliště, hřiště, školy, dvojtřídní MŠ, zdravotnické středisko, nákupní středisko. V každé okolní obci podnikovou prodejnu, kde členové družstva mohli nakupovat na kartu, peníze měli u místní Banky Slušovice. Byla vybudována i kanalizace, nové chodníky a cesty.

Kontroverzní manažer František Čuba

František Čuba vedl JZD Slušovice v období 1963-1990. Je osobností, jejíž roli lze v současné době nepříliš snadno hodnotit. Přes např. zajímavý pořad o Slušovicích z dílny dokumentaristů ČT je evidentní, že nás dělí ještě spousta let od doby, kdy budou moci historikové vynést plus minus objektivní soud.

Musel být skvělým manažerem, to je nesporné. Byl mužem činu, uměl lidi strhnout a motivovat. Kdo víc udělal, ten více vydělal, což nebylo běžné tehdy ani nyní. Zaměstnával lidi s ideologickým škraloupem, které nikde nechtěli. Zatímco jinde vládla pohůdka, lidé přicházeli z práce odpočatí a mohli se věnovat soukromým aktivitám (fušky, chaty, chalupy...), ve Slušovicích se tvrdě makalo.

Na druhé straně bez kontaktů na tehdejší papaláše to nešlo. Čuba byl kamarádem s předsedou vlády Lubomírem Štrougalem, nad družstvem držel ochrannou ruku generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. V roce 1987 uzavřel údajně František Čuba za Slušovice smlouvu s 1. správou StB - rozvědkou, díky níž získalo družstvo ekonomické výhody, např. bezcelní dovoz určitého zboží, dovoz embargovaného zboží a informace zejména z oblasti biotechnologií.

Okolo Slušovic se vyskytovala celá řada fám, například:
- skvělé hospodářské výsledky byly dosahovány kvůli machinacím v účetnictví,
- nikdy se tam nevyráběly počítače (prý se dovážely již hotové z Thajska, přičemž na bednách bylo uvedeno "made in Slušovice"),
- JZD mohlo takto fungovat jen díky obrovské pavučině korupce, která sahala od celníků až po stranické špičky.

Jisté je, že horliví revolucionáři po roce 1989 Čubu smetli a JZD Slušovice se rozpadlo. Můžeme jen spekulovat, jak by se družstvu dařilo v podmínkách volného trhu.

Socialistická vesnice: Zábavně mrazivý skanzen

Tak nevím, jestli jsem někomu, kdo třeba nedávno oslavil dvacáté narozeniny, alespoň trošku osvětlil fenomén Slušovic. Těžko si dnes představit kontrast "vybydlené" Jednoty a slušovického obchodu téměř srovnatelného s dnešními markety.

Možná přichází čas zamyslet se nad projektem skanzenu typické socialistické vesnice, kam by žáci a studenti jezdili na exkurze. Dobře zrealizovaný komplexní projekt se všemi aspekty života by byl velmi potřebný. Určitě by zapůsobil na mladou dušičku víc než plané tlachání o nebezpečí extrémismu či mediální glorifikace disentu. Pokud to nenapadlo nikoho přede mnou, vyžaduji samozřejmě (jako správný pravdoláskař) od případného realizátora drobný bakšiš za tento koncept. Stačí mi tři hrubé platy ministra pro lidská práva. Ono žádné dobro není zadarmo :)

Podívejte se do diskuse pod článkem, obsahuje příspěvky pamětníků, kteří v JZD Slušovice pracovali.

Píseň o Slušovicích


Použité zdroje: ihned.cz, wikipedia.org, pluska.sk, blisty.cz, cibulka.net.

Proč jsou ve školství a zdravotnictví nízké mzdy

Pár citací na úvod

ceskenoviny.cz:
"Průměrně si zaměstnanec ve školství vydělá 20.534 korun za měsíc."

vaclavkrasa.cz:
"Téměř nikoho nezajímá, že velmi těžkou práci, která hraničí až se sebeobětováním, vykonávají lidé v sociálních službách za průměrnou mzdu 14.000,-Kč."

uzis.cz:
"Průměrný měsíční plat zaměstnanců ve zdravotnictví odměňovaných podle platných předpisů o platu (zřizovatel Ministerstvo zdravotnictví, kraj, obec a město, ostatní centrální orgány) v roce 2008 činil 24 867 Kč."

ekonomika.idnes.cz:
"Zaměstnanci Českých drah a nákladní dopravní firmy ČD Cargo si příští rok (tj. 2009, zpráva z loňska) polepší. Vedení firmy a zástupci odborů se shodli na růstu mezd o čtyři procenta. Průměrný plat se tak navýší o zhruba 1 000 korun a přesáhne 26 tisíc."

Svět se zbláznil. Nebo ne?

Po přečtení citací výše se každému slušnému člověku udělá rudo před očima a začnou se honit hlavou myšlenky o tom, že takový bordel je možný jen v České republice.

Jak je možné, že zaměstnanci ČD, jejichž nekvalitní služby a věčná zpoždění (podívejte se, že ani teď nejedou přesně) jsou již celoevropskou legendou, berou tak moc a mají výhody, které mohou dosáhnout i desítek tisíc ročně?

Vzděláním to nebude, v jeho úrovni nádražáci za školstvím, zdravotnictvím i sociálními službami evidentně zaostávají. Náročností práce také ne, cvakat lístky či sedět za pokladnou je čajíček oproti zvládnutí 30 pubescentů, péči o nemocné či terénní práci ve vyloučených lokalitách. V přístupů k zákazníkům (v jiných oborech žáci, pacienti, klienti...) ČD také neperlí.

Nabízí se tedy vysvětlení, že jde o nespravedlnost. Což se Vám nyní pokusím vyvrátit.

Kdo se snaží, ten má

Většina zaměstnavatelů se snaží minimalizovat mzdové náklady. Pokud se najdou pracovníci, kteří jsou ochotni odvést kvalitní výkon za málo peněz (nebo třeba i zadarmo), zaměstnavatel (respektive ten, kdo financuje) nemá žádný důvod (kromě dobrého srdce), aby jim slušně zaplatil. Takto se chová i stát, který má pod palcem financování školství, zdravotnictví, sociálních služeb i Českých drah.

A zde se dostáváme ke gró věci. Zatímco učitele, zdravotníky, sociální pracovníky atp. jejich práce baví, záleží jim na výsledku a nemají čas ani energii na dělání neplechy, nádražáci jsou free. Všechno je jim jedno, nepředřou se, ztráty zaplatí stát a jejich jedinou starostí je, jak vydyndat co nejvíc peněz.

Když pak dojde na nátlakové akce, co se děje?

- Zaměstnanci ČD jsou drsní a stávkují, dokud nedosáhnou splnění svých požadavků. Je jim jedno, že se lidé nedostanou k lékaři a do práce, že vznikají mnohamilionové ztráty při přepravě nákladů. Mají jasný cíl: víc peněz na výplatní pásce.
- Zaměstnanci ve školství stávkují symbolicky, protože jim záleží na dětech a nechtějí si to rozházet s rodiči.
- Pracovníci ve zdravotnictví také nejdou tvrdě na věc. Naštěstí. Kdyby měli morální kredit nádražáků, mrtví pacienti by jim nevadili.
- I pracovníci v sociálních službách jsou měkkosrdcatí. "Já jim nevyměním stříkačky, oni dostanou žloutenku." atp.

Resumé

Kdo dělá svou práci dobře a chová se slušně, tomu stát nikdy nepřidá. Až budou lidé ve školství, zdravotnictví a sociálních službách stejně drsní jako nádražáci, pak budou brát důstojné peníze. Do té doby se jim bude stát vysmívat do obličeje + zneužívat jejich dobroty.

Nezbytností je nedbat při stávkování na ztráty, škody, vztahy. Kašlat na všechno a jít jen po penězích. Jiná cesta není. Bohužel.

Aktualizováno:
Bossové lékařských odborů si asi přečetli tento článek. Pomocí nesmlouvavé akce, jejímž hlavním heslem bylo "Náš exodus, váš exitus", dosáhli svého. Jde to, ne že ne. Teď ještě zbývá, aby se přidali ostatní, kteří si nechají dlouhodobě srát na hlavu.

Stránky komiksu Vesnička

Internet a důchodci: Více než virtuální konflikt?

Varování: Tento článek nebude korektní. Může se stát, že se v něm vyskytnou názory, které Vás mohou rozčílit. Zvažte, zda budete číst dál. Chcete-li spíše něco pohodovějšího, podívejte se třeba na To nejlepší z Wericha a Horníčka.

Internet proti důchodcům

Dlouho jsem přemýšlel, jestli sem zařadit odkazy na konkrétní stránky nenávistné k důchodcům. Nakonec jsem se rozhodl, že to neudělám, reklamu si nezaslouží. Zato udělám výjimku a budu citovat bez uvedení zdrojů. Citace jsou kurzívou a s jejich obsahem se rozhodně neztotožňuji.

Co na důchodcích nejvíc vadí?

1) Volí levici

"Zajímá mě, jakej máte názor na to, kdyby se zrušilo volební právo lidem např. nad 75let? Oni si zvolí ty svoje oblíbence a do dalších voleb třeba umřou. Jde o to, že rozhodujou o dlouhodobějších věcech."

Starší lidé logicky volí levici a je to tak všude ve světě. Proč jim to zazlívat? Naši důchodci prožili většinu produktivního života za minulého režimu, kdy byl systém nastavený úplně jinak než teď. Pracovali s určitými vyhlídkami do budoucna, teď se oprávněně mohou cítit podvedeni, pravidla se změnily v průběhu hry (života). Za to, že se v roce 1989 nepostavili proti revoluci, si zaslouží poděkování a teď respektujme jejich preference, ať jsou jakékoli. Každý člověk hájí své zájmy a chce se mít co nejlépe. Proč by důchodci měli být jiní?

2) Nestačí na řízení auta

"Modlím se, že vyjde zákon, který nařídí všem nad padesát let odevzdat řidičský průkaz. Důchodci v autě jsou totiž mnohdy nebezpečnější, než dvanáctileté dítě na motorce."

Nebezpečný důchodce za volantem je mýtus. Vím, že při posuzování tohoto fenoménu chybí důležitý údaj: kolik toho konkrétní věkové skupiny najezdí. Nicméně čísla hovoří celkem přesvědčivě. V roce 2008 způsobili lidé nad 64 let 5,4% dopravních nehod, v roce 2006 tvořili lidé nad 65 let věku 14,2% všech obyvatel ČR. Mimochodem téměř třetinu nehod způsobili řidiči mezi 25 a 34 lety.

3) Vyžadují sezení v MHD

"Hlavním cílem důchodců je zabránit ostatním účastníkům MHD zaujmout jakékoliv místo k sezení. ... Je to vlastně jediná věc, která je ještě drží při životě, je tedy neobyčejně zajímavé sledovat, jak vynalézaví, rafinovaní a vypočítaví. ... Někdy až běhá mráz po zádech, když nezúčastněný divák pozorně sleduje metody některého důchodce, jak chladnokrevně si počíná při vystrnaďování pasažéra ze sedadla."

Nechápu, proč je tato problematika ze všech stran tak probíraná. Obecně: po tom, co si člověk odkroutí 50 let ve fabrice, život ho mlátil ze všech stran, blízcí lidé poumírali, má plné právo být nerudný a ostatní by to měli respektovat. Konkrétně: pokud je volných x sedadel kolem, nepouštím sednout, jinak ano. Proč to dál řešit?

4) Milují akce v hypermarketech a šetří

"Stojíte fronty před markety už několik hodin před jejich otevřením, aby vám náhodou neuniklo nějaké zboží, které sice vůbec nepotřebujete ale musíte je mít už jen pro to, že je v akci a tudíž koupit jej je tak výhodné."

Je to sport, je to zábava. Co také dělat? Jaké jiné povyražení (krom DVD z teleshoppingu) například naše média pro důchodce nabízejí? Dechovka + estrády zrušeny, pořad pro seniory (politicky korektní pojmenování důchodce) Barvy života je natolik šedivý a depresivní, že myšlenky na sebevraždu při jeho sledování napadají i třicátníka. Ještěže alespoň některé rozhlasové stanice na staré lidi nekašlou.

5) Zneužívají lékařskou péči

"...anebo, jako ti důchodci, pokecat si nejen mezi sebou, ale otravovat i paní doktorku. Z čekáren u lékaře mají být opět čekárny, a ne kluby důchodců..."

Nikdo není úplně zdravý. A u starších lidí to platí dvojnásob. Je naprosto logické, že je člověk, jehož život se chýlí ke konci a který ví, že toho má víc za sebou než před sebou, více vnímavý ke zdravotním problémům než dvacetiletý junák. Zkuste se zamyslet nad tím, zda je levnější, když praktický lékař odbaví 50 důchodců s banálními bolístkami, mezi nimi narazí na jednoho, který má zásadní zdravotní problém a díky včasné diagnostice je tento problém bez komplikací rychle vyřešen NEBO když důchodci nepřijdou a ten jeden pak musí být léčen za miliony korun kvůli pozdnímu podchycení nemoci.

Závěrem

Připadá mi smutné, že za důchodce nikdo nebojuje. Jistě, válčí sami za sebe, ale kvůli tomu, že se mnohdy již příliš neorientují v současném světě a duševní schopnosti ubývají, nemohou být efektivní při prosazování svých opravdových zájmů (např. kvůli 30,- Kč u doktora šílí, nedůstojné podmínky v LDNkách jsou jim fuk). Společnost zajišťuje podmínky pro dlouhý život, ale už ne pro jeho odpovídající kvalitu. Zkusme se zamyslet, zda není čas na změnu.

Zdroje statistik: www.czso.cz, www.mvcr.cz. Poděkování za inspiraci: JXD z Reflexu.

Kam dál?
Rodinný život seniorů - Láska a vztahy ve stáří


Stránky komiksu Vesnička

Jak jsem otvírala víno

...aneb proč ženská potřebuje chlapa.

Náhoda tomu chtěla, že jsem jeden sobotní večer trávila v klidném prostředí našeho domova, a to jen s mým otcem skrzeva bolest zad úředně zdravotně (krátkodobě) zneschopněným. Vize toho večera byla jednoznačná: prostě POHODA. Dám si nějaké dobré vínko a s otcem, zdatně mi sekundujícím popíjením piva, shlédnu několik perel české kultury. Nejprve Šakalí léta, film, kterýžto jsem viděla naposled v 8 letech, a tak by bylo vhodné si ho oživit, a následně jednu z her Járy Cimrmana, které teď vychází na DVD s nejmenovaným periodikem.

Pro své účely jsem již v pátek v Intersparu v akci zakoupila jednu lahev růžového vína značky Chenet (odrůda Cinsault Grenache), která se mi pěkně chladila v ledničce. Těšíc se a mnouc si ruce, jak si na vínku pochutnám, jsem se chvíli před půl osmou vydala k ledničce s jasným cílem – víno vyjmout a následně ho otevřít. První úkol proběhl bez problémů. Druhý už ale tak snadný nebyl.

Já totiž víno běžně neotvírám. Jak říkávám, mám na to lidi. Což je prima, když kolem vás nějací využitelní lidi jsou. To ovšem tentokrát nebyl můj případ. Akci jsem započala sebevědomě se vzpomínkou na asi jedinou úspěšnou zkušenost tohoto druhu, kdy se mi asi po čtvrt hodině a s vypětím všech sil zdařilo rozdělat bílé Canti. Chenet půjde taky, říkala jsem si, a vytáhla z šuplíku jedinou dostupnou vývrtku, kterážto vypadala dosti „jetě“. V mé mysli se začaly vynořovat lehké pochybnosti – jen abych ji nezdestruovala (v horším případě bez otevření vína), proletělo mi hlavou. Nicméně zavedení vývrtky do špuntu (nikoli korkového, ale jakéhosi gumového) proběhlo bez problémů.

Mohla jsem tedy začít tahat. Běžná poloha – víno na stole - se neosvědčila. Strčila jsem tedy flašku klasicky mezi kotníky, jednou rukou přidržovala a jala se tahat takto. Nic. Maximalizace síly. Nic. Špunt se ani nepohnul. Přesouvám se do obýváku a na lahev si klekám. Opět nic. Otec nabízí, že pravou rukou nemůže, ale levou by to zkusil. Hrdě odmítám slovy „máš kontrolku, to musím zvládnout sama“. Po několika minutách hledám jiné řešení než silové. Otec radí trochu na špunt ťuknout, hnout s ním směrem dolů, využít rozvolnění a vytáhnout ho nahoru. Vyšlo to první – aneb dolů jsem ho trochu dostala. Nahoru s vypětím všech sil, ovšem opět jen do původní polohy.

Přichází klasické a pijáky oblíbené řešení č. 2: když špunt nejde ven, půjde snad dovnitř. Jako nejšikovnější náčiní k tomuto účelu jsme objevili kvedlačku a kladivo. Já držela flašku, zatímco papá ťukal kladívkem do vršku kvedlačky. Pak přišel průlom: bohužel však ne v kýženém otevření flašky, ale - kvedlačka to nevydržela a „hlavička“ se jí rozpadla! No, to bude mít maminka radost.

Chvíli jsme ještě ťukali na dřívko od kvedlačky, nicméně efekt byl jen ten, že ve špuntu začala vznikat jakási prohlubeň. Trochu vína vyplavalo nad něj. Rozradostněni tímto úspěchem jsme byli přesvědčeni, že je to v suchu. Teď už to rozhodně půjde! Jenže hrdlo je u Cheneta hrozně dlouhé. Takže to nešlo. Otec to začal fyzikálně zdůvodňovat s využitím jakýchsi mně nedostupných znalostí o tlaku. Cesta tudy prý nepovede. Inu, zkusíme opět vývrtku. Po navrtání z ní ven sice čouhal jen kousíček, ale otec mě povzbuzoval slovy: teď, když už se hnul, když už se uvolnil, tak to půjde. A šlo to. Ovšem opět jen do původního stavu. A toho ještě dosáhl otec tou svou levačkou, neb hrdost i lítost vůči němu už jsem vzdala a místo ní si celou svou vahou lehla na flašku, abych mu ji držela.

Je krásných za deset osm a situace nás začíná pomaličku točit. Přemýšlíme nad tím, který ze sousedů by nám mohl pomoci. Ten odvedle je křivák a svůdce bůhvíkolika žen. Takže, abych tam lezla s flaškou vína v ruce, nepřipadá v úvahu. Odnaproti odjeli na víkend pryč a Havlíček nad náma je zas dost slušný tatík od rodiny… a přece nechceme vypadat jako ochlastové, že. Ani důchodci z ostatních bytů asi nebudou to pravé ořechové. Co tedy dělat? Po x dalších svépomocných pokusech nám svítá, že dostat špunt ven ani dovnitř není v našich silách. Vzdát se ale také nelze, neb sobotní večer bez vína? To by si mohl myslet jen někdo, kdo mě fakt špatně zná.

Když to nejde nahoru ani dolů, musí to tedy jít jedině... skrz. No, a tak ke slovu přišel náš Black and Decker. Takhle se snad k obsahu dostaneme. „Najdi nejširší vrták“, zavelel otec. Po zapojení vrtačky jsem se už jen spokojeně dívala, jak se ve špuntu tvoří dírka, kterou víno přes sítko přelijeme do skleničky. Bordelu ale za špuntu vůbec nebylo tolik, kolik bychom očekávali. V zásadě všechen jsme stihli odsypat, tak se na hladině pohybovaly jen dva kousky gumy. Haleluuuuja! Happyend byl korunován nápadem nacpat do flašky dírou brčko, kterým jsem následně veškerý obsah spokojeně vylokala, a to dokonce bez oněch dvou gumových kousků. Názorný obrázek a důkaz, že nekecám, vidíte zde napravo.:))

Na závěr postačí konstatování, že večer byl krásný. Fakt jsme si ho užili. A jaké z toho plyne poučení? Inu, snad jen ta stará pravda, že ve dvou se to lépe táhne. Protože je mi jasné, že kdybych měla zůstat single, musela bych si kupovat jen víno s odšroubovatelným zavíráním. A těch je na trhu zoufale málo! (Takže můj přítel si může být jist, že se mě nijak snadno nezbaví.:)) )

VŠ učitelé - Co celé dny dělají?

Přiznám se, že otázka z nadpisu je pro mě záhadná až mystická. Chtěl bych se stát muškou, popoletovat si po katedrách našich významných vysokých škol, poslouchat a dívat se. Určitě bych zahlédl i kvalitní, úctyhodné učitele, kteří dělají svou práci rádi, dobře a naplno. Bohužel mám obavu, že takových případů by nebylo mnoho. Ti, o kterých chci psát, nemají na nic čas, studentům se vymlouvají, že nestíhají, protože dělají vědu, jinde si zas stěžují, že kdyby neztráceli čas se studenty, mohl by jejich projekt, výzkum atp. být mnohem dále. Podívejme se nyní na výmluvy:

Studenti

Na spoustě vysokých škol (i těch nejprestiznějších) je doba, kdy se učitelé věnovali studentům nenávratně pryč. Ústní zkoušky? Není čas. Semináře a diskuse v malých skupinách? Není čas. Být k dispozici pro konzultace? Hodinu týdně, na víc není čas. Přece nebude slovutný pan učitel ztrácet čas se studenty. Co mu to dá? Nic. Věda, to je to poslání, to je, proč je tady. Pokud zbyde chvilka po bádání, uplatní své zkušenosti a moudrost v nějaké akademické funkci, tráví čas nic neřešícími schůzemi a povídáním u kafe.

Věda

Věda je poslání. Tam mohou VŠ učitelé naplno projevit, jací opravdu jsou. Bohužel naše armáda vědců nemá takřka žádné výsledky. Kromě pár významných osobností (především v technických a přírodovědných oborech) jako by ti ostatní neexistovali. Magické slovo je publikovat. Kdo publikuje, ten je král. To že publikované články a výzkumy čte velmi často jen pár desítek jiných VŠ učitelů (čtou si to navzájem, něco jako onanie před diváky, při které se střídají role) nikomu nevadí. Psát skripta se nenosí, je za to málo peněz, studenti si přečtou anglicky. Praktické přínosy takřka nevidno, vědci publikující v masovém tisku by se dali spočítat na prstech pracovníka pily.

Přitom je tolik aktuálních otázek, ke kterým by se tyto kapacity mohly vyslovovat. Proč spolu navzájem nesoupeří týmy VŠ učitelů například v návrzích řešení: penzijní reformy, zdravotní reformy, řešení situace občanů sociálně vyloučených, pomoci dlouhodobě nezaměstnaným, ekologie? Proč návrhy jednotlivých týmu nejsou porovnávány ve veřejné debatě? Důvody jsou tyto: především lenost, dále nechuť používat jazyk, kterému rozumí běžný občan a odtrženost od skutečných problémů.

Příčiny

Hlavní příčinou je, že vysoké školy nad sebou nemají žádný bič, žádnou kontrolu. Navíc poptávka studentů je obrovská, nemusí se snažit. Ve vedení kateder, fakult i celých univerzit jsou lidé, kteří se navzájem roky rokoucí znají a podporují se. Pokud je nějaká nepříjemnost, uklidí se pod koberec. Odchází se buď dobrovolně nebo kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu. Ono se těch pár hodin výuky vždycky nějak najde. Navíc spousta lidí z tvrdého jádra se nestydí a drsně využívají pracovní dobu a vybavení VŠ k soukromým projektům, za které dostávají peníze přímo do své kapsy.

V důsledku to dopadá tak, že mnozí VŠ vyučující nejenže nereagují na současný stav poznání, legislativy atp., ale dokonce jsou zpátečničtí a novinky sabotují. Viz situace u reformy základního školství, kdy se x let platná legislativa ve výuce mnoha pedagogických fakult vůbec neprojevila.

Řešení

Zavádět školní inspekci u VŠ by byla pitomost. Jak tedy jinak kontrolovat? Zveřejňovat. Všechno a pěkně konkrétně. Ministerstvo školství by mělo zajistit provoz internetových stránek, kde by byly podrobné údaje o všech VŠ oborech získané nezávisle na VŠ. Nejen kolik mají a berou studentů, co k přijímačkám, ale také kolik je v rámci studia ústních zkoušek, kolik je průměrně studentů na semináři, kolik průměrně má vyučující konzultačních hodin týdně, zda se při výuce diskutuje, jestli má škola dostatek literatury v českém jazyce, kolik stojí koleje a jak jsou dostupné. Další možnosti můžete doplnit sami. Stát financuje vysoké školy, měl by jasně říci: podle prognóz trhu práce budeme potřebovat (tohle je jen příklad) zubaře, na ty dáme peníze. Bakaláře sociology podporovat nebudeme, nejsou třeba, zafinancujte si to, jak chcete. V případě absolutního nesouladu toho co se učí a reality by měl stát pokutovat.

Z vysokých škol se staly fabriky, jejichž hlavním cílem je mít co nejvíc studentů, tj. co nejvíc peněz od státu. Kvalita a smysluplnost poskytovaného vzdělání nikoho nezajímá. Hlavně dohnat a předehnat EU v počtu VŠ vzdělaných lidí na 1000 obyvatel. Až se příště setkáte s člověkem, který má čerstvý titul, je totálně neschopný a o svém oboru nic neví, vzpomeňte si na tento článek.

Kam dál?
Vzpomínka na studium v Kunovicích u Kratochvíla
SWOT analýza českého školství

Současná demokracie aneb smát se či plakat?

Slovo demokracie je omílané všude možně, a to natolik že už se nám ten "vznešený pojem" skoro vyprazdňuje. Troufám si proto připomenout, že etymologicky pochází od demos - lid, kratein - vládnout, znamená tedy "vláda lidu". Nemůžu se ubránit dojmu, že jsme se tomuhle pojetí setsakramentsky vzdálili. Stačí se podívat na to, co se děje u nás v republice a třeba taky v naší drahé Unii. A nebo si odpovědět na jednoduchou otázku - kdo z vás má pocit, že vládne?

Je to prostě pohádka...

Jednoho krásného dne se pánové, kteří sedí někde v Evropském parlamentu či v jiných euro-institucích se rozhodli, že chtějí vládnout všemu a všem naráz, neb nechávat všechno schvalovat parlamenty členských zemí je zdlouhavé a vůbec fujaké, neb by to nemuselo projít. Radši si všechno pohlídáme my tady, řekli si a začali vymýšlet, jak to udělat. I napsali tzv. Euroústavu. Byli ale příliš velcí optimisti ohledně toho, že jim to lidi odkývou, a tak ji v několika státech chtěli nechat schválit v referendech. Inu, vypadalo by to dobře a jistě by se dalo tvrdit, že tato evropská ústava má díky způsobu přijetí i nějakou legitimitu. Ale, ojoj! Lidi se hned ve dvou státech rozhodli, že Euroústavu nechtějí. Inu, co budeme dělat? Pokračovat je trapné... No, když nám to neschválí lidi, holt to budeme muset protlačit jinak, řekli si pánové, napsali další smlouvu, které už pro jistotu neříkají Euroústava, ale "Lisabonská smlouva" a jali se ji snažit protlačit skrze jednotlivé parlamenty. Jen irská ústava jim dala kapku ťafku, když se tedy v Irsku muselo uskutečnit referendum. A co se nestalo? Jaká to tragédie? Irové řekli NE!

Co udělali pánové? Nebojme se, žádné svěšení ramen nebo vzdání se, kdepak! Ostatní státy pod tlakem eurofanatika Sarkozyho, prezidenta Francie (země, která mimochodem v referendu tehdá euroústavu odmítla aneb jak vypadá demokracie ve Francii) vesele ratifikují dál a na Iry se tlačí, ať si svoje občany zpacifikují a referendum zopakují. A česká vláda, kterážto podle tradice vždycky musí vyskočit ještě o fous výš, než je nutné /a pro niž nedokážu najít slušný přívlastek/ dokonce prohlašuje, že naše ústava obsahuje věci, které vlastně ani nejsou tak moc důležité... třeba taková státní suverenita je podle ní věc naprosto zanedbatelná... no, nepřipadá vám to skandální? Ale ve světle "ducha zákonů" a "demokracie", které jsou jedinými platnými principy, to prý tak je...

Takže náš zásadní princip je demokracie, kterážto sice krásně zní, ale jakékoli její přímé prvky nás upřímně děsí. Referendům se vyhýbáme jak čert kříži a když se nás v televizi zeptají, proč, tak vlastně ani tak proti nim nejsme, ale zrovna v této konkrétní otázce není referendum vhodné, neb občané o tom málo ví, vysvětlit se jim to nedá a vůbec jsou hloupí a neměli by nám politikům /které si přece sami - a pozor! demokraticky vybrali/ do toho kecat. Ať se občané realizují znova za 4 roky a vyberou si z našich (dokolečka opakovaných) krásných tváří... a do té doby, ať nám nechají klídek u korýtek.

Další príma věc, o které by tady v české kotlině lidi rádi rozhodli, ale nemůžou, je ten primissima americkej radar. Věřím tomu, že kdyby průzkumy veřejného mínění dopadaly naopak než dopadají (tedy 70% pro radar a 30% proti), vláda by to riskla. Všechno by vypadalo růžověji a všichni bychom byli šťastnější. Jenže ti hloupí lidi! Oni to nechápou, že by ty svoje názory měli prohodit, když furt žebrají o to referendum...

Tak nějak pořád nevím, jak je možný, že to lidi v podstatě nezajímá. S demokracií v ČR je spokojena 1/3 lidí, ale nikdo se nebouří. Asi to bude tím, že se všichni máme tak dobře. Moc se nám nechce být hezkým potenciálním cílem pro nějakou pěknou raketku ani sdílet veškeré předpisy s Francouzi, Maďary, Poláky, Bulhary, Rumuny, Kypřany a všemi těmi ostatními, kdo v té nafukovací unii jsou. Ale hlavně, že máme na to vyrazit do Chorvatska /letos naposled s konzervama, tak honem balme/, koupit si novej DVD přehrávač a nebo plazmovou televizi...

A nakonec jednu velmi aktuální (ač s několika kosmetickými změnami) píseň od Karla Kryla.

Karel Kryl: Omezená suverenita (kráceno)

Račte, panstvo, vyslechnouti baladičku,
kterak možno usednouti na vějičku,
slyšte slova podložená četbou Tacita,
o tom, co je omezená suverenita.

Od zastávky u Anděla lkala Lajka,
z amplionu dováděla balalajka,
balalajka rozladěná, velehlasitá,
učí, co je omezená suverenita.

Z poloviny skryti stínem tamaryšku,
číhali jsme s Antonínem na Maryšku,
neboť, je-li polapena, pozná ta či ta,
jak vypadá omezená suverenita.

Jede Mařka autokarem z Pohořelce,
povídá si s Lomikarem o veselce,
jen co bude začepena, hned mu spočítá,
co znamená omezená suverenita.

Do účesu vpletla stužku s pery dravce,
vzpomněla si na častušku, na Psohlavce,
když je pečeť přelomena, právo neskýtá,
lidu zbude omezená suverenita.

Ženský part:
Prozpěvujíc ptákovinu jednotvárnou,
čekávávám na Kozinu před kovárnou,
čekám dobře naložena, čistě umyta,
že mi bude omezena suverenita.

S pečlivostí předojemnou palaš kuje,
dokuje, a pak si se mnou zalaškuje,
doma ho pak jeho žena bičem přivítá,
nastane mu omezená suverenita.

Mějte z toho poučení, lidé milí,
neházejte přesvědčení do obilí,
neboť, je-li zahozena flinta do žita,
přijde na vás omezená suverenita.

Za tenhleten morytátek mravokárný,
zašijou tě ňákej pátek do cvokárny,
naučí tě vyškolená autorita,
kterak chutná omezená suverenita.