Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Rodinný život seniorů - Láska a vztahy ve stáří

Mikroblog
V mé seminární práci bych chtěla pohovořit o tom, jak to senioři mívají se svými blízkými vztahy. Předem bych ale chtěla říci, že to může být poměrně problematické. Vývoj jedinců probíhá podobně pouhých pár let. V adolescenci se začneme natolik rozrůzňovat, že začne být velmi těžké a místy nemožné nacházet stejné milníky a zvraty v životních příbězích lidí. A stejně je tomu i ve stáří. V závislosti na tom, jakou si kdo zvolil životní cestu, variuje i způsob, jakým tráví svůj čas ve zralém věku. Ten je samozřejmě hodně odvislý i od toho, zda dotyčný/á měl(a) partnera/partnerku a děti, kolik jich měl(a) a jaké vztahy s nimi vytvořil(a). Většina lidí v průběhu svého života naváže trvalý vztah, který je pak základem pro rodinu, a tak se budu věnovat především jim.

Jako první bych ráda zmínila manželství lidí zralého věku. Podle Říčana mohou být v podstatě velmi šťastná, velmi nešťastná či střídavě oblačná – jako ostatně manželství lidí jakéhokoli věku. Transverzální výzkum Cunninghama a Broodbanka z roku 1988 však dokazuje, že spokojenost s manželstvím má ve stáří vzestupnou tendenci. Zjistili, že starší páry vykazují větší vyváženost cílů a zdrojů radosti (a menší počet příčin nesouladu) a partneři jsou také častěji v podobném zdravotním stavu. (Hamilton, 1999, s. 168) Vyšší spokojenost může být také způsobena tím, že se partneři již velmi detailně znají, měli čas vytvořit si funkční strategie, jak s tím druhým komunikovat, spojuje je řada společných zkušeností a překonaných krizí. Také by bylo asi dobré podotknout, že manželství, která vydržela tak dlouhou dobu, bývají alespoň přijatelná (Vágnerová, 2000, s. 473), protože jinak by už se rozpadla dříve. Svůj vliv na snahu o kvalitu soužití může mít také omezení sociálních kontaktů po odchodu do důchodu a nastávající soustředění se na udržování co nejlepšího vztahu s tím člověkem, kterého máme nejblíž.

Odchod do důchodu sám o sobě je velkou změnou v životě manželů. Věkově od sebe bývají často vzdáleni tak, že do důchodu odcházejí vlastně společně. Ač se na to mohou některé páry těšit, pro mnohé to bývá dost velký šok. Z jejich života nejen zmizí smysluplná činnost, která jim zabírala velkou část dne, a změní se jejich sociální status, ale najednou spolu také začnou trávit daleko více času. U některých párů může dojít až ke vzájemnému přesycení. Mohou se také odkrýt různé rozdíly v zaměření osobnosti, které se dříve tak často neobjevovaly, protože oba manželé trávili dost času v zaměstnání. (Vágnerová, 2000, s. 475) Od partnera už není tak lehké „uniknout“ do práce či třeba za sportem. Tato situace ale není tak zoufalá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Staří lidé se na novou situaci postupně adaptují. (Vágnerová, s. 475)

V pokročilém věku stoupá subjektivně vnímaná významnost manželského partnera. Starému člověku často nejlépe porozumí příslušník téže generace, který se potýká s podobnými problémy. Navíc sociálních kontaktů ubývá a není výjimkou situace, kdy se sociální svět jedince scvrkne pouze na rodinné příslušníky. Manželský partner je tedy logickou volbou „za kým jít“. Saturuje druhému partnerovi různé potřeby – od stimulace přes orientaci (společné rituály) a citovou jistotu až po seberealizaci. Smrt manželského partnera bývá proto velkou tragédií. Krom toho, že nám schází jeho osobnost, zhroutí se také celý náš denní rytmus. Pro partnera je třeba uvařit, partnerku je třeba vyvést na procházku. Po jeho/její smrti vyvstává otázka, co dělat a pro koho vlastně. To může vést až k úplné ztrátě motivace i k úpadku různých dovedností. I přesto, jak stresující musí ztráta partnera být, jen 20% lidí se s ní podle Lopaty není schopna přiměřeně vyrovnat. (Lopata 1973 in Hamilton, 1999, s. 103) Ztráta také není tak stresující, pokud byl zesnulý dlouho nemocný a bylo tedy možné se na jeho smrt připravit. (Hamilton, 1999, s. 103)

V seniu ale nemusíme partnera jen ztratit, můžeme ho také získat. Stále se totiž ještě uzavírají nová manželství. Žije se déle, častěji dochází k rozvodům v pozdním věku a jsou zde tedy volní partneři, a konečně společnost je k novým sňatkům tolerantnější, než bývala. (Říčan, s. 352) Lidé se za svou novou lásku ale také často stydí. Mají pocit, že by ji jejich děti nepochopili, a tak svou známost raději tají. Nutno dodat, že mnohdy to dělají oprávněně, protože některé děti skutečně nejsou s to nového partnera své matky či partnerku svého otce přijmout. Dá se říci, že nové vztahy navázané v pokročilém věku jsou, stejně jako sexualita seniorů, pro naši společnost jistým tabu.

Dalšími důležitými vztahy jsou pro seniory ty s jejich dětmi. Jak už jsem podotkla, rodina je často jedinou jednotkou, která jim poskytuje sociální kontakty. A tak tedy platí, že čím více dětí mají a čím lepší vztahy mají s nimi, tím lépe. Přesto ale výzkumy prokazují, že senioři preferují samostatný život – ač 80% z nich žije nanejvýš 30 minut cesty alespoň od jednoho ze svých dětí. Staří lidé tedy pravděpodobně rádi kombinují příležitost k aktivitám v interakci se členy rodiny se soukromím svých domovů. (Hamilton, 1999, s. 172) Děti se také často stávají pečovateli o své stárnoucí rodiče. Zvláště v případech, kdy příbuzní žijí blízko nich, očekávají staří lidé jejich pomoc. Existují teorie, které tvrdí, že to, zdali se rodina o seniora postará, je možné predikovat z faktorů jako jsou rodinné zdroje, způsob, jakým rodina situaci vnímá či pociťovaný stres. Můj názor je ale takový, že vždy více záleží na osobnostech a jejich konkrétních vzájemných vztazích. Vezmeme-li to z pohledu morálky, je tradiční povinností dospělých dětí se o své rodiče postarat. Situace v praxi bohužel ale nebývá takto jednoduchá. V realitě života vystupuje řada překážek a někdy k takové pomoci schází i materiální podmínky. V takovém případě pak zbývá domov důchodců, který ovšem není ideálním řešením.

Ke světlejším stránkám života seniora patřívá prarodičovství. Ač se lidé většinou stávají prarodiči už dříve, teprve po odchodu do důchodu nastává doba, kdy se vnoučatům mohou (ač nemusí, protože prarodičovské styly jsou různé) věnovat „na plný úvazek“. Vnoučatům se starý člověk může pokoušet předat sou životní zkušenost, kterou získal léty. S vnoučaty se dá chodit na procházky, jezdit na výlety, vyprávět jim své zážitky z dětství. Dá se s nimi smát a létat říši fantazie a pohádek i na ně výchovně působit. „Mezi vnoučaty a prarodiči vznikají velmi intenzivní vztahy. Babička či dědeček, na rozdíl od rodičů, mají „vždycky čas“ a mají ho „nekonečně mnoho“. (Haškovcová, 1989, s. 218) Přesto je podle Trolla pro většinu lidí prarodičovství druhořadou aktivitou – alespoň dokud mají důvod věřit, že jejich hodnoty jsou předávány dál a pokud se v životě jejich dětí nevyskytly takové problémy, které by je vedly k tomu jim pomoci. (Slater, 1999, s.105) Z kontextu je ale patrné, že Troll hovoří o všech prarodičích – tedy i o těch mladších. Že se prarodičovksá role dotýká spíše lidí starších, uvádí i Langmaier a Krejčířová: „zejména starší prarodiče svá vnoučata většinou vítají a svou roli silně pozitivně prožívají.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006 s. 209) Význam prarodičů pro vnoučata je velký – nejen v oblasti společného trávení času a tedy reaktivity na podněty od dítěte, ale i v oblasti výuky. Staří lidé nás učí nejen tím, co o minulosti vyprávějí, ale učí mladé i mnoha hlubším hodnotám a postojům a učí je nakonec i svou smrtí – pomáhají svým blízkým, aby hleděli vyrovnaněji na vlastní smrt a plněji si uvědomovali svou odpovědnost k rodině i širší společnosti. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 209)

Pokud hovoříme o rodinných vztazích seniorů, neměli bychom také opomenout ty sourozenecké. Sourozenci jsou v tomto období velmi významní. Kromě manželského partnera to bývají jedni z mála lidí, kteří nás znají celý život – a hlavně jsou v podobném věku a často i podobné situaci jako my. Rozumí tedy našim problémům. Možná proto se někdy na stará kolena znovu sbližují sourozenci, kteří na sebe celý život neměli čas, neměli si co říci, případně se rozešli ve zlém. (Říčan, 2006, s. 349)

Jaké jsou tedy zisky a ztráty, kterými procházíme v seniu? Není to zase tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát na první pohled. Velice totiž záleží na tom, jak se k přicházejícím změnám postavíme. Pozbýváme sice pracovní produktivitu, ale získáváme volný čas. Snižuje se množství našich sociálních kontaktů, ale o to víc do hloubky se můžeme věnovat těm, které zbývají. Metaforicky bych to vyjádřila asi tak, že se sice snižuje tempo naší chůze, ale možná právě díky tomu si můžeme všimnout motýlů, co si nad loukou hrají na honěnou. A třeba je ukázat vnoučeti, které vedeme za ruku.

Obraz stáří by v naší mysli neměl být černobílý. Jako každá jiná etapa má své plusy i mínusy. Navíc nebývá vždy jasné, ke kterému faktu přiřadit jaké znaménko. Čím je volný čas pro osamělého člověka, který celý život žil jen pro svou práci a třeba vůbec neměl rodinu v případě, že už na svou práci nestačí? A čím je pro člověka obklopeného vnoučaty či pro toho, kdo má nějakého koníčka, na nějž v rámci všednodenního pachtění středního věku nezbýval čas? Ze stáří má většina z nás strach, protože si ho spojujeme s pojmy typu bezmoc, samota či smrt. Ale já věřím, že člověk si své stáří píše sám – a že tedy nemusí být smutné ani beznadějné, pokud najdeme sílu se s ním prát tak, jako předtím s celým životem. A třeba i díky práci našich vlastních prarodičů, kteří se nám kdysi vlastním životem snažili dokázat, že i tato část života se dá důstojně a radostně prožít.

Použitá literatura:
1) HAMILTON, Ian Stuart. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999
2) SLATER, Robert. The psychology of growing old. Open university press, Buckingham, Philadelphia, 1999
3) ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Praha: Portál, 2006
4) HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama Pyramida, 1989
3) VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000
6) LANGMEIER, Josef; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Grada Publishing, 2006

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Zrcadlo aktuálně: Ortel nad Slavíkem

Diskuse o článku Rodinný život seniorů - Láska a vztahy ve stáří


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku