Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Ivo Plaňava: Spolu každý sám 2

Mikroblog
2. část výpisků: PROMĚNY

Trendy:Žití dnešního člověka se zkomplikovalo nejen ve společnosti, nýbrž i doma. Významnou a rozšířenou hodnotovou orientací dneška se stala trojice: mít, mít ještě víc a uží/va/t si. Našim předkům šlo spíše o přežití než o vyžití a užití si, pokud se zrovna nenarodili do uzoučké vrstvy bohatých.
Kult mládí – dříve existovala tendence co nejdříve vypadat a chovat se jako otcové/matky; dnes jsme svědky opačné tendence. Dospívání už není jen pouhý přechod (nejraději co nejrychlejší) od dětství do dospělosti, ale pojímá se jako pokud možno co nejdelší období se svou vlastní subkulturou a stylem života.
Zmizely sňatky z rozumu.
Manželství dnes není závazkem, z kterého nelze odejít – to je vepsáno v hlavách těch, jež je uzavírají. Dříve byli rozvedení stigmatizováni až ostrakizováni.
Větší očekávání od manželství – očekává se stálé naplnění osobních potřeb tím druhým. Chceme doma oázu bezproblémové pohody. Když tomu tak není, chceme se rozvádět.
Ženy a muži se k sobě jakožto rody přiblížily, neexistuje už tak silná diferenciace jako dříve (vzezření, erotika, sex...).
Zřetelný trend k menšímu počtu dětí v rodinách.

Vývojové krize


= krize, kdy se něco v člověku i mezi lidmi mění v souvislosti s během času; stav, kdy není možné zůstat stejným, ale nová cesta kupředu není otevřena + ztrácí se něco starého (-> ztráta kontinuity)-> úzkost (protože dosavadní kontinuita je ohrožena, je nutný skok k nové kvalitě).
= jak a čím jsme dosud žili nám přestává vyhovovat, necítíme se dobře ani spokojeně
Rodinné/manželské krize nemusí být jen něčím negativním/nežádoucím. Být v krizi znamená přece i naději, že ji zvládneme – tedy že dokážeme pozměnit naše soužití/jednání/vztahy/sami sebe.

Krize „normální“ – normativní – patří k běhu našeho života (=události, jimž se nevyhneme);
opakem jsou krize paranormativní – přihodí se něco neočekávaného (narodí se postižené dítě, brzká smrt partnera...)

Vývojové úkoly

Má-li jedinec zdárně přejít z jedné etapy svého vývoje do následující, potřebuje se zhostit, nemalé řady úkolů. Pokud se tak nestane, objeví se potíže či poruchy. V každé etapě potřebuje také leccos zvládnout i rodina jako celek.

Vývoj rodiny


Etapa nultá: předmanželské /z/párování

Úkoly: dokončení nasměrování profesní dráhy, najití partnera pro soužití – potřeba dokončit 2 procesy – separace od rodičů, dotvoření nového sebepojetí.

Separace: a) citová – mladý člověk přestává od rodičů vyžadovat přímou citovou podporu
b) funkční nezávislost – dokázat fungovat bez přímé fyzické i ekonomické asistence rodičů
c) postojová – nezávislost postojů a názorů, ty jsou založené na vlastní zkušenosti
d) usmíření, odpuštění, vyrovnání – spolužití v každé rodině s sebou přináší stíny – traumata, křivdy, pocity viny atd. ; nyní je třeba si vzájemně odpustit, aby se mohl zformovat na jiné, vyšší rovině – rovině samostatných, svéprávných, ale zároveň si blízkých lidí sousedících generací

Pro nové sebepojetí (odlišné od toho, jak se vnímá malé dítě) mají význam především heterosexuální kontakty. Srovnáváme se s vrstevníky, odhadujeme svoje šance atd.

Psychoanalytický pohled na hledání partnera
Volba anaklytická – závislostní. Muž hledá ženu, která ho nasytí a opečovává, žena se zaměří na muže, který ji dokáže ochránit.
nebo narcistní – jedinec směřuje k tomu, aby v druhém člověku miloval sám sebe. Lze milovat toho, kdo je a) stejný jako já
b) takový, jako jsem byl dříve
c) takový, jakým bych chtěl v budoucnu být
d) lze v druhém milovat určitou část sebe sama.

Pět modelů nevědomých očekávání podle Richtera (žák Freuda) – vychází z tzv. nedostatkových/traumatizujících zkušeností
: 1) hledaný partner má být náhražkou za ty významné osoby z dětství, které hledajícímu ubližovaly, týraly ho
2) narcistní hledání – hledá co nejpřesnější kopii sebe sama nebo svých představ o sobě
3) hledaný má reprezentovat ideál, kterého by hledající rád dosáhl
4) hledaný má být negativním ideálem – jsou v něm ukryty nevhodné, zakázané tužby – je možné takového partnera trestat, odsuzovat, vnímat se jako lepšího člověka
5) sklon hledat partnera silného a dokonalého jakožto spojence proti nebezpečím – v případě, že jedinec ve svém dětství prožíval nejistotu

Čím více člověk očekává od svého partnera, že bude především či dokonce výlučně terapeutem dřívějších strádání a traumat, tím vyšší pravděpodobnost vážných manželských potíží.

Sociologický a psychologický pohled na hledání partnera
Sociolog R.F. Winch – teorie komplementarity - vlastní výběr partnera pro život je založený především na vzájemném uspokojování osobních potřeb.
1) oba partneři si vzájemně uspokojují stejné potřeby, avšak na úrovni různé intenzity
2) partneři si uspokojují každý jiné potřeby, přičemž může jít buď o pozitivní výměny, které se vzájemně doplňují (=komplementární) nebo o výměny vzájemně se vylučující, konfliktní
dvě stadia volby partnera – 1) sociokulturní homogenita (vrána k vráně sedá), 2) osobnostní potřeby

Další pohledy, pokusy o syntézu
R. A. Lewis: etapy
1) hledání a první kontaktáže na základě podobnosti zájmů, socio-kulturního statutu, osobnostních vlastností
2) spontánní komunikace, pozitivní prožívání vztahu, sebepotvrzování se prostřednictvím druhého
3) intimnější, otevřenější komunikace, sebeodhalování
4) krystalizace – dvojice se ohraničuje vůči okolnímu světu, dochází k utvoření „my“ – partnerské identity

Podle Lewise je vhodné, aby vše proběhlo právě v tomto sledu – nestane-li se tak, manželství má malou šanci.

B. I. Murstein: S-V-R teorie výběru a volby manželského partnera (S=stimulus, V = values, R = role); nejkomplexnější teorie výběru manželského partnera, empiricky podložené
1) stimulus – jistá míra a typ atraktivnosti – co kdo nabízí, jak se prezentuje na „předmanželském trhu“
2) hodnoty, zájmy, postoje – dvojice začíná porovnávat své zájmy, postoje, názory, je spolu v častých interakcích (možnost ověření fyzického vzezření a vzájemné přitažlivosti)
3) role – zvažování vhodnosti druhého pro roli mého manžela/otce mých dětí/člověka, kterého chci mít u sebe v poslední hodině...? – pro odpovědi na tyto otázky jsou zde 3 předpoklady:
* nebýt zamilovaný
* poznat rodinu svého vyvoleného
* mít jistou sumu informací o tom, co obnáší každodenní i sváteční soužití lidí v ohraničeném prostoru včetně rizik, potíží i strategií pro jejich zvládání.

Zamilovanost: emočně-pudová diktatura zde vede k nereálnému vnímání i hodnocení = emočně skotomizovaná percepce (milovaná bytost je vnímána jako ta jediná možná a jako dokonalost sama)

V každém úseku předmanželského i manželského putování působí princip vzájemných výměn: investice, ztráty – odměny (pozitivní emoce) – zisky (odměna mínus investice a ztráty)

Etapa první: od svatby k porodu

Úkoly: nově utvářet a naplňovat intimitu a osobní autonomii, dokončit separaci od rodičovských rodin, vytvořit relativně samostatnou ekonomicky-provozní jednotku, dovršit přerod milenecké lásky v lásku manželskou, utvořit základy společného životního stylu, učit se zacházet s vlastními rozladami i mrzutým vyladěním partnera, rozvíjet umění vyjednávat, ve zdraví, pohodě a vzájemné péči otěhotnět a připravit se na vstup do následné etapy.

Svatbou se inzeruje, že manželé se ke svému okolí budou chovat poněkud jinak a že očekávají jiné chování k sobě.
Vztahy mezi novomanželi jsou nejdůležitější, mají mít prioritu před vztahy k lidem vně manželství, včetně rodičů. Žádný z partnerů nemá právo bránit svému partnerovi ve styku s rodiči a rovněž žádný nemá právo ho ke kontaktům nutit. Vztah s rodiči by měl být o vzájemné úctě/respektu, nevměšování se do vnitřních záležitostí + oboustranně výhodná spolupráce (jako spřátelené státy). Pomoc je možností, nikoli povinností.

V těhotenství to má těžké i muž. Pár by si měl být oporou navzájem.

Etapa druhá: rodina s malými dětmi


Do centra dění se dostává biologicky podmíněný vztah matka-dítě. Otec ustupuje do pozadí, matka se na něm ale paradoxně stává závislejší než byla kdy dřív (= otcovský paradox).

Otcové-potížisté: ti, kteří nesplnili všechny vývojové úkoly předcházejících etap, nevyskytující se otec, otec velký teoretik (podrobnosti viz. 117)

Nerozlišující rodičovské jednání (ve snaze o spravedlnost) vyvolává naopak pocity nespravedlnosti – zejména u staršího dítěte.
První velká manželská krize nastává v období, kdy nejmladší dítě nastupuje do školy – což je také přechod do následující etapy.

Etapa třetí: rodina se školáky

Zdroje krize bývají v rozporech a vnitřních pnutí manželství.
Extramatrimoniální vztah (EM) = nevěra
Vydařená a nevydařená manželství se neliší v tom, zda EM proběhl, ale jak a zda manželé EM zvládli.
Jestliže se podaří zvládnout manželskou krizi, dokáží-li v rodině nově naplnit a sladit intimitu s osobní autonomií, bývají poslední léta této etapy ve znamení pohody a spokojenosti.

Etapa čtvrtá: vylétání z hnízda

Jistá míra mezigeneračních konfliktů je nejen pravidlem, nýbrž bývá ku prospěchu oběma stranám. Jde „jen“ o to, aby to nebyly konflikty traumatizující, destruktivní, přetrvávající.
Nezdá se mi správné navazovat mezi sousedícími generacemi vztahy kamarádství. K tomu mají dospívající jiné lidi než své rodiče – své vrstevníky.
Změna autority – už není autoritou generalizovanou (všeobecnou), v lepších případech se autorita diferencuje (např. otec může být pro syna nadále autoritou v rukodělné činnosti). Je potřeba přehodnotit práva, povinnosti, odpovědnosti. Od dětí lze vyžadovat jedno: aby předkládaly spíše dlouhodobé než dílčí výsledků aby dokončily školu – prostředky jsou na nich. Chovejme se k dospívajícím tak, jako by už byli o něco dospělejší, než se nám zdají. Tím jim nejúčinněji pomáháme k tomu, aby se takovými stali. Je věcí pružnosti rodičů, aby dokázali s dcerou/synem vyjednat, v čem bude spočívat jeho/její pomoc v domácnosti. Ve větší míře počítáme s jejich samostatností, schopnostmi i odpovědností. A to i tehdy, když si nejsme tak zcela jistí. Dospívající mají plné právo na soukromí, rodiče nemusí všechno vědět.
Nenávratně odchází doba přímého výchovného vedení dětí; naplňuje se hlavní cíl výchovy: tedy, aby přestala mít smysl, neboť už jí není zapotřebí.

Etapa pátá: sami dva

Nejdelší část společného žití spolu stráví manželé sami dva – bez dětí.

Chvála manželského zvyku

Některé romantické duše revoltují proti stereotypu manželského života. Bývá však nápadné, jak v zápalu boje proti manželskému stereotypu opakují pořád totéž, byť s jiným partnerem. Jen je za nimi vždy o něco více trosek.
Jestliže se někdo jednou rozvede, je možné i spravedlivé připustit, že se mohl zmýlit, vzít si rizikového partnera, oba mhli nesplnit některý z významných vývojových úkolů té které etapy. Když ale selže druhý či třetí vztah, bude zřejmě porucha v opakující se tendenci volit si stále stejný typ partnera, nebo v opakování stejných chyb, anebo tkví problém v doživotní nezralosti. Případně v tom všem dohromady – a ne ve stereotypu života manželského.
Jak jdou léta, stále častěji se usmíváme tomu, že nás napadají podobné myšlenky, stejná přání, shodné vzpomínky.

Ivo Plaňava: Spolu každý sám 1
Ivo Plaňava: Spolu každý sám 3

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Zrcadlo aktuálně: Vyšší mzdy = vyšší ceny. Čemu na tom nerozumíte?

Diskuse o článku Ivo Plaňava: Spolu každý sám 2


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku