Příčiny špatné sociální politiky

Co umožňuje státům dělat špatnou sociální politiku? Především smýšlení voličů samotných a zejména intelektuální elity. Lidé snadno podléhají zneužitým pojmům, obhajobě prázdných klišé, skrytým fundamentálním rozporům v argumentaci dnešních intelektuálů, z nichž se samozřejmě rekrutuje i politická reprezentace.

Pojem právo

Tento pojem je snad nejvíce překrucovaným a zneužívaným pojmem vůbec. Jeho pravým účelem je vymezení domény individuální volby, do které nesmí nikdo z vnějšku násilím zasahovat. Smyslem pojmu právo je ochrana člověka proti iniciaci násilí do oblasti jeho vlastního rozhodování o svém životě. Právo je definováno jako absence iniciace fyzického násilí vůči člověku. Logicky mohou a musí existovat jen tři práva. Právo na život, svobodu a majetek. Jsou vymezena negativně. „Právo na život říká, že nikdo nesmí iniciací násilí ohrožovat život člověka, nikoli že ostatní jsou povinni zajistit člověku uchování jeho života. Právo člověka na majetek neznamená povinnost ostatních obětovat člověku svůj majetek jako jeho nárok vůči ostatním, nýbrž zákaz brát člověku majetek, který je jeho.“ Právo na život, svobodu a majetek znamenají zákaz vměšování kohokoli do individuální volby, nikoli násilné donucení člověka k nějaké činnosti nebo poskytnutí služby jiným. Právo "na něco" znamená, že to "něco," co již mám, mi nikdo nesmí vzít, nikoli že mi něco, co nemám (nebo nejsem schopen uchovat), někdo musí poskytnout. Pokud je právo na život falešně interpretováno tak, že ostatní jsou násilím donuceni zachovat nějakému jednotlivci život, v témž okamžiku je popřeno jejich právo na život.

Míra zneužívání pojmu právo překonává všechny představitelné meze mentálního úpadku. Nevěříte-li, přečtete si zprávu komise OSN pro takzvaná "lidská práva", která je citována v HN, 9.9. 1997. Tam se poukazuje na chudou Afriku, kterou prý ovládají hospodářské mocnosti a jejich působení v Africe představuje "opravdový zdroj masivních a hrubých porušování ekonomických, sociálních a kulturních práv," což by mělo být postihováno jako zločin proti lidskosti. Jako příklad tohoto "zločinného nelidského chování" bohatých zemí se uvádí to, že trvají na splácení dluhů z poskytnutých úvěrů. Co navrhují tzv. experti ze slavné OSN ve své zprávě? Aby se 20% nejbohatších zemí zřeklo 20% svých příjmů a nasypalo je do Afriky. Raději se zdržím komentáře a přejdu k dalšímu otrávenému pojmovému lízátku, které nám kolektivisté nabízejí.

Pojem solidarita

Také ten se dnes zneužívá. Solidarita dnes již neznamená „dobrovolnou akci odpovědných lidí schopných racionálního hodnocení svého okolí.“ Solidarita není již jen autentickým projevem dočasné pomoci člověku, aby překonal bezpráví ze strany ostatních či jeho dočasná podpora v zápase s přírodním živlem, jako tomu bylo v průběhu záplav na Moravě v roce 1997. Tzv. "občanskou solidaritou" se dnes nazývá také násilné donucení člověka k obětování svého majetku. Chudí, právě proto že jsou chudí, na něj údajně mají morální nárok. Opravdu?

Všeobecné zneužívání pojmu "solidarita" v souvislosti s tzv. státní sociální politikou spočívá zaprvé v tom, že tento pojem nelze se státem vůbec spojovat, protože solidarita obsahuje jako svůj základní znak dobrovolnost, kdežto jedním z definičních znaků státu je násilí. Pokus o spojování solidarity se státem je křiklavým rozporem. Kolem moderní interpretace pojmu solidarita se odehrává však ještě další a snad ještě hlubší zmatení. Ti, kdo obhajují tzv. "povinnou solidaritu," k níž má pravá solidarita údajně být jen doplňkem, totiž tvrdí, že dobrovolná solidarita - kdyby byla ponechána sama o sobě - by nedosáhla potřebných rozměrů. Potřebných pro koho? To je otázka, na kterou zcela falešně odpovídají, když tvrdí, že pro obdarovávané. Koncept solidarita totiž vůbec neoznačuje potřebu obdarovávaného. Je především výrazem potřeby dobrovolného dárce někomu konkrétnímu pomoci. Je to vlastní zájem, cíl či potřeba dárce. Jen on a nikdo jiný hodnotí, co si obdarovávaný podle něj zaslouží. V okamžiku, kdy by "potřebná solidarita" měla znamenat potřebu obdarovávaného a nikoli darujícího, darující přestává být člověkem a stává se obětním zvířetem, protože se nemá řídit svým racionálním hodnocením svého okolí ve svém vlastním existenčním zájmu, nýbrž požadavky a představami jiných. Protože klíčem k přežití člověka je jeho vlastní rozum a hodnocení, znamená spoléhání na hodnocení jiných rezignaci na svůj vlastní život. Ti, kdo tvrdí, že míru solidarity má určovat míra potřeb obdarovávaných, implicitně říkají, že dárci mají ignorovat svůj vlastní život.

Čerpáno z těchto zdrojů.