Cíl sociální politiky

Co je morální? Co je to dobro? Dobro není to na čem se lidé arbitrárně dohodnou, nebo co chce většina společnosti. Dobrem se něco nestává ani tehdy, dělají-li to lidé třeba tisíc let. Dobro je objektivním pojmem. Objektivita není to, na čem se společnost dohodne, nýbrž to, co je v souladu s realitou, s lidským životem. Dobro je vše, co podporuje lidský život. A to nezávisle na našich pocitech, a přáních. Dobro není věcí pocitu ani libovolných subjektivních představ. A už vůbec ne jakási výslednice politických sil ve společnosti. I když se politická většina dohodne, že má člověk jíst hlínu a pít kyselinu sírovou, není to dobro, protože, to, co má člověk jíst a pít, aby podporoval svůj život, určují zákony reality a nikoli zákony státu a arbitrární přání voličů nebo poslanců. Stejně tak stát nemá dělat to, na čem se politická většina dohodne, že je takzvaně "veřejně prospěšné," nýbrž to, co je racionální, tj. to, co chrání práva člověka. A to práva racionálně interpretovaná. Nikoli pseudopráva jako gumové nálepky na vše, co by si lidé prostě přáli mít. „Pojem právo není ničím jiným než implikací dobra a morálky do oblasti politiky a státu.“

Podle altruistické morálky má být vrcholným cílem a hodnotovým standardem jednotlivce služba ostatním, nikoli sledování vlastního života. Je to etika, která nestaví na rozumu, nýbrž na víře či nějakém jiném arbitrárním východisku. Je to morálka, která vede člověka proti jeho rozumu, proti jeho existenci, proti jeho životu. A právě proto, že morálka obětování se údajnému veřejnému prospěchu, tj. ostatním, je nezbytně proti lidskému životu a její důsledné dodržování vede k sebedestrukci, nikdo se jí v praktickém jednání samozřejmě důsledně neřídí. Zůstává však ideálem, který člověk - chce-li zůstat naživu - nemůže dosáhnout. Proto je člověk údajně od přírody nedokonalou bytostí. Podle této filozofie je morálka věcí cítění, nikoli rozumu a přírodních zákonů. Normativní tvrzení nelze údajně odvodit z pozitivního faktu reality. Člověk je ubohou bezmocnou loutkou v nepochopitelném světě nevysvětlitelných věcí ovládaných mystickou silou. Rozum je impotentní, pravda neexistuje, co je objektivně dobré pro každého člověka, údajně nikdo neví a kdokoli tvrdí, že to ví a snaží se přesvědčit ostatní, je arogantní a je prohlašován za "sociálního inženýra". Rozum údajně není schopen odvodit a obhájit obecné principy morálky, které jsou platné pro každého člověka jako bytosti s jistými přirozenými atributy. Správnost myšlenek a chování prý "prověřuje" čas a tradice, nikoli rozum. Čím déle tedy člověk přijímá a praktikuje nějakou myšlenku, tím se stává správnou. Takže pokud budeme dostatečně dlouho papouškovat, že 1+1=3, možná se tento nesmysl stane pravdou. A pokud jde o sféru politiky, vyvozují skeptikové všech odstínů absurdní závěr, že přílišné spoléhání na schopnost rozumu vede k touze ovládat ostatní, řídit společnost. Kdo aplikuje rozum do oblasti morálky, je konstruktivistický a osudně domýšlivý. Svobodu údajně potřebujeme k tomu, abychom překonali neschopnost rozumu vysvětlit společenské jevy a dali lidem možnost adaptovat se na rozumem nevysvětlitelné důsledky našeho chování.

Za tyto životunebezpečné názory - jak jistě víte - se ve 20. století dokonce uděluje Nobelova cena.

Racionální etika obhajuje vlastní život člověka, jeho hrdost na sebe sama a jeho vlastní prospěch a štěstí jako konečný účel jeho chování. Je to egoismus s velkým E, egoismus založený na rozumu, který jediný je platnou bází pro obhajobu práva člověka na život, svobodu a majetek. Z altruismu logicky vyplývá sebezničení a zničení ostatních, protože altruistou má samozřejmě být každý, všichni se mají obětovat všem. Z racionálního egoismu vyplývá obhajoba života, člověka jako bytosti existující nikoli primárně pro ostatní ale pro sebe sama.

Racionální egoismus samozřejmě nepopírá vzájemnou pomoc mezi lidmi. Naopak. Člověk se však racionálně a morálně chová tehdy, je-li ten, komu systematicky pomáhá, pro něho hodnotou, tedy někým, kdo pro něj znamená přínos pro jeho vlastní život. V opačném případě by šlo o obětování hodnot a nikoli jejich uchování. Člověk, kterého neznám, nemůže být takovou hodnotou. Ostatní lidé mohou totiž být pro člověka největším štěstím a hodnotou v jeho životě, ale třeba také největší hrozbou. Člověk se nestává pro druhé hodnotou tím, že existuje. Takovému člověku je morální jednorázově pomoci jen v případě nouze, hrozí-li mu bezprostředně nebezpečí či dokonce smrt (přírodní katastrofy, požár, nehoda, úraz apod.). K tomu, abychom člověku pomohli, tedy nestačí jen to, že je člověkem. Pomáháme mu tehdy, když jsme poznali, že se jistým způsobem chová, anebo - v případě, že jej neznáme - když můžeme takové chování alespoň předpokládat. Je-li jeho chování zlem, je třeba jej odsoudit a ignorovat a nikoli pomáhat. Systematicky se starat o někoho, koho neznáme, je iracionální a nemorální, protože může jít (a v řadě případů skutečně jde) o člověka, který pouze parazituje na produktivní práci a životech ostatních a který pro ně představuje jednoznačně zlo. Soustavně a programově podporovat neznámé lidi znamená nejen bezdůvodně obětovat život svůj životu cizích lidí ale i ignorovat možné zlo a tedy být proti vlastnímu životu. Přesně takový přístup je implicitně obsažen ve státních tzv. sociálních programech.

Přijímat dobrovolnou pomoc a velkorysost druhých jako mimořádnou záležitost, jako nouzové východisko ze své vlastní tíživé situace způsobené vlastními minulými chybami či jinak, je morální. Přijímat ji však jako morální princip, jako standardní způsob koexistence lidí, jako "morální nárok" jednotlivce vůči ostatním, je zcela nemorální a iracionální.

Je frustrující pozorovat tzv. liberální ekonomy, s jak malým úspěchem bojují proti rozsáhlým státním sociálním programům, jak zbytečné a marné jsou jejich ekonomické argumenty v očích všech, kteří volají po státem (tj. násilím) garantované "občanské solidaritě," po "lidskosti proti sobectví," a odvolávají se na ústavou zakotvená "sociální práva." Tyto argumenty ekonomové napadnout nemohou, protože jako ekonomové k tomu nejsou kompetentní. Přitom je to právě rozbití těchto pseudoargumentů a falešných premis, na čem nejvíce záleží. Ostatní je jen odvozené nebo irelevantní. Debaty o tzv. sociální politice se soustřeďují na "adresnost dávek," "posun věkových hranic," odmítání průběžného systému financování. Za hlavní problém se považuje rostoucí neschopnost vlády financovat tyto programy. Je třeba prý hledat stále "společensky efektivnější" alternativy k zabezpečení cíle, o kterém se však nediskutuje, a který se prezentuje - jak jinak - jako "veřejný zájem": tj. zajistit každému údajně důstojný život. Život parazita, který natahuje ruku pro peníze a ohání se zničenými pojmy "solidarita" nebo "humanita," já za důstojný život člověka nepovažuji. Údajná důstojnost jednoho člověka, znamená v rámci státního "garantování" nedůstojné ponížení či destrukci života jiného, jenž je donucen obětovat produkt své práce (peníze). Filozofická premisa všech takzvaných reformátorů je tedy stále stejná: kolektivisticko-altruistická sebezničující etika. Tolik moje odpověď na otázku, zda cíl tzv. sociální politiky je racionální a morální.

Prezentuje-li dnes někdo své názory na morální a politické otázky formou jednoznačných tvrzení, jasně definovaných pojmů a zřetelně identifikovaných argumentů, sotva může očekávat, že případná kritika se jimi bude zabývat. Soudobá mentální kultura postupuje jinak. Kritizovaný člověk se nedozví, zda se někde dopustil logického rozporu, ale může si být jist, že bude označen za "fundamentalistu", "extrémistu" či obviněn z podlehnutí "příliš radikálním názorům." Příliš se totiž odchyluje od šedého společenského průměru. Ostatní jsou zděšeni jeho sebevědomím. Místo logických argumentů se uchylují k pohrdavým grimasám a neplatným ironickým přirovnáním. Vždyť přece prý nikdy nic nevíme jistě. A kdo si to troufá kázat nám o morálce?

Nezávislost na myšlení a závěrech ostatních není dnes příliš v módě a proto názorová vyhraněnost a jistota vypadá v očích většiny lidí téměř jako mentální porucha. Cílem dnes není soulad s realitou, nýbrž soulad se společností. Jenže onou "společností" jsou jednotliví lidé, a člověk je bytostí omylnou. Testem správnosti našeho myšlení tedy nemůže být to, co si myslí ostatní, protože ti ostatní se také mohou mýlit, také potřebují standard správnosti. To by byl jen pohyb v kruhu. Své myšlenky musíme testovat něčím, v čem se nemůžeme mýlit– tedy smyslovým vnímáním nezávislé reality. Všechny naše myšlenky z ní musí být bez rozporu odvozeny.

Co je nám však místo toho vnucováno jako standard správnosti třeba v politických otázkách? Země Evropské unie či zámořské demokracie. Z nich by prý naše transformující se země měla čerpat inspiraci. V těchto zemích, jejichž politiku nám mnozí dávají za příklad k následování, je však duch kolektivismu po staletích filozofické destrukce zakořeněn možná dokonce ještě více než u nás. Jsou pod neblahým vlivem stejné filozofie jako naše země. Ve jménu tzv. sociálně tržního hospodářství, a řady dalších kolektivistických pojmových pastí, tam státy zotročují člověka a systematicky podkopávají jeho vlastním prospěchem motivovanou produktivní činnost. Toto máme kopírovat?

Čerpáno z těchto zdrojů.