Ivo Plaňava: Spolu každý sám 1

1. část výpisků: STÁLOSTI

Myšlenkový základ:
Žádné manželství nemůže být šťastné, nýbrž jen více či méně vydařené, případně se zcela nepodařit. Šťastné mohou být nanejvýš vzácné chvilky, a to ještě většinou ve vzpomínkách.
Máme-li uspět, je nezbytné investovat čas a energii.
Člověk nemůže žít ani přežít jako izolovaný jedinec.

Kde člověk hledá jistoty ve světě nejistot?

1) ve druhých lidech a vně sebe = jistota citových vztahů (mateřská náruč, otcovská ochrana); čím jsme na tom jako jedinci hůře co do svých schopností, zdraví či vitality, tím více a úpěnlivěji hledáme jistoty u druhých lidí. A naopak: čím více člověk dostává rozum – nebo si to o sobě myslí – rozvíjejí se jeho schopnosti a vzrůstá vitalita, tím zřetelněji se formuje a začíná uplatňovat druhý zdroj jistot trvání
2) sám v sobě – proč se snažíme svět prozkoumávat a poznávat? Nejspíš proto, abychom redukovali nejistoty žití tím, že svět a dění v něm uspořádáváme, třídíme i zjednodušujeme; různé události dáváme do vzájemných souvislostí abychom jim porozuměli, zorientovali se, a hlavně, abychom mohli předvídat; a též běh světa ovlivňovat v zájmu trvání lidského jedince a přetrvání jeho rodu.
3) ve sdružování – ve vytváření takových společenství, kde jedinec není na druhém závislý ani nikým ochraňovaný, nýbrž kde lidé spřízněných duší spolupracují, pomáhají si na základě vzájemné výhodnosti a směny: ty dáš, uděláš, vymyslíš to a to – já zase něco jiného, abychom žili, přežili, život ochránili a rozmnožili. Zajisté každé lidské společenství valí svůj kámen v potu tváře – a konec konců marně. Což neznamená, že by bylo nejlepší rezignovat před koncem.

Základní funkce rodiny: utvořit, udržovat i uhájit relativně bezpečný, stabilní prostor a prostředí pro sdílení, reprodukci a produkci života lidí. (snaha vymezit a ohraničit určité teritorium, ať už na delší dobu nebo jen na období odchovu mláďat je geneticky vlastní všem živým tvorům)
Dosud se nepodařilo, navzdory všem nedostatkům, rizikům a krizím vynalézt a hlavně ověřit nic lepšího a pro zrození i vývoj člověka vhodnějšího, než je soužití v úplné a stabilní rodině, která plní své funkce i poslání; to jest v rodině, kde spolu v jedné domácnosti žijí po určité období, zpravidla do dospělosti dětí, oba rodiče a jejich potomci. (modifikace Churchillova výroku o demokracii).

Ke sdružování lidského jedince nejprve do dvojic opačného pohlaví a poté do rodin jsme geneticky – někdo více jiný méně – vybaveni.

E. O Wilson: vrozenost je měřitelná pravděpodobnost, že se ten který rys rozvine ve specifickém souboru prostředí, a nikoliv jistota, že se tento rys rozvine ve všech prostředích. (a specifický soubor podnětů se musí přihodit nejen v příslušných proporcích a situacích, ale i ve zcela určitou dobu – ve zcela určité etapě vývoje)

Čím jsou projevy a chování určitého člověka extrémnější, tím větší podíl dědičných vloh, a tudíž tím menší je vliv prostředí. Většina z nás se ovšem nepohybuje v pásmech krajních – průměr. A tam už je podíl dědičnosti/prostředí tak půl na půl. Ke dvojici dědičnost a prostředí je nutné přidat ještě vědomé rozhodování – aby člověk mohl být „bytost, která je tím, neb alespoň má možnost být tím, co sama dokáže utvořit z toho, co z něj dědičnost a prostředí chtěly mít.

Prostor v bytě/domě
Prostorové prolínání (=chaos) – nikdo neví, kde je jeho soukromé místo, vše je všech, nic ničí
Lepší uspořádání: a) společné zóny – slouží všem (jídelní stůl, konferenční stolek...) – umístí-li se někdo do zóny společného pobývání, dává tím najevo, že by uvítal/nevadila by mu přítomnost druhých
b) osobní teritoria – domácím pánem je jen jeden a druhý se podle toho chová (klepání, nevtíravý způsob atd.), nutné i pro děti!

Ženy a muži
Co když lidé obou rodů jsou na tom dnes složitě, všelijak a hlavně leckdy nijak moc skvěle – a právě to je společné mužům i ženám?
Debaty s mužskými/ženskými šovinisty/šovinistkami nemají smysl – stejně jako s jinými extrémisty.
Ženy mají nižší práh citlivosti doteků – vnímavější.
Psychologická androgynie – pro každého jedince svoboda i možnost rozvíjet v sobě maskulinní i femininní aspekty chování; bez ohledu na to, co je tradičně považováno za mužské a ženské.
Základ sexuální orientace je determinován geneticky.
Ženy se už odmalička usmívají na svět víc než muži, dokonce se jako malí v průměru usmějí dřív. To, že ženy více mluví, je mýtus (!) Ženy také častěji vyhledávají oční kontakt, místo oznamovacích používají tázací věty.

Rodinné a manželské mýty

Jak a čím se poselství pohádkových příběhů a legend stává rodinným/manželským mýtem ovlivňujícím soužití? Především tím, že určitému příběhu se přidělí hodnotící znaménko. Například příběhy o vinně a trestu se transformují v normativní tvrzení: je správné a žádoucí, aby byl vždy nalezen a označen viník špatného činu a aby byl přísně a co nejdříve potrestán.
Pygmalionský mýtus – král Pygmalion si tak dlouho nemohl vybrat nevěstu (žádná nebyla dost dobrá), až se zamiloval do sochy - ideálu, který si vyrobil. Bohyně Afrodita jí vdechla život, aby jej učinila šťastným -> mýtus: mohu milovat jen toho, koho si udělám -> manželství se mění ve výchovný ústav.
Dále např. příběhy o tom, jak synové/dcery plnili nezdařené poslání rodičů -> rodiče nutí děti „jít v jejich šlépějích“.
Mýtus může mít hestickou (ochrannou, k soudržnosti přispívající) nebo dyshestickou (vede k potížím, ztroskotání) funkci.
Pojem mýtus – psychiatr A. J. Ferreira: téměř každá rodina má svůj mýtus a trocha rodinné mytologie je nezbytná pro hladký průběh žití ; mýty vytvářejí rituály a atmosféru souhlasu a dávají vzory pro činnosti, které pak nevyžadují tolik iniciativy a vlastního myšlení
U Alberta Ellise mýty = iracionální přesvědčení = nesmyslná nesprávná a zobecňující přesvědčení osvojená v dětství, pod jejichž vlivem člověk jedná; vedou k neúspěchům a strádání

Příklady mýtů:
•o lásce čarodějce, která hory přenáší – 1. varianta: proto, že jsi mým mužem/mou ženou mě musíš milovat a ctít, ať dělám cokoli. Jestliže tomu tak není, v našem manželství nikdy nebyla ta veliká opravdová láska. Člověk zde chce něco jako mateřskou lásku – být přijímán a milován bezpodmínečně, láska a úcta jsou něco stálého nezměnitelného, smyslem života toho druhého je jen milovat „mě“; 2. varianta: čím víc se milujeme, tím méně máme potíží a starostí. Jestliže nějaké máme, pak v našem manželství nikdy nebyla ta veliká opravdová láska; Krize k soužití jednoznačně patří!
•Přesvědčení o superženách, supermužích, superdětech – my všichni musíme být perfektní, bezchybní (muž se trápí, že nezvládl opravu pračky, žena, že není dokonalou hospodyní...)
•Přesvědčení revanšistické – oko za oko – může být dyshestický (kolotoč vzájemných trestů, odplat...), ale i velmi hestický, reagujeme-li na to, co je v druhém milé, příjemné
•O obětním beránkovi (je třeba odhalit viníka!), o tom, přes co nejede vlak (některé zásady jsou svaté - fundamentalistická přesvědčení – to je nenormální, nemorální – jsi padouch, pukud to děláš!), o dětech na trůně (je třeba se dětem plně obětovat), co na srdci, to na jazyku (upřímnost, spontaneita, na rovinu -> nadávky a zraňující slova spontánně vypuštěná z úst)

Intimita a osobní autonomie

Intimita = být v co nejčastějším (nejraději stálém) kontaktu s druhým člověkem; jedno tělo, jedna duše; charakteristika: oddanost, věrnost, péče o druhého, sdílení života, pocitů, hodnot, ale i stálá kontrola, závislost, ovládání

Kdy jsme k sobě nejblíže? Zajisté, když se máme velice rádi. Ale též, když spolu zápasíme. Jsou-li manželé v hlubokém střetu, bývá bojovná intimita jedinou situací, kdy jsou opravdu blízko sebe.

Rodiny centripetální (zaměřené dovnitř) – snaha uspokojovat všechny potřeby v rodině/manželství - a centrifugální (zaměřené ven) – snaha co nejvíce aktivit, potřeb a zájmu realizovat mimo soužití.

Osobní autonomie = svébytné lidské bytosti, kde existence jedné není bezvýhradně odvozovaná od druhé; charakteristika: nezávislost, samostatnost, seberealizace, izolovanost, osamělost.

Výraznou až přebujelou osobní autonomii charakterizuje úbytek až absence eroticko-sexuálních kontaktů, volný čas ve znamení centrifugálních kontaktů.

Intimita i osobní autonomie se vyvíjejí – měníme jejich proporce, v každé životní etapě je třeba vyvažovat intimitu a osobní autonomii tak, abychom uměli být a žít spolu i každý sám.

Ivo Plaňava: Spolu každý sám 2
Ivo Plaňava: Spolu každý sám 3