Co by bylo, kdyby nebyly emoce?

…a bylo by vůbec něco? Emoce možná hrají v našem životě důležitější roli, než si běžně uvědomujeme. Pokud se skutečně zamyslíme nad tím, co by se stalo, kdyby všechny emoce u všech živých organismů zmizely z povrchu zemského, můžeme dojít k velmi nehezké, až děsivé představě. Ale to rozvedu později. Pojďme se nejdříve podívat, co to ty emoce vlastně jsou, aby nevznikly nějaké mýlky či nedorozumění na základě chybějící definice pojmu. Psychologický slovník nám na otázku, co jsou to emoce, odpovídá takto: širší pojem než cit, zastřešující subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy (gestikulace, mimika), stavy menší či větší pohotovosti a zaměřenosti (láska, strach, nenávist a jiné); lze u nich zjišťovat přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání (Hartl, Hartlová, 2000, s. 138). Plháková zase upozorňuje na etymologický původ slova emoce v latinském emovere – vzrušovat, což je nápadně blízké latinskému slovu movere, jenž dalo základ dnes užívanému termínu motivace. (Plháková, 2004, s. 386) To je velmi zajímavá poznámka, ke které se ještě vrátíme.

3 složky emocí

Jako první z nich se většinou uvádí ta tělesná. Pravděpodobně proto, že je nejlépe – či spíše nejobjektivněji – zkoumatelná. Měření rychlosti srdečního tepu, vodivosti kůže či rychlosti dýchání přináší kvantifikovatelné výsledky, které věda respektuje a libuje si v nich. V podstatě jde o to, že vzniknou-li v nás nějaké emoce, reaguje na to – někdy i poměrně bouřlivě - i naše tělo. Tuto provázanost i s ohledem na předpokládanou adaptivní historii emocí hezky na příkladu dokumentuje tato věta: „Hněv zvyšuje citlivost na nespravedlnost v jednání druhých lidí a způsobuje (krom jiného) změnu průtoku krve od vnitřních orgánů k rukám a pažím. To pravděpodobně usnadňuje reakce na hrozbu nebo nespravedlnost.“ (Stuchlíková, 2002, s. 93) Své fyzické projevy má každá emoce. Bohužel (či možná bohudík) nejsou natolik specifické, abychom podle fyzických změn mohli poznat, co přesně člověk prožívá. Například strach i vztek vyvolávají bušení srdce. Neznáme-li kontext, těžko zjistíme, která emoce toto zrychlení tepu způsobila. Kdybychom chtěli najít sídlo emocí v našem organismu, museli bychom podle MacLeanovy teorie do mozku a to konkrétně do limbického systému, který tvoří thalamus, hipokampus a amygdala. Tělesná složka emocí je velmi významná. Dokonce se objevily teorie, které jí přičítaly vznik citových prožitků. Takzvaná James-Langeova teorie hovoří o tom, že to, jak se cítíme, je podmíněno naším fyzickým stavem.

Druhou složkou emocí je složka výrazová. Sem patří mimika, gestika, postoje, tedy způsoby, jakými dáváme najevo, jak se zrovna cítíme. Ty jsou samozřejmě v různých částech světa a v různých kulturách svázány odlišnými pravidly. Zajímavé je to, že transkulturální výzkumy potvrdily existenci takzvaných primárních emocí, jejichž projevy jsou si podobné u všech kultur. Dokonce natolik podobné, že například studenti v USA rozpoznají výrazy emocí, které dostala za úkol vyjádřit skupina lidí z kmene Fori (z Nové Guineje), která nikdy neměla nic společného se současnou euro-americkou kulturou. Ze studie Paula Ekmana a Wallace Friesena, která mimo jiné obsahovala i tento úkol, vyplývají tyto základní emoce: štěstí, smutek, hněv, odpor, překvapení a strach. (Plháková, 2004, s. 396)

Poslední – a z hlediska zkoumání asi nejvíce kontroverzní – složkou emocí je cítění. Cítění nelze zkoumat jinak než introspekcí, proto se jím dopodrobna zabývaly jen některé psychologické školy v čele s fenomenologií. Ta dělí emoce na jednotlivé citové reakce (radost, zlost), na vyšší city, které vyjadřují vztah subjektu ke kulturním hodnotám (city etické, estetické a intelektuální) a na komplexní sociální city, které utvářejí citové vztahy (např. láska, přátelství). (Nakonečný, 2000, s. 235)

Funkce emocí

Podívejme se nyní na to, ve kterých oblastech našeho života se s emocemi setkáme – jinak řečeno, jaké mají funkce. Je jich celá řada. Emoce například vychylují naše tělo z homeostázy, což by se sice na první pohled mohlo zdát jako spíše negativní věc, ale hned na druhý je zřejmé, že tomu tak není. Vychýlení z homeostázy totiž mimo jiné může také znamenat přípravu organismu k boji nebo útěku, což nám v řadě situacích může dokonce zachránit život. (Stuchlíková, 2002, s. 90) Emoce se také odrážejí do naší neverbální komunikace, která nám v řadě případů může být dobrým vodítkem k tomu, abychom pochopili, jak se druhý cítí – což vede za prvé k empatii a za druhé nám to umožní snazší sociální interakci a naplňování našich osobních cílů. S tím souvisí i zpětná vazba, kterou nám emoce poskytují, čímž nám umožňují přizpůsobit své chování očekávání ostatních. Z důvodů, které jsem nyní specifikovala, můžeme emoce vnímat i jako prostředky koordinace sociálních vztahů. (Stuchlíková, 2002, s. 93) Důležitou oblastí, ve které se emoce projevují, je také učení. Prostřednictvím emočního podmiňování vzniká tzv. signální funkce emocí (afektu), která lidem umožňuje pružně anticipovat možné ohrožení i příjemné zážitky a adekvátně na ně reagovat. (Plháková, 2004, s. 174)

Nejvíce bych se ale chtěla věnovat spojení emocí a motivace, které už jsem naznačila v prvním odstavci. Ano, emoce velmi úzce souvisí s motivací. Můj názor je takový, že většina (ne-li všechny) motivy jsou ve své podstatě emocemi. Zkusme si odpovědět na pár zcela běžných otázek. Proč jdu na oběd? Protože mám hlad = emoce. Proč se seznamuji s lidmi? a) hledám pocit sounáležitosti = emoce; b) chci je využít pro svůj úspěch – pocit úspěchu = emoce; c) chci se vyhnout osamělosti = emoce… Proč studuji? a) chci mít něco, za co bych na sebe mohla být hrdá = emoce, chci být finančně lépe zajištěná – spokojenost = emoce… a takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Emoce jsou prostě hybatelem našeho jednání. Snažíme se dosáhnout stavu libosti a vyhnout se stavu nelibosti. Abychom dosáhli libých pocitů/vyhnuli se těm nelibým, pracujeme – chceme získat peníze, abychom si mohli koupit jídlo, ošacení, zaplatit nájem. Ze stejného důvodu se sdružujeme do párů a posléze necháváme vznikat rodinám, protože nejlépe uspokojují naše potřeby a přinášejí nám kýžené hezké pocity. A teď již na (začátku práce zmiňovaná) představa, jak by to asi ve světě bez emocí vypadalo.

Zkusme si odmyslet emoce.

Představme si, že ať by se kolem nás dělo cokoli, my bychom necítili nic. Byl by v nás jakýsi neutrální klid, který by nic nedokázalo narušit. Jaký by byl pak důvod dělat všechno to, co jsem výše vyjmenovala? Jaký by byl důvod ráno vstát z postele a jít do práce? A byl by vůbec důvod si do té postele lehat? Neexistovalo by nic příjemného ani nepříjemného, věci by byly nerozlišitelné. Dalo by se namítnout, že vše by mohlo fungovat na základě rozumu a etiky. Ale na čem by etika stála, jak by se k ní lidstvo dopracovalo, když by neexistovalo nic, po čem by toužilo či od čeho by utíkalo? Jak by lidé poznali, že například zrada je špatná, kdyby nic negativního nepociťovali, když by je někdo zradil? Ale tohle je vlastně chyba v úvaze – nemohla by existovat zrada, protože by nemohla existovat sounáležitost, kterou by porušila. Celým tímto dlouhým výčtem chci říci, že zánik emocí by zcela změnil a rozložil lidskou společnost. Nebyl by totiž důvod držet pohromadě – i to, že lidé spolupracují a sdružují se, je dáno touhou uspokojit naše potřeby - a potažmo tedy emocemi. Nevznikla by tedy chladná a uniformní industriální společnost, jak někdy můžeme vidět ve scifi-filmech či seriálech. Vše by zaniklo, protože lidé by ztratili motivaci dělat cokoli. Ale skončeme už s touto nepříliš lákavou představou a ukončeme tuto práci v pozitivnějším duchu.

Z této práce je patrné, že emoce jsou nesmírně důležitou komponentou našeho života. A buďme proto rádi, že existují. Samozřejmě jsou občas nepříjemné a my bychom je rádi zrušili. Jak je ale vidno, nebylo by to bez nich zrovna ideální. Chtěla bych ještě dodat něco, co v téhle práci asi trochu chybí. Neposkytla jsem zasloužený prostor takzvaným citovým vztahům jako je láska či nenávist. Zajímavá by určitě byla i představa, ve které by zmizely jenom ony a ostatní emoce by lidstvu byly ponechány. Asi i bez nich by se nám těžko dýchalo a vůbec žilo. Možná by to nevedlo k tak katastrofálním důsledkům, jako kdyby zmizely všechny typy emocí, ale i bez nich bychom byli chudší. Proto bych se přimlouvala za to, abychom ve svém životě přikládali emocím takovou důležitost, jaká jim náleží, a třeba se i pokoušeli rozvíjet svou emoční inteligenci, o které se v poslední době tolik mluví.

Použitá Literatura:
Nakonečný, M.: Lidské emoce. Academia, Praha, 2000
Plháková, A.: Učebnice obecné psychologie. Academia, Praha 2004
Hartl, Hartlová: Psychologický slovník. Portál, Praha 2000
Stuchlíková, I.: Základy psychologie emocí. Portál, Praha, 2002